středa 31. března 2010

CO TO ZNAMENÁ?

Co to znamená, když modlitby zůstávají nezodpovězeny? Když nás otálení ničí a zdá se, že Bůh nijak nereaguje na naši víru? Častokrát nás Bůh miluje nejvíce právě v těchto chvílích, více než kdykoli předtím. Písmo říká „Koho Pán miluje, toho přísně vychovává“. Laskavé kárání má přednost nad každým skutkem víry, každou modlitbou a každým slibem. Je to takové jemné vypohlavkování naší tvrdohlavosti a hrdosti.

Věříme ve svou víru. Klademe větší důraz na sílu našich modliteb, než na přijmutí Jeho síly. Rádi bychom se v Bohu vyznali natolik, že bychom v něm četli jako v knize. Nechceme být překvapeni nebo zmateni a když se věci dějí v rozporu s naší představou o Bohu, říkáme: „To nemůže být Bůh, to není způsob, jakým On jedná“.

Jsme tak zaneprázdněni zkoumáním Boha, až zapomínáme, že se Bůh snaží pracovat na nás. A o tom je i náš život: Bůh na nás pracuje, aby nás proměnil ve své nádoby slávy. Jsme tolik zaneprázdněni modlitbou jak něco změnit, že nám nezbývá čas dovolit modlitbě, aby měnila nás. Pán nevložil modlitbu a víru do našich rukou jako dva tajné nástroje, kterými si vybraná skupina „expertů“ může od něj něco vymodlit. Otec Bůh přeci říká, že je ochotný dát více, než my jsme schopni přijmout. Proč používáme modlitbu a víru jako klíč nebo nástroj k odemknutí něčeho, co nebylo nikdy uzamčeno?

Modlitba nám nebyla dána ku prospěchu Boha, ale k našemu užitku. Také víra není ve prospěch Pána, ale v náš. Bůh není nějaký věčný božský hlavolam . Nezahalil sám sebe do hádanek, aby lidé měli co luštit. A pak jakoby ještě dodal:„ti chytří dostanou odměnu“.

Jsme tak zmateni z toho, co se týká modlitby a víry, že máme tu drzost myslet na Pána, jako na nějakého osobního „džina“, který nám splní každičké přání. Představujeme si víru, jako nějaký způsob jak dotlačit Boha ke svým slibům. Myslíme si, že Boha těší naše úsilí přitlačit ho ke zdi a stačí nám zakřičet: „Pane, ty nemůžeš couvnout před svými sliby. Chci to, co mi náleží. Jsi svázaný svým slovem. Musíš tak učinit, jinak tvé slovo není pravdivé“.

To je důvod, proč nám uniká skutečný význam modlitby a víry. Vidíme Boha jen jako dárce a nás samotné jako příjemce. Ale modlitba a víra jsou jako hlavní třídy, prostřednictvím kterých Boha obdarováváme. Mají být použity nejen jako cesty, jak přijmout něco od Boha, ale také jak mu dát něco, čím ho potěšíme.

úterý 30. března 2010

POKOUŠET KRISTA

"Také nepokoušejme Krista, jako někteří z nich pokoušeli a byli zahubeni hady." (1. Korintským 10:9)

Co tím Pavel myslí, když mluví o "pokoušení Krista"? Jednoduše řečeno, pokoušet Pána znamená testovat ho. Pokoušíme ho tehdy, když se ptáme: "Nakolik bude ke mně Bůh milosrdný, pokud budu nadále pokračovat v tomto hříchu? Jak dlouho se můžu oddávat svému hříchu, než vyburcuji jeho hněv? Vím, že Bůh je milosrdný a žijeme v době milosti, kdy není odsouzení pro hříšníky. Jak by mne mohl soudit, když jsem Jeho dítě?“

Mnozí křesťané si dnes kladou tyto otázky, když si zahrávají s hříšnou touhou. Chtějí vidět, jak blízko se můžou dostat k pekelnému ohni bez toho, že by museli snášet důsledky hříchu. Ve zkratce, pokoušejí Krista. Takoví věřící se neustále zbavují usvědčení Božím Slovem.

Pokaždé, když jdeme proti pravdě, zjevené nám Božím Duchem, ignorujeme Pavlovo varování: „Kdo si tedy myslí, že pevně stojí, ať dává pozor, aby nepadl. ... Také nesmilněme, jako někteří z nich smilnili a v jediný den jich padlo třiadvacet tisíc.“ (1. Korintským 10:12.8)

Zeptej se sám sebe, jestli náhodou netestuješ hranice Božího vzácného daru milosti. Pokoušíš Krista tím, že se oddáváš hříchu ve své otevřené vzpouře? „Jsem novozákonní věřící a pokrývá mne Ježíšova krev. Proto mne Bůh nebude soudit.“

Pokračováním ve svém hříchu zacházíš s Ježíšovou úžasnou obětí s naprostým pohrdáním. Tvůj svévolný hřích ho vystavuje otevřené potupě, nejen v očích světa, ale před celým nebem a peklem. (viz. Židům 6:6)

V 1. Korinstkým 10:13 Pavel popisuje způsob, jak odolat všemu pokušení: Jak vidíte, nezmocnilo se vás pokušení, které by pro lidi nebylo běžné. Ale Bůh je věrný! Nedovolí, abyste byli pokoušeni nad své možnosti; uprostřed zkoušky vám poskytne východisko, abyste mohli obstát.

Jaký prostředek potřebujeme k tomuto úniku? Je to rostoucí vědomost a zkušenost svaté Boží bázně.

pondělí 29. března 2010

JSME PŘÍLIŠ POZEMŠTÍ

Všiml sis, že v dnešní době se téměř nemluví o nebi nebo o odchodu z tohoto světa? Místo toho jsme bombardováni zprávami o tom, jak použít svou víru k získání dalších věcí. Jeden dobře známý učitel řekl: „Další probuzení bude finanční probuzení. Bůh vylije finanční požehnání na všechny věřící.

Zprávy o smrti nás obtěžují. Snažíme se na ni ani nemyslet a ty, kteří o ní mluví, považujeme za morbidní. Příležitostně si možná popovídáme o tom, jaké musí být nebe, ale téma smrti je víceméně tabu.

Jaká zakrnělé pojetí Božích věčných záměrů! Není divu, že tolik křesťanů se děsí pomyšlení na smrt. Ve skutečnosti jsme daleko od pochopení Ježíšovy výzvy opustit tento svět a všechny jeho zápletky. On nás volá zemřít – a to bez toho, že bychom si postavili sobě pomník. Zemřít bez uvažování nad tím, jak si nás budou pamatovat. Ježíš za sebou nenechal žádnou autobiografii, žádné hlavní sídlo, univerzitu nebo biblickou školu. Nezanechal nic, co by zvěčnilo jeho památku kromě chleba a vína.

