úterý 31. srpna 2010

ON NÁS POVOLÁVÁ, ABYCHOM SETRVALI AŽ DO KONCE

„Kdo z vás, když chce postavit věž, si nejdřív nesedne a nespočítá náklad, má-li na to, aby ji dokončil? Aby snad, když by položil základ a nemohl stavbu dokončit, nezačali se mu posmívat všichni, kteří by to viděli, se slovy: Tento člověk začal stavět a nemohl to dokončit“ (Lukáš 14:28-30).

Kristus věděl, že mnozí z jeho následovníků nebudou mít schopnosti na to, aby setrvali až do konce. Věděl, že se odvrátí zpět a nedokončí ten běh. Věřím, že toto je nejtragičtější možnost pro věřícího – začít s plným zaměřením na to, aby se stal podobným Kristu, vyrůst v dospělého učedníka a stávat se podobnějším Kristu, a potom odpadnout. Taková osoba položila základ a nemohla dokončit stavbu, protože si nejprve nespočítala náklady.

Jaká je to radost setkat se s těmi, kteří skutečně dokončují ten běh! Tito věřící rostou v moudrosti a poznání Krista. Denně se proměňují každým okamžikem. Těm Pavel říká pro povzbuzení: „My všichni se pak s odkrytou tváří vzhlížíme v Pánově slávě jako v zrcadle a jsme proměňováni v tentýž obraz, od slávy k slávě, jako od Pánova Ducha“ (2. Korintským 3:18). To, co tito věřící hledají, není nebe, ale Kristus ve své slávě!

Vím, že mnozí, kteří čtou tuto konkrétní zprávu, ustávají v běhu nebo dělají krok zpět. Zdá se to být malý krůček, ale zapříčiní to rychlý pád od jeho lásky. Pokud to platí o tobě, uvědom si, že Duch svatý tě volá na cestu zpět – zpět k pokání, zapření sebe sama a k vydání se. A v ten samý okamžik je velkým faktorem čas. Pokud jsi někdy zamýšlel, že se staneš podobným Kristu, dělej to nyní. Setrvej až do konce!

pondělí 30. srpna 2010

LÁSKA A NENÁVIST

„Jde-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce i matku i ženu i děti i bratry i sestry a dokonce i svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem“ (Lukáš 14:26).

Řecké slovo pro nenávist znamená „milovat srovnatelně méně“. Ježíš nás volá k takové lásce k němu, která obsáhne vše, je zanícená a naprostá, oproti ní žádný náš pozemský cit nemůže být důvěrnější.

Zamysli se nad tím: Víme, co znamená přijít do jeho příjemné blízkosti a nic nežádat? Oslovit ho jen proto, že jsme vděčni za jeho naprostou lásku k nám?

Ve svých modlitbách jsme sobečtí a sebestřední: „Dej nám…přijď k nám…požehnej nás…použij si nás…ochraň nás“. Tohle všechno může být podloženo, ale středobodem zůstáváme my. Dokonce i naše práce pro Pána se stává sobeckou. Chceme, aby požehnal naši službu, abychom poznali, že naše víra je upřímná. Pána zajímá více to, čím se v něm stáváme, než to, co pro něj děláme.

Někdo, kdo si tohle čte, může být zraněn, neboť vstupy do služby jsou zavřené. On či ona se snad cítí „být na ocet“. Někdo jiný si snad pomyslí, že by byl prospěšnější Pánu, kdyby sloužil na misii. Ale já tvrdím, že nemůže být nic prospěšnějšího Pánu, než naše služba lásky k němu v skryté komůrce modlitby. Když hledáme Pána, když ustavičně zkoumáme jeho Slovo, abychom ho poznali, potom jsme na vrcholu své prospěšnosti. Činíme více, abychom došli požehnání a uspokojili Boha, když jsme uzavřeni s ním v láskyplné komunikaci, než když děláme cokoli jiného. Jakákoli práce, kterou pro nás Pán otevře, doma či v zahraničí, poplyne bez námahy z našeho obecenství s ním. Více ho zajímá získávání celých našich srdcí než získávání světa pro něj.

To nemá zlehčovat zanícené úsilí při získávání duší, nýbrž konstatuji, že celé Duchem požehnané evangelizování se rodí v obecenství. Svědek, který je často s Pánem v modlitbě, dostane moudrost, načasování Duchem svatým a moc činit Boží vůli.

pátek 27. srpna 2010

PŘICHÁZET K JEHO STOLU

Velmi na mě zapůsobila jedna stará píseň. Zpívá se v ní: „Ježíš rozprostřel svůj stůl…..U kterého sytí své Boží svaté …On zve svůj vyvolený lid, pojďte a jezte“.

Máme úžasnou vyhlídku: Pán rozprostřel v nebesích svůj stůl pro své následovníky! Ježíš řekl učedníkům: „Odkazuji vám království, jako je můj Otec odkázal mně. V mém království budete jíst a pít u mého stolu.“ (Lukáš 22:29–30). Hladovět po Kristu také znamená, vírou přijmout místo u tohoto stolu.

V anglickém překladu 1. Korintským 5:8 nám apoštol Pavel říká: „Zůstávejme na hostině“. Jinými slovy, nepochybujme, že nám bylo přiděleno místo v nebesích u Kristova královského stolu. Pavel říká: „Vždy se dostav. Ať se o tobě nikdy neříká, že tvé místo zůstalo prázdné.“

Smutnou pravdou je, že církev Ježíše Krista stále zcela neporozuměla tomuto výroku „zůstávejme na hostině“. Nechápeme vznešenost a čest, kterou nám Pán tímto přiznává, když nás pozvedá, abychom s ním usedli na nebesích. Jsme příliš zaneprázdněni, abychom přijali pozvání k jeho stolu. Mylně přijímáme svou duchovní radost ze služby namísto společenství s Pánem. Snažíme se toho dělat pro Pána víc a víc, zatímco jej známe méně a méně! Sloužíme Pánu až do vyčerpání, ale zřídkakdy zůstáváme na hostině!

Pán od svých služebníků, pastorů a pastýřů žádá především jedno – společenství u svého stolu, který se každodenně stává místem pro duchovní důvěrný vztah. Zůstávat na hostině značí - ustavičně přicházet k Pánu pro jídlo, sílu, moudrost a společenství.

Od události na kříži měli všichni duchovní velikáni jedno společné. Uctívali stůl našeho Pána. Ztráceli se v nádherné nekonečnosti Krista. Všichni umírali s nářkem, že stále tak málo ví o jeho životě a Pánu samotném.

Naše vize dnešního Krista je příliš malá, příliš omezená. Potřebujeme evangelium o jeho „nesmírnosti“, abychom dokázali překonat složité a rostoucí problémy tohoto hříšného věku. Sami vidíme, že Bůh pouze neřeší problémy tohoto světa, jednoduše je pohltí ve své nekonečnosti! Ten, kdo zakouší rostoucí zjevení Kristovy nesmírnosti, se nebojí žádných problémů, ďábla ani žádné jiné moci na této zemi! Je si vědom toho, že Kristus je mnohem větší než všechno ostatní. Pokud bychom měli zjevení o tom, jak ohromný, bezmezný, nesmírný a úžasný náš Pán je, nikdy by už nás nemohli pohltit starosti tohoto světa.

Pavel je toho příkladem. Byl plně oddaný neustále rostoucímu zjevení o Ježíši Kristu. Vlastně vše, co poznal o Kristu, přicházelo skrze zjevení, kterým byl vyučován u Pánova stolu a Duch svatý je potvrdil. Nezapomínejme, že Pavel se setkal v Jeruzalémě s apoštoly až tři roky po svém obrácení. A zůstal s nimi pouhých patnáct dní, než pokračoval ve svých misijních cestách. Později uvedl: „skrze zjevení mi dal poznat tajemství“ (Efeským 3:3). Duch svatý zná Boží hluboká a skrytá tajemství a Pavel se neustále modlil za dar milosti, aby dokázal porozumět a kázat „Kristovo nepopsatelné bohatství“ (Efeským 3:8).

Pán hledá věřící, kteří se nespokojí jen tříbením všech rozporuplných hlasů, aby našli to pravé slovo. Usiluje o to, abychom hladověli po jeho zjevení, které dává jenom nám samotným – po hlubokém, důvěrném vztahu.

čtvrtek 26. srpna 2010

Z BOJIŠTĚ VÍRY

Důvodem Pavlova rozhodnutí jet do Jeruzaléma nebyly zprávy o vypuklém probuzení. On nebyl sklíčený kazatel, který by potřeboval, aby mu někdo sdělil něco o Bohu. Ne, on jasně říká: „Po čtrnácti letech jsem se pak vrátil do Jeruzaléma... Přišel jsem tehdy na základě zjevení, ... a seznámil je s evangeliem, které kážu mezi pohany“ (Galatským 2,1-2). Pavel tedy jel do Jeruzaléma, aby se podělil o tajemství, které chtěl Bůh zjevit svému lidu.

Tento zbožný muž mněl své vlastní plné a slavné zjevení Krista. K věrouce, kterou kázal, se nedostal studiem knih a komentářů. Nebyl osamocený filosof, který vymýšlel teologické pravdy a doufal, že jeho dílo budou znát budoucí generace.

