pátek 30. dubna 2010

BUĎTE SVATÍ

Tři měsíce poté, co Izraelité opustili Egypt, přišli k úpatí hory Sinaj, kde se utábořili. Mojžíš vylezl na tu mohutnou horu, aby důvěrně rozmlouval s Pánem, a Bůh na něj zavolal: „Chystám se přijít k tobě v podobě tmavého mraku, aby mě lid slyšel, až budu k tobě hovořit. Potom ti vždy budou věřit. Jdi dolů a připrav lid na mou návštěvu – posvěť je.“

Třetí den ráno přišlo hrůzu budící hřmění a bouřka s blesky a ohromný mrak sestoupil na horu. Hora Sinaj byla zcela zakryta kouřem, protože na ni Hospodin sestoupil v podobě ohně. Celá hora se třásla mohutným zemětřesením, které se jako troubení na trubku stávalo čím dál hlasitější, Mojžíš mluvil a Bůh mu odpovídal silným hlasem (viz Exodus 19:9-19).

Bůh zahřímal na Mojžíše a svůj vybraný lid: „Budete mi královstvím kněží a svatým národem…“ (Exodus 19:6).

Otřesné proroctví zaznamenané v epištole Židům se má uskutečnit v dnešní době. Bůh slíbil, že promluví ještě jednou – právě tak jako na hoře Sinaj.

„Jeho hlas tehdy otřásal zemí, nyní však slibuje: Ještě jednou otřesu nejenom zemí, ale i nebem“ (Židům 12:26).

„Hleďte, abyste neodmítli Toho, který k vám mluví. Jestliže neunikli ti, kteří odmítli toho, kdo na zemi vydával Boží pokyny, čím spíše neunikneme my, odvracíme-li se od Toho, který je z nebe“ (Židům 12:25).

Ještě jednou Bůh promluví z nebe to samé poselství jako v Mojžíšových dnech. Náš Bůh dokonce nyní hřímá bázeň budící příkaz: „Buďte svatí – jako já jsem svatý“ (1.Petr 1:16).

Jak zůstat svatí v této bezbožné době? Kdo může zůstat bez poskvrny? Ani jeden – není to v jeho vlastních silách. Pouze Bůh má moc udržet nás svaté – uvést nás k sobě jako svatý lid bez poskvrny.

Bůh, který nám dává svou svatost, má moc nás v ní zachovat! Nejbezpečnější místo na zemi je u paty kříže, když se poníženě skláníme před Božím trůnem. Čím je doba bezbožnější, tím více potřebujeme zůstávat mu poddáni!

čtvrtek 29. dubna 2010

ZASLÍBENÝ BOŽÍ ODPOČINEK

„Proto tedy Božímu lidu nadále zůstává svátek. Vždyť ten, kdo vstoupil do jeho odpočinku, odpočinul od svých skutků, tak jako Bůh odpočinul od svých“ (Židům 4:9-10).

Možná přemýšlíš: „Co asi znamená, vstoupit do tohoto zaslíbeného odpočinku? Jak by to mělo v mém životě vypadat?“ Modlím se za to, aby Bůh odstranil šupiny z našich očí a dovolil nám toto pojmout. Jednoduše řečeno, vstoupit do Jeho zaslíbeného odpočinku znamená plně důvěřovat tomu, že Kristus za nás vykonal dílo spásy. Máme odpočívat v Jeho spásné milosti, a to pouze skrze víru.

Když Ježíš vybízí slovy: „Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout“ (Matouš 11:28). Má tím na mysli konec všemu našemu tělesnému snažení a lidské snaze dosáhnout pokoje. Taktéž to znamená spoléhat se úplně na Ježíšovo dílo, vykonané za nás.

Nás zápas není proti tělu a krvi, ale odehrává se v duchovní oblasti. Starý Zákon o tom mluví velmi jasně. Znovu a znovu, Izrael dával prázdné, bezvýznamné sliby Bohu: „Chceme Ti sloužit, Pane. Uděláme vše, co nám rozkážeš.“ Jenomže dějiny dokazují, že neměli ani srdce, ani schopnosti k dodržení svého slova. Bůh je musel zcela zbavit jejich víry v sebe sama. Jediné, co musíme udělat, je přijít do přítomnosti našeho vzácného Boha.

Pavel říká: „Vždyť jím žijeme, hýbeme se a trváme“ (Skutky 17:28). Mluví o nepřerušovaném společenství. Skrze vítězství na kříži, máme k našemu Pánu přístup v každou denní i noční hodinu. Musíme se rozhodnout: „Chci Krista ve svém životě. Chci být osvobozen od všeho tělesného. Takže půjdu vpřed, do Jeho přítomnosti a budu si žádat to, co mi patří. Chci, aby Ježíš byl mým jediným zdrojem uspokojení.“

středa 28. dubna 2010

BUDOU NĚKDY MÉ MODLITBY VYSLYŠENY?

Věřím v načasování Duchem Svatým. Všechny naše modlitby budou vyslyšeny v Božím vlastním čase – tak či onak – ale problémem zůstává, že se bojíme předložit své modlitby Duchu Svatému ke zkoumání. Některé naše modlitby potřebují být pročištěny, protože je naše víra často promarněná žádostmi, které nejsou zralé. Nevíme, jak se modlit „Buď vůle tvá.“ Nechceme jeho vůli tak moc jako ty věci, které jeho vůle dovoluje.

Abraham cvičil svou víru, aby si připomínal, že je na této zemi cizincem. Jeho smlouva o požehnání mu umožnila k bydlení pouze stan, protože se veškerou svou vírou zaměřil na to město, jehož stavitelem je Bůh.

Nežili snad tito bojovníci víry ve víře? Odmítl Bůh odpovědět na některé jejich modlitby? Přece jen nebyli všichni zachráněni a ne každý viděl odpovědi na své modlitby. Někteří byli mučeni, jiní byli roztrháni vedví, při putování strádali, trpěli a trápili se (Židům 11:36-38).

Ti, které známe jako lidi velké víry, „se nedočkali splnění toho, co bylo zaslíbeno“ (Židům 11:39). Ti, kteří „obdrželi sliby“, používali svou víru k tomu, aby žili spravedlivě, aby získali sílu v době, kdy byli slabí, a aby zahnali protivníky na útěk.

