čtvrtek 28. února 2013

OSPRAVEDLŃUJÍCÍ VÍRA

Ospravedlnění a spravedlnost přicházejí pouze skrze víru. Skrze víru jsem spasen, ospravedlněn a veden k víře v Kristovu krev. Toto je základní pravdou evangelia. Ale ne každá víra nás ospravedlňuje. Bible jasně hovoří o dvou druzích víry: první, která nás ospravedlňuje a druhá, která nemá žádný význam, dokonce ji zastává i ďábel.

V knize Skutků je zaznamenáno, že víru měl i mág Šimon, ale nejednalo se tu o ospravedlňující víru. „Uvěřil dokonce i sám Šimon a .....byl pokřtěn.“ (Skutky 8:13). Šimon nabídl apoštolu Petrovi peníze, aby získal moc Ducha Svatého, ale Petr mu odvětil: „Vidím, jak jsi plný hořkosti a spoutaný nepravostí.“ (verš 23). Měl tím na mysli: „Tvé srdce je stále svázané hříchem.“

Snažil se mu tím říct, že bez pokání by byl on i jeho peníze zatraceny. Šimon sice věřil, ale nestal se Boží spravedlností v Kristu. Jeho víra nebyla vírou ospravedlňující, tou, která čistí srdce a přináší Kristovu spravedlnost.

Písmo nám říká, že „během toho svátku mnozí uvěřili (v Ježíše), neboť viděli zázraky, které dělal. Ježíš se jim ale nesvěřoval .......neboť sám věděl, co je v člověku.“ (Jan 2:23-25). Tito lidé v Krista uvěřili, ale jejich víra nebyla stejná jako u těch, kteří přijali „právo stát se Božími dětmi.“ (Jan 1:12).

Ospravedlňující víra je víc než jen přijetí víry nebo poznání Boha. Jakub tvrdil: „Ty věříš, že je jediný Bůh? Dobře děláš. Tomu ale věří i démoni - a třesou se!“ (Jakub 2:19). Jakub zde mluví o smrti a o dočasné víře – ne té věčné. I Ježíš varoval před touto vírou, kdy někteří uvěřili jen krátce – „nemají kořeny..... a v době pokušení odpadají." (Lukáš 8:13).

Ale na druhou stranu existuje víra, která „očišťuje srdce“ (Skutky 15:9) a „vede ke spravedlnosti“ (Římanům 10:10).
Aby se víra mohla stát vírou ospravedlňující, nesmí chybět provázející touha Boha poslouchat a být mu věrný. Tento druh víry obsahuje vitální sílu, princip věčné poslušnosti a lásky k Bohu.

středa 27. února 2013

NEBUĎTE JAKO MEZCI

„Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš“ (Žalm 32,8-9).

V těchto dvou stručných verších nám Bůh dává krásné ponaučení ohledně vedení. Můžeme svou víru budovat na základě vědomí, že On nás chce vést a provést nás vším.

Ale Boží slovo říká, že mohou být i věřící lidé, kteří se těší ze všech duchovního požehnání Božích děti, přesto však zůstávají tvrdohlavými mezky ve chvíli, když by se měli podřídit Božím cestám a Jeho vedení. Hospodin pravil o Izraeli: „Po čtyřicet let mi bylo na obtíž to pokolení. Řekl jsem si: Je to lid bloudící srdcem, k mým cestám se nezná“ (Žalm 95,10).

Představte si to. Bůh říká: „Po čtyřiceti letech, kdy jsem je láskyplně vedl a zázračně vysvobozoval, pořád ještě nemají nejmenší ponětí o tom, jakým způsobem jednám. Vůbec se ani nesnaží porozumět principům mého vedení. Je to pro ně jen řada navzájem nesouvisejících požehnání, nic víc než otevřené dveře a možnost útěků z problémů.“

Já osobně jsem už unaven tím, že jsem křesťanem tvrdohlavým jako mezek, který vůbec nechápe principy Božího vedení. Nechci, aby o mně Bůh řekl: „Ano, Davidovi bylo odpuštěno. Modlil se a já jsem ho vysvobozoval z nesnází, znovu a znovu. Podivuhodně jsem ho vedl a držel nad ním svou ruku. Ale on ve svém srdci mé stezky nikdy neznal.“

Milovaní, nenuťte Pána, aby vás vedl tvrdou rukou. Nebuďte jako mezci, kteří nechápou. Bůh nechce svým dětem dávat rozkazy nebo nás nutit své příkazy vykonávat. Hospodin chce lidi, kteří Ho znají tak dobře, že jim stačí jen Jeho nejjemnější pobídnutí.

úterý 26. února 2013

POCIT NEHODNOSTI

Náhle jsme zasaženi pocitem nehodnosti. Obracíme se do sebe a myslíme si: „Zase jsem to udělal! Vůbec jsem se nezměnil. Nikdy nebudu podobný Kristu. Stále reaguji jako dítě a ne jako dospělý křesťan. Proč se neměním?“

Milovaní, ďábel chce, abyste setrvávali v obavách ohledně vašich slabin a nedostatku růstu a abyste si mysleli, že s tím nelze bojovat, a tak byli zbaveni odvahy a s bojem přestali.

Jistě, že občas budeme klopýtat, protože boj bude pokračovat, dokud se náš Pán nevrátí. Musíme se ale vždycky postavit na nohy a pokračovat dál.

Boží slovo mluví o přemáhání: „Všechno, co se narodilo z Boha, přece přemáhá svět“ (1. Jan 5:4, B21). „Kdo přemáhá, bude dědicem všeho a já mu budu Bohem a on mi bude synem“ (Zjevení 21:7, přel.).

