pátek 29. ledna 2010

NA NOHOU A PŘIPRAVEN

“Tu se Saul začal Davida bát, neboť s ním byl Hospodin, kdežto od Saula odstoupil.” (1.Sam. 18:12)

Satan se nejvíc bojí těch, kteří jdou s Bohem v modlitbě a jsou vyvoleni k tomu, aby stáli v boji ve víře. Děsí se i malé armády těch, kteří jsou ve víře připraveni na souboj. Krčí se před těmi, kteří jsou na nohou připraveni odolávat. A protože se tě bojí, jeho taktikou je zneškodnit tvého bojového ducha.

Ďábel to dělá tak, že se snaží zaplavit tvou mysl poraženeckými, zničujícími, pekelnými myšlenkami, které rodí nedůvěru a pochybnosti o Boží síle. Řve na tvou mysl i ducha: „ Je to marné dál bojovat. Jsi příliš oslaben vlastními osobními bitvami. Nikdy nezvítězíš. Síly pekla jsou moc velké na to, abys je překonal. Takže si dej pohov. Nemusíš se už takhle snažit.“

Tohle je šílené! Celou satanovou strategií je, aby ses přestal dívat na vítězný kříž. Chce zaměřit tvou pozornost na tvé slabosti, hříchy, nedostatky - a proto vyzvedává tvé současné problémy a utrpení. Chce, abys uvěřil, že nejsi dost silný na to pokračovat dál. Ale není to o tvé síle: je to o Ježíšově síle!

Pravdou je, že všichni budeme v boji, dokud nezemřeme nebo dokud se Ježíš nevrátí zpět. Občas máme období klidu, úlevy. Ale od té doby, co jsme na Zemi, jsme předurčeni k duchovní válce. A tyhle bitvy nemají konce. Proto Pavel říká, že nám dal Ježíš zbraně, jež mají moc bourat pevnosti. Jsme vybaveni zbraněmi, kterým satan nemůže odolat: modlitba, půst, víra.

Nastal čas odlepit náš pohled od současného soužení. Musíme se přestat zaměřovat na naše zkoušky a upřít je na Velitele. Ježíš drží klíč ke všem vítězstvím a slibuje: „Vyzbrojil jsem vás každou zbraní potřebnou pro bitvu. A jsem připraven a ochoten poskytnout vám sílu v časech slabosti.“

čtvrtek 28. ledna 2010

BOHULIBÝ ŽIVOT

Apoštol Pavel učil církev v Kolosech: „Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha“ (Koloským 1:10).

Co je potřebné pro bohulibý život? Pavel nám říká: „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy“ (Koloským 3:12-13).

Pavel nám říká tolika slovy: „ Toto je mé slovo pro vás v těchto kritických časech. Ve světle těžkých časů, o nichž víte, že přicházejí, máte poměřovat svůj život s Pánem.“

Jinými slovy: máme se ptát sami sebe: „Stávám se podobnější Kristu? Rostu více do trpělivosti nebo do vznětlivosti? Jsem laskavější a milejší nebo horší a více vyhledávám spory? Stávám se jemnějším a odpouštím, nebo jsem více zahořklý a držím v sobě nenávist? Snáším se s druhými? Snáším slabosti a chyby mých blízkých, nebo musím mít vždycky pravdu?“

Pavel naznačuje, že ve světle takového přicházejícího dne nezáleží na tom, jaké činnosti vykonáte či jaké uděláte dobročinné skutky. Bez ohledu na to jak jste laskaví k cizím, bez ohledu na to kolik duší jste přivedli ke Kristu, zůstává tato otázka: Stáváš se více milujícím, trpělivějším, odpouštějícím, snášenlivějším?

Zkoumání tvého života s Kristem znamená nedívat se tolik na to, co děláš, jako na to, kým se stáváš. Takový život se nemůže uskutečnit pouhou lidskou snahou. Nestane se tak pouhým vyřčením ve svobodném rozhodnutí: „Stanu se takovým typem věřícího.“ Přesněji řečeno, stane se to činností Ducha Svatého skrze víru v jeho Slovo.

