úterý 31. prosince 2013

POŽEHNANÉ ZAOPATŘENÍ NOVÉ SMLOUVY

Poté, co Saula opustil Boží Duch, jeho polovičatá poslušnost ho přivedla pod vliv Satana. Brzy Saula znepokojoval zlý duch a Saul skončil tak, že hledal radu u čarodějnice (viz 28. kapitolu Samuel).

Možná, že když čteš o Saulově životě, tak se divíš: „Ale Saul se snažil ze všech sil a nedělal nic špatného. Proč byl na něho Bůh tak přísný?“

Bůh nám v těchto verších říká, že to myslí vážně! Říká: „Ukazuji ti, jak pociťuji tvou poslušnost. Chci celé tvé srdce, veškerou tvou lásku – nejen polovičatou poslušnost!“

Kdyby Pán mluvil k Saulovi mlhavě nebo nejasně, oprávněně bychom řekli, že měl být shovívavý. Avšak jeho nařízení, daná Saulovi, byla jasná a nebylo pochyb o tom, co přikázal. Podobně dnes nemáme pochybnosti o tom, co nám Bůh řekl. Známe jeho přikázání, protože nám je zjevil svým slovem a svým Duchem v našich srdcích.

Asi odpovíš: „Ale to, co Bůh udělal Saulovi, se odehrálo pod Starou smlouvou, pod Zákonem. Nyní žijeme ve dni milosti. Pán k nám jistě nebude tak přísný jako k Saulovi, když ho neposlechneme.“

Toto je Boží slovo pro záležitosti pod Novou smlouvou, smlouvou milosti:
„On [Bůh] odplatí každému podle jeho skutků. Těm, kteří vytrvalostí v dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest, dá život věčný. Ty však, kteří prosazují sebe, odpírají pravdě a podléhají nepravosti, očekává hněv a trest. Soužení a úzkost padne na každého, kdo působí zlo, předně na Žida, ale i na Řeka; avšak sláva, čest a pokoj čeká každého, kdo působí dobro, předně Žida, ale i Řeka. Bůh nikomu nestraní“ (Římanům 2:6-11).
Dovol mi, abych ti vysvětlil rozdíl mezi Saulem ve Starém zákoně a všemi věřícími pod Novou smlouvou. Kdykoli člověk opravdu touží poslechnout Boží přikázání – když ten člověk miluje a dodržuje Boží Slovo – Duch svatý mu poskytuje veškerou moc a schopnosti, aby těmto přikázáním dostál. Takové je požehnané zaopatření Nové smlouvy.

pondělí 30. prosince 2013

Z JÁMY by Gary Wilkerson

Když jsem byl náctiletý, trávil jsem léto vypomáháním na ranči ve východním Texasu. Vedoucí ranče, Jimmie, byl vysoký statný chlap, který měl špatný zrak, ale věděl, jak se všechno dělá. Naučil mě, například, jak sekat trávu a hrabat seno.

Jednou jsme házeli hlínu do jámy na studnu, která byla hluboká šest stop. Když voda přestala téci, Jimmie špatně odhadl, kde je díra a popošel k ní. Měl jsem natolik plná ústa vody, že jsem ho nedokázal varovat – a on tam spadl! Bál jsem se, že by si mohl zlomit končetinu, kdyby spadl hluboko, a okamžitě jsem se vydrápal nahoru, abych mu pomohl. Když jsem však vzhlédl, Jimmie bezstarostně šplhal z díry, jakoby se nic nestalo.

Takový byl život Jimmieho. Byl chlapem, před kterým denně leželo několik děr, protože neztrácel jen zrak, ale ztrácel i sluch. A přece se Jimmie vydrápal z každé díry, do které spadl, a pokračoval vpřed. Pro mne je příkladem víry každému z těla Kristova. Všichni máme jámy, do kterých padáme – takový je prostě život – ale Boží Slovo nám ukazuje, že jakožto křesťané musíme čelit svým jámám očima víry.

Možná, že jsi právě uvízl v jámě. Může jí být nesnáz ve vztahu, finanční zadlužení, nemoc – něco, v čem jsi na chvilku uvízl – a rád bys věděl, jestli budeš někdy schopen se z toho vydrápat ven. Tvé dřívější chození s Kristem se zdá být jako vzdálený sen. Avšak Bůh ti má co říci, něco mocného, o tvé nynější jámě.