Nestarej se o to, jestli na tvé žádosti Bůh odpovídá „Ano“ nebo „Ne“. Nebuď sklíčený, když je odpověď v nedohlednu a, prosím, vyvaruj se soustředění na otřepané fráze a metody víry. Pouze předej každou modlitbu Ježíši a důvěřuj mu ve své záležitosti. Jeho odpověď se ani neopozdí, ani se nestane, že by přišla v předstihu. A pokud odpověď, na kterou čekáš, nepřichází, řekni si ve svém srdci: „On je vším, co potřebuji. Když budu potřebovat něco navíc, neodepře mi to. Odpoví ve svůj čas a svým způsobem. A pokud nevyplní mou žádost, musí pro to mít ideální důvod. Nehledě na to, co se děje, vždycky budu věřit v jeho věrnost.“

Bůh nám odpouští, pokud se více soustředíme na obdržení odpovědí na své modlitby než na učení se bezvýhradné pokoře vůči samotnému Kristu. Neučíme se poslušnosti pomocí věcí, které získáváme, ale pomocí těch věcí, které nás trápí. Jsi ochotný učit se pomocí trošku delšího trápení tím, co se zdá být jako nevyslyšená modlitba? Zůstaneš v jeho lásce, zatímco trpělivě čekáš na zaslíbení?

úterý 27. dubna 2010

PRAVÝ VÝZNAM ZASLÍBENÉ ZEMĚ

Bůh dal našemu praotci Abrahamovi zemi Kanán „za trvalé vlastnictví“ (Genesis 17:8). V hebrejštině slovo trvalé znamená nekončící. Asi si pomyslíš: „Abraham se z toho musel radovat. Bůh slíbil jeho potomkům trvalou vlast na tak dlouhou dobu, jak daleko viděli a bude to trvat věčně.“ Avšak Nový Zákon nám říká, že svět bude zničen ohněm, zcela spálen a poté Pán nastolí nové nebe a zemi.

Asi se divíš: Jak mohlo být Abrahamovo „trvalé vlastnictví“ od Boha pouhým zlomkem skutečného majetku? Jak to mohlo být věčné? Ve skutečnosti byla tato zaslíbená země symbolem místa mimo Zemi. Věřím, že Abraham to v duchu věděl. Bible říká, že když se Abraham pohyboval v Kanánu, vždycky se cítil jako cizinec: „Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec“ (Židům 11:9). Proč tomu tak bylo? Bylo to proto, že Abrahamovo srdce toužilo po něčem mimo tuto zemi.

„Upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh“ (Židům 11:10). Abraham viděl pravý smysl zaslíbené země a zjistil: „Toto místo není skutečným vlastnictvím. Je to jen obrazná řeč většího požehnání, které přijde.“ Abraham chápal pravý význam Zaslíbené Země. Věděl, že Kanán představuje příchod Mesiáše. Sám Ježíš nám říká: „Abraham zajásal, že spatří můj den. Spatřil jej a zaradoval se“ (Jan 8:56).

Duch Svatý uschopnil tohoto patriarchu přehlédnout dobu až do Kristova dne. Věděl, že význam jeho Zaslíbené Země znamená místo úplného pokoje a odpočinku. A, jak Abraham věděl, tímto místem odpočinku je sám Ježíš Kristus. Opravdu je Pán Ježíš naším slíbeným vlastnictvím. My jsme jeho, ale také on je náš. A Bůh nás zve, abychom získali své trvalé vlastnictví prostou vírou.

pondělí 26. dubna 2010

KLUB SEDMI TISÍCŮ

Eliáš – veliký prorok hlásající svátost a spravedlnost, byl sklíčený z mravního poklesku svého národa a utíkal před hrozbami Jezabel – zvrácené manželky krále Achaba. Bůh ho našel schovaného v jeskyni na hoře Oreb a zeptal se: „Co tu chceš, Eliáši - ukrytý v jeskyni?“

Eliáš odpověděl s rozhořčením: „Bože, velmi jsem pro Tebe horlil, ale synové Izraele opustili tvou smlouvu; tvé oltáře jsou zbořeny a tví prorokové popraveni. Zůstal jsem jen já, ale i mě teď chtějí připravit o život“.

Na první pohled to vypadalo, že Eliáš k tomu měl opravdu dobrý důvod. Vláda byla nejhorší v celé historii a celá společnost se blížila ke zkáze. Písmo říká: „Achab nechal postavit posvátný kůl ( bohyni Ašeře) a svými skutky popouzel Hospodina, Boha Izraele, více než všichni izraelští králové před ním“ (1. Královská 16:33). Vláda doslova nutila národ k modlářství. Jezabel, ta nejprohnanější královna, která kdy seděla na trůnu, bytostně nenáviděla Hospodina a usilovala o smrt každého jeho stoupence.

Eliáš byl odhodlán "vydržet až do konce." Pokud se celý národ zřekl Boha, on zůstane věrný! Bůh ale nemohl svému schovávajícímu se prorokovi gratulovat, protože právě v tuto chvíli se Duch svatý pohyboval po celé zemi. Elíša - Eliášův možný nástupce, ucítil na sobě první záchvěvy Boží ruky a Jehú - mladý silný revolucionář, si brousil nože a netrpělivě čekal na vyhlášení války korupci a bezbožnosti v této zemi. Mělo propuknout velké duchovní probuzení, Hospodin se chystal předhodit Jezabel psům i svrhnout špatného vládce.

Eliáš však byl od Hospodina informován, že „zůstalo sedm tisíc mužů, kteří nepoklekli před Baalem a nepoddali se špatnostem okolo. Nebyli svedeni – jsou moji!“ Hospodin se snažil Eliáši říct, že umístil v klíčových pozicích po celé zemi svůj lid, který věrně odolává korupci okolo nich.

Bůh mě povzbuzuje k tomu, abych otevřel oči k velkému poslání svatých, které právě probíhá v této době. Bůh řekl Eliášovi: "Tisíce lidí se nesklonili." Věřte, že nám říká: "Miliony se nesklonili!"

Díky Bohu za to, že nejsme jen nějaký malý zbytek! Jsme armáda - krví omytý zástup, který v každé oblasti našeho života, zůstává i v této bláznivé době neochvějný a nekompromisní. Satan si přeje, aby si Boží lid myslel, že se jejich počet rychle zmenšuje, a zároveň by chtěl, aby si věřící mysleli, že většina z nich už přeběhla do jeho tábora a strach je nutí se skrývat. Nevěřte satanovým lžím! Bůh neustále pracuje, vylévá svého Ducha svatého a přivádí k sobě hladová srdce.

pátek 23. dubna 2010

ZE TMY DO SVĚTLA

Co to je, co nás dostane ven z našeho hříšného života, plného špatnosti a strachu? Co nám ukáže, že na nás čeká mnohem slavnější život?

Pavel řekl, „Budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle“ (Koloským 1:12).

Chceš tento slavný, svobodný život? Věříš, že je to tvé dědictví? Věříš, že Bůh touží, abys ho měl? Pak to přijmi vírou a vstup do toho! Prohlaš to za své! Pavel říká,“Netrpěli jste již dost? Nenaučili jste se to důležité?“ Jinými slovy“Nejste už unavení z toho, jak žijete stále ve strachu a duševních mukách? Nenaučili jste se ještě, že je lepší cesta?“

„Spravedlivý z víry bude živ“ (Galatským 3:11). Jednoduše vlož svou víru do toho, co Bůh řekl, že pro tebe udělá. Tento osvobozený život spravedlnosti, radosti a pokoje v Duchu Svatém je dar. Nemůžeš si to odpracovat.

Největší radostí ze všeho je poznat, že už nejsi před Bohem „hříšný“. Je to radost z toho, že víš, že před ním jsi učiněn spravedlivým.

„Blaze těm, jimž jsou odpuštěnynepravosti a jejich hříchy přikryty. Blaze tomu, jemuž Hospodin nepočítá hřích“ (Římanům 4:7-8).

Abraham se stal otcem národů jednoduše proto, protože vzal Boha za slovo. Mohl pochybovat a ztratit tím vše.

„Nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil…nebylo to zapsáno jen kvůli němu, nýbrž také kvůli nám, jimž má být započteno, že věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána“ (Římanům 4:20-24).

Věříme mu, že nám odpouští, aby nás zachránil, musíme věřit, že nás i zachová. Ta moc, která nás spasí, nás i zachová! Ta víra, která přinesla Krista do našeho života, ta nás i ochrání od pádu.

„Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána JežíšeKrista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží“ (Římanům 5:1-2).

čtvrtek 22. dubna 2010

BÝT POVOLÁN JEŠTĚ PŘED STVOŘENÍM

Apoštol Pavel říká o Bohu „Vždyť on nás spasil a povolal svatým povoláním; ne díky našim skutkům, ale díky jeho vlastnímu záměru a milosti, kterou nám v Kristu Ježíši udělil před začátkem věků“ (2. Timoteus 1:9).

Každý z nás „v Kristu" je povolán Pánem. A všichni máme stejné pověření: naslouchat Božímu hlasu, hlásat jeho slovo, nikdy se nebát lidí a důvěřovat Pánu v jakékoliv myslitelné zkoušce.

Ve skutečnosti toto Hospodin zaslíbil svému prorokovi Jeremiáši, když ho povolal (Jeremiáš 1:1-10). Stejně tak jako Jeremiáš, nepotřebujeme mít připravené poselství, abychom mohli promlouvat před světem. Pán se zavázal naplnit naše ústa svým slovem, přesně ve chvíli, kdy je to třeba. Může se to ale stát jen tehdy, pokud mu věříme.

Pavel nám říká, že mnozí jsou povoláni za kazatele, učitele a apoštoly, a že oni všichni budou kvůli tomu trpět. Sám se mezi ně počítá: „Právě to jsem povolán zvěstovat jako kazatel, apoštol a učitel. Proto snáším toto všechno“ (2. Timoteus 1:11-12). Říká tím, „Bůh mě povolal ke svatému povolání A protože mám toto poslání, budu trpět“.

Písmo říká, že Paul byl zkoušen jako málokterý ze služebníků. Satan se jej snažil opětovně zabít. Takzvané náboženské zástupy ho odmítli a vysmívali se mu. Občas dokonce i ti, kteří jej podporovali, ho zanechali opuštěného a zneužitého.

Ale Paul se před lidmi nikdy nestyděl. Nebyl nikdy vyděšený nebo zahanbený před světem. A nikdy nevyhasl. Při každé příležitosti promlouval pomazané slovo od Boha, vždy v ten správný okamžik.

Pravdou je, že s ním nikdy nic neotřáslo. Nikdy neztratil svou víru v Pána. Namísto toho Pavel dosvědčuje: „Vím, komu jsem uvěřil. A jsem si jist, že on je schopen zachovat to, co jsem mu svěřil, až do onoho dne“ (2. Timoteus 1:12). Říká tím, „Odevzdal jsem svůj život plně Pánově věrnosti. Živý nebo mrtvý, jsem jeho. A vybízel tak svého mladičkého svěřence Timotea, aby činil totéž „To, co jsi ode mě slyšel, měj za příklad zdravého učení. Zůstávej ve víře a lásce, která je v Kristu Ježíši (1:13).

středa 21. dubna 2010

TA SAMÁ VÍRA

Není to šokující, že děti Izraele věřili, že je Bůh dokáže vyvést z Egypta, ale tomu už nedokázali věřit, že je dokáže dovést do zaslíbené země? Přežili deset nadpřirozených ran. S vyděšením sledovali, kdy si smrt vyžádala všechny novorozence v Egyptě, ale ani jedno izraelské dítě nezemřelo. Byli svědky neuvěřitelné podívané, kdy se moře rozestoupilo a oni mohli projít suchým průchodem na druhý břeh! Poté se s úžasem dívali na to, jak se moře vrátilo na původní místo a pohřbil faraóna i celou jeho armádu.

„Toho dne Hospodin zachránil Izrael z ruky Egypťanů; Izrael pak viděl egyptské mrtvé na břehu moře. Izrael viděl velikou moc, kterou Hospodin prokázal na Egypťanech, a tak se lid bál Hospodina a uvěřil Hospodinu i jeho služebníku Mojžíšovi (Exodus 14:30-31).

Jaká obrovská byla tehdy radost Izraelců! Byli zachráněni! Starý život byl pryč a ten nový byl jejich. Radostí tančili a naplňovalo je očekávání slavného nového života v krajině nádhery a odpočinku.

„Přivedeš je a zasadíš na hoře, jež je tvým dědictvím, na místě, jež svým sídlem, ó Hospodine, učiníš, ve svatyni, kterou tvé ruce, ó Pane, upevní!“ (Exodus 15:17).

Pouze šest týdnů později, lidé byli totálně zoufalí! Byli bídní, ztrápení, plni strachu a stěžovali si. Úplně zapomněli na Boží zázračnou moc.

„V patnáctý den druhého měsíce po jejich odchodu z Egypta ... celá izraelská obec reptala proti Mojžíšovi ... Proč jsme jen nezemřeli Hospodinovou rukou v Egyptě?“ (Exodus 16:1-3).

V následujících měsících, tito samí lidé nedůvěřovali Bohu v deseti různých situacích.

Ježíš řekl, „Neboj se, malé stádečko. Vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“ (Lukáš 12:32).

Bůh mi chce dát království? Kdepak jenom je?

„Boží království nepřichází zjevně. ... Boží království už je přece mezi vámi!“ (Lukáš 17:20.21). Je to něco, co vlastníš ve svém vnitřním člověku – je to život ve svobodě!

„V Božím království přece nejde o jídlo a pití, ale o spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém“ (Římanům 14:17).

úterý 20. dubna 2010

KRÁČET JAKO NOVÝ MUŽ

Znáte ten příběh. Mladý muž si vezme část otcova dědictví a prostopášně ho rozhází. Skončí zlomený, zničený duševně i fyzicky, a když je úplně na dně, rozhodne se vrátit k otci. Písmo nám vypráví: „ I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil“ (Luk 15:20).

Všimněte si, že nic nemohlo otci zabránit, aby mladému muži odpustil. Ten hoch nemusel udělat vůbec nic – dokonce ani přiznat své hříchy – protože otec mu již nabídl usmíření. Vlastně to všechno byla otcova iniciativa. Běžel ke svému synovi a objal ho, hned jak ho viděl přicházet. Odpuštění není pro žádného milujícího otce problém. Stejně tak to není problém pro našeho nebeského Otce, když vidí kající se dítě.

Takže odpuštění v tomto podobenství není kardinální téma. Ježíš vlastně vysvětluje, že marnotratníkovi nestačí prostě jen odpustit. Otec svého syna neobjal jen proto, aby mu odpustil a nechal ho jít svou cestou. Ne, otec chtěl daleko víc, než jen návrat svého syna. Chtěl jeho společnost, přítomnost, sdílení.

I když marnotratnému synu bylo odpuštěno a dostal se opět do přízně, stále se v otcově domě ještě neusadil. Otec ale bude spokojený a jeho radost úplná, až mu syn bude dělat společnost. To je tématem tohoto podobenství.

A tady začíná být příběh zajímavější. Syn očividně otcovo odpuštění nedokáže přijmout s úplnou lehkostí. Proto vůbec váhá do otcova domu vstoupit. Řekl mu něco ve smyslu: „ kdybys jen věděl, co jsem dělal, všechny ty hnusné, bezbožné věci. Hřešil jsem proti Bohu i proti tvé lásce a milosti. Nezasloužím si tvou lásku. Máš plné právo se mě zříct.“

Sledujte, jak otec odpoví svému synovi. Nevysloví jedinou výčitku. Není tu žádná zmínka toho, co marnotratník udělal, žádná zmínka o vzpouře, pošetilosti, zhýralém životě, nebo duchovním bankrotu. Otec ani neocenil synovy snahy zůstat nedůstojně venku. Ignoroval je! Proč?

V otcových očích byl „starý“ kluk mrtev. Syn úplně sešel z jeho mysli. Ten, který se k otci vrátil byl teď nový muž. A jeho minulost nebude nikdo znovu vytahovat. Otec říká.“Pokud vím, tvé ¤staré¤ já je mrtvé. Kráčej se mnou jako nový muž. Není potřeba, abys žil pod tíhou viny. Problém hříchu je vyřešen. Teď pojď směle do mé přítomnosti a podílej se na mém slitování a milosti.“

pondělí 19. dubna 2010

OSVOBOZENÝ ŽIVOT

Staletí před narozením Krista, Izaiáš prorokoval o tom, že Bůh pošle Vykupitele, který osvobodí lidstvo. Sám Ježíš stál jednoho sabatu v synagoze a připomněl světu toto proroctví:

„Podali mu knihu proroka Izaiáše, a když ji otevřel, nalezl místo, kde bylo napsáno: „Duch Hospodinův je nade mnou, neboť mě pomazal nést evangelium chudým. Poslal mě vyhlásit propuštění zajatým a prohlédnutí slepým, propustit soužené na svobodu a vyhlásit léto Hospodinovy milosti.“ ... Dnes se toto Písmo naplnilo, když jste je slyšeli“ (Lukáš 4:17-21).

Ježíš říkal celému světu: „Moje poslání na zemi je osvobodit každý raněný život.“ Osvobodit znamená zbavit každého nevolnictví, propustit z každého otroctví, skoncovat se vším utlačováním. Jestliže věříš, že Ježíš říká pravdu, pak musíš věřit, že On říká tobě a mně: „Byl jsem poslán, abych osvobodil tvůj život, abych tě zprostil každého utlačování a nevolnictví a dal tvé duši svobodu.“

Pavel také kázal, že Kristus vyzývá každého věřícího k osvobozenému životu. „V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil, pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha“ (Galatským 5:1).

Pavel kázal o „slavné svobodě Božích dětí“ (Římským 8:21).

Pokud Kristus náš přišel osvobodit od našeho ubohého života, proč žijeme nadále tím starým ubohým způsobem života? Myslíme si, že život beze strachu a viny je příliš neuvěřitelný. Nedovedeme si představit život, neustále naplněný odpočinkem a pokojem, život bez těžkého břemena odsouzení a deprese, život v přítomnosti milujícího, laskavého Spasitele, který se stará o každou naši potřebu.

Toto možná zní až příliš dobře na to, aby to byla pravda, ale je to přesně ten druh osvobozeného života, který pro každého z nás Kristus chce. Ne jenom pro některé, ale pro všechny jeho děti! Tento život není jenom pro ty, kteří vyluští jakýsi teologický kód, ale pro každého, kdo Mu jednoduše důvěřuje!

sobota 17. dubna 2010

SPECIÁLNÍ SLOVO PRO TOHO, KDO NEMÁ DALEKO K REZIGNACI

Dnes na mne zapůsobilo, abych hovořil k těm, kteří jsou v citech a myšlenkách sehnuti pod příliš těžkým břemenem, které nesou.

Zdá se, že Boží zaslíbení na Tebe a Tvou rodinu neplatí. Zkoušíš potěšit Boha, modlíš se – opravdově Ho miluješ – ale nyní jsi u konce svých sil a vytrvalosti.

Tvé zkoušky se zvyšují, když se držíš své víry. Zdá se Ti, že Bůh k Tobě mlčí.

MILOVANÝ, NEJSI OPUŠTĚNÝ. Spousta zbožných lidí trpí podobně a satan šeptá – Boží slovo není pravdivé! Víme, že mluví požírač. Neboj se pekelných mocností.

Najdi si Joba 19. kapitolu. Přečti si ji celou. Job řekl: „Volám, ale nikdo se neozve…Bůh mi zahradil cestu…na mé stezky vložil temnotu…Boří mne ze všech stran…Svým hněvem srší proti mně v domnění, že jsem nepřítel…“ (19:7-11).

Uprostřed tohoto satanova útoku Job zvolá: „Můj Vykupitel žije, to jedno vím, a že nakonec se nad prachem postaví…I kdyby mne z kůže sedřeli, já ve svém těle Boha uvidím…uvidím ho vlastníma očima…“(19:25-27).

Bůh řekl: „Efrajim je vydán modlám, opusťte ho.“ Žádné zkoušky pro tento kmen. Ale ty nejsi vydán modlám. Jsi stále zřítelnicí Jeho oka. Bůh v Tobě vidí něco, co stojí za úsilí.

Bůh pročišťuje ty, které miluje. Není to příjemné a bolí to – ale je to Otec, který nás zachraňuje pro svou vlastní slávu, která bude zjevena v nadcházejících letech.

Nikdy Tě nemiloval více než nyní. Vzmuž se – Bůh k Tobě stále mluví.

pátek 16. dubna 2010

PRAVDA O VÍŘE

Předpokládejme, že jeden z mých synů se v lese chytí do pasti na medvěda a leží zraněný, krvácející a volá o pomoc.

Jako jeho otec, zastavím se, abych analyzoval kvalitu jeho víry? Budu si klást otázku: „Důvěřuje mi můj syn dostatečně a věří, že mu přijdu na pomoc?

Ne! Tisíckrát ne! Přiběhnu k němu, bez otázek, bez ohledu na víru, protože mne žene láska otce ke zraněnému dítěti. Není to jeho víra, co mně motivuje, a ani nic jiného, co by on dělal – je to prostě má láska k němu.

Co by to bylo za otce, který by nechal své krvácející a raněné dítě v nějakém opuštěném lese jenom kvůli tomu, že ono nevyjádřilo víru v něj? A Bůh nikdy nenechá své děti osaměle trpět. Nikdy nezavře uši před jejich voláním jenom proto, že jejich víra v Něj je slabá.

„Jestli jsme nevěrní, on zůstává věrný – nemůže přece popřít sám sebe!“ (2. Timoteovi 2:13).

Má víra, tvá víra, každá víra musí spočívat na milosrdenství a zájmu našeho nebeského Otce. Máme příkaz k tomu, chlubit se láskou a nekonečnou laskavostí našeho Otce.

„Kdo se chce chlubit, ať se chlubí tím, že mě zná a že mi rozumí, neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství, právo i spravedlnost na zemi; ano, v tom mám zalíbení, praví Hospodin“ (Jeremiáš 9:23).

Bůh natolik miluje své děti, že je slyší ještě dřív, než zavolají, jako matka, která předvídá pláč svého dítěte. Proto se David modlil: „Prosím vyslyš mě v lásce své, dle svého práva, Hospodine, obživ mě!“ (Žalmy 119:149).

On mě miluje a přichází na mou záchranu, i když má víra je slabá a nezasloužím si žádnou odpověď od Něj – díky Jeho vroucnosti a laskavosti.

„Hospodin je milostivý a soucitný, nesmírně trpělivý a velmi laskavý“ (Žalmy 103:8).

Od chvíle, kdy jsem se přesvědčil o tom, že mne Bůh miluje, můj život je naplněn obrovským pokojem. Taktéž mne přijde zachránit a vykoná vždy tu správnou věc v každé situaci v mém životě. Ať je má víra slabá nebo ne, On mne pořád miluje a nic té lásce nemůže zabránit.

čtvrtek 15. dubna 2010

DO ARÁBIE

Pokud budu usilovat o to, abych uspokojil člověka, nemůžu být Kristovým služebníkem. Pokud mé srdce je motivováno uznáním druhých - pokud tato myšlenka ovlivňuje můj život - můj život bude rozdělen. Budu se vždy snažit uspokojit někoho jiného, než Ježíše.

Několik let po obrácení apoštola Pavla, šel do Jeruzaléma, aby se pokusil tam následovat učedníky. „.. ale všichni se ho báli, protože nevěřili, že k nim patří“ (Skutky 9:26).

Apoštolové znali Pavlovu pověst jako pronásledovatel církve. „V církvích Kristových v Judsku mne osobně neznali. Jen slyšeli, že ten, který dříve pronásledoval církev, nyní zvěstuje víru, kterou předtím chtěl vyhubit“ (Galatským 1:22-23).

Barnabáš pomohl apoštolům překonat strach z Pavla, a nabídli mu přátelství. Ale Pavel se rozhodl jít mezi pohany. Pavel popisuje svoje povolání zcela jasně. Trvá na tom, že přišlo „ne od lidí, ale od Ježíše Krista a Boha Otce, který Ježíše vzkřísil z mrtvých“ (1:1).

A pak dodává horlivě: „ Ujišťuji vás, bratři, že evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka. Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka, ani se mu neučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus“ (1:11-12).

Co zde Pavel říká, se týká všech, kteří touží mít mysl Kristovu: “Nemusel jsem číst knihy nebo půjčovat si lidské metody k tomu, abych získal to, co mám. Obdržel jsem své povolání na kolenou.“ V Galatským 1:17, Pavel ukazuje, že „odešel do Arábie“. Jinými slovy říká: “Nezískal jsem zjevení u svatých v Jeruzalémě. Místo toho jsem šel do Arábie, na poušť, aby se mi Kristus zjevil. Strávil jsem tam vzácný čas, kdy jsem vylil své srdce, uslyšel jsem Ducha Svatého a byl jím vyučen.“

Pavel nebyl žádný pyšný, arogantní kazatel. Víme, že měl srdce služebníka. Odložil pryč všechny své osobní ambice, a našel úplné uspokojení v Kristu.

Pokud tvoje mysl je zaměřena na uspokojení Krista, nikdy nebudeš potřebovat chválu a uznání od lidí.

úterý 13. dubna 2010

NA SKRYTÉM MÍSTĚ

Duch Svatý přišel k Božímu muži jménem Ananiáš v Damašku. Duch Ananiáši řekl, aby šel do Judova domu v Rovné ulici, vložil ruce na Saula a vrátil mu zrak.

Samozřejmě, že Ananiáš znal Saulovu pověst a uvědomoval si, že to může být nebezpečné. Ale Duch Svatý Ananiášovi Saula doporučil slovy: „Hle, modlí se.“ (Sk 9:11)
Pán taky řekl: „Ananiáši, najdeš toho muže na kolenou. Ví, že přijdeš. Bude znát tvé jméno a důvod, proč tě posílám. Chce, abys mu otevřel oči.“

Kdy Saul obdržel tohle vnitřní poznání? Jak obdržel tuhle vizi, to čisté slovo od Boha? Přišlo skrze vřelou a úpěnlivou modlitbu. Vlastně si myslím, že to, co říká Duch Ananiášovi odhaluje, co pohnulo Božím srdcem ohledně Saula: „Hle, modlí se.“

Saul byl s Bohem zavřený po 3 dny, odmítal jídlo i vodu. Chtěl jen Pána. Takže celou dobu pokračoval na kolenou, modlil se a hledal Boha.

Když jsem vyrůstal, můj modlitební otec mě učil: „Bůh vždycky najde cestu pro modlícího se.“ V mém životě byly časy, kdy mi Pán poskytl nepopiratelný důkaz této pravdy. Ke kázání jsem byl povolán v osmi letech, kdy ke mně Duch Svatý přišel. Plakal jsem, modlil se a křičel: „Naplň mě, Pane Ježíši.“ Později, jako teenager jsem se modlil, dokud ke mně nepřišel Duch se svou úžasnou intenzitou.

Když jsem byl mladý pastor, prožíval jsem hluboký hlad, který ve mně způsobil, že jsem se modlil mnohem horlivěji. Něco v mém srdci mi říkalo: „Sloužit Ježíši musí znamenat mnohem víc, než to, co dělám.“ Takže jsem strávil měsíce na kolenou, plakal a modlil se – aby mě pak Pán nakonec povolal do New Yorku sloužit gangům a drogově závislým.

Na kolenou jsem byl i před dvaceti lety, hledal Boha v slzách a hlasitě plakal, když mě Bůh povolal zpět do New Yorku, abych rozjel církev na Times Square.

Jestli jsem kdy něco slyšel od Boha – jestli jsem kdy měl zjevení od Krista, nějakou míru Kristovy mysli – nikdy to nepřišlo skrze samotné studium Bible. Přišlo to skrze modlitbu. Skrze hledání Boha na skrytém místě.

pondělí 12. dubna 2010

CESTA NAHORU

Vím o úžasných křesťanech, kteří prožili tak temnou a hlubokou zkoušku, že se jim zdálo, že život nemá cenu žít. Ve své nejtemnější hodině, Jeremiáš objevil slavnou pravdu, která mu přinesla novou naději a ujištění. Bylo to něco, co o Bohu již věděl, jenomže to musel zažít na vlastní kůži. Zjistil, že Bůh byl tam, na samém dně! Čím níž šel, o to víc mohl objevovat Boha. Bůh nebyl k nalezení nahoře, v jakémsi blaženém vzlétnutí do pokojných nebes, ale ve stínu zármutku a zoufalství. Když Jeremiáš dopadl na dno, narazil na Boha! Tvrdě se srazil s věrností soucitného Boha. Poslechni si jeho objev:

„Hospodinova láska nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí. Každé ráno stále nová, tvá věrnost je tak veliká“ (Pláč 3:22-23).

Krůček po krůčku, Jeremiáš si uvědomoval pravdy, které mohou objevit jenom ti, kteří jsou na dně.

1. Když jsem v nejhlubší jámě, těžkosti mě pohlcují a říkám si, „Není mi pomoci“, Bůh se přibližuje a šeptá, „Neboj se!“ (Pláč 3:54-57).

2. Když se zdá, že Bůh „se zahalil v oblaka, nepřístupný pro modlitby,“ stejně vidí mé křivdy a pomůže mi ke spravedlnosti (Pláč 3:44.59).

3. Pokud Bůh dopustí zármutek a smutek, zároveň mě podepře hojným slitováním a láskou (Pláč 3:32).

4. Bůh není proti mně a nesnaží se mě rozdrtit, když jsem na tom tak špatně, jak nějaký zajatec (Pláč 3:34).

5. Bůh se nesnaží sabotovat mé plány, nepokouší se mě mást, nepracuje proti mně (Pláč 3:35-36).

6. Dokonce když jsem byl zoufalý a zahořklý a když jsem nenáviděl každý nový den, jeho slitování nezklamalo. Jeho milosrdenství čekalo na mě, každé ráno nově (Pláč 3:22-23).

7. Jelikož Bůh je pořád věrný, On mě nezavrhne. Bude ke mně dobrý a zachrání mě (Pláč 3:25-26).

8. Když jsem na tom nejhůř, jediná osoba, na kterou se mohu obrátit, je Bůh, takže pozvednu svoje srdce a své ruce a děkuji mu za Jeho věrnost (Pláč 3:40-41).

9. Těžkosti vyčerpali moji sílu a naději. Jsem prázdný a pokořený a nyní úplně závislý na Jeho slitování (Pláč 3:18.20-22).

pátek 9. dubna 2010

ABYS NALEZL SVŮJ ŽIVOT, MUSÍŠ JEJ NENÁVIDĚT!

„Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný“ (Jan 12:25).

Klíč k bohatému životu leží právě zde, v tomhle zdánlivě bezvýznamném a matoucím tvrzení. To je jeho výzva pro náš malý svět! Porozumění tomu, co tím zde myslí představuje dveře do životadárného zjevení. Ježíš také řekl: „ Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe. Nemůže být mým učedníkem“ (Lukáš 14:26).

Kristus zde určitě nemyslí pojem nenávidět jako klasickou slovníkovou interpretaci: mít k něčemu odpor, něco si ošklivit, nemít rád nebo odmítat. Boží slovo také říká: „ Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah…“ (1Jan 3:15) „Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně“ (Kol 3:19).

Není to život, co bychom měli nenávidět, protože život je dar od Boha. Nejsou to ani lidé, které bychom měli nenávidět, protože to by bylo nebiblické.

Musíme nenávidět způsob, jakým svůj život žijeme. Nesmíme se smířit s tím, co s námi udělaly starosti o rodinu a naše milované. Je celý tvůj život soustředěn pouze na děti, manžela, manželku nebo rodiče? Jsou všechny tvé radosti a starosti ohraničeny tímto malým kruhem?

Bůh nás povolává, abychom rozšířili náš životní okruh. Život musí být něco víc než jen oblečení, účty, úspěchy dětí ve škole, prosperita rodičů, rodinné vztahy. Marta byla obětí takového triviálního života, ale Marie chtěla růst! Marie chtěla rozšířit své horizonty – a Ježíš její přístup k životu schválil.

Dokud nebudeš nenávidět svou současnou nevyzrálost, nemůžeš růst. Nemusíš se vzdávat svých povinností a závazků vůči rodině a přátelům, ale lehce se můžeš stát svázaný nějakým úkolem natolik, že tě bude brzdit v růstu. Jednoho dne se musíš probudit. Ve tvé duši se vznese svatý hněv a zášť a ty vykřikneš: „Bože, nenávidím to, čím jsem se stal. Nenávidím své výbušné záchvaty vzteku. Nenávidím, jak jsem často podrážděný. Nenávidím svou náladovost. Nenávidím, jak jsem se stal maličkým. Nenávidím, nenávidím, nenávidím!“ Musíš svůj život nenávidět tak, že zvoláš: „Pane, přenes mě do nádherného království moci a vítězství!“ (viz Kol 1:13).

čtvrtek 8. dubna 2010

VYZNÁNÍ KRISTA

„Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi. Kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi“ (Matouš 10:32-33).

Řecké slovo „Přiznat se“ v této pasáži znamená smlouvu, souhlas nebo dohodu. Ježíš mluví o dohodě, kterou s námi má. Na nás je jej vyznat, nebo ukazovat na Něj v našem každodenním životě. Žijeme Jeho zaslíbením ochrany a osobní péčí o nás. A jsme povoláni k zakoušení Jeho úžasných zaslíbení tím, jak žijeme.

Vyznání Krista znamená víc než jen víru v jeho božství. Je to více, než uznání toho, že je Boží Syn, ukřižovaný, pohřbený, vzkříšený a posazený po pravici Boží. Bible říká, že i démoni tomu věří a třesou se před tím. Co tím tedy Ježíš myslí, když říká, abychom se k Němu přiznali před lidmi?

V některém překladu je užito slovo „Proto tedy, kdokoli se ke mně přizná…“ (10:32). Slovo „Proto tedy“ se vztahuje k tomu, co Ježíš předtím řekl. A co řekl?

Řekl,“Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce“ (10:29). Ježíš jim tím říkal, „Pomyslete na miliony ptáků na zemi. Přemýšlejte o všech ptácích, které kdy existovali od Stvoření. Do dnešního dne ani jeden pták nepadl bez vědomí vašeho Otce.

Pak pokračuje,“U vás pak jsou spočteny i všechny vlasy na hlavě“ (10:30). Kristus tím vyjadřuje, „Bůh je tak velký, že není ve vašich schopnostech to pojmout. Nikdy nebudete schopni obsáhnout, jak detailně se o vás stará.“

Ježíš pokračoval se slovy,“Nebojte se tedy, máte větší cenu než mnoho vrabců“ (10:31). Vše shrnuje se slovy „Kdokoli mě tedy vyzná před lidmi, toho vyzná i můj Otec v nebi“ (10:32). Říká“Přemýšlej o tom, co jsem ti zjevil o Otcově všemocné a vševědoucí péči. Musíš to vyznat celému světu. Musíš žít, dýchat a svědčit,“Bůh se o mě stará.“

Věř v Otcovu lásku a přijmi jeho osobní péči. Polož všechny své obavy a pochybnosti. Žij mezi lidmi s vírou, že Bůh na tebe nezapomíná. Vyznej každému,“On hledí na vrabce, a já vím, že hledí i na mne.“

středa 7. dubna 2010

ON ROZUMÍ DOKONALE

„Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi, vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas“ (Židům 4:15-16).

Těší mě vědomí toho, že můj Spasitel rozumí mým pocitům. Nejsou mu lhostejné žádné mé prožitky. Rozumí všem mým pocitům a nikdy mě neodsuzuje, když zakouším bolestné útoky od zlého. Místo toho mě povzbuzuje, abych vydržel a nebál se. Dává mi vědět, že i On zná tyto zápasy. Pak mi nabízí slavnou audienci u Jeho trůnu, se zaslíbením milosti a slávy v potřebné hodině. Ať mé negativní pocity pramení z fyzického či duchovního zápasu, náš Pán vždy nabízí útěchu a pomoc, když je potřeba.

Co tím vším náš Pán sleduje? Povzbuzuje všechny své drahé děti, aby se přestaly strachovat, když jsou pod vlivem negativních myšlenek. Přestaň se obviňovat z neúspěchu a selhání. Beznaděj a strach mohou být důsledkem hříchu - ale ne vždy. Tak jen to nepřijímej! Nechoď večer spát, dokud se neuzavřeš s Pánem, nepřiblížíš se směle k Jeho trůnu milosti, a neobdržíš milost a odpuštění, které slibuje. Získejte milost, odpuštění a pomoc potlačit negativní pocity. To je Kristovo slovo, ne moje.

Získávejte vítězství v autoritě Jeho jména, přicházejte k Němu s vírou, uchopte odpuštění a zaslíbení, vyžeňte ven svou „bouři“ a přijměte pokoj! Nechte Boha proměnit negativní pocity v Jeho pokoj.

„..a protože byl trpělivý, dosáhl splnění Božího slibu“ (Židům 6:15).

„..Večer se uhostí pláč, a ráno všechno plesá“ (Žalm 30:6).

Můžeš uléhat s modlitbou:“Pane, odmítám ty negativní pocity. Nechci je. Nevím odkud přišly, nebo jak, ale vše odevzdávám tobě. Dej mi nové ujištění a zbav mě strachu. Amen!“

„Protože sám prošel utrpením, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky“ (Židům 2:18).

úterý 6. dubna 2010

PLNĚ SE ODEVZDAT

Neexistuje žádný recept na to, jak žít zcela odevzdaný Pánu. Jediné, co Vám mohu nabídnout, je to, co mě Pán naučil v této oblasti. Ukázal mi dvě jednoduché věci, jak mu dát plnou kontrolu.

Za prvé, musím být přesvědčen o tom, že Pán dychtí a je ochoten ukázat mi svou vůli, a to třeba i v té nejmenší situaci mého života. Musím věřit, že Duch, který uvnitř mne přebývá - zná Boží vůli pro mě, že mě nasměruje, povede a bude ke mně promlouvat.

„Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy….On mě oslaví, neboť vám oznámí, co přijde ode mě“ (Jan16:13-14).

Možná, že se právě teď nacházíte uprostřed nějakého soužení, které mohlo být zapříčiněno třeba příliš rychlým rozhodnutím. I přesto Pán slíbil: „Tvé vnitřní ucho uslyší mého Ducha promlouvat: „Jdi po této cestě. Udělej tohle. A nedělej ono ... ".

Za druhé, musíme se modlit s neochvějnou vírou, abychom byli silní uposlechnout Božího příkazu. Písmo říká: „Ať ale žádá ve víře a bez pochybností. Kdo pochybuje podobá se totiž mořské vlně, větrem bičované a hnané sem a tam“ (List Jakubův 1:6-7). Když nás Pán k něčemu pobízí, potřebujeme sílu vytrvat a plně ho poslechnout. Za více než pět desítek let svého ministrantského života jsem se naučil, že satan a tělo budou vždy zasévat nejistotu a pochybnosti do mé mysli. A k tomu abych neřekl „ano“ v každé situaci, kdy Ježíš říká „ne“, potřebuji sílu z nebes.

Mnozí z nás se modlí „Pane, vím co jsi mi řekl. Ale pořád si nejsem jistý, zda to byl Tvůj hlas, nevím, zda jsem dost duchovně vyspělý, abych jej dokázal poznat. Prosím, otevři nebo naopak uzavři pro mě dveře v této záležitosti“.

To není odpověď ve víře, kterou Pán očekává od svých dětí. Můžete se za něco modlit hodiny, možná i několik dní v kuse. Ale pokud se nemodlíte ve víře, že Duch Svatý vás povede - tak jak Ježíš zaslíbil, nikdy nepocítíte smysl Ducha. Pán čeká dokud neuvidí, že jste odhodláni přijmout cokoliv řekne, a to poslušně a bez okolků.

pondělí 5. dubna 2010

POCITY – SATANOVY POSLOVÉ

Jsem tak rád, že moje pocity nemají žádný význam. Jsem vděčný, že neovlivňují moji spásu, ani můj vztah s Pánem. Když nepřítel přichází jako příval a pokouší se mne utopit v depresivních pocitech a negativních myšlenkách, mám tendenci se obviňovat. Říkám si ve svém srdci: „Proč jsi tak skleslá, duše má? Proč jsem najednou znepokojen v duchu? Proč ten neklid a podrážděnost? Jakým zlým skutkem jsem si zasloužil tyto depresivní pocity?“

Moje negativní, chmurné pocity nepřišli od Boha, takže se s nimi nemusím smířit!

„Bůh nám nedal ducha strachu, ale ducha síly, lásky a rozvahy“ (2. Timoteovi 1:7).

Můžu odmítnout každý negativní pocit, protože vím, že ani jeden z nich nepochází od Boha. Zastrašující pocity nebyly poslány z nebe, ale z pekelných dolů! Máme je odmítnout a svázat mocí modlitby a víry.

Bůh nám říká: „Tyto pocity strachu a pochybností nejsou ode mne. Já jsem ti dal ducha lásky, síly a autority.“ Vyzývá nás, abychom se zbavili těchto nechtěných myšlenek a přivedli je k poslušnosti vůči Němu. Nemůžeme nechat, aby nás ovládly vlastní pocity. Nedovolme jim v nás setrvávat a zapustit kořeny hořkosti a pochybností. Musíme vyrazit proti nim ve jménu Krista, našeho Pána a zahnat je. Máme k tomu rozkaz!

„Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale od Boha mají sílu k boření hradeb. Jimi boříme výmysly i každou nadutost, která se staví proti poznání Boha. Jimi podmaňujeme každou myšlenku k poslušnosti Kristu“ (2. Korintským 10:5).

Každý skličující pocit je satanským semenem nedůvěry. Starý had se v nás snaží zpochybnit Boží věrnost, Boží péči, Boha samotného! Tyto lži jsou semenem negativních pocitů a Bůh nám přikazuje jít do boje proti nim.

pátek 2. dubna 2010

BŮH NA TEBE NEZAPOMNĚL

Bůh na tebe nezapomněl! Ví přesně kde jsi, čím nyní procházíš a sleduje každý krok na tvé cestě. Ale my jsme stejní jako děti Izraele, kteří pochybovali o Boží každodenní péči, ačkoli k nim byli posláni prorokové s úžasnými přísliby z nebe. V čase našich potřeb zapomínáme, že Bůh nás má ve své dlani. Místo toho jsme jako izraelský lid a bojíme se, že nás nepřítel zničí.

Budeme pokračovat v našem trápení – a dál žít život v prohře a neúspěchu – jen proto, že nechceme doopravdy věřit tomu, že Bůh stále odpovídá na naše modlitby?

Myslíme si, stejně jako děti Izraele, že nás Bůh opustil a ponechal nás svému osudu, abychom si na některé věci přišli sami? Skutečně věříme tomu, že to Pán myslel vážně, když říkal, že Bůh bude jednat v pravý čas, v odpovědi na naši modlitbu a víru? Ježíš naznačuje, že většina z nás, i tak zvaní povolaní a vyvolení, mu nebudou věřit, až se vrátí. Někteří z Božího lidu v něj již ztratili důvěru. Ve skrytu svých duší nevěří, že modlitba má nějaký vliv. Chovají se, jako by na všechno byli sami.

Buďte teď upřímní! Je vaše víra poslední dobou slabá? Nepřestáváš se modlit za věci, na kterých ti dříve tolik záleželo? Jsi vyčerpán neustálým čekáním? Možná rezignovaně rozhazuješ rukama, jakoby jsi chtěl říct: „ Zdá se, že to neprolomím. Nevím, co je špatně a proč mé modlitby nejsou vyslyšeny. Bůh mi evidentně říká ne.“

Bůh mě neopustil – a tebe taky ne! Tisíckrát ne! Právě teď po nás chce, abychom věřili, že všechny věci vyřeší pro naše dobro (Řím 8:28). Takže přestaň to řešit, přestaň se strachovat, přestaň o Pánu pochybovat! Odpověď je na cestě. Bůh neodvrátil svůj sluch a pokud neochabneš, sklidíš v čase sklizně! „V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas“ (Gal 6:9).

čtvrtek 1. dubna 2010

NECHŤ JE MEZI VÁMI TAKOVÉ SMÝŠLENÍ

„Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši“ (Filipským 2:5).

V tomto napomenutí mluví apoštol Pavel k Božímu lidu, „Ať smýšlení, které je v Kristu-mysl Kristova- ať je též vaším smýšlením. Jeho myšlení je to, co bychom měli hledat.“

Co to znamená mít mysl Kristovu? Jednoduše řečeno, znamená to myslet a chovat se jako Ježíš. Znamená to dělat rozhodnutí, která určují náš život, podle Krista.
Pokaždé, když se podíváme do zrcadla Božího slova, musíme se zeptat: „Odrážím na sobě přirozenost a myšlení Kristovo? Proměňuji se k Ježíšovu obrazu s každou zkušeností, kterou Bůh přinese do mého života?“

Podle Pavla toto je myšlení Kristovo.“Sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí“ (Filipským 2:7).

Ještě když byl Ježíš v nebi, udělal rozhodnutí. Dal souhlas svému Otci, že položí svou nebeskou slávu a přijde na zem jako člověk. Chystal se sestoupit na zem, jako pokorný služebník. A chtěl sloužit druhým spíše, než by si nechal sloužit.

Pro Krista to znamenalo říci, „Jdu činit tvou vůli, Otče.“ Vskutku, Ježíš ustanovil před časem, “Odkládám svou vůli, abych se podvolil Tvé vůli, Otče. Podvoluji se Tobě, abys Ty byl oslaven. Cokoliv řeknu nebo udělám, ať je od Tebe. Vše odkládám a stávám se naprosto závislým na Tobě.“

Otcova domluva se Synem byla, že mu zjeví svou vůli. Bůh mu jakoby řekl: “Moje vůle ti nezůstane skryta. Vždy budeš o mně vědět. Budeš mít mou mysl.“

Když Pavel hrdě prohlašuje, “Já mám mysl Kristovu,“ uznává,“Já také jsem sám sebe zmařil. Jako Ježíš, vzal jsem na sebe úkol služebníka.“ A Pavel ujišťuje, že to samé je možné pro každého věřícího: „My však mysl Kristovu máme“ (1. Korintským 2:16).