Nejprve čteme tato slova a věříme, že jsou Božím voláním k nám, abychom zkoumali sami sebe. A tak žádáme Ducha, aby nám ukazoval, kdo opravdu jsme a měřil nás svým Slovem. Potom žádáme Ducha Svatého, aby nám pomohl se změnit.

středa 27. ledna 2010

ODEHNÁNÍ SUPŮ

V Knize První Mojžíšova kapitoly 15. se dočítáme o slavné dohodě s Abrahámem. Praotci bylo nařízeno, aby vzal krávu a kozu a rozpůlil je. Potom k nim měl ještě položit hrdličku a holoubě, vše hlavami k sobě. Poté co tak učinil, slétli se na zkrvavená mrtvá těla supové. Náhle se Abrahám ocitl v hrozné temnotě. Co ji způsobilo? Panikařící ďábel.

Co myslíte, jak se asi zachová satan, když vidí jak se nám dostává všech Božích příslibů, poté co jsme odevzdali svůj život Ježíši? Když vidí naše pevné odhodlání kráčet na naší cestě s Pánem, začíná děsně žárlit a celé peklo panikaří.

Jak se zachoval Abrahám, když se objevili supi? V písmu se říká, že je odehnal pryč. Stejně tak i náš Pán nám ukázal cestu jak zatočit s hrozivými supi. Nemusíme se bát útoků ďábla, protože nám byly dány mocné válečné zbraně.

Kdykoliv nám přijde na mysl nějaký hlas pochybující o Bohu, musíme si to porovnat s tím, co víme o našem milujícím Otci. Nesmíme přijmout jako pravdivé jakékoliv své myšlenky, které jsou založeny jednoduše na tom, co právě cítíme. Musíme je porovnávat s Ježíšovými zaslíbeními, která nám dal o sobě a o svém vítězství, jež pro nás vybojoval.

Jednoduše řečeno, pokud nás přepadnou jakékoliv obviňující myšlenky, přinášející pochybnosti, strach, odsouzení nebo pocity odmítnutí, víme, že nejsou od Boha. A buďme připraveni, že přijdou. Dokonce i náš Pán Ježíš Kristus byl na poušti pokoušen těmito hlasy nepřítele.

Když se přiblíží supi, přinášející děsivé myšlenky plné nejistoty, obav a beznaděje, vyžeň je prostřednictvím Božího slova. Oběť, ke které Vás Pán vede, jej velmi těší a váží si jí.

úterý 26. ledna 2010

„AČ ZEMŘEL, JEŠTĚ MLUVÍ“

Když čteme 11.kapitolu Židům, nacházíme jediného společného jmenovatele v životech lidí, kteří jsou zde zmíněni. Každý z nich měl zvláštní vlastnost, která je znakem takového druhu víry, jenž Bůh miluje. Jaký to byl znak? Jejich víra byla zrozena z hluboké důvěrnosti s Pánem.

Ve skutečnosti je nemožné mít víru, která těší Boha, bez sdílení důvěrného vztahu s ním. Co myslím důvěrným vztahem? Mluvím o blízkosti k Pánu, která přichází z touhy po něm. Tento druh důvěrnosti je blízké osobní pouto, obecenství, které přichází, když v tomto životě toužíme po Pánu více než po čemkoli jiném.

„Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary. Protože věřil, ještě mluví, ač zemřel“ (Židům 11:4). Chci vyzdvihnout několik významných věcí z tohoto verše. Zaprvé, samotný Bůh vydává svědectví o Ábelových darech či obětech. Zadruhé, Ábel musel postavit Hospodinu oltář, kde přinesl své oběti. A obětoval nejen beránky bez vady, ale i tuk těchto beránků. „Zatímco Ábel ji přinesl z prvorozených ovcí svého stáda a z jejich tuku“ (Genesis 4:4).