Jedním typem jámy je ten, který si vytváříme sami. Můžeme padnout zpět do starého hříšného zvyku či nezdravého způsobu života, který nás nutí chodit v kruhu. Shledáváme, že jsme unášeni, bloudíme, vzdalujeme se od hojného života, který nám Bůh poskytl. Nezáleží však na tom, v jaké jsme jámě. Náš milosrdný Pán nás vytahuje z každé.
„Kdyby někdo z vás měl ovečku, a ona by mu v sobotu spadla do jámy, neuchopil by ji a nevytáhl?“ (Matouš 12:11). Ježíš říká: „Nezáleží na tom, že sis vytvořil jámu. Ani zákon mi nezabrání v tom, abych tě z ní nepřišel vytáhnout.“

pátek 27. prosince 2013

ON CHCE, ABYS VĚŘIL JEHO SLOVU!

Když se zamýšlíš nad soužením, kterým Izraelité procházeli, možná si říkáš: „Neočekával toho Bůh od nich nějak moc? Vždyť byli pořádně vystrašení a právem. Proč by Boha pokoušeli, vždyť ho pouze žádali o to, co skutečně potřebovali.“

Je potřeba však mít na paměti, že tito lidé byli dobře živeni, měli za sebou správnou výchovu a byli obklopeni znameními, divy a zázraky. Nebyli to žádní duchovní nováčkové a nechyběl jim ani starostlivý pastýř. Každý den je doprovázel viditelný oblakový sloup, jako důkaz Boží přítomnosti. V noci pak zářil na obloze utěšující ohnivý sloup. Každé ráno je pak čekala mana, která jim byla věrně seslána z nebe. Bůh tedy Izraeli poskytl vše, co potřebovali, aby budoval jejich víru.

Pán vskutku nepřehání, když nás takto upozorňuje: „Bez víry se mi nemůžete zalíbit. Musíte v hloubi srdce uvěřit, že JÁ JSEM a že si budu vždy víru cenit. Proto očekávám, že moje dobře živené, dobře vychovávané děti mi budou důvěřovat!“

A co zkouška, ve které jsi se ocitl? Co od tebe Bůh v tomto těžkém období očekává?

Chce, abys věřil Jeho Slovu, Jeho zaslíbením! Chce, abys mu plně důvěřoval, že On je s tebou uprostřed těžkostí. Nezáleží na tom, jestli se na tebe vyřítí celé peklo, Jeho přítomnost ti nikdy nebude odňatá. A to ani tehdy, když jsi obklíčen obavami a zaplaven slzami. Žádný šíp nepřítele ani jeho mohutný útok tě nemůže zničit. Tvůj Otec už má příhodný plán.

Očekává od tebe jen jediné – aby ses k Němu přivinul ve slepé důvěře. Chce, abys dokázal čelit každému krvelačnému pokušení se slovy: „Možná tomu nerozumím, ale vím, že můj Pán mě neopustí. Důvěřuji mu, že mě přes to převede!“

Tvá bitva skončí až tehdy, když začneš plně důvěřovat Pánovi, že On je s tebou ve své moci a lásce. Proto zavrhni každou myšlenku, že Bůh tě přehlíží nebo schválně zavřel oči nad tvými okolnostmi. Takové myšlenky ho pokoušejí. Tímto totiž stavíš Boha do pozice zkoušeného, kdy má dokázat svou věrnost. Přitom ji už mnohokrát prokázal!

„Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný! Nedovolí, abyste byli pokoušeni nad své možnosti; uprostřed zkoušky vám poskytne východisko, abyste mohli obstát.“ (1. Korintským 10:13).

Bůh ti říká: „Nepotápíš se, jsem tady s tebou! Pokud budeš hledat mou tvář a důvěřovat mi, přenesu tě přes to, neboť jsem neustále s tebou!“

středa 25. prosince 2013

CO BŮH ČEKÁ, ŽE USLYŠÍ

Člověk vydrží týdny bez jídla, ale jen několik dní bez vody. Když Izrael přišel do Refídimu, lid neměl vodu k pití (Exodus 17). Zanedlouho děti začaly plakat a rodiny začaly omdlívat žížní. Byla to kritická situace.

Mojžíš rozuměl Božím způsobům a věděl přesně, co se dělo s izraelským lidem. Uvědomoval si, že Bůh nechával svůj lid nadmíru rozpínat. Proč? Protože chtěl, aby se plně odevzdal do Jeho péče. Toužil po tom, aby se Jeho lid napřímil ve víře a řekl, „Bůh je schopný!“. Písmo nám říká, „(Mojžíš) To místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin nebo není?“ (Exodus 17:7)

Ta slova „Massa“ a „Meriba“ obě znamenají stejnou věc: „místo zkoušky a testování“. Mojžíš proběhl táborem v pláči, „Toto je Massa- test, zkouška! Není to konec. Bůh nás neopustil, tak vytrvejme! Pán hledá víru, chce vědět, co je v našich srdcích. Ví, jak uspokojit naši potřebu – jen chce, abychom Mu věřili!“

Bohužel Izrael nevěřil Pánu, a tak Bůh navedl Mojžíše, aby vzal svou hůl, šel na Choréb a udeřil do skály. Když Mojžíš udeřil do skály, vyšla z ní voda, aby zahnala žízeň izraelského lidu. Pán opět dokázal, že byl se svým lidem i přes jeho nevěru.