První křesťané byli tak odlišní! Pavel mluvil často o smrti. Ve skutečnosti, o našem zmrtvýchvstání se v Novém Zákoně mluví jako o naší požehnané naději. Dnes se však smrt považuje za vetřelce, který nás odřízne od dobrého života, na něhož jsme si zvykli. Natolik jsme ho nacpali materiálními věcmi, že se v něm potápíme jako v močálu. Již více nesneseme pomyšlení na ztrátu našich krásných domovů, našich oblíbených věcí, našich půvabných miláčků. Zdá se, že přemýšlíme takto: „Zemřít teď by byla veliká škoda. Miluji Pána, ale potřebuji ještě čas si užít svůj majetek. Oženil jsem se. Chci vyzkoušet volské spřežení. Potřebuji více času.“

Co je největší zjevení víry a jak ji máme uplatňovat? Najdeme to v knize Židům: „Tito všichni zemřeli ve víře, aniž dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, vítali je a vyznávali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci... Oni však toužili po lepší vlasti – po té nebeské. Sám Bůh se proto nestydí nazývat se jejich Bohem, neboť jim připravil město“ (Židům 11:13 a 16).

pátek 26. března 2010

ŽIVOT NENÍ V ULITĚ

Naše smrtelná těla nejsou nic jiného než pouhé ulity, ale život není v samotné ulitě. Ulita není na přechovávání, ale je to dočasné omezení, jež ukrývá neustále rostoucí a zrající životní sílu. Tělo je ulita, která se chová jako dočasný strážce života uvnitř. Ulita je umělá v porovnání s věčným životem, jež zahaluje.

Každý pravý křesťan byl naplněn věčným životem. Byl mu do našich smrtelných těl zasazen jako semínko, které nepřetržitě dozrává. Uvnitř nás se odehrává proces nepřetržitého růstu a rozvoje – a nakonec se ulita musí prolomit, aby vznikla nová forma života. Tento úchvatný život s Bohem uvnitř nás vyvíjí tlak na ulitu a v okamžiku, kdy obnovený život dozraje, se ulita prolomí. Umělé hranice se zhroutí a duše je vysvobozena ze svého vězení - jako novorozené kuřátko! Chvalte Pána!

Smrt je vlastně jen pouhé rozbití křehké ulity. Pán se v určitém okamžiku rozhodne, že naše ulita splnila svůj účel, takže Boží lidé vrátí svá stará zkažená těla zpět do prachu, z něhož vyšla. Koho by napadlo sbírat rozbité kousky ulity a nutit právě narozené kuře vrátit se do svého původního stavu? A koho by napadlo žádat milovaného zesnulého, aby se vzdal svého nového oslaveného těla – vytvořeného podle Kristovy podoby – a vrátit se do tlející ulity, z níž se vysvobodil?

Pavel řekl: „smrt je pro mne zisk!“ (Filips. 1:21). Tohle je našemu modernímu duchovnímu slovníku úplně cizí. Stali se z nás tak živí uctívači, že máme jen malou touhu odejít a být s Pánem.

Pavel řekl: „táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší.“ (Filips. 1: 23-24). Ale kvůli vyučování obrácených se domnívá, že je lepší „zůstat v ulitě“. Nebo, jak to označuje, „zůstat v těle“.

Byl Pavel morbidní? Fixoval se snad nezdravě na smrt? Vykazoval Pavel nedostatek respektu k životu, jímž ho Bůh obdařil? Jistěže ne! Pavel žil život naplno. Pro něj byl život darem, jež používal k tomu, aby bojoval dobrý boj. Překonal strach z „ostnu smrti“, a tak by mohl dnes říct, že „je lepší zemřít a být s Pánem než zůstat v těle.“

čtvrtek 25. března 2010

DESET PŘIKÁZÁNÍ

Většina Američanů ví, že Nejvyšší soud Spojených států vydal nařízení, že v žádné vládní správní či soudní budově nemůže být vystaveno Desatero. Toto rozhodnutí nedávno přetřásala i média. Ale co toto nařízení vlastně znamená?

Soud je místo, kde se vymáhají právo a zákony. Desatero přikázání reprezentuje Boží morální zákon, který se nikdy nezmění. Je pevný jako zákon gravitace. Pokud budete takovému zákonu vzdorovat, je to jako když vyskočíte z vysoké budovy. Můžete popírat, že se vás zákon týká, ale určitě si ponesete následky.

Desatero přikázání jsou vlastně věčné zákony navržené Bohem k tomu, aby se společnost sama nezlikvidovala. Je neuvěřitelné, kolik firem teď pracuje na obrušování Desatera – stejně jako Božího jména – vytesaného do mramoru či betonu v těchto budovách.

To o naši společnosti něco vypovídá. Tyto neměnné zákony byly původně vytesány do kamene Božím prstem a teď se s kamene mažou lidským nařízením.

Někteří křesťané říkají: „No a co? Už nejsme pod zákonem. Proč bychom se tím měli zabývat?“ Ne, nejsme pod židovským zákonem, máme-li na mysli 613 dodatečných ustanovení přidaných židovskými rabíny. Ale každý křesťan je pod autoritou Božího morálního zákona, jež je shrnut právě v Desateru.

Zajímalo by mě, co se Bohu honí hlavou, když ti pískovači vymazávají zákony přímo před jeho očima. Někteří věřící tvrdí: „ Nepotřebujeme mít Desatero vystavené. Nejdůležitější je mít jej vepsáno v srdci.“ Ale Boží slovo říká něco jiného. Zamyslete se nad Božím záměrem viditelnosti Desatera, když se předávalo lidu:

„A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci…a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány“ (Deut. 6:6-9).

středa 24. března 2010

SVOBODA OD OTROCTVÍ HŘÍCHU MUSÍ BÝT PŘIJATA VÍROU

Víra je něco, co děláš s tím, co znáš. Znalost je k ničemu, pokud podle ní nejednáš.

Děti Izraele obdrželi dobré slovo, že jim Bůh dal zemi Kanán za jejich vlast. Tato informace by jim všem byla na nic, kdyby zůstali v Egyptě jako otroci. Ale Bible říká: „Věřil, a proto vyšel z Egypta…věřili, a proto prošli Rudým mořem“ (Židům 11:27,29).

Izraelité nepřipochodovali k hranicím Kanánu, nevystřelili jednu dávku šípů a neočekávali, že všichni nepřátelé padnou mrtví. Ta země byla jejich, ale museli se jí zmocnit.

Co to má společného se získáním vítězství nad hříchem, který se mne drží? Všechno! Kristus vyřešil otázku otroctví hříchu prohlášením, že jsi vyproštěn z nadvlády hříchu, ale musíš tomu opravdu věřit, abys s tím něco udělal.

Nestačí jen říct: „Ano, já věřím, že Kristus odpouští hřích. Věřím, že on je Pánem. Vím, že může zlomit moc hříchu v mém životě.“ V duchu souhlasíš s tím, co jsi slyšel, ale víra je něco víc. Víra vychází ze zaslíbení osvobození a jedná podle toho.

Věřící přemáhají zlou moc tohoto světa pomocí víry. Opravdová víra je jediná věc, která ti může pomoci stát s důvěrou proti silám pokušení. Sebeovládání je možné pouze tehdy, když je vírou přijata pravda o vyproštění z hříchu.

„V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání. A jeho přikázání nejsou těžká, neboť kdo se narodil z Boha přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra“ (1. Jan 5:3-4).

„Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratři všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy. A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu buď sláva a panství na věky věků“ (1. Petr 5: 8-11).

úterý 23. března 2010

GENERACE OKAMŽIKU

Mnoho křesťanů čte Bibli pravidelně a věří, že je to Boží živé a zjevené Slovo do jejich životů. Stále znovu čtou na stránkách Písma o generacích, které slyšely Boží hlas. Čtou o tom, jak Bůh hovořil ke svému lidu znovu a znovu, a neustále vidí tuto frázi: „A Bůh řekl…“ A přesto titíž křesťané žijí, jako kdyby Bůh dnes ke svému lidu nemluvil.

