pátek 29. března 2013

„NICKY, JEŽÍŠ TĚ MILUJE!“

Nejsem proti moderním způsobům služby. Pro svou službu používáme mnoho takových věcí, tyto „služební předměty“ nám však nedávají žádné vedení. Trávíme čas na kolenou, hledáme Pána pro vedení ve všech oblastech naší aktivní pomoci. A přesto je modlitba pro mnohé dnešní služebníky zbytečná. Spoléhají na počítače a moderní metody více, než na Krista.

„Odborníci“ se dnes ujímají opratí církve. Na hřích je pohlíženo psychologicky a je nazýván „nemocí.“ O závislých na drogách je řečeno, že mají „slabost.“ Oltáře jsou nahrazeny poradními místnostmi. Proroci svatosti jsou nahrazeni psychology a sociálními pracovníky, kteří chrlí nejnovější, na člověka soustředěný, žargon. Stručně řečeno, Ježíš je sesazován – a Freud je vyvyšován.

Před padesáti lety mě Bůh vedl, abych začal se službou drogově závislým a alkoholikům v New York City. Neměli jsme žádné peníze ani žádné příručky, byli jsme pouze závislí na Duchu svatém. Na dveřích našich kanceláří stálo: „Žádný zde nezáří – pouze Duch svatý!“ Během svých bohoslužeb jsme se modlili: „Pane, naše pomoc není psychologická ani psychiatrická, ale z Ducha svatého. Nemůžeme se pohnout z místa, dokud nezměníš to srdce!“

Nicky Cruz, jeden z prvních členů gangu, s nímž jsme se setkali, byl ve svém srdci vrahem. Jeho případu se ujal jeden náš známý psychiatr. Poté, co jsme s Nickym strávili celý den, psychiatr rozhodl, že je Nicky nenapravitelným a beznadějným. (Málo tento muž věděl o tom, že Nicky rád pletl hlavy „nejvyšším doktorům.“)

A přece měl Ježíš pro Nickyho jiné plány, a uskutečnil je pět minut poté, co odborníci řekli, že se nedá nic dělat. U Nickyho nebyla provedena psychoanalýza, jeho hlava nebyla vyšetřena. Ne, Bůh vyslal do jeho srdce šíp a tím šípem byla pravda z evangelia: „Nicky, Ježíš tě miluje!“

Ve chvíli odešlo Nickyho kamenné srdce a bylo nahrazeno srdcem masitým. Nicky plakal a všechny nás objímal. Byl nadpřirozeně proměněn mocí Boží poté, co nad ním odborníci zlomili hůl.

čtvrtek 28. března 2013

DEN MZDY

Chci vám nastínit čtyři tragické následky, které postihnou ty, kdo sesazují Pána.

1. „Izrael býval bujná réva, která své hrozny plodila pro sebe“ (Ozeáš 10:1).

Každý v Izraeli se staral jen o sebe a výsledkem byla naprostá prázdnota. Ozeáš hovořil k věřícím a ukazoval jim, co se stane všem, kdo ve svých životech sesazují Pána. Takoví lidé se stávají sobeckými a zkroušenými a každá jejich snaha končí prázdnotou.

2. „Jejich srdce je úlisné…Hospodin zboří jejich oltáře, jejich posvátné sloupy roztluče“ (verš 2).

Srdce amerického národa je rozdělené. Američané platí za pouhé vyznávání Boha svými rty a za náboženství, ale neuctívají Pána v pravdě. To vede přímo ke zhroucení všech našich posvátných institucí. Když ztratíme víru v Boha a vložíme svou důvěru v něco jiného, ta věc se nám stane modlou. To se dnes děje v našem národě. Naše společnost již nevěří Bohu, místo toho se obrací na vládu, prezidenta, systém vzdělávání, sociální podporu – to všechno zkouší, aby nalezla nějakou stabilitu. Bůh říká: „Pokud mi nebudete věřit, učiním, že všechny vaše instituce, ve které vkládáte důvěru, selžou.“

3. „Vy jste však pěstovali podlost a sklízeli jste zlo, živili jste se přetvářkou! Protožes spoléhal na vlastní cestu, a na množství svých hrdinů…“ (verš 13).

Ozeáš říká: „Přestali jste důvěřovat Pánu a teď budete sklízet plody nepravosti!“ Dnešní lidstvo je světaznalé, vzdělané a dobře informované. Sesazujeme Boha – odmítáním Bible a modlitby – a vyvyšujeme vědu, psychologii a vzdělání. A přece se vás zeptám: Jaká je z toho úroda? Co nám přinesla veškerá naše znalost?

4. „Nemáme krále, řeknou tehdy, neboť jsme Hospodina nectili“ (verš 3).

Ozeáš byl Izraelským prorokem, ale když Izrael znovu sklouzl ke špatnému, nebyl schopen tu ztrátu víry ukončit. Jeho slova nepřinášela žádnou autoritu. Kdykoli mluvil, lidé jen potřásali hlavami a říkali: „Nemáme žádné vedení, žádný směr. Pohybujeme se bez cíle.“

Právě teď se totéž děje v Americe a v dnešní církvi. Mnoho křesťanů se vysmívá svým pastorům a zesměšňuje jejich autoritu. Proč? Protože slova těchto mužů nemají žádnou moc. Lidé říkají: „Už nemáme ve své církvi žádné vedení. Jsme ztracení a zmatení.“ To je mzda za sesazování Pána!

středa 27. března 2013

ODMÍTÁNÍ BOŽÍ RADY

Prorok Ozeáš popsal strašné události, které Hospodin způsobil, protože místo Něho začali Izraelci opět uctívat lidské modly, ačkoliv je Pán mnoho let držel ve Své ruce.

Bůh Izraelcům požehnal, dal jim domy, které nemuseli stavět a vinice, které nesázeli, a Izrael vzkvétal. Hospodin dal povstat zbožným mužům, aby prorokovali, a dal lidem jasná slova vedení – a Izraelci Mu mnoho let zůstávali věrní. Naslouchali jeho radám a nevraceli se zpět k modlám. Když k nim Bůh promluvil, poslechli. A byli zázračně vysvobozováni od mocných nepřátel.

Nyní však Izrael od Hospodina odpadl a Hospodin ho obvinil z hrozného zla. „Hluboko tonou ve své zvrácenosti“ (Ozeáš 9,9). „Jejich vůdcové jsou vzbouřenci“ (verš 15).

Jaký hrozný hřích spáchali? Byl to alkoholismus, sexuální zvrhlost, ctivost, cizoložství, vraždy? Ne, Hospodin řekl, že tím zlem bylo, že se odvrátili od Jeho rad, nedbali na Jeho slovo a místo toho poslouchali lidi: „Můj Bůh je zavrhne; protože ho neposlouchali“ (Ozeáš 9,17). Tou největší špatností, kterou může věřící člověk v Božích očích udělat, je přestat se na Boha spoléhat.

Hospodin Izraeli říkal: „Už mi nedůvěřujete. Nejsem pro vás už vůdcem a zdrojem moudrosti, teď se obracíte k moudrosti lidské. Utíkáte pro pomoc zpátky k Egyptu, přesně tam, odkud jsem vás vysvobodil. Zavrhli jste Mé slovo a odvrátili se ode Mě.“

Jeden velký prorok kdysi napsal: „Opravdová síla nikdy netouží po spolupráci. Prostě požádá.“ Jinými slovy, Bůh nám neříká: „Vy uděláte vaši část a já tu svou. Jen se se mnou občas přijďte poradit.“ Ne! Bůh je opravdovou, čistou silou a žádá od nás na prvním místě, abychom ho následovali ve všem, co děláme. Máme se na něj bezvýhradně spoléhat a cokoliv jiného ničí jeho královský majestát nad našimi životy.

úterý 26. března 2013

DOSAZEN JAKO KRÁL

Apoštol Pavel píše, že až Ježíš opět přijde, ukáže se jako „ ten požehnaný a jediný Vládce, Král kralujících a Pán panujících“ (1. Timoteus 6:15, B21). Pavel vlastně říká: „Až Kristus přijde, všem ukáže, kdo je Pánem!“

Bůh Otec dosadil Krista za krále nad všemi národy a nad vší podstatou a jako Pána nad církví. Pavel říká: „Nezáleží na tom, jak věci vypadají z vnějšku. Všechno se může zdát mimo kontrolu a může to vypadat jako, kdyby moc přebíral ďábel. Je však pravdou, že Bůh pokládá všechno pod Ježíšovy nohy a on je stále králem nade vším!“

„Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím –to, co se vidí i co se nevidí, trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše“ (Koloským 1:16, B21). „On je hlavou těla církve, on je počátek a prvorozený z mrtvých, aby tak ve všem držel prvenství“ (verš 18).

Tyto verše dokazují, že všemohoucí Bůh ustanovil Ježíše Krista jako Pána a do jeho rukou byla vložena veškerá moc. A přesto vidíme kolem sebe, jak naše společnost a vláda sesazují Krista, odmítají poznání jeho autority a kralování. Odstraňujeme Boha z našich škol a soudních dvorů a ignorujeme ho při vytváření našich zákonů. A teď sklízíme příšernou úrodu.

Věřím, že odmítání Kristovy vlády v Americe je důvodem pro všechno krveprolévání, násilí, rasovou nenávist, morální úpadek, nelegální užívání drog a vypuknutí smrtelných sexuálních chorob v naší společnosti. Zákonodárci, učitelé a média činí z Boha něco, o čem se nemluví.

A přece jde mé znepokojení až za americké odmítání Ježíšovy autority. Věřím, že problém Kristova sesazování je o hodně horší, o hodně více tragický, protože se děje v jeho církvi. To je pravda! Náš vyvýšený Pán je sesazován v církvích po celé zemi a v životech mnohých věřících.

Je pochopitelné, že by chtěli sesadit Krista bezbožní lidé. Ale jak musí Boha rmoutit, když vidí, že je Kristus sesazován těmi, kteří se nazývají jeho jménem.

pondělí 25. března 2013

SPRAVEDLNOST Z VÍRY by Gary Wilkerson

Mnozí dnešní křesťané jsou vyčerpaní ze svých snah opustit hřích. Vynakládají na to veškerou svou energii, dokud nepřijdou o poslední kapku radosti. Vítězství, které pro ně Kristus získal, se ztrácí v urputných snahách nastolit svou vlastní spravedlnost.

Spravedlnost, která je získána čímkoli jiným, jenom ne vírou, vždycky selže. Víte, nemůže existovat Boží spravedlnost a naše spravedlnost. To by znamenalo, že jsou dvě evangelia: jeho a naše. Nemůžeme směšovat naši vlastní spravedlnost s Boží svatou spravedlností.

Asi se divíte: „Ale nepředpokládá se snad, že vynaložíme nějaké úsilí? Neříká snad Bible, že se máme vyhýbat hříchu?“ Hříchu se můžeme vyhnout jedině prostřednictvím Ježíše! On není jenom pravdou, kterou jste přijali; on je živým Bohem a vaším posvětitelem. Jeho posvěcující dílo ve vás nikdy nepřeruší den ani noc.

Pavel odpovídá na otázku vlastního úsilí v 9. kapitole Římanům, když hovoří o lidech, kteří již dosáhli spravedlnosti: „Že pohané, kteří o spravedlnost neusilovali, dosáhli spravedlnosti, a to spravedlnosti z víry“ (Římanům 9:30, B21). Tito lidé se nevyčerpávali svými vlastními snahami, ani se nedeprimovali svými selháními. Vložili všechnu svou víru v Ježíšovo dílo na kříži, které pro ně učinil – a okusili jeho vydatný život.

„Kristus je totiž završením Zákona, aby byl ospravedlněn každý, kdo věří“ (Římanům 10:4, B21). Kristus je završením. Neexistuje nic dalšího! „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, nebo na tom, kdo se snaží, ale na Bohu, který se smilovává“ (Římanům 9:16, B21). Tyto verše přinášejí svobodu veškerému věřícímu pokolení.

pátek 22. března 2013

NEOBVYKLÉ SLOVO

Nedávno mi dal Duch svatý neobvyklé slovo, takové, jaké jsem nechtěl slyšet! Řekl: „Jsi svázán velmi omezenou vizí Pánova oceánu něžného a milujícího soucitu. Hodně jsi trpěl vinou, odsouzením a strachem, protože jsi nedovolil Duchu svatému, aby zjevil, jak je rozsáhlá má odpouštějící, uzdravující a usmiřující milost. Neznáš mě v mé něžnosti!“

Bůh mi ukázal, že toto je kořenem mnohého vzdávání se a odpadání. Když udeří hřích – když vejde Satan jako povodeň, když upadnete do nějakého starého zvyku či hříchu – ďábel vytvoří zajetí. Nejprve vás zaplaví vina, potom se vaše srdce naplní strachem. Vaši duši přemůže pocit naprostého selhání a bezradnosti. Tehdy většina věřících začne postrádat milost - protože je jejich pohled na Boží slitování tak omezený.

Satan k tobě přijde a říká: „Dostal ses na svou nejzazší mez. Čas od času vyznáváš svůj hřích. Neexistuje žádný způsob, jak by ti Bůh teď odpustil, protože jsi zhřešil proti světlu. Pokud se vrátíš a vyznáš ho ještě jednou, budeš se obracet a hřešit pořád dokola. Tak to vzdej!“

Ďábel nechce, abys viděl Boží oceán slitování; chce, abys viděl jen úzký pramínek! Kvůli naší neznalosti odpouštějící a navracující moci Kristovy lásky jsme zničeni. Postrádáme pro sebe milost, protože jsme příšerně svázáni omezenou vizí. Naše oči nebyly ještě otevřeny, aby viděly tu nekončící milost našeho něžného Otce! Jsme natolik spoutáni falešným a omezeným pohledem na jeho milost, že se nám zdá téměř nemožné věřit tomu - či přijmout to -, co říká Jakub: „Vždyť Pán je plný soucitu a slitování“ (Jakub 5:11).

Tento verš znamená, že „Bůh je snadno zdrcen našimi problémy a bolestmi. Cítí naši bolest i naše selhání a je k nám laskavý a milosrdný. Miloval nás, i když jsme byli jeho nepřáteli. I když mu ublížíme, je rychlý nám pomoci, nás obnovit a odpustit nám.“

Slovo slitování znamená „laskavé a milosrdné zacházení s provinilcem, nakolik jen je dotyčný schopen.“ Bůh má moc nás zatratit do pekla pokaždé, když zhřešíme; má nás ve své moci a může si s námi dělat, co se mu zlíbí. A jeho něžné srdce těší být milosrdný, milující a laskavý k těm, kteří nejvíce selhali.

středa 20. března 2013

STRÁŽCI NA HRADBÁCH

Starý zákon končí tímto úžasným proroctvím Malachiáše: „Dříve, než přijdu já sám, abych soudil, pošlu k vám svého proroka Elijáše, aby vás varoval. Díky němu se rodiče sblíží se svými dětmi, abych při svém příchodu nemusel zničit zemi.“ (Malachiáš 4:5-6).

Toto proroctví se ve velké míře naplnilo ve službě Jana Křtitele. Anděl se zjevil Janovu otci a prorokoval, že jeho syn obratí mnohé v Izraeli k Pánu, a že „ půjde v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a nepovolné k moudrosti spravedlivých, aby přichystal Pánu připravený lid.“ (Lukáš 1:17).

Když Ježíš promlouval ke svým učedníkům o Janu Křtiteli, řekl: „Jste-li to ochotni přijmout, on je ten Eliáš, který měl přijít.“ (Matouš 11:14). A dodal: „Kdo má uši, slyš“ (verš 15). Věřím, že je Ježíš žádal, aby pochopili duchovní význam Janova příchodu, jak bylo prorokováno, v duchu a moci Eliášově.

Jan byl pomazán stejným nebojácným Duchem a mocí, kterou měl Eliáš. Otevřeně mluvil o hříchu neposlušnosti, o lidech své doby, kteří hledají jen potěšení. Kristus se měl brzy objevit, a tento mocný muž pravdy se náhle zjevil na scéně, aby přípravil lid pro Pána. Tento prorok z poušťe byl poslán, aby obrátil srdce lidí (což je nejpravdivější definice pokání) k Pánu. Jan vedl lid k pokání, navrácení, ke spravedlnosti a čistotě srdce, praktickému způsobu života ve svátosti, který by korespondoval otevřenému vyznání hříchů.

Domnívám se, že prorok Malachiáš, stejně jako ostatní starozákonní proroci, mluví o společnosti svatých lidí, kteří povstanou až těsně před druhým příchodem Krista. Budou sloužit pod týmž samým Duchem a mocí, která spočívala na Eliášovi a Janu Křtiteli.

V těchto posledních dnech budou Eliášovi přívrženci dbát Izaiášova proroctví: „ Křič z plna hrdla, ze všech sil, pozvedni hlas jako polnici. Ohlas mému lidu jeho provinění, domu Jákobovu jeho hřích.“ (Izaiáš 58:1). Oni jsou těmi strážci na hradbách – „...nedopřávejte si pokoje..........a ani jemu pokoj nedejte, dokud neobnoví Jeruzalém a dokud nezpůsobí, aby byl slavný na zemi.“ (Izaiáš 62:6-7) .

úterý 19. března 2013

VĚŘÍCÍ, KTERÝ ZŮSTÁVÁ V NĚM

„Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ (Jan 15:10). Ježíš věrně poslechl každé přikázání svého Otce a nazýval to „stálostí“.

Někteří křesťané si myslí, že si mohou zvolit a vybrat, kterými Kristovými přikázáními se řídit. Pokud se jim nelíbí, co je žádáno, jednoduše to ignorují nebo svou neposlušnost omlouvají slovy, “ Já to nevidím tímto způsobem; nevěřím tomu takto.” Jestliže se lidem nelíbí pastorova výzva ke svatosti, tak prostě odejdou a hledají pastora, který zdůrazňuje jen to pozitivní. To je důvod, proč se dnes šíří církví obrovská vlna apatie. Dali jsme poslušnosti špatné jméno.

Jak je možné, že se jeho ratolest nepodřizuje Jemu? Ježíš řekl: “ Jestliže někdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest a uschne; a budou sebrány a hozeny na oheň a shoří.” (verš 6) Může to snad být řečeno jasněji? Podřízenost (setrvání) zahrnuje spočinutí a zodpovědnost. Je možné být v Něm, spojen s kmenem, a nemít proud života, který přináší ovoce. Podřízení (setrvání) má co děla t s absolutní poslušností přikázání Krista, protože každá ratolest má svobodnou vůli – život nastřádaný v sobě. Ratolest není pasivní; musí vyvádět život z kmene. “Jestliže zůstanete ve mně a má slova zůstanou ve vás” (verš 7). Toto vysvětluje, že Slovo je Otcův prořezávající nůž. Jak může nějaká ratolest nést ovoce, jestliže je Pánovo Slovo ignorováno, nepoznáno nebo opomíjeno?

Vidíme ovoce sucha pokrývajícího celou Pánovu vinici – smilostvo, cizoložství, pijáctví, drogy – protože čistící proces mnohých se zastavil. Slovo Boží je Jeho nůž, dvojsečný meč. Většina křesťanů dnes nezná Boží Slovo, protože ho nečtou. Je nemožné nést ovoce spravedlnosti, aniž by Jeho Slovo zůstávalo v tobě. Opomíjení Slova zapříčiňuje neplodnost (prázdnotu života) a přináší hrozné chřadnutí Božího lidu.

Věřící, který zůstává v Něm je ten, který miluje Boha a má před Ním bázeň, hladoví po jeho Slovu a chvěje se před jeho mocí. Má potěšení z toho, že Jeho Slovo odstraňuje všechny překážky, modlí se, aby veškerý jeho život a podoba Kristu stále v něm rostla, a aby rostl stále více a více do zralosti v poslušnosti a lásce.

pondělí 18. března 2013

KRISTUS JE KONEC by Gary Wilkerson

Pavel nás na příkladu Izraele učí, co je opravdová spravedlnost: „Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří“ (Římanům 10,1-4).

Pavlův text nás vybízí k několika otázkám. Dělá nás to, že jsme ospravedlněni, spravedlivými? Ano, ve smyslu, že ospravedlnění nás staví do pozice spravedlivých. Dělá nás to, že jsme posvěceni, spravedlivými? Ano, ve smyslu, že postupně zažíváme, jak Kristova spravedlnost působí v našich každodenních životech. Ježíš je nám zdrojem ospravedlnění i posvěcení; obojího dosahujeme skrze Jeho dar milosti.

Mnoho křesťanů o tom slovy mluví: „Ježíš je mi zdrojem všeho.“ Ale svědčí o tom skutečně jejich život? Smutnou pravdou je, že hodně křesťanů žije, jako by od Boha přicházelo jen ospravedlnění – a jako by posvěcení dosahovali svými činy. Je to, jako by říkali: „Dosáhl jsem milosti vírou v Krista. Nyní se musím neúnavně snažit, abych byl posvěcen.“

Je to vlastně, jako kdyby říkali Bohu, že mu chtějí za jeho dar zaplatit: „Díky, že jsi mě skrze kříž ospravedlnil, Pane. Na oplátku budu posvěcen, když tě budu poslouchat. Ty jsi udělal první polovinu práce a já udělám druhou.“

Tento postoj vede přímo k životu v otroctví. Kolikrát jste jeli kolem nápisu „Kristus za tebe zemřel. Co jsi udělal ty pro něj?“ V církvi se to velmi rozšířilo.

Ježíš byl ukřižován, pohřben a třetího dne vstal z mrtvých, abychom mohli mít věčný život. Co bychom za to vůbec mohli udělat na oplátku? Odevzdávat desátky? Chodit na modlitební setkání? Více evangelizovat? Přesně o to se pokoušeli Izraelci. Izrael „usiloval o spravedlnost podle zákona“ (Římanům 9,31). Snažili se spravedlnosti dosáhnout svou vůli, ale nikdy se jim to nemohlo podařit.

Tento verš přináší všem generacím věřících svobodu: „Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří“ (Římanům 10,4). Ježíš je konec. Není nic dalšího! „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává“ (Římanům 9,16).

pátek 15. března 2013

JEŠTĚ ŠTĚDŘEJŠÍ NEŽ KDYSI

„Budu k vám ještě štědřejší než kdysi“ (Ezekiel 36:11, B21). Toto zaslíbení velkolepého Božího díla – většího než o Letnicích – nastane v těchto posledních dnech.

Přemýšlejte o svých duchovních „kdysi,“ když jste poprvé obdrželi spasení. Byli jste tak šťastní a nadšení z Ježíše. Teď vám Bůh říká: „Budu k vám ještě štědřejší!“ Udělá ve vaší církvi ještě štědřejší věci než kdy předtím. Štědřejší než to u Rudého moře? Štědřejší než Eliášovo svolání ohně z nebe a zadržení deště? Ano. Bůh má něco štědřejšího.

„Co může být štědřejší?“, ptáte se. „Samotná naše víra je postavena na těchto velkolepých příkladech.“ Milovaní, uvidíme nejplnější zjevení Ježíše Krista v historii lidstva. A taková je velkolepost tohoto zázraku: Bůh vezme nejzvrácenější a nejzvrhlejší pokolení všech dob – pokolení s nejkamennějšími srdci v dějinách – a očistí je, dá jim milující srdce, a přemění je na posvěcené stádo.

„Rozmnožím jejich lid jako stádo ovcí. Bude jich jako stád posvěcených ovcí…“ (Ezekiel 36:37-38, B21). Bůh zachrání „stádo“ – velký zástup – mužů a žen. Uvidíme hříšníky z každé oblasti života, jak jsou spaseni: Židé, muslimové, bohatí, chudí, vrazi, lidé veškerého původu.

Říkáte: „To není žádná nová věc. Zlotřilí hříšníci bývají vždy Kristem očištěni. Bůh tak činí od okamžiku kříže.“ To je pravda, ale pamatujte si, že hříchu přibývá: Hříšnost nabývá větších a větších rozměrů. A kde se rozmnožuje hřích, tam se mnohem více rozmnožuje Boží milost.

U Rudého moře se ďábel přibližoval a hrozil, že se vrhne na Boží lid. Dnes s tím rozdílem, že již vítězí nad odpadlou církví, zajímá a zotročuje miliony: „Protože vás…drtili ze všech stran, aby si vás zbytek národů mohl rozebrat...pomlouvají a očerňují vás“ (Ezekiel 36:3, B21).

Ale teď se Bůh chystá do toho vložit, kvůli tomu, že „nepřítel nad vámi volal: Hohó, ty dávné výšiny teď patří nám“ (verš 2). Satan a jeho zástup se posmívají a vysmívají a říkají: „Zničili jsme Kristovo dílo na zemi!“ Bůh však říká: „Kvůli svému jménu učiním mocnou záchranu.“

Budete potřebovat víru, abyste ten zázrak pochopili, protože přijde v nejpotřebnější a nejsvízelnější době v celé historii Církve. Bůh způsobí, že jeho stádo bude chodit ve spravedlnosti. Svrhne taková přesvědčení, že věřící budou mít doslova odpor ke svým minulým hříchům. „Rozmnožím vaše obyvatele…budou se množit a rozmáhat…a budu k vám ještě štědřejší než kdysi“ (Ezekiel 36:10-11, B21).

čtvrtek 14. března 2013

UDĚLEJ JE ZNOVU

Když Izraelité vyšli z Rudého moře, zpívali Bohu chvály za jeho mocné vysvobození, které pro ně způsobil. Určitě si navzájem říkali: „Nikdy se nestal tak velkolepý zázrak, jako byl tento! Žádná jiná generace v celých budoucích dějinách nebude nikdy svědkem tak mocné ukázky Boží moci – a tak očividným způsobem.“

David se ohlížel zpět na zázračné vysvobození Izraele u Rudého moře a řekl: „Pojďte, pohleďte na Boží skutky, tím, co koná mezi lidskými syny, vzbuzuje bázeň. Moře obrátil v souš, řeku prošli suchou nohou; radujme se tady z něho!“ (Žalm 66:5-6).

Izraeli bylo přikázáno, aby hovořil každé následující generaci o Boží velkolepé a zázraky činící moci, která pro něj byla vykonána. Měli používat své vysvobození u Rudého moře jako příklad. „Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal“ (Žalm 78:4).

Jakožto dítě muselo Davida toto vyprávění znovu a znovu ohromovat. Nyní vyprávěl David svým dětem ten samý příběh: „Víte, že Bůh žije, protože převedl naše otce Rudým mořem po suché zemi. A tak to říkejte svým dětem a vnoučatům!“ A oni to dělali.

Nestačilo jen mluvit o tom, co Bůh udělal v dávné minulosti. Žalmista chtěl vidět Boha, jak zachraňuje svůj lid v přítomnosti: „Bože, na vlastní uši jsme slýchali vyprávění svých otců o činu, který jsi vykonal za jejich dnů, za dnů dávných. Pronárody jsi vyhnal svou rukou, je však jsi zasadil jako révu; rozdrtils národy“ (Žalm 44:2-3).

Žalmista zde říká: „Hospodine, po celý svůj život slýchám, co jsi vykonal v minulosti, jak ty neuvěřitelné činy tvé slávy byly předvedeny mým otcům. Mé děti o tom slýchají, a nyní o tom uslyší i má vnoučata.“

Ale potom žalmista vyhrkl: „Jenom ty jsi můj Král, Bože! Rozhodni, a Jákob bude spasen“ (verš 5). Jinými slovy: „Ale, Bože, ty jsi také mým Králem. Udělej to znovu pro svůj lid!“

Když byl psán tento žalm, byl Izrael ve velké zkoušce. Boží lid čelil obrovské krizi a potřeboval současné vysvobození. A tak žalmista přišel k Pánu se silnými argumenty a volal k němu: „Pane, tvé děti si u Rudého moře možná mysleli, že nikdy nenastanou takové těžkosti, jaké byly ty jejich. Potřebujeme mocný důkaz tvé moci, paži napřaženou k záchraně. Pane, udělej to dnes znovu!

středa 13. března 2013

ZARMOUCENÉ SRDCE

Ježíš řekl: „Nermuťte se v srdcích a nemějte strach.” (Jan 14,27) Ve skutečnosti, mnozí křesťané mají zarmoucené srdce a žijí ve strachu. Ježíš také říká v tom samém verši: „Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám.” Přesto jen málo věřících může upřímně říct, že neustále prožívají pokoj v duši.

Zachariáš prorokoval o příchodu Mesiáše: „Vysvobodí nás z ruky nepřátel, abychom beze strachu sloužili jemu ve svatosti a spravedlnosti před jeho tváří po všechny dny svého života.” (Lukáš 1,74-75)

Milovaný Ježíš přišel na zem a zemřel za hříšné lidi, takže můžeme chodit s Bohem beze strachu, a prožívat jeho pokoj po všechny dny našeho života.

Ne strach, jen pokoj v duši a srdci po všechny dny. To zahrnuje dobré i špatné dny. Dny plné trápení, zvratů, zkoušek, a nejistoty. Bez ohledu na to co nám přijde do cesty, máme prožívat pokoj za všech okolností.

Zachariáš přidává tyto slova o Ježíši: „aby se ukázal bydlícím v temnotě a stínu smrti a přivedl naše nohy na cestu pokoje. (Lk 1,79)“ Říká, že Ježíš povede všechny své děti po cestě pokoje. Nikoliv nepokoje, prázdnoty či strachu.

Ježíš je princ pokoje. Při jeho narození anděl zpíval. Pokoj na zemi! Jeho evangelium je evangelium pokoje a On o sobě říká, Toto vše jsem vám pověděl, abyste ve mně nalezli pokoj. (Jan 16,33) Pokoj, to je to o čem je celé evangelium. To je to poselství, které Bůh svěřil synům Izraele; jím zvěstuje pokoj skrze Ježíše Krista, který je Pánem všech. (Skutky 10,36)

Ve světě čelíme soužení, pronásledování a zkouškám ohněm - zvenku boje, zevnitř obavy. Slovy apoštola Pavla (2. Korintským 7,5). Budeme pokoušeni, budeme trpět pro Ježíše a větry soužení budou se snažit svrhnout dům víry. Mu stavíme na Skále našeho spasení – Ježíši. Díky němu však budeme chodit v pokoji.

úterý 12. března 2013

SÍLA OBSTÁT

Bible říká, že radost Pánova je naší silou. Bez ní nemáme sílu obstát. Milovaní, musíme být na stráži, protože obviňování a odsuzování nad hříchem absolutně níčí tu radost, kterou máme v Pánu.

Hodně křesťanů je právě v tomto otroctví. Nepodaří se jim přijmout plnou a volnou milost a věří, že nemají právo na to se radovat. V celém Písmu Bůh vylévá svůj olej radosti na ty, kteří se naučili nenávidět svůj hřích a milovat jeho spravedlnost. To je co Písmo říká o Ježíši - Židům 1:9

Lidé, kteří odložili jejich hříchy a chodí s Pánem, můžou zápasit s tím, že to je nestálé. Ale v nich je takový obraz Pána, takový hlad, že výsledek je nevyhnutelný: budou mít radost!

Představ si Ježíše v těle, oblečený jako obyčejný člověk, sedícího vedle tebe. Zraněný, poražený křesťan se zahořklým pohledem viny, odsouzení a strachu se ti nepodaří ho poznat jak k tobě začne mluvit:

"Opravdu miluješ Pána?" Zeptá se.
Ty bys asi odpověděl, "Tak velmi!"
"Ty jsi zhřešil, že?"
"Áá-áno" odpověděl bys.
"Věříš, že odpouští všem kdo činí pokání a odvrací se od jejich hříchů?"
"Ano, ale ... Promin. Věřím, že jsem zranil svého Spasitele, opravdu jsem ho zranil."
"Když jsi tedy činil pokání, proč jsi ještě nepřijal jeho odpuštění??"
"Už jsem to udělal tolikrát!"
"Věříš, že on odpustí 499 krát - pokaždé, když budeš činit pokání a litovat toho?"
"Ano."
"Nenávidíš svůj hřích? Pořád chceš Boha do svého života?"
"Samozřejmě."
"Proč potom tedy necháš toho zlého ukrást ti to vítězství na kříži, tu sílu Berankovy krve? Proč si nepřivlastníš jeho radost a nevzhlédneš k němu?"

Nejmilejší, nepřestávejte a nevzdávejte se radosti v Pánu. Máte právo chválit ho - zpívat a být šťastni v jěm - protože máme Otce, který odpouští.

pondělí 11. března 2013

SNAHA O SPRAVEDLNOST by Gary Wilkerson

Už jsi se někdy bezúspěšně snažil o spravedlnost? Řekl sis: „To je naposledy, co jsem spáchal tento hřích“ a vydrželo ti to ani ne do zitřka? Už jsi se někdy modlil: „Pane, at to stojí cokoliv, chci rozdmíchat horlivost ve svém srdci," a ihned jak slova ochladnou, upadneš nazpět do svých starých zvyků? A když jsi neuspěl, snažil jsi se víc? A opět se ti to nedařilo?

Možná jsi se někdy divil: „Proč mi Bůh nepomohl? Tolik toužím po tom být spravedlivý, ale čas od času se mi to nedaří.“ Kde je tedy Bůh, když dojde na moji svatost? Kde je Jeho pomoc když mám vést svatý život?

„Horlí pro Boha, jenže v nevědomosti.“ (Římanům 10:2). Pavel zde říká, že Izrael měl špatný pohled na Boží spravedlnost. Mysleli si, že jim jen stačí vědět co dělat, ale Pavel poukazuje na to, že dosažení spravedlnost záleží na tom Koho známe. Stejně jako Izraelci, i my máme skrze víru v Krista přístup k Boží trvalé spravedlnosti. Ale můžeme zamítnout přístup stejně snadno jako lidé Izraele, pokud se budeme opírat o náš vlastní výkon namísto ve víru v Ježíšovu dílo pro nás.

Bůh nepožehná úsilí vytvořit si vlastní spravedlnost. Žehná pouze dílu svého Syna Ježíše. Jsme posvěceni - náše svaté kráčení je udržované - pouze skrze víru v Krista a Jeho prolitou krev za nás. A stejně tak, dle Pavla, se odmítl i Izrael „poddat Boží spravedlnosti.“ Jak často si říkáme: „Můžu žít spravedlivě“, ale pak se nespoléháme na Ježíšovo poskytnutí spravedlnosti? Zde jsou čtyři příklady toho, kdy jsme víc nadšení pro vlastní spravedlnost namísto té Boží:
  • Zlobíme se když uděláme chybu. Myslíme si: „Očekával jsem, že to zvládnu lépe.” 
  • Jsme pyšní na své úspěchy. Říkáme si: „Jsem duchovnější než předtím.” 
  • Soudíme prohry ostatních. Myslíme si: „Díky Bohu, že nejsem jako on.” 
  • Žárlíme na úspěchy druhých. Říkáme si: „Proč nefunguje má snaha o získání spravedlnosti jako u nich?“ 
Když se nám něco nepodaří, snažíme se nafouknout naše úsilí. Problém ale je, že jsme to nebyli my, kdo tam naši spravedlnost původně vložil, ale Bůh. Být obnoven do správného postavení v Pánu se nestane, protože něco uděláme. Děje se to z víry v Pána. Vyžaduje to kající a zlomené srdce - skromné přiznání, že Jeho moc nás sama obnovuje do správného postavení.

pátek 8. března 2013

PŘINÁŠET BOHU TO NEJLEPŠÍ

Ve Starém Zákoně lidé nepřišli k oltáři s beránkem, který by byl s vadou, anebo slepý či chromý. Museli přinášet Hospodinu to nejlepší.

Kdy přicházíš k Pánu s modlitbou? Je to ve tvém nejlepším čase, v době kdy jsi zcela probuzen? Nebo spíše přicházíš k Bohu ráno, aby ses modlil za svaté věci se svou myslí plnou úkolů, které mají být ten den vykonány? Nebo k němu přicházíš unavený po těžkém dnu a vlečeš se do jeho přítomnosti?

Milovaný, tvá mysl a srdce musí být tam, kde jsou tvé rty! Izajáš hovořil o druhu zápalných obětí, které „dojdou zalíbení na mém oltáři a můj dům bude nazýván domem modlitby pro všechny národy“ (Izajáš 56:7, B21). Ti, kdo přinášejí přijatelné oběti, jsou těmi, kdo „se k Hospodinu připojují, aby mu sloužili, aby Hospodinovo jméno milovali a byli mu služebníky“ (verš 6).

Tato přijatelná oběť položená na Boží oltář není chromou, málo horlivou a ospalou obětí, povinnou obětí na poslední chvíli. Spíše vychází ze srdce, které je stravováno láskou k Ježíši a které neustále volá: „Bože, chci jít dnes za tebou, abych tě poznal. Chci z tebe více!“

Hospodin říká o těch, kdo přinášejí takové oběti: „Ty všechny přivedu na horu své svatosti a oblažím je ve svém domě modlitby“ (verš 7). On uslyší naše modlitby a přivede nás na místo svatosti, radosti a moci!

„Blaze těm, kdo jeho svědectví se drží, těm, kdo jej celým srdcem hledají“ (Žalm 119:2, B21).

Jakmile si osvojíš modlitební návyk a odstraníš veškeré rozptylování, Bůh bude toužit, abys ho hledal celým svým srdcem: „Budeš-li jej hledat celým svým srdcem a celou svou duší, najdeš ho“ (Deuteronomium 4:29, B21).

čtvrtek 7. března 2013

MODLITEBNÍ KOMůRKA

Jeremjáš prorokoval, že žádnému z pastýřů, kteří odmítají hledat Boha v modlitbách, se nebude dařit: „Pastýři jsou tupí, nedotazují se Hospodina. Nejsou prozíraví, všechna jejich stáda jsou rozprášena“ (Jeremjáš 10,21).

Docela stejnou situaci, jakou tu Jeremjáš popsal, vidíme dnes v církvi. Mnoho pastýřů zlenivělo a zlhostejnělo. Své povolání berou jen jako zaměstnání s výplatou. Spoléhají se sami na sebe, místo aby poznávali skrze modlitbu Boží srdce. Už nemají sílu krmit své ovce a starat se o ně, a ovce jsou rozehnány.

Jednota, díky které byla kdysi církev silná, se nyní rozpadla. Jeremjáš o tehdejší době prohlásil: „Můj stan je zpustošen a všechna má stanová lana zpřetrhána. Moji synové ode mne odešli, nejsou tu. Není tu nikdo, kdo by ještě postavil můj stan a napjal mé stanové houně“ (Jeremjáš 10,20). Ta lana, o kterých mluvil, ta spojující Boží síla, která udržovala mezi lidmi jednotu, vymizela. Stádo bylo rozehnáno a kněží byli tak nečistí, že se nikdo neodvážil přistoupit ke svatým Božím věcem. Žádný kněz nebyl hoden dotknout se svatého stanu.

Chci se otázat těch, kteří hledají Hospodina: „Máte modlitební komůrku?“ Mít „modlitební komůrku“ znamená jednoduše zavřít se s Pánem kdekoli a kdykoli, věnovat Mu svůj čas, hledat Ho a volat k Němu (viz Matouš 6,6).

„Modlitební komůrka“ také znamená „modlitební zvyk“. Jste zvyklí být každý den sami s Bohem? Znamená to mít kázeň přicházet před Pána a mít srdce, které říká: „Musím být o samotě s Hospodinem – musím dnes mluvit se svým Otcem!“

Někdy je má modlitební komůrka v autě. Často je doma ve pracovně nebo v ulicích New Yorku. Před několika týdny byla na floridské pláži, po níž jsem hodiny chodil, zavřený s Pánem.

Druh modlitby, o kterém mluvím, spočívá v soukromí s Pánem – v samotě s Ním. Ježíš varoval před pokrytectvím v modlitbě. Jasně odlišil ty, kdo hledají Boha v tajné komůrce, od těch, kteří se modlí proto, aby je ostatní považovali za svaté.

středa 6. března 2013

JESTLIŽE HO HLEDÁŠ

„Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí“ (Matouš 6:6).

Když Ježíš mluvil o vejití do pokojíku, abychom hledali Otce, mluvil o něčem daleko přesahujícím fyzický pokojík. Starý Zákon nám říká, že Bůh rozdělil svůj lid na dvě kategorie: na ty, kdo jej pravidelně hledají na soukromém místě modlitby, a na ty, kdo tak nečiní.

Když se Bůh rozhněval na Izraelity kvůli jejich modlářství, Mojžíš si postavil svůj modlitební stan za táborem. Písmo říká: „Když chtěl kdokoli hledat Hospodina, musel vycházet ke Stanu setkávání, který byl venku za táborem“ (Exodus 33:7, B21). Vprostřed veškerého modlářství, které v Izraeli nastalo, si Boží lid stále dělal čas na hledání Hospodina. Tento hledající ostatek věděl, že musí odejít mimo tábořiště, jinak také upadne do odpadlictví, které se nad lidem přehnalo.

O několik století později porozuměl tento lid pod vedením krále Asy, proč jim Bůh žehnal, dával úspěch a udržoval je v míru s jejich nepřáteli: „‘…Hledali jsme ho a on nám dopřál odpočinutí ze všech stran!‘ Stavěli tedy a dařilo se jim“ (2. Letopisů 14:6, B21).

V jednu chvíli, během Asovy vlády, vytáhla proti Izraeli armáda čítající milion Habešanů. „Asa volal k Hospodinu, svému Bohu: ‚Hospodine, …Bože náš, na tebe spoléháme a ve tvém jménu čelíme této přesile.‘…Hospodin tenkrát ty Habešany před Asou a judskými muži porazil, takže se dali na útěk. …Stihla je drtivá porážka před Hospodinem“ (verše 10-21).

Když byl Asa napaden, padl na tvář a obrátil se k Bohu v modlitbě – a Bůh odpověděl vítězstvím.

Avšak krátce po tomto vítězství přišel za Asou prorok Azariáš a řekl: „Slyš mě, Aso i všechen Judo a Benjamíne! Hospodin bude s vámi, když budete s ním. Když ho budete hledat, dá se vám najít. Když ho opustíte, opustí vás“ (51:2). Jinými slovy: „Když přestanete hledat Boha a vzývat jeho jméno při všem, co děláte, opustí vás.“

Kdykoli Izrael hledal Hospodina, Bůh mu žehnal: „Když se ale ve svém soužení navrátí k Hospodinu, Bohu Izraele, on se jim dá najít“ (15:4). Izrael se těšil z odpočinutí, když hledal Boha na modlitbách a On je vždycky zachránil a dal jim přikázání a sílu.

úterý 5. března 2013

UHASIT OHEŇ

Blízký přítel mi po telefonu řekl něco, co mě úplně vyvedlo z míry. Cítil jsem hořkost a byl jsem naštvaný. Okamžitě jsem mu nezavěsil, ale rychle jsem hovor ukončil a on věděl, že jsem byl pěkně vytočený.

Ten rozhovor ve mně vyvolal oheň, byl jsem znepokojený, zraněný, a rozrušený. Hněv, rozhořčení a smutek se začal mnou rozlévat. Začal jsem z toho mít smíšené pocity.

Chodil jsem kolem mého studia bible. Snažil jsem se modlit, ale byl jsem tak neklidný a rozrušený a jen obtížně jsem se mohl soustředit na Pána. Modlil jsem se: "Bože, můj blízký přítel mě tak rozhodil a nebyl pro to žádný důvod. Musel to být ďábel, snaží se mě vyprovokovat. Nemám to poslouchat, že! "Dovolil jsem těm myšlenkám, aby ve mě hodinu bublaly. Nakonec jsem došel k bodu varu a vykřikl: "Pane, jsem z toho opravdu naštvaný!"

Právě tehdy, jsem slyšel ten tichý, jemný Boží hlas, říkající: "Davide, právě jsem ten oheň zahasil. Dusíš se ve vlastní šťávě ukřivděnosti, hněvu a nenávisti. Protože jsi byl hluboce zraněn, ale to co děláš je nebezpečné a neodvažuj se pokračovat. "

Naučil jsem se už dávno, že když Duch svatý mluví, vyplatí se naslouchat. Na místě jsem činil pokání a prosil o odpuštění. Pak jsem si sedl a začal přemýšlet: "Co to bylo, to co mě tak vyprovokovalo? A proč to tak ve mě stále vřelo? Nemůžu zůstat naštvaný na svého přítele. Tak dlouho jsme si byli blízcí. Vím, že mu odpustím. Proč jsem tak naštvaný? "

Najednou, mi to došlo. To, že to ve mně vřelo, nebyl důsledek toho zraňujícího rozhovoru. Byl jsem naštvaný, protože jsem dovolil, abych se snadno nechal vyprovokovat. Byl jsem rozrušený a rozhněvaný na sebe, protože jsem opět rychle vklouzl zpět do starého zvyku. Zvyku o kterém jsem si myslel, že jsem nad ním již zvítězil.

Nejrychlejší způsob, jak "uhasit plamen", je věřit v Kristova odpuštění. A On je připraven odpustit za všech okolností. "Ty přece, Pane, jsi dobrý a soucitný, velice miluješ ty, kdo tě vzývají! " (Žalm 86,5)

pondělí 4. března 2013

OPRAVDOVÁ SPRAVEDLNOST by Gary Wilkerson

Každý následovník Ježíše má ve svém srdci určitý hlad. Je jím vášnivá touha být před Bohem svatý – svobodný od hříchu, zvítězit nad tělesností, být před Pánem čistý a bez poskvrny.

Duch svatý vlastně sází tuto touhu – vrozenou touhu po bezúhonném životě – do srdcí každé lidské bytosti. Lidé všech náboženství, a dokonce i lidé bez jakéhokoli náboženství, jsou motivováni, aby žili dobře, dělali správné věci, milovali druhé, byli těmi nejlepšími lidmi, jakými mohou být. Někteří samozřejmě před touto touhou utečou a dělají opačné věci, stále si však jsou vědomi nějaké hluboké touhy dělat správné věci.

Ovšem, že všichni tuto touhu nenaplňujeme kvůli naší hříšné přirozenosti. Nevěřícím může duch tohoto světa zatemnit mysl, co se týče smyslu pro spravedlnost. Věřící mohou mít zdrceného ducha, že selhali v tomto způsobu života, který vzdává čest Bohu.

Tato touha žít správně se skrývá pod slovem spravedlnost. Znamená být v právu, když staneme před Bohem – žít se správnými motivy, emocemi a chováním – a budovat si správný vztah k jeho záměrům.

Abychom byli opravdově spravedliví, musíme vědět, co to znamená a co to neznamená. Znamená spravedlnost správné chování? Nikoli, můžeš dělat správné věci a přitom mít špatné pohnutky. Někteří křesťané dělají správné věci, jsou však motivováni duchem farizeů. Navenek je jejich chování správné, ale uvnitř jsou „mrtvými lidskými kostmi.“ Je snad spravedlnost touhou nebo vůlí být spravedlivý? Nikoli, mnoho lidí vyhledává spravedlnost s velkým nadšením, avšak selžou, když jí mají dosáhnout.

Bible popisuje naši spravedlnost dvěma slovy: ospravedlnění a posvěcení. Jakožto křesťané potřebujeme v našich životech obojí. První slovo ukazuje na náš postoj, nebo chcete-li správné postavení, před Bohem. To druhé popisuje naši cestu s Bohem, náš přetrvávající vztah k němu.

Nejsme-li ospravedlněni, nikdy nemůžeme být spravedliví. Můžeme činit dobře a trávit hodiny na modlitbách, ale tyto věci nás neučiní spravedlivými. To proto, že ospravedlnění souvisí s konáním věcí přesně. Abychom toho dosáhli, musí být zjeven Boží hněv proti hříchu. Musí být zaplacena pokuta za naše hříchy, aby je Bůh mohl omilostnit.

Všichni víme, že Ježíš tuto platbu (či smíření) za náš hřích zaplatil. Jeho oběť na kříži uhasila Boží hněv nad naším hříchem. Náš Spasitel uspokojil každý požadavek, abychom byli Hospodinem cele přijati a stáli před ním jednou provždy jako spravedliví.

pátek 1. března 2013

PŘESVĚDČENÝ A ODSOUZENÝ

Vždyť ze skutků zákona ‚nebude před ním nikdo ospravedlněn‘, neboť ze zákona pochází poznání hříchu. (Římanům 3,20)

Zákon byl seslán "aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny." (Římanům 3, 19). "Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry." (Galatským 3, 24).

"Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré. Bylo snad to dobré příčinou mé smrti? Naprosto ne! Hřích však, aby se ukázal jako hřích, způsobil mi tím dobrým smrt; tak skrze přikázání ukázal hřích celou hloubku své hříšnosti." (Římanům 7, 12-13)

Pavel říká: "nemohl jsem vyznat své hříchy předtím než jsem věděl, že to hříchy jsou. Nemohl jsem prahnout po Boží svatosti předtím než jsem věděl, jak daleko jsem od Boha. Zákon mě zasáhl, níčící mou nenucenost ohledně hříchu. Když jsem viděl Boží svatost skrze jeho přikázání, hřích se pro mě stal naprosto hříšným."

Toto je to odsouzení, které tě vede s pláčem přímo do Kristových náručí : "Milost Pane! Nedokážu se sám zachránit, nedokážu naplnit tvůj zákon. Vidím ten hřích v mém srdci."

Víra byla definována jako "let odcouzeného, kajícího se hříšníka pod Boží milostí v Ježíši Kristu". Jenom tento člověk, který byl odcouzen za jeho hříchy díky Božímu zákonu bude svobodný v Kristu svém útočišti.

V den Letnic povztal Petr a nabídl zástupům Boží evangelium milosti. Ale nejdřív je postavil do žhnoucího světla práva. Ukázal na ně prstem a řekl, "Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili." (Skutky 2,23) Lidé byli ve svých srdcích zasaženi a naprosto odsouzeni Božím slovem křičeli, "Co máme dělat?" (Skutky 2,37)

Adam byl obdarován evangeliem milosti - po tom co se mu otevřely oči ( viz Genesis 3,7). To bylo ale až po tom, co uviděl jeho zubožený stav a důsledek jeho hříchu. Bůh mu přinesl zprávu milosti a naděje.