pátek 31. května 2013

ZNAK ZRALÉHO VĚŘÍCÍHO

Znakem zralého věřícího je odmítnutí být „zmítanými a unášenými kdejakým poryvem učení.“ (Efezským 4,14) Takoví věřící nemohou být manipulováni žádným učitelem. Nemusejí pobíhat všude kolem, protože se pasou na zelených pastvinách a rostou v Kristu. Poznali Krista. Nebudou uchváceni muzikou, přáteli, význačnými osobnostmi nebo zázraky ale hladem po čistém Slově.

Pavel řekl, „Tak budou vždy ozdobou učení našeho Spasitele Boha.” (Titovi 2,10) Co je Kristovo učení? Boží milost „Nás učí, abychom se zřekli bezbožnosti a světských žádostí a žili na tomto světě rozvážně, spravedlivě a zbožně,“ (Titovi 2,12) Kristovo učení tě bude přizpůsobovat Kristovu obrazu. Odhalí každý skrytý hřích a každou hříšnou touhu.

Kárá tvůj učitel s autoritou, mluví a naléhá na tebe opustit hřích a opustit všechny modly, jak je popsáno v 2. kapitole Titovi? Učíte se zaníceně nenávidět hřích? A nebo opouštíte církev stále hluboce neusvědčeni? Poselství Kristova učení je: „Milovaní, když tedy máme taková zaslíbení, očistěme se od každé poskvrny těla i ducha a posvěcujme se v bázni Boží.”

Mnozí nám napsali, že jejich pastor jim řekl: „Nejsem tu, abych kázal proti hříchu;. Jsem tu, abych vyvýšil Ježíše.“ Nebo, „Neuslyšíte žádné z těch odsuzujících kázání z této kazatelny! Jsem tu, abych zbavil strachu a deprese můj lid.“ Dokonce letniční kazatelé mají dva extrémy. Někteří křičí tvrdé, zákonické evangelium bez lásky, jiní káží proti hříchu jako zbabělci, přičemž vše berou zpátky v tom samém kázání.

Kristovo učení je učení zbožnosti a svatosti. „Učí-li někdo odlišně a nesouhlasí se zdravými slovy našeho Pána Ježíše Krista a tímto zbožným učením, je nadut pýchou a ničemu nerozumí. Libuje si jen v hádkách a slovních potyčkách, které jsou zdrojem nevraživosti, neshod, urážek, zlých domněnek“ (1. Timoteův 6,3-4)

Kázání Kristova učení požehná, posílí a povzbudí, ale také tě usvědčí tak hluboce že nemůžeš sedět pod ním a stále lpět na tajném hříchu.

čtvrtek 30. května 2013

HLEDÍCE NA TVÁŘ KRISTA

Pavel mluví o službě, která nepožaduje konkrétní dary nebo talenty, spíš být znovuzrozený. Tato služba je první povolání každého křesťana a žádná služba se nemůže líbit Bohu aniž by nevycházela z tohoto povolání.

Mluvím o službě hledět na tvář Krista. Pavel říká:"Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňování k jeho obrazu ve stále větší sláve - to vše mocí Ducha Páně." 2 Korintským 3:18

Co vlastně znamená hledět na Pánovu slávu? Pavel zde mluví o oddělené, soustředěné chvále, čas dán Bohu jednoduše na to k němu hledět. A apoštol ryche přidává: "A proto, když nám byla z Božího slitování svěřena tato služba, nepoddáváme se skleslosti." 2 Korintským 4:1 Pavel ujasňuje, že hledat Kristovu tvář je služba, kde každý z nás je pro to oddělen.

Řecké slovo "hledíc" ve výše uvezeném verši je velmi silný výraz. Neoznačuje jenom dívat se, ale "upevnit znak na Něj". To znamená rozhodování se k tomu: "Nepohnu se z této pozice, předtím než udělám cokoliv, předtím než provedu jakoukoliv věc, musím být v Boží přítomnosti."

Hodně křesťanů překrucují tu frázi "hledící jako ve skle." Myslí tím zrcadlo s Ježíšovou tváří, která se v nich odráží. Ale to není to, co tady Pavel myslí. Mluví o intenzivním soustředění pohledu, jako když vážně zíráte na něco přes sklo a snažíte se to vidět jasněji. Máme upevnit naše oči touto cestou, odhodlaní vidět Boží slávu v Kristově tváři. Máme se oddělit pro svatost svatých ale v jediné touze: hledět záměrně a pokračovat s oddaností, že jsme změněni.

Co se stane, když křesťan hledí na Kristovu Tvář? Pavel píše: "Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňování k jeho obrazu ve stále větší sláve - to vše mocí Ducha Páně." 2 Korintským 3:18

Řecké slovo pro "změněn"je zde "přeměněn" což znamená přetvořen, proměněn. Všichni, kdo upnou svůj zrak na Krista jsou přeměněni. Ta proměna probíhá. Člověk je neustále proměňován k podobě a charakteru Ježíše.

středa 29. května 2013

HORŠÍ NEŽ SELHÁNÍ

Seděl jsem ve svém autě, plakal a myslel na to, jak jsem hrozně selhal. Byl jsem neslavně vyhozen ze soudní síně, ačkoliv jsem si myslel, že mě Bůh vede, abych vydal svědectví sedmi mladistvým vrahům. Mrazí mě, když si pomyslím, o kolik požehnání bych byl býval přišel, kdybych se byl v té temné hodině vzdal. Jak jsem dnes rád, že mě Pán naučil čelit neúspěchu a pokračovat v tom, co pro mě dále má připraveno.

Znám dva výjimečné Boží muže – oba sloužili tisícům lidí – kteří upadli do hříchu, jejž spáchal David s Batšebou. První z těch dvou se rozhodl, že nemůže pokračovat dál, a dnes pije a proklíná Krista, o kterém kdysi kázal. Druhý muž činil pokání a začal znova od začátku. Dnes vede mezinárodní misijní program, který přivádí tisíce lidí k Ježíši. Nechal své selhání za sebou a pokračuje dále kupředu.

Při práci se závislými a nenapravitelnými lidmi jsem si všiml, že většina z těch, kdo se vrátí starým návykům, se stane silnějšími než všichni ostatní, když čelí svému selhání a vrátí se k Pánu. Jsou si zvláště vědomi satanovy síly a naprosto se odmítají spoléhat na lidskou sílu.

Když Adam zhřešil, snažil se před Hospodinem schovat. Když Jonáš odmítl jít k Ninivanům, strach ho hnal na oceán, aby unikl Boží přítomnosti. Když Petr zapřel Krista, bál se na něj pohlédnout.

Bůh mi ukázal pravdu, která mi mnohokrát pomohla: Mnohem horší než neúspěch a selhání je strach, který je provází. Adam, Jonáš a Petr utekli od Boha ne proto, že by ho přestali milovat, ale protože se báli, že na ně je příliš rozzloben, než aby jim rozuměl. Satan takový strach využívá, aby přiměl lidi si myslet, že nemá cenu se snažit.

Kdyby se byl David poddal svému selhání, možná bychom už o něm více neslyšeli. On však běžel do Hospodinova domu, chytil se rohů oltáře a našel odpuštění a pokoj. A čekala ho ta nejlepší léta. A to samé může platit i pro vás!

úterý 28. května 2013

POVAŽOVAT SE ZA NESCHOPNÉHO

Považoval bys Mojžíše za neschopného? Asi sotva! Byl pro Izrael tím, čím je pro Ameriku Washington a Lincoln – a o hodně víc. Ale podívejme se pozorně na život toho velkolepého muže, jenž přinesl Izraeli zákon. Jeho kariéra začala vraždou, po které následovalo 40 let útěku před spravedlností.

Mojžíš byl člověkem bázlivým a nevěřícím. Když ho Bůh povolal, aby vyvedl Izraelity z otroctví, Mojžíš prosil: „Nejsem člověk výmluvný…Mám neobratná ústa a neobratný jazyk“ (Exodus 4:10). Po celý svůj život Mojžíš toužil vejít do Zaslíbené země, ale jeho selhání mu v tom zabránilo. A přesto, v Židům 3:1-2, Bůh srovnává Mojžíšovu věrnost s Kristovou. Mojžíšova selhání mu nezabránila vejít do Boží síně vítězů.

Obvykle uvažujeme o Jákobovi jako o velikém modlitebním bojovníku, který zápasil s andělem Hospodinovým a zvítězil nad ním. A přece byl život tohoto muže naplněn do očí bijícím selháním. Jakožto mladík, Jákob podvedl svého slepého otce, aby ukradl dědictví svému bratrovi. Pohrdal svou manželkou Leou, zatímco v sobě choval obrovskou lásku k její sestře Ráchel. Neakceptoval svůj manželský závazek.

Byl to muž lapený do sítě podvodu, krádeže, nevěrnosti a polygamie. Nicméně stále uctíváme Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova.

Král David, mocný válečník a zpěvák žalmů, měl potěšení v Hospodinově zákoně a představoval spravedlivého člověka, který nebude vysedávat s hříšníky. A přece, jak jsou šokující slabosti tohoto velikého muže. Když sebral Batšebu jejímu muži Uriáši, poslal toho nic netušícího muže na smrt v předních liniích své armády. Prorok Nátan prohlásil, že tento dvojitý hřích dal Hospodinovým nepřátelům obrovskou příležitost k rouhání.

Představ si velikého krále, který stojí u rakve svého mrtvého nemanželského dítěte, po jeho boku ukradená manželka, a svět plný nepřátel, kteří proklínají Boha kvůli neblaze proslulým hříchům tohoto muže. A přesto Bůh nazval Davida mužem podle svého srdce (1. Samuel 13:14).

Jestliže tě tvá selhání zbavují odvahy, mám pro tebe dobrou zprávu. Nikdo není blíže Božímu království než-li muž či žena, kteří se zdají být poraženi, této porážce čelí a pokračují dál v pokojném a vítězném životě. Navzdory selhání, pokračuj dále! Často se stává, že právě po selhání člověk udělá svůj nejvelkolepější skutek pro Boha.

pondělí 27. května 2013

OPRAVDOVÉ JEŽÍŠOVO HNUTÍ by Gary Wilkerson

Cožpak by neběželi zraněný muž, zraněná žena nebo zraněné dítě na místo, kde jsou Bůh odpovídá na celoživotní problémy a kde se dějí veliké zázraky uzdravování? To je skutečné „Ježíšovo hnutí.“ A neděje se plánovaně, důmyslně či organizovaně; děje se, když přijde Bůh. Kdekoli se projeví jeho sláva, ať již skrze věrné kázání nebo jednoduché svědectví, lidé poběží, aby ji zakusili.

Lidé „k nim pospolu běželi“ (Skutky 3:11, přel.). Velmi důležité je slovo „pospolu.“ Ti lidé se nestrkali. Běželi jako jeden muž, každý z nich pokořen majestátní mocí Boží přítomnosti.

Takový účinek má Boží sláva. Ona nás sjednocuje tak, že žasneme. Vskutku, taková je Boží touha vzhledem k nám – odložit naši rozdílnost, odpustit urážky a jít za těmi, kdo potřebují naše odpuštění nebo nám potřebují odpustit.

Nemůžeme očekávat na slavného a úžas budícího Boha, který bude jednat v našem středu, jestliže náš jazyk tíhne k mluvení zlých věcí, naše srdce je obtěžkáno závistí, náš duch odmítá odpustit druhým. Proč by nevěřící běželi do církve, kde vládne potměšilost a rozdělení? Jednání Boží slávy spojuje naše srdce – ale jak můžeme být spojeni, když odmítáme odložit své rozdělení?

Proč se Boží sláva objevuje v některých církvích a na některých lidech, a v jiných případech nikoli? Petr dává odpověď při té scéně v chrámu. Řekl těm žasnoucím lidem: „Muži Izraelští…Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše“ (Skutky 3:12-13).

Bůh svou vznešenost, slávu a moc umístil do jednoho zdroje: do Krista. Jeho sláva není známa chytrým a mocným mužům, ani skrze brilantní plány a důmyslné strategie. Jeho slávu lze nalézt v jediném zdroji: v Ježíši.

Jestliže chceme ve svých životech a do svých církví Kristovu slávu, nestane se tak prostřednictvím naší síly nebo našeho plánu. Dojde k tomu, když se staneme prázdnými, aby nás On mohl naplnit. Musíme říci spolu s Janem Křtitelem: „On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3:30).

pátek 24. května 2013

CHUDÝ ČLOVĚK ÚPÍ K BOHU

V prvních verších Žalmu 51 čteme, že se David odvolává na Boží odpouštějící milostrdentví: “Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu!"

David věděl co má dělat: "Ty, kdo úpěli, Hospodin slyšel, ze všech soužení je vysvobodil." Žalm 34:17 Drazí svatí, toto je vaše vítězství nad hříchem: absolutní důvěra že nezáleží na tom jak bolestivě jsi hřešil nebo padal, vy sloužíte Pánu který je připraven odpustit, dychtí po tom vás uzdravit, a má v sobě mnohem více milosrdenství než byste kdy potřebovali.

Ten zlý k vám přichází a říká,“Ne! Jestli se dostaneš z toho háčku příliš lehce, skočíš do hříchu znova.” Nechá vás cítit se ubohými, nehodnými zvednout ruce k chvále Bohu, nebo dokonce přijmout jeho Slovo. Ale máme zdraň: Úpějte jako David úpěl, z celého vašeho srdce. Jdete k Bohu a řekněte mi, “Pane, Ty mě miluješ. Vím, že jsi připraven mi odpustit. Přiznávám se.”

V ten moment jste čistí s Bohem. Nemusíte platit za váš hřích. Bůh vás miluje tak moc, že za vás dal svého Syna, který za to už vlastně zaplatil. Milosrdný, milující advokát touží po tom vám pomoci a postarat se o vás:”Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíš Krista spravedlivého." 1 Jan 2:1

Moje malá vnučka chtěla jít po nízké betonové zdi. Jak jsem jí jistil ze zadu, snažila se mě rukou odehnat. Nechal jsem ji jít samotnou a ona poté spadla (ale aniž by si ublížila). Kdyžupadla, já jsem jí nesekýroval a neřekl jsem jí, “Podívej co jsi udělala. Užnejsi moje vnučka!”

Pán mi řekl, “Davide, dopřeješ si takto milovat toto dítě, ale mě nedovolíš milovat tě také tak. Ty se naplňuješhrdostí nad tvými dětmi, ale nedovolíš mě udělat to stejné s tebou.”

Bible říká, že Bůh se těší svými dětmi!

čtvrtek 23. května 2013

BÁZEŇ PŘED PÁNEM

Říkával jsem: „Nepřicházejte ke spasení jenom proto, že se bojíte pekla. Přijďte v upřímné víře.“ Ale mýlil jsem se. Apoštol Pavel řekl: „Protože známe tuto bázeň před Pánem, přesvědčujeme lidi“ (2. Korintským 5,11). Existuje zbožný strach, který vede k pokání.

Je pravda, že pro satana a jeho anděly bylo připraveno peklo. Je také pravda, že křesťané jsou zachráněni nezaslouženou milostí a že věřící mají jistotu ve víře v Krista.

S Boží pomocí jsem jednou a provždy zanechal smrtelného běhu tělesné smyslnosti a světského smýšlení. Opustil jsem tento závod! Už dále neběžím hnán tělem, za zvýšením svého ega ani pro lidské potěšení.

Chci udělat víc než se pouze vzdát duševního upnutí se k věcem, domům, autům, pozemkům či majetku. Chci sílu a milost, abych potlačil své touhy, abych odložil všechno haraburdí, abych prodal, co nepotřebuji a přestal kupovat, stavět a získávat zbytečné věci. Chci mít oči tak upřené na Krista a věčnost, že věci tohoto světa na mě ztratí svůj vliv a už mi nebude vládnout materialismus.

Milovaní, pokud je pro vás obtížné přijmout toto poselství, jestliže vás to sebeméně rozzlobilo či zneklidnilo, možná byste měli učinit to, co jsem poslední dobou dělal já. Zavřít se každý den s Bohem a žádat Svatého Ducha, aby obrátil Boží svaté světlo na vaši duši. Buďte k Pánu naprosto upřímní. Brzy tak jako já zjistíte, kolik času jste promarnili a kolik pošetilých žádostí a potřeb vás ochromilo. Padnete na tvář před svatým Bohem a doznáte, že máte v srdci chlad a prázdnotu.

Když tohle uděláte s upřímným srdcem, začnete děkovat Bohu, že ve vás vzbudil výčitky svědomí a přiměl vás ke zcela jinému závodu.

Svatí Boží, velice brzy přijde Pán v oblacích slávy pro Svou nevěstu – nevěstu bez vady a vrásky. Nevěstu očištěnou od žádostivosti, pýchy a světských přání.

Máme strávit své poslední okamžiky na zemi hromaděním peněz do tašek plných děr? To pěkně děkuji! Já tudy pouze procházím. Nechci, aby mě tu cokoliv drželo. Díky Bohu za všechny dobré věci, které mi dal – rodinu, pěkný dům, moderní dopravu – ale denně teď připravuji své srdce, abych od toho všeho odešel a Vykupitel mě přijal do svého náručí!

středa 22. května 2013

OSUDNÝ ZÁVOD

Slovo „závod“ naznačuje soutěžení a v Židům 12:1 je Boží lid přirovnán k běžcům na dlouhou trať. V dnešní době je však závod narušen a odměna se stává spíše tělesnou.

Pokud bychom mohli v nebi strávit jen pár minut, už bychom více v tomto tělesném závodě nesoutěžili. Kéž bychom mohli nakrátko projít branami Božího města; napojit se pokojem, krásou, nebeskými skvosty; naslouchat impozantním andělským chórům, zpívajícím o slávě našeho Pána; prolínajícím se s patriarchy, mučedníky a apoštoly, kteří si prošli obrovským soužením; navštívili bychom své milované, kteří nás opustili; pocítili záři Božího svatého světla a to nejlepší - zahlédli tvář vzkříšeného Božího beránka a pocítili tak slávu, vřelost a pocit bezpečí vyzařující z Jeho přítomnosti!

Pokračovali bychom i nadále v tomto osudném závodě, poté, co bychom se vrátili zpět na zem? Nikdy! Ty a já bychom žili jen pro Pána, odmítali bychom svět se všemi jeho radovánkami a tělesnými záležitostmi. Běželi bychom Jeho závod!

Pokud bychom ale strávili jen několik minut pekle, už bychom také nikdy nebyli stejní jako dřív. Představte si, jaké by to bylo, nechat se vtáhnout do černé ohnivé pece a věčné tmy; být náhle uvrženi do démonického světa plného bezbožnosti, nadávek, nenávisti, chtíče a zkaženosti; slyšet sténání věčně zatracených a stát se svědkem jejich zděšení a skřípotu zubů; denně přicházet do styku s těmi, jež ukřižovali Pána Ježíše nebo konají jiné nepravosti; neustále poslouchat beznadějné a zbytečné modlitby zatracených, kteří vyhrožují pěstmi Boží spravedlnosti a proklínají den, kdy se narodili; pocítit jaké to je, být ztracen, odříznutý od Boha a od pravdy, lásky, pokoje a veškeré podpory.

Jak bys jen mohl zůstat po návštěvě pekla stejný jako dřív? Odmítal bys i nadále Boží Slovo, Jeho dům, Jeho lásku? I nadále by ses jen sobecky honil za majetkem, hromadil zlato a stříbro a modlit se za ještě více a více? To asi těžko. Ne, ty i já bychom prožívali každou hodinu, jako by to byla naše poslední.

Chceš přestat běžet, nadarmo rozrážet jen vzduch? Nastav svou tvář a srdce a hledej Pána, jako nikdy předtím!

úterý 21. května 2013

ČEKÁNÍ NA NĚHO

Prorok Samuel dal králi Saulovi příkaz: „Jdi do Gilgalu a čekej…Přijdu a dostaneš příkazy“ (viz 1. Samuel 10:8). Jedinou Saulovou povinností bylo čekat! Bůh chtěl slyšet, jak Saul říká: „Bůh své slovo dodrží; ani jednou nevyšlo ze Samuelových rtů prázdné slovo. Bůh řekl, že mám čekat na příkazy, a já budu čekat.“

Ale pýcha usuzuje: „Bůh to tak určitě nemyslel. Asi jsem se přeslechl.“ Místo toho, abychom stáli na Božím slově, začínáme se pokoušet domýšlet si věci podle sebe. V pozdních hodinách ležíme v posteli a říkáme: „Pane, takhle si myslím, že by se to mohlo udělat.“ Je hříšné udělat něco velmi logického a rozumného, když to není Božím jasným příkazem. Jestli chceš Bohu něco dokázat, dokaž mu, že na něho budeš trpělivě čekat.

„Samuel mu ale řekl: Cos to udělal? Saul odpověděl: Když jsem viděl, že se lid rozbíhá a ty v dohodnutý čas nejdeš a že se Filištíni shromažďují v Michmasu, řekl jsem si: Filištíni mě teď v Gilgalu přepadnou, a já jsem si ještě nenaklonil Hospodina. Proto jsem se odhodlal přinést tu oběť sám. Zachoval ses jako hlupák! zvolal Samuel…Teď ale tvé království neobstojí. Hospodin si už našel muže podle svého srdce. Jeho určil za vůdce svého lidu, protože ty jsi nesplnil, co ti Hospodin přikázal“ (1. Samuel 13:11-14, B21).

Saul čekal sedm dní – ale to čekání nebylo svaté. Byl netrpělivý, rozhněvaný, ustrašený a podrážděný. Musíme čekat s vírou a věřit, že Bůh o nás pečuje a že nás miluje a že ve svůj čas přijde. Ta otázka čekání je natolik důležitá, že vám musím ukázat nějaké biblické texty, které o ní mluví.

„V onen den se bude říkat: Hle, to je náš Bůh, na něj jsme čekali a on nás zachránil. To je Hospodin, na něj jsme čekali. Budeme jásat a radovat se, že nás spasil“ (Izajáš 25:9).

„Od věků se nic takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká“ (Izajáš 64:4).

pondělí 20. května 2013

UKAŽ NÁM SVOU SLÁVU by Gary Wilkerson

Petr s Janem se na cestě do chrámu setkali s chromým žebrákem. Když Petr uslyšel jeho prosby o almužny, odpověděl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Skutky 3:6).

Ten žebrák byl okamžitě uzdraven! Byl to zázrak s významným následkem: „Protože se držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu seběhli do sloupoví, kterému se říká Šalomounovo“ (3:11).

Ten uzdravený muž „se držel“ Petra a Jana. To vykresluje představu někoho, kdo se drží jako klíště a pevně je svírá, bez jakéhokoli studu. Bylo to, jako by ten muž říkal: „Boží přítomnost je skutečná! Roky zde sedím a žebrám o pomoc, ale nikdy jsem nezažil něco takového. To zapůsobilo na mou duši více než cokoli jiného!”

Bůh miluje srdce, které se ho drží a které k němu stále volá: “Pane, tvá sláva je příliš velká na to, aby jen prošla kolem. Držím se té naděje, kterou mi dáváš – naděje na uzdravení, na proměnění, na tvou přítomnost v mém životě a v mém okolí.”

„Všichni” se přišli podívat, co se to stalo (3:11). Až Bůh zjeví svou slávu v moci, reakce nebude bezvýznamná. Velikost jeho moci vyžaduje pozornost celého okolí.

Co kdyby se to zázračné uzdravení žebráka stalo v církvi, kde jsem pastorem? Nebyli bychom schopni nakoupit dost židlí, abychom je měli pro ty davy, které by přišly. A to nemluvím pouze o čumilech, kteří milují podívanou. Všichni jsme lační po Božím dotyku ve svých životech. Věřící i nevěřící dnes trpí stejným způsobem a potulují se jako ovce bez pastýře a touží po tom, co je reálné. A tak když se projeví Boží sláva a přinese novost života, přitáhne pozornost všech, nejen několika lidí.

„Všichni se k nim v úžasu seběhli“ (3:11). Když lidé viděli, že byl ten žebrák uzdraven, žasli: „Nic, co známe, se tomu nevyrovná. Jistě je na tomto místě Bůh!“

Dovol mi se tě zeptat: Chceš ve svém životě více z Boha? Chceš, aby jeho sláva přišla do tvého domova, do tvého manželství, do životů tvých dětí a aby proměnila věci tak, že všichni budou v úžasu? A víš, co? - Bůh to chce taky! Chce, abys žasl nad jeho slávou a byl jí proměněn. A chce, aby svět kolem tebe žasl nad tím, jak jeho slavná moc přináší nový život do situací, v nichž vládla prohra.

pátek 17. května 2013

NEKONEČNÝ SOUCIT

Milá, 19 letá zdravotní sestra mě zastavila po bohoslužbě. Se slzami v očích, vzlykala žalostné přiznání: „Pane Wilkersone, jsem lesba se cítím tak špinavé a nečistě. Církev kam jsem běžně chodila měpožádala, abych tam již nechodila. Kazatel mi řekl, že nemůže riskovat, že nebudu svádět jiné v jeho sboru. Mám pocit, že sebevražda je moje jediná cesta ven. Žiji v hrozném strachu a odsouzení. Musím se zabít, abych nalezla klid?“

Pořád couvala ode mne, jako by se cítila příliš nečistá v mé přítomnosti. Zeptal jsem se jí, jestli stále miluje Ježíše. "Ach, ano," odpověděla. Každou hodinu kdy jsem vzhůru moje srdce naříká k Němu. Miluji Krista se vším co je ve mně, ale jsem svázána tímto strašným zvykem.

Jak krásné to bylo vidět jak se její tvář rozsvítila, když jsem jí řekl, jak moc Bůh miluje, a to i v jejích bojích. Řekl jsem jí: „Bůh nakreslí čáru tam, kde jste. Každý impuls k Němu se účtuje jako o spravedlnost. Jakýkoliv pohyb zpět přes čáru, pryč od něj, je hřích.“ Pokud se přiblížíme k Němu, on se přiblíží k nám. Udržujte svůj duchovní impuls! Milujte Ježíše, i když ještě nemáte totální vítězství. Přijmout jeho každodenní odpuštění. Žij z jednoho dne na druhý! Buď přesvědčený. Ježíš miluje hříšníky, tak mu musí milovat tebe taky!

Usmála se, úsměv úlevy a řekla: „Pane Wilkersone, jste první kazatel, který mi kdy nabídl paprsek naděje. Hluboko v mém srdci vím, že Mě pořád miluje a že mě vysvobodí z tohoto otroctví. Ale byla jsem tak odsouzována každým. Díky za vaše poselství naděje a lásky.“

Čtenáři tohoto poselství, žiješ pod odsouzením? Už jsi zhřešili proti Hospodinu? Už jsi zarmoutil Ducha svatého ve svém životě? Vedeš prohranou bitvu s přemáhajícím pokušením?

Vše, co musíš udělat, je vyhledat Boží slovo a objevit, Boha milosrdenství, lásky a nekonečné soucitu. David řekl: „Budeš-li, Pane, připomínat viny, kdo, Hospodine, obstojí? Ty jsi však plný odpuštění, aby tě lidé v úctě chovali! “ (Žalm 130, 3-4).

čtvrtek 16. května 2013

JEHO MILOSRDENSTVÍ

Máme kázat o Hospodinově milosrdenství celému lidstvu. David řekl: „Spravedlnost tvou jsem ve svém srdci neskryl, hovořil jsem o tvé pravdě a tvé spáse. Nezatajil jsem tvé milosrdenství a věrnost velikému shromáždění“ (Žalm 40:11).

Nejenže si David přisvojil toto úžasné poselství, on věděl, že toto poselství nutně potřebuje celé shromáždění a zraněný svět. David byl Bohu vděčný za takovou velikou lásku, protože byl obklopen svými vlastními selháními: „Postihly mě moje nepravosti“ (Žalm 40:13). Nezáleží na tom, jak těžce lidé hřeší, Bůh stále miluje. A proto poslal svého Syna. A o tom bychom měli kázat světu!

Můžeš říci spolu s Davidem: „Nezatajil jsem tvé milosrdenství a věrnost velikému shromáždění“?

Asi jeden z nejvíce citovaných a zpívaných veršů z celého Božího Slova je tento: „Tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem“ (Žalm 63:4). Možná se zeptáš: „Co je myšleno tím, že je jeho milosrdenství lepší než život?“ Život je krátký! Pomine jako tráva, která je zde po dobu jedné sezóny a pak uvadá. A přece jeho milosrdenství trvá navěky. Za miliardu let k nám bude Ježíš stejně laskavý a milující jako nyní. Druzí tě mohou připravit o život, ale nemohou tě připravit o jeho milosrdenství.

Největším hlásáním jeho milosrdenství je radostná chvála. Zastav se a chvíli přemýšlej: Bůh na tebe vůbec není naštvaný. Jestliže opouštíš své hříchy, může ti odpustit a v tu samou chvíli tě obnovit.

Písmo říká, že mezi nás a našeho Pána se nemůže nic dostat: žádný hřích, žádná vina, žádné odsuzující myšlenky. Můžeš říci: „Hospodin žehná mému životu a já se mohu radovat a jeho chválit. Jsem čistý, svobodný, je mi odpuštěno, jsem ospravedlněn, posvěcen, vykoupen!“

Kdybys doopravdy pochopil, jak je k tobě laskavý – jak trpělivý, jak pečující, jak rychle odpouští a žehná – nebyl bys schopen to pojmout. Křičel bys a chválil bys ho, až bys z toho přišel o hlas!

Milovaní, Ježíš přichází – a my jsme připraveni jít. Máme milujícího a laskavého Otce, který o nás pečuje. Zaznamenává každou slzu, kterou jsme kdy prolili.On vidí každou tvou potřebu a zná každou tvou myšlenku – a miluje tě!

středa 15. května 2013

PÍSEŇ VÍTĚZSTVÍ

Děti Izraele byly v beznadějné situaci!

Před nimi bylo Rudé moře, nalevo a napravo hory; a zezadu se přibližoval Faraon se svými železnými vozy. Zdálo se, že je Boží lid beznadějně v pasti – jako kachny, které sedí a jenom čekají na popravu. A přesto, věřte nebo ne, je Bůh záměrně na toto nebezpečné místo dovedl!

V Izraelském táboře nastala panika. Muži se třásli strachy a ženy s dětmi plakaly, když vytvářely hloučky kolem prarodičů a dalších příbuzných. Náhle se na Mojžíše sesypali rozlícení vůdci rodin a křičeli: „Tohle je jistě konec! Nebylo snad v Egyptě dost hrobů, aby nás pohřbili tam? Musel jsi nás vytáhnout až sem, abychom umřeli tady? Říkali jsme ti v Egyptě, abys nás nechal být. Otročit tam bylo určitě lepší než zemřít v téhle hnusné poušti!“ (viz Exodus 14:10-12)

Rád bych věděl, jestli měl i Mojžíš nahnáno. A přece, když tento Boží muž plakal, zdá se, že mu Pán vynadal: „Proč ke mně úpíš?“ (Exodus 14:15, B21).

Nikdo v Izraeli nemohl vědět, jaké velké vysvobození Bůh způsobí! Náhle vítr rozdělil moře a lidé prošli rozdělenými vlnami po suché zemi. Když se je snažil Faraon se svou mocnou armádou dohnat, vody se začaly znovu vzdouvat a obklopily je a všichni utonuli!

Jaký to musel být pohled! Boží lid se na druhém břehu otočil a uviděl svého mocného nepřítele zničeného, jako by to byli cínoví vojáčci. Potom zazněla v táboře píseň, když znovu zjistili, že je Bůh vysvobodil z nemožné situace! Písmo zaznamenává jejich reakci – a píseň, kterou zpívali:

„Tehdy zpíval Mojžíš se syny Izraele tuto píseň Hospodinu: Zazpívám Hospodinu, slavně se vyvýšil: Koně i s jezdcem smetl do moře! Má síla, má píseň je Hospodin, to on se stal mým spasením. Toto je můj Bůh a já ho chci chválit, Bůh mého otce, chci ho velebit“ (Exodus 15:1-2, B21).

úterý 14. května 2013

MODLÍCÍ SE PAYSON

Dr. Edward Payson, známý jako „modlící se Payson“, byl pastorem v Portlandu v Maine před téměř 200 lety. V roce 1806, jen pár let po Deklaraci nezávislosti, byla Amerika zpustošená těžkou hospodářskou depresí. Bylo to temné období a Dr. Payson zaznamenal tuto tragédii ve svém okolí velice jasně. Napsal:

„Obchod stagnuje, mnozí krachují. Stovky lidí byly vyhozeny z práce a jsou bez prostředků. Bojím se o svou ubohou zemi. Mám strach, že naše hříchy přispěly k soudu nad námi. Někteří z našich skvělých mladých obrácených bratří a sester ztratili vše včetně svých domovů, ale mé srdce těší, že jsou i v tom všem radostní a pokojní. Ostatní, kteří Boha nemají, ztratili rozum, neustále si dělají starosti a zřejmě umírají na zlomená srdce.“

Dr. Payson a jeho sbor přišli o všechno zboží. Dr. Payson sám žil v těchto těžkých časech velice skrovně. V dopise své matce z 28. prosince 1807 napsal:

„Podmínky se zhoršily. Velké množství bohatých obchodníků teď žije v chudobě. Obchody denně krachují. Chudobinec je už plný, ještě je však třeba zaopatřit stovky dalších. Mnozí, kteří byli vychováni v nadbytku, jsou teď závislí na druhých, aby se mohli denně najíst.

Možná se, matko, pro mě budeš trápit a řekneš: „Ubohý Edward!“. Ale nikdy jsi neměla větší důvod těšit se ze mě a volat „Bohatý Edward!“ než nyní. Požehnán buď Bůh, má víra nestojí na tak vratkých základech, aby jimi tyto bouře otřásly. Díky Pánu jsem ve všech těchto problémech klidný, smířený a dokonce šťastný. Neříkám, že necítím bolest – cítím. Všechny mé pozemské naděje jsou zničeny. V těchto podmínkách je nemožné bolest necítit. Dříve jsem si myslel, že vím, že svět je zrádný a jeho požitky jen chvilkové; ale tyto těžké časy mě naučily odvrátit se od lidských věcí a usilovat o věci Boží. Modlím se za to, aby mi Hospodin, ať by pro mě měl jakákoli světská požehnání, raději místo toho dal svou milost.“

Edward Payson zanechal vší snahy běžet závod svého života sám (viz Židům 12,1). Mohl radostně opustit vše, co vlastnil, protože ačkoliv byl v tomto světě, nebyl z něj.

„Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla. A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova“ (2. Korintským 12,9).

pondělí 13. května 2013

MAJÍ JEŠTĚ PŘIJÍT VĚTŠÍ VĚCI by Gary Wilkerson

Bůh chce skrze nás činit mocné věci. Chce skrze nás vyjádřit světu svou lásku. A tak jestli lpíme na něčem, co brání Božímu konání – na své tvrdohlavosti, na svém odmítání ve všem Mu důvěřovat – upozorní nás na to.

Někdy po nás Bůh chce, abychom ke svým životům něco přidali, a potom teprve udělá, co bude moct. Může to být něco, co jsme neudělali, a tak chce, abychom se ptali sami sebe: „Jsem pomalý, když mám reagovat na Boží žádost?“

Příklad něčeho podobného nalezneme ve Skutcích, když učedníci přijali nového člena místo Jidáše. V Horní místnosti metali los a vybrali Matiáše. Vypadalo to jako něco malého. Ti samí muži viděli, jak Ježíš činí zázraky, otevírá slepé oči, vymítá démony, dokonce křísí člověka z mrtvých. Viděli, jak přichází na zemi Boží království jako nikdy předtím. A když Kristus vystupoval do nebe, řekl jim neuvěřitelná slova: „Budete činit dokonce větší věci, jakmile vám sešlu svého Ducha. Přijmete jeho moc. Mají přijít ještě větší věci!“ (viz Skutky 1:1-8).

A opravdu, ti samí učedníci šli až za hranice Izraele a Středního Východu, až do Evropy a Indie a Afriky, a kázali národům dobrou zprávu o Kristu, to všechno během jedné generace. Proč pro ně bylo tak důležité připojit k sobě dalšího učedníka? Dělali to z jednoho prostého důvodu: Petr pochopil, že to po nich Bůh chce.

„V té době vstal uprostřed shromáždění učedníků Petr…a řekl: ‚Bratři, muselo se naplnit, co v Písmu Davidovými ústy předpověděl Duch svatý o Jidášovi…patřil mezi nás a měl podíl na této službě‘“ (Skutky 1:15-17, B21). Petr se odvolával na Žalm 109:8 „Jeho pověření ať přijme jiný.“

To je veliká lekce pro dnešní Kristovu církev. Proto nikdy nepřehlížejte ustavičné požadavky srdce, ať jsou jakkoli malé. Bůh ukazuje na tyto věci, aby zjevil, jak na Něho naše srdce reaguje. Mají přijít ještě větší věci!

pátek 10. května 2013

VYPOŘÁDAT SE S POCHYBNOSTMI

Jestliže se nebudeš vypořádávat se svými pochybnostmi, bude na tobě spočívat duch reptání a stěžování si. Budeš tak žít a tak i zemřeš. Své pochybnosti nemůžeš jednoduše potlačit, musejí být vykořeněny.

Podívej se na Izrael jen tři dny po vysvobození z Egypta. Předtím zpívali, hráli na tamburíny a dosvědčovali moc a sílu mocného Boha, chlubili se jeho vedením a ochranou. Potom přišli do Mary, což znamená „hořké vody.“ To pro ně bylo zkouškou.

Bůh neustále připouští krizové situace, dokud nás něčemu nenaučí. Jestliže se z toho odmítáme poučit, přijde doba, kdy nás ponechá v naší hořkosti a v našem reptání. „Tři dny šli pouští, aniž nalezli vodu. ...Tehdy lid reptal proti Mojžíšovi. ‚Co máme pít?‘ říkali“ (Exodus 15:22,24, B21).

V neděli se Izraelité měli báječně – zpívali, tančili a chválili. Potom přišla středa a byli v těžkostech. Další krize – a hroutili se!

Jak mohl lid tak rychle ztratit své sebevědomí? To proto, že nikdy žádné neměl. Nikdy si nevybudovali pod sebou základy. A tak ve zkoušce selhali. Z předchozí krize se nenaučili vůbec nic a opět propásli příležitost vyzařovat velkolepost svého Boha.

Od toho dne se Izrael nedokázal od Boha nic naučit. Dokonce začali považovat jeho dobrotu za samozřejmost. Neměli co jíst, a tak jim seslal z nebe manu. Zasypal je křepelkami, že se navrstvily za táborem do výšky 1 metru. Ale nebylo slyšet ani slovo díkůvzdání! Místo toho se lid stal hamižným a nadělal si zásoby ze všeho, co od Boha dostal. Izrael se zatvrdil!

Ale jaká je to škoda jít z krize do krize a vůbec se z toho nepoučit. To s sebou přináší prokletí, že na vás spočine duch reptání.

čtvrtek 9. května 2013

UZDRAV MOU NEDOVĚRU

„Ať ale žádá ve víře a bez pochybností. Kdo pochybuje, podobá se totiž mořské vlně, větrem bičované a hnané sem a tam. Ať nikdo takový nečeká, že od Pána něco dostane – člověk s dvojakou myslí je totiž ve všem nestálý.“ Jakub 1, 6-7

Svět je plný křesťanů, kteří nespoléhají na Boží Slovo. Myslí si, že je nevinné sedět u stolu v Božím domě a „brblat“ a stěhovat si, protože Bůh to neslyší. Bůh slyší naše reptání!Obviňují Boha, že se nestará, narážejí na to, že nás nechává padnou dolů.

Bůh mě varoval, abych nedal svůj hlas stále se vracejícím otravným pochybnostem a strachům – ne své ženě, svým přátelům, svým milovaným, svým kolegům. Bůh říká, abych vzal tyhle pochyby na kříž a řekl: „Ježíši, uzdrav mou nedověru. Vezmi ji ode mě.“

Izrael strávil 40 let ve zmatku – pomlouvání, stěžování, plni hořkosti a žárlivosti. Jak mizernou existenci vedli zatímco proklamovali, že jsou dětmi Božími, že jsou svatí. Ale to bylo jejich svědectví, nikoli to Boží.

Musíš přijít na místo a do bodu, kde v Něho doufáš. Pokud jsi se tomu naučil teď, příště až přijde krize, budeš zpívat a křičet chválu svému Vysvoboditeli!Oh, vítězství nastane, ale mnohem důležitější bude, že zasadíš smrtelnou ránu všem pochybnostem, strachu a nevěře.

Kde začínáš? Díváním se přímo do zrcadla Božího Slova. Porovnej svoje slova a činy za posledních 30 dní: “Brblal”jsi? Stěžoval sis? Možná odpovíš, “Ano, ale nestěžoval jsem si na Boha!” “Ale ano, stěžoval! Nezáleží na tom kde nebo komu sis stěžoval, všechno to směřuje k Bohu.

Na jakémkoli místě otevřu svou Bibli, tak vidím, “Doufej ve mě a provedu tě. Svěř mi svoje cesty.”Co to požaduje? Jednoduše toto: Zůstaň klidný a uzři Pánovo spasení. Ptáš se, “Ale co když se nic nestane?” Tak právě tohle je reakce pochyb a strachu.

Milovaní, obraťte se k Bohu a řekněte: “Udělal jsem vše, co bylo v mé situaci možné. Vím, že nemohu udělat nic dalšího, abych svůj problém vyřešil. Hodlám v Tebe doufat a čekat na tvé vítězství.”

Nechte Boha, ať vykoná své svědectví světu, svědectví o jeho věrnosti. Milujte ho celým svým srdcem. Dejte mu všechny svoje problémy, všechnu svou víru a své doufání!

středa 8. května 2013

PÍSEŇ UPROSTŘED TĚŽKOSTÍ

„Naši věznitelé nás tam žádali, abychom jim prý zpívali; naši tyrani od nás chtěli veselí: "Co kdybyste nám zpívali některou z písní sionských?!"Jak bychom ale byli zpívali Hospodinovu píseň mezi cizinci?” (Žalm 137,3-4)

Boží lid byl na nejtěžím místě v jejich v jejich dějinách a jak jsou odvedeni do zajetí , jejich věznitelé je žádají, aby zpívali. Přesto že v nich není žádný život jen skleslost, zoufalství, a beznaděj.

Zástupy křesťanů jsou ve stejném postavení dnes. Můžeš být chycen ve své situaci a nebo ďábel přichází za tebou se starým pokušením. Jsi na hraně toho vzdát to, myslíš si: „Nezvládnu to.” Navzdory všemu mému pláči a modlidbám, staré pouta mě budou pronásldovat navždy!

Když Izrael padnul do Babylonských pout, jejich věznitelé na ně volali. Zpívejte, hrajte pro nás! Slyšeli jsme vše o vás a co Bůh udělal pro vás. Nyní vemte své tamburíny a přineste své harfy. Hrajte pro nás píseň. Ukažte nám vaší radost v Bohu!

Nevěřím, že tato žádost nebyla jen jako posměšek. Věřím, že to byla taky žalostná prosba. Babylonští bohové je nechali vnitřně prázdné a vysušené. Neměli žádnou naději. Ale oni slyšeli Izraelce zpívat svému Bohu. Bohu, který je viděl skrze meuvěřitelné okolnosti. Oni říkali: „Tito lidé mají Boha, který pro ně může otevřít moře. Jeho oheň sestupuje dolů z nebe a On stojí proti jejich nepřátelům. To musí něco být na tom jejich Bohu!”

Jako celý svět I oni chtěli vidět lidi, kteří vytrvali ve stejných promlémech jako oni, a kteří čelili stejným bitvám jako čelili oni. ale umí i zpívat, křičet a držet své víry v nejtemnějších hodinách! Babyloňané požadovali píseň, protože tam je něco, co v srdci každého člověka, co volá: „Kde na tváři země je něco, co může učinit, že budeš zpíva i když jsi ztratil vše?” Potřebovali svědectví! Je důležité, aby Boží děti, ať jsou kdekoliv kdykoliv, a zpívají písně Sionu: „Bože, já ti věřím, bez ohledu na to, co se děje”

Svět křičí k nám: „Můžete nám ukázat zázrak! Není to rozevírající se Rudé moře, které zapůsobí na nás. Není to vidět slepé, kterým se vrací zrak a chromí kteří jsou uzdraveni. Je to , že se můžete podívat na nejtemnější hodinu vašeho života. Situace která je z lidského pohledu naprosto beznadějná a přesto úsměv s radostí na tváři, zpívat Bohu chvály. to je zázrak, který chceme vidět. ”

úterý 7. května 2013

SLUŽEBNICTVÍ

Pýcha je zapuzena myšlenkou služebnictví. Dnes chce být každý čímkoliv kromě služebníka. Jedna oblíbená dětská hra v Americe nese název „Přemožitelé vesmíru“ (Masters of Universe). Je to ale i stávající teologie mnoha křesťanů. Citujeme Písmo: „ A tak už díky Bohu nejsi otrok, ale syn, a když syn, pak také dědic.“ (Galatským 4:7). Co tu Pavel doopravdy říká je, že syn, který byl správně vychováván, ví, že je právoplatným královským synem se všemi právy, ale svého otce miluje natolik, že si vybral roli služebníka. Pavel o sobě také napsal, že je „služebníkem Ježíše Krista“ (Římanům 1:1) a Jakub sám sebe nazval „služebníkem Boha a Pána Ježíše Krista.“ (Jakub 1:1).

Služebník nemá svou vlastní vůli, slovo jeho mistra je jeho vůlí. Kříž představuje smrt všech mých vlastních plánů, všech vlastních myšlenek, tužeb, nadějí a snů. Ale ze všeho nejvíc to znamená zemřít sám sobě, své vlastní vůli. To je pravá pokora. „Ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži!“ (Filipským 2:8). Svým učedníkům řekl: „Můj pokrm (životní naplnění) je konat vůli Toho, který mě poslal.“ (Jan 4:34). Jinými slovy: „Odmítám vzít věci do svých vlastních rukou. Vždy čekám na pokyn od svého Otce!“

Jan napsal: „… vždyť jsme na tomto světě takoví, jako je on.“ (1. Jan 4:17). Každý opravdový křesťan by měl být schopen říct: „Skutečně chci činit Jeho dokonalou vůli.“ Ale právě tady děláme chybu – nastavíme své srdce pro něco, co chceme, co vypadá dobře nebo zní logicky, ale nejedná se o Boží vůli. Postíme se, modlíme a přimlouváme za to! Proléváme řeky slz! Dožadujeme se toho! Citujeme Písmo! Přemlouváme ostatní, aby s námi souhlasili! Jedna z největších pastí na křesťany je dobrá myšlenka, která není Božím přáním, dobrá strategie, která nepochází od Boha, dobře vymyšlený plán, který není Jeho. Dokáže tvá touha přežít kříž? Dokážeš se toho vzdát a zemřít tomu? Měli byste být schopni upřímně říct: „Pane, možná to není ďábel, kdo mě zastavuje, ale Ty! Pokud to není Tvá vůle, mohlo by mě to zničit. Odevzdávám to na kříž! Udělej to Tvým způsobem, Pane.“

pondělí 6. května 2013

PEVNÁ VÍRA by Gary Wilkerson

„Zapomněl jsem udělat něco, o co mě Pán požádal? Nechci, aby v mém životě cokoli bránilo tomu, co chce Bůh udělat.“

Pán lidi vždy přivádí k tomuto bodu. Proč? Protože předtím, než může uskutečnit ty nejlepší věci, musí v nás udělat něco hlubokého. Chce nám dát své vítězství, ale chce také naši naprostou oddanost.

Prvních šest kapitol knihy Jozue popisuje nádherné věci, které Hospodin ve svém lidu učinil během několika let. Izrael byl právě osvobozen ze 400 let dlouhého otroctví. Skončilo 40 let putování pouští. A po tom všem jim Bůh požehnal. Teď stáli na hranicích Kanaánu, zemi oplývající mlékem a medem, jak jim Hospodin zaslíbil již před lety. Překročili tedy hranice – a co se stalo? Jozue se okamžitě obrátil na mladou generaci mužů a oddělil je pro Boha. Písmo používá slovo „obřezat“ k popisu jejich přípravy, ale hlubší význam je: „Připravili se.“

Proč to Jozue udělal? Když překročili hranice země, ocitli se tváří v tvář mohutným, neprolomitelným hradbám Jericha. Zvládnout tohoto nepřítele by bylo pro Izraelce nemožné. Hospodin jim však říkal: „V posledních letech jsem vám žehnal. Zakoušeli jste mé neuvěřitelné bohatství. Ale vaše práce ještě není hotova.“

Jak se Izraelci na tuto bitvu připravovali? Nenaostřili si meče, nenaleštili si brnění. Místo toho se příprava odehrála v jejich srdci. Bůh jim nařídil obcházet město za zpěvu písní, modlení a čekání na Něho. Nakonec měli pozvednout polnice a jednou zatroubit. Během okamžiku se ty silné hradby začaly hroutit!

Jozua se svými muži pak vykonali mocné činy, porazili své nepřátele, získali velké území a zakusili vítězství jako nikdy předtím. Jozue vlastně udělal něco, co neudělal ani Mojžíš – porazil třicet jedna králů. To byl desetinásobek počtu králů, které přemohl Mojžíš. Věřím, že toto je obrázek toho, co chce Pán udělat v našich životech. Chce přinést desetinásobný růst a vylít úžasným způsobem svého Svatého Ducha. A chce, abychom uvěřili, že toto všechno chce učinit. Zkrátka chce, abychom měli pevnou, neochvějnou víru.

pátek 3. května 2013

NEHROZIL

S Kristovým utrpením je spojená úžasná pravda: „Když mu spílali, neodpovídal spíláním; když trpěl, nehrozil“ (1 Petr 2:23).

Jaké je to fantastické prohlášení: „Když trpěl, nehrozil.“ Ani jednou se nebránil těm, kdo ho týrali. Ani jednoho z nich nepotrestal, ani nikomu neoplácel.

Jak se to nepodobá nám! Hrozíme, když se utrpení stávají nesnesitelnými; obhajujeme se; neustále hájíme svá práva a svou pověst. A nejhorší ze všeho je, že hrozíme Bohu. To je velmi ošemetná věc a většina z nás si na ni nedává pozor. Když nejsou naše modlitby vyslyšeny – když do našich životů vtrhnou potíže a pohromy – když se zdá, že nás Pán nechává na holičkách a že jsme ponecháni opuštění a v bolestech – odvracíme se od Boha. Polevujeme v modlitbách a ve čtení Bible. Stále Boha milujeme, ale naše horlivost se vytrácí. Začínáme to flákat a naše víra se stává nevýraznou a nečinnou. Všechny tyto reakce jsou hrozbami vůči Hospodinu.

Pokaždé, když polevujeme v hledání Pána celým svým srdcem, hrozíme mu. Je to sotva patrný způsob, jak říci: „Pane, udělal jsem, co jsem mohl, a ty jsi mě nechal ve štychu.“

Hospodin má nekonečnou trpělivost s těmi z nás, kdo jsou zraněni. S láskou čeká, dokud se neobrátíme k jeho laskavé péči. Ale může se nám stát způsobem života, že hrozíme vůči Boží věrnosti, když se odmítáme probudit a obnovit svou víru a naději v něho. Někteří jsou natolik zklamaní, že podléhají svým chtíčům a vášním. Oddávají se svým touhám, protože se jejich boj zdá být beznadějný. Je to jejich způsob, jak říci: „Jakou to má cenu? Volám k Bohu, aby mi pomohl, aby mne zachránil, ale pomoc nepřichází. Stále se s tím potýkám, po všech svých slzách a modlitbách.“

A konečně dojde na toto: „Mám právo to udělat – protože jsem tak silně zraněn.“ To je hrozba Bohu, cesta, kdy k němu ani nejdeme, aby vyslyšel naši modlitbu.

Milovaní, existuje naděje! Hospodin zástupů je s námi! On samotný je naším vlastníkem. Nenechá své děti uklouznout či padnout. Drží nás ve své ruce.

Dělejme to samé, co dělal Kristus. „Vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě“ (1 Petr 2:23). Vložte svůj život zcela do jeho rukou. Přestaňte se svými zápasy a s pokusy dosáhnout něčeho svou vlastní silou a vložte své tělo i svou duši do rukou Hospodina zástupů!

čtvrtek 2. května 2013

BŮH SI STÁLE VYBÍRÁ TY SLABÉ

Bůh ale vyvolil bláznivé tohoto světa, aby zahanbil moudré. Bůh vyvolil slabé tohoto světa, aby zahanbil silné. (1. Korintským 1,27)

Bůh stále vybírá ty slabé, aby poukázal na Svou sílu. Smutnili jste někdy nad svojí slabostí? Cítili jste se nedůležití, slabí a bezcenní pro Boha? Dívali jste se někdy na sebe v porovnání s druhými, kteří se zdají tak silnými, tak skvělými a přemýšleli jste o sobě v porovnání s nimi, že jste příliš hříšní, příliš neschopní k tomu, aby si vás Bůh použil? Bůh nehledá duchovní obry, ale spíše běžné svaté s vírou jako děti, kteří ztratili veškerou důvěru v tělo.

Bůh zahanbil silné a moudré tím, že pomazal za své nástroje ty, kteří se považují za slabé a hloupé. Pán míjí ty kteří tíhnou k tělu, kteří věří ve své nadaní, svou moudrost, zázemí, či rodinou reputaci. Místo toho On pozvedne ty kteří mají zlomené srdce, slábé a znavené. On vylije na ně ducha chvály a křest lásky. Ukáže jim svou velikost, svou věrnost, své smlouvy a oni se stanou silnými v Pánu a Jeho moci.

Je tam duch v tobě, který tě vyzývá k novým a vyšším místům v Pánu? Je tam oheň pro Boha zažehnutý v tvém nitru? Cítíš se tažen do obnovené víry a důvěry v Boha? Buď vděčný! To je výzva Ježíše Krista Pána!

Jeho zaslíbení jsou obrovská a vzácná. „Jak veliká je tvá dobrota, kterou jsi zachoval těm, kdo tě ctí! Dokázals ji těm, kdo v tebe doufají, všem lidem na odiv! Skrýváš je v úkrytu svojí tváře před lidskou hrubostí, chováš je v bezpečí svého stanu před hádavými jazyky.” (Žalm 31,20-21)

Ale jak je psáno: "Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku nikdy ani na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo jej milují." Nám to však Bůh zjevil skrze Ducha, neboť Duch zkoumá všechny věci, i Boží hlubiny. (1. Korintkým 2,9-10)

středa 1. května 2013

KDO JE NA BOŽÍ STRANĚ?

„Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zvolal: „Kdo je Hospodinův, ke mně!“ Seběhli se k němu všichni Léviovci“ (2. Mojžíšova 32,26).

Jak mohl Hospodin potlačit v Izraeli korupci? Koho by si vyvolil za své nástroje v čase zla? Mohli by sestoupit andělé a vykonat spravedlivý soud? Áron a jeho synové už byli zkažení, jak by tedy mohl Bůh pozvednout někoho, kdo by zazářil jako Jeho svatí vojáci?

Ze všech lidí si vyvolil syny Léviho – toho vraha, který spolu se svým bratrem Šimeím zostudil Jákobovu rodinu před pohany. Šimeon a Lévi si vzali meče a zabili Šekama za to, že znásilnil jejich sestru Dínu. Zavraždili také jeho otce Chamóra a potom sebrali jejich ovce, skot a osly, jejich bohatství, ženy i děti.
Je to jedinečná Boží milost – vybrat si ty nejméně hodné, nejslabší ze všech – aby byli Jeho nástroji: „Seběhli se k němu všichni Léviovci…Léviovci vykonali, co jim Mojžíš rozkázal“ (2. Mojžíšova 32,26.28).

Možná v nich bylo skryto něco hlubokého, že si řekli: „Nezklameme Boha, jako to udělal náš otec! Nepotupíme jméno našeho Boha, nýbrž vystoupíme a postavíme se na Jeho stranu!“
Mojžíš jim slíbil: „Ujměte se dnes svého úřadu pro Hospodina každý, kdo povstal proti svému synovi či bratru, aby vám dnes dal požehnání“ (2. Mojžíšova 32.29). A Bůh je odměnil polokněžským stavem, když Lévijce dal do služby ve Svém domě.

Být na Boží straně znamená odložit všechen strach a pochyby. Znamená to stát věrně před Pánem a Jeho Slovem nehledě na to, co dělají všichni ostatní; nehledě na to, jak moc naši přátelé ztratí víru; nehledě na to, jak světští jsou naši nejbližší. Musíme vystoupit a prohlásit: „Jsem na Boží straně! Vystoupím proti všem útokům na majestát a věrnost našeho Boha!“