Dovolte mi říct, jak a kde Pavel tvořil své dopisy. Psal je v temných, vlhkých vězeňských celách. Psal je, utírajíc si krev ze zad po bičování, nebo poté, kdy přežil další ztroskotání.

Pavel věděl, že všechna pravda a zjevení, o kterých učil, pocházeli z bojiště víry a radoval se ve svém soužení v zájmu evangelia. Říkal: „Nyní můžu kázat se vší autoritou každému námořníkovi, který přežil ztroskotání, každému vězni, zavřenému bez naděje, každému, kdo se již podíval smrti do očí. Božím Duchem se stávám zkušeným veteránem, takže pravdu o Něm můžu říkat každému, kdo má uši ke slyšení.“

Bůh tě nenechal napospas satanově moci. Ne – On dopouští tvou zkoušku, protože Duch Svatý v tobě koná nespatřené dílo. Vytváří se v tobě Kristova sláva na věčné veky.

Nikdo a nic ti nemůže zprostředkovat duchovnost. Jestli chceš zakusit Boží slávu, musí k tobě přijít právě na to místo, na kterém se zrovna nacházíš – do tvých současných okolností, ať už příjemných nebo nepříjemných.

Věřím tomu, že velké tajemství Pavlova duchovního života byla jeho připravenost přijmout jakoukoliv okolnost bez reptání. Napsal: „Naučil jsem se totiž být za všech okolností spokojen (Filipským 4:11).

Řecké slovo „spokojen“ tady znamená „odvrátit, zažehnat“. Pavel říká: „Nechci se bránit nepříjemným okolnostem. Neprosím Boha, aby se mi ulevilo. Naopak, já je přijímám. Vím ze zkušenosti, že Bůh ve mně vytváří něco věčného.“

„… abyste mohli obstát“ (1. Korinstkým 10:13). Použití slova „obstát“ naznačuje, že naše okolnosti se nezmění. Smyslem pro nás je, obstát v dané situaci. Proč? Bůh ví, že pokud změní okolnosti, nakonec budeme zničeni. Dopouští naše trápení, protože nás miluje.

Naším úkolem v každé zkoušce je, důvěřovat Bohu, že nám dá moc a potřebné zdroje k tomu, abychom mohli být spokojeni uprostřed našeho trápení. Snad mi rozumíte – být spokojen v našich zkouškách neznamená, že si je užíváme. Je to pouze o tom, že se jim nesnažíme vyhýbat. Jsme spokojeni s tím, že musíme zůstat na místě a vydržet všechno, protože víme, že Pán nás přetváří na obraz svého Syna.

středa 25. srpna 2010

DNEŠNÍ GENERACE NEVÍ NIC O VYTRVALOSTI

Vytrvat znamená "snášet navzdory útrapám, trpělivě trpět bez ukončení". Stručně řečeno, znamená to počkat nebo obstát. Avšak toto slovo dnešní generaci moc neříká. Mnozí dnešní křesťané jsou dezertéři – opouštějí své manžele, své rodiny a svého Boha.

Petr popisuje tento fakt slovy: "V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně" (2. Petr 2:19). Pak dodává: "Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni: vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. On hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest. Když mu spílali, neodplácel spíláním. Když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. On na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. Jeho rány vás uzdravily. Vždyť jste bloudili jako ovce, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší" (1. Petr 2: 20-25).

Apoštol Pavel nařizuje: "Snášej všechno zlé jako řádný voják Ježíše Krista" (2. Timoteovi 2:3). A konečně sám Pán nám dává následující slib: "Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen" (Matouš 24:13).

Ptám se tě – co jsou tvé útrapy? Máš nepokojné manželství? Doléhá na tvé zaměstnání krize? Máš konflikt s příbuzným, pronajímatelem bytu, přítelem, který tě zradil?

Máme uchopit naději. Víš, že Pavlovo utrpení nikdy nepolevilo, a stejně tak jeho zjevení, jeho zralost, jeho hluboká víra, jeho trvalý pokoj. Prohlásil: "Jestliže budu duchovním člověkem – pokud skutečně chci potěšit svého Pána – potom nemůžu bojovat se svými okolnostmi. Budu vyčkávat a nikdy se nevzdám. Nic na této zemi mi nemůže dát to, co denně dostávám od Božího Ducha, když prožívám zkoušky. On ze mne činí duchovního člověka."

Pavlův život "dýchal" Kristovým Duchem. A tak tomu je s každým opravdově duchovním člověkem. Z takového služebníka Duch svatý překotně teče a stává se Božím nebeským vánkem. Takový člověk není sklíčený, nereptá, ani si nestěžuje na svůj úděl. Může procházet ve svém životě zkouškami, ale stále s úsměvem – protože ví, že Bůh v něm pracuje a zjevuje svou věčnou slávu.

úterý 24. srpna 2010

OSOBNÍ ZJEVENÍ KRISTA

Pokud jsi kazatel, misionář nebo učitel, zamysli se nad následujícími otázkami: Co učíš? Je to něco, co tě někdo naučil? Je to omílání zjevení, které se dostalo nějakému velkému učiteli? Nebo zažíváš své osobní zjevení Ježíše Krista? Jestli ano, je to zjevení, které neustále roste? Jsou pro tebe nebesa otevřena?

Pavel řekl: „V něm žijeme, pohybujeme se, jsme“ (Skutky 17:28). Opravdoví Boží muži a ženy žijí v tomto velmi malém a přece širokém kruhu. Každý jejich pohyb, veškerá jejich existence, je zaměřena pouze na Kristovy zájmy. Před lety jsem věděl, že mne Duch svatý vede do takovéto služby, a to kázat pouhého Krista. Jak jsem toužil nekázat nic jiného než Jeho! Ale mé srdce nebylo soustředěné a zmíněný kruh se mi zdál být příliš úzký. A proto mnou neprocházelo žádné zjevení, které by podpořilo mé kázání.

Abychom kázali Krista, musíme mít nepřetržitý průchod zjevení od Ducha svatého. Jinak nikdy neskoncujeme s opakováním otřepané zprávy. Jestliže Duch svatý zná Boží mysl a zkoumá hlubiny a výšiny Otce a pokud v nás má vyvěrat tekoucí voda, potom musíme být přijatelní pro toto naplnění tekoucí vodou. Musíme setrvat v nekončícím zjevení Krista. Toto zjevení čeká na každého Pánova služebníka, který je ochotný na něj očekávat s vírou a důvěřovat Duchu svatému, že mu ozřejmí Boží mysl.

Pavel řekl, že Kristus byl zjeven v něm, nejen jemu (viz Galatským 1:16). V Božích očích je neplodné, když kážeme slovo, které už nemá svou moc v životě a službě kazatele. Jistým povrchním jedincům se může zdát, že je v pořádku, když se káže Kristus s přesvědčením – avšak to neplatí pro Boží muže a ženy. Musíme kázat neustále rostoucí zjevení Krista, pouze takové, které v nás působí hluboké změny.

Také Pavel vyslovil osobní zaujetí: „Abych snad, když kážu jiným, sám neselhal“ (1. Korintským 9:27). Pavel jistě nikdy nepochyboval o své jistotě v Kristu. To zde nemyslil. Řecké slovo pro selhat znamená „neosvědčit se“ nebo „nebýt uznávaný“. Pavel se děsil myšlenky, že by se postavil před Kristovu soudnou stolici a byl obviněn z kázání Krista, které neprožil na vlastní kůži nebo z vyhlašování evangelia, které plně nezažil. Proto Pavel tak často mluví o „Kristu žijícím ve mně“.

Nemůžeme se dále nazývat Božími služebníky, dokud osobně nezodpovíme následující otázku: Opravdu nechci nic jiného než Krista? Je opravdu pro mě vším, je záměrem, pro který žiji?

Odpovídáš kladně? Jestli ano, potom budeš schopen poukázat na hromadu hnoje ve svém životě, o níž Pavel hovoří, když říká: „Mám to jako za lejna, abych Krista získal“ (Filipským 3:8). Máš všechny věci za nic ve srovnání se zjevením Krista? Jestliže si nepřeješ nic než Krista, potom není tvá služba kariérou – tvá služba je modlitbou! Nebudeš muset být postrkován, abys ho hledal. Často budeš chodit do své skryté komůrky a vědět, že ve chvíli, kdy vcházíš, sedíš u jeho stolu. Budeš ho uctívat a sedět v jeho přítomnosti beze spěchu, s láskou k němu, s chválením ho se zvednutýma rukama, s touhou po něm a děkováním mu za jeho moudrost.

pondělí 23. srpna 2010

DOKONALÉ SRDCE DŮVĚŘUJE!

Žalmista napsal: „Naši otcové v tebe doufali, doufali a tys je vysvobozoval. K tobě volali a bývali zachráněni, doufali v tebe a nebyli zklamáni“ (Žalm 22:5-6).

Základ slova „důvěřovat“ v Hebrejštině znamená: „vrhnout se do propasti“. Znamená to být jako dítě, které vylezlo na střechu a nemůže zpět dolů. Slyší svého otce, jak říká: „Skoč!“ a ono poslechne, vrhne se do náruče svého otce. Nacházíte se v podobné situaci právě teď? Jste na okraji, balancujete a nemáte jinou volbu než se vrhnout do Ježíšovy náruče? Jednoduše jste rezignovali na svou situaci, ale to není důvěra, nejedná se o nic jiného než čirý fatalismus. Důvěra je však něco diametrálně odlišného než pouhá pasivní rezignace! Je to aktivní víra!

Jakmile začneme hladovět po Ježíši mnohem intenzivněji, zjistíme, že naše důvěra v něj je opodstatněná. V některých situacích našeho života jsme si možná mysleli, že mu nedokážeme plně důvěřovat – protože neměl ve skutečnosti kontrolu nad naší situací a museli jsme to udělat podle svého. Ale náš růst, blízkost a lepší poznání Pána to vše mění. Znamená to, že k němu nepřicházíme jen pro pomoc, když jsme se octli na konci našeho lana; namísto toho začneme kráčet v Pánově blízkosti tak těsně, že slyšíme jeho varování o nadcházejících zkouškách.

Důvěřující srdce vždycky říká: „Všechny mé kroky jsou řízeny Hospodinem! On je můj milující Otec, který dopustí trápení, pokušení a zkoušky – ale nikdy víc, než kolik dokážu snést, neboť vždycky připraví únikovou cestu! On má pro mě věčný plán a záměr. Má spočítané všechny vlasy na mé hlavě, zformoval všechny mé části, když jsem byl ještě v matčině lůnu. Ví, kdy sedím, kdy stojím nebo kdy ležím, neboť jsem zřítelnicí v jeho oku. On je Pán – nejen nade mnou, ale nad každou událostí a situací, která se mě dotýká!“

Dokonalé srdce je i zlomené srdce!

Žalmista David řekl: „Hospodin je blízko ztrápeným srdcím, sklíčené v duchu zachrání!“ (Žalm 34:19).

Sklíčenost je mnohem víc než smutek a pláč, víc než žalem zdrcený duch, víc než pokora. Pravá sklíčenost uvolňuje v srdci největší Boží moc, kterou jen Bůh může člověku svěřit – větší než moc ke vzkříšení z mrtvých, větší než moc uzdravovat nemocné. Když jsme opravdově zlomeni před Pánem, je nám dána moc, která nejen obnovuje trhliny, ale dokáže zvláštním způsobem oslavit a uctít našeho Pána.

Zde je vidět, že sklíčenost má co do činění se zdmi: zřícenými, rozpadajícími se. David přirovnal rozpadající se zdi Jeruzaléma ke zlomeným srdcím Božího lidu: „Kajícný duch je Bohu nad oběti – nepohrdneš, Bože, srdcem kajícným a sklíčeným. Ve své dobrotě smiluj se nad Sionem, zdi Jeruzaléma znovu vystavěj! Tehdy si zalíbíš oběti spravedlnosti“ (Žalm 51:19–21).

Nehemiáš měl zlomené srdce, také on měl co do činění s rozpadajícími se zdmi Jeruzaléma (viz Nehemiáš 2:12-15). V temnotě noci „prohlížel zdi“. Také zde je použité hebrejské slovo „shabar“. Stejné slovo, které je v Žalmu 51:19 použité pro „srdce sklíčené.“ Opravdový smysl tohoto hebrejského slova značí, že Nehemiášovo srdce bylo zlomené dvěma způsoby. Nejprve je zlomil pohled na zříceninu a podruhé naděje na obnovení (překypělo nadějí).

Ale opravdu zlomené srdce je to, které nejprve vidí církev a rodiny v troskách. A sdílí Hospodinovu bolest. Takové srdce truchlí nad výčitkami, vyřčenými oproti Hospodinovu jménu. Dívá se hluboko dovnitř a vidí, podobně jako David, svou vlastní hanbu a chyby. Tato sklíčenost však zahrnuje i druhý prvek, a tím je naděje. Opravdu zlomené srdce slyší od Boha: „Uzdravím, obnovím a vybuduji. Zbav se haraburdí, dej se do práce a přestavěj trhliny!“

pátek 20. srpna 2010

CHOZENÍ S BOHEM

„Enoch chodil s Bohem.“ (Genesis 5:24) Původní hebrejský význam slova chodit naznačuje, že Enoch šel nahoru a dolu, dovnitř a ven, tam a zpět, ruka v ruce s Bohem, povídal si s Ním a byl Mu neustále blíž a blíž. Enoch žil 365 let a Bůh pro něj znamenal život – až natolik, že na konci svého života neuviděl smrt (viz. Židům 11:5).

Podobně jako Enoch, který byl přenesen ze života, i ti, kteří chodí blízko Boha, se vymanili ze Satanova dosahu – byli vzati z jeho království tmy a byli zasazeni do Kristova království světla: „On nás vysvobodil z nadvlády temnoty a přenesl do království svého milovaného Syna.“ (Koloským 1:13)

Enoch se učil žít Bohu libý život v hříšné společnosti. Byl obyčejný muž, se stejnými problémy a břemeny, které neseme i my, a ne poustevník, skrytý v jeskyni v divočině. Účastnil se běžného života, měl ženu, děti, povinnosti a zodpovědnost. Enoch se neskrýval, aby mohl být svatý.

„Enoch žil s Bohem, až jednou zmizel, neboť ho Bůh vzal.“ (Genesis 5:24) Z listu Židům víme, že tento verš mluví o Enochově proměně – o faktu, že nezakusil smrt. Ale znamená to i něco hlubšího. Fráze „až najednou zmizel“ znamená také, že „nebyl z tohoto světa.“ Svým duchem a svými smysly, Enoch nebyl součástí tohoto hříšného světa. Každým dnem, jak chodil s Bohem, se postupně odpoutával od pozemských věcí. Jako Pavel, i on denně umíral tomuto pozemskému životu a byl vzat v duchu do nebe.

A přece, dokud chodil na této zemi, přijal všechnu svou zodpovědnost. Staral se o svou rodinu: pracoval a sloužil. Nebyl však připoután ke světu a nic ze životních potřeb mu nemohlo zabránit v chození s Bohem.

Židům 11:5 říká jasně: „Ještě než byl vzat, měl pověst Božího oblíbence.“ Které ze svých vlastností vděčil za to, že Bůh si jej tak oblíbil? Bylo to jeho chození s Bohem, které v něm vytvořilo druh víry, líbezný v Božích očích. Tyto dva verše nemůžou být oddělené: „Ještě než byl vzat, měl pověst Božího oblíbence a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská.“ (Židům 11:5-6) Ten druhý verš slýcháváme často, ale jenom zřídka ve spojení s tím prvním. Bible i dějiny však ukazují, že ti, kteří chodili blízko Boha, se stali muži a ženami hluboké víry. Pokud církev bude každodenně chodit s Bohem, výsledkem bude lid plný víry – skutečné víry, která se líbí Bohu.

V Enochově okolí se lidstvo stalo nesmírně bezbožným. Přesto, že lidé se proměnili v bestie plné žádostí, tvrdosti a smyslnosti, Enoch se stále víc a víc podobal Tomu, se kterým chodil.

„Vírou byl Enoch odsud vzat.“ Toto je neuvěřitelná pravda, téměř za hranicemi našeho chápání. Enochova víra byla plně zaměřena na jedinou velkou touhu svého srdce: aby byl s Bohem. A Bůh jej pro jeho víru vzal. Enoch již víc nevydržel stát za závojem, prostě chtěl vidět Pána.

Náš bratr Enoch neměl Bibli, žádný zpěvník, žádného dalšího člena církve, žádného učitele, nepřebýval v něm Duch Svatý a neměl přístup ke Svatému Svatých. Ale znal Boha!

„Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.“ (Židům 11:6) Jak víme, že Enoch věřil, že Bůh jej odmění? Protože víme, že je to pouze víra, co Boha těší – a víme, že Enoch si získal Jeho oblibu! Bůh dává bohatou odměnu za věrnost. Jak ta odměna vypadá?

Jsou tři důležité odměny za víru v Boha a za chození s Ním ve víře:

1. První odměnou je, že Bůh bude vést náš život. Člověk, který opomíjí Pána, rychle ztrácí kontrolu, protože ji přebírá Satan. Pokud by se zamiloval do Ježíše, chodil by s Ním a mluvil by s Ním, Bůh by mu ukázal, že Satan ve skutečnosti nemá nad ním moc a ten člověk by brzy dovolil Ježíši, aby jej vedla.
2. Druhou odměnou víry je „čisté světlo“. Když chodíme s Pánem, získáváme světlo, nasměrováni, soudnost, zjevení – určité poznání, které nám Bůh dává.
3. Třetí odměnou je ochrana před všemi nepřáteli. „Žádná zbraň chystaná na tebe se nezdaří.“ (Izaiáš 54:17) V původní Hebrejštině tento verš zní: „Žádný plán, žádný prostředek ničení, žádné satanské dělostřelectvo tě nezatlačí, nepřeválcuje, ale bude s ním skoncováno.“

čtvrtek 19. srpna 2010

UKÁZKA BOŽÍHO ZÁMĚRU OHLEDNĚ NAŠÍ NABYTÉ KOŘISTI

Zatímco byl David se svou armádou pryč, přepadli Amalekovci jeho městečko Ciklag. Tito loupeživí nájezdníci odvedli všechny ženy a děti a vypálili celé město. Když se David vrátil, „byl v úzkých, protože muži začali mluvit o tom, že ho ukamenují… David ale našel sílu v Hospodinu, svém Bohu“ (1. Samuelova 30:6).

Mluvíme zde o duchovní bitvě. Tohle nebylo jen napadení Davida. Jednalo se o mohutný útok proti Božímu věčnému záměru. Ďábel se zase jednou pokoušel získat semeno Boží.

Na tohle se zaměřuje každá duchovní bitva: nepříteli vždy šlo o to, aby zničil semeno Kristovo. A tento fakt se nezměnil ani 2000 let po události na kříži. Satan se stále snaží zničit semeno Boží, tím že útočí na nás, Kristovo sémě. David se cítil ohrožen, když slyšel reptání svých mužů. Ale věděl také, že jeho postoj byl správný před Bohem a Písmo říká, že našel sílu v Hospodinu. Okamžitě se tento muž víry pustil do pronásledování Amalekovců. Rychle je přemohl a dobyl nazpět vše, co jim bylo vzato (1. Samuel 30:19-20). Nejenže David pobral zpět vše z Ciklagu, ale dokonce i ostatní kořisti Amalekovců, které vyrabovali.

A co udělal David s veškerou touto válečnou kořistí? Použil ji k uskutečnění Božích záměrů. Navíc poslal něco z této kořisti judským stařešinům a do všech míst, kam David se svými muži chodíval (1.Samuel 30:26 a 31). Tohle je další příklad Božího záměru pro naši duchovní bitvu. Máme získat kořist z boje nejen pro sebe, ale i pro ostatní části těla Kristova. Získané prostředky mají přinést požehnání ostatním.

Syrská armáda obléhala v době hladu město Samaří. Syřané se prostě utábořili za městem a čekali na to, až Samařští vyhladovějí. Okolnosti uvnitř městských hradeb se natolik zhoršili, že oslí hlava se prodávala za osmdesát stříbrných. Situace byla tak zoufalá, že dvě matky se dokonce rozhodli uvařit své děti jako pokrm. Bylo to čiré šílenství (viz 2.Královská 6).

Čtyři malomocní, kteří žili za městskými branami, si nakonec řekli: „Co tu tak sedíme a čekáme na smrt? … Přeběhněme raději do aramejského tábora. Když nás nechají naživu, přežijeme. Když nás zabijí, beztak zemřeme“ (2. Královská 7:3–4). Tak vyrazili na cestu do Syrského tábora.

Když dorazili, bylo všude hrobové ticho. Nebylo vidět ani živou duši. Prohledali každičký stan, ale všichni byli pryč. Písmo uvádí: „Hospodin způsobil, že Aramejci v táboře slyšeli hluk vozů, hluk koní, hluk velikého vojska a řekli si - Podívejte! Izraelský král si proti nám najal chetitské a egyptské krále! Už táhnou na nás! - A tak se zvedli a ještě za tmy se dali na úprk. Nechali tam své stany, koně, osly i tábor tak, jak byl, a utíkali o život“ (7:6–7).

Když to malomocní zjistili, šli od stanu ke stanu, jedli a pili do sytosti. Nakonec se vrátili k městské bráně a zvolali: „Pojďte s námi. Nebudete tomu věřit, ale Syrští opustili svůj tábor“ (viz 7:10). Hospodin obrátil celou situaci naruby. Vzal tuto válečnou kořist a použil ji k obnovení a občerstvení svého lidu, udržujíce svou pozici na zemi.

Už vám to začíná být jasné? Začínáte chápat důvod vaší současné bitvy? Ti, kdo vloží svou důvěru v Hospodina, mají zaslíbené velkolepé vítězství nad veškerými silami nepřítele. Bůh chce, abys věděl: „Ano, projdeš vítězně. Ale já tě udělám víc než vítězem. Vytvářím v tobě mnohem větší záměr pro mé království. Vyjdeš z této bitvy s mnohem větší kořistí, než můžeš unést.“

středa 18. srpna 2010

KOŘIST DUCHOVNÍCH BITEV

„Šlo o dary z bojové kořisti, které zasvětili na opravu Hospodinova domu“(1. Letopisů 26:27). Tento verš nám odhaluje jedinečnou pravdu. Hovoří o kořisti, kterou lze získat pouze v bitvě. A jakmile je tato kořist získána, je z vděčnosti věnována na budování Božího domu.

Věřím, že pokud pochopíme pravý smysl tohoto verše, dokážeme porozumět, proč Hospodin dovolí intenzivní duchovní boje v průběhu celého našeho života. Mnoho křesťanů si myslí, že když už jsou jednou spaseni, jejich zápasy jsou u konce a život bude jen příjemná procházka růžovou zahradou. Nic není dále od pravdy. Bůh nejenže dovolí v našich životech tyto bitvy, ale má pro to i skvělý důvod.

Co je zde tou „válečnou kořistí“? Jedná se o lup z plenění a drancování - veškerý majetek zabraný vítězem bitvy. Bible se zmiňuje o kořisti poprvé ve 14. kapitole knihy Genesis, když spolčení králové napadli Sodomu a Gomoru. Tito nájezdníci zajali obyvatele a drancovali jejich majetek: „Vítězové pobrali všechno jmění Sodomy a Gomory… vzali také Abrahámova synovce Lota, i jeho majetek a odjeli“ (Genesis 14:11–12).

Když Abrahám uslyšel, že jeho synovec byl zajat, vypravil 318 vycvičených služebníků a pronásledoval znepřátelené krále. Písmo říká, že útočníky dostihl a „pobil… A tak dobyl zpět všechen majetek. Přivedl i svého příbuzného Lota a jeho majetek a také ženy a lid“(14:15–16).

Podívejme se teď na vítězného Abraháma. Vedl dlouhý průvod radujících se lidí s vozy naloženými až po okraj různým zbožím. A po cestě potkal Melchisedecha, krále Sálemu. Písmo říká, že Abrahám dal tomuto králi desátky z celé své kořisti (viz 14:20). „Považte, jak vznešený musel být, když mu sám otec Abraham dal desátek z kořisti!“ (Židům 7:4).

Zde je princip, který Hospodin chce, abychom pochopili: Náš Pán chce něco víc, než jen učinit z nás vítěze. Touží, abychom vyšli z každé naší bitvy s kořistí, majetkem a duchovně obohaceni. Máme vyjít z boje s vozy přeplněnými těmito prostředky. Na tohle Pavel poukazuje, když říká:

„V tom všem ale skvěle vítězíme skrze Toho, který nás miluje!“ (Římanům 8:37).

Také David měl stejný postoj k válečné kořisti. Vidíme to v dekretu, který vydal ke konci svého života. Když jmenoval svého syna Šalamouna svým nástupcem na izraelském trůnu, shromáždil vedoucí národa, aby ustanovil pokyny k udržování domu Hospodinova. A jakých prostředků mělo být pro toto svaté dílo použito? „Šlo o dary z bojové kořisti, které zasvětili na opravu Hospodinova domu“ (1. Letopisů 26:27).

Rád bych to trošku nastínil. Po každém vítězném tažení přivezl David s sebou kořist - nahromadil hojně zlata, stříbra, mosazi, dřeva a peněz tolik, že se to ani nedalo spočítat. Vždy měl na paměti jediný cíl: použít tuto kořist jako prostředek pro vybudování chrámu.

Když Písmo hovoří o udržování chrámu, můžeme to z hebrejského originálu přeložit jako „opravit dům, posílit a scelit to, co již bylo vybudováno.“ Tyto prostředky měli být využity k udržování původní chrámové nádhery.

A kde je Boží chrám dnes? Skládá se ze svého lidu – tebe, mne, své církve po celém světě. Podle Pavla je chrámem Ducha svatého naše tělo. A stejně jako ve starodávném Izraeli, Pán udržuje svůj chrám stále skrze kořist, vyhranou v bitvách. A proto účelem naších zkoušek je více než je jen přežít. Během každé bitvy pro nás Bůh odkládá stranou bohatství, prostředky, majetek. Shromažďuje celé pokladnice těchto získaných prostředků. A tato kořist je určena k vybudování a udržování jeho těla, církve Ježíše Krista.

Zamysli se nad tímto: mnoho let poté co Šalamoun vystavěl chrám, byl udržován v dobrém stavu z kořistí předešlých válek. Boží dům zůstal pulsující a plný života, protože jeho lid se z každého konfliktu vynořil nejen jako vítěz, ale dokonce oplýval i novými prostředky. Tento princip „zaopatření prostřednictvím bitev“ nacházíme skrze celé Písmo.

úterý 17. srpna 2010

NENÍ MOŽNÉ VYTVOŘIT FALEŠNÉ KOPIE DUCHOVNÍCH VĚCÍ

Tady v ulicích New Yorku si můžete koupit Rolex hodinky za patnáct dolarů. Jak ale všichni zdejší obyvatelé to vědí, nejsou to opravdu Rolexky, nýbrž laciné kopie originálu.

Zdá se, že dnes už existují kopie úplně všeho. Je však jedna věc, která se okopírovat nedá, a to skutečná spiritualita. Není možné udělat duplikát z něčeho, co je skutečně duchovní. Pán rozeznává dílo svých vlastních rukou a nepřijme žádnou člověkem vytvořenou napodobeninu. Proč? Protože člověk nedokáže imitovat duchovní věci – to je dílo jedině Ducha Svatého. On neustále činí nové věci ve svém lidu a my to žádným způsobem nejsme schopni reprodukovat.

Toto je velký omyl dnešního náboženství. Myslíme si, že pokud jednoduše vštěpíme do lidí poznání Písma a biblických principů, stanou se duchovními. Ale faktem zůstává - žádná osoba nebo instituce nemá moc vytvořit spiritualitu v druhém člověku. To dělá pouze Duch Svatý.

Velmi málo z díla Božího Ducha můžeme pozorovat navenek. To je důvod, proč skutečně duchovní lidé málokdy hledají vnější důkazy Jeho díla. Pavel říká: „Proto se nedíváme na to, co je vidět, ale na to, co vidět není. Vše viditelné je totiž dočasné, ale neviditelné je věčné“ (2. Korinstkým 4:18).

V kontextu této pasáže, Pavel mluví o utrpení a soužení. Říká: „Nikdo jiný neví, čemu čelíme, kromě Ducha Svatého. A to je právě místo, kde se prokáže skutečná spiritualita – ve zkoušce ohněm.“

Ti, kteří se podvolí vedení Božího Ducha – kteří čelí svému soužení s jistotou, že Pán v nich koná své dílo -, vychází ze zkoušky ohněm s posílenou vírou. Vydávají svědectví o tom, že Duch je naučil více skrze jejich utrpení, než když bylo v jejich životě všechno v pořádku.

Během všech těch let chození s Pánem jsem zřídkakdy zažil duchovní růst v dobrých časech. Bylo to spíše naopak – k růstu napomáhali těžkosti, muka, zkoušky, které Duch Svatý dopouštěl.

V jednom bodě své cesty víry Pavel řekl: „Nevím, co mě tam čeká, ačkoli mi Duch Svatý v každém městě potvrzuje, že mě čekají pouta a soužení“ (Skutky 20:22-23). Skutečně, v Pavlově životě soužení nikdy nemělo konce.

„Toto naše lehoučké soužení trvá jen chvilku, ale vytváří nám s ničím nesrovnatelné břemeno slávy, jež potrvá věčně“ (2. Korintským 4:17). Podle Pavla, naše soužení a těžkosti v nás vytvářejí věčné hodnoty. Říká: „Trápení, kterým na této zemi procházíme, bude trvat pravděpodobně celý život. Je to však pouze přechodné v porovnání s věčností. A právě nyní, když přecházíme soužením, Bůh v nás vytváří zjevení své slávy, které zůstane na věky.“

pondělí 16. srpna 2010

ZÍSKÁNÍ KRISTA

„A vůbec všechno pokládám za ztrátu vzhledem k té nevýslovné hodnotě poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista!“ (Filipským 3:8).

Pavel byl naprosto okouzlen svým Pánem. Proč měl potřebu „získat“ Krista? Ježíš Kristus se mu odhalil, a to nejen jako apoštolovi, ale i v jeho životě. A přesto všechno chtěl Pavel neúprosně získat Kristovo srdce a lásku.

Celé Pavlovo bytí - jeho služba, život i skutečný smysl života – se soustředilo jen na jedno: potěšit svého Pána a učitele. Vše ostatní pro něj bylo jen odpadem, dokonce i „dobré“ věci.

Možná se ptáte, zdali je tato myšlenka o získání Ježíšova srdce podložena v Písmu. Nejsme již předmětem Boží lásky? Vskutku, jeho shovívavá láska se vztahuje na veškerý lid. Ale zde se jedná o jiný druh lásky, který zakusí jen málo křesťanů. Jedná se vroucí lásku s Kristem, takovou, jaká se vyskytuje mezi mužem a jeho ženou.

Tato láska je vyjádřena v Písni Šalomounově, kde v jednom úryvku Pán mluví o své nevěstě takto:

„Srdce mé zajalas, má drahá nevěsto, srdce mé zajalas jediným pohledem, řetízkem jediným na hrdle svém. Ach, jak jsou krásná milování tvá, má drahá nevěsto! Nad víno lahodnější jsou milování tvá …“ (Píseň 4:9-10).

Kristova nevěsta se skládá ze zbožných lidí, kteří velmi touží potěšit svého Pána a kteří žijí tak poslušně a odděleně od všech ostatních věcí, aby uchvátili Kristovo srdce. Slovo zajmout v tomto úryvku znamená „učarovat“ nebo „ukrást mé srdce“. V Kralické bibli se ve výše uvedeném úryvku uvádí, že Kristovo srdce zajala jen „jediným pohledem“. Věřím tomu, že „jediný pohled“ zde znamená jednotnost mysli zaměřené na Krista samotného.

pátek 13. srpna 2010

NAD ZLATO VZÁCNĚJŠÍ

Příběh královny Ester je příběhem o velkém válčení, příběhem o jedné z největších duchovních bitev v celém Písmu. Ďábel se snažil zničit Boží záměr na zemi, tentokrát skrze zlého Hamana. Tento bohatý, vlivný muž přesvědčil krále Persie, aby vyhlásil edikt smrti každého Žida pod svou vládou od Indie po Etiopii.

Žid, který nejvíc vadil Hamanovi, byl spravedlivý Mordechaj, strýc Ester. Dal postavit šibenici speciálně pro něj, ale Ester zasáhla tím, že vyzvala Boží lid do modliteb a riskovala svůj život, aby zrušila Hamanův rozkaz. Bůh odhalil hříšný plán a Haman skončil na vlastní šibenici. Král nejenom, že odvolal rozsudek smrti, ale dal Hamanův dům Ester, což byl statek za miliony dle dnešních standardů.

Hamanovo sídlo však nebyl jediný zisk v tomto příběhu. V Písmu čteme: „Židům vzešlo světlo a radost, jásot a sláva“ (Ester 8:16). Toto byla ta skutečná kořist, získaná v boji s nepřítelem.

Naše zkoušky nám nepřinášejí pouze duchovní bohatství, ale také udržují naši sílu, čistotu a dobrý stav. Pokud důvěřujeme svému Pánu, On dopouští zkoušky, které v nás formují víru, vzácnější než zlato. „I pomíjivé zlato se přece zkouší ohněm – vaše víra je ale mnohem vzácnější, a když se ukáže její ryzost, bude vám to ke chvále, cti a slávě v den zjevení Ježíše Krista“ (1. Petrův 1:7).

„V něm odzbrojil vlády a mocnosti, veřejně je odhalil a slavil nad nimi vítězství!“ (Koloským 2:15).

Ježíš porazil ďábla na Golgatě a tím ho zbavil vší moci a autority. Když Kristus vítězně vstal z mrtvých, zbavil nespočetné množstvo vykoupených satanovy vlády. A krví koupený průvod pochoduje pořád dál.

Je to úžasné, že Kristovo vítězství na Golgatě nám dalo dokonce ještě víc než vítězství nad smrtí. Získali jsme tím neuvěřitelnou kořist v tomto životě: milost, milosrdenství, pokoj, odpuštění, sílu, víru a všechny zdroje, potřebné k vítěznému životu. On nám zajistil vše, co potřebujeme k udržování jeho chrámu: „Ale Kristus byl jakožto Syn věrný nad svým domem. A jeho dům jsme my, pokud si udržíme tu smělou důvěru a hrdou naději“ (Židům 3:6).

Duch Svatý nám ukazuje úžasnou pravdu na tomto místě: Ježíš nás obstaral všemi potřebnými zdroji v Duchu Svatém, ale my jsme zodpovědní za to, abychom těžili z této pokladnice a udržovali jeho chrám. A zdroje pro udržování chrámu musí pocházet přímo z kořisti našeho válčení.

Kristus nám dal všechno potřebné k této údržbě. Přijal nás do své domácnosti. Je úhelným kamenem domu a vyčistil celý dům. A nakonec, umožnil nám přístup ke Svatému Svatých. Takže skrze víru jsme nyní kompletní chrám. Ježíš nepostavil dům, který je hotový jenom na půl. Jeho chrám je úplný.

Jeho chrám vyžaduje péči. Musí být v dobrém stavu v každý čas. Samozřejmě, víme, kde máme hledat všechny zdroje: v Duchu Krista samotném. On je pokladníkem kořisti. Ty zdroje jsou uvolněny, když si uvědomíme svou potřebu a spolupracujeme s Bohem.

Tato spolupráce začíná, když jsme zrovna v konfliktu. Naším zdrojem je podoba Krista, kterou získáváme ponořením se do bitvy. Cenou bitvy jsou lekce, víra, charakter, který získáváme v průběhu boje s nepřítelem. Můžeme si být jistí, že z tohoto boje vzejdou dobré věci.

čtvrtek 12. srpna 2010

UCHOP SE SVÉ ZKOUŠKY S VÍROU

Kdybychom neprocházeli žádnými zkouškami, konflikty, tlaky a válkami, stali bychom se pasivními a vlažnými. Ochabli bychom a náš chrám by ležel v troskách. Neměli bychom kontrolu nad oblastí, kterou jsme získali. Proto je nepřítelův plán proti nám jasný: chce nás vyřadit z boje. Jeho cílem je odradit nás od veškerých bitev.

Všechny naše zdroje pro údržbu – sílu jít dál, moc nad nepřítelem – nalézáme v našich duchovních bitvách. A v den, kdy budeme stát před Hospodinem, odhalí nám: "Pamatuješ si, čím jsi si prošel v tomto období? A v téhle strašlivé bitvě? Podívej se na to, čeho jsi skrze toho všeho dosáhl. Všechno to zajistili tvé vyhrané bitvy."

Prostým faktem je, že Bůh vložil svůj poklad do těla člověka. Učinil tě chrámem, domem pro svého Ducha, aby v něm přebýval. A tvou povinností je tento chrám udržovat. Pokud zlenivíš nebo budeš lehkomyslný, začneš zanedbávat svou pravidelnou údržbu – pravidelnou modlitbu, pokrm prostřednictvím Božího slova, obecenství s jeho svatými – dostaví se úpadek. Skončíš naprostým krachem.

Když se podívám zpátky na svých padesát let vlastní služby, vzpomínám si, koliktrát to pro mě bylo snadné všeho nechat. Modlil jsem se: "Pane, nerozumím tomuto útoku. Odkud přišel? A kdy skončí? Nevidím v tom žádný smysl." Ale v průběhu času jsem začal vidět ovoce těchto zkoušek. A toto ovoce – zdroje, síla, duchovní bohatství – mě naplnilo tak, že bych to nebyl získal žádným jiným způsobem.

Apeluji na tebe: uchop se své zkoušky s vírou a věř tomu, že Bůh ji dovolil. Věz, že ji využívá, aby tě učinil silnějším… aby ti pomohl sebrat satanovi kořist… aby tě učinil požehnáním pro druhé… a aby to všechno posvětil ke své slávě.

"Tento poklad však máme v hliněných nádobách, aby bylo zřejmé, že ta úžasná moc je Boží, a ne z nás. Ze všech stran zakoušíme soužení, ale nebýváme zdrceni. Býváme bezradní, ale ne zoufalí" (2.Korintským 4:7-9).

"Toto naše lehoučké soužení trvá jen chvilku, ale vytváří nám s ničím nesrovnatelné břemeno slávy, jež potrvá věčně. Proto se nedíváme na to, co je vidět, ale na to, co vidět není. Vše viditelné je totiž dočasné, ale neviditelné je věčné" (2.Korintským 4:17-18).

středa 11. srpna 2010

NENECH SE ZASTRAŠIT

Chodíš-li v Duchu, budeš neustále pronásledován démonickými mocnostmi. Ale nikdy a nikde se nemusíš nechat jimi zastrašit.

Pavla neustále pronásledovali démonické mocnosti. Kázal na ostrově Pafos, když se do toho pokusili zasáhnout démoni. "...narazili na jednoho čaroděje, židovského falešného proroka jménem Bar-Jesus, který jim však odporoval a snažil se prokonzulovi zabránit ve víře" (Skutky 13:6–8).

Barjesus znamená "syn Ježíše" anebo "anděl světla". Byl to ďábel, který se postavil proti Pavlovi, ale Duch Svatý se v něm vzbouřil: "Saula ... naplnil Duch Svatý. ... řekl: "Ty ďáblův synu plný přetvářky a podlosti! Ty nepříteli vší spravedlnosti! Nepřestaneš podvracet Hospodinovy přímé cesty? Hle, ruka Hospodinova tě teď raní slepotou! Bude to trvat, než zase uvidíš slunce!" Vtom na Elymase padla temná mlha, takže tápal kolem sebe a hledal, kdo by ho vedl za ruku. Když prokonzul uviděl, co se stalo, uvěřil, ohromen Pánovým učením" (Skutky 13:9-12).

Pavel, naplněný Duchem Svatým, přemohl všechny mocnosti temnoty!

Nestačí být pouze zarmoucený satanovými pokusy tě znepokojovat! Ve Skutcích 16 byl Pavel zarmoucený, ve smyslu "znepokojený, utrápený". Byl v tomto stavu mnoho dní, ale poté se v něm Duch Boží vzbouřil a on řekl démonické mocnosti: "Tak konec, to stačí! Ve jménu Ježíš, odejdi!" (viz. Skutky 16:16–18).

Milovaní, od ďábla si necháváme líbit příliš mnoho! Přichází čas, kdy i my se musíme postavit v moci Ducha Svatého a říct: "Stačí, je konec, přikazuji ti ve jménu Ježíš, odejdi!"

Když vstoupíš do autority a příkážeš ďáblům utéct, satan proti tobě použije všechen svůj arzenál. Hned poté, co Pavel vyhnal démony z posadnutého děvčetě (Skutky 16:16-18). Satan začal burcovat dění. Rozvášnil dav proti Pavlovi a Silasovi – a najednou byli v hrozné krizi!

Správcové přikázali zbít je holemi a uvrhnout do vězení. A každý pruh na jejich zádech jako by odrážel ďáblova slova: "Takže si myslíte, že jste vyhráli? Myslíte si, že vyženete mé démony a získáte nade mnou autoritu?"

Zdá se, že ďábel nevěděl, že čím víc biješ Božího služebníka, který chodí v Duchu, tím více chvály z něj vybičuješ! Když jej vrhneš do krize, nebo svážeš problémy a těžkostmi, bude zpívat, křičet a uctívat!

"Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali chvály Bohu a vězňové jim naslouchali" (Skutky 16:25).

Pokud chceme chodit v Duchu, musíme věřit v Boží nadpřirozené vysvobození z každé svázanosti satanem. Nezáleží na tom, jestli Bůh musí proto vyvolat zemětřesení. To je přesně to, co udělal pro Pavla:

"Vtom nastalo tak veliké zemětřesení, že se vězení otřáslo v základech. Všechny dveře se hned otevřely a všem spadly okovy" (v. 26).

Satan se tě pokusí přivést do největšího pokušení, jakému si kdy čelil. Chce, abys zapadl do sebeobviňování, odsouzení a sebezkoumání. Drahý světče, musís se postavit v Duchu a odhlédnout od svých okolností a svázanosti. Nesnaž se to všechno vyřešit. Snaž se chválit, uctívat a důvěřovat Bohu a On se postará o tvé vysvobození!

úterý 10. srpna 2010

VYŠŠÍ SMYSL CHOZENÍ V DUCHU

V 1. knize Samuelově v 9. kapitole vidíme, že Saulův otec poslal Saula, aby hledal nějaké zatoulané oslice. Saul si vzal s sebou jednoho sluhu a procházel krajinou. Nakonec byl znechucený a chtěl vzdát hledání. Tehdy mu jeho sluha řekl o Samuelovi, jasnovidci – možná on by věděl říct, kde hledat oslice.

Samuel je na tomto místě jako Duch Svatý, který zná Boží mysl. Má na mysli více, než pouze nasměřování a ví, že Saul byl vyvolený Bohem, aby hral důležitou roli ve věčných nebeských záměrech!

První věc, kterou Samuel udělal, kdy Saul dorazil, byla oslava (viz. 1. Samuelova 9:19). To je přesně to, po čem Duch Svatý pro nás touží – abychom seděli u Božího stolu a sloužili mu – abychom mohli mít kvalitní čas ve ztišení a slyšet jeho srdce.

Samuel požádal Saula, aby odložil své starosti, protože mu jenom bránili v obecenství. Samuel říkal: „Nesoustřed se na hledání správného směru – to je již vyřešené. Je tady něco důležitějšího. Musíš spoznat Boží srdce – jeho věčné záměry!“

Druhý den Samuel požádal Saula, aby pošlal svého sluhu napřed, což jim umožnilo mít důvěrné, osobné setkání (viz 1. Samuelova 9:27; 10:1).

Vidíš, co tady Bůh říká: „Chceš-li opravdu chodit v Duchu, toužíš-li opravdu po mém pomazání – musíš hledat více, než jenom nasměřování. Musíš přijít do mé přítomnosti a spoznat mé srdce, mé touhy! Chci tě pomazat, abych si tě mohl použít ve svém království.“

Milovaní, zapomeňte na hledání směru – zapomeňte na vše ostatní pro tuto chvíli! Dovolte Duchu Svatému, aby vás naučil hlubokým skrytým věcem o Bohu. Stojte tiše v jeho přítomnosti, ať vám může ukázat skutečné Boží srdce. To je ta nejvyšší forma chození v Duchu!

Když trávíme čas v Boží přitomnosti, zjevujeme tím Krista ztracenému světu.

„... A proto se nevzdáváme... Místo toho jasně říkáme pravdu před Bohem a každý, kdo má svědomí, to může sám uznat“ (2. Korintským 4:1–2). Apoštol Pavel píše, že máme jasně říkat pravdu. Samozřejmě, víme, že pravdou je Ježíš. Co teda myslí tím, že máme říkat pravdu o Ježíši?

Pavel tady mluví o viditelném vyjádření. Naše povolání je to, aby skrze nás svět poznal Ježíše, proto by se v životě každého z nás měl jasně odrážet Kristův charakter jeho podoba.

Pavel rozvádí koncept odrážení Kristova charakteru ještě dál. Podlě něj jsme vlastně Božím dopisem pro tento svět: „Vy jste náš list napsaný v našich srdcích, list, který všichni mohou znát a číst. ... jste Kristův list vzniklý naší službou, napsaný ne inkoustem, ale Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, ale na deskách lidských srdcí“ (2. Korintským 3:2–3). Náš život je dopis, napsaný Duchem Svatým pro ztracený svět. A čtou ho neustále všichni kolem nás.

Jak se staneme Božím dopisem pro tento svět? Děje se to pouze dílem Ducha. V momentě, kdy jsme byli zachráněni, Duch Svatý do nás vpečetí obraz Ježíše a pak neustále tento obraz formuje. Jeho posláním je vytvořit v nás taký věrný a přesný obraz Krista, že to přenikne do svědomí lidí.

pondělí 9. srpna 2010

JAK DOCÍLIT, ABYCHOM KRÁČELI V DUCHU

Příkaz kráčet v Duchu je dán všem – ne jen několika super svatým! Takhle toho můžeme docílit: „Říkám vám: Kráčejte (žijte) v Duchu“ (Galatským 5: 16).

1. Plně se odevzdejte! Nejprve požádejte Ducha svatého, aby se stal vaším průvodcem a přítelem.

„Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno“(Lukáš 11: 9).

Pokud jste spaseni, Duch svatý vám již byl dán. Nyní ho požádejte, aby to převzal – odevzdejte se mu! Musíte si uvědomit ve svém srdci, že chcete, aby vás vedl a provázel. Mojžíš prohlásil o posledních dnech: „Tam pak začnete hledat Hospodina, svého Boha. Budeš-li jej hledat celým svým srdcem a celou svou duší, najdeš ho (Pátá Mojžíšova 4: 29).

2. Zaměřte se na to, abyste lépe poznali a naslouchali Duchu svatému - a neupínejte svou pozornost k problémům a pokušení. Pavel, Silas a Timoteus by se váleli ve strachu a depresích, pokud by se bývali zaměřili na své potíže. Namísto toho se zaměřili na Boha – chváli jej a uctívali.

Častokrát se v našich modlitbách zaměřujeme na chyby z minulosti. Stále si přehráváme naše porážky s vyřčením: „Ach, jak daleko jsem již mohl být na své cestě, kdybych nezklamal Hospodina a neudělal chyby v minulosti.”

Zapomeňte na svou minulost! Vše je pokryto krví! A zapomeňte také na svou budoucnost, protože jen Pán ví, co je před vámi. Namísto toho zaměřte svou pozornost jen na Ducha svatého, celým svým srdcem a celou svou myslí.

3. Věnujte se hodnotně společenství s Duchem svatým. Nebude promlouvat k nikomu, kdo je ve spěchu. Čekejte trpělivě. Hledejte a uctívejte Pána. Převezměte kontrolu nad ostatními hlasy, které se vám snaží našeptávat své myšlenky. Věřte, že Duch svatý je mnohem větší, a nedovolí, abyste byli poraženi či oslepeni.

„Ten, který je ve vás, je totiž větší než ten, který je ve světě“ (1. list Janův 4: 4).

pátek 6. srpna 2010

BŮH TĚ MILUJE!

Otec tě miluje – v tomto bodě mnozí Boha opouštějí. Jsou ochotni znovu a znovu být usvědčeni ze hříchu a selhání. Ale nedovolí Duchu svatému, aby je zaplavil Otcovou láskou.

Zákoník má v oblibě život v odsouzení. Nikdy neporozuměl Boží lásce, ani nedovolil Duchu svatému, aby posloužil touto láskou jeho duši.

My z církve Times Square Church jsme se naučili, že upřímný člověk, který skutečně miluje Ježíše, miluje výtky. Učí se vítat Ducha svatého, aby odhalil všechny jeho skryté oblasti hříchu a nevěry – protože čím více se vypořádává se hříchem, tím je šťastnější a svobodnější.

A přece postoj, který vidím u mnoha křesťanů, je: "Suď mne, Pane – usvědčuj mne, kárej mne!" to není totéž jako opravdové usvědčení. Vidím to například v mnohých reakcích na mé zprávy. Když napíšu zprávu, která burácí soudem, obdržím nepřekonatelně uznalé reakce.

Když se sdílím o přívětivosti a lásce Ježíše, dostanu dopisy, v nichž stojí: "Nekážete už pravdu!" Je to, jako by lidé říkali: "Pokud nekáráte, potom to, co říkáte, nemůže být evangelium." Tací věřící nikdy nevstoupili do velkolepé lásky, kterou slouží Duch svatý.

Je to oblast, kde se musíte naučit chodit Duchem – a ne pocity! Chodit Duchem znamená dovolit Duchu svatému, aby v nás konal to, k čemu byl poslán. A to znamená dovolit mu, aby zaplavil právě teď vaše srdce Boží láskou! "Neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (Římanům 5:5).

Izaiáš řekl: "Jako když matka své dítě konejší, já vás potěším – v Jeruzalémě dojdete útěchy" (Izaiáš 66:13). Izaiáš psal tvrdohlavému Božímu lidu, který "stále po svém odcházel cestou (svého) srdce" (Izaiáš 57:17).

Řekni mi – Jak dlouho se bude učitel zabývat tvrdohlavým a tvrdošíjným studentem, který odmítá dbát na jeho rady? Moc dlouho ne! Ale prorok Izaiáš uvádí jedno z nejvyšších znázornění, které je mezi lidmi možné – o matčině lásce k jejímu dítěti – a ukazuje nám tím něco o lásce, kterou nás miluje náš Otec.

V naší církvi je jedna matka, které zabere celý den návštěva jejího syna v severní věznici. Jde na autobus a jede celé hodiny, jen aby ho na chvíli viděla. Tato matka se bude dívat na svého syna v nevábné uniformě a bude vidět v jeho očích agonii – a po každé cestě z ní uvnitř troška zemře. Ale nikdy svého syna neopustí. Stále je to její syn!

Takový je druh lásky, o níž Duch svatý chce, abys věděl, že ji má Bůh pro tebe! Uklidňuje nás slovy: "Jednou jsi řekl, že se celý odevzdáváš Ježíši. Dal jsi mu svou lásku a on tě stále miluje. A teď tě ani já nenechám jít. Jsem poslán, abych činil jeho dílo – a já to budu konat!"

Na této zemi neexistuje žádná opravdová útěcha kromě té, která je v Duchu svatém. Proto potřebuješ, aby Duch svatý v tobě přebýval. On jediný tě v noci může položit na teplé lůžko a naplnit tvé srdce dokonalým pokojem. On jediný tě může skutečně utěšit v dobách bolesti a žalu. On je tím, kdo tě ujistí: "Tato útěcha není jen dočasná – ta je věčná!"

čtvrtek 5. srpna 2010

OPUSŤ SVOU PÝCHU A BUĎ NAPLNĚN DUCHEM SVATÝM

Ve Starém i v Novém zákoně padal Duch svatý na lidi nejneobvyklejšími způsoby! Otřásal budovami. Lidé jej začali chválit novými jazyky. Duch svatý plně převládal!

O Letnicích přišel s mohutným vichrem! Padal oheň! Když Duch svatý sestupuje, věci se začnou otřásat (viz Skutky 2:4 a 4:11).

Jan Křtitel kázal: "Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já, nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm" (Lukáš 3:16).

Milovaní, Bible to podává velmi jasně: Když k vám přichází Ježíš, touží vás pokřtít Duchem svatým a ohněm! Duch svatý přináší oheň – rudě žhavou a stravující lásku k Ježíši. Proč tak mnoho věřících hoří jednu minutu, a pak jsou chladní? Děje se to, protože odmítají dovolit Ježíši, aby je pokřtil v Duchu svatém?

"On (Duch svatý) přijde a ukáže…hřích" (Jan 16:8). Nejsou snad tito věřící usvědčeni ze hříchu, protože Duch svatý dosud nebyl pozván, aby v nich zaujal své právoplatné místo? On je Boží olovnicí. Cokoli není naměřeno do Kristovy plnosti, to zjevuje – a usvědčuje nás a zmocňuje nás, abychom se podřídili jeho Slovu! Doopravdy se stává naším Utěšitelem, protože když nás usvědčí ze hříchu, zmocní nás ten hřích opustit. To je opravdová útěcha!

Duch svatý tě nikdy nepřiměje učinit něco hloupého. Ale má možnost na tebe sestoupit takovým způsobem, že si hříšníci mohou pomyslet, že jsi opilý! V mnoha církvích není vítaný, protože si o něm myslí, že je příliš hlučný, příliš rušivý a příliš nepředvídatelný.

středa 4. srpna 2010

DUCH SVATÝ VÍ, CO DĚLÁ!

Duch Svatý nevykonává svou práci nesouvisle či nahodile. Neexistuje pouze proto, aby nám pomáhal vypořádat se s životem, překonávat krize a přečkat osamělé noci. Není zde, jenom aby nás zvedl a napumpoval do nás trochu více síly, než nás znova pošle, abychom pokračovali v závodě.

Každé dílo Ducha Svatého souvisí s důvodem jeho příchodu, čímž je, aby nás přivedl domů jako připravenou nevěstu. Koná pouze v souladu s touto misí. Ano, On je také naším Vůdcem, Utěšitelem a naší Sílou v časech nouze. Ale používá každý akt vysvobození, každý Jeho akt v nás k tomu, aby z nás udělal vhodnější nevěstu.

Duch Svatý rovněž nepřišel na tento jenom kvůli tomu, aby rozdával dary. Každý Jeho dar má skrytý smysl. Duch Svatý přináší jenom jedno poselství: všechno, čemu nás učí, nás přivádí k jedné, ústřední pravdě. Může se v nás třpytit jako diamant, ale každý paprsek pravdy nám má přinášet jednoduchou pravdu, a to, že:

„Nepatříte sami sobě – byli jste draze koupeni. Byli jste vyvoleni, abyste se provdali za Krista. Duch Boží byl poslán, aby vám zjevil pravdu, která vás osvobodí od všech jiných lásek. Pravda zlomí pouta hříchu a vypořádá se s nedůvěrou. Vy nejste z tohoto světa; vy kráčíte směrem ke slavnému setkání s vaším ženichem a připravujete se na jeho svatební hostinu. Všechno je nyní hotové a já vás připravuji. Chci, abyste byli bez poskvrny a aby vaše srdce hořelo láskou k němu.“

Toto je dílo Ducha Svatého – zjevovat Krista církvi, abychom se do Něj zamilovali. A tato láska nás podrží!

úterý 3. srpna 2010

DUCH SVATÝ JE OBDRŽEN SKRZE VÍRU

"Chtěl bych se vás zeptat na jedno: dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli?" (Galatským 3:2). Svatí, tato zpráva by měla roznítit vaši víru a vírou byste měli uchopit Boží velkolepá zaslíbení! "Nechť však prosí ve víře a nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane" (Jakub 1:6-7).

Žádal jsi Boha o tento dar? Vyhledáváš ducha svatého? Nepřestáváš klepat? "Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho poprosí?" (Lukáš 11:13).

Jednoduše popros a obdržíš! Hledej svého nebeského Otce pro křest Duchem svatým a dá ti ho!

Čelíme dnes šílenému ďáblu, který se v našem světě pohybuje svobodně. Rozpoutává na svůj příkaz veškerou moc a legie zlých mocností se cpou do konečného konfliktu s nebesy. Ale satan se nedokáže postavit spravedlivému, Duchem svatým naplněnému, Božímu dítěti, které kráčí ve víře a v poslušnosti. Ukaž mi věřícího, který je opravdu naplněn Duchem svatým, a já ti ukážu toho, kdo pouští legie pekla na lov.

Bože, sešli Ducha svatého! Padni na nás! Pokřti nás mocně. A vyšli nás kupředu proti satanovým pevnostem.

Apoštol Pavel řekl: "Žijte z moci Božího ducha a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost" (Galatským 5:16). A také řekl: "Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se také Duchem řídit" (5:25).

Jako křesťané slyšíme často tuto frázi: "Choď Duchem." Mnozí věřící mi říkají, že chodí Duchem – a přesto mi nedokáží říct, co to doopravdy znamená. Nyní mi dovol se zeptat: Chodíš a žiješ Duchem? A co to pro tebe znamená?

Věřím, že "chodit Duchem" může být definováno jako jeden výrok: Chození Duchem je prostě dovolení Duchu svatému, aby v nás konal to, co ho Bůh poslal učinit.

Věřím, že mu nemůžeš dovolit dělat jeho práci, dokud neporozumíš, proč Bůh poslal Ducha svatého.

Duch svatý k nám byl seslán od Otce, aby uskutečnil jeden (a to jediný) věčný záměr. A dokud neporozumíme jeho poslání a dílu v nás, budeme dělat jednu ze dvou chyb: buď budeme spokojeni s malou částí jeho díla – jako je pár duchovních darů – a budeme se mylně domnívat, že je to vše, co pro nás má, a promeškáme zásadní dílo v našich životech, které je pro věčný účel. Anebo udusíme Ducha v nás a budeme jej zcela ignorovat a věřit, že je nějakým tajemstvím a že jeho přítomnost je něco, co musíme přijmout vírou a co nikdy nepochopíme.

Duch svatý přichází, aby v nás přebýval, v tobě i ve mně, aby pečetil, posvěcoval, zmocňoval a připravoval nás – je seslán do našeho světa, aby připravil nevěstu pro svatbu Krista!

Starozákonní typ tohoto vztahu mezi věřícími a Duchem svatým nacházíme v Genesis 24. Abraham poslal svého nejstaršího služebníka Eliezera, aby našel nevěstu pro jeho syna Izáka. Eliezerovo jméno znamená "mocný pomocník od Boha" – vzor Ducha svatého. A právě tak jistě, jak se tento mocný pomocník navrátil s Rebekou, aby ji představil jako Izákovu nevěstu, podobně Duch svatý neselže, když přivede nevěstu našemu Pánu Ježíši Kristu.

Bůh vyvolil Rebeku za ženu pro Izáka – a Pán k ní Eliezera přímo dovedl. Celé poslání tohoto služebníka bylo soustředěno na jednu věc: přivést Izákovi Rebeku – nechat ji opustit vše, co měla a způsobit, aby se zamilovala do Izáka a hlásila se k němu. Rebečini rodiče řekli Eliezerovi: "Tato věc vyšla od Hospodina…vezmi si ji a jdi. Ať se stane manželkou syna tvého pána" (Genesis 24. 50-51).

A stejné je to s tebou i se mnou! Bůh si nás vybral, abychom byli jeho nevěstou. Naše spasení – naši volbu pro Krista – to učinil Pán. Poslal Ducha svatého, aby nás vedl k Ježíši – a pokud mu budeme důvěřovat, Duch nás bezpečně dovede domů jako Kristovu věčnou nevěstu!

pondělí 2. srpna 2010

ABBA, OTČE

Duch svatý nám zjednodušuje vztah s Bohem Otcem a Ježíšem. On je tím, kdo nás učí říkat: "Abba, Otče."

Tato fráze se vztahuje k orientálnímu zvyku v biblických dobách, kdy se jednalo o adopci dítěte. Dokud nebyly adoptivní dokumenty podepsány a zpečetěny adoptivním otcem, dítě ho považovalo pouze za otce. Nemělo žádné právo oslovovat jej Abba, což znamená "můj".

Jakmile byly papíry podepsány, zaregistrovány a zpečetěny, poručník představil dítě jeho adoptivnímu otci – a dítě mohlo poprvé říci: "Abba, otče!" Když ho otec objal, vykřiklo: "Můj otče! Ty nejsi jen nějaký otec. Odteď jsi můj!"

A to je práce a služba Ducha svatého. Vede tě ke Kristu. Představuje tě Otci. A drží tě, abys setrval. "Zpečetil jsem papíry. Nejsi již sirotek – jsi legální syn Boha! Nyní máš velice milujícího, bohatého a mocného Otce. Obejmi ho – říkej mu "můj Otče". Přišel jsem ti ukázat, jak moc jsi jím milován! On tě miluje a chce!"

Naše volání by mělo být z nesmírné radosti a díkůvzdání. Duch v nás doslova volá: "Jsi dědicem všeho, co Ježíš vydobyl." A jaké máš dědictví, protože tvůj OTEC je nejbohatší v celém vesmíru! Nevyhýbej se mu, nehněvá se na tebe. Přestaň se chovat jako sirotek, který je chudobný, bez radosti a duchovního vítězství. Nejsi opuštěn – tak se v něm těš!

Nejen že nejsme opuštěni, ale Duch svatý je s námi během našich zmatků a trápení.

Posláním Ducha svatého je povzbudit Kristovu nevěstu v nepřítomnosti Ženicha. "Dám vám jiného Utěšitele, aby byl s vámi na věky" (Jan 14:16). "Ale Utěšitel, Duch svatý" (verš 26).

Utěšitel znamená "ten, kdo konejší v době bolesti a zármutku" – ten, kdo zmírňuje bolest a žal, přináší úlevu, utěšuje a povzbuzuje. Oblíbil jsem si však definici z řečtiny: "Ten, který tě pokládá na teplé lůžko bezpečí." Během chladné a temné noci ve tvé duši tě klade na měkké lůžko svého pohodlí a konejší tě svou jemnou dlaní.

Označením Ducha svatého jako Utěšitele učinil Ježíš neomylnou předpověď. Předpověděl, že jeho lid bude trpět nepohodlím a bude potřebovat utěšit – protože bude v posledních dnech mezi jeho lidem mnoho bolesti a utrpení.

Duch svatý přináší útěchu tím, že ti připomíná, že on žije v tobě se vší mocí od Boha, která je mu vrozená. A proto můžeš říci: "Větší je ten, který je ve mně, než veškerá moc celého světa – větší je než moc démonů!" Bůh poslal Ducha, aby tě svou mocí ochránil od spárů satana – aby pozvedl tvého ducha, vyvedl z tebe každou depresi a naplnil tvou duši láskou tvého Pána.

"Chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost…A naděje neklame, neboť láska Boží je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (Římanům 5:3,5).