Celá generace věřících činí svá rozhodnutí zcela podle sebe bez modlitby či konzultace s Božím Slovem. Mnozí se jednoduše rozhodnou, co chtějí udělat, a potom žádají Boha, aby to schválil. Jdou energicky kupředu a jejich jedinou modlitbou je: „Pane, pokud to není tvá vůle, pak mne zastav.“

Nyní žijeme v době popisované jako „generace okamžiku“. Lidé činí velká rozhodnutí v mžiku. Na toto téma byl napsán bestseller s názvem Blink: The Power of Thinking Without Thinking (Mžik: Jak myslet bez přemýšlení). Jedná se o teorii: „Důvěřuj svému instinktu. Rozhodnutí učiněná v mžiku se osvědčují jako nejlepší.“

Zamysli se nad vším spěchem „jazyka okamžiku“, který slyšíme denně: „Toto je nabídka století. Můžeš vydělat balík peněz přes noc. Ale máš pouze málo vhodných příležitostí. Dej se do toho teď!“ Všechno to ovládá duch: „Mžik, mžik, mžik!“

Takové myšlení začíná infikovat církve a působí na rozhodnutí, která dělají nejen „mžikající křesťané“, ale i „mžikající duchovní“. Spousta zmatených farníků nám popisuje ten samý příběh: „Náš pastor se vrátil z konference o růstu sborů a ihned oznamoval: ‚Ode dneška se všechno změní.‘ Rozhodl, že přes noc zpopularizujeme naši církev podle módního trendu! Ani nás nepožádal, abychom se za to modlili…všichni jsme zmatení.“

Před pouhými pár lety platilo mezi křesťany: „Modlil jsi se za to? Hledal jsi v té věci Pána? Modlíš se za to spolu se svými bratry a sestrami? Obdržel jsi pokyn od Boha?“ Ptám se tě, jestli je to tvůj postup. Kolik důležitých rozhodnutí jsi učinil v minulém roce, a kdy jsi nezastřeně předložil záležitost Bohu a v upřímnosti se modlil? Nebo kolik z těchto rozhodnutí jsi učinil v mžiku? Důvodem, proč chce Bůh zcela ovládat naše životy, je to, aby nás chránil od pohrom – což je přesně to, kde skončí většina našich bleskových rozhodnutí.

pondělí 22. března 2010

KONEC OTROCTVÍ

O Abrahamu Lincolnovi je řečeno, že „osvobodil otroky“ vydáním Proklamace emancipace (r.1863). Tento dokument vyhlašoval konec otroctví a svobodu všem otrokům.
Když se tato zpráva poprvé dostala k jižanským plantážím, mnoho otroků tomu nevěřilo. Pokračovali dál ve své práci pro své pány, přesvědčeni, že se jedná o žert.

Mnoho bezohledných plantážníků řeklo svým otrokům, že se jedná o pouhou fámu, a dál je drželi v otroctví. Ale pomaloučku se pravda dostávala i k nim, když viděli bývalé otroky chodit kolem a radovat se ze své získané svobody. Jeden za druhým potom odhodili svá břemena, obrátili se k otročení zády, a odešli pryč, aby začali nový život.

Možná jsi to ještě neslyšel, a nebo možná že to zní až příliš krásně, než aby to byla pravda, ale Ježíš osvobodil všechny otroky hříchu na kříži. Nyní můžeš „vystoupit“ ze zla! Můžeš odhodit své břemeno, odejít ze satanovy vlády, a vstoupit do nového života ve svobodě.

Dovol, abych ti ukázal, co je myšleno v Bibli, když se mluví o smrti hříchu. Když Lincoln osvobodil otroky, „myšlenka“ otroctví zemřela. Žádný otrokář – žádný otrok. Otrok mohl odejít svoboden a říkat si, že „Otroctví je mrtvé“.

Teď se může otrok vrátit zpátky na pole a sbírat opět bavlnu-možná ze strachu, nebo ze zvyku- ale to ho už nikdy neudělá otrokem. Byl osvobozen, ale tu svobodu si musí zažít. Proklamace sama nemůže zaručit své naplnění, a ani otrokář nemůže nutit otroka, aby se vrátil. Vše záleží na rozhodnutí otroka.

Bible říká, „..ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s Ním budeme také žít“ (Římanům 6:7-8).

To vše znamená jediné. Jelikož tvé otroctví hříchu je mrtvé, Kristus tě prohlásil svobodným. Máš nyní svobodu žít jako nový člověk v Kristu, všechna pouta jsou zlámána.
Kristus tě nemůže přinutit, abys jednal správně, a satan tě nemůže přinutit, abys jednal špatně. Kristus tě prohlásil za svobodného, ale na tobě je, abys jednal jako svobodný člověk.

pátek 19. března 2010

BŮH MÁ NOUZOVÝ PLÁN PRO KAŽDÉHO VĚŘÍCÍHO

Nezáleží na tom, jak nestálým se dnešní svět stává, boží lid může být v klidu a radovat se, protože náš Pán nám zaslíbil zvláštní ochranu pro nejhorší časy.

Neměl snad Bůh nouzový plán pro děti Izraele během světového hladomoru? Poslal Josefa do Egypta již s předstihem, povýšil jej na premiéra a naplnil sklady dostatkem obilí pro přečkání hladomoru. Pak mu jen stačilo přepravit svůj lid do blízké vzdálenosti těchto skladů a tak je dosyta krmit po celou dobu hladomoru.

Neměl Bůh svůj záchranný plán i pro Eliáše? Zatímco se jeho národ zmítal pod vlivem ekonomické krize, v důsledku několika hladomorů byl nedostatek jídla a bezbožný král vypsal odměnu na jeho hlavu – Bůh zrealizoval svůj plán. Ukryl Eliáše u malého potůčku a posílal mu pokrm po havranovi. Tento záchranný plán zahrnoval také kouzelný džbán s moukou, které neubývalo.

A co Noe? Jak skvěle propracovaný plán měl Bůh pro něho i celou jeho rodinu! Archu – na které bezpečně unikl nejen před smrtí, ale i před zkázou - způsobenou povodněmi.

A Lot? Bůh skutečně poslal anděly, aby jeho i celou rodinu vymanili z odsouzeného města Sodomy. Boží ruce byly svázané, dokud Lot bezpečně neopustil předměstí. Jednalo se zde o víc, než jen ztrátu zaměstnání nebo ekonomickou krizi, dokonce i o víc než pád vlády - bylo to úplné zničení celé této společnosti. Ale Lot byl zachráněn.

Pavel potvrdil Boží záchranné eventuality znovu a znovu! Tento apoštol ztroskotal, byl pronásledován zloději, uvězněn, obviněn z velezrady a odsouzen k smrti. Avšak pro každou krizovou situaci měl Bůh pohotový plán, jak Pavla vysvobodit. A to až do doby, než se Bůh rozhodl ukončit jeho poslání a použil pro tento případ poslední plán - vzkříšení.

Také pro nás je přichystaný nouzový plán pro přežití – vytvořený specificky pro každého věřícího.

Bůh nás převede přes každou krizi - o tom není žádných pochyb.