David napsal: „Svůj hřích mám stále na mysli“ (Žalm 51:5, B21). Tento muž byl odhalen před celým světem jako cizoložník a vrah. Napsal také: „Má provinění nad hlavu mi rostou, těžší, než unesu, je jejich břemeno!…celý den se v zármutku potácím“ (Žalm 38:5-7, B21).

Co kdyby si David dělal starosti se svým selháním? Činil pokání z celého srdce, a proto mohl říci: „Ty jsi obrátil můj nářek v tanec, svlékls mi pytlovinu, oděls mě radostí!“ (Žalm 31:12).

Nejrychlejší způsob, jak se zbavit „pocitu nehodnosti,“ je víra v Kristovo odpuštění. A on je vždycky připraven odpustit: „Ty přece, Pane, jsi dobrý a soucitný, velice miluješ ty, kdo tě vzývají!“ (Žalm 86:5, B21).

pondělí 25. února 2013

POHLED UPŘENÝ NA JEŽÍŠE by Gary Wilkerson

Nesu břemena těch z vás, kdo v současné době procházejí zkouškami, zápasy nebo mají zmatek v duši. Chci, abyste věděli, že Bůh vás vidí přesně tam, kde jste a nezapomněl na vás; ve skutečnosti jde vedle vás a prochází s vámi vaší situací. Chce, abyste si uvědomovali jeho lásku, kterou vám projevuje, a také chce, aby toto poznání rozptýlilo veškerý strach, který ovládá vaše srdce.

Nemusíme se bát, když čelíme údolím svých životů, neboť Bůh je s námi. Vprostřed těchto situací chce po nás jen jediné: hledět na něj. On je naší skálou, naší silnou věží a naší záchranou. Je to jedině on, v koho můžeme doufat – všechno ostatní selže, ale on je jistotou po celou věčnost.

Nedávno jsem byl poctěn sloužit ve věznici v Lousianě společně s pastorem Jimem Cymbalou z Brooklynského svatostánku. I když ti vězni nejsou v ideálních podmínkách, slyšeli jsme svědectví životů, které byly vykoupeny. Navzdory svým vnějším okolnostem žijí díky Kristově lásce opravdu v poznání a naději. Někteří dokonce žádají, aby byli přeloženi do jiných věznic, kde by se mohli sdílet s evangeliem. Jak povzbudivé svědectví vítězného a vírou naplněného života!

A tak, když čelíte zkouškám, vězte, že vaší odpovědí je Ježíš. V tomto životě budeme mít potíže, ale naše velkolepá naděje je v dokonaném Kristově díle na kříži. Vzal na sebe všechen hřích, nemoce a zármutek. Nesl to kvůli nám, abychom mohli žít vítězným životem s nadějí. Tento nejvyšší čin lásky byl učiněn pro tebe ve tvé situaci; Pán chce ve tvém životě ukázat svou lásku a moc.

„Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž“ (Židům 12:2, B21).

pátek 22. února 2013

MAJÍCÍ LÁSKU

„V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně…On hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest. Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě“ (1. Petr 2:19-23).

Petr popsal, jak se Ježíš vypořádával s každou životní situací. Když ho lidé zraňovali a jemu spílali, neoplácel jim, ani nehrozil. Když se s ním chtěli hádat, nedal se do hádky zatáhnout. Místo toho prostě odešel.

„K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích“ (verš 21). Petr to podává jasně: Ježíšovo chování má být pro nás příkladem.

Apoštol Pavel k tomu dodává: „Nemáš-li lásku – tj. lásku Kristovu – nejsi nic.“ Podle 1. Korintským 13. kapitoly láska znamená projevit každému laskavost, bez výjimek…vůbec nezávidět…nevychloubat se ani se nepovyšovat…hledat zájmy druhých před vlastními…nenechat se snadno vyprovokovat…o nikom nesmýšlet zle…neradovat se z pádu jiného, ani nepřítele.

Jak Petr, tak Pavel v těchto verších prohlašují velmi jasně: „Náš příkaz je, abyste neodpláceli, nemstili se, nehrozili. Místo toho předkládejte veškerá svá znepokojení, obavy a hořkosti Kristu.“

Naše srdce asi odpoví: „Pane, přesně to chci.“ Možná jsme párkrát zvítězili nad ranami pod pás a začínáme se cítit sebejistě. Potom, z ničeho nic, někdo řekne či udělá něco, co do nás vrazí ošklivé, neočekávané a jedovaté šípy – a my se rychle naštveme. Dříve, než si to uvědomíme, střílíme jedovaté šípy zpět na toho, kdo nás rozhněval.

Zjišťujeme, že jsme selhali, ačkoli jsme se usilovně snažili – modlili se, hledali Boha, lnuli k pravdě a těšili se z mnoha úspěchů. Když vtrhl nepřítel jako povodeň, naprosto jsme ve své snaze být jako Ježíš selhali.

„“Běžme s trpělivostí, jak je nám uloženo“ (Židům 12:1). Prostě musíte mít trpělivost se sebou a se svým růstem. Konec konců, tento závod bude stále pokračovat, dokud se Ježíš nevrátí. Jistě, že klopýtnete, zakopnete a vyrazíte si dech, když však selžete, zvedněte se a pokračujte dál.

čtvrtek 21. února 2013

ZLOBÍTE SE NA BOHA?

Myslím, že pro křesťana není nic nebezpečnějšího než mít zlost na Boha. Jsem otřesen rostoucím množstvím věřících, kteří vůči Němu cítí nevraživost. Proč? Jsou přesvědčeni, že se o ně Pán nestará, protože jim neodpověděl na některou z modliteb nebo nejednal v jejich zájmu.

Hospodin povolal Jonáše a ten šel do Ninive kázat zprávu o soudu, kterou obdržel. Když poselství doručil, posadil se Jonáš na svahu kopce a čekal, až Bůh začne konat soud. Ale uběhlo čtyřicet dní a nic se nestalo. Proč? Protože Ninivané činili pokání a Hospodin se rozhodl změnit svůj soud a nezničit je.

Většina hněvu vůči Bohu začíná zklamáním. Pán nás zavolá, naloží na nás břemeno a pošle nás. Pak, když věci nejdou tak, jak jsme si představovali, se můžeme cítit zklamaní a zrazení. Hospodin našim výkřikům bolesti a zmatku rozumí. Náš křik je lidský, stejně jako byl Ježíšův výkřik na kříži: „Otče, proč jsi mě opustil?“

Když v sobě pěstujeme podrážděnost, vyroste do hněvu. A Bůh se nás zeptá stejně, jako se otázal Jonáše: „Je dobře, že tak planeš?“ (Jonáš 4,9). Jinými slovy: „Myslíš, že máš právo zlobit se?“

Jonáš odpověděl: „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti“ (stejný verš). Tento prorok byl tak plný hněvu vůči Bohu, že řekl: „Je mi jedno, jestli budu žít nebo zemřu. Moje poslání zkrachovalo. Mám veškeré právo být na Hospodina rozzlobený.“

Boží Slovo říká, že je zde naděje: „Přestaň hlasitě plakat a ronit slzy, vždyť tu je mzda za to, co jsi vykonala, je výrok Hospodinův“ (Jeremjáš 31,16).

„A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná“ (1. Korintským 15,58).

Milovaní, váš pláč a modlitby nevyšly nadarmo. Všechna vaše bolest a slzy měly smysl. Bůh vám říká: „Myslíš si, že to skončilo. Vidíš jen svůj neúspěch, selhání a žádné výsledky. Proto říkáš: ‚To je konec.‘ Já však říkám, že je to začátek. Vidím odměnu, kterou na tebe brzy vyliji. Zamýšlím pro tebe dobré věci – úžasné věci. Přestaň tedy naříkat!“

středa 20. února 2013

TOTÁLNÍ DŮVĚRA KRISTU

Když mluvím o totální důvěře Kristu, nemyslím tím pouze důvěru v jeho moc ve spasení, ale myslím tím také moc ve vedení. Musíme důvěřovat Duchu Svatému, že našeho ducha přizpůsobí právě Kristovu vedení. Jednou jsme zlými skutky byli odříznuti od Boha a co jsme udělali aby jsme se s ním zase smířili? Nic, protože niko není schopen se sám spasit. Jsme přineseni do Jeho svatosti pouze skrze víru, tím, že uznáme Boží slovo, které říká: "Svatí buďte, neboť já jsem svatý." (1 Petr 1,16)

Ano, chce to praktickou, každodenní život na míru našemu chůzi vírou. Ale ta skutečnost je, že v tomto musíme věřit Bohu. Musíme důvěřovat v jeho zaslíbení, že nám dá Ducha Svatého a ten nás přiblíží té Kristově podobě v naší každodenní cestě.

"I vás, kteří jste byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony. - Pokud ovšem pevně zakotveni setrváte ve víře a nedáte se odtrhnout od naděje evangelia, jež jste slyšeli, jež bylo kázáno všemu stvoření na pod nebem a jehož jsem se já, Pavel, stal služebníkem." (Koloským 1,21-23)

"Pokud ovšem pevě zakotveni setrváte ve víře" Ježíš ale prosím neříká: "Jenom mi důvěřujte, žijte vírou a já vás přivedu čisté, neposkvrněné a svaté před mého Otce." to je totiž přesvědčovací práce Ducha Svatého.

Žádný křesťan není svatější než druhý, protože nemám žádné stupně svatosti - jedijá zralost je Kristus. Můžete být tzv. křesťanské batole, ale stále být svatí v Ježíši. Jsme všichni měřeni stejnou mírou - Kristovou svatostí.

Nepohlížej nikdy na další křesťanské vedoucí s takovým tím pocitem: "Kéžbych byl tak svatý jako on."

Možná nemáš takový modlitební život, možná jsi udělal víc chyb než on, ale on není o nic víc přijatý Otcem než ty. Nemůžeš se s nikým měřit - protože nikdo není v Otcových očích milován víc než ty.

úterý 19. února 2013

JEDINÝ ZPŮSOB JAK SE STÁT SVATÝM

Je nemožné, aby kdokoli z nás byl v Božích očích svatý, tím, že se o to bude snažit z vlastních sil nebo silou vůle. Musíme k němu přicházet se slovy: „Pane, nemám nic, co bych Ti dal. Musíš to udělat za mě.“

Přesto jsme i nadále přesvědčeni, že „pokud by se nám podařilo zvítězit i nad tím posledním zbývajícím hříchem, byli bychom schopni žít svatě. “ Takže bereme do ruky meč vůle, slibů a dobrých úmyslů a vyrážíme zabít nepřítele v našich srdcích. Nikdy se ale nemůžeme stát svatými pokud stojíme na půdě samospravedlnosti.

Ty i já čelíme stejnému hořícímu keři jako Mojžíš. Tento keř představuje Boží horlivé úsilí proti každé tělesnosti vstupující do Jeho přítomnosti, která se vydává za svatost. Praví nám: „Nemůžeš přede mnou stát na jakési ztělesněné půdě. Existuje pouze jedna svatá půda a tou je víra v mého Syna a v to, co vykonal na kříži.“

Je to jediný způsob, jakým kdy mohl Bůh zachránit a smířit celý svět. Pokud by spása byla odrazem našich vlastních zásluh, pak by se jen určitý počet lidí stal kandidáty na spasení, ale věřím tomu, že Kristus zemřel za všechny.

Podívejme se třeba na ty nejhorší zloděje, násilníky, vrahy, narkomany nebo alkoholiky – prostě lidi, kteří nikdy neuděli nic dobrého a prohlašme, že „tím, že budou činit pokání a mít víru, mohou být považováni za spravedlivé v Kristu Ježíši.“

Je to pravda - spásná Boží moc. Přesto mnoho křesťanů žije tak, jakoby jejich činy byly dostačující. V soudný den budou stát před Bohem ve svém těle a říkat: „Podívej se na všechno co jsem pro Tebe udělal, Pane. Činil jsem se, abych zůstal čistý a svatý. Prorokoval jsem, krmil chudé, uzdravoval nemocné, vyháněl démony. A to všechno, abych Tě potěšil!“

Ale Bůh nám odpoví: „Nic z toho jsi nevykonal skrze moc mého Ducha. Činil jsi všechno z vlastních sil. Přijímám spravedlnost pouze jediné osoby a tou je můj Syn. Ale v tobě svého Syna nevidím.“

„Jen díky němu jste v Kristu Ježíši, který se stal naší moudrostí od Boha, naší spravedlností, posvěcením a vykoupením. A proto, jak je psáno: „Kdo se chlubí, ať se chlubí v Hospodinu.” (1. Korintským 1:30-31).

pondělí 18. února 2013

NEBOJ SE by Gary Wilkerson

„Neboj se…vždyť jsi nalezla milost u Boha“ (Lukáš 1:30, B21).

Když nám Bůh oznamuje, že toto je rok jeho milosti, myslí tím tento rok. Bůh k tobě mluví, abys nalezl jeho milost teď – v tomto měsíci, tomto týdnu, dnes.

Když jsem kázal tuto zprávu o Boží milosti v církvi v Colorado Springs, na bohoslužbě seděla jedna alkoholička. Uslyšela, jak Duch svatý mluví k jejímu srdci: „Ačkoli jsi zoufalá, máš moji milost. Uvidíš ve svém životě obrat o 180 stupňů.“ Ta žena při té bohoslužbě vydala Pánu všechno – a nyní již měsíce nepije.

V New York City nějaký mladík, který byl rok bezdomovcem, doklopýtal do církve Times Square Church. Po celou bohoslužbu seděl, když však skončila, odešel a myslel si: „Tohle místo nenávidím. Už se sem nevrátím.“ A přece ho něco přitáhlo zpátky. Příští týden přišel opět a dělo se to samé. Znovu odešel se slovy: „Nikdy se sem nevrátím.“

To se opakovalo, a konečně po uplynutí celého roku, když končila bohoslužba, tento mladík vstal ze svého sedadla. Tehdy řekl: „Miluji tě, Ježíši, a potřebuji tě ve svém životě.“ Šel k oltáři a dal svůj život Kristu.

Pastoři z církve Times Square Church vytušili povolání tohoto mladíka. Pomohli mu, aby šel do biblické školy, kde z něj byl vynikající student. Skončil s průměrem 4,0 bodů a přihlásil se do semináře a ukončil tříleté studium za pouhých osmnáct měsíců. Žádali ho, aby zůstal v semináři jako profesor, ale on odmítl se slovy: „Ne, já jsem pastor.“

Tentýž den, kdy jsem pronášel tuto zprávu v církvi The Springs Church, ten mladík kázal v církvi Times Square Church. Boží milost padla na bezdomovecký a bezvýznamný život – a Bůh všechno změnil!

Kéž tato pravda započne ve tvém srdci píseň, stejně jako v Mariině srdci. Bůh začíná něco nového, přeměňuje tvé utrpení na Svou slávu. Možná, že necítíš jeho přítomnost, on však má nad tebou svou ruku. Svěř se mu se vším – se svým srdcem, svou rodinou, svou situací – a uvidíš jeho slávu.

pátek 15. února 2013

V JEHO PŘÍTOMNOSTI

„Žádné tělo se nebude v Jeho přítomnosti pyšnit“ (1. Kor. 1:29, přel.). Tento verš není pouze novozákonní pravdou – platil i za Mojžíše. Mojžíš nemohl zachránit Boží lid svou vlastní silou. Musel být vyučen, jednou a provždy, že Boží dílo není konáno prostřednictvím nějaké lidské schopnosti, ale skrze naprostou důvěru a závislost na Hospodinu.

Platí to pro každého dnešního křesťana. Musí odložit všechno, co se pokouší přinést Bohu v těle. Vskutku, Bůh nám říká stejně jako Mojžíšovi: „Existuje pouze jedna půda, kde se ke mně můžeš přiblížit, a to je svatá půda. Nemůžeš důvěřovat svému tělu, protože žádné tělo v mé přítomnosti neobstojí!“

Když Bůh mluvil s Mojžíšem, zaměřil se na jeho obuv (viz Exodus 3:5), protože naše nohy patří mezi nejkřehčí části našeho těla. A nejsou snad boty ochranou našeho těla? Chrání nás před předměty, kameny, hady, špínou a prachem, rozpáleným chodníkem.

Víš, co zde Bůh říkal Mojžíšovi? Používal každodenní a běžnou věc, aby poskytl duchovní lekci, stejně jako později Ježíš, když použil mince, perly, velbloudy a hořčičná semínka. Bůh říkal: „Mojžíši, nosíš ochranný oděv, abys chránil své tělo před zraněním. Ale žádné množství ochrany těla tě nedokáže ochránit, až tě pošlu do Egypta – doupěte neřesti – abys čelil zatvrzelému diktátorovi. Budeš postaven do situace, ze které tě mohu zachránit jen já. A tak pokud neodložíš veškeré spoléhání se na své tělo – svou poddajnost, horlivost a pokoru – nebudeš schopen vykonat to, k čemu tě povolám. Veškeré tvé schopnosti budou bezcenné, pokud je neposvětím.“

A opravdu, Mojžíš čelil všem druhům zkoušek, když vedl nějaké tři miliony lidí do pouště. Bez prodejen potravin, nákupních středisek nebo studny s vodou musel být ve všem zcela závislý na Bohu.

Mojžíš již předtím zkoušel jednat jako zachránce v moci svého těla. Před čtyřiceti lety s mečem v ruce zabil krutého egyptského dozorce otroků. A teď Bůh říkal: „Mojžíši, tvá horlivost bude muset být posvěcena, jinak tě zničím. Jsi ochoten odložit svůj meč a vložit veškerou svou důvěru ve mě?“

středa 13. února 2013

SVATÉ RATOLESTI

Když čteme 1. Petrovu 1:15, “Buďte svatí; neboť já jsem svatý,” můžeme být znepokojeni. “Myslíš tím, že mám být tak svatý jako byl Ježíš? Nemožné! On byl bez poskvrny, dokonalý. Jak by někdo na zemi mohl dosáhnout této úrovně?”

Záměrem zákona bylo nám ukázat, že je pro nás nemožné dosáhnout Boží úrovně svatosti. Žádná lidská síla vůle nebo schopnosti by nás nemohli učinit svatými. Proto je pro nás jen jediný způsob (cesta), jak se stát svatými: musíme být v Kristu a Jeho svatost se musí stát naší svatostí.

“A je-li svatý kořen, jsou svaté i větve” (Římanům 11:16). Pavel říká, že protože Ježíš, kořen, je svatý, potom my, ratolesti, jsme také svaté. A Jan píše, “Já jsem vinný kmen a vy ratolesti” (Jan 15:5). Jinými slovy, protože jsme v Kristu, jsme učiněni svatými z titulu Jeho svatosti.

Pravda je, že Bůh bere pouze jednoho Člověka jako svatého – Ježíše Krista. A v Božích očích jsou v celé historii jenom dva představitelé člověka: první, skutečný Adam, a druhý Adam, kterým je Ježíš. Veškeré lidstvo je zahrnuto v prvním Adamovi a když on zhřešil, všichni jsme se stali hříšníky. Potom přišel Ježíš jako nový Člověk, a skrze jeho smíření na kříži, se všechno lidstvo potencionálně zavzato v Něm. Dnes Bůh rozlišuje pouze tohoto jediného Člověka, Ježíše – a On je svatý.

Jako Adam, odděleni od Kristova vykoupení, nemůžeme nikdy být svatí. Nezáleží na tom, jak dlouho žijeme, nebo jak moc se snažíme; nezáleží na tom, jak mnoho modliteb vyslovíme nebo jak často čteme Bibli; a nezáleží na tom, jak mnoho chtíče přemáháme, stejně nikdy nebudeme dokonale svatí.

Ježíš sám stojí v dokonalé svatosti. Pokud nějaký člověk chce stát před nebeským Otcem a být jím přijat, tak takový člověk musí být v Kristu. Stojíme před Otcem bez jakýchkoli vlastních zásluh a nároků. Stojíme pouze Kristovou milostí.

úterý 12. února 2013

PO VŠECHNY DNY SVÉHO ŽIVOTA

Starý Zákon je plný předobrazů a náznaků novozákonní pravdy. Kdykoli nemohu porozumět pravdě z Nového Zákona, nalistuji si její předobraz ve Starém Zákoně. Ve skutečnosti věřím, že každá příhoda či vyprávění ve Starém Zákoně jsou plny mocné pravdy pro novozákonní věřící.

Jedním takovým příkladem je vyprávění o Mojžíši u hořícího keře. Věřím, že tato příhoda je plná hluboké novozákonní pravdy na téma: svatost.

Zatímco byl Mojžíš sám na hoře Oreb a hlídal ovce svého tchána, náhle zaujal jeho pozornost podivný jev: Keř oslnivě hořel, a přece jej oheň nestrávil!

Mojžíš se rozhodl jít, aby se podíval zblízka, a jak přišel blíže, Bůh na něj z keře zavolal. „Řekl si tedy: Musím tam přece jít, abych viděl tu velikou podívanou – jak to, že ten keř neshoří! Když Hospodin viděl, že se Mojžíš přichází podívat, zavolal na něj Bůh z prostředku keře“ (Exodus 3:3-4, B21).

Ten keř hořel, aniž by shořel, protože v něm byl přítomen Bůh. Byla to viditelná ukázka Boží svatosti. Vskutku, kdekoli je přítomen, tam je svaté místo.

Nový Zákon nám říká, že jsme povoláni být svatí, „jako je svatý Bůh.“
  • „Ten, který vás povolal, je svatý – právě tak buďte svatí v celém svém životě i vy. Je přece psáno: Buďte svatí, neboť já jsem svatý“ (1. Petr 1:15-16, B21). Jinými slovy: „Je psáno, zaznamenáno, ustanoveno jednou a pro všechny: Máme být svatí jako je svatý náš Bůh.“ 
  • „Bůh nás totiž nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení“ (1. Tesalonickým 4:7, B21). Bůh nás nepovolal jenom ke spáse, nebo jenom do nebe, nebo jenom abychom získali jeho milost. Spíše jsou tyto věci přínosem našeho povolání, které zní: Buďte svatí, jako On je svatý. 
Každý věřící z církve Ježíše Krista je povolán k čistotě a bezúhonnosti v Božích očích. Jestliže jsi znovuzrozený, musí z tvého srdce vycházet volání: „Bože, chci být jako Ježíš a chodit před tebou ve svatosti po všechny dny svého života.“

pondělí 11. února 2013

OD NYNĚJŠKA by Gary Wilkerson

Po andělově oznámení „Nalezla jsi milost u Boha…“ (Lukáš 1:30), je v Bibli uvedeno, že Marie „počala.“ A totéž se děje s námi, když nalezneme Boží milost – On započne v našich životech něco nového. Pokud máš děti, víš, že jakmile přijdou, nic není jako dřív – tvůj svět je zcela vzhůru nohama. A zrovna takové to je, když do našich životů vnikne Boží milost.

Marie se toho chopila. Viděla, že věci budou jiné, a nehleděla na potíže, které by mohly přijít. Anděl jí řekl, že její dítě osvobodí zajaté – a to pohnulo Mariinou duší. Dala se do zpěvu:

„Má duše velebí Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, neboť si všiml ponížení své služebnice. Hle, od nynějška všechna pokolení budou vyprávět o mé blaženosti. Neboť mi učinil veliké věci Ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství k těm, kdo jej ctí, trvá od pokolení do pokolení“ (Lukáš 1:46-50, B21, zvýraznění přidáno).

V Mariině písni se chci zaměřit na dvě zvýrazněné fráze. První je: „Všiml si ponížení své služebnice.“ Marie zjistila, že Bůh viděl její situaci, její srdce, její obavy, naděje a sny. Bůh „si všímá“ úplně stejně i tebe a mě. Vidí přímo do našich potřeb, tužeb a obav i do myšlenek, že „Můj život nemůže dát do pořádku ani Bůh. Nic se nezmění.“

Díky Boží milosti můžeme potvrdit spolu s Marií: „Pán mi požehnal, protože mě vidí ve všech mých životních situacích. Kdykoli může v mém životě učinit změny a započít věci, které by mi nikdy nepřišly na mysl.“

Ve druhé frázi z Mariiny písně zjišťujeme, že Bůh proměňuje její život, a proto vyznává: „Od nynějška chodím v Boží milosti. Odkládám veškeré své snažení o bezpečí a jistotu a odevzdávám všechny své tužby a svá přání Jemu.“

To popisuje okamžik, kdy do našich životů přichází Boží milost. Vyznání: „Od nynějška“ označuje obrat o 180 stupňů. Každý, kdo chodí v Boží milosti, může říci: „Od nynějška pro mne již mé závislosti nejsou žádnou hrozbou. Mé obtížně zvládané manželství bude díky Boží lásce urovnáno. Mé dítě, které běží od Boha, pocítí Jeho láskyplné přesvědčování.“

pátek 8. února 2013

MOC DUCHA SVATÉHO

Učedníci, kteří zamířili do horního pokoje (viz Skutky 1,13), Ježíše vroucně milovali. Byli soucitní a obětaví. Nebyli ale ještě způsobilí být Jeho svědky. Je třeba více než láska k Ježíši a soucit k druhým, abyste se stali Jeho svědky.

Byli vyučováni v Kristově škole. Uzdravovali nemocné, vyháněli zlé duchy a činili zázraky. Při proměnění na hoře viděli Ježíše oděného v Jeho nekonečné slávě.

Byli poblíž, když mu při modlitbě v Getsemane stékal krvavý pot a potom Ho viděli viset na kříži. Viděli Ho vzkříšeného, spatřili prázdný hrob, jedli s Ním i mluvili. Dokonce Ho viděli vstoupit na nebesa! Stále však ještě nebyli připraveni o Něm svědčit.

Proč nemohl Petr jít k těm zmateným zástupům v Jeruzalémě a hned dosvědčit Ježíšovo zmrtvýchvstání? Vždyť tuto událost sám zažil! Proč nešel okamžitě kázat: „Ježíš žije! Vstoupil na nebesa! Čiňte pokání!“

Petr učinil velekněžím mocné prohlášení: „My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají“ (Skutky 5,31).

Skrze slova Svatého Ducha, který mluvil Petrovým prostřednictvím, se velekněží „rozlítili a chtěli apoštoly zabít“ (Skutky 5,33). Duch svatý též skrze Petra promluvil o letnicích a všichni, kteří to slyšeli „byli zasaženi v srdci“ (Skutky 2,37).

Štěpán, pln Ducha svatého, kázal náboženským vůdcům: „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové…Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby“ (Skutky 7,51.54)

Naplněni Duchem svatým budete moci směle stát před svými spolupracovníky, rodinou, kýmkoli – a vaše svědectví vyvolá jednu ze dvou reakcí. Buď budou volat „Co musím dělat, abych byl spasen?“ nebo vás budou chtít zabít! Vaše slova budou zasahovat hluboko do srdcí. Činí to moc Ducha svatého.

čtvrtek 7. února 2013

DONESTE TO KE KŘÍŽI

Pod Starou smlouvou byla vyžadována absolutní poslušnost. Boží zákon neslevil při nejnepatrnější neposlušnosti. Jednoduše řečeno, duše, která zhřešila, zemřela.

Tato přikázání byla jasně stanovena, popisovala dokonalou poslušnost a požadavky svatého Boha. Ale zákon neučinil v těle žádné opatření pro takovou poslušnost. A člověk sám sebe shledal úplně neschopným dodržovat přikázání zákona. Pavel nazval zákon jako: „…jho na šíji učedníků…které nemohli unést ani naši otcové ani my“ (Skutky 15:10).

Ale Pavel také píše, že „…zákon byl naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry“ (Galatským 3:24). Zákon odhalí naše srdce, naučí nás, že máme slabou vůli, že jsme bezmocní jako děti, že potřebujeme spasitele.

V tuto chvíli bys možná rád věděl: „Proč od nás Bůh vyžaduje absolutní poslušnost, a přitom nás nevybaví mocí, abychom jí dostáli?“ Bible to objasňuje: Bůh nás musí dostat na místo, kde si uvědomíme, že nemáme žádnou moc, abychom unikli našemu hříchu!

Izrael to stálo 400 let utrpení, aby se naučili, že nejsou schopni se postarat o své vlastní vysvobození. Nedokázali se sami, ve své síle, zbavit svých otrokářů. Potřebovali vysvoboditele – Boha, který natáhne svou ruku a vyvede je z jejich otroctví.

A trvalo to staletí – až do času Zachariáše – aby Izrael uznal svou potřebu vykupitele. Nakonec se přesvědčili, že potřebují spasitele, který bude „…jeho zdí ohnivou vůkol, a slávou budu u prostřed něho“ (Zachariáš 2:5). Bůh sám bude ohněm kolem nich – a slávou v nich!

Ale mnoho dnešních křesťanů se stále ještě této lekci nenaučilo. Žijí pod zákonem – snaží se ve svém těle, dávají sliby Bohu, pokoušejí se osvobodit ze svého hříchu. Každý den vstávají se slovy: „Tohle je ten den, Pane! Najdu sílu a také sílu vůle, abych zlámal tyto okovy. Jen trochu víc námahy a budu svobodný!“

Ne – to se nikdy nestane! Skončí to jen ve větší vině. Zákon je určený k tomu, aby nás vedl ke kříži – k uznání vlastní bezmocnosti, naší potřeby vykupitele!

středa 6. února 2013

HOSPODINOVA LASKAVOST

„Když je někdo pokoušen, vždycky jej vleče a vábí jeho vlastní chtíč“ (Jakub 1:14, B21). Všichni jsme vábeni svými chtíči, každý z nás, a to bez výjimek!

Jakub potom dodává: „Chtíč, jakmile počne, rodí hřích“ (Jakub 1:15, B21). Mluví zde o procesu porodu. Každý z nás má v srdci lůno chtíčů a každý hřích, který spácháme, je zrozen z tohoto lůna. Tak jako nejsou žádné dvě děti stejné, nejsou stejné žádné dva hříchy. Každý člověk produkuje svůj vlastní druh hříchu. V průběhu let se mnozí křesťané cítí pohodlně ve svých tajných hříších a stejně jako Lot se vůči nim stávají slepými a začínají je brát na lehkou váhu.

Přemýšlím o mnoha takových případech v těle Kristově. Přivíráme oči nad hříchem, když vyhledáváme chválu od druhých nebo když toužíme po postavení. Přivíráme oči nad hříchem pýchy, když jsme pyšní na naše duchovní kořeny, na naše biblické znalosti, na náš důsledný modlitební život. Možná vidíme sebe jako pokorné, laskavé, poddajné – ale nejsme.

Bůh žádný z našich hříchů nebere na lehkou váhu. Zjistil jsem to díky tvrdé lekci. Dnes, když se ohlížím zpět na téměř padesát let své služby, nerad vzpomínám na tu dobu, kdy jsem byl oklamán hříchem pýchy.

Vzpomínám si, že jsem byl hlavním mluvčím na jisté konferenci služebníků. Myslel jsem si: „Hospodin mi požehnal takovým obrovským zjevením. Nezapůsobila na mne žádná z těch osobností, které jsou zde. Bůh mne oddělil již při narození, abych byl pomazaným kazatelem.“

Zanedlouho poté jsem skončil pod reflektorem Ducha svatého a svítil přímo na mou pýchu. Kdybych se nedržel Pavlova nabádání, abych nechal dřívější věci za sebou, zoufal bych si. Bůh mi však ukázal své slitování nade mnou a já mu děkoval za jeho milost a trpělivost se mnou tenkrát i nyní.

Dnes mé srdce volá: „Pane, vím, že nejsem tím pokorným a skromným služebníkem, jak jsem si vždycky o sobě myslel. Jsem namyšlený, sebejistý, ambiciózní. Teď zjišťuji, že jakékoli pomazání, které mám, je díky tvé laskavosti!“

úterý 5. února 2013

STŘEZ SVOU NÁKLONNOST K NĚMU

„Proto si vzpomeň, odkud jsi odpadl, čiň pokání a dřívější skutky. Nebudeš-li činit pokání, přijdu k tobě a pohnu tvým svícnem z jeho místa“ (Zjevení 2:5, B21).

Ježíš říká: „Vrať se v mysli k tomu, kým jsi byl, když jsem tě poprvé spasil. Radoval ses z toho, že jsem přišel přebývat ve tvém srdci! Nemohl ses dočkat, až bude neděle, a ty půjdeš do kostela. Všechen svůj volný čas jsi trávil hloubáním nad mým Slovem a učil ses o mé lásce k tobě. Nikdy jsi nepovažoval modlitbu za břemeno, protože jsem ti byl vším. Miloval jsi mne víc než samotný život. Ale teď jsi od toho všeho odpadl. Nyní zabírám tak málo tvého času, tak málo tvé pozornosti. Tvůj vztah ke mně ochladl. Ve tvém srdci je něco jiného!“

Podívej se na vážné varování v tomto verši: „Nebudeš-li činit pokání, přijdu k tobě a pohnu tvým svícnem z jeho místa.“ Po mnoho let se teologové snažili toto varování zmírnit, ve snaze ho změnit. Ale nelze jej zmírnit – znamená přesně to, co říká.

Ježíš nám říká: „Tvrdíš-li, že máš Boží oheň, a přesto již nejsem touhou tvého srdce, odejmu od tebe veškeré světlo, které ti zbývá! Nehledě na to, jaké dobré skutky pro mě snad konáš, nebudeš již mým svědkem. Prostě neocením nic z toho, co činíš, protože jsi ztratil svou lásku ke mně.“

Je tvá láska k Ježíši výlučná? Děláš si pravidelně čas na to, abys byl s ním? Nebo se do tvého srdce vkrádají jiné věci a podmaňují si tvé myšlenky a sympatie?

Ježíš ti říká právě teď, abys činil pokání a začal znovu. Chce, aby ses zastavil a uplatnil: „Počkej chvilku. Vidím, jak se tahle věc vkrádá do mého života a olupuje mne o mou výlučnou lásku k Ježíši. Nemohu připustit, aby to nadále pokračovalo. Pane, odpust mi! Znovu zapal mou svíci.“

Dnes se vrať ke své první lásce. Požádej Krista o milost a sílu, abys začal znovu střežit svou náklonnost k němu.

pondělí 4. února 2013

BOŽÍ PŘÍZEŇ VEDE K NEBEZPEČNÉMU ŽIVOTU by Gary Wilkerson

Anděl Gabriel přišel k Marii, Ježíšově matce, a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená“ (Lukáš 1,28-29).

Myslím, že Marie byla zaražená, když k ní anděl promluvil, protože znala dějiny svého lidu. Věděla, co se stalo Izraelcům, kteří získali Boží přízeň. Jejich život byl opravdu požehnaný, ale ne vždy příjemný. Vzpomeňte si na tyto příklady:

Ábel získal Boží přízeň skrze svůj obětní dar. Ale jeho bratr Kain na něj žárlil, protože jeho si Hospodin neoblíbil – a Abel za to zaplatil životem.

Noe také získal Boží přízeň. Žil spravedlivým životem mezi zlým pokolením a byl ušetřen ničivé povodně. Ta však smetla i veškeré jeho pohodlí. Příběh o postavení archy není dětskou pohádkou, nýbrž smutným vyprávěním o soudu nad celým světem. Ačkoliv Noe se svou rodinou přežil, ztratili vše, co jim bylo drahé.

I Lot získal Boží přízeň a unikl soudu nad Sodomou. Hospodin ho vysvobodil z města, na nějž se valila strašlivá zkáza. Ale při útěku Lot také ztratil vše, co mu bylo drahé, včetně své ženy.

Josef získal Boží přízeň a Hospodin mu žehnal prorockými sny. Ale dar, který značil Boží přízeň, zároveň rozzlobil Josefovy blízké.

Boží přízeň je nebezpečná – a Marie to věděla. Židovské Písmo to ukazovalo jasně příběh za příběhem: Hospodinova přízeň může být doprovázena nebezpečím, strastmi, útiskem, pronásledováním, bolestí a utrpením. Je smutné, že mnoho amerických církví to nebere na vědomí. Spousta kazatelů učí, že Boží přízeň znamená žít bohatý, úspěšný život s pěkným autem či domem, žádné pronásledování, žádné obtíže, ale život stále na vrcholu.

Marie tomu rozuměla lépe a odrazilo se to v její odpovědi Gabrielovi: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova“ (Lukáš 1,38). Takto chci reagovat i já! Ať je Boží přízeň jakkoli nebezpečná, nechci ji vyměnit za jednoduchý, pohodlný život. Nechci žít bez nesnází, znamená-li to minout Jeho přízeň.

pátek 1. února 2013

SVĚTIT SABAT

Když mluví Boží Slovo o odpočinutí, míní tím i fyzický odpočinek. Ale Hospodinův svatý odpočinek začíná v duši: „A tak Božímu lidu zůstává sobotní odpočinek“ (Židům 4:9). Co je tím odpočinkem? Je to vložení všech našich břemen hříchu na Krista!

Sám Ježíš říká: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“ (Matouš 11:28). Říká: „Vírou musíte vejít do Otcova sabatního odpočinku. Musíte přestat nosit svá břemena z vašeho domu a do vašeho domu. Místo toho je všechna vložte na mě. Já jsem Pánem sabatu a jsem tím jediným, kdo může vaše břemena nést.“

Ptám se tě: Proč tolik křesťanů odmítá Ježíšovu nabídku? Věřím, že kdyby žil Jeremiáš dnes, byl by šokován všemi křesťany, kteří neustále nosí vlastní břemena hříchu a bitev s pokušením. Asi by zvolal: „Proč nosíte všechna ta břemena v takovém slavném sabatu? Neřekl vám snad Ježíš totéž, co já řekl Izraelitům: „Nevnášejte do svého domu žádná břemena“? Proč stále nosíte takový náklad? Nenoste břemena v sabatní den, protože je to den svatý Hospodinu!“

Zde je pointou, že sabat znamená, že máme zanechat své práce – našeho zápasení v lidské síle – abychom si zasloužili Boží spasení: „Nevynášejte břemena ze svých domů v den odpočinku a nevykonávejte žádnou práci, ale ať je vám den odpočinku svatý, jak jsem přikázal vašim otcům“ (Jeremiáš 17:22).

Toto je tajemství, jak máme světit sabat: Máme vložit všechna svá břemena na Ježíše a důvěřovat jeho Duchu svatému, že nám dá sílu žít. Tak to má být! Respektujeme sabat tím, že odložíme všechna svá snažení, kdy se pokoušíme sami bojovat se hříchem a pokušením.

Tento příkaz máme dodržovat nejen v neděli, nýbrž každý den!