pátek 30. srpna 2013

IGNOROVÁNÍ BOŽÍHO SLOVA

Jsem si jist, že Jozafat byl přesvědčen o tom, že jednal spravedlivě, když se zavázal vstoupit s Achabem do války. Ve skutečnosti, Písmo říká (2. Paralipomenon 18:4).

Bůh dal jasně své slovo Jošafatovy a Achabovi, nezanechal žádné pochybnosti o tom, co si myslí o celé záležitosti. (Viz 2 kroniky 18: 16).

V tomto bodě, Jošafat vypadal, že je ochotný uposlechnout skutečné prorocké slovo a dělat vše, co mu Bůh řekl. Přesto po staletí se bibličtí učenci diví, co se dělo dál: Když bylo jasné, že přišla zpráva, Jošafat to ignoroval!

Milovaní, můžete se pochlubit vším, co chcete o lásce Boha, a touze ho poslouchat. Ale pokud se nechcete vytrhnout z podvodu bezbožných přátel a nechcete usilovat o Ducha svatého a soudnost, budete nakonec ignoroval Boží slovo!

Můžete doprovázet svého přítele v jeho válce, ale když jde do tuhého, budete přidáváni k nepříteli. To je právě to, co se stalo Jošafatovi, když šel do války s Achabem. Zlý král dal Jošafata zabít, řekl mu, aby se oblékl do svého královského roucha, zatímco Achab sám byl obléknut jako oblečený voják. Tak Achab úmyslně nechal aby nepřítel šel po Jošafatovy místo aby šel po něm.

Ironií je, že Achab byl zabit šípem, kterým ho bodli skrz malé štěrbiny v jeho brnění. A najednou byl Jošafat obklopen nepřátelskými vojáky, kteří byli připraveni ho rozsekat na kusy. Král věděl, že je tváří v tvář smrti, a volal k Bohu o pomoc. (2 Paralipomenon 18:31).

Válka byla pohraná. Izraelská armáda uprchla v nepořádku, jako ovce bez pastýře. Jošafat ustoupil do Jeruzaléma, jeho přítel Achab byl a jeho vojska poražena. To bylo jen z Boží milosti, že sám Jošafat unikl smrti!

Dovedu si představit myšlenky, které musely závodit v mysli Jošafata, zatímco spěchal zpátky do Jeruzaléma.

"Ó, Bože, děkuji Ti za tvou ochranu! Teď vidím to nebezpečí v cestě s nekřesťanským společníkem. Nikdy více, Pane! Nebudu už součástí tohoto světského systému. Je po všem!“ 

čtvrtek 29. srpna 2013

VĚRNÁ PŘÁTELSTVÍ

Pokud jsi Ježíšovým následovníkem – Kristovou pokrevní linií, pak se Satan bude snažit přivést do tvého života někoho, kdo by zničil vše zbožné v tvém životě!

Možná si teď říkáš: „Moment! Nechci o svých přátelích pochybovat nebo je najednou začít z něčeho podezírat.“ Pokud se jedná o skutečné přátelé, jež pojí tvé srdce v Duchu Kristově, není třeba se při zkoumání těchto vztahů ničeho obávat. Na veškerá svá přátelství bys měl pohlížet ve světle Písma.

Je snadné zjistit, zda tvoje blízká přátelství pocházejí od Boha, nebo byly nastraženy nepřítelem. Zamysli se nad svými nejlepšími přáteli a pak odpověz na tyto otázky:
  • Pomlouvá, očerňuje nebo mluví špatně o druhých? 
  • Neustále polemizuje o Písmu, s tím, že jeho debaty nikam nevedou? 
  • Nazývá nebo považuje zbožné lidi za "farizeje"? 
  • Zaznamenáváš v jeho slovech ducha neposlušnosti, závisti nebo podezíravosti? 
  • Plive jedovaté sliny vůči své partnerce - partnerovi? 
  • Podařilo se mu zasadit do tvé mysli nelaskavé myšlenky o druhých? 
  • Pomalu se připojuješ k jeho chrlení hořkosti? 
Pokud na tvého přítele sedí některé z těchto kritérií – a jsi kvůli tomuto přátelství odtahován dál a dál od Ježíše – pak si můžeš být jist, že tohoto přítele uvedl do tvého života ďábel. Jedná se o ducha Achábova a byl poslán, aby zničil Kristovo dílo v tobě!

Na druhou stranu opravdový a zbožný přítel se vždy a za všech okolností uchýlí na stranu Božího Slova, nebude na tvé straně jen proto, že jste přátelé. Takový přítel tě nebude podporovat v hořkosti hříchu. Má tě dost rád na to, aby ti řekl pravdu.

„Bezpečnější jsou rány od přítele než hojné polibky od soka.“ (Přísloví 27:6)

úterý 27. srpna 2013

UNIKNUTÍ

Micheáš přivádí naši pozornost k jednomu z nejslavnějších proroctví Starého zákona. Prorokuje o lidu, který bude následovat Hospodina na novou pastvinu. „Jistotně tě celého posbírám, Jákobe, jistotně shromáždím pozůstatek Izraele, svedu jej dohromady jak ovce … doprostřed pastviště“ (Micheáš 2:12).

Micheáš viděl, jak je Boží lid propuštěn. Viděl lid, jehož srdce bilo jednotně, lid natolik vedený Duchem, že byli odpadlou církví nazváni vyvrženci. „V onen den, je výrok Hospodinův, se ujmu chromé, shromáždím zapuzenou, tu, s níž jsem zle naložil. Chromou budu mít za pozůstatek lidu, vypuzenou za mocný národ. A Hospodin bude nad nimi kralovat na hoře Sijónu od nynějška až navěky“ (Micheáš 4:6-7).

Kdo tvoří ten svatý pozůstatek lidu? Nikoli ti pyšní, sebestřední služebníci, ty sympatické a velebené hvězdy. Ti ne! Je jím vyzkoušený lid, který byl v ohni zkoušky. Tam patří neznámí, zavržení, ti, jež jsou považováni za chromé ve srovnání s vysoko a mocně ustanovenou církví, a ti, kdo zvedají svůj hlas proti korupci v Božím domě.

Bůh říká: „Svedu je dohromady!“ Všechny lidské snahy svést Boží služebníky dohromady jsou marné. To musí udělat Bůh a jednou věcí, která svede tento pozůstatek lidu dohromady a způsobí, aby si hleděli z očí do očí, je kajícné srdce v souladu s Kristem.

Jerome, jeden z raných církevních otců a biblický učenec, je popisuje jako „takové Boží děti, které činí pokání a které berou s nadhledem věci světa a touží po nebi.“ Je to nebesky smýšlející lid, který už má dost nadnesenosti a kompromisu, lid, který touží po svatosti v Božím domě. Dokonce i teď existuje svatý pozůstatek, který vyčuhuje mezi lidmi. Každý Boží muž a každá Boží žena, jejichž srdce je pohoršené hříchem a korupcí v Božím domě, může prožívat tuto výraznou změnu Ducha! Již to přichází, uniknutí je přímo před námi!

pondělí 26. srpna 2013

BOHATSTVÍ JEHO MILOSTI by Gary Wilkerson

„V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul“ (Efezským 1:7-8).

Cítím, že se církev ještě nezačala byť povrchně zabývat milostí. Párkrát si z poháru milosti usrkáváme, když čas od času chodíme s Bohem, a potom postupně začínáme spoléhat na naše schopnosti.

Nemůžeme být vybíraví, co se týče našich oblastí poslušnosti. Vyžaduje se po nás, abychom dělali to, k čemu nás Hospodin povolává. Když Ježíš říká, že se máme narodit znovu, mít víru, modlit se a hledat Jeho tvář, milovat svého bližního, milovat svou ženu tak, jako Kristus miluje církev, každý jeho příkaz je ano a amen. A přesto některé církve dávají jistým oblastem poslušnosti přednost před jinými. Zdůrazňují evangelizaci, nebo sociální spravedlnost, nebo politický aktivismus, nebo službu chudým, nebo modlitbu. Možná to nepřipouštějí, ale pohlížejí na jiné církevní důrazy jako na něco menšího v Božích očích.

Když církev jede na jeden válec místo na osm, nemůže se líbit Bohu. On nám prostě nedovolí ignorovat jisté své příkazy. Přečtěte si 3. Kapitolu Zjevení, abyste získali představu o Jeho nespokojenosti, když takto jednáme. Jakýkoli člověk či církev, kteří neposlouchají Boží příkazy, žijí v neposlušnosti. Ano, dokonalá poslušnost není v našich silách. Důvodem, proč máme tendence zdůrazňovat jisté oblasti poslušnosti ve svých životech, je to, že je snadnější je splnit. Dokonce za ně můžeme sklidit odměnu. Avšak naprosto se mineme cíle.

Jestli máme radostný a vítězný život, to nezávisí na tom, zda se nám podaří či nepodaří poslechnout Boží příkazy; je to spojené s tím, jak se Božími příkazy zabýváme. Jako dítě mne v církvi učili, že mohu vyvolat duchovní změny vlastní vůlí. Vedoucí mládeže nám říkali: „Můžeš se změnit, aby se k tobě pokušení již nevrátila. Můžeš se zlepšit ve všem.“ Netrvalo nám dlouho, než jsme zjistili, jak je to bezvýsledné.

Podstatou není změnit sám sebe. Podstatné je dovolit Boží milosti, aby nás zmocnila k přeměně – v nás samotných i ve světě. 

pátek 23. srpna 2013

MICHEÁŠOVO PROROCTVÍ

Micheáš byl prorokem, který viděl církev Božíma očima, a to přivedlo jeho duši k nářku a truchlení! V Duchu viděl to, co viděl Bůh – těžké a odporné hříchy lidu, pastýřů a vůdců. Viděl modlářství! Nevěrná církev má odměnu nevěstky. „Naříkat nad tím musím a kvílet, chodit bosý a nahý. …protože nevyléčitelné jsou jeho rány. Došlo na i Judu; zasažena je brána mého lidu, sám Jeruzalém“ (Micheáš 1:8-9).

Naslouchej Micheášovu nářku: „sestoupilo od Hospodina zlo k bráně Jeruzaléma. …vždyť v tobě byly shledány nevěrnosti Izraele“ (Micheáš 1:12-13).
Micheáš viděl mezi Božím lidem nevyléčitelnou nemoc a nevyhnutelný soud. Podívej se na to, co Bůh nazývá vzpourou a na ostrou výměnu názorů Boha s jeho lidem:

  1. Nové intriky chtivosti zosnované prodejnými Božími služebníky, které mají co do činění s penězi, majetkem, úspěchem. 
  2. Důraz na sebe: „Běda těm, kdo strojí ničemnosti … na to mají dost sil. Žádostivě dychtí po polích … a domech a zabírají je. Utiskují [můj lid]“ (Micheáš 2:1-2). 
  3. Odmítání prorockých varování a říkat lidu, že kázání o soudu není od Boha, že je v rozporu s Jeho vlastnostmi! „Neprorokovat! … Copak Hospodin ztratil trpělivost?“ (Micheáš 2:6-7, B21). 
Falešní proroci a okrádající pastýři řekli Micheášovi, aby byl zticha! „Nekaž tolik o soudu! My jsme Boží lid; Bůh nás miluje. Nebude nás soudit.“ Doslovný výklad zní: „Upusť od toho! Upusť od této zprávy o soudu nad Božím lidem! Přestaň kárat dobré lidi! Toto není od Boha.“

Poslechni si však Micheášovu odpověď! „Řekni těm, kdo prorokují: nebudou prorokovat, a nepřijde pohanění“ (Micheáš 2:6). Jinými slovy, jestliže se tato zpráva nebude kázat, pokárání tohoto místa nebude nikdy odvráceno. „Zdali nejsou má slova k dobrému pro toho, kdo chodí přímo?“ (Micheáš 2:7). 

čtvrtek 22. srpna 2013

OD SLÁVY K SLÁVĚ

Pavel hovoří o službě, ke které je povolán každý křesťan; o takové, která nevyžaduje žádné zvláštní dary či obdarování. Má být vykonávána všemi, kdo byli znovuzrozeni, jak uznávanými služebníky, tak i laiky. Ve skutečnosti je tato služba prvním povoláním každého věřícího a všechny ostatní záležitosti z ní musejí vyplývat.

Žádná služba se nemůže Bohu líbit, pokud není zrozena z tohoto povolání. Mluvím o službě zhlížení se v Kristově tváři. Pavel říká: „My všichni se pak s odkrytou tváří zhlížíme v Pánově slávě jako v zrcadle“ (2. Korintským 3:18).

Co to znamená zhlížet se v Pánově slávě? Pavel hovoří o oddaném a cíleném uctívání. Je to čas, který je vyhrazen Bohu, abychom se v Něm jednoduše zhlíželi. A apoštol hned dodává: „Poněvadž tedy máme tuto službu“ (4:1). Pavel objasňuje, že zhlížet se ve tváři Krista je služba, které se všichni musíme oddat.

Řecké slovo v tomto verši pro zhlížet se je velmi silný výraz. Naznačuje nejen, že máme hledět pozorně, ale také že máme „zaměřit svůj zrak.“ To znamená rozhodnout se, že „se nepohnu z této pozice. Předtím, než budu dělat cokoli jiného, předtím, než se pokusím provést jedinou věc, musím být v Boží přítomnosti.“

Mnoho křesťanů nesprávně vykládá výraz „zhlížet se jako v zrcadle“ (3:18). Myslí na zrcadlo, z něhož se Ježíšova tvář odráží k nim. Ale to zde Pavel neměl na mysli. Hovoří o upřeném zaměřeném pohledu, jako bychom soustředěně civěli na něco do zrcadla a snažili se to vidět jasněji. Máme „upřít své oči“ tímto směrem v rozhodnutí vidět Boží slávu ve tváři Kristově. Máme se zavřít do nejsvětější jen s jednou myšlenkou: zírat tak soustředěně a být v blízkém kontaktu s Ním v takové oddanosti, že jsme proměňováni.

Pavel říká, že člověk, který je zavřen s Kristem a zírá na Něho, je proměňován. Co se děje, když se věřící zhlíží v Kristově tváři? Pavel píše: „My všichni se pak s odkrytou tváří zhlížíme v Pánově slávě jako v zrcadle a jsme proměňováni v tentýž obraz, od slávy k slávě, jako od Pánova Ducha“ (2. Korintským 3:18).

středa 21. srpna 2013

KRISTOVO VOLÁNÍ K LAODICEJSKÉ CÍRKVI

Pán volá k poslední církvi, k církvi v Laodiceji: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zjevení 3:20).

Je to poslední Kristovo volání k církvi. Přichází duch vlažnosti a mnozí ochladnou. On však říká svému lidu: „Žádám, abyste mne slyšeli. Otevřete, nechte mě vejít do svých komůrek. Nechte mě, abych s vámi hovořil a vy se mnou. Mějme spolu obecenství. Tak vás uchráním před hodinou pokušení, která přichází na celý svět.“

Jan ve svém zjevení popisuje den, kdy srdce našeho Pána již nebude osamoceno. „A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. …Bůh bude s nimi … a (Bůh) řekl: …Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé“ (Zjevení 21:2-6).

To znamená komunikaci úplnou a se svobodným přístupem, bez jakékoli zdi rozdělení; bez jakýchkoli tmavých brýlí; bez jakéhokoli částečného poznání, prostě rozhovor tváří v tvář! Přemýšlíme o tom, jak bude slavné trávit věčnost chválením našeho Pána a klaněním se u Jeho nohou. Ale pokoušeli jste se někdy zjistit, co bude ten velkolepý příchod domů znamenat pro našeho Spasitele? Všechny jeho děti doma, může začít sdílení. Všechny nás posadí a z jeho nejvnitřnější bytosti potečou řeky slavné pravdy. Stejně jako to udělal na cestě do Emauz, náš Vykupitel začne u Mojžíše a provede nás všechny skrze proroky. Bude sdílet tajemství vesmíru; odhalí všechny plány. Každý mrak temnoty bude rozptýlen. Kristus se bude sdílet po celou věčnost!

Vnímám, že ta nebeská radost není jen naše, je také Jeho. Naší největší radostí v nebi bude, až uvidíme Jeho radost z rozhovoru s námi tváří v tvář. Uvidíme Krista šťastného, uspokojí se plně Jeho potřeby. 

úterý 20. srpna 2013

ODLOŽILI SVOU ZBROJ

„Mojžíš viděl, jak je lid nahý; to Áron jej nechal, aby byli nazí ke škodolibosti jejich protivníků. Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zvolal: ‚Kdo je Hospodinův, ke mně!‘“(Exodus 32:25-26).

Hebrejské slovo zde přeložené jako nazí je para a znamená nevázaně, bezmyšlenkovitě. Také naznačuje nový začátek.

Moderní komerční pivo vybízí tuto generaci, aby „se dnes večer odvázala.“ To znamená, aby odhodila morální zábrany, osvobodila se od veškerých zákonů a začala si dělat, co se jí líbí. Dělej si, co chceš, cokoli, co tě učiní šťastným.

Pouhé svlečení šatů nebylo známkou zkaženosti; bylo signálem, zprávou, kterou posílali přihlížejícím pohanům. Dokážeš si představit Amalekity na vzdálených okolních horách, jak přihlížejí této neobvyklé scéně? Tito nepřátelé, kteří se třásli, když viděli Boha, který mezi nimi koná, se nyní smáli a posmívali: „Podívejte se na ně! Jsou zrovna takoví jako my! Jejich Bůh nemá žádnou moc. Ani v něho nevěří! Chtějí ukájet své chtíče a bavit se stejně jako my, co jsme zbyli. Jaké pokrytectví!“

Tímto činem snížili svého Boha v očích bezbožníků! Učinili z Boha osobu nemilosrdnou, krutou, bezcitnou a bezmocnou. Pošpinili čest a vznešenost všemohoucího Boha. Již nebyli příkladní, obdivovaní ani obávaní ani uznávaní.

Odložili svou zbroj kvůli zábavě! Ohrozili Boží plány na svou záchranu. Říkali světu: „Nechceme již bojovat s nepřáteli! Nechceme se bránit! Máme už dost odmítání, obětování, budoucích nadějí a vzdálených požehnání. Chceme žít teď! Chceme se bavit! Chceme si užívat.“

Takto to bylo překroucené: Toto měl být jejich nový začátek. Žádný další boj! Kdyby museli přežívat v tvrdé a kruté poušti, potom by zanechali bojů a dělali by to nejlepší, co by mohli – sami. 

pondělí 19. srpna 2013

BRÁNA MILOSTI by Gary Wilkerson

Izajáš prorokoval: „Co bylo od věků v troskách, vybudují, postaví, co kdysi bylo zpustošeno, obnoví zničená města, zpustošená po celá pokolení“ (Izajáš 61,4). Izajášovi posluchači ale nemohli pochopit takovou svobodu a takové činy, jako popisoval. Po celé generace byl Boží lid drcen zákonem a ničen jeho tíží.

Stejné to bylo u lidí v Ježíšově době. Byli sami na sebe tvrdí a nechali náboženské vůdce, aby je zatížili striktním dodržováním zákona. Proto byla tak převratná Kristova slova, když citoval přímo Izajáše, aby oznámil své poslání. „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění“ (Izajáš 61,1).

Ježíš věděl, že dar milosti nás zcela osvobodí. A toto poselství neříkal jen nevěřícím. Když mluvil o osvobození zajatců, mluvil k věřícím: „Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni“ (Jan 8,36).

Dnes jsme na sebe stejně tak tvrdí jako lidé v Ježíšově době. Myslíme si, že milost je měkká, jednoduchá, slabá. Ale milost je ta nejmocnější síla, kterou kdy ve svém životě uvidíte. Je to také jediná síla, která na vaší cestě s Bohem přináší opravdové ovoce – váš modlitební život, vaše svědectví, vaše dobré skutky v Jeho jménu. Jenom když plně vstoupíme do Boží milosti, Jeho církev se pohne z místa a bude posílena dělat tu nádhernou práci, kterou nám Hospodin dal za úkol.

Když tohle čtete, ještě pořád se snažíte být dokonalí? Na cestu k dokonalosti vede jediný vchod: brána milosti. V Božích očích jste už teď dokonalí skrze spravedlnost Jeho Syna, Ježíše Krista. Takže nyní máte dělat tohle: Přestat se snažit.

Vaše úsilí vás požene pouze zpátky, ne dopředu. Způsobí, že zcela minete Boží milost – milost, která přináší svobodu, radost a sílu do všeho, k čemu vás Pán povolal. Pravdou je, že na své cestě kupředu s Ježíšem budete potřebovat milost za milostí. Nyní tedy není čas k zdvojnásobení úsilí. Je čas důvěřovat, že Kristus vám dal veškerou milost, kterou potřebujete – na každém kroku – v jedinečném poslání, které pro vás má. 

pátek 16. srpna 2013

SPOLEK BEZBOŽNÍKŮ

„Hospodin byl s Jošafatem, neboť chodil po starých cestách svého otce Davida a nevyhledával baaly. Namísto toho hledal Boha svého otce a na rozdíl od Izaele se řídil jeho příkazy. Hospodin mu dal království pevně do rukou a celé Judsko přinášelo Jošafatovi dary, takže měl nesmírné bohatství a slávu.“ (2 Letopisů 17:3-4)

Písmo říká, že se Josafat spolčil se zlým králem Achabem, který vládl v severním království Izraele: „Když Josafat dosáhl velikého bohatství a slávy, uzavřel sňatkem svého syna spojenectví s Achabem.“ (18:1). Bible říká s Achabem, „Kromě toho také vztyčil Ašeřin posvátný kůl. Takto svými skutky popouzel Hospodina, Boha Izraele, více než všichni izraelští králové před ním.“ (1Král. 16:33)

Možná se podivíš, jak spravedlivý král jako Josafat dopadl,že se spolčil s takovým bezbožným člověkem.Věřím, že je jenom jeden důvod: byla to součást satanovské zápletky, jak zničit spravedlivého Josafata!

Josafat očistil zemi tím, že ji zbavil všech báálových model a nechal zabít všechny nepravé proroky. Zatímco Achabova podlá manželka Jezábel, uctívala Baala a věděla, co Josafat udělal jejím modlám. Tak se zaměřila na to, aby zničila zbožného muže!

Jezábel vymyslela plán se svou podlou dcerou Athaliah, aby pronikla do Josafatova zbožného dvora. Ta se setkala s Josafatovým synem Jehoramem a využila všechen svůj šarm, aby získala jeho srdce. Plán zafungoval a Jehoram se rozhodl s Athaliah oženit. Ten požádal svého otce o požehnání a Josafat tomu vyhověl.

Kvůli tomuto sňatku vstoupilo zlo do Josafatova blízkého kruhu a ďábel asi škodolibou radostí tancoval! Josafat mohl varovat svého syna, že Athaliah je vzpurná žena, která ho odvede od Boha, ale nevaroval. Mohl mu poradit upustit od vztahu s ní, ale místo toho nic neřekl.

Josafat měl k dispozici Písmo; David jasně ustanovil: “Požehnaný je muž, který nechodí, jak radí ničemní, na cestě hříšných nestojí, ve spolku posměvačů nesedí” (Žalm 1:1). Josafat to věděl, a přesto se proti tomu nepostavil! 

čtvrtek 15. srpna 2013

NEJBLIŽŠÍ PŘÁTELÉ

Koho považuješ za své nejbližší přátelé? Ať už tomu věříš nebo ne, i tato otázka je předmětem Pánova zájmu, protože tvá přátelství hlasitě promlouvají o stavu tvého srdce, a to nejen k Bohu ale i ke světu.

"Pane, co si myslíš o mých vztazích - přátelstvích? Máš z nich radost?" Položil sis někdy tyto otázky? Pravdou je, že spravedlivý přítel může být pojítkem k požehnání a Boží přízni, neboť tě povzbuzuje ke zbožnému životu. Na druhou stranu bezbožný přítel může být poutem k různému zlu, jež vede i do děsivých svázaností.

Výrazem přítel, který v tomto kontextu používám, nemám na mysli jen blízké rodinné příslušníky. S tímto člověkem bychom měli být úzce spojeni a důvěřovat mu. Stručně řečeno, přítelem je ten, s kterým trávíme čas a komu odhalujeme svou duši.

Okruh tvých přátel a známých je pravděpodobně dost různorodý: "pracovní" okruh zahrnuje tvé spolupracovníky, partnery nebo klienty a "sociální" okruh - ty, s nimiž jsme spojeni v různých oblastech. Patrně jsi také v kontaktu se známými, kteří jsou nevěřící. Apoštol Pavel říká, že není zcela možné se těmto kontaktům vyhnout, museli bychom tento svět úplně opustit!

Bohu ale nejvíce záleží na tvých intimních vztazích - partnerech. Jedná se o ty, které miluješ nejvíce a kteří také nejvíce ovlivňují tvůj život. Vzájemně se přitahujete, ve většině věcí se shodujete, takže máte pocit, že jeden druhému můžete otevřít svá srdce.

Písmo nám říká, že nemáme ignorovat Satanovy svody. A jedním z nejčastějších útoků ďábla je přivést do našeho vnitřního okruhu přátel někoho, kdo kráčí v klamu - pekelného agenta, který má za úkol nás zničit. Tento manévr většinou satan používá u osamělých a soucitných křesťanů. Snaží se obrátit laskavost nenáročných lidí ve spříznění se zlým duchem!

“Nepleťte se: Špatné vztahy (přátelé) kazí mravy.“ (1. Korintským 15:33). 

středa 14. srpna 2013

ZAPLATIT V CHVÁLE

Bůh si nikdy neztěžuje na moc svých nepřátel, ale raději na netrpělivost vlastních lidí. Bůh chce, abychom se spoléhat na Jeho lásku. Protože láska je princip, kterým neustále jedná a od kterého se nikdy neuchýlí. Když se mračí jeho čelo, kárá svými rty, nebo když udeří svou rukou. I tehdy, v tom všem, jeho srdce hoří láskou a všechny jeho myšlenky k nám jsou pokoji a dobru.

Všechny pokrytectví spočívá v nedůvěře a duše, která nemůže spoléhat na Boha, nemůže dlouho být v pravdě před ním. Jakmile začneme pochybovat o jeho věrnosti, začneme žít naší vlastní inteligencí a starat se jen o sebe. Jako odpadlé děti Izraele, říkáme: Honem, udělej nám boha… Kdo ví, co je s tím Mojžíšem (Exodus 32,1)

Jak může láska k Bohu být zachována v srdci které reptá? Písmo je nazývá, že "se potýkají s Bohem." Jen hlupák se odváží najít chybu na Něm. On vyzve takového člověka položit ruku na ústa, jinak bude pohlcen hořkostí.

Duch svatý v nás sténá v tom nevýslovné jazyce nebes, který se modlí podle dokonalé Boží vůle. Ale tělesné reptání, které vychází ze srdce rozčarovaného věřícího je jed. Reptání drželo celý národ mimo zaslíbenou zemi a dnes zadržuje zástupy mimo Boží požehnání. Sténej pokud musíš, ale Bože chraň, aby jsme reptali.

Boží zaslíbení, která říkají, že On nás neopustí, jsou jako led na zamrzlém jezeře. Věřící člověk se pustí na něj s odvahou, ale nevěřící se strachem, jako by se měl pod ním prolomit a on měl uklouznout.

Pokud Bůh otálí, znamená to prostě, že tvá prosba získává pozornost v Jeho bance požehnání. Svatí Boží si byli tak jisti jeho věrností, jeho sliby, že se radovali ještě před tím než viděli nějaké rozhodnutí. Šli radostně, jako by to již obdrželi. Bůh chce, abychom mohli zaplatit v chvále dříve než jsme obdrželi zaslíbení!

Duch Svatý nám pomáhá v modlitbě, a On je nevítaný na trůnu? Odepře Otec Ducha Svatého? Nikdy! To sténání ve tvé duši není o nic méně, než sám Bůh a Bůh nám nebude odpírat sám sebe.

úterý 13. srpna 2013

VÍRA BY MĚLA MÍT DOBROU PAMĚŤ

Věřící duše poté, co se v modlitbě k Pánu zbavila břemene svého srdce, se poddává věrnosti, dobrotě a moudrosti Boží. Opravdový věřící přenechá vývoj odpovědi na Božím slitování. Věřící přijme jakoukoli Boží odpověď.

David se pilně modlil za svou domácnost, a potom všechno svěřil Bohu: „I když můj dům před Bohem takový není, ustanovil pro mne věčnou smlouvu“ (2. Samuel 23:5).

Ti, kteří předepisují Bohu jak a kdy má vyslyšet, vlastně Svatého Izraele omezují. Protože Bůh nepřináší odpověď k hlavním dveřím, neuvědomují si, že přichází k zadním. Důvěřují pouze konečným úsudkům a nikoli zaslíbením. Ale Bůh není svázaný časem, způsoby či prostředky, kdy a jak má odpovědět. Stále činí nesmírně a nadměrně více, než je naše žádost či pomyšlení. Odpoví zdravím anebo milostí, která je lepší než zdraví. Sešle lásku anebo něco mnohem lepšího. Vysvobodí, anebo vykoná něco mnohem většího.

Touží po tom, abychom jednoduše vložili své žádosti do Jeho mocných paží, veškerou svou starost uvrhli na Něho a šli v pokoji a nevzrušeně čekat na Jeho odpověď. Jak je tragické, že máme tak velikého Boha a tak malou víru v Něho.

Když jsi sklíčený a Satan ti šeptá do ucha, že Bůh na tebe zapomněl, zastav ho těmito slovy: „Ďáble, to nezapomněl Bůh, ale já. Já jsem zapomněl na všechna Jeho předchozí požehnání, jinak bych nyní nemohl zpochybňovat Jeho věrnost.“

Víra by měla mít dobrou paměť. Náš spěch a ukvapená slova jsou výsledkem našeho zapomínání na předchozí Boží pomoc. Měli bychom se modlit jako David: „Skutky Hospodinovy si připomínám, připomínám si onen tvůj div z dávnověku. Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích“ (Žalm 77:12-13). 

pondělí 12. srpna 2013

ZMOCNĚNI JEHO MILOSTÍ by Gary Wilkerson

Boží milost musí pokrýt všechno, k čemu nás Bůh povolává. Posuďte, zda tato slova popisují vaše chození s Pánem: obtěžkáni, ve stresu, deprimovaní, psychicky vyčerpáni, vysíleni. To nastává, když zdvojnásobujeme své tělesné úsilí, abychom se zalíbili Bohu. Jsou to jasné ukazatelé, že nastupuje zákon a nikoli Boží milost.

Svoboda, kterou nám Kristus vydobyl na kříži, není jen dobrou zprávou pro ztracené, je dobrou zprávou pro všechny věřící. A přece mnozí žijí dál se zastřeným myšlením, že nejsou pro Boha kvalitním synem či dcerou. Myslí si, že Bůh je miluje, protože musí. Evangelium nám to říká odlišně. Ježíš si vyvolil všech dvanáct hříšných, nedokonalých učedníků s chybami, protože stál o jejich přátelství: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce“ (Jan 15:15).

Ježíš si zvolil, že bude s těmito přáteli sdílet hluboké touhy Otcova srdce. A totéž činí s tebou, když ses rozhodl Ho následovat. A tak když k Němu jdeš v modlitbě nebo jdeš do církve, Jeho postoj není: „Ty už nikdy.“ Opak je pravdou! Chce být s tebou, sedět vedle tebe, být tvým přítelem, protože má v tobě potěšení.

Asi si myslíš: „Jak to? Nic z mého života nemůže Pána těšit.“ Právě proto nám Písmo říká: „Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří“ (Římanům 10:4). To se zdá nemožné každému, kdo žije už dlouho podle zákona. Možná si neustále říkáme: „Zítra to udělám správně. Musím se jen znovu nabudit.“ Ale nedokážeme to dodržet. Nakonec jsme přemoženi neproveditelným břemenem a přicházíme ke konci svých sil. Ježíš je ten, kdo na nás čeká na konci veškerého našeho snažení. Pouze v Něm skutečně nalézáme opravdovou svobodu. 

pátek 9. srpna 2013

SÍLA MODLITBY

Naše modlitba ztrácí sílu, když o ní pochybujeme. Ďábel nás chce oloupit o naději a snaží se, aby to vypadalo, že modlitba už není účinná.

Satan se nás velmi chytře snaží oklamat pomocí lží a zbytečných strachů. Když se Jákob dozvěděl falešnou zprávu o tom, že Josef byl zabit, ponořil se do beznaděje, ačkoliv to byla lež. Josef byl živ a dařilo se mu dobře, zatímco jeho otec se trápil a truchlil, když věřil lži.

Strach a pochybnosti okrádají věřícího o radost a důvěru v Boha. Bůh neslyší všechny modlitby, ale pouze modlitbu vyslovenou s důvěrou. Modlitba je jediná zbraň, kterou proti nepříteli máme. Musíme ji používat s velkou důvěrou, protože jinak nemáme žádnou obranu proti Satanovým lžím.

Myslíme si, že nás Pán neslyší, protože nepozorujeme žádnou odpověď. Ale můžete si být jisti, že čím déle je odpověď na modlitbu déle trvá, tím úžasnější nakonec bude. Čím hlubší je ticho, tím hlasitější bude odpověď!

Náš nedostatek trpělivosti je dostatečným důkazem, že od modlitby mnoho neočekáváme. Odcházíme z naší tajné modlitební komůrky a dále se nějak protloukáme životem; zdá se dokonce, že bychom byli v šoku, kdyby Bůh odpověděl.

Abraham se modlil za dítě a Hospodin odpověděl. Ale kolik let uplynulo, než držel svého syna v náručí? Když se modlíme ve víře, Bůh nás vždy slyší v okamžiku, kdy je modlitba vyslovena. Odpoví nám ale tehdy, až bude chtít a takovým způsobem, jakým bude chtít. Mezitím chce, abychom se radovali z pouhých zaslíbení a měli naději, zatímco čekáme na naplnění modlitby. A záporné odpovědi nám Bůh podává s velkým množstvím lásky, abychom neupadli v zoufalství.

„Potřebujete však vytrvalost, abyste vykonali Boží vůli, a tak dosáhli zaslíbení“ (Židům 10,36). 

čtvrtek 8. srpna 2013

MODLITBA A POSLUŠNOST

Občas přicházíme v modlitbě k Bohu, jako kdyby byl bohatý příbuzný, který nás podporuje a dává nám všechno, oč požádáme, aniž bychom hnuli prstem. Zvedáme své ruce k Bohu v modlitbě, a potom je strkáme do svých kapes.

Očekáváme, že naše modlitby přimějí Boha, aby pro nás pracoval, zatímco my nečinně přihlížíme a myslíme si: „On má veškerou moc, já nemám žádnou, a tak budu jen nečinně stát a nechám ho, aby tu práci vykonal.“

Zní to jako dobrá teologie, ale není tomu tak. Bůh nebude mít u svých dveří žádné nečinné prosebníky. Ani nám nedovolí, abychom na zemi obdarovávali ty, kteří odmítají pracovat.

„Přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí!“ (2. Tesalonickým 3:10).

Není nic nebiblického na přidávání potu k našim slzám. Vezměte si, například, když se modlíte za vítězství nad skrytým chtíčem, který přetrvává ve vašem srdci. Řeknete prostě Bohu, aby jej zázračně odstranil, a potom budete sedět s rukama v klíně a doufat, že to samo zmizí? Žádný hřích nebyl nikdy odstraněn ze srdce, aniž by se člověk přičinil, vezměte si např. Jozua. Po celou noc ležel tváří k zemi a plakal nad porážkou Izraele. Bůh ho postavil na nohy a řekl mu: „Vstaň! Co je s tebou, že jsi padl na tvář? Izrael zhřešil. Přestoupili mou smlouvu, kterou jsem jim vydal…Vzhůru, posvěť lid“ (Jozue 7:10-13).

Bůh má veškeré právo pozvednout nás z kolen a říci: „Proč líně posedáváš a toužíš po zázraku? Nepřikázal jsem ti snad, abys prchal před samotným výskytem zla? Musíš udělat víc, než se jen modlit proti svému chtíči – přikázal jsem ti také, abys před ním utekl. Nemůžeš odpočívat, dokud neuděláš všechno, co jsem ti přikázal.“

Neobviňuj Boha, že neposlouchá tvé modlitby, jestliže ty neposloucháš jeho volání k poslušnosti. Skončíš tak, že se budeš rouhat Bohu a obviníš ho ze zanedbávání povinností, a přitom budeš pachatelem ty sám. 

středa 7. srpna 2013

POZASTAVENÉ A ZAVRŽENÉ MODLITBY

„Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše chtíče“ (Jakub 4:3).

Bůh nevyslýchá žádné modlitby, které nás vyvyšují nebo které napomáhají našim pokušením. Předně, Bůh nevyslýchá modlitbu člověka, který má ve svém srdci chtíč. Veškeré vyslyšení závisí na odstranění zla, chtíče a zakořeněných hříchů z našich srdcí.

„Kdybych se snad upnul srdcem k ničemnosti, byl by mě Panovník nevyslyšel“ (Žalm 66:18).

Můžeme velmi jednoduše zjistit, zda je naše prosba založena na chtíči. Klíčové je, jak zacházíme s pozastavením a zavržením svých modliteb. Modlitby založené na chtíči vyžadují rychlé vyslyšení. Jestliže srdce plné chtíče nedostane rychle to, po čem touží, skuhrá a brečí a umdlévá – anebo v něm propuknou reptání a stížnosti a nakonec obviní Boha z hluchoty.

„Proč se postíme a nevšímáš si toho?“ (Izajáš 58:3).

Srdce plné chtíče nemůže vidět Boží slávu v pozastavených a zavržených modlitbách. Přece se Bůh neoslavil, když zavrhl Kristovu modlitbu, aby zachránil, kdyby to bylo možné, jeho život od smrti? Třesu se před pomyšlením, kde bychom dnes byli, kdyby Bůh tu prosbu nezavrhl.

Bůh, ve své spravedlnosti, musí pozastavit či zavrhnout vyslyšení našich modliteb, dokud nejsou očištěny od veškerého sobectví a chtíče.

Mohl by existovat jediný prostý důvod, proč je většina našich modliteb pozastavena? Mohl by to být důsledek našeho přetrvávajícího koketování s chtíčem nebo se zakořeněným hříchem? Zapomněli jsme, že pouze ti, kdo mají čisté ruce a čistá srdce, mohou vejít na Jeho svatou horu? Jedině naprosté opuštění oblíbeného hříchu otevře nebeskou bránu a dá průchod požehnáním.

Místo toho, abychom ustoupili, běháme za poradci, pokoušíme se najít pomoc při zvládání beznaděje, prázdnoty a nepokoje. Přesto je to všechno marné, protože hřích a chtíč ještě nebyly odstraněny. Kořenem všech našich problémů je hřích. Pokoj přichází jedině tehdy, když se vzdáme veškerého skrytého hříchu a opustíme jej. 

úterý 6. srpna 2013

ZRUŠENÉ MODLITBY

Nemáme svobodu náhodně se modlit, kdykoli se probudí naše sobecká mysl, ani si nedopřejeme přijít do Jeho přítomnosti a ventilovat své hloupé názory a nesmyslné představy. Kdyby Bůh podepsal všechny naše petice bez uvážení, skoncoval by s rozdáváním své slávy.

Existuje zákon o modlitbě, zákon, který odstraňuje sebestředné modlitby, zatímco umožňuje upřímně hledajícím, aby žádali v důvěře. Jinými slovy: můžeme se modlit za cokoli, po čem toužíme, pokud je to Jeho vůle.

„Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoli o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí“ (1. Jan 5:14).

Učedníci se nemodlili ve shodě s Boží vůlí, když se modlili s pomstychtivostí. Domáhali se u Boha tohoto: „ ‚Pane, máme přivodit oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Elijáš?‘ Obrátil se a pokáral je: ‚Nevíte, jakého jste ducha“ (Lukáš 9:54-55).

Job ve svém zármutku žádal Boha, aby mu odejmul život. Co kdyby Bůh jeho modlitbu vyslyšel? Taková modlitba byla v rozporu s Boží vůlí. Slovo varuje: „Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se ve svém srdci, když máš pronést slovo před Bohem“ (Kazatel 5:1).

Daniel se modlil správně. Nejprve zkoumal Písma a hledal Boží mysl. Potom, když dostal jasný pokyn a ujištění o Boží vůli, běžel k Božímu trůnu s velikou jistotou: „Obrátil jsem se k Panovníku Bohu, abych ho vyhledal modlitbou“ (Daniel 9:3).

Víme příliš o tom, co chceme, a tak málo o tom, co chce Bůh. Naše modlitby jsou zrušené, když nejsou v souladu s Jeho vůlí. 

pondělí 5. srpna 2013

MILOST A ODPOVĚDNOST by Gary Wilkerson

Mám fungující mechanismus zanedbání, je to reakce, která se dá do pohybu, kdykoli nechodím řádně s Pánem. Mluvím o svém sklonu uchylovat se spíše ke skutkům než k neuvěřitelné Boží milosti, abych obnovil své chození s Ním.

Věřím, že většina z nás takový mechanismus zanedbání má; proto Pavel zdůrazňuje znovu a znovu Boží milost napříč Novým Zákonem. Dopis za dopisem zdůrazňuje dostatečnost milosti pro náš správný vztah s Pánem.

Tento mechanismus zanedbání – nutkání obracet se ke skutkům, abychom odčinili své nedostatky – v nás neustále pracuje. Důvodem, proč kážu tak často o milosti, je to, že ji potřebuji! Občas si moje církev určitě myslí, že to přeháním, protože mi lidé říkají: „Já vím, že jsem pod milostí, ale co moje odpovědnost?“ To je dobrá otázka. Jakou hrajeme úlohu ve smlouvě o milosti – té, kde Bůh učinil všechno potřebné pro naši spásu?

Pro mnohé z nás nemá představa o milosti žádnou moc pro osobní každodenní život. Víme, že Bůh nám poskytl vzácné a drahocenné dary ve svém Synu a Ducha svatého; a proto si myslíme, že bychom neměli selhat. A tak, když selžeme, jsme překvapeni. Nepočítáme s tím, že bychom stále ještě mohli být velcí hříšníci po tom všem, co pro nás Bůh učinil, a představujeme si, jak nad námi s lítostí kroutí hlavou.

Přesvědčujeme sami sebe, že můžeme být lepší, a tak zdvojnásobíme svou námahu při modlitbě, při čtení Bible, při svém zapojení do služby. Děláme to a moc dobře víme, že naše skutky nám nepomohou získat správné postavení před Bohem. Skutečně si myslíme, že Bůh po nás chce více skutků? Dvě hodiny modlitby místo jedné? Opravdu nás chce mít více zaneprázdněné?

Pouze dvě věci z těchto snah vedou k našemu spasení sebe sama. Zaprvé, vyhýbáme se vypořádávání se svou hříšností. Zadruhé, (a to je mnohem horší) okrádáme se o pití z hluboké Boží studny milosti. Pavel tomuto dilematu čelil v církvi hned zpočátku. Když křesťané v Galácii zkoušeli potěšit Boha prostřednictvím skutků zákona, Pavel se proti tomu postavil: „Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil – vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný! Chtěl bych se vás zeptat jen na jedno: dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli?“ (Galatským 3:1-2). Pavel se ptal: „Opravdu si myslíte, že můžete vylepšit kříž?“ 

pátek 2. srpna 2013

PŮVODCI PROBLÉMŮ IZRAELE

Kdo v dnešní době podněcuje nepokoje v Božím domě? Není to Elijášova společnost, která naříká a pláče nad ohavnostmi církve. Nejsou to ti, kteří ukazují na hřích a svědčí proti zlým skutkům náboženských vůdců. Ne, veškeré rozdělení je způsobeno kompromisem. Všechny potíže v Božím domě jsou výsledkem odpadlictví a opuštění Pánových přikázání. „Vždyť kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost“ (List Jakubův 3,16).

Pavel varuje bratry: „abyste si dali pozor na ty, kdo působí roztržky…Vyhýbejte se jim!“ (Římanům 16,17). Kdo však byli ti, kteří by křesťany „chtěli svést od učení, které jste přijali“? Nebyl to nikdo jiný než sebestředná a odpadlická skupina těch, kdo „slouží svému prospěchu“ (verš 18). To ukazuje, že rozdělení je způsobeno pyšným, domýšlivým uspokojováním vlastních zájmů. Pavel řekl: „snaží se krásnými a pobožnými řečmi oklamat mysli bezelstných lidí“ (verš 18). Ti, kdo tolerují hřích, přehlížejí špatné skutky a touhu po jednotě, jsou skuteční rozvraceči. Pravé tělo Kristovo nikdy nebylo ani nebude rozděleno. Ti, kdo jsou ve svaté jednotě s Kristem, jsou již spojeni jedni s druhým. Hřích rozděluje!

Pavel a Silas byli předvedeni před soudce v městě Filipy a obžalováni z „pobuřování města“ (Skutky 16,20). Byli zbičováni a zavřeni do vězení kvůli potížím, které způsobili. Co bylo toto „velké pobuřování“? Pavel a Silas věšteckého ducha z dívky, která „předpovídáním budoucnosti přinášela svým pánům značný zisk… Když si její páni uvědomili, že tím přišli o svůj zisk, uchopili Pavla a Silase“ (Skutky 16,16 a 19).

Když někdo nebo něco ohrozí vlastní zájmy lidí, zvedne se volání “Rozvraceči! Rozkol! Hrozba jednotě!“ Pavel a Silas odkryli náboženský podvod, démonický klam přestrojený za náboženství. Pro těch několika jedinců, kteří věděli, jak manipulovat s nevědomým davem, to bylo velmi výnosné. Kdo začal křičet „Rozkol“? Ti, kteří obvinili Pavla a Silase z rozbrojů a postranních úmyslů a odmítli výzvu k pokání a cestě ve svatosti.

Bože, dej nám více „potížistů“, kteří se nebojí postavit proti náboženskému pokrytectví a neposlušnosti!

čtvrtek 1. srpna 2013

ELIÁŠ

Eliášova nenávist vůči hříchům Izraele povstala díky jeho silné lásce k Božímu lidu. On nepatřil mezi ty, kteří by ostatní nenáviděli, nenáviděl jen hřích. Vůbec nebyl mstivý, jeho srdce jen toužilo po návratu Izraelců k Pánu. Abychom mu lépe porozuměli, poslechněme si jeho srdceryvný pláč na hoře Karmel: „‘Odpověz mi, Hospodine, odpověz mi. Ať tento lid pozná, že ty, Hospodine, jsi Bůh, a že jejich srdce obrátíš zpět.‘ Vtom spadl Hospodinův oheň …a jakmile to lid spatřil, všichni padli na tvář.“ (1. Královská 18:37-39).

Eliáš neměl nejmenší zájem na tom, aby byl považován za proroka. Chtěl jen vidět obnovenou Boží slávu a navrácení odpadlých k Hospodinu. Praví proroci, i když může znít tvrdě proti hříchu, mají milosrdné, vlídné a trpělivé srdce. Pokud zahlédnou skutečné pokání, jsou oni těmi iniciátory průlomu.

Věřím, že i dnes existují následovníci Eliáše - pravý pastýři. Ne všichni kazatelé mají sklon k tomu, aby jejich kázání sloužilo spíše jen jejich vlastním zájmům. Často slýchávám o rostoucím počtu svatých pastýřů, kteří si prošli zraněním a odmítnutím od bezcitných oveček. Někteří z nich byli doslova vyhnáni ze svých církví za to, že kázali zbožné normy. Ale nejkrutější ze všech jsou takzvaná proroctví a obžaloby přísných „prorockých hlasů“, které neobnášejí žádné slitování ani spásnou myšlenku.

Pokud byste někdy zaslechli „proroka“, jak na někoho sesílá prokletí, můžete si být jisti, že nekráčí v Kristově Duchu. Často se jedná o pyšného, vlastní slávu provolávajícího Eliáše, který je plný arogance a chtíče. Písmo nám říká jasně: „Nezlořečte, ale dobrořečte.“ (Řím. 12:14). Ti, kteří neustále jen dokola mluví o prokletí, by se měli třást před tímto upozorněním: „Miloval prokletí, tak ať ho raní, nestál o požehnání, tak ať ho opustí! Jak oděv oblékal si proklínání, jak voda se mu vsáklo do těla, vniklo mu do kostí jako mast.“ (Žalm 109:17-18).

K následovníkům Eliáše se řadí naříkající muži či ženy, jejichž každé prorocké slovo je vykoupeno slzami. Zlomení a ve zbožném zármutku činí pokání. Odmítají přimhouřit oko nad hříchem a nebojí se nikoho ani ďábla, pokud mají povstat na Kristovu počest.