Jak pokoušel Izrael Boha v této kapitole? Bylo to v jejich zlosti k Mojžíši? Bylo to v jejich šepotu? A nebo to bylo v jejich modlářském smilstvu? Ani jedna z těchto věcí nezpůsobila ten problém. Izrael pokoušel Boha takto: „Pokoušeli Boha tím, že řekli, je mezi námi Hospodin nebo není?“

Bůh měl tu vodu k dispozici celou dobu. Mohl ji dodat Izraeli hned v prvních momentech jejich žížně, ale On čekal. Jeho sdrce prahlo po tom, aby Jeho vyvolený lid rozpoznal Jeho lásku k nim a po tom, aby se odevzdal do Božích věrných rukou. Ale opět, Izraelci selhali!

A tak je Bůh opět zkoušel a tentokrát dopustil, aby hladověli. „Připomínej si celou cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli. Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.“ (Deuteronomium 8:2-3)

Zde to byl další test víry. Zadržel by Izrael jeho prázdný žaludek a počkal na Boha, až mu pošle chléb? Povzbuzoval by se lid navzájem ve své víře? Vše, co Bůh chtěl, bylo uslyšet, „Bože, ty jsi pro nás rozdělil Rudé moře a osladil hořké vody Marahy. Věříme, že nás též nasytíš. Živí nebo mrtví, jsme tvoji!“

To je vše, co Bůh chtěl slyšet.

úterý 24. prosince 2013

ON OVLÁDÁ VŠECHNO

Když dáš Ježíši své srdce, vyhráváš velkou bitvu. Pekelné mocnosti jsou poraženy a Satan je oloupen o zkaženost, kterou z tebe čerpal, když ovládal tvůj život. Ale potom, když stále vydáváš neostré světlo duchovního vítězství a svobody, tě očekávají dva králové – ti samí králové, kteří očekávali Abrama v Genesis 14:17-24.

Abram čelil silnému pokušení, jaké kdy člověk zažil. Před ním byla nabídka bohatství, hmotného zboží a slávy, on se však nemusel dvakrát rozmýšlet. Jeho odpovědí sodomskému králi bylo rychlé a jasné NE. Proč? Protože Abramovi záleželo nejvíce na dobrém renomé Boha, nikoli svém vlastním. V podstatě řekl sodomskému králi: „Vracím ti všechny tyto věci – lidi, bohatství, všechno, protože můj Pán to všechno vlastní, tak jako tak. Rozhodne-li se mne učinit bohatým, ať se tak stane. Chci však, aby ses nemohl chlubit, že ty jsi mne učinil bohatým.“

Kde Abram získal takový odstup od světa, takovou nezávislost, že byl schopen naprosto odmítnout ďáblovu nabídku hmotného požehnání? Z Písma je jasné, že Abram čerpal svou sílu z nedávného zjevení toho, kým je Bůh. Melchisedek otevřel Abramovi oči, aby spatřil úžasné vidění Boží povahy: „[Melchisedek] mu požehnal: Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu … který ti vydal do rukou tvé protivníky“ (Genesis 14:19-20).

V tomto verši je vtisknuto jméno pro Jehovu: El Elyon. To doslova znamená: „Bůh Nejvyšší, stvořitel a majitel nebe a země.“ Melchisedek Abramovi ohlásil: „Tvůj Pán není jen Bohem nade všemi ostatními bohy, on je stvořitelem celého vesmíru. Všechno v něm patří jemu – veškeré bohatství, dobytek, majetek. On ovládá všechno, co vidíš okolo sebe.“

pondělí 23. prosince 2013

CHOĎTE V DUCHU by Gary Wilkerson

Doufám, že nejsem jediným člověkem, který se občas diví: „Opravdu chodím s darem spravedlnosti, který mi Pán dal?“ Galatským 5:16 říká: „Choďte v Duchu, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše tělesnost.“

Můžeme si vzít kterýkoli úsek Písma a číst jej buď skrze brýle milosti, nebo skrze brýle skutků a Zákona. Když čtu Galatským 5:16, někdy si zvolím způsob uvažování o „skutcích,“ který říká: „Musíš to zkusit udělat takhle!“ Říkám si: „Dobrá, udělám to tak dnes; budu chodit v Duchu!“ Zneklidním se, a najednou vůbec v Duchu nechodím.

