čtvrtek 30. června 2011

LŽI NEPŘÍTELE

Když čelíme zkoušce nebo pokušení, satan k nám přichází, říkajíc lži: „Jsi obklíčen a není cesta ven. I větší služebníci ve srovnání s tebou to vzdali za podmínek, ve kterých se nyní nacházíš. A teď padneš ty. Tvou situaci způsobilo tvé vlastní selhání. Něco s tebou není v pořádku a Bůh je velice nespokojený.

Uprostřed zkoušky, Ezechiáš přiznal svou bezmocnost. Král si uvědomil, že nemá žádnou sílu, aby zastavil zuřící hlasy, hlasy odstrašení, vyhrožování a lží. Věděl, že sám bitvu nevyhraje, a proto hledal pomoc u Hospodina. Bůh odpověděl skrze Izaiáše slovy: „Hospodin slyšel tvé volání. Řekni satanovy u tvých bran: Ty jsi ten, který padne. Odejdeš stejnou cestou, kterou si sem přišel.“

Ezechiáš se témeř nechal oklamat nepřítelem. Platí, že pokud se nepostavíme proti satanovým lžím – pokud se uprostřed krize neobrátíme k víře a modlitbě, pokud nezískáme sílu z Božích zaslíbení o vysvobození –, ďábel se zamíří na naši kolísavou víru a zintenzivní své útoky.

Ezechiáš byl posilněn skrze slovo, které přijal a tak byl schopen říct Senacheribovi bez pochybností: „Ďábelský králi, nerouhal ses proti mně, ale proti samotnému Bohu. Můj Pán mne vysvobodí a ty kvůli svému rouhání budeš čelit jeho hněvu!“

Bible nám říká, že Bůh nadpřirozeným způsobem vysvobodil Ezechiáša a Júdu téže noci: „Téže noci pak vyšel Hospodinův anděl a pobil v asyrském táboře 185 000 mužů. Ráno vstali a hle – všude samé mrtvoly!“ (2. Královská 19:35)

Věřící dnes nestoují pouze na zaslíbení, nýbrž také na vylité krvi Ježíše Krista. V té krvi máme vítězství nad každým hříchem, pokušením a bitvou ve svém životě. Možná jsi nedávno dostal dopis od ďábla. Ptám se tě: Věříš, že Bůh předem ví o každé tvé zkoušce? O každém tvém chybném kroku? O každé tvé pochybnosti a strachu? Jestliže ano, máš před sebou příklad Davida, který se modlil: „Tento ubohý člověk volal a Hospodin jej vysvobodil.“ Uděláš to samé?

středa 29. června 2011

POKOJ A DUCH SVATÝ

Na koho Ježíš vkládá svůj pokoj? Možná si myslíš: „Nezasloužím si život v Kristově pokoji. V mém životě je příliš mnoho zápasů. Má víra je tak slabá.“

Udělal bys dobře, kdyby ses zaměřil na lidi, kterým Ježíš dal svůj pokoj jako prvním. Žádný z nich toho nebyl hoden a neměl právo jej mít.

Přemýšlej o Petrovi. Ježíš vložil svůj pokoj na služebníka evangelia, který si brzy poté vyslechl prokletí. Petr byl horlivý ve své lásce ke Kristu, avšak též ho zapřel.

Potom zde byl Jakub se svým bratrem Janem, muži soupeřivého ducha, vždy hledající uznání. Žádali, aby mohli sedět po Ježíšově pravé a levé ruce, až vystoupí ve slávě na svůj trůn.

Ale takových bylo více. A též to byli rozpačití lidé. Nerozuměli Pánovým cestám. Mátla je Jeho podobenství. Po ukřižování ztratili veškerý smysl pro jednotu, který měli, a rozutekli se na všechny strany.

Jaký je to obraz! Tito muži byli plni strachu, nevíry, nejednoty, žalu, zmatku, soupeření, pýchy. A přesto to byli ti samí problémoví služebníci, kterým Ježíš řekl: „Dávám vám svůj pokoj.“

Učedníci nebyli vybráni pro svou dobrotu či spravedlnost; to je více než jasné. Ani pro své obdarování či schopnosti. Byli to rybáři a nádeníci, pokorní a podřízení. Kristus povolal a vybral tyto učedníky, protože viděl do jejich srdcí. Když se na ně podíval, věděl, že každý z nich se podřídí Duchu svatému.

Všechno, co tito učedníci měli, bylo zaslíbení Kristova pokoje. Plnost tohoto pokoje jim byla dána až o Letnicích. Tehdy sestoupil Duch svatý a spočinul na nich. Obdrželi Kristův pokoj od Ducha svatého. Tento pokoj přichází na nás, když nám Duch zjevuje Krista. Čím více z Ježíše chceš, tím více ti Duch z něj ukáže – a tím více budeš mít z Kristova pokoje.

úterý 28. června 2011

BOŽÍ VELKÁ ÚČAST

Jaká je Boží velká účast mezi tímto celosvětovým „otřesením všemi věcmi“? Jsou to události středního východu? Ne. Bible nám říká, že Boží pohled je upřen k jeho dětem: „Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství“ (Žalm 33:18).

Náš Pán bdí nad každým pohybem na zemi, který provede jakákoli živá bytost. A přece je jeho pohled upřen především na blaho jeho dětí. Zaměřuje své oči na bolesti a potřeby každého člena jeho duchovního těla. Jednoduše podáno, zajímá ho cokoli, co nás zraňuje.

Ježíš řekl, aby to potvrdil: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle“ (Matouš 10:28). Dokonce i vprostřed velkých světových válek se Bůh nezaměřuje na tyrany. Zaměřuje se na všechny okolnosti v životech svých dětí.

Hned v dalším verši Kristus říká: „Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce“ (Matouš 10:29). Za Kristových dnů byli vrabci potravou chudých a prodávali se velmi levně. A přece Ježíš říká: „Žádný z těchto malých stvoření nepadne na zem, aniž by o tom váš Otec nevěděl.“

Ježíšovo použití slova „padne“ v tomto verši naznačuje více než smrt ptáka. Aramejský význam tohoto slova je „sestoupit na zem.“ Jinak řečeno: „padnout“ zde označuje každý malý skok, který učiní jakýkoli nepatný ptáček.

Kristus nám říká: „Oko vašeho Otce je upřeno na vrabce nejen, když umírá, ale i když sestupuje na zem. Když se vrabec učí létat, spadne ze svého hnízda a začíná skákat po zemi. A Bůh vidí každou námahu, kterou vrabec vykoná. Je soustředěn na každý detail jeho života.“

Potom Ježíš dodává: „Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců“ (10:31). Doopravdy říká: „U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě“ (10:30). Jednoduše podáno, Ten, jenž učinil a spočetl všechny hvězdy – kdo sledoval každou činnost Římské říše, kdo udržuje galaxie na jejich drahách – má své oko zaměřené na tebe. A Ježíš se ptá: „Nejsi snad mnohem cennější než vrabec?“

pondělí 27. června 2011

JSME RODINA

Vyznávat moc, jež je v Kristovém jménu, není nějaká komplikovaná, skrytá teologická pravda. V mé knihovně jsou knihy, věnované výhradně tématu Ježíšova jména. Autoři je napsali, aby pomohli věřícím pochopit hluboký dopad, který Kristovo jméno má. Přesto, většina těchto knih je tak komplikovaná, že čtenáři si z nich nic nevezmou.

Věřím, že pravda, kterou bychom měli znát o Ježíšově jménu, je tak jednoduchá, že ji pochopí i dítě. Zní prostě takto: Když naše žádosti předkládáme ve jménu Ježíše, máme to dělat s plným přesvědčením, že je to stejné, jako když Boha žádá sám Ježíš. Ptáš se, jak to může být pravda? Dovol mi to vysvětlit.

Víme, že Bůh miloval svého Syna. Mluvil s Ježíšem a vyučoval jej během doby, kterou strávil na zemi. A Bůh nejenom, že slyšel, ale také vyslyšel každou prosbu svého Syna. Ježíš o tom svědčil slovy: „On mne vždy slyší.“ Ve zkratce, Otec nikdy nezamítl žádnou žádost svého Syna.

Dnes každý, kdo věří v Ježíše, je zaoděn do jeho Synovství. Nebeský Otec nás přijímá tak důvěrně, jak přijímá svého vlastního Syna. Proč? Je to kvůli naší duchovní jednotě s Kristem. Skrze své ukřižování a zmrtvýchvstání, nás Ježíš sjednotil s Otcem. „Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás... Já v nich a ty ve mně.“ (Jan 17,21-23)

Jednoduše řečeno, nyní jsme rodina – jedno s Otcem, jedno se Synem. Byli jsme přijati za vlastní a máme plné právo na dědictví, jež patří kterémukoliv dítěti. Znamená to, že všechna moc a zdroje nebes jsou nám přístupné skrze Krista.

Modlit se ve jménu Ježíše není formulka. Není to fráze, jež má zázračnou moc, už jen když se vyřkne. Moc je ve víře, že Ježíš přednáší naši věc před Otce dle svých zásluh. Je Přímluvcem – on za nás prosí. Moc je v plné důvěře v to, že Bůh nikdy neodmítne svého Syna a my jsme obdarovaní skrze naprostou věrnost Otce ke svému Synovi.

pátek 24. června 2011

UPROSTŘED ZÁZRAKU

Můžeš být uprostřed zázraku právě teď a jednoduše to nevidíš. Možná čekáš na zázrak. Máš odvahu, protože věci se zdají být „v klidu“. Nevidíš žádný důkaz nadpřirozeného Božího díla ve tvůj prospěch.

Přemýšlej, co říká David v žalmu 18: „V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu. Země se zachvěla, roztřásla se, hory v základech se hnuly...Chvěly se před jeho plamenným hněvem... Mračna se hnala před jeho jasem...Hospodin na nebi zaburácel, Nejvyšší vydal svůj hlas... Vyslal své šípy... množstvím blesků je uvedl v zmatek“ (Ž 18, 6-9, 13-14).

Měl by sis všimnout, že žádná z těchto věcí se doslova nestala. Toto vše viděl David ve svých duchovních očích. Milovaný, toto je víra. Je to, když věříš, že Bůh slyší tvůj pláč, nezpozdí se, nebude ignorovat tvoje prosby. Místo toho, již tiše započal tvůj zázrak, ihned, když ses modlil, a dokonce i nyní dělá nadpřirozené věci pro Tebe. Taková je opravdová víra v zázraky, jeho podivuhodné dílo v našich životech.

David pochopil pravdu, která byla za tím vším: „Učinil mě volným, ubránil mě, protože si mě oblíbil.“ (Ž 18,19) David vyslovil, „Vím, proč to Pán pro mě udělal. Protože si mě oblíbil.“

Pevně věřím v okamžité zázraky. Bůh dělá slavné okamžité zázraky i dnešním světě .

V evangeliu sv. Matouše (16, 9-11) a Marka (8, 19-21), kde Ježíš připomíná učedníkům zázračné nasycení 5000 a 4000 lidí, je žádá, aby vzali na vědomí Jeho postupné zázraky a my abychom uznali jejich roli v našich životech i dnes.

čtvrtek 23. června 2011

HOSPODINOVA MILOST

V starověkém Izraeli, truhla smlouvy představovala Hospodinovu milost – mocnou pravdu, jež byla ztělesněna v Kristu. Máme přijmout jeho milost, důvěřujíc v zachraňující krev jeho milosti a být tak zachráněni pro věčnost. Ano, můžete zesměšňovat zákon, vysmívat se svatosti, shazovat všechno, co mluví o Bohu. Ale pokud se vysmíváte Boží milosti, přichází soud, a to rychle. Pošlapete-li jeho krev milosti, budete čelit jeho hroznému hněvu.

Přesně to se stalo Filištínům, když ukradli truhlu. Dopadla na ně smrtící zkáza, až nakonec museli připustit: „Toto není jenom náhoda. Boží ruka je zjevně proti nám.“ Zamyslete se nad tím, co se stalo, když vnesli truhlu do Dágonova chrámu, aby zesměšnili Boha Izraele. Během noci se trůn milosti na truhle změnil v hůl soudu. Druhý den našli Dágona ležet tváří k zemi před truhlou, s ulomenýma rukama a hlavou (viz. 1. Samuelova 5:2-5) Milovaní, to samé se mělo stát Americe – již dávno na nás měl přijít soud. Říkám vám všem, kteří zesměšňujete milost Boží: Jen v tom pokračujte; zkuste všechno, co jen chcete, abyste dostali Kristovu církev pod moc sekularizmu a agnosticizmu. Ale pokud se vysmíváte milosti Krista, Bůh smete všechnu vaši moc a autoritu na zem. Jeremiáš říká: „Hospodinova láska nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí.“ (Pláč Jeremiášův 3:22) Přesto, pokud děláme výsměch z té veliké milosti, kterou je Kristus, soud je jistý.

Jedině díky Boží milosti je soud oddálen. A zrovna nyní Amerika profituje z této milosti. Je to neuvěřitelné, jak naše země závodí se zbytkem světa v odstranění Boha a Krista ze společnosti. Přesto, Hospodin se nenechá zesměšňovat; jeho milost trvá navěky a on miluje tento národ. Věřím, že z tohoto důvodu na nás pořád vylévá své požehnání. Jeho touhou je, aby nás dobrota vedla k pokání (viz. Římanům 2:4).

Nemáme zoufat nad současným stavem Ameriky. Jsme zarmouceni hroznou korupci, výsměchem a hříchem, ale máme naději, protože víme, že Bůh má plnou moc. Víme, že jeho milost trvá na věky.

středa 22. června 2011

JEŽÍŠ MĚL PLÁN

Ježíš tedy pozvedl oči, a když uviděl, že k němu jde veliký zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleby, aby se tito najedli? Ale to řekl, aby ho vyzkoušel, neboť sám věděl, co má udělat“ (Jan 6:5-6). Ježíš vzal Filipa stranou a řekl, „ Filipe, jsou tu tisíce lidí. Jsou všichni hladoví. Kde koupíme dost chleba, abychom je nasytili? Co myslíš, že bychom měli udělat?“

Jak neuvěřitelně milující od Krista. Ježíš dávno věděl vše, co hodlá učinit; verš nahoře o tom mluví. Avšak Pán se snažil Filipa něčemu naučit, a tato lekce, kterou Filip prošel, platí pro každého z nás i dnes.
Přemýšlej o tom: Jak mnoho z nás v Kristově těle vysedává dlouho do noci snažíc se vyřešit své problémy? Smýšlíme, „Možná toto bude fungovat. Ne, ne...možná toto by to vyřešilo. Ne....“

Filip a apoštolové neměli jen problém s chlebem pro zástupy. Oni měli problém s tím, jak ho upéct, kde na něj sehnat peníze, jak to zástupům rozdělit a roznést a v jakém čase. Shrnuto, měli problémy, které si ani nemohli představit. Řešení v jejich situaci bylo naprosto nemožné.

Ježíš ale celou dobu přesně věděl, co hodlá udělat. Měl plán. To stejné platí o našich problémech a těžkostech dnes. Máme sice nějaký problém, ale Ježíš zná celou situaci. A přichází k tobě a ptá se, „Co s tím uděláme?“

Správná odpověď od Filipa by byla, „Ježíši, ty jsi Bůh. Nic ti není nemožné. Tak nechávám tento problém na tobě. Již více není můj, ale tvůj.“

A to je právě to, co potřebujeme říci našemu Pánu dnes, uprostřed naší krize: „Pane, ty jsi činitel zázraků a já hodlám přenechat všechny své pochyby a strachy tobě. Svěřuji ti tuto celou situaci, svůj celý život, do tvé péče. Vím, že me nenecháš zemdlít. Ty ve skutečnosti už víš, co budeš s mým problémem dělat. Doufám ve tvou moc.“

úterý 21. června 2011

OTCŮV POLIBEK

Dostává se nám velkého požehnání, když se vidíme sedět na nebeských místech. Co je tímto požehnáním? Je to právo přijetí: „abychom skrze Ježíše Krista byli přijati za jeho vlastní“ (Efezským 1:5, B21). Řecké slovo pro „přijati“ znamená velmi podporovaní. Je to rozdílné od českého použití ve smyslu „uznán jako adekvátní.“ To naznačuje něco, co může být trvalé a co ovlivňuje postoj: „Dokážu s tím žít.“ To není ten případ, jak Pavel toto slovo použil. Jeho použití slova „přijati“ se překládá jako: „Bůh nás velmi podporuje. Jsme pro Něj velmi cenní, neboť jsme v Kristu.“

Protože Bůh přijal Kristovu oběť, vidí nyní pouze jednoho společného člověka: Krista, a ty, kdo jsou na něj naroubováni vírou. Naše tělesnost v Božích očích umírá. Jak? Ježíš naši starou přirozenost odstranil na kříži. A tak nyní, když Bůh hledí na nás, vidí pouze Krista. Postupně se musíme naučit vidět sami sebe tak, jak nás vidí Bůh. To znamená nesoustředit se jenom na naše hříchy a slabosti, ale soustředit se na vítězství, které pro nás Kristus vydobyl na kříži.

Podobenství o marnotratném synu poskytuje mocné znázornění přijetí, které přichází, když zaujmeme nebeskou pozici v Kristu. Ten příběh znáte: Mladík si vzal své dědictví od otce a promrhal ho hříšným životem. Potom, když dočista zkrachoval – morálně, citově a fyzicky – vzpomněl si na svého otce. Byl přesvědčen, že ztratil veškerou jeho přízeň. A bál se, že je jeho otec plný hněvu a nenávisti k němu.

Písmo nám říká, že tento zlomený mladík byl plný zármutku nad svým hříchem a volal: „Nejsem hoden. Zhřešil jsem proti nebi.“ To představuje ty, kdo přicházejí v pokání skrze zbožný zármutek.

Marnotratník si řekl: „Vstanu a půjdu k otci“ (Lukáš 15:18, B21). Uplatnil své požehnání přijetí. Rozumíš tomu obrazu? Marnotratník se odvrátil od svého hříchu, svět zanechal za sebou, a přijal otevřené dveře svého otce, které měl slíbeny. Šel v pokání a přivlastnil si přijetí.

A tak co se stalo marnotratnému synovi? „Otec ho spatřil z velké dálky. Pohnut soucitem přiběhl, padl mu kolem krku a zasypal ho polibky“ (Lukáš 15:20, B21). Jak nádherná scéna! Hříšnému synovi bylo odpuštěno, byl objat a milován svým otcem, bez jakéhokoli hněvu či odsouzení. Když dostal otcův polibek, věděl, že byl přijat.

pondělí 20. června 2011

POHANSKÉ STAROSTI

„Nemějte tedy starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané“ (Matouš 6:31-32).

Ježíš nám říká, že starost – o budoucnost naší rodiny, o práci a o přežití – je pohanským způsobem života. Ježíš zde mluví o těch, kdo nemají nebeského Otce. Neznají Boha tak, jak chce být poznán, jako pečujícího, zaopatřujícího a milujícího Otce v nebi.

„Nedělejte si tedy starost o zítřek“ (verš 34). Těmito jasnými slovy nám Ježíš nařizuje: „Nemyslete a nestrachujte se o to, co by se mohlo či nemohlo stát zítra. Nemůžete to ovlivnit. A strachováním si nepomůžete. Když tak jednáte, děláte totéž co pohané.“ Potom Ježíš říká: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (verš 33). Jinak řečeno, máte neustále milovat Ježíše. Máte se posunout dál a uvrhnout na něho všechny své starosti. Máte neustále setrvávat v jeho věrnosti. Váš nebeský Otec to uvidí a dodá vám všechny základní životní potřeby.

Rád bych věděl, jestli jsou andělé zmatení veškerými starostmi a úzkostmi těch, kdo prohlašují, že důvěřují Bohu. Určitě se jim to zdá potupné a urážlivé vůči Pánu, když se bojíme, jako kdybychom neměli v nebesích pečujícího Otce. Jaké nepochopitelné otázky si musí andělé klást mezi sebou: „Nemají snad Otce v nebesích? Nevěří snad, že je miluje? Neřekl jim snad, že ví o všech jejich potřebách? Nevěří snad, že ten, kdo krmí ptáky a celou živočišnou říši, je nakrmí a oblékne? Jak se mohou trápit a strachovat, když vědí, že On má veškerou moc, veškeré bohatství a může uspokojit potřeby všeho stvoření? Obvinili by svého nebeského Otce z nedbalosti, jako kdyby nedostál svému slovu?“

Máte nebeského Otce. Důvěřujte mu!

pátek 17. června 2011

JSME RODINA

Vyznávat moc, jež je v Kristovém jménu, není nějaká komplikovaná, skrytá teologická pravda. V mé knihovně jsou knihy, věnované výhradně tématu Ježíšova jména. Autoři je napsali, aby pomohli věřícím pochopit hluboký dopad, který Kristovo jméno má. Přesto, většina těchto knih je tak komplikovaná, že čtenáři si z nich nic nevezmou.

Věřím, že pravda, kterou bychom měli znát o Ježíšově jménu, je tak jednoduchá, že ji pochopí i dítě. Zní prostě takto: Když naše žádosti předkládáme ve jménu Ježíše, máme to dělat s plným přesvědčením, že je to stejné, jako když Boha žádá sám Ježíš. Ptáš se, jak to může být pravda? Dovol mi to vysvětlit.

Víme, že Bůh miloval svého Syna. Mluvil s Ježíšem a vyučoval jej během doby, kterou strávil na zemi. A Bůh nejenom, že slyšel, ale také vyslyšel každou prosbu svého Syna. Ježíš o tom svědčil slovy: „On mne vždy slyší.“ Ve zkratce, Otec nikdy nezamítl žádnou žádost svého Syna.

Dnes každý, kdo věří v Ježíše, je zaoděn do jeho Synovství. Nebeský Otec nás přijímá tak důvěrně, jak přijímá svého vlastního Syna. Proč? Je to kvůli naší duchovní jednotě s Kristem. Skrze své ukřižování a zmrtvýchvstání, nás Ježíš sjednotil s Otcem. „Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás... Já v nich a ty ve mně.“ (Jan 17,21-23)

Jednoduše řečeno, nyní jsme rodina – jedno s Otcem, jedno se Synem. Byli jsme přijati za vlastní a máme plné právo na dědictví, jež patří kterémukoliv dítěti. Znamená to, že všechna moc a zdroje nebes jsou nám přístupné skrze Krista.

Modlit se ve jménu Ježíše není formulka. Není to fráze, jež má zázračnou moc, už jen když se vyřkne. Moc je ve víře, že Ježíš přednáší naši věc před Otce dle svých zásluh. Je Přímluvcem – on za nás prosí. Moc je v plné důvěře v to, že Bůh nikdy neodmítne svého Syna a my jsme obdarovaní skrze naprostou věrnost Otce ke svému Synovi.

čtvrtek 16. června 2011

PODROBNÉ POKYNY A JASNÁ ROZHODNUTÍ!

Božím záměrem pro každé z jeho dětí je nechat se obklopit vládou Ducha svatého.

„Jsme –li živi Duchem, pak také v Duchu kráčejme.“ (Galatským 5:25). Jinými slovy: „Pokud On v tobě přebývá, pak se jím také řiď!“

Rád bych vám ukázal, co to znamená chodit v Duchu. Určitě v tom ještě nejsem naplno zběhlý, ale získávám pevnou půdu pod nohama!
Celý život slýcháme tento výraz „kráčet v Duchu", ale co to vlastně znamená? Domnívám se, že 16. kapitola knihy Skutků je jedním z nejlepších příkladů toho, co to znamená chodit v Duchu svatém.

Duch svatý dává bezpodmínečné, jasně zřetelné pokyny těm, kteří v něm kráčí. Pokud kráčíš v Duchu, nejsi zmatený a tvá rozhodnutí jsou jasná.
Prvotní křesťané nepůsobili zmateně. Byli vedeni Duchem při každém rozhodnutí, na každém kroku, v každičké situaci! Duch k nim promlouval a vedl je v každou jejich bdělou hodinu. Žádné rozhodnutí nebylo učiněno bez porady s ním. Motto Nového Zákona pro tehdejší církev znělo: „Kdo má uši k slyšení, slyš, co Duch řekne!“

V New Yorku jsem začal sloužit, protože Duch svatý mi řekl zcela jasně: „Jdi do New Yorku a založ tam sbor.” A řekl mi také kdy mám jít. Žádný ďábel ani démon mě nemohl zastavit — neboť mi Duch dával jasné pokyny. Pamatuji si, jak jsem stál mezi třídami Brodway a 7.Avenue, lkající se zdviženýma rukama. Duch svatý promluvil „Právě zde na tomto místě založím nový sbor. Poslechni mě, Davide. Založ nový sbor zde v New Yorku!” Sbor Times Square Church nevznikl jen náhodou. Je to výsledek jasných a podrobných pokynů Ducha svatého!

středa 15. června 2011

JAK DŮLEŽITÉ JE ODPOUŠTĚT A ŽEHNAT SVÝM NEPŘÁTELŮM?

Pavel píše, „ Dejte místo hněvu“ (Římanům 12:19). Říká: „Snášejte křivdu. Vzdej se odplaty a jdi dál. Žij životem Ducha.“

Nicméně, pokud odmítneme odpouštět zranění, která nám byla učiněna, budeme muset čelit těmto následkům:

1. Budeme mít na sobě větší vinu než člověk, který nám zranění způsobil.
2. Boží milost k nám nebude moci proudit. Potom, jak se věci v našich životech nebudou dařit, nebudeme jim rozumět, protože budeme v neposlušnoti.
3. Trápení, které nás bude pronásledovat, nás bude okrádat o pokoj. Stane se vítězem, který nám bude úspěšně a ustavičně zasazovat další rány.
4. Protože nás satan úspěšně povede k myšlenkám na pomstu, bude schopen nás vést do strašnějších hříchů. Budeme se dopouštět horších přestupků než byly tyto.

Pisatel Přísloví radí, „Prozíravost brání člověku se hněvat, promíjet vinu je jeho ozdoba“ (19:11). Jinými slovy, neměli bychom nic dělat, dokud náš hněv neopadne. Nikdy bychom neměli dělat rozhodnutí nebo podnikat jakoukoliv akci, dokud se ještě hněváme.

Přinášíme slávu našemu nebeskému Otci kdykoli promíjíme zranění a odpouštíme hříchy, které byly vůči nám spáchány. Takto činit, buduje náš charakter. Když odpouštíme, jako Otec odpouští, uvádí nás do zjevení jeho přízně a požehnání, jaké jsme dosud nikdy nepoznali.

Ježíš nám přikazuje milovat ty, kteří se stali našimi nepřáteli tím, že budeme činit tři věci:

1. žehnat jim
2. dělat jim jen dobré
3. modlit se za ně

V Matouši 5:44 Ježíš říká, „Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kteří vás proklínají, čiňtě dobré těm, kteří vás nenávidí a modlete se za ty, kteří vás krutě využívají a pronásledují.“

úterý 14. června 2011

NEJVĚTŠÍ NEBEZPEČÍ

Tím největším nebezpečím, jemuž čelíme, je neschopnost vidět Ježíše ve svých problémech – místo něho vidíme démony. V největší chvíli strachu, když je noc nejčernější a bouře nejzuřivější, se k nám vždycky blíží Ježíš, aby se nám zjevil jako Pán vod, Spasitel v bouřích. „Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky“ (Žalm 29:10).

Ve 14.kapitole Matouše nařídil Ježíš svým učedníkům ve člunu, aby čelili bouři. Bible říká, že je přinutil nastoupit do lodi. To mělo za následek problémy; loď sebou házela jako houpající se plovák. Kde byl Ježíš? Byl na hoře a pozoroval moře; byl tam a modlil se za ně, aby neselhali ve zkoušce, o níž věděl, že jí musejí projít.

Možná si myslíš, že alespoň jeden učedník poznal, co se děje a řekl: „Podívejte se, přátelé, Ježíš řekl, že nás nikdy neopustí a nezradí. Vyslal nás na tuto misii; činíme jeho vůli. Řekl, že on sám řídí kroky spravedlivého. Podívejte se znovu. To je náš Pán! Je zde! Nikdy nebudeme z jeho dosahu.“

Ale žádný z učedníků ho nepoznal. Nečekali, že bude v bouři. Nikdy nečekali, že bude s nimi (nebo jim blízko) v bouři! Avšak on přišel, kráčel po vodě.

Máme se naučit jednu lekci, jen jednu. Je to jednoduchá lekce, nic hlubokého, mystického, ani převratného. Ježíš jednoduše chce, abychom mu důvěřovali jako svému Pánu v každé bouři našeho života. Prostě chce, abychom zvedli své hlavy a svou důvěru i v nejtemnější hodince zkoušky. To je všechno.

pondělí 13. června 2011

NEBOJ SE SELHÁNÍ

Když Adam zhřešil, pokoušel se před Bohem skrýt. Když Petr zapřel Krista, bál se podívat do jeho tváře. Když Jonáš odmítl kázat v Ninive, jeho strach ho dovedl až do oceánu, aby uprchl před Hospodinovou přítomností.

Mnohem horší než selhání je strach, který je s ním spojen. Adam, Jonáš a Petr utíkali od Boha, ne kvůli ztrátě lásky k Němu, ale protože se báli, že je na ně natolik nahněvaný, že by jim nerozuměl.

Žalobce bratří čeká, jako sup, na jakékoli tvé selhání. Potom používá veškerou ďábelskou lež, aby tě nechal všechno vzdát a aby tě přesvědčil, že Bůh je příliš svatý, nebo že ty jsi příliš velký hříšník, a že už nemůžeš zpět. Anebo tě přiměje se bát, že nejsi dost dokonalý či že se nikdy ze svého selhání nezvedneš.

Trvalo čtyřicet let, než se Mojžíš zbavil strachu a byl použitelný v Božím plánu. Kdyby Mojžíš či Jákob nebo David při svém selhání rezignovali, možná bychom o nich nikdy neslyšeli. A přece se Mojžíš znovu zvedl, aby se stal jedním z největších Božích hrdinů. Jákob čelil svému hříchu, byl znovu smířen se svým bratrem, jehož byl podvedl, a dosáhl nových vítězství. David běžel do Božího domu, nalezl odpuštění a pokoj a navrátil se do svého nejhezčího období. Jonáš se vrátil stejnou cestou, udělal to, co prve odmítl, a přivedl celé město k pokání. Petr se zvedl z popela zapření, aby dovedl církev k Letnicím.

V roce 1958 jsem seděl ve svém autě a plakal; myslel jsem si, že jsem příšerně selhal. Byl jsem bez okolků vyhozen ze soudní síně poté, co jsem si myslel, že mne Bůh vede, abych svědčil sedmi náctiletým vrahům. Má snaha poslechnout Boha a pomoci těmto mladým gangsterům vypadala jako konec hrozného selhání.

Děsím se při pomyšlení na mnohá požehnání, která bych propásl, kdybych to v té temné hodině vzdal. Jak jsem dnes šťastný, že mě Bůh naučil čelit svým selháním a pokračovat dalšími kroky.

pátek 10. června 2011

PÁN JE NAŠÍM POKOJEM

Jsou-li naše poznání a víra v Boží podstatu založeni na tom, jak ji zachycují jeho jména, poskytne to nám úžasnou ochranu před útokem nepřítele. Bůh řekl skrze Ozeáše: „A můj lid hyne bez špetky poznání.“ (Ozeáš 4:6) Smysl tohoto výroku má velikou moc. Bůh nám říká, že pokud důvěrně známe jeho podstatu a charakter – vycházejíc z jeho jmen –, máme silný štít proti satanovým lžím.

To nás vede k dalšímu ze jmen našeho Pána: Jehova Šalom. Toto pojmenování nalézáme v Knize Soudců. Pán se zjevil Gedeonovi v podobě anděla (viz. Kniha Soudců 6:22-24). Jaký význam má přesně výraz Jehova Šalom? Hebrejské podstatné jméno šalom označuje „úplnost, zdraví, prospěch.“ Znamená to být jako celek, v harmonii s Bohem a s lidmi, mít spořádané vztahy. Vyjadřuje to také stav klidu – jako opak nepokoje; stav vnitřního i vnějšího pokoje; odpočinek v duchovní i emocionální rovině. Ve zkratce, šalom značí celost v životě nebo v určité práci. Jako sloveso, šalom znamená být ucelený nebo dokončený anebo tvořit mír.

Ještě jednou si musím položit otázku: „Co má toto konkrétní Boží jméno do činění se mnou a s dnešní církví?“

Šalom si nemůžeme zasloužit. Dosáhneme jej, pouze když si uvědomíme: „Toto je vážná věc. Jednám teď se všemohoucím Bohem, s tvůrcem a podpůrcem vesmíru. Jak bych jej mohl brát i nadále za samozřejmost? Proč pořád zkouším jeho milost, žijíc s tímto chtíčem, jako by neslyšel a neviděl mé skryté skutky?“ Třeseš se před Božím Slovem? Jsi připraven podřídit se všemu, co říká? Pokud ano, poznáš Jehovu Šalom. Přijde k tobě osobně, jako „Pán, tvůj pokoj“ a naplní tvého ducha nadpřirozenou silou proti každému nepříteli. Nemůžeš si zasloužit tento druh pokoje; je to dar od Boha.

čtvrtek 9. června 2011

PŘIJĎ ODVÉST SVOU PRÁCI UVNITŘ MNE

Věřím tomu, že pokud křesťan doopravdy touží po svatém životě – přeje si odevzdat všechno svému Pánu, tak může být jen jeden důvod, proč se mu nedaří radovat se z požehnání a svobody, kterou nám slibuje uvnitř přebývající Duch svatý. Tím důvodem je nevíra. Stejně tak jako nemohl své dílo vykonávat Ježíš bez víry, tak i jeho duch nemůže udělat nic v našich životech, dokud z nás pramení nevíra.

Pro každého následovníka Ježíše Krista je velmi důležité nesoudit Boží zaslíbení dle prožitých zkušeností. Když se plně vrhneme na jeho zaslíbení - uvěříme celým svým bytím a budeme prosit za naplnění vírou, Duch dostojí své slovo – a jenom tak poznáme, že výsledek má zcela na svědomí Bůh. A v den soudu se budeme moci postavit s vědomím, že jsme věřili. Jednoduše se nemůžeme vzdát naší touhy přijmout jeho zaslíbená požehnání.

V mém životě nastal okamžik, kdy jsem musel odevzdat svou věčnou budoucnost Božímu zaslíbení. Rozhodl jsem se důvěřovat jeho Slovu a riskovat svou vlastní duši. Odevzdal jsem tento úkol všemohoucímu Bohu: „Pane, uvěřil jsem, že jsi mi dal svého Ducha svatého. Věřím, že on sám mě dokáže vysvobodit z každého pouta, které mě svazuje. Věřím, že mě usvědčí, povede mě a dá mi sílu vše překonat. Věřím, že zapříčiní, abych se podřídil Tvému Slovu. A věřím, že mě nikdy neopustí, ani mě nechá odejít od Tebe. Nebudu omezovat Tvého Ducha uvnitř sebe. Budu na něj čekat, volat k němu a důvěřovat v něj – život nebo smrt.”

Tehdy mi řekl: „Prorokuj o těchto kostech a řekni jim: Suché kosti, slyšte slovo Hospodinovo!“ (Ezechiel 37:4). I my máme udělat to samé, co řekl Pán Ezechielovi - modlit se Slovo Boží. Máme připomínat Duchu svatému Boží zaslíbení, které pro nás má. Říkejme mu: „Duchu svatý, nebeský Otec mi slíbil, že tě zasadí v mém srdci - a já jsem na to přistoupil. Poddám se ti a budu spolupracovat, protože chci být svatý. Řekl jsi, že mě necháš chodit po jeho cestách a poslouchat každé Jeho slovo. Nevím, jak to uděláš, ale dal jsi mi slib a vím, že neumíš lhát. To vše je napsáno ve Slově, Duchu svatý. Tak přijď odvést svou práci uvnitř mne. Celou svou duši jsem zasvětil tomuto slibu.“

středa 8. června 2011

HOSPODINOVA TAJEMSTVÍ

Matouš nám říká, že Ježíš hovořil k zástupům v podobenstvích: „Toto vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích; bez podobenství k nim vůbec nemluvil, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: Otevřu v podobenstvích ústa svá, vyslovím, co je skryto od založení světa“ (Matouš 13: 34-35).

Dnes jsou pro mnohé křesťany tato podobenství jednoduchá. A přece podle Krista má každé podobenství neuvěřitelné tajemství. Je v něm skryta pravda o království. A tato pravda je objevena pouze těmi, kdo ji pilně hledají.

Mnozí věřící podobenství rychle přelétnou. Myslí si, že je to srozumitelné vyučování, a rychle se posunou dál. Anebo se významem podobenství nezaobírají a rovněž je nepoužívají.

Bible jasně prohlašuje, že existují Hospodinova tajemství: „S upřímnými však sdílí svá tajemství“ (Přísloví 3:32, B21). Tato tajemství jsou skryta od založení světa, avšak Matouš nám říká, že jsou skryta v Ježíšových podobenstvích. Tyto skryté pravdy mají moc křesťany doopravdy osvobodit. A přesto jen pár z nich je ochotno zaplatit vysokou cenu, aby je objevilo.

Projdi si se mnou Pánova podobenství.

„Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu: jde, prodá všecko, co má, a koupí ji“ (Matouš 13:45-46). Kdo je tím obchodníkem v tomto podobenství? Řecký kořen tohoto slova ho zde popisuje jako cestujícího velkoobchodníka. Tento obchodník byl též analytik či testovač. Jinak řečeno, založil svou obživu na hodnocení cenných perel, aby zjistil jejich hodnotu.

Víme, že Ježíš je tou drahocennou perlou, kterou obchodník našel. Je velmi cenný, má nevyčíslitelnou hodnotu, protože obchodník prodává veškerý svůj majetek, aby Ježíše získal. Věřím, že nacházíme význam této perly v Božích věčných záměrech. Je jasné, že perla náleží Otci. On vlastní Krista jako jiný otec vlastní svého syna. Vskutku je Ježíš Otcovým nejcennějším majetkem, jeho pokladem. Pouze jedna věc přiměla Otce, aby se této neocenitelné perly vzdal. Udělal to z lásky.

Kristus je pokladnice v poli. A v něm jsem našel všechno, co budu kdy potřebovat. Už žádné hledání cíle ve službě. Už žádné hledání naplnění v rodině či u přátel. Už žádné budování něčeho pro Boha, ani žádná potřeba úspěchu či pocitu potřebnosti. Už žádné držení kroku s davem, ani žádný pokus něco dokázat. Už žádné hledání cest, jak potěšit lidi. Už žádné obcházení těžkostí.

Nalezl jsem, co jsem hledal. Mým pokladem, mou perlou, je Kristus. A všechno, co po mně jeho Majitel žádá, je: „Davide, já tě miluji. Dovol mi, abych tě adoptoval. Už jsem podepsal papíry krví svého Syna. Nyní jsi spolu s ním spoludědic všeho, co vlastním.“

Jaká výhodná koupě! Skoncoval jsem se svými špinavými hadry sebedůvěry a dobrých skutků. Odkládám své obnošené boty úsilí. Nechávám za sebou své probdělé noci na ulicích pochybností a strachu. A na oplátku jsem adoptován Králem. To se děje, když hledáš tu perlu, ten poklad, dokud jej nenalezneš. Ježíš ti nabízí všechno, čím je. Přináší ti radost, pokoj, cíl, svatost. A stává se tvým vším – tvým bděním, tvým spánkem, tvým ránem, odpolednem i večerem.

úterý 7. června 2011

OBNOVENÍ VÍRY

Pro všechny, kteří čelí nemožnému, mám zvláštní slovo: Obnovení víry závisí na plném zjevení lásky našeho nebeského Otce.

„Hospodin, tvůj Bůh, je vprostřed tebe – hrdina, jenž tě zachrání. Šťastně se bude z tebe veselit, až tě svou láskou obnoví; zajásá nad tebou samou radostí“ (Sofoniáš 3:17, B21). To je slavné zjevení neustálé Boží lásky k jeho lidu. Písmo nám říká, že má ze své lásky k nám radost!

Znamená to, že Bůh nemá pražádnou otázku týkající se jeho lásky k nám. Jinak řečeno, pevně stanovil svou lásku k nám a nikdy ji nevezme zpět. Fakticky je řečeno, že Bůh je touto láskou natolik uspokojen, že jásá.

Dokážeš si to představit? V nebi Bůh prohlašuje, že má z tebe potěšení. Takto vykládá John Owen tento verš: „Bůh samou radostí skáče.“

A navíc nám Pavel říká, že všechno, co je u Boha v nepořádku – veškerá nevíra a zmatek – se mění zjevením Boží lásky. „Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha““ (Titus 3:4).

V předchozím verši říká Pavel: „Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí“ (3:3). Jinými slovy: „Všechno bylo v nepořádku. Naše víra nebyla překonávající. Ale ukázala se dobrota a láska Boha, již Otec nechává na nás padat v hojnosti skrze Krista.“

Když Pavel říká, že se láska Boha „ukázala“, používá slovo, jehož řecký kořen znamená „znásobila“. Stručně řečeno, Hospodin se na nás dívá jako na ubohé a namáhající se duše, plné strachu a dotazů, a znásobil toto zjevení: „Má láska tě osvobodí. Spočívej v mé lásce a raduj se z ní.“

Děkuji Bohu za ten den, kdy se jeho láska „ukázala“ i mně. Neexistuje žádná víra, která by byla proti nemožnému, kromě toho, že všechno – veškeré problémy, veškeré soužení – je svěřeno do milující péče našeho Otce. Když se má situace co nejvíce vyhrotí, musím spočinout v prosté víře.

pondělí 6. června 2011

PLNĚ PŘESVĚDČEN

Abraham nekolísal ve své víře. Místo toho byl plně přesvědčen, že co Bůh zaslíbil, je schopen učinit. (Římanům 4:21) Rozpoznal, že Bůh je schopen jednat na základě ničeho.

Skutečně, náš Pán tvořil z pustoty (ničeho,prázdnoty). Porovnejme, co je v Genesis: Bůh stvořil svět z ničeho. Pouhým slovem tvořil. Stejně tak může z ničeho udělat pro nás zázrak.

Když už všechno ostatní selhalo – když každý tvůj plán a návrh byl vyčerpán – to je čas pro tebe, abys „hodil“ vše na Boha. To je čas pro tebe vzdát se vší sebedůvěry v nalezení záchrany kdekoli jinde.

Potom, jakmile jsi připraven věřit, jsi schopen vidět Boha nikoli jako hrnčíře, který potřebuje hlínu, ale jako Stvořitele, který tvoří z ničeho. A z ničeho znamená také z ničeho z tohoto světa a materiálu, které nabízí. Bůh bude jednat způsoby a významy, které by sis nikdy nepředstavil.

Jak vážný je Pán ohledně naší víry v něho tváří tvář nemožnostem? Odpověď na tuto otázku nacházíme v příběhu o Zachariášovi, otci Jana Křtitele. Zachariáše navštívil anděl, který mu řekl, že jeho ženě Alžbětě se narodí mimořádné dítě. Ale Zachariáš, který byl pokročilého věku, jako Abraham, odmítl tomu věřit. Boží zaslíbení samo o sobě pro něj nebylo dostatečné.

Zachariáš andělovi odpověděl, „Podle čeho to poznám? Vždyť jsem stařec a moje žena je pokročilého věku“ (Lukáš 1:18). Jednoduše vzato, Zachariáš to pokládal za nemožné. Řekl, „To není možné. Musíš mi předložit důkaz, jak se to stane.“ To neznělo rozumně.

Zachariášovy pochybnosti netěšily (až urážely) Pána. Adněl mu řekl, „Protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svůj čas naplní, hle, budeš němý a nepromluvíš až do dne, kdy se ty věci stanou“ (Lukáš 1:20).

Poselství je jasné: Bůh od nás očekává, že mu budeme věřit, když mluví. Podobně píše Petr: „Ať proto ti, kdo trpí podle Boží vůle, svěřují své duše věrnému Stvořiteli a pokračují v dobrém jednání.“ (1. Petrova 4:19).

pátek 3. června 2011

TVÁŘÍ V TVÁŘ NEMOŽNÝM SITUACÍM

„I když mu bylo skoro sto let, (Abraham) neochaboval ve víře, při pohledu na své už nemohoucí tělo a na neplodnost Sářina lůna“ (Římanům 4:19).

Podstata opravdové víry je obsáhnuta v tomto verši. Bůh právě zaslíbil Abrahamovi, že se mu narodí syn, jenž se stane semenem mnoha národů. Je pozoruhodné, že Abraham se nezarazil, když to slyšel, přestože byl pokročilého věku a nebylo pravděpodobné, že by ještě mohl zplodit dítě. Právě naopak, z Bible se dozvídáme, že když dostal toto slovo od Pána, tak nehleděl „na své už nemohoucí tělo a na neplodnost Sářina lůna“.

Pokud se nad tím zamyslíme racionálně, tak zní nemožně, aby se toto zaslíbení naplnilo. Ale Abraham se tím vůbec nezabýval. Podle Pavla, si patriarcha nekladl otázku, jak asi Bůh svůj slib dodrží. Neargumentoval způsobem: „Ale Pane, já už nemám žádné semeno k zasetí a Sářino lůno je mrtvé. Moje žena už nemůže porodit dítě, jak to tedy chceš udělat, Pane?“ Namísto, aby se zaměstnával těmito otázkami, jednoduše o nich neuvažoval.

Faktem je, že když Bůh formuje víru, která je stejně tříbena a přesto cennější než zlato, Jeho prvním krokem je, že odřízne a znemožní veškeré lidské zdroje. Zavírá dveře před veškerou lidskou argumentací a nebere na zřetel žádné prostředky racionálního vysvobození.

Víra, z níž má Bůh radost, se rodí z místa „prázdnoty“. Mám zde na mysli prázdnotu veškerých lidských možností. Je to místo, kde lidské plány nejprve vzkvétají a pak umírají. Místo, kde lidská naděje přináší dočasnou úlevu, brzy se však hroutí a přispívá k pocitu bezmoci.

Octl jsi se již na tomto místě „prázdnoty“? Kdy se zdálo, že již není žádné východisko? Nemůžeš nikomu zavolat pro radu. Nebesa zůstávají při tvých modlitbách jakoby z mosaze a tvé žádosti padají na zem.

Hlásám, že Bůh právě koná své dílo. Jeho Duch se snaží o to, aby ses přestal vnímat možné či nemožné – přestal brát v úvahu lidské možnosti a způsoby - a již se více netrápil nad tím, jak se dostat z této situace. Duch Svatý tě vybízí: „Přestaň shánět pomoc u lidí a nezaměřuj se na to, jak beznadějně tvá situace vypadá. To všechno jen způsobuje překážky tvé víře.“

čtvrtek 2. června 2011

MILOST VÁM A POKOJ OD BOHA, NAŠEHO OTCE

„O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha.“ (Filipským 4:6)

Věřím, že modlitba v kombinaci s vírou je odpovědí na všechno. Pavel na tomto místě říká „za všechno“, ve smyslu: „Modlete se za všechno a vzdávejte dík za to, že vaše prosby budou slyšeny a vyslyšeny.“ Modlitba má být naší první volbou, a ne poslední alternativou, když už vše ostatní selže. „Hledejte nejprve jeho království.“ (Matouš 6:33, moje kurzíva)

Tolik křesťanů je v dnešní době vykořisťováno satanem. V jejich domácnostech vládne nepokoj, jsou trápeni strachem a pocitem viny, čelí problémům ze všech stran. Těžkosti, o nichž čteme v dopisech od křesťanů, jsou zdrcující.

Jenomže upřímně, tak málo věřících z těch, kteří se potýkají s těžkostmi, se obrací k Bohu ve vroucích modlitbách. Pouze málo z nich má pevný, každodenní a kvalitní čas, jež tráví v rozhovorech s Bohem. Stává se příliš často, že je zachvátí zoufalství právě proto, neboť nejdou na to skryté místo, aby se zbavili břemena a vylili své bolestivé duše před Pánem. Místo toho se svěřují se svými problémy přátelům, pastorům, poradcům a zanedbávají Pána, který má řešení na všechny jejich problémy. Modlitbu používáme pouze jako poslední východisko.

Možná Boha zarmucujeme stejným způsobem, jako kdysi Izrael. Řekl o nich: „Můj lid však na mě zapomněl – kolik už je to let?“ (Jeremiáš 2:32)

Boha těší, když přiběhneme prvně k němu; když si vyhradíme speciální čas k tomu, abychom s ním byly o samotě, vylívajíc naše nejniternější pocity a prosby před ním. Nemáme právo říct, že Pána milujeme, pokud s ním netrávíme čas pravidelně. On bude naslouchat tvým modlitbám a odpoví ti. Ale musíš za ním přijít sám, aby v ten tichý moment mohl promluvit.

Když denně vcházím do Boží svaté přítomnosti, moje nejstálejší prosbou je, aby mi Duch Svatý otevřel Boží Slovo a já tak mohl být jeho opravdovým prorokem. Důvěřuji mu, že má poselství Kristovu tělu budou povznášet, usvědčovat a podněcovat věřící ke spravedlivosti.

Kéž mu věnujete kvalitní čas, spoléhajíc se na něj ohledně vašich proseb.

středa 1. června 2011

POZDRAVY VE VZÁCNÉM JMÉNU NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE

Následující slovo jsem obdržel od Ducha svatého. Je pro ty, kdo potřebují, aby jejich modlitba byla vyslyšena, kdo potřebují pomoc v době soužení a kdo jsou připraveni a ochotni pohnout Božím srdcem podle jeho Slova:

1. Uchop zaslíbení ze žalmu 46:2: „Bůh je naše útočiště i síla, pomoc v úzkostech stále přítomná.“ Fráze „stále přítomná“ znamená vždy k dispozici, ihned dosažitelná. Víra musí spočinout v ujištění, že Boží Duch v tobě přebývá po celý čas ve dne i v noci, neustále. A protože si zvykl v tobě přebývat, naslouchá každé tvé zbožné myšlence a volání. Víme, že jestliže nás slyší, vyslyší naše prosby. Vskutku Duch svatý pohne nebem i zemí kvůli každému Božímu dítěti, které si dělá čas, aby vylévalo své srdce Otci v jeho přítomnosti a beze spěchu.

2. Čti žalm 62:6-8 a věř mu. Je to Davidova modlitba, která se dotkla Božího srdce. David v podstatě řekl: „Čekej jen na Boha. Neočekávej pomoc z žádného jiného zdroje. On sám jistě bude tvým zaopatřením, jedinou tvou nadějí a obranou. Pouze on tě může naplnit silou, abys vytrval, dokud tvá prosba nebude vyslyšena.“
Když se stáváš plně závislý pouze na samotném Pánu – když přestáváš vyhledávat člověka, aby ti pomohl, a důvěřuješ Bohu, který činí nadpřirozené – nic tebou neotřese. Nic tě nemůže přivést k zoufalství. David prohlásil: „Nepadnu“ (Žalm 62:7).

3. Zde je jádro všeho, tajemství obyčejné modlitby, kterou se naučil každý svatý: VYLÉVÁNÍ SRDCE PŘED PÁNEM. „V každý čas na něj, lidé spoléhejte, před Bohem, naší skrýší, své srdce vylijte“ (Žalm 62:9). Naším vzorem je Hana. V zoufalé touze po dítěti „vylévala“ svou duši před Pánem. A Písmo říká: „Smutek z její tváře zmizel“ (1. Samuel 1:18).

Bůh uslyší a vyslyší tě, když uvidí, že jsi ochoten na chvíli vypnout veškeré hlasy světa. Volej, co máš v srdci, vylij před ním svou duši a důvěřuj, že ti odpoví. Je čas na pokoření se před Pánem, na víru, která se rodí z kající prosby. Drž se cest Písma a Bůh uslyší a odpoví.