čtvrtek 18. března 2010

USILOVAT O SVATOST

Boží slovo jasně říká: „Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána“ (Židům 12:14).

To je pravda, jednoduchá a snadná. Bez svatosti, která je poskytnuta samotným Kristem-vzácný dar, který uctíme životem zasvěceným k poslušnosti každého Jeho slova - nikdo z nás neuvidí Pána. A to se týká ne pouze nebe, ale i současného života. Bez svatosti neuvidíme Boží přítomnost v našem každodenním životě, v naší rodině, v našich vztazích, v našem svědectví či naší službě.

Nezáleží na tom, kolik křesťanských konferencí navštívíme, kolik kazet s kázáním si vyposlechneme, kolika biblických hodin se zúčastníme. Pokud skrýváme hřích, pokud Bůh nám ukazuje na naši nepravost, potom žádná naše snaha neponese Boží ovoce. Naopak, náš hřích jen poroste a nakazí každého kolem nás.

Samozřejmě, takový hřích se netýká jen žádostí těla, ale vede také ke zničení ducha. Pavel popisuje stejný destruktivní hřích v této pasáži, když říká, „ani nereptejte, jako někteří z nich, a byli zahubeni Zhoubcem“ (1.Kor.10:10).

Proto, milí svatí, dovolíte Duchu Svatému aby jednal s vašimi žádostmi? A jste ochotni hledat a spoléhat se na východisko, které nám On zaslibuje? Nabádám vás, abyste v těchto posledních dnech vzali na sebe Boží bázeň a spoléhali na Něj. Udrží vás to v čistotě, nehledě na to, kolik hříchu je kolem vás. A uschopní vás to k chození v Boží svatosti, která zaslibuje Jeho věčnou přítomnost.

Vše je záležitost víry. Kristus ti zaslíbil uchránit tě od pádu, a dát ti sílu odolat hříchu - pokud jednoduše věříš tomu, co řekl. Tak mu věř se svatou bázní. Modli se za to, a buď k tomu otevřený. Bůh dodrží slovo. Nemůžeš se vysvobodit ze sevření hříchu ani svojí silou, ani sliby, ani žádnou lidskou mocí. „Ne silou, ani mocí, ale mým Duchem, praví Pán“ (Zacharjáš 4:6).

středa 17. března 2010

KŘÍŽ NÁS UČÍ JAK ZAPŘÍT SEBE SAMA

Náš Pán nejednou říká: „Skloň se, ať můžu na tebe položit kříž.“ Ježíš nás do své armády neodvádí násilím, vstup je dobrovolný. Ne všichni křesťané nosí kříž. Můžeš být věřící, aniž bys nesl kříž, učedníkem však nikoliv.

Znám mnoho věřících, kteří zapírají cestu kříže. Zvolili si dobrý život v blahobytu, materiální zisk, popularitu a úspěch. Jsem si jistý, že mnozí z nich se nakonec dostanou do nebe – zachrání se, ale Krista doopravdy nepoznají. Jelikož odmítli utrpení a zármutek kříže, ve věčnosti se z Něj nebudou moct těšit tak jako ti svatí, kteří na sebe vzali svůj kříž a vstoupili do společenství trpících.

Svůj kříž budeš muset nést, dokud se nenaučíš zapírat. Zapírat co? To, co neustále brání Božímu dílu v našem životě – sebe sama. Ježíš řekl: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě“ (Matouš 16:24). Pokud zdůrazňujeme sebezapření, tj. odmítnutí materiálních a nezákonních věcí, je to nesprávný výklad tohoto verše. Ježíš od nás nechtěl, abychom se učili sebekázni, než vezmeme svůj kříž, ale něco mnohem těžšího. Zapřít sám sebe znamená popřít vlastní schopnost nést jakýkoliv kříž z vlastní síly. Jinými slovy: „Neber si svůj kříž, dokud nejsi připraven zamítnout každé pomyšlení na to, že by ses mohl stát svatým učedníkem jako výsledek vlastního snažení.“

Miliony praktikujících křesťanů se chlubí svým sebezapíráním. Nepijí, nekouří, nenadávají a nesmilní – jsou příkladem ohromné sebekázně. Nikdy by však neuznali, že toho dosáhli díky něčemu jinému než vlastní vůli. Praktikují sebezapření, ale ještě nikdy nezapřeli sami sebe. V určitém smyslu jsme všichni takoví. Zažíváme „proudy“ svatosti, doprovázeny pocity čistoty. Dobré skutky zpravidla vzbuzují dobré pocity, ale Bůh nám nikdy nedovolí si myslet, že naše dobré skutky a nehříšné zvyky nás můžou zachránit. Toto je důvod, proč potřebujeme kříž.

Věřím, že Ježíš nám ve skutečnosti říká: Než vezmeš svůj kříž, buď připraven čelit pravdě. Buď připraven zažít krizi, která tě naučí zapřít vlastní sebevůli, sebespravedlnost, sebeúčinnost a vlastní kompetenci. Můžeš se zvednout a následovat mě jako skutečný učedník jenom tehdy, když svobodně přiznáš, že nemůžeš udělat nic z vlastních sil – nemůžeš přemoct hřích sílou vlastní vůle, neodoláš pokušení díky vlastní snaze, nevyřešíš věci vlastním rozumem.

Tvá láska k Ježíši tě může složit na kolena, ale tvůj kříž tě složí tváří na zem.

úterý 16. března 2010

NEJVYŠŠÍ PLÁN BOHA

Ke konci knihy První Mojžíšova si Bůh vybral hrstku bezvýznamných lidí, aby se stali učiteli národa. Chtěl z nich vychovat lid, který by byl živoucím příkladem jeho dobroty k pohanskému světu. K uskutečnění takového svědectví, Bůh přivedl svůj národ na místo, které bylo nad jejich vlastní síly. Izoloval Izraelce v poušti, kde On sám byl jejich jediným zdrojem života, zaopatřujícím každou jejich potřebu.

Lidé Izraele neměli žádnou kontrolu nad tím, jak přežít na tomto pustém místě. Nemohli nijak kontrolovat zásoby vody nebo jídla. Nemohli nijak ovlivnit svůj cíl, neboť neměli kompas nebo mapu. Co budou jíst a pít? Kterým směrem se mají dát? A kde nakonec skončí?

Bůh se o to všechno pro ně postaral. Den co den jim ukazoval cestu v podobě zázračného mráčku, který v noci zářil a rozptyloval tmu před nimi. Krmil je potravou seslanou anděly z nebe a poskytoval vodu - proměněnou z kamene. Ano, každičká jejich potřeba byla Bohem zaopatřena a žádný nepřítel je nemohl porazit.

„Z nebe ti (Izraeli) dal slyšet svůj hlas, aby tě vyučil“ (Pátá Mojžíšova 4:36). Boží lid slyšel jeho konkrétní slovo, které je vedlo a oni svědčili o Jeho mohoucí síle. „Zdali kdy slyšel lid hlas živého Boha?“ (Pátá Mojžíšova 4:32-34).

Okolní národy starověkého Izraele uctívali „jiné bohy“ - modly ze dřeva, stříbra a zlata. Tito bohové byli němí, neschopni vidět nebo slyšet, milovat a vést nebo chránit svůj lid, který se jim klaněl. Přesto kterýkoliv z těchto národů viděl v Izraelcích mimořádné lidi, které Bůh převedl přes hroznou poušť. Viděli Boha, který promlouval ke svým lidem, který miloval a cítil s nimi, odpovídal na modlitby a činil zázraky. Zde byl živý Bůh, který vedl svůj lid v každičkém okamžiku jejich života.

Bůh pozdvihl národ, který vycvičil. Jednalo se o lid, který se od něj nechal vést, plně mu důvěřoval a předal mu úplnou kontrolu nad svými životy. Tito lidé se pak stali Jeho svědectvím pro tento svět.

Proč Bůh chtěl úplnou kontrolu nad svými lidmi a požadoval po celou dobu jejich plnou důvěru? Bylo to proto, že jen Bůh znal cestu a učinil by cokoli, čeho bylo zapotřebí, aby je tam přivedl.

pondělí 15. března 2010

NEMŮŽEŠ NÉST SVŮJ VLASTNÍ KŘÍŽ

Ježíš řekl svým učeníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mat 16:24) Nicméně Ježíš sám nenesl svůj kříž a stejně tak ty jej nemůžeš nést sám!

Když Ježíš táhl svůj kříž na Golgotu, veden svými trýzniteli, byl příliš slabý na to, aby jej mohl tak dlouho nést. Jakmile už nemohl, položili kříž na ramena jiného muže. Nevíme, jak dlouho Ježíš svůj kříž nesl, ale víme, že pak donutili Šimona z Kyrény, aby kříž zvedl a odnesl na místo ukřižování. (viz Mat 27:32)

Co to pro nás znamená? Chtěl by Pán po nás něco, čeho sám nebyl schopen? Cožpak neřekl:…“ kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem“ (Luk 14:27)? Kříž je kříž, ať už dřevěný, nebo duchovní. Nestačí říct „Jeho kříž byl jiný – náš kříž je duchovní.“

Pro mě osobně je velkou nadějí vědět, že ani Ježíš nemohl unést svůj kříž. Povzbuzuje mě to v tom, že nejsem jediný, kdo je někdy obtěžkán až k zemi, neschopen jít dál svou vlastní silou.

Ježíš přesně věděl, co říká, když nás povolal k tomu „nést svůj kříž a následovat ho.“ Pamatoval na svůj kříž a na to, že ho za něj musel nést někdo jiný. Proč by tedy po nás chtěl, abychom jej táhli, když ví, že by nás brzo povalil na zem? Ví všechno o těch mukách, bezmocnosti a břemeni, jež kříž tvoří. Ví, že to všechno nemůžeme nést celou cestu vlastními silami.

A tady je ta pravda, kterou musíme odhalit, pravda tak mocná, že může změnit způsob, jakým se díváme na všechny naše problémy a zranění. Možná to zní až rouhavě říct, že Ježíš nenesl svůj kříž, ale přesně tak to bylo.

Bůh ví, že žádné z jeho dětí nemůže nést svůj kříž, když následuje Krista. Chceme být dobří učedníci, popíráme sami sebe a neseme si svůj kříž, ale zřejmě zapomínáme, že stejný kříž nás jednoho dne přivede na konec našeho bytí. Takže nás Ježíš schválně vyzývá, abychom nesli svůj kříž, když ví, že to z nás vysaje všechnu energii, a nechá nás bezmocně ležet, třeba až dokud to nevzdáme? Přesně tak! Ježíš nás totiž předem upozornil: „beze mě nemůžete činit nic“ (Jan 15:5). Takže chce, abychom vzali svůj kříž a pořádně se s tím poprali, dokud se něco nenaučíme. Protože dokud nás ten kříž nesvalí do prachu na zem, tak se nenaučíme, že nikoliv naší silou a mocí, ale Jeho silou. To je přesně to, co má Bible na mysli, když říká, že Jeho síla se dokonale projeví v naší slabosti.

pátek 12. března 2010

BOŽÍ POKLAD JE V HLINĚNÝCH NÁDOBÁCH

Jedním z nejpovzbudivějších výroků v Bibli je 2. Korintským 4:7: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.“ Potom Pavel pokračuje popisem těchto hliněných nádob – umírající, na všech stranách tísněni, bezradní, pronásledovaní, sráženi k zemi. A ačkoli nejsou nikdy opuštěni nebo v beznaději, jsou tito lidé, které si Bůh používá, pod břemenem vlastních těl a úzkostlivě čekají, až budou oděni v nová těla.

Bůh zesměšňuje lidskou moc. Vysmívá se našim samolibým snahám být dobří. Nikdy nepoužívá velikost a moc, ale místo toho používá slabé věci tohoto světa, aby zmátl moudré.

„Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné. Neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není… aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem“ (1. Korintským 1:26-29).

Cožpak mne to popisuje správně? Slabý – bláznovství – opovržený – neurozený – ne velmi vznešený – ne velmi elegantní. A přesto je to jeho dokonalý plán – nejvelkolepější tajemství na zemi. Bůh nás povolává v naší slabosti. Vkládá svůj neocenitelný poklad do těchto našich hliněných nádob, protože ho těší dělat nemožné pomocí ničeho.

Viděl jsem Israele Narvaeze, bývalého vůdce gangu Mau Mau, jak klečel a přijal Krista za svého Pána. Nebyla to jen povrchní emocionální zkušenost – myslel to doopravdy. Ale Israel se vrátil zpět do gangu a skončil ve vězení jako spoluviník vraždy. Opustil ho Bůh? Ani na jediný moment! Dnes je Israel služebníkem evangelia, poté co přijal lásku a odpuštění od nesmírně trpělivého Spasitele.

Selhal jsi? Existuje hřích, kterému tak snadno podlehneš? Cítíš se jako oslabený zbabělec, který není schopný zvítězit nad skrytým hříchem? Ale hladovíš také po Bohu i se svou slabostí? Prahneš po něm – miluješ ho – snažíš se ho dosáhnout? Ten hlad a žízeň je klíčem k tvému vítězství. Činí tě odlišného od ostatních, kteří jsou vinni, protože selhali před Bohem. Tohle tě od nich odlišuje. Musíš ten hlad živit. Udržuj si žízeň po spravedlnosti. Nikdy neomlouvej svou slabost – nikdy se jí nepoddávej – a nikdy ji nepřijímej za součást svého života.

čtvrtek 11. března 2010

ON TO ČINÍ SKRZE ŽIVOT

Dovolte mi říci, jak Bůh přivádí lidi do svého domu, jak k nim hovoří a jak je zachraňuje. Činí to skrze život. Pán buduje svou církev skrze svědectví, která vyzařují z těch, kteří ho milují. A je schopen tak činit ne proto, že tito služebníci používají správné metody, ale proto, že žijí takový život.

Kristův život vytváří světlo v domovech, v sousedstvích, ve městech, na pracovištích. Jak tento život získáme? Objevuje se na každém svatém, který žije správně a je přespříliš tupen, jako příklad Božího slitování. Takoví služebníci jednají čestně, nesobecky, bez jakékoli temnoty uvnitř. Vedou své životy v plné oddanosti Ježíši a jsou připraveni vždycky sloužit druhým.

Pavel hovoří o služebnících, kteří „znají jeho vůli a vyučováni zákonem dokáží rozpoznat, na čem záleží. A jsou si vědomi, že jsou vůdci slepých, světlem těch, kteří kráčí v tmách“ (Římanům 2:18-19). Takoví svatí, které popisuje Pavel, mají být doporučením.

Dovolte mi ukázat vám příklad takového světla. Nedávno CEO ze společnosti v New Yorku zatelefonoval do naší církve. Telefon vzal pastor Neil. CEO řekl pastoru Neilovi o dvou ženách z naší církve, které pro něho pracují. Řekl, že nejsou jako ostatní v jeho kanceláři. Tyto dvě ženy jsou vždycky zdvořilé, usměvavé, ochotné pomoci druhým, nikdy si nestěžují a neroznášejí klepy. „Na nich je něco odlišného,“ řekl. „Rád bych se s vámi setkal, abych zjistil, v čem je ten rozdíl.“

Tyto ženy byly nebeskými svícny umístěnými Ježíšem do svých zaměstnání. A to světlo, které vydávaly, zalévalo celé pracoviště. Jak? Měly v sobě Kristův život. Jejich šéf rozpoznal, že se jedná o něco víc, než co nabízí svět.

CEO byl Žid. Myslíš si, že by býval odpověděl na pozvání do shromáždění probuzeného sboru? Četl by množství materiálu vydaného církví? Ne, hodil by je všechny do „Souboru 13“ a nikdy by se už na ně nepodíval. Tento muž odpověděl na pravé světlo – světlo zrozené v životech skrytých v Kristu, které denně žily dvě pokorné ženy.

Jsme schopni přinášet světlo do našeho okolí pouze, pokud máme v sobě plnost Kristova života. Musíme žít zprávu, kterou přinášíme, pokud ji máme kázat v moci. Bůh nám pomáhá, abychom si připomínali, že to světlo září skrze nepatrné věci života.

středa 10. března 2010

SUCHÉ OBDOBÍ

Kážu tisícům, přesto je někdy období, že se cítím velmi „vyschlý“- daleko od Boží přítomnosti. V těchto chvílích nemám velkou touhu po Božím slově. Čtení Bible se v čase sucha stává pouhou poviností. Když jsem vyschlý a prázdný, cítím malou touhu se modlit, i když moje víra zůstává nepoškozená, a má láska k Ježíši silná.

Seděl jsi někdy v kostele a viděl všechny kolem, jak získávají požehnání, a ty přitom nic necítíš? Oni pláčou, modlí se, uctívají s velikým zapálením. Ale s tebou to nehne. Začneš přemýšlet, jestli ve tvém duchovním životě není něco špatně.

Věřím, že všichni občas prožíváme „suché“ období. I Ježíš se cítil osaměle, to když křičel, „Otče, proč jsi mě opustil?“

Co mám dělat, abych překonal duchovní sucho?

1. Musím setrvat ve svém modlitebním životě!

Nic nezažene vyprahlost a prázdnotu rychleji, než hodina či dvě v uzavřeném místě s Bohem. Když odložíme tuto schůzku s Bohem v naší modlitební komůrce, povede nás to k obviňování se. Víme, že naše láska k Němu by nás měla vést do Jeho přítomnosti, ale zaneprázdníme se místo toho jinými věcmi. Čas uteče, a Bůh je odstrčen. Zaměříme se tedy na Něj „modlitbami v myšlenkách“. Ale nic nemůže nahradit místo v naší modlitební komůrce, za zavřenými dveřmi, v úzkém obecenství s Otcem.

Přistup směle k trůnu milosti - i když jsi zhřešil a padl. On odpouští neustále - těm, kteří svých činů litují.

2. Nesmím se více bát malého utrpení!

Kristovo vzkříšení předcházelo krátké utrpení. Bojíme se. Umřeme! Budeme trpět!

Nechceme trpět, nebo zažívat bolest! Chceme bezbolestné vysvobození! Chceme nadpřirozený zásah! „Udělej to, Bože!“, modlíme se, „protože jsem slabý, a vždycky budu. Udělej vše na mé cestě, nadpřirozeně mě vysvoboď!“

Ale díky Bohu, utrpení je opravdu vždy krátká perioda před konečným vítězstvím. „A Bůh veškeré milosti, který nás povolal ke své věčné slávě v Kristu Ježíši, vás, když nakrátko snesete utrpení, sám zdokonalí, utvrdí, posílí, postaví na pevný základ“ (1 Petrův 5:10).

úterý 9. března 2010

MARNOTRATNÝ SYN A JEHO OTEC

Věřím tomu, že marnotratný syn (viz. Lukáš 15) se vrátil domů díky tomu, jaký měl v minulosti vztah se svým otcem. Tento mladý muž znal charakter svého otce a zřejmě od něj přijal hodně lásky. Proč by se jinak vracel k muži, který býval rozčílený a mstivý, který měl ve zvyku jej bít a nutil ho vrátit každou korunu, kterou promrhal?

Marnotratný syn určitě věděl, že pokud se vrátí, nebude pokárán nebo zavrhnut kvůli svým hříchům. Možná si myslel: „Vím, že mě otec miluje. Mé hříchy mi nevyhodí na oči. Vezme mě zpátky.“ Pokud jsi měl v minulosti takový vztah, vždy se můžeš vrátit domů.

Všimni si, že otec marnotratného syna jej „předešel“ požehnáním. Mladý muž měl v plánu se upřímně přiznat a nacvičoval to celou cestu domů. Nicméně když stál otci tváří v tvář, neměl ani šanci se úplně přiznat. Jeho otec jej přerušil tím, že přiběhl k němu a objal ho.

„Otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut soucitem přiběhl, padl mu kolem krku a zasypal ho polibky“ (Lukáš 15:20). Otec byl velmi šťastný, že jeho syn je zpátky a řekl: „Miluji tě, synu. Pojď domů.“

Otec to udělal dřív, než syn mohl dokončit své přiznání. Mladý muž mohl vyhrknout jenom začátek své řeči, protože otec jej nenechal dokončit. V jeho očích byly jeho hříchy již vyřešeny a jeho jedinou odpovědí bylo vydání rozkazu služebnictví: „Dejte mu šaty a prsten a připravte hostinu, protože budeme oslavovat. Všichni se radujte – můj syn je doma!“

Hřích nebyl problémem pro tohoto otce. Jediná věc, kterou měl na mysli, byla láska. Chtěl, aby jeho kluk věděl, že je přijat, ještě než stihl vyslovit přiznání. A právě toto nám chce Bůh tímto říct: Jeho láska je větší než všechny naše hříchy. „Boží dobrota tě vede k pokání“ (Římanům 2:4).

pondělí 8. března 2010

JEŽÍŠ A BOUŘE

Ježíš nařídil svým učedníkům, aby vstoupili na loď, která byla předurčena ke zkáze. Bible říká, že „je přinutil, aby nastoupili do lodi….“, která směřovala do rozbouřených vod, kde byla zmítána jako houpající se korková zátka. Učedníci byli vehnáni do zkušenosti podobné Titaniku jen v menším měřítku - a Ježíš to po celou dobu věděl.

Hned potom přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy (Matouš 14:22).

Kde byl Ježíš? Byl nahoře v horách s výhledem na moře. Modlil se za své učedníky, aby neselhali ve zkoušce, o které věděl, že musejí projít. Plavba na lodi, bouře, rozbouřené vlny, vítr – to vše bylo součástí zkoušky, kterou pro ně Otec naplánoval. Jednalo se o jednu z největších lekcí, kterou se kdy měli naučit – jak poznat Ježíše v bouři.

Do tohoto okamžiku ho učedníci poznali jako činitele zázraků, člověka, který dokázal proměnit chleby a ryby v zázračné jídlo. Poznali jej jako přítele hříšníků, který přináší spasení různým typům lidí. Znali Ho jako zaopatřovatele všech jejich potřeb, který dokonce zaplatil daně penízem z úst ryby.

Poznali Ježíše jako „Krista, skutečného Syna Božího“. Věděli, že má slova věčného života. Věděli také, že mám moc nad veškerými činy ďábla. Znali ho jako učitele, který je vyučoval jak se modlit, odpouštět, svazovat a rozvazovat. Ale nikdy se neučili jak poznat Ježíše v bouři.

To je kořenem většiny našich současných problémů. Důvěřujeme Ježíši v zázraky a uzdravení. Věříme mu v naše spasení a odpuštění hříchů. Důvěřujeme mu, že zaopatří všechny naše potřeby a přivede nás jednoho dne ke slávě. Ale když na nás udeří náhlá bouře a zdá se, že se vše rozpadá na kusy, zjišťujeme jak je pro nás obtížné, vidět Ježíše někde poblíž. Nedokážeme pochopit, proč dopustí bouře, které nás mají naučit důvěřovat. Nikdy si nejsme zcela jisti, zda je blízko, když dojde k nejhoršímu.

V této bouři se učedníci měli naučit jen jediné. Jednalo se o jednu jednoduchou věc – nic hlubokého, mystického či světoborného. Ježíš si pouze přál, aby mu důvěřovali jako svému Pánu v každé životní bouři. Jednoduše jen chtěl, aby vytrvali ve svém povzbuzení a jistotě i v těch nejtemnějších hodinách zkoušky. To je vše.

pátek 5. března 2010

JDI „V DUCHU“

Můžete jít „v duchu“ ke každému národu na zemi. Můžete se dotknout lidí a dostihnout je, zatímco jste na kolenách. Ve skutečnosti může být váše tajná skříň ústředím, pro pohyb Božího Ducha přes celý národ.

Například Abraham. Modlil se za bezbožnou, hříšnou Sodomu. Hospodin mu odpověděl: „Najdu-li v Sodomě, v tom městě, padesát spravedlivých, prominu kvůli nim celému městu“ (Genesis 18:26).

Když to Abraham uslyšel, začal vyjednávat s Hospodinem. Zeptal se, „Možná, že bude do těch padesáti spravedlivých pět chybět. Zničíš pro těch pět celé město?“ (18:28). Abraham se ptal, „Pane, co když je z těch padesáti věřících pouze pětačtyřicet spravedlivých? Co když pouze tito se modlí? Nebo, jestli je pouze deset lidí, kteří Tě usilovně hledají? Jestli pouze deset vzývá k Tobě, nezahladíš město?“ Bůh odpověděl Abrahamovi, „Nezahladím je ani kvůli těm deseti“ (18:32).

Tato pasáž nám říká něco o Pánu. On si přeje zachránit celé společnosti, pokud mezi nimi najde skupinu spravedlivých lidí. Mluví se o lidech, kteří hledají Jeho tvář v zájmu svého národa.

Bůh jde ještě dále v této záležitosti, než to udělal s Abrahamem. V Ezechielu 22, Bůh hovoří o nalezení alespoň jediného modlícího se věřícího, který bude stát v trhlině: "Hledal jsem mezi nimi muže, který by zazdíval zeď a postavil se v trhlině před mou tvář za tuto zemi, abych ji neuvrhl do zkázy, ale nenašel jsem“ (Ezechiel 22:30).
V době Ezechielova proroctví byl Izrael duchovně poskvrněný. Proroci byli světští, porušující Boží zákon napravo i nalevo. A lidé byli utlačováni, rozmrzelí na všech stranách, plni rozkoše, obkrádali jeden druhého. Ani jediná osoba z nich nevolala k Pánu. Nikdo nestál v trhlině a v přímluvě. Přesto by Bůh zachránil celý národ z důvodu jediného přímluvce.

Pokud nemůžete jít fyzicky k národům, můžete být součástí podpory těla přímluvce. A my jsme pomocí těm, kteří sami odchází k národům. Když Pavel píše o svých cestách, míní nejen Timotea a Tita jako své pomocníky, ale také Lydii a ostatní drahé ženy, které mu pomáhaly. Tito všichni byli oddanými služebníky, jejichž pomoc přispěla k tomu, že celé národy byly zasaženy evangeliem.

čtvrtek 4. března 2010

PROSTE PÁNA ŽNĚ

Když Ježíš shlédl ze své vlastní doby na konec věku, poukázal na hrozný problém. Svým učedníkům řekl: „Žeň je velká, dělníků málo“ (Matouš 9:37).

Při čtení těchto slov se divím: „Jaké je řešení? Jak může povstat více dělníků a jít k národům?“ Ježíš odpověděl hned v následujícím verši: Někdo musí prosit, aby šli tito dělníci žnout. „Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň“ (Matouš 9:38).

Asi si myslíš: „Dveře jsou všude po celém světě zavřené.“ Může tomu tak být, ale nezáleží na tom, jak zavřené se jeví našim očím některé národy. Jestliže může Bůh zbořit v Evropě Železnou oponu a v Asii Bambusovou oponu, nic ho nedokáže zastavit od práce, kdekoli bude chtít.

V 80.letech 20.století, když měla naše duchovní služba ústředí v Texasu, jsem strávil rok na modlitbách, aby Bůh poslal někoho do New Yorku a vybudoval církev na Times Square. Slíbil jsem, že pomůžu komukoli, koho si Bůh vybere: poskytnout peníze, pořádat shromáždění, zřizovat podporu. Nicméně, zatímco jsem se modlil, aby Bůh poslal dělníka na tuto konkrétní žeň, Pán to břemeno vložil na mne.

Apoštol Pavel byl předem vyslán jako misionář, a to skrze sílu modlitby. Stalo se to v Antiochii, kde se vedoucí církve modlili ohledně žně (viz Skutky 13:2-6). Pavlova první misijní cesta měla počátek na modlitebním shromáždění. Byl to vedený výsledek zbožných lidí, kteří byli poslušni Ježíšových slov a modlili se, aby Bůh vyslal dělníky na žeň.

Stejné je to i dnes. Máme být přichystaní dlít na modlitbách za žeň stejně jako ti zbožní lidé v Antiochii. Ve skutečnosti zatímco se modlíme, Duch Svatý zkoumá zemi a vkládá nutkání do srdcí těch, kteří touží být Pánem použiti. On se dotýká lidí kdekoli a odděluje je pro svou službu.

V 8.kapitole Matouše přišel k Ježíši setník a hledal uzdravení pro svého umírajícího sluhu. Kristus setníkovi odpověděl: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň. A v tu hodinu se sluha uzdravil“ (8:13). Věřím, že se děje totéž všem, kteří se přimlouvají za žeň. Zatímco prosíme Boha, aby poslal dělníky, Duch Svatý pohne někde někým a nezáleží na místě. Je to mocná pravda, že jsou naše modlitby používány k posílání dělníků na žeň.

středa 3. března 2010

BOŽÍ NEKONEČNÉ ODPOUŠTĚNÍ

Můj drahý příteli, nikdy se nesnaž omezovat Boha v odpouštění, protože Jeho odpouštění a trpělivost nemají konce. Ježíš řekl svým učedníkům:“ Kdyby (tvůj bratr) proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k tobě obrátil se slovy: ‚Je mi to líto,‘ musíš mu odpustit.“ (Lukáš 17:4)

Dokážeš přijmout takovou věc? Někdo sedmkrát denně úmyslně hřeší před mýma očima a potom řekne „Mrzí mě to“. A já mu mám odpustit – znovu a znovu. O co je jistější, že náš nebeský Otec odpustí svým dětem, kteří k Němu přichází s pokáním! Nesnaž se to vysvětlit a neptej se, jak nebo proč odpouští, prostě to přijmi!
Ježíš neřekl: „Odpusť svému bratrovi jednou nebo dvakrát a poté mu řekni, ať více nehřeší. Řekni mu, že pokud to udělá znovu, přerušíš s ním vztah. Pověz mu, že je notorický hříšník.“ Ne! Ježíš vedl k odpouštění bez dalších podmínek a omezení.

Odpouštět je Boží přirozenost. David řekl: „Ty přece, Pane, jsi dobrý a soucitný, velice miluješ ty, kdo tě vzývají!“ (Žalmy 86:5) Bůh i právě nyní čeká na to, aby tě zaplavil radostí z odpuštění. Musíš otevřít všechny dveře a okna své duše a dovolit Božímu Duchu, aby tě zahrnul odpuštěním.

Jan, jako křesťan napsal: „On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za celý svět.“ (1. Jan 2:2)

Podle Jana, cílem každého křesťana je „nehřešit“. To znamená, že křesťan se neoddává hříchu, ale přiklání se k Bohu. Ale co se stane, když Boží dítě zhřeší?
„ Kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, toho Spravedlivého.“ (1. Jan 2:1)

„Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti.“ (1. Jan 1:9)

Slož svou vinu, můj příteli. Nemusíš to břímě nést už ani o minutu déle. Otevři své srdce a vpusť Boží lásku dovnitř. On ti odpouští – znovu a znovu! Dá ti moc dovést svůj boj k vítězství. Pokud požádáš – pokud olituješ – je ti odpuštěno! Přijmi to – teď!

úterý 2. března 2010

NEBEZPEČÍ VINY

Vina je nebezpečná, protože ničí víru. Nepřítel naší duše se ani tak nesnaží z nás udělat cizoložníky, narkomany nebo prostitutky. Zajímá ho jen jediná věc – jak z křesťanů udělat nevěřící. K zaslepení naší mysli používá žádostivost těla.

Satan chce, abys byl tak obtěžkán vinou, že necháš svou víru plavat. Chce, abys pochyboval o Boží věrnosti a myslel sis, že nikoho nezajímáš; že budeš žít v bídě se zlomeným srdcem; že už navždy zůstaneš otrokem své žádostivosti; že Boží svatost je nedosažitelná; že jsi zůstal opuštěn se svými problémy; že Bůh už se nestará o tvé potřeby a pocity. Jakmile tě dostane do takového bodu zoufalství, zaplaví tě nevěrou – a pak ve své misi uspěl. Tři jednoduché kroky k ateismu jsou pocit viny, pochyby a nevěra.

Vina může ničit duchovní vitalitu křesťana podobně jako běsnící rakovina. Způsobuje, že člověk ztratí nad svým životem kontrolu; vede k touze ukončit či přestat s duchovními aktivitami a nakonec přináší i fyzickou bolest a nemoc. Vina se, stejně jako rakovina sytí dokud všechen duchovní život nevyprší a konečným výsledkem je pak slabost a pocit studu a selhání.

Návodem, jak se zbavit viny je zbavit se hříchu, což zní jednoduše, ale jednoduché to není. Nejde prostě jen tak přeformátovat mysl, aby „ukryla“ tu třetí stranu, která ti vstoupila do života. Mnozí to zkusili a zjistili, že to nefunguje. Nejde jen tak odejít od věcí, jež tě svazují.

Nejdůležitější krok jaký kdy v životě uděláš je ten, co učiníš hned poté, co u Boha selžeš. Uvěříš lžím žalobce a v zoufalství to vzdáš, nebo se necháš zaplavit odpouštějící Boží láskou?

Bojíš se požádat o odpuštění, protože si vlastně vůbec nejsi jistý, že chceš být osvobozen od věcí, jež tě svazují? Toužíš po Bohu a současně i po něčem, co není legitimně tvé? Bůh odpoví na upřímnou modlitbu a způsobí, že budeš chtít konat jeho bezchybnou vůli. Požádej ho, aby tě naučil chtít naplňovat jeho vůli.

pondělí 1. března 2010

DNES MŮŽEME SLYŠET JEHO HLAS

Miliony lidí byly získány, protože jeden muž počkal na Boží hlas. Šavel „padl na zem a slyšel ten hlas“, a když se z něj stal Pavel, pokračoval v poslouchání toho hlasu. Pán s ním mluvil osobně.

Petr dovolil, aby k němu přišel Spasitelův hlas. „Petr vyšel na střechu domu, aby se modlil…a tu k němu zazněl hlas“ (Skutky 10:9,13).

Celé potomstvo pohanů bylo uvítáno v království spolu s domácností Kornélia, protože jeden muž poslechl hlas. My žijeme ve stejné Novozákonní době jako Pavel a Petr a také my musíme dovolit Jeho hlasu, aby k nám přišel. „Ale dnes, jestliže uslyšíte Jeho hlas…“ Co by mohl činit Bůh s křesťany, kteří se učí slyšet z nebes!

Místo čekání na příchod Jeho hlasu běžíme k poradcům a křesťanským psychologům, z jednoho sezení na druhé, a čteme knihy a posloucháme záznamy – chtíc slyšet Boha. Hledáme jasné slovo o nasměrování svých životů a chceme po pastorech, aby nám řekli, co je správné a co je špatné. Toužíme po vůdci, kterého bychom následovali, po plánu do budoucnosti. Ale málokdo ví, jak jít k Pánu a slyšet jeho hlas. Jsou mnozí, kteří vědí, jak získat Boží pozornost – skutečný Boží dotyk – ale nevědí nic o Božím dosahu k nim.

„Kdo má uši, slyš, co Duch říká…“ (viz Matouš 11:15).

Bůh chce ještě jednou otřást zemí.

„Varujte se tedy odmítnout toho, kdo k vám mluví. Jestliže neunikli trestu ti, kdo odmítli tlumočníka Božích příkazů na zemi, tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od toho, který mluví z nebe. Jeho hlas tehdy zatřásl zemí, nyní však slibuje: ‚Ještě jednou otřesu‘ nejen ‚zemí‘, nýbrž i ‚nebem‘“ (Židům 12:25-26).

On slibuje: „Ještě jednou uslyšíte můj hlas. Ti, kteří slyší, otřesou zemí a nebe i země se pohnou. Cokoliv je ztraceno na zemi, po slyšení mého hlasu bude ztraceno v nebi.“

K poslední církvi, církvi v Laodiceji, Pán volá: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču. Zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zjevení 3:20).

„Žádám tě, abys mne slyšel. Otevři dveře. Nech mě vejít do své tajné komůrky. Nech mě hovořit s tebou a ty hovoř se mnou. Ať důvěrně rozmlouváme. Tak tě ochráním od hodiny pokušení, která přichází na celý svět.“