Jaký zde má význam tuk? Kniha Leviticus říká o tuku: „Kněz to pak nechá dýmat na oltáři jako pokrm ohnivé oběti, jako příjemnou vůni. Všechen tuk patří Hospodinu“ (Leviticus 3:16). Tuk byl součástí oběti, která vytvářela sladké aroma, jež stoupalo. Tato část zvířete rychle vzplála a byla pozřena ohněm, což přinášelo sladkou vůni. Tuk zde slouží jako druh modlitby či společenství, které je Bohu přijatelné. Zastupuje naši službu Pánu v soukromí modlitby. A sám Pán prohlašuje, že takové důvěrné uctívání stoupá k němu jako sladce voňavý pamlsek.

V Bibli je jako první, kdo učinil tento druh uctívání, zmíněn Ábel. Proto je Ábel ve výčtu v Síni Víry v 11.kapitole Židům. On je typem služebníka, který měl společenství s Pánem a nabídl mu to nejlepší ze všeho, co měl. Jak prohlašuje 11.kapitola Židům, Ábelův příklad žije dodnes jako svědectví pravé a živé víry: „Ač zemřel, ještě mluví“ (Židům 11:4).

pondělí 25. ledna 2010

PŘIDEJ NÁM VÍRY

Marek 4 líčí příběh Ježíše a jeho učedníků ve člunu, když byli zmítáni bouří. Navažme na scénu, kdy Ježíš utišil bouři jednoduchým příkazem. Nyní se obrací k učedníkům, a ptá se, „Jak to, že nemáte víru?“(Marek 4:40).

Může se nám zdát, že to zní tvrdě. Je přece lidské mít strach v bouři. Ale Ježíš je nekáral z tohoto důvodu. Spíše jim říkal,“Po tom všem, co jste se mnou prožili, ještě stále nevíte, kdo jsem? Jak můžete se mnou tak dlouho chodit a neznat mě více?“

Vskutku, učedníci byli v úžasu nad zázrakem, který Ježíš předvedl.“Padla na ně veliká bázeň a říkali jeden druhému:“Kdo to tedy je, že ho poslouchají vítr i moře?“(Marek 4:41).

Umíte si to představit? Ježíšovi vlastní učedníci ho neznali. On vyzval každého z nich osobně k následování, a oni s ním sloužili zástupům. Zažili zázraky uzdravení, nasycení zástupů. Ale stále byl pro ně jejich Pán cizincem.

Naneštěstí, to samé je pravdou i dnes. Davy křesťanů jedou ve člunu s Ježíšem, slouží s Ním, a v Jeho jménu zasahují zástupy. Ale doopravdy svého Pána neznají. Netráví s ním čas, v Jeho přítomnosti. Nikdy nesedí tiše v Jeho blízkosti, aby otevřeli svá srdce a naslouchali, co jim chce odpovědět.

V Lukáši 17 je další příběh, který se týká víry učedníků. Učedníci přišli k Ježíši se žádostí „Přidej nám víry!“(Lukáš 17:5). Mnoho křesťanů dnes má stejnou prosbu:“Jak mohu obstát ve víře?“ Ale nehledají sami Pánovu tvář a odpověď.

Jestli chceš přidat víry, musíš udělat stejnou věc, kterou řekl Ježíš učedníkům v této pasáži. Jak odpověděl na jejich prosbu o víru? „Připrav něco k jídlu, opaš se a obsluhuj mne, dokud se nenajím a nenapiji“(17:8). Ježíš tím obrazně říká, „Obleč si roucho trpělivosti. Potom přistup k mému stolu a povečeř se mnou. Chci, abys mě nakrmil. Dobře jsi pro mě pracoval celý dlouhý den. Chci teď mít s tebou obecenství. Usedni se mnou, otevři své srdce, a uč se ode mne.“

pátek 22. ledna 2010

BŮH V NĚM NAŠEL ZALÍBENÍ

Henoch byl rád v úzkém obecenství s Bohem. Jeho společenství s Bohem bylo tolik intimní, že ho Bůh převedl do slávy ještě předtím, než se jeho život na zemi ukončil. „Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal. Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení“(Židům 11:5).

Proč se Bůh rozhodl přenést Henocha? Začátek verše nám jasně říká, že to bylo pro jeho víru. Navíc, konec verše mluví o tom, že Henoch potěšil Boha. Řecký kořen slova ‚potěšit‘ zde znamená plně spojen, ztotožněn, v naprosté jednotě. Zkrátka, Henoch měl to nejužší společenství s Bohem, jaké může lidská bytost mít. A toto úzké obecenství má u Boha zalíbení.

Bible říká, že Henoch začal chodit s Bohem poté, co zplodil svého syna, Metúšelacha. Henochovi bylo tehdy šedesát pět let. Poté strávil 300 let v úzkém obecenství s Bohem. V listě Židům je jasně ukázáno, že Henoch byl v takovém kontaktu s Bohem, tak mu byl blízko v každou chvíli, že se Bůh rozhodl přivést ho k sobě domů. Pán jakoby Henochovi řekl,“V těle už tě nedovedu nikam dál. Aby náš vztah mohl růst, musím tě přivést k sobě.“ Proto ho rychle převedl do své slávy.

Podle Židům 11:5 to byla právě Henochova blízkost, která Boha těšila. Podle našich poznatků tento muž nikdy nepředvedl žádný zázrak, nikdy nevyvinul známou teologii, nikdy neudělal žádné velké dílo, které by stálo za zmínku v Písmu. Místo toho čteme jednoduchý popis tohoto věrného muže: „Henoch chodil s Bohem.“

Henoch měl úzké obecenství s Otcem. A jeho život je stále svědectvím, co to znamená opravdově kráčet ve víře.

čtvrtek 21. ledna 2010

BOŽÍ PŘÍTEL

Uvažuj o způsobu, kterým Bůh sám popisuje svůj vztah s Abrahamem: "Abraham, přítel můj" (Izaiáš 41:8). Podobně nám říká Nový zákon: "I uvěřil Abraham Bohu ... a přítelem Božím nazván jest" (Jakub 2:23).

Jak neuvěřitelné čestné uznání, být nazván Božím přítelem. Většina křesťanů zpívala velice známý hymnus: "What a Friend We Have In Jesus" (Jakého přítele máme v Ježíši). Tyto biblické pasáže dosvědčují tuto pravdu s mocí. Aby Stvořitel vesmíru nazval člověka svým přítelem, se zdá mimo lidské porozumění. Přesto se to stalo Abrahamovi. Je to znamením velké důvěrnosti tohoto muže s Bohem.

Hebrejské slovo, které Izaiáš používá pro přítele, tu označuje náklonnost a blízkost. A v řečtině znamená slovo, které požívá Jakub pro přítele, drahý, blízký druh. Obojí zahrnuje hlubokou, sdílenou intimitu.

Čím blíže dorůstáme do Krista, tím větší se stává naše touha žít zcela v Jeho přítomnosti. Kromě toho začínáme stále jasněji poznávat, že Ježíš je náš jediný pravý základ.

Bible nám říká, že Abraham "očekával města základy majícího, jehožto řemeslník a stavitel jest Bůh" (Židům 11:10). Pro Abrahama nebylo nic v jeho životě trvalé. Písmo říká, že svět byl pro něho "neznámým místem." Nebylo žádné místo, kde by zapustil kořeny. Nebeská vlast, po které prahnul Abraham, není místo v doslovném smyslu. Spíše to je přebývání doma s Otcem. Hebrejské slovo v této frázi "nebeská vlast," je Pater. Pochází z kořene slova znamenajícího Otec. Takže nebeská vlast, kterou hledal Abraham, bylo doslova místo s Otcem

Přesto Abraham nebyl žádný mystik. Nebyl asketa, který by se choval afektovaně a žil v duchovní pomatenosti. Tento muž žil pozemský život, který se silně týkal světských záležitostí. Ostatně, vlastnil tisícová stáda dobytka. A měl dost sloužících, aby zformoval malou milici. Abraham musel být velice zaneprázdněný člověk, dohlížel na své služebnictvo, prodával a kupoval svůj dobytek, ovce a kozy.

Přesto nějak, navzdory svým mnoha obchodním záležitostem a zodpovědnostem, našel Abraham čas na důvěrný vztah s Hospodinem.

středa 20. ledna 2010

SCHOPNOST ZŮSTÁVAT ZELENÝ

Pán mne vedl, abych četl a studoval 9.kapitolu Zjevení, tu o kobylkách. Při čtení 4.verše o Božím příkazu, aby kobylky neničily nic zeleného, mi vyvstala myšlenka.

Zjistil jsem, že je to klíč k tomu, jak zůstávat v bezpečí v jakékoli době teroru: „Zůstávej zelený“. David napsal: „Ale já jsem jako zelená oliva v domě Božím…navěky a navždy“ (Žalm 52:8).

„Zelenou“ zde David myslí duchovní zdraví. Znamená to kvést, růst, být plodný. David nám říká: „Mé zdraví závisí na důvěře Bohu. Kvetu, protože se utíkám k němu. Má důvěra v něho ve mně vytváří duchovní život.“

Je to nádherná pravda o schopnosti jak zůstat zelený. „Tak praví Hospodin: Zlořečený, kdo spoléhá na člověka, kdo se o smrtelníka opírá a v srdci se odvrací od Hospodina. Je jako křoví na poušti – necítí, když dobro přichází. Žije ve vyprahlých koutech pustiny, v solném kraji, kde se nebydlí“ (Jeremiáš 17:5-6).

Pán varuje: „Nedůvěřuj v člověka. Jestliže budeš věřit v lidskou sílu více než ve mne, budeš zatracen.“

Pokud budeme důvěřovat Pánu, naše víra vyprodukuje toto: „Požehnaný, kdo spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. Je jako strom zasazený u vody – zapouští kořeny u řeky. Nebojí se, když vedro přichází, jeho listy se zelenají, v roce sucha nemá obavy a nepřestává nést plody“ (17:7-8).

Když cele důvěřujeme Otci, zakořeňujeme se v jeho řece zdraví. A jeho božská sílá – šťavnaté zelené duchovní zdraví – námi protéká. Zatímco se všechno okolo nás bude rozpadat, my budeme bujet jako zelené stromy, zdravé a silné. A když přijde hodina soudu, nebudeme umdlévat ani uvadat. Místo toho naše víra poroste.

úterý 19. ledna 2010

BOŽÍ OHEŇ STÁLE HOŘÍ

Je k politování, že Kristovo tělo dnes připomíná novodobé Údolí suchých kostí. Je to pustina poseta vybledlými kostrami odpadlých křesťanů. Služebníci a jiní obětaví věřící vyhasli kvůli zakořeněnému hříchu. A nyní jsou plni studu a ukrývají se v jeskyních jejich vlastního snažení. Jako Jeremiáš si říkají: „ nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit“ (Jer. 20:9).

Bůh se ptá stále stejně, jako se ptal Ezechiele: „ Mohou tyto mrtvé kosti znovu ožít?“ Odpověď na tuto otázku je jasná „ano!“ Jak? Stane se tak obnovou naší víry v Boží Slovo.

Samotné Pánovo slovo je jako stravující oheň. Vlastně je to jediné světlo v temných nocích beznaděje. Je to jediná obrana proti lžím nepřítele, který šeptá: „Je po všem. Ztratil jsi oheň; a už nikdy ho nezískáš zpět.“

Jediná věc, která nás vynese z naší temnoty je víra. A víra přichází skrze slyšení Božího Slova. Prostě se musíme přimknout ke Slovu, které se do nás vštípilo. Pán slíbil: „ Nenechám vás padnout; proto nemáte důvod si zoufat. Není důvod s něčím končit. Odpočiň v mém Slově.“

Možná si myslíš: „ Ale tahle temná noc je horší, než co jsem kdy poznal. Slyšel jsem tisíce kázání na Boží Slovo, ale žádné z nich mi nikdy nic nedalo.“ Nerozčiluj se; Boží oheň v tobě stále hoří, i když to nevidíš. Stačí na ten oheň přilít trochu paliva víry. To uděláš tak, že budeš důvěřovat Pánu. Když to uděláš, uvidíš, že všechny tvé pochybnosti a žádosti zmizely.

Boží Duch vdechuje do suchých kostí nový život. Připomíná jim Slovo, které do nich vštípil. A ti, kteří byli kdysi mrtví, jsou vzkříšeni. Volají jako Jeremiáš: „Boží oheň byl ve mně příliš dlouho uzavřen. Už ho ale nemůžu déle udržet. Cítím Boží sílu, jak mě pozvedá. Vlévá do mě život. Budu mluvit Slovo, které mi dal. Budu proklamovat jeho milosrdenství a uzdravující moc.“

pondělí 18. ledna 2010

MŮJ ŽIVOT JE ZACHOVÁN

Bible nám říká, že Jákob získal neuvěřitelné zjevení, když se tváří v tvář setkal s Bohem: "Tedy nazval Jákob jméno místa toho Peníel; nebo jsem prý viděl Boha tváří v tvář, a zachována jest duše má" (Genesis 32:30). Jaké byly okolnosti tohoto zjevení? Byl to nejvíc skličující, hrůzu nahánějící okamžik v jeho životě. Tenkrát se Jákob dostal mezi dvě mocné síly: na jedné straně jeho rozhněvaný tchán Labán a na straně druhé jeho nepřátelský rozhořčený bratr Ezau.

Jákob právě odpracoval přes dvacet let pro Lábana, který ho opětovně podváděl a šidil. Nakonec toho měl Jákob dost. Tak aniž by to Lábanovi oznámil, vzal svou rodinu a utekl.

Lában pronásledoval Jákoba od východu s malou armádou, připravený ho zabít. Až teprve když Bůh varoval ve snu Lábana, aby Jákobovi neškodil, nechal svého zetě jít. Sotvaže se Lában ztratil z dohledu, přišel od západu Ezau. Také velel malé armádě asi 400 mužů a byl připravený zabít svého bratra za to, že mu ukradl prvorozenství.

Jákob čelil totální pohromě, byl přesvědčený, že všechno ztratí. Zdálo se to naprosto beznadějné. Přesto se v této temné hodině Jákob střetl s Bohem jako nikdy předtím. Zápasil s andělem, učenci věří, že to byl sám Hospodin.

Teď uvažuj taktéž o Jóbovi. Tento muž se také ocitl v nejvíce skličujícím okamžiku svého života. Prožíval zdrcující zármutek, mučivou fyzickou bolest, byl zcela zavržen svými přáteli. Přesto se Jóbovi v jeho nejtemnější hodině zjevil Bůh ve vichru. A Hospodin dal tomuto muži největší zjevení sebe sama, jakého kdy byla lidská bytost svědkem.

Bůh vzal Jóba vzhůru do vesmíru, potom dolů do hlubin moře. Vedl ho do skutečných tajemství stvoření. A Jób viděl věci, které žádný člověk neviděl. Byla mu zjevena Boží dokonalá sláva a majestát. Jób se z tohoto zážitku vynořil a chválil Boha slovy: "Nyní vím, Pane, že ty můžeš udělat všechno. Činím pokání, že jsem zpochybňoval tvůj soud. Vidím, že všechno je pod tvou kontrolou a je vedené tvou milostí. Hned od samého začátku jsi měl plán. Dříve jsem o tobě jen slyšel, ale teď jsem tě viděl na vlastní oči" (viz Jób 42:2-5).

Něco báječného, zázračného se stane, když prostě věříme. Přijde na nás pokoj, který nám umožní říci: "Nezáleží na tom, jak dopadne tato zkouška, toto soužení. Můj Bůh má všechno pod kontrolou. Nemusím se ničeho bát."

pátek 15. ledna 2010

ON DRŽÍ VŠECHNY KLÍČE

Všude v Písmu se dočítáme, že právě ta největší zjevení o Boží dobrotě přichází k lidem

v jejich obtížných situacích, v čase soužení, izolace a strádání. Příkladem toho je i život Jana. Po tři roky se tento učedník pohyboval v těsné blízkosti Ježíše, doslova spočíval na Jeho prsou. Bylo to období naprostého klidu, pokoje a radosti, bez zkoušek či těžkostí.

Za celou tu dobu se Janovi dostalo jen pramálo zjevení. Znal Ježíše jen jako Syna člověka. Kdy tedy přijal zjevení Krista v celé Jeho slávě?

Stalo se tak až poté, kdy byl Jan odvlečen z Fezu v řetězech. Byl vyhoštěn na ostrov Patmos, kde byl odsouzen k nuceným pracím. Izolovaný a osamocený, bez rodiny či přátel, kteří by ho mohli utěšit. Žil v naprostém zoufalství, octl se v nejhorší situaci svého života.

Tehdy se Janovi dostalo zjevení Pána, které se následně stalo závěrečnou částí Písma: Kniha Zjevení. Uprostřed této temné hodiny se zjevilo světlo Ducha svatého a Jan uviděl Ježíše, jako ještě nikdy předtím. Doslova spatřil Krista jako Božího syna.

Jan nepřijal ono zjevení dokud byl s ostatními apoštoly, dokonce ani v časech Ježíše na zemi. Přesto teď, v jeho nejtemnější hodině, uviděl Krista v celé své slávě jak říká: „Já jsem živý, byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Amen. Mám klíče od smrti i hrobu" (Zjevení 1:18). Přitom padl Jan na zem, ale Ježíš ho pozdvihl a ukázal mu sadu klíčů ve své ruce. A uklidnil jej: „Neboj se" (1:17).

Věřím, že toto zjevení se dostane v pravý čas každému modlícímu se služebníkovi, který jej bude skutečně potřebovat. Duch svatý říká, „Ježíš drží všechny klíče k životu a smrti. V Jeho rukou spočívá odchod či smrt každého z nás”. Toto odhalení má přinést pokoj do našich srdcí. Podobně jako Jan si máme představit Ježíše, jak stojí před námi, držící klíče k životu a smrti a ujišťuje nás: „Neboj se. Já držím všechny klíče“. Jaká bude tedy naše odpověď? Řekněme stejně jako Job ve víře: „Hospodin dal, Hospodin vzal. Jméno Hospodinovo buď požehnáno“ (Job 1:21).

čtvrtek 14. ledna 2010

LIDSKÁ MILOST

Bůh často používá anděly, aby sloužili lidem. Ale většinou používá své vlastní pečující lidi, aby šířili, rozdělovali jeho milost. Toto je jeden důvod, pro který jsme učiněni spoluúčastníky jeho milosti: abychom se stali kanály, kudy bude proudit. Jsme určeni, abychom ji udíleli ostatním. Nazývám to „lidská milost“.

„Jednomu pak každému z nás dána jest milost podle míry obdarování Kristova“ (Efezským 4:7). Kvůli útěše a povzbuzení, které jsme skrze milost dostali, je pro každého z nás nemožné, aby celý svůj život setrvával v zármutku. V jistém okamžiku, jak jsme uzdravování Pánem, začínáme vytvářet rezervoár Boží milosti.

Věřím, že tohle je to, co zamýšlel Pavel, když psal: „Stal jsem se služebníkem podle daru Boží milosti… abych mezi pohany kázal Kristovo nevystižitelné bohatství“ (Efezským 3:7–8). „Vy všichni jste spoluúčastníci mé milosti“ (Filipenským 1:7). Apoštol tu činí vážné prohlášení. Říká: „Když jdu k Božímu trůnu, abych získal milost, je to pro vás. Chci vám být milosrdným pastýřem, ne odsuzujícím. Chci být schopen rozdělovat vám milost ve vašem čase potřeby.“ Boží milost učinila z Pavla soucitného pastýře, schopného plakat s těmi, kdo jsou zarmouceni.

Petr píše: „Jeden každý jakž vzal od Boha dar, tak vespolek tím sobě přisluhujte, jako dobří šafáři rozličné milosti Boží“ (1. Petr 4:10). Co to znamená být dobrým správcem (šafářem) nebo tím, kdo udílí Boží mnohostrannou milost? Jsem takovým člověkem? Nebo trávím svůj modlitební čas pouze za mou vlastní bolest, zármutek a úsilí?

Milovaní, naše současné trápení produkuje v našich životech něco cenného. Formuje v nás volání po daru milosti a milosrdenství, kterou bychom poskytli ostatním, kteří jsou zranění. Naše trápení činí, že chceme být dárci milosti.

středa 13. ledna 2010

DROBKY

Matka sužované dcery vytrvale pronásledovala Ježíše. Nakonec učedníci naléhali na svého mistra: "Pane, pošli ji pryč, zbav se jí. Nepřestane nás obtěžovat." Všimni si Ježíšovy reakce na ženinu prosbu: „On jí však neodpověděl ani slovo“ (Matouš 15:23). Kristus zjevně celou situaci ignoroval. Proč by to dělal? Víme, že náš Pán se nikdy nestaví hluchý k volání kteréhokoliv upřímného hledače. Faktem je, že Ježíš věděl, že příběh této ženy se bude vyprávět každé budoucí generaci. A chtěl zjevit pravdu všem, kdo ji budou číst. Takže On testoval houževnatost ženiny víry. Když k ní nakonec promluvil, řekl: „Byl jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu Izraele“ (15:24). Kristus jí zkrátka říkal: "Přišel jsem kvůli spasení Židů. Proč bych měl plýtvat jejich evangeliem na pohany?"

Toto prohlášení by většinu z nás přimělo, abychom si šli svou cestou. Ale žena se nepohnula. Ptám se tě, jak často jsi vzdal motlitbu? Kolikrát tě to omrzelo, a řekl sis: "Hledal jsem Pána. Modlil jsem se a žádal. A nedosáhl jsem žádného výsledku?“

Uvažuj o tom, jak reagovala tato žena. Neodpověděla stížností ani obviňováním se slovy: "Proč mě, Ježíši, zapíráš?" Ne, Písmo říká pravý opak: Ona však přistoupila a klaněla se mu se slovy: „Pane, pomoz mi.“

To, co vzápětí následuje, je nesnadné ke čtení. Ježíš ženu opět odmrštil. Jen jeho odpověď je tentokrát ještě drsnější. Řekl jí: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psům“ (15:26). A opět ji testoval.

Tentokrát mu matka odpověděla: „Ano, Pane, ale i psi jedí zbytky ze stolu svých pánů“ (15:27). Jak neuvěřitelná odpověď. Tato odhodlaná žena nemínila polevit ve svém pronásledování Ježíše. A Pán jí za to pochválil. Ježíš jí řekl: Jak velikou máš víru, ženo!“ „Ať se ti stane, jak toužíš“. A od té chvíle byla její dcera zdravá (15:28).

Milovaní, nemáme se spokojit s drobky. Byla nám zaslíbena veškerá milost a milosrdenství, které ve svých krizích potřebujeme. A to zahrnuje každou krizi, do které se dostanou naše rodiny, spasené či nespasené. Byli jsme vyzváni, abychom směle přistoupili ke Kristovu trůnu, s důvěrou.