Další věcí, o které hovoří Galatským 5:16, je „nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše tělesnost.“ Někdy čteme tento úsek skrze brýle „Jsem tělesný. Ne, já jsem v duchu. Ale potom něco přijde a já se naštvu a jsem zase tělesný!“

Galatským 5:18: „Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod Zákonem.“ Jsi v Duchu? Přišel už Ježíš do tvého srdce? Pokud ano, řekl: „Prověřím si tě a máš-li dostatečně spravedlivé srdce, později pozveme Ducha svatého, aby také přišel“?

Ne! To neudělal! Nemůžeš být spasen, dokud v tobě nežije Duch svatý. A tak, když Pán říká: „Choďte v Duchu,“ neříká: „Snažte se být duchovní,“ říká: „Boží Duch ve vás žije, a tak s ním choďte!“ Poskytl ti přístup ke své spravedlnosti a teď jen říká: „Chop se skutků, které jsem již do tebe vložil. Praktikuj věci, které už v životě máš a přestaň se zneklidňovat a obávat a stresovat.“

Nediv se, když jsi příliš tělesný. Nemusíš říkat: „Bože, můžeš mi pomoci, abych se stal duchovnějším?“ Ne, už jsi duchovní – žije v tobě Boží život! Duch, dech Boží, je v tobě a ty nejsi pod Zákonem.

pátek 20. prosince 2013

RADOSTNÉ SRDCE

Jedna z věcí, které dnes narušují manželství, je tichá domácnost. Mladá žena mě požádala, abych jejímu manželovi „promluvil do duše“. „Když se na něčem neshodneme, on se vůči mně vždycky jen uzavře,“ řekla. „Nehádá se, jen odejde. Když se uklidní, vrátí se domů, ale dokud já se s ním neudobřím, je jak led. Celé dny vydrží mlčet. Nenávidím to! Byla bych radši, kdyby křičel nebo mě dokonce uhodil. Ale už žádná tichá domácnost – nesnesla bych to.“

Je velká chyba, když svému manželovi nebo manželce řeknete: „Nech mě být. Nechci o tom mluvit. Mám to teď moc těžké, tak mě nech, abych si to vyřešil/a sám/sama. Nestojím teď o společnost.“ To není jen hloupé. To je způsob, jak člověka skutečně shodit. O čem je manželství, když ne o vzájemném sdílení a pomoci v každé krizi?

Slyšel jsem všemožné výmluvy: „Necítím se dobře.“ „Měl/a jsem hrozný den.“ „Mám nervy nadranc.“ Ale tyto výmluvy vám nedávají morální právo k tomu, abyste odmítli pomoc někoho, kdo vás miluje. Dveře ke svému srdci nechte vždy otevřené a neváhejte přijmout pomoc, když ji potřebujete.

Bible říká: „Bezbranné město, zborcená hradba je ten, kdo sám sebe nezvládá“ (Přísloví 25, 28).

Pokud je Hospodinova radost naše síla (Nehemiáš 8,10), pak by silná manželství měla překypovat radostí. Když se z manželství radost vytratí, stane se slabým a zranitelným. Ukažte mi šťastný domov a já vám ukážu radostný pár u kormidla.

Manželé, kteří se už spolu nesmějí a nehrají si, už se nemilují. Na skutečné lásce je něco radostně dětinského. Dospěl jsem k závěru, že naše manželství trpí příliš mnoha vážnými manžely a smutnými manželkami.

Jistěže nastanou potíže. Přijde nemoc, nečekané těžkosti, finanční problémy, neshody, bolest i smrt. Ale život jde dál a je škoda, že tolik párů si život neužívá. Stále doufají, že jednoho dne budou šťastní a spokojení. Život však rychle uplyne a oni z něj mají jen vrásky na ustaraných tvářích.

Ne, děkuju! Tohle není pro mě! Budoucnost je nyní. Bůh je na trůnu a má všechno pod kontrolou. Je čas plakat i čas se radovat. Dobré převažuje nad zlým, tak hlavu vzhůru a žijte.

Bible říká: „Radostné srdce – nejlepší lék, ztrápený duch je kostižer“ (Přísloví 17,22).

čtvrtek 19. prosince 2013

SKUTEČNÝ PŘÍBĚH LÁSKY

Ve filmu Love Story z roku 1970 se objevil citát, který se stal slavným: „Láska znamená, že se nikdy nemusíte omlouvat“. Zní to hezky ve filmovém scénáři, ale ve skutečnosti je to přímo pekelná lež. Podle Božího Slova láska znamená učit se, jak říct „Omlouvám se.“

Rozlícený manžel se vychloubal: „Včera večer jsem opustil ženu. Vždycky má ve všem pravdu ona a já nikdy, ale tentokrát to bude jinak. Nenechám ji, aby se mnou dál mávala. Vím, že mám v téhle věci pravdu a nevzdám se jí. Zůstanu pryč, dokud se za mnou nepřiplazí na kolenou a nepřizná, že v ničem neměla pravdu.“

Spolu s učením se říkat „Omlouvám se“ se manželé musí také naučit, jak říct „Odpouštím ti.“ Ježíš varoval, že odpuštění našeho nebeského Otce závisí na tom, jak my odpouštíme našim viníkům.

„A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení. Jestliže však vy neodpustíte, ani váš Otec, který je v nebesích, vám neodpustí vaše přestoupení“ (Marek 11,25-26).

Podvedl vás váš manžel či manželka? Zranilo vás cizoložství? Náhodou jste odhalili tajný románek? Činil partner opravdové pokání? Snažíte se ze všech sil odpustit a zapomenout?

Možná nikdy nezapomenete, ale musíte se naučit odpustit. Do konce života vás možná budou pronásledovat obrázky vašeho manžela či manželky v rukou někoho jiného. Možná vás to stále bude bolet a trápit. Ale pokud on nebo ona projevili zbožný smutek – a snaží se vám to ze všech sil vynahradit – potom musíte odpustit. A více než to, jednou a provždy musíte přestat předhazovat minulost. Tisíce a tisíce manželství přestály nevěru, ale pouze proto, že božský smutek byl následován odpuštěním po Ježíšově vzoru. Pokud neustále vytahujete starou, nepěknou minulost, manželství bude ohroženo.

Bible říká: „Prozíravost brání člověku se hněvat, promíjet vinu je jeho ozdoba.“ (Přísloví 19,11).

středa 18. prosince 2013

NEVYSLYŠENÁ MODLITBA

Náctiletá dívka mi přiznala: „Pane, přede dvěma lety byli má matka a můj otec zabiti při dopravní nehodě. Byli těmi nejlepšími rodiči, jaké kdy děvče mohlo mít. Ráda bych věděla, jak mohl Bůh dovolit, aby byli usmrceni tak násilnou smrtí, a po celé dva roky si držím vůči Bohu zášť. Nechrání snad Bůh své vlastní? Nemohu se už modlit s opravdovou důvěrou v něho, protože věřím, že mne zklamal. Co mohu dělat? Asi řeknete, že jsem na Pána naštvaná.“

Mladý pár, který znám, si uchovával vztek vůči Pánu téměř deset let. Jejich krásná pětiletá dcerka zemřela krátce po nálezu nádoru na mozku, a oni zahořkli. Zůstávají v církvi a provádí všechno bez zaujetí, a již nevěří v účinnost modlitby. Bojí se zřeknout Boha, bojí se ho nazvat lhářem či nevěrným Otcem, nikdy mu však neodpustili, že jim „vzal jejich jediné dítě.“

Téměř každý křesťan musel občas ve svém životě čelit problému nevyslyšené modlitby. Modlitby, která je nevyslyšená týdny a měsíce – dokonce i roky. Neočekávaná nemoc nebo tragédie si vyžádala milovanou osobu. Dějí se věci, které nemají smysl, a pak začíná víra ochabovat. Ale Boží Slovo vysvětluje, že nerozhodný člověk nikdy od Boha nic nedostane.
Ježíš chápal tento sklon svých dětí držet si vůči nebi zášť, když se hory nepohnou podle plánu. Varoval Petra, aby se na nic neptal, když stojí v Boží přítomnosti, pro případ, že by něco neodpustil.

„A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení“ (Marek 11:25).
Věřím, že Ježíš říká: „Nestůj v Boží přítomnosti a nežádej o odstranění hor či o odpuštění svých hříchů, pokud máš ve svém srdci skrytou zášť vůči nebesům. Opusť to! Dovol Duchu odpuštění, ať skrze tebe proudí. Volej ke svému věrnému Otci. On neselhává. On odpoví. On poskytne. Podřiď se a požádej ho, aby ti odpustil, že jsi dovolil, aby se vynořily tyto pochybnosti.“

úterý 17. prosince 2013

JEŽÍŠ A ODPUŠTĚNÍ

Pro křesťany je odpuštění tou nejobtížnější věcí na světě. Navzdory tomu, že se v církvi hovoří o odpuštění, obnově a uzdravení, velmi málo se to skutečně projevuje. Všichni tíhneme k tomu, že si o sobě myslíme, že jsme činitelé pokoje, ti, kdo zvedají padlé, vždy odpouštějící a zapomínající. Ale dokonce i ten nejduchovnější člověk je vinen zraněním bratrů a sester, protože neprojevil odpouštějícího ducha.

I pro ty nejlepší křesťany je těžké odpustit těm, kdo zranili jejich pýchu. Dejme tomu, že se dva dobří křesťanští přátelé pohádají a po celý život si uchovávají zášť. Zřídkakdy to připustí, protože zakrývají svého neodpouštějícího ducha pod maskou slušných hovorů, pěkných slov a pozvání „Přijď k nám někdy.“ Ale nikdy to není ono. Nedojde k tomu, že bychom toho druhého nenáviděli: vypadá to, že říkáme: „Nemám nic proti němu, držte ho však ode mne dál. Nechte ho, ať si jde svou cestou, a já si půjdu taky svou.“ Prostě lidi, kterým nedokážeme odpustit, ignorujeme.

Nejtěžší je odpustit tomu, kdo je nevděčný. Měl jsi rád někoho, kdo tvou lásku neoplatil. Obětoval ses, abys pomohl příteli v nouzi, a sklidil jsi za to jen kritiku, nebo to bylo považováno za samozřejmost. Ten člověk, kterému jsi pomohl, neprojevuje nic než nevděčnost a sobectví. Tvé dobré záměry jsou špatně vykládány a tvé dobré skutky jsou špatně chápány jako sobecky zaměřené. Odpustíš někdy tomu nevděčníkovi? Sotva. Usmíváme se na něho, máváme mu z dálky na pozdrav, jsme však rozhodnuti, že „už nikdy pro něj nic neuděláme.“

Potom se dostáváme k tomu, kdo nás podvedl. Zjišťujeme, že je nemožné takovému člověku odpustit. Co nejvíce toužíme po tom, aby naše vlastní lži a selhání byly odpuštěny, ale nic nás nerozzuří více, než zjištění, že nám někdo lhal.

A co člověk, který nám říká, že jsme špatní? Přesvědčeni o tom, že máme dobré důvody pro všechno, co děláme, zjišťujeme, že je extrémně obtížné odpustit člověku, který prohlašuje, že jsme udělali chybu. Než abychom čestně prozkoumali, co nám ten člověk říká, spíše své jednání ospravedlňujeme.

Ve svém vyučování o modlitbě Ježíš řekl: „Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám“ (Matouš 6:11-12).

pondělí 16. prosince 2013

DEN ZA DNEM by Gary Wilkerson

„Proto vám říkám: Nemějte starost o svůj život ani o své tělo – co budete jíst a pít a co si oblečete.“ (Matouš 6:25).

Ježíš nechce, aby ses znepokojoval nad svým životem. Je snadné se trápit kvůli maličkostem, jako např. co si oblečeš nebo co budeš jíst. V 27. verši pak pokračuje „Copak si někdo z vás samými starostmi prodlouží život o jediný den?“ Ježíš se tím snaží říct: „Nedělej to! Tím, že se budeš trápit, nic nezískáš.“ Snaží se nás tak osvobodit od veškerých úzkosti a povolat nás do slavného zjevení svobody, jaké jen Boží děti mohou mít.

V 33. verši této kapitoly Ježíš říká: „Hledejte především Jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Poukazuje tak na to, že On dopředu ví, co budeš potřebovat a pokud ho budeš hledat, dá ti vše, co bude třeba.

Hallelujah! Kristus přidává svou spravedlnost těm, kteří ho hledají a kteří po Něm hladoví a žízní. Když jsme se setkali s Ježíšem na kříži, byli jsme vykoupeni Jeho krví, posvěceni za Jeho stoupence a bylo nám dáno vítězství!

Možná někteří namítnou: „Vím, že mi dal svou spravedlnost, ale možná provedu něco, co se mu nebude líbit a pak mi ji opět odejme.“ Ne, tohle nám Písmo neříká. Namísto toho je psáno: „Neměj starost o svou spravedlnost.“ Duch svatý tě usvědčí z hříchu, protože Bůh ví, kým jsi a čím si procházíš. A můžu tě ujistit o tom, že On je mnohem silnější než jakýkoliv hřích nebo hříšná přirozenost. „Ten, který je ve vás, je totiž větší než ten, který je ve světě.“ ( 1. Jan 4:4)

Výsledkem poznání Boha je pokoj a klid, což znamená, že můžeš v noci klidně spát. Měl bys vědět, že On tě očišťuje a vše urovnává. Neděje se tak jen jednou za čas, ale každý den tvého života. On s tebou kráčí, spolupracuje a dohlíží na vše okolo.

sobota 14. prosince 2013

VÍRA SE BOHU LÍBÍ by Claude Houde

Kristus konfrontoval církev v Laodiceji, která představovala církev konce věků. Udělil jí varování, které trvá po staletí a hovoří dnes k tobě i ke mně: „Ale že jsi vlažný…nesnesu tě v ústech“ (Zjevení 3:16). Jaká neuvěřitelná slova! Co je to za zločin ten nepředstavitelný hřích páchaný dnešní církví? Naslouchej slovům Toho, který především hledá naši víru, důvěru a odevzdání se: „Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. … Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zjevení 3: 17 a 20).

Tento oddíl z Písma, tak často citovaný a vytrhovaný z kontextu, neoslovuje ztracený svět v potřebě „nechat Ježíše vstoupit.“ Spíše je to přímé a vážné volání k dnešním věřícím, kteří líně leží na loži lhostejnosti, vcelku spokojeni se sebou a s podílem, který mají. Tato generace je zaslepená ďáblem, aby neviděla duchovní zjevení, že bez horoucí víry je nemožné líbit se Bohu. Ježíš doslova a dramaticky stojí přede dveřmi soběstačné a tolik sebejisté církve, která důvěřuje metodám, strategiím a „špičkovým“ zásadním změnám v přístupu a taktice, které jsou vypůjčené ze sekulárního tržního prostředí. Pán volá: „Nechte mne vejít! Čiňte pokání! Odvraťte se od těch rozbitých cisteren, které nenabídnou žádnou živou vodu! Povolávám lidi, kteří se budou v důvěře držet jenom mých zaslíbení. Toužím po lidu, jemuž víra dovolí, aby viděl neviditelné, věřil neuvěřitelnému a obdržel nemožné!“

Mohou existovat uctívání, fantastické hudební programy, úžasné budovy, působivá návštěvnost, dynamické vyučování, veškeré možné církevní a sociální programy, dokonce křesťanská hantýrka a citování Bible, avšak bez víry je nemožné líbit se Bohu! Bůh má potěšení v hýbání horami a v přemrštěném uvolňování veškerých nebeských zdrojů pro dech beroucí božské zásahy, kdy mu jeden upřímný člověk prostě důvěřuje s opravdovou a zanícenou vírou.

Planoucí víra odvážně žádá otevřená nebesa, hýbe Božím srdcem a jeho rukama, a dává nám neomezený přístup k udivujícím, nevyčerpatelným, nevysvětlitelným, zázračným a nadpřirozeným zdrojům. Bůh říká: „Miluji víru! Víra mnou hýbe! Víra uvidí moji moc a získá mou přízeň!“ Jakožto pastoru v Montrealu mi stačí jenom přehlédnout tisíce tváří shromážděných v nedělní ráno, abych si připomněl zázračné příběhy a svědectví dnešních dní a abych radostně oznamoval našemu cynickému a skeptickému světu, že víra se Bohu líbí!


__________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church - Církev nového života) v Montrealu v Kanadě, častý řečník na konferencích Expect Church Leadership Conferences organizovaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením vzrostla New Life Church z hrstky lidí na více než 3 500, a to na území Kanady, kde je jen málo úspěšných protestanských církví.

pátek 13. prosince 2013

VÝZNAM POKOUŠENÍ BOHA

Žalmista píše o hříchu Izraele, „srdcem pokoušeli Boha.“ (Žalm 78:18) Hebrejský význam této fráze naznačuje, že Izraelci byli „zkoušeni za rámec odolnosti“. To znamená, že už neměli žádné lidské prostředky, kterými by si vystačili. Když přišli na toto místo, uvěřili, že Bůh je opustil a držel se tiše mimo dohled.

Ve zkratce, toto je to, co znamená pokoušet Boha. Stává se to, když jsou Jeho vyvolení umístěni do ohně zkoušek a jejich krize nabývá na intenzitě, až jejich srdce uchvátí strach a oni vykřiknou: „Pane, kde jsi? Kde je mé vykoupení? Proč nejsi tady? Jsi vůbec se mnou?“

Je nemožné, aby nevykoupený člověk pokoušel Boha, protože takový člověk neuznává Boha v žádné oblasti jeho života. Všechno, co se děje, je pro něj pouze štěstí a nebo smůla. Jen ti, kteří jsou Mu blízko, můžou Boha pokoušet, ti, kteří viděli Jeho sílu, zakusili Jeho milosrdenství a laskavost a byli povoláni kráčet cestou víry.

Dokonce i poctivý Jan Křtitel zakusil ten typ zkoušky, který může vést k pokoušení Boha. Když seděl ve vězení, musel přemýšlet nad tím, kde byl v tu dobu Bůh. Dostalo se k němu Slovo o všech velkých činech Ježíše Krista – uzdravení nemocných, zázraky, vábení lidu, který se u Něho seskupoval. A teď tady seděl, sám a očekával rozsudek.

Jan věděl, že se musel snížit, aby se Kristus mohl zvýšit. Ale teď mu proběhla hlavou myšlenka, „Snížit se, to ano, ale umřít? Proč bych musel zemřít, pokud je Ježíš opravdu Bůh? Pokud předvádí všechny tyto zázraky pro druhé, proč mě nedokáže zachránit? Pane, tohle je na mě moc, toto už neustojím. (Pamatuj, Kristus v té době ještě neodstranil osten smrti).

Poslední slova, která Ježíš poslal Janu Křtitelovi, byla důležitá: „A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ (Mat, 11:6) Kristus tomuto božímu služebníkovi řekl, „Neurážej se nade mnou, Jane. Vždyť víš, že já dělám jen to, co vidím a slyším od Otce. Za tímto vším je Jeho plán a vyplatí se Mu věřit. Kdyby chtěl, abych přišel a osvobodil tě, víš že bych tam v ten moment byl. Můžeš klidně odpočívat a věz, že cokoliv z tohoto vzejde, bude k Jeho slávě. A bude to pro tebe znamenat věčnou slávu.

„Procházíš záverečnou zkouškou, Jane. Nenech, aby tě pochyby oloupily o tvou víru. Místo toho odpočívej v Boží lásce a důvěře v tebe. Nejsi souzen. Naopak, v Jeho očích jsi velice významný. Jen pevně drž!“

Věřím, že Jan vydržel. Když mu nakonec Herodes setnul hlavu, odešel domů ve slávě víry a cti!

čtvrtek 12. prosince 2013

JEŽÍŠ VĚDĚL, CO JE V JEJICH SRDCÍCH

Učedníci netušili, co je v jejich srdcích, ale Ježíš ano. Připravil pro ně zkoušku, která to odhalila. Řekl Dvanácti, aby vstoupili do člunu a přeplavili se na druhý břeh, i když velmi dobře věděl, že je brzy zachvátí bouře.

Ti muži se domnívali, že jsou věrnými následovníky Mistra. Viděli přece, jak nasytil pět tisíců jen hrstkou ryb a pár bochníky chleba. Takže když nastupovali do člunu, nejspíš si mysleli, že o Ježíši už nebudou nikdy pochybovat.

Jenže vidět zázračnou moc v životě pastora je jedna věc a zažít ji na vlastní kůži druhá. Takže když začal foukat vítr a zvedly se vlny, byla to pro učedníky zkouška. Brzy se člun naplnil vodou a učedníci ji začali vylévat, jak nejrychleji dovedli. Ale už po pár minutách jim bylo jasné, že se loď potopí.

Poslechněte si, co vyšlo ze srdcí těchto mužů ve chvíli zkoušky: „Pane, tobě je jedno, že všichni zemřeme? Potápíme se! Pomoz nám, Ježíši. Jsi Bůh nebo ne? Copak ti na nás nezáleží?“

Ježíšovi vlastní učedníci ho pokoušeli! Opravdu, použili skoro stejná slova, jaká řekli Izraelci Mojžíšovi: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“ (Exodus 17,7).

Ježíš však celou dobu věděl, co dělá. Mohl poručit větru a vlnám, aby se utišily, mnohem dřív. Měl vždy moc to udělat. Ale On naopak dovolil, aby byli učedníci podrobeni skutečné zkoušce, kdy budou ohroženy jejich životy.

„Když nastal večer, sestoupili jeho učedníci k moři, vstoupili na loď a jeli na druhý břeh do Kafarnaum. Už se setmělo, a Ježíš s nimi stále ještě nebyl. Moře se vzdouvalo mocným náporem větru…spatřili Ježíše, jak kráčí po moři…zmocnil se jich strach. On však jim řekl: ‚Já jsem to, nebojte se!‘ Chtěli jej vzít na loď, a hned se loď ocitla u břehu, k němuž jeli.“ (Jan 6,16 – 21).

středa 11. prosince 2013

MÍSTO ZKOUŠENÍ

Na místa zkoušení přichází mnoho věřících. Někdy nás Pán přivede na místa podobná Maře, kde jsou vody života více hořké (viz Exodus 15:22-23). A jakmile tam jsme, také čelíme neuspokojené žízni, stále se ozývajícím otázkám a vážným pochybnostem. Asi zaprotestuješ: „Ne, nemůžeš mě srovnávat s těmi modlářskými a smilnícími Izraelity! Nemůžeš říkat, že jsem jako oni!“

Ale ubozí Izraelité v sobě tyto věci nerozpoznali; neuvědomili si, co je v jejich srdcích, dokud nenastal čas zkoušky. Věřím, že je to stejné s dnešním Božím lidem. Prorok Jeremiáš píše: „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“ (Jeremiáš 17:9).

Vzpomeň si, že to jsou stejní lidé, kteří by se později třásli před Pánem na hoře Sinaj poté, co by slyšeli jeho přikázání. Rychle by odpověděli: „Všechno, co Bůh řekl, uděláme. Budeme poslouchat všechna přikázání!“ A Izraelité mysleli upřímně každé slovo, které vyslovