pondělí 31. května 2010

KDE HLEDAT POVZBUZENÍ?

Lze najít křesťany, zcela oddané Hospodinu, kteří mají snadný a bezstarostný život? Ukažte mi Duchem vedeného, Bohem naplněného a pomazaného služebníka Páně, a já vám ukážu někoho, kdo je pronásledován, trestán, často bezradný a zmítaný v hlubokých vodách a ohnivých zkouškách.

Ti, kteří se snaží vyhnout těžkostem, jen zřídka dojdou ke zjevení Boží plnosti. Pokouší se používat víru, aby předešli krizím, aniž by si uvědomili, že okrádají sami sebe o skvělou příležitost zjistit, co v nich opravdu je. A potom jednoho dne, kdy se již problému nelze vyhnout, se zhroutí, protože nemají žádný prokázaný zdroj vnitřní síly.

Pavel napsal:"Kéž by se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil vnitřní člověk" (Efezským 3:16).

V těchto dnech Pán potřebuje křesťany, kteří nejsou zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení; kteří se nehoní jen za ziskem; kteří mají soudnost a nenechají se oklamat; kteří nepotřebují žádného zvláštního učitele s novým zjevením; kteří nepotřebují lidského pastýře, aby řídil každý jejich krok a kteří se nemusejí spoléhat na někoho jiného, aby nalezly své štěstí či duchovní sílu. Potřebuje takové, kteří byli zkoušeni, testováni a dokázali, že skutečný Bůh žije v nich, a dává svou milost a laskavost na pomoc v každé nouzi. Pán Ježíš Kristus jim byl nejen odhalen, ale v nich i přebývá. Čerpají sílu ze svého nitra pro bohatství Boží slávy.

Z Davidovi zkušenosti v Ciklagu se můžeme mnohému poučit. "David ale našel sílu v Hospodinu" (1. Samuelova 30:6). Vzhledem k neklidné době těsně před námi je nevyhnutelné, abychom se naučili sami sebe povzbuzovat v Hospodinu.

Bratři, sestry v Kristu, prosím vás ve jménu Pána, otevřete své oči k Boží mocné síle, která ve vás pracuje a přijměte plnost Pána Ježíše Krista. Bez ohledu na to, do jaké ohnivé zkoušky můžeme být uvrženi, náš nejvyšší Pán nás přes to převede.

pátek 28. května 2010

DAVID NAŠEL POSILU V HOSPODINU

Toto jsou známá slova: "Davidovi Bylo velmi úzko" (1.Sam 30:6). Právě se vrátil z Gatu, kde mu král Akíš řekl: "uznávám, v mých očích jsi dobrý jako Boží posel" (29:9). S touto pochvalou, která mu ještě zněla v uších se David a jeho muži vrátili do Siklagu, dychtivě toužící se znovu setkat se svými ženami a dětmi. Nicméně našli své město do základů vyhořelé, své domovy zničené, ženy a děti odvlečené. Napadli je Amálekovci, zatímco byli v Afeku, a zajali vše, co bylo Davidovi a jeho mužům tolik drahé.

Jak potupný den pro tak pomazaného Božího muže! "David i všechen lid, který byl s ním, se dali do hlasitého pláče a plakali až do úplného vysílení" (1.Sam 30:4).

Lid se rozhořčil a pro svůj obrovský smutek se domlouval, že Davida ukamenuje. David sám byl ovládnut smutkem, "Davidovi bylo velmi úzko" (v.6). Byli v koncích, všechna naděje fuč, zahlceni smutkem a zoufalstvím.

Co dělá Boží dítě, když se v něm usadí takové zoufalství, cítí se nepotřebné, totálně neschopné, opuštěné Bohem a odmítnuto lidmi, o které se staral? Věřte tomu nebo ne, Bůh byl i v této očividné tragédii. Bůh měl v plánu úžasné požehnání, ale David se musel plně odevzdat do Pánových rukou. Tohle byla situace, kterou by žádný člověk vyřešit nedokázal.

"David však našel posilu v Hospodinu, svém Bohu" (v.6).

David se naučil stát sám, záviset na Bohu a hledat vše potřebné skrze osobní společenství a zapálení pro Boha. Jak vítězný pohled – David stojící uprostřed trosek svého života, radující se z Boží věrnosti a posilňován Pánovou přítomností. Zjistil, že vše, na čem opravdu záleží, když čelíte smrti a zoufalství, je znát Boha osobně.

Jakmile se tohle naučil, Bůh otevřel nebesa a jasně k Davidovi promluvil. Bylo to hlasité a jasné. David se ptal, Bůh odpověděl. "Tak vysvobodil David všechno, co Amálekovci pobrali" (1.Sam 30:18). Nic nechybělo – David získal všechno zpět.

čtvrtek 27. května 2010

ZASLÍBENÝ BOŽÍ ODPOČINEK

„Proto tedy Božímu lidu nadále zůstává svátek. Vždyť ten, kdo vstoupil do jeho odpočinku, odpočinul od svých skutků, tak jako Bůh odpočinul od svých“ (Židům 4:9-10).

Možná přemýšlíš: „Co asi znamená, vstoupit do tohoto zaslíbeného odpočinku? Jak by to mělo v mém životě vypadat?“ Modlím se za to, aby Bůh odstranil šupiny z našich očí a dovolil nám toto pojmout. Jednoduše řečeno, vstoupit do Jeho zaslíbeného odpočinku znamená plně důvěřovat tomu, že Kristus za nás vykonal dílo spásy. Máme odpočívat v Jeho spásné milosti, a to pouze skrze víru.

Když Ježíš vybízí slovy: „Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout“ (Matouš 11:28). Má tím na mysli konec všemu našemu tělesnému snažení a lidské snaze dosáhnout pokoje. Taktéž to znamená spoléhat se úplně na Ježíšovo dílo, vykonané za nás.

Nás zápas není proti tělu a krvi, ale odehrává se v duchovní oblasti. Starý Zákon o tom mluví velmi jasně. Znovu a znovu, Izrael dával prázdné, bezvýznamné sliby Bohu: „Chceme Ti sloužit, Pane. Uděláme vše, co nám rozkážeš.“ Jenomže dějiny dokazují, že neměli ani srdce, ani schopnosti k dodržení svého slova. Bůh je musel zcela zbavit jejich víry v sebe sama. Jediné, co musíme udělat, je přijít do přítomnosti našeho vzácného Boha.

Pavel říká: „Vždyť jím žijeme, hýbeme se a trváme“ (Skutky 17:28). Mluví o nepřerušovaném společenství. Skrze vítězství na kříži, máme k našemu Pánu přístup v každou denní i noční hodinu. Musíme se rozhodnout: „Chci Krista ve svém životě. Chci být osvobozen od všeho tělesného. Takže půjdu vpřed, do Jeho přítomnosti a budu si žádat to, co mi patří. Chci, aby Ježíš byl mým jediným zdrojem uspokojení.“

středa 26. května 2010

MÍSTO BEZ POVĚSTI

Po nějaký čas byl Mojžíš poctěn vysokou vážností, respektován na místech nejvyšší vlády, měl velkou pověst a věhlas. Pohyboval se mezi bohatými a byl jedním z nejznámějších mužů své doby. Ale když k němu promluvil Bůh z hořícího keře (viz Exodus 3:5), Mojžíš se snížil do bodu nula.

Bůh si ho nemohl použít, dokud se neodtrhl od svých světských příchylností. Kdo znal Mojžíše nyní? Ukrytý mimo, bez povšimnutí – tichý a bez vlivu. Neměl žádnou možnost vybití své obrovské energie.

Ale v ten samý moment, kdy Mojžíš dosáhl bodu nula – když byla jeho pověst zcela ztracena a nezůstalo nic z toho starého sebevědomého Mojžíše – byl na svaté půdě!

Jak dlouho čekal Bůh u toho keře připraven propuknout v nové a slavné zjevení? Pouze do toho konečného zlomového momentu, kdy se Mojžíš opravdu už nadále nestaral o svou práci či pověst. Když skoncoval s posledními kousky své sebejistoty, nalezl zjevení.

Pán Ježíš stál na té samé svaté půdě. Písmo říká: „Sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka…“ (Filipským 2:7).

Vyhýbání se pověsti a stávání se služebníkem je dobrovolná volba. Díky Bohu za ty, kteří jsou zase znovu povoláni na takovou svatou půdu a hledají ponížení, které on může vyvýšit a připravit pro službu.

Jeden velký Boží muž napsal: „Boží člověk, který opravdově káže Slovo, se nakonec vzdá myšlenky, aby byl známý. Pokud káže Krista, jeho pověst se bude konstantně snižovat a Kristus poroste. Opravdoví proroci umírají neznámí. Bůh jim dá jejich příděl až po smrti.“

Věřím, že pokud hledáme větší a rozšířenější pověst, něco v našem poselství chybí. Vlastní já je příliš významné. Kristus by měl získávat a my bychom měli ztrácet známost. Měli bychom být méně známí v nadcházejících letech dokud, jako Pavel, neskončíme obklopeni Bohem.

Kéž jsme všichni sníženi! Kéž on sám je vyvýšen! Bůh nám pomáhá dostat se zpět na tuto svatou půdu.

úterý 25. května 2010

UZDRAVUJÍCÍ POSTIŽENÍ

„Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, NYNÍ dodržuji, co jsi řekl“ (Žalm 119:67).

Věřím v uzdravení. Věřím v postižení. Věřím v „uzdravující postižení“. Jakékoli postižení, které mě udržuje od zbloudění – které mne vede hlouběji do jeho Slova – je uzdravující. Boží nejmilostivější duchovně a fyzicky uzdravující silou může být postižení.

Tvrdit, že bolest a postižení jsou od ďábla, znamená tvrdit, že David byl veden ďáblem, aby pátral po Božím Slově. Trpím velkou bolestí. Volám k Bohu po vysvobození a věřím, že mne zcela uzdraví. A přesto dokud setrvávám ve víře, nepřestávám Bohu děkovat za tu současnou okolnost a nechávám ji, aby mi připomínala, nakolik jsem skutečně na něm závislý. Spolu s Davidem říkám: „Je mi to k dobru“ (Žalm 119:71).

Bolestí a postiženími se nemá opovrhovat jako něčím, co přichází od ďábla. Tato břemena utvářela velké muže víry a prozíravosti.

„VŠECHNU svou starost vložte na něj…“ (1.Petr 5:7).

Pavel hovoří o „starostech“ v církvích, které na něj doléhaly (viz 2.Korintským 11:28). Každá nově zrozená církev byla jinou „starostí“ na jeho bedrech. Růst, rozšiřování hranic s sebou vždycky přináší nové starosti. Člověk, kterého si Bůh používá, musí mít bedra široká. Neodváží se couvnout před výzvou ohledně spousty nových starostí a problémů. Bůh ví, kolik starostí na nás může vložit. Nehledá, jak nás zlomit – ve zdraví či síle. Je to jen tím, že ochotných dělníků je málo a žeň je tak velká. Starosti jsou odebírány těm, kteří je odmítají a jsou dávány jako dary těm, kteří se jich nebojí. Zapomeň na náklad starostí, který neseš – nemůžeme je snad všechny vložit na něj?

Každé nové požehnání souvisí s kupou starostí. Nemohou být odděleny. Nemůžeš se učit žít s požehnáním, dokud se nenaučíš žít se starostmi.

pondělí 24. května 2010

MÍSTO, KDE JE MALOMOCENSTVÍ ODHALENÉ

Mojžíš byl opravdu člověk, kterého se dotkl Bůh. Byl nadpřirozeně povolaný a plný zjevení o tom, kdo Bůh je. Byl pokorný, bohulibý a obtěžkán povinnostmi pro Boží čest. Bylo mu dovoleno poznat dozorčí službu jako jen málo jiným, neboť miloval Boha a rmoutil se nad hříchy lidu.

Přes to všechno Mojžíš nepoznal malomocenství ve vlastním podpaží: „Poté Hospodin řekl: Vlož si ruku do podpaží. Vložil tedy ruku do podpaží, a když ji vytáhl, jeho ruka byla malomocná, bílá jako sníh“ (Exodus 4:6).

Jaká hrůza – dotknout se svého vlastního podpaží a nahmatat malomocenství! Jaká názorná lekce naprosté zvrhlosti těla. Zahrával si trochu Bůh s Mojžíšem pomocí kouzla? Ne, byla to mocná lekce, kterou se musí naučit Boží muž. Byl to Boží způsob, jak říci tomuto muži: „Když ovládáš vlastní já, skoncuješ s ubližováním lidu a s haněním mé práce. Když se pokusíš dělat mou práci okázale, tělesně, sloužíš smrti a ne životu.“

Bůh prohlásil: „Nemůžu použít starou přirozenost z Egypta – ta se nepromění, vždy bude malomocná. Musí existovat nový člověk, který bude uchvácen ve slávě a moci toho, kdo JSEM!“

Mojžíšovi bylo nařízeno vložit svou malomocnou ruku zpět do podpaží. „A vložil znovu svou ruku do podpaží, a když ji odtud vytáhl, byla znovu zdravá jako zbytek jeho těla“ (Exodus 4:7).

Vytažení ruky znázorňuje službu. Co je malomocenstvím, co je hříchem? Skrytý, neodhalený, neopuštěný hřích! Co se stane, když Boží člověk vstoupí na svatou půdu? Jeho vnitřek je odhalen. Jeho nejhlubší skryté hříchy jsou vyneseny na světlo před jeho zraky a on je veden do křehkého Kristova milosrdenství pro uzdravení a obnovu.

Díky Bohu za ten druhý, světící, dotek! Ten očistný okamžik, kdy je vírou ukřižováno staré tělo a ruka či služba je očištěna – když jsme ještě jednou znovu oděni do toho pravého těla – jeho těla.

Díky Bohu, že se můžeme radovat, že jsme očištěni vzácnou krví Kristovou.

středa 19. května 2010

BŮH NÁM POMÁHÁ, ABYCHOM NEREPTALI A NESTĚŽOVALI SI

Toto je nyní mou denní modlitbou. Jak se rozšiřuje strach a hojně se vyskytuje nejistota, modleme se k Duchu Svatému, aby nám ukázal, že reptání a stížnosti jsou známky netrpělivosti a nedůvěry vůči našemu věrnému Pánu.

V 17.kapitole Exodu nazývá Mojžíš reptání „pokoušením Boha“. Děti Izraele byli v Refidim a neměli vodu k pití. Tábořištěm se šířila pochybnost plynoucí z nevěry! Lidé zapomněli na všechna svá minulá vysvobození z úzkosti a začali znovu pochybovat, zda je Bůh s nimi. Volali: „Bože, proč jsi nás vyvedl z Egypta? Proč jsi nás tam nenechal zemřít a přivedl nás na toto místo, abys nás zahubil?“

Chystali se Mojžíše kamenovat. Ve svém velkém slitování jim Bůh dal vodu ze skály, ale přiměl je nazvat to místo Massa a Meriba – reptání a stížnost. Mělo to být pro Izrael nezapomenutelné místo.

Cítíme, že máme právo reptat a stěžovat si, protože naše jednotlivá utrpení jsou tak bolestná, tak těžká. Někdy jsem vinen tímto pokoušením Boha, ale když jsem četl znovu 17.kapitolu Exodu, mou duši sevřela zbožná bázeň – „Bůh bere tuto záležitost velmi vážně.“

Natolik nás v minulosti prokoukl a prokázal nám pokaždé svou věrnost. Otázkou zůstává, kdy mu budeme plně důvěřovat? Kdy budeme plně důvěřovat jeho slibu, že nás opatruje, miluje, že je Otcem, opatrovníkem? Potřebujeme Ducha Svatého, aby nám v tom pomáhal.

Prosím, nereptejte a nestěžujte si, neboť všichni, kteří vytrvají pevně ve víře, budou požehnáni. Bůh mi pomáhá brát si to k srdci v době zkoušky, která je přede mnou. Můžeme činit cokoli skrze Krista, který nás posiluje.

Kdybys jen věděl, jak všechno skončí k Boží slávě, spočinul bys v jeho Slovu.

úterý 18. května 2010

POD VLÁDOU MILOSTI

Marnotratný syn potřeboval to, co apoštol Pavel nazývá „obnovení mysli“. Rád čtu tato slova z podobenství: „Otec nařídil svým služebníkům:“Přineste nejlepší šaty a oblečte ho. Navlékněte mu prsten a obujte ho. Přiveďte vykrmené tele a porazte je. Jezme a oslavujme“ (Lukáš 15:22-23).

Marnotratník měl v mysli odsouzení, které na něj bylo vloženo satanem. Dnes se ta samá věc děje s mnoha Božími dětmi. Náš Otec se z nás raduje, objímá nás milující náručí. My si přesto myslíme, že pokora znamená, že budeme Bohu říkat, jak špatní jsme byli, budeme vytahovat své staré hříchy, spíše než se spoléhat na Jeho vyjádření lásky. A stále si přitom provinile myslíme, „Musí se na mě zlobit. Zhřešil jsem více, než ostatní.“

Když otcovi služebníci přinesli nejlepší oděv a vložili jej na syna, reprezentovalo to oblečení se ve spravedlnost Kristovu. Potom otec navlékl na chlapcův prst prsten, který označoval spojení s Kristem. Nakonec dal chlapci obuv, která ukazuje na obutí evangelia pokoje. Milující otec ukazoval svému dítěti: „Pryč s těmi hadry, s tou vlastní snahou zalíbit se mi. Dovol mi, abych ti ukázal, jak tě vidím. Do mého domu přicházíš jako královské dítě.

Nepřicházíš jako žebrák, nebo otrok, ale jako můj syn, který mě potěšuje. Přistup tedy směle a s jistotou.“Ta samá pravda platí i dnes. Musíme se obnovit v mysli v tom, jak nás Bůh přijímá do své přítomnosti. „Díky Ježíšově krvi teď máme svobodný přístup do té pravé svatyně tou novou a živou cestou, kterou nám otevřel skrze oponu, tj. jeho tělo….a proto přistupme s opravdovým srdcem, v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od špatného svědomí a s tělem omytým čistou vodou“ (Židům 10:19-20,22).

Slovo „svobodný přístup“ zde má podobný význam jako „osvobozený otrok“. Znamená to nebýt již více pod zákonem smrti, ale pod vládou milosti. Shrnuto, je to jen díky Otcově lásce, jen díky jeho milosti, že můžeme přistupovat do jeho přítomnosti. „Děkujte Otci, který vám umožnil podíl na dědictví svatých ve světle. On nás vysvobodil z nadvlády temnoty a přenesl do království svého milovaného Syna“ (Koloským 1:12-13).

pondělí 17. května 2010

BŮH TĚ VIDÍ ZEVNITŘ

Nejdůležitější otázka, které čelí Boží lid v těchto posledních dnech, zní: „Věříš, že Bůh tě prokoukne? Věříš, že může učinit všechno, co je nezbytné, aby odpověděl na tvé modlitby a uspokojil tvé potřeby?“

Tutéž otázku položil náš Pán dvěma slepcům, kteří ho prosili o slitování a uzdravení. „A Ježíš jim řekl: Věříte, že to mohu učinit? Odpověděli mu: Ano, Pane…A otevřely se jim oči“ (Matouš 9:28-30).

Pán se táže mne, tebe a církve: Věříš, že jsem schopen tě nasměrovat a vést tě a vykonávat ve tvém životě svou dokonalou vůli? Věříš, že stále pracuji ve tvůj prospěch? Nebo přechováváš tajné pochybnosti, že jsem tě opustil a zklamal?“ Říká nám totéž, co řekl Marii a Martě: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ (Jan 11:40).

Boha nezajímá v prvé řadě naše činnost v nějakém velkém díle, které je pro něho. Spíše po nás naléhavě chce, abychom mu prostě důvěřovali! Touží po plné závislosti na něm.

Milovaní, Bůh nechce nic z vašeho majetku. Nejde po vašem domě, půdě, autě nebo po jakémkoli jiném světském majetku. Chce tvou důvěru! Chce, abys byl pevně zakotven ve své důvěře v něho.

Jeden americký voják v Německu mi napsal a nabídl mi svou sbírku mincí, kterou nazval modlou. Odpověděl jsem mu: „Bůh chce více než tvou sbírku mincí – on chce tvou důvěru!“

Udržujeme se ve stavu, kdy chceme něco dělat, něčeho zanechat, něco obětovat, pracovat, trpět. A všechno, po čem On touží nejvíce je naše poslušnost a důvěra. Jeho Slovo je jasné. Bůh nebude potěšen ničím víc, než naší vírou.

„Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (Židům 11:6).

Bůh tě neopustil. Tvé modlitby jsou vyslyšeny – a Bůh vyřeší vše podle své dokonalé vůle. Vytrvej!

pátek 14. května 2010

VZÁCNÝ V JEHO OČÍCH

Říkávám svým dětem: „ Když budete něco potřebovat nebo se budete cítit zranění, zavolejte. Přijedu! Je jedno, kde budu, já přijedu!“ Jsem jen pozemský táta – o co víc se o nás stará náš nebeský otec! Copak by neodpověděl, když ho zavoláme?

Boží Slovo říká: „ Vysvobodí ubožáka, jenž volá o pomoc, poníženého, jenž nemá pomocníka. Bude mít soucit s nuzným ubožákem, ubohým zachrání život. Vykoupí je z útisku a od násilí, jejich krev mu bude drahocenná“ (Ž 72:12-14).

Bůh říká. „ Na všechny, kteří jsou zbídačení, mají nějakou potřebu a zdá se, že jim nikdo nepomůže – na takové nepřítel útočí. Copak nevíte, že vaše krev je mi drahocenná? Všechno, co musíte udělat, je jen zavolat a já vás ze satanovy lsti vysvobodím!“

David říká: „ Tento ponížený volal a Hospodin slyšel, …byl jeho spása…“ (Ž 34:7).

Nemusíš znát spoustu náboženských termínů. Jedinou věc, kterou musíš vědět je, že bez ohledu na to, co jsi udělal, jak zlý jsi byl, kajícníci jsou v jeho očích vždy vzácní. Kristus říká: „ Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu…“ (Zj 3:20).

Proč tluče? Protože tvůj život je v jeho očích vzácný a on tě nenechá jít. Nebude tě komandovat, ale čas od času se staví a bude mluvit do tvého srdce. „Zastav se u mě, až budeš potřebovat“ zašeptá. Možná jsi byl ve sborech, kde tě lidé odsuzovali a sráželi. Ale soudili tě jen na základě toho, jak navenek vypadáš, a to Bůh nedělá. On vidí tvůj potenciál. Dá ti radost a krásu, namísto špíny, svinstva a popele. On tě osvobodí!

čtvrtek 13. května 2010

NOVÝ ČLOVĚK

Jakožto Kristovi následovníci se máme zaměřit na Boha v jeho Slově a přijmout jako pravdu, co o nás říká. Znamená to, že „starý člověk“ znázorňuje člověka, který stále hledá, jak se zalíbit Bohu podle těla. Takový člověk nenávidí hřích, nechce Boha urazit a stejně ho jeho svědomí neustále obviňuje. A tak slibuje, že překoná svůj problém se hříchem: „Změním se! Začnu dnes bojovat proti svému zakořeněnému hříchu, ať to stojí cokoli. Chci, aby Bůh viděl, jak pilně se snažím.“

Takový člověk přináší Pánu mnoho potu a slz. Modlí se a postí, aby dokázal Bohu, že má dobré srdce. Je schopen odolávat hříchu po několik dní, a tak si řekne: „Jestliže můžu odolávat dva dny, potom klidně i čtyři, a proč ne týden?“ Ke konci měsíce se cítí spokojen sám se sebou, přesvědčený, že pracuje na tom, aby se osvobodil. Ale poté jeho hřích vypluje na povrch a on klesne do hlubokého zoufalství. A tím začíná pohyb v kruhu. Takový člověk je na šlapacím mlýně, který nikdy nekončí a nedokáže z něho uniknout.

Kéž se to nikdy nestane! Jeho tělesný člověk byl ukřižován spolu s Kristem, zabit z pohledu Boha. Vskutku nám Pavel říká, že starý člověk byl prohlášen na kříži za mrtvého. Ježíš vzal toho starého člověka s sebou do hrobu, kde byl zanechán a zapomenut. Tak jako marnotratníkův otec ignoroval „starého člověka“ ve svém synu, Pán říká o našem starém člověku: „Takového nezkoumám a nezabývám se jím. Existuje pouze jeden člověk, kterého nyní zkoumám, jediný, s nímž budu jednat. Je jím můj Syn Ježíš a všichni, kteří jsou v něm svou vírou.“

Nový člověk je ten, který se vzdal veškeré naděje zalíbit se Bohu jakoukoli tělesnou snahou. Zemřel starým způsobům svého těla. A vírou poznal, že existuje pouze jediná cesta, jak se líbit Bohu, jediná cesta, jak ho potěšit: Kristus se musí stát vším. Ví, že je zde jen Jeden, kterého Otec uznává: Kristus a všichni, kteří jsou v Něm.

Tento nový člověk žije vírou: „Spravedlivý živ bude z víry.“ Věří Božímu Slovu natolik, že nespočívá na ničem jiném. Nalezl svůj zdroj všeho v Kristu, jenž je naprosto postačující. A věří tomu, co Bůh o něm říká: „Starý člověk zemřel a tvůj život je skryt s Kristem v Bohu.“ Možná to tak necítí, nebo tomu plně nerozumí, ale nehádá se se Slovem svého milujícího Otce. Přijímá ho vírou a věří, že Pán je ve svém Slově věrný.

středa 12. května 2010

POSLUŠNOST OTVÍRÁ STAVIDLA

O Kristu je řečeno, že vydržel v poslušnosti svého nebeského Otce ne proto, že by se bál, ale proto, že viděl radost, která jej čekala. Odložil všechny přítěže a šel s trpělivostí. Nikdy v mysli neumdléval, protože viděl před sebou slavnou odměnu své poslušnosti.

Neměli bychom být dost unaveni z vnitřního nepokoje, že začínáme hladovět po slavných bohatstvích zaslíbených v Kristu? Strach není dobrou motivací k poslušnosti, ale láska ano! Nakonec, děti Izraele stejně ignorovali výhružky. Dokonce Boží akustický hlas a strašné zahřmění nedokázalo neposlušné Izraelce odradit od tance kolem zlatého telete. Pouze hluboká, stálá láska a úcta k Bohu je mohla udržet od této neposlušnosti.

Je sladké poddat se Boží vůli, která nám otvírá nebe. Je to prosté každého hříchu, každého skutku neposlušnosti, a zjevuje nám, kdo je doopravdy Kristus. Písmo říká, „kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal“ (1.Janova 3:6).

Je možné, že když žijeme v neposlušnosti, vzdalujeme se od Něj? Jdeme si svou cestou, protože jsme nikdy neměli zjevení Krista, jeho nenávisti k hříchu a jeho slávy a milosti? Jednoduše řečeno, „Ten, kdo žije v neposlušnosti, nikdy ve skutečnosti nepoznal Krista.“

Ježíš řekl,“Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat i můj Otec, i já ho budu milovat a dám se mu poznat“ (Jan 14:21).

Jakou větší odměnu můžou chtít ti, kteří milují život v poslušnosti, než zjevení Krista samotného? Jaká jednoduchá formulace pro tak velké zjevení. „Milujte mě tak, abyste byli poslušní – a já vás budu milovat a ukážu vám, kdo jsem!“ Můžeš o něm číst všechno, studovat jeho povahu, historické pozadí, ale nikdy ho nepoznáš tak, jako v té nejzákladnější jednoduché věci, jako je poslušnost Jemu ve všem, kompletně ve všech věcech.

Ježíš řekl o Natanaeli: “Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti…uvidíte nebesa otevřená..“(Jan 1:47 a 51).

V momentě, kdy se vzdáme a poddáme se do absolutní poslušnosti, zjeví se v našem vnitřním člověku úžasná uzdravující moc. Žádná hrůza z Boha, nebo pekla, nebo z trestu. Už žádný strach z člověka. Místo toho nás začne Boží Duch zaplavovat novým světlem, novou nadějí, úžasnou radostí, pokojem a vírou.

úterý 11. května 2010

POKOUŠENÍ BOHA?

Když stál Ježíš na vrcholku chrámu, satan mu zašeptal: „Kupředu – skoč! Jestli jsi skutečně Boží syn, Bůh tě zachrání.“

„A (ďábel) mu řekne: Jsi-li Syn Boží , vrhni se dolů, vždyť je psáno: Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen“ (Matouš 4:6).

Vidíš v tom satanův blud? Vyčlenil z Písma jeden slib – a pokoušel Ježíše, aby na tom postavil celý svůj život. Navrhoval: „Říkáš, že Bůh je s tebou. No tak mi to dokaž. Tvůj Otec mi už dovolil tě soužit. Kde je v tom jeho přítomnost? Můžeš dokázat, že je s tebou, když hned teď skočíš. Pokud je Bůh s tebou, poskytne ti měkké přistání. Pak na tom můžeš založit svou důvěru. Pokud ne, snad by bylo lépe, kdybys zemřel, než abys pokračoval udiven, že jsi na to sám. Potřebuješ zázrak, který by prokázal, že Otec je s tebou.“

Jak Ježíš reagoval? Prohlásil: „Je také psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého“ (Matouš 4:7). Co přesně zde Ježíš mínil výrazem „pokoušet Boha“?

Příkladem je starověký Izrael. Desetkrát sám Hospodin prokázal svou věrnost Izraelitům. Boží lid dostal viditelný důkaz, že je jejich Pán s nimi. A přesto se lid pokaždé ptal na to samé: „Je Bůh uprostřed nás nebo ne?“ Bůh to nazývá „pokoušením jeho“. Ježíš používá tutéž frázi – „pokoušení Boha“ – když odpovídá satanovi. Co nám to říká? Ukazuje nám to, že je závažným hříchem pochybovat o Boží přítomnosti. Nemáme pochybovat, zda je s námi.

Na Izraeli nám Bůh ukázal úplný souhrn důkazů. Zaprvé, v jeho Slově máme četné sliby o jeho blízkosti k nám. Zadruhé, máme svou vlastní osobní zkušenost s Bohem – svědectví o mnohých jeho minulých osvobozeních v našich životech. Zatřetí, máme Bibli plnou svědectví o Boží přítomnosti v minulých staletích.

V Bibli je to jasné: Máme chodit s Bohem vírou a ne viděním. Jinak skončíme jako nevěrný Izrael.

pondělí 10. května 2010

POSLEDNÍ VYLITÍ

Někteří teď se mnou možná nebudou souhlasit, jiní ano. Myslím si, že jsme ještě neviděli plnost slávy a vylití Ducha Svatého, jak předpověděl Joel. To, co jsme doposud viděli jsou jen drobné spršky! Ano, zažíváme celosvětovou charismatickou obnovu a láska nás mnohé stmelila, ale to je zatím jen náznak něčeho většího.

Bohu nic nezabrání v jeho plánech. Nepřítel chce překvapit. Zrovna, když se bude zdát, že se církev dostane pod příval satana, Duch Svatý zvedne normu. Pochopte , co je tou normou, a porozumíte , co se Bůh chystá učinit. Tou normou je svatý lid, čistý, neposkvrněný, osvobozený od korupce, jež je ve světě. Tou normou je nový druh posvěcených křesťanů, kteří budou jako světlo zářit uprostřed bezbožné a perverzní generace. Nebude to jen obnova lásky a chvály, ale obnova svatosti k Pánu!

Stále to bude volání chvály, ale bude to volání vítězství nad hříchem a kompromisem, a tak se naplní záměr posledního vylití: „Avšak každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání…“ (Joel 3:5). Zachrání před čím? Před hříchem! Před duchem tohoto světa!

Nebudeme mít plnost vylití Ducha, dokud se pokřtění lidé sami úplně neoddělí od světa. Musíme zdůrazňovat oddělení se a čistotu srdce. Smyslem příchodu Ducha Svatého je posvětit a připravit lid na příchod Pána, lid bez poskvrny či vrásky.

Když všichni zažijí plnost vylití Ducha Svatého, budou také přesvědčováni o hříchu. „ On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud…“ (Jan 16:8). To je vylití Ducha Svatého!

Bohužel, dnes mnozí mluví jazyky, ale žijí jako zloduši. Hřích u nich nebyl nikdy vykořeněn a všechno, co kdysi přijali byl jen zážitek nějakého vytržení. Bůh jim hodně požehnal a povolal je do hlubšího života ve svatosti a podřízenosti, ale oni se zasekli a řekli si: “ Mám Ducha Svatého.“

Ale jde o mnohem víc! Děkuji Bohu za výsadu modlitby v cizím jazyku; je to cesta, jak vyjádřit všechny ty zadržované chvály, když komunikuji s Bohem a už je to mimo mé chápání. Ale kdybyste mluvili jazyky lidskými i andělskými a neměli lásku, jako byste nedostali nic. Ale jak říkám, jde to mnohem hlouběji. Nikdo nemůže říct, že byl opravdově pokřtěn Duchem Svatým, dokud se neodhalí každé skryté místečko jeho duše – a nevyzná a neopustí každý svůj hřích.

pátek 7. května 2010

DUCH A MOC ELIÁŠE

Starý Zákon končí tímto slavným proroctvím„Hle, ještě než přijde ten veliký a hrozný Hospodinův den, pošlu k vám proroka Eliáše, aby obrátil srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych až přijdu, neranil zemi prokletím“ (Malachiáš 4:5-6).

Ježíš řekl o Janovi: „Jste-li to ochotni přijmout, on je ten Eliáš, který měl přijít“ (Matouš 11:14). Ježíš tím říká: „Jan Křtitel má ducha a moc Eliáše – jestli jste schopni to vidět.“ Čteme, že anděl Páně prorokoval Zachariášovi, že jeho syn půjde před tváří Hospodinovou „v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a nepovolné k moudrosti spravedlivých, aby přichystal Pánu připravený lid“ (Lukáš 1:17).

Věřím tomu, že Malachiášovo proroctví platí i pro dnešek. Věřím, že Bůh opět vylije ducha a moc Eliáše na mnoho svých vyvolených služebníků a tito muži a ženy si Bůh mocně použije k tomu, aby přinesli obnovu rodin. Budou se rušit rozvody! Děti budou usvědčeny ze vzpoury a vrátí se k svým rodičům s láskou.

Toto proroctví se naplňuje přímo před našima očima – právě teď. V jednom městě v Texasu, jeden skromný pastor se začal modlit za spásu mladých na místních školách. Bůh jej pomazal s dynamickým duchem a mocí Eliáše a nejenom že se obrátili stovky mladých na místních školách, ale obnova se šíří i na další školy, na které zajde. Ne stovky, ale tisíce středoškoláků jsou usvědčeni ze svých problémů s drogami, alkoholem, sexem a vzporou. Mladí lidé spěchají domů z jeho seminářů, aby si urovnali vztahy s rodiči. Měli v sobě hlubokou nenávist, ale nyní pláčou a činí pokání! Toto se rozšíří po celé krajině, protože Bůh zaslíbil obnovu rodin.

Při pohledu na blížící se události jsem sotva schopen psát tyto slova. Bůh se zázračne dotýká a pomazává neznámé, prosté a pokorné mladé lidi. Dostávají nadpřirozené poslání: „Jděte a obnovujte! Protože nadešel den Páně. Škodlivé housenky již nebudou moct ničit život mládeže. Bůh zničí škodlivé housenky.“

čtvrtek 6. května 2010

VYVEDL NÁS VEN, ABY NÁS MOHL PŘIVÉST

Před událostí na kříži neměla široká veřejnost žádný přístup k Bohu, pouze velekněz mohl vstoupit do svatostánku. Ježíšův kříž nám poskytl cestu do Otcovi přítomnosti. Jen svou milostí Bůh zbořil zeď, která nás oddělovala od jeho přítomnosti. Nyní mohl přijít k lidem, aby přijal jakéhokoliv hříšníka či marnotratníka.

Uvažme jen zázračné vysvobození Izraelců. Jakmile Boží lid přešel na pevninu, měli možnost zhlédnout, jak nepřítele za nimi pohltili vlny. Byl to nádherný moment, který oslavovali tancem, zpěvem a díkůvzdáním. „Jsme volní! Bůh nás vysvobodil z rukou utlačovatele.“

Příběh Izraelců reprezentuje naše vlastní vysvobození ze svázanosti a viny hříchu. Víme, že satan byl na kříži poražen, a my jsme tak byli zachráněni z jeho železného sevření. Božím záměrem je však i něco víc než jen záchrana a vysvobození. Víme, že Bůh nikdy neplánoval pro Izraelský lid tábořit na vítězné straně Rudého moře. Jeho záměrem, proč je vyvedl z Egypta, bylo, aby je přivedl do Kanánu, země hojnosti. Krátce řečeno, vyvedl je, aby je mohl přivést: k jeho srdci, k jeho lásce. Přál si lid, který by byl plně závislý na jeho milosrdenství, milosti a lásce. A to samé platí nadále i pro jeho lid dnes.

Jen několik dní poté byl Izraelský lid poprvé zkoušen, začali reptat, stěžovat si a byli velmi nespokojeni. Proč? Znali Boží vysvobození, ale nepoznali ještě jeho velkou lásku k nim.

Zde je klíč k tomuto vyučování: Nezakusíte radost a pokoj, dokonce ani nebudete vědět, jak sloužit Pánu, dokud nepoznáte potěšení ze svého vysvobození ... dokud neuvidíte radost v jeho srdci při společenství s vámi ... dokud nepoznáte, že každá zeď již byla odstraněna na kříži ... dokud nepochopíte, že vše z vaší minulosti bylo smazáno a očištěno. Bůh říká: „Chci, abyste se posunuli dopředu, do plnosti, jež vás čeká v mé přítomnosti!“

Mnoho lidí se dnes raduje z velkolepého přínosu události na kříži. Odešli již z Egypta a stojí na „vítězné straně“ Rudého moře ve své zkoušce. Užívají si svobody a neustále děkují Bohu za uvrhnutí svých pronásledovatelů do moře. Ale spoustě těchto věřících uniká skvělý Boží záměr a přinos pro jejich životy. Uniká jim proč je Pán vyvedl ven – aby je přivedl k sobě!

středa 5. května 2010

OBNOVA

Dny pohanů jsou téměř u konce. Bůh nás mnohokrát varoval, že Duch nebude navždy usilovat o rebely. Ale dříve než tato generace projde posledním soudem Všemohoucího Boha, je prorokována velká obnova. „Nahradím vám roky, jež sežraly kobylky, larvy, ponravy i housenky – mé veliké vojsko, které jsem na vás vypravil“ (Joel 2:25).

Žalmista David říká, že zbožný „je jako strom zasazený na břehu řeky, který přináší své ovoce ... s listy, které nikdy neuvadnou ... a cokoli činí, se podaří (Žalm 1:3). Ale tento slib je jen pro ty, kteří se zcela oddělili od bezbožných, a kteří odmítají chodit po cestách hříšníků. Je to jen pro ty, kteří se věnují studiu Božího slova a meditují nad ním ve dne i v noci.

„Jinak se ale povede ničemným,“ říká David (ve 4. verši). Stanou se slabými a povadlými, unášenými každým větrem a vlnou. Ti co činí kompromisy jsou přirovnáni k uschlých stromům, nemocným a ničeným každým myslitelným druhem červů.

To je obrázek mnoha dnešních křesťanů. Zanedbávají čtení bible, jsou příliš zaneprázdněni, aby se modlili nebo budovali sebe sama ve víře. Více a více se přátelí s bezbožnými a stávají se opovržlivými.

Vojsko larev užírá životy zástupů odpadlých křesťanů. Navenek se jeví jako stromy vysázené u vody - ale vnitř jsou poškozené, slabé, nemocné. Nenesou už ovoce! Jsou vyschlé duchovně. Larvy odvedli svou destruktivní práci na kůře stromu. Tak je to i s hříchem – rozežírá a ničí hluboko uvnitř těch, kteří zbloudili od Pánovi přítomnosti.

Bůh nám řekl, jak způsobí tuto skvělou obnovu. Za prvé, vylije svého Ducha svatého tak hojně, že to přinese nazpět zdraví a sílu všem stromům v jeho lese. Červ hříchu začne ztrácet svou moc jakmile se Boží lid vrátí zpátky ke čtení Bible. Mocné zjevení Pánovi nové smlouvy učiní Boží lid odvážným jako lev. Ano - věřte tomu, že probuzení duchovní síly a božího zdraví bude na nás vylito přímo seshora.

úterý 4. května 2010

SMĚLOST VSTOUPIT DO BOŽÍ PŘÍTOMNOSTI

„Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony…Přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry“ (Židům 10: 19-20,22).

Existují dvě stránky Kristovy činnosti na Kalvárii. Jednou stránkou je zisk člověk a tou další zisk Boha. Jednou získává hříšník, zatímco podruhé získává Otec.

Jsme dobře obeznámeni se ziskem na straně člověka. Kristův kříž nám poskytuje odpuštění našich hříchů. Je nám dána moc vítězství nad veškerým otroctvím a nadvláda nad hříchem. Jsme zásobováni slitováním a milostí. A samozřejmě je nám dán slib věčného života. Kříž nám dává prostředky pro únik z hrůz hříchu a pekla.

Děkuji Bohu za tento zisk z kříže pro lidstvo a za podivuhodnou úlevu, kterou přináší. Raduji se, že je to kázáno týden za týdnem v církvích po celém světě.

A přece existuje ještě jeden zisk z kříže, o němž víme velmi málo. A tím je zisk Otce. Velmi málo rozumíme potěšení Otce, které je možné skrze kříž. Je to potěšení, které má, kdykoli získá do svého domu marnotratné dítě.

Pokud je vším, na co se soustředíme ohledně kříže, odpuštění – pokud je to konečný cíl našich kázání – potom postrádáme důležitou pravdu, kterou nám Bůh křížem zjevuje. Existuje plnější pochopení, které musí souviset s jeho potěšením. Tato pravda poskytuje Božímu lidu o mnoho více než jen úlevu. Přináší svobodu, odpočinek, pokoj a radost.

Podle mého názoru se většina křesťanů dozvěděla, že může směle přicházet před Boha pro odpuštění, pro doplnění potřeb, pro odpovědi na modlitby. Ale nedostává se jim smělosti v tomto aspektu víry – aspektu, který je rozhodující v jejich cestě s Pánem.

Pán má velkou radost, že nám kříž poskytuje otevřený přístup k němu samotnému. Vskutku byl nejslavnější moment v historii, když se chrámová opona roztrhla vedví v den, kdy Kristus zemřel. Byl to ten samý moment, kdy nastal zisk pro Boha. V okamžiku, kdy byla chrámová opona – oddělení člověka od Boží svaté přítomnosti – roztržena vedví, se stalo něco neuvěřitelného. Od tohoto mezníku je nejen člověk schopen vstoupit do Pánovy přítomnosti, ale také Bůh může přijít k člověku.

pondělí 3. května 2010

ÚPLNÁ ODEVZDANOST

„Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona…Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří: Není totiž rozdílu…jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši“ (Římanům 3.21-24).

Bůh nám zjevuje jasnou cestu, jak se stát absolutně svatými a dokonalými v jeho očích, a proto mohou všechny jeho děti žít v absolutním pokoji a radosti, když vědí, že Bůh na ně pohlíží jako na svaté a čisté. A to všechno je zdarma darované!

Jeho dar svatosti nikdy nemůže být odměnou za něco, co jsme udělali. Je to bezpracná nezasloužená laskavost – naprostý dar. “Co říká Písmo? Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost“ (Římanům 4:3-5).

Pokora je jedinou cestou do Boží svatosti, pokoření se do spravedlnosti Krista skrze víru.

Pokořit se znamená „odevzdat sílu své vůle“. S Bohem neexistuje nic takového jako síla vůle – všechna síla je jeho a on nedovolí žádnou jinou než svou vlastní. Bůh požaduje naprostou svatost, abychom byli poníženi tímto požadavkem! S trpělivostí sleduje naše zápasy, abychom byli svatými a čeká na nás, až padneme tak bídně, že poběžíme k jeho trůnu, padneme na kolena a zvoláme: „Je to beznadějné – nikdy nebudu svatý! Jsem slabý, tělesný, hříšný. Vůbec nic dobrého ve mně není.“ Pokání, které Bůh hledá, je vyznání slabosti našich marných snah a popření, že máme v sobě jakoukoli sílu.

Nikdy nemůžeš být oděn do Kristovy svatosti, dokud nepadneš na tvář před Božím trůnem nahý, chudý, ubohý, slabý a zcela bezmocný! Musíš jednou provždy připustit, že nemáš žádnou sílu odolat hříchu, že nemáš nic, co bys mohl Pánu nabídnout kromě pokažené, poražené a bezmocné hroudy hlíny. Musíš připustit, že nemůžeš být svatý ani s pomocí. Musíš dostat svatost jako dar.

Největším darem, který můžeš dát Bohu, je tvá víra, že on ti dá svou svatost. Izajáš zajásal: „V Hospodinu se šťastně raduji, má duše mého Boha velebí, neboť mě oblékl rouchem spásy a pláštěm spravedlnosti mě zahalil…Tak dá Panovník Hospodin vzklíčit spravedlnosti a chvále před všemi národy“ (Izajáš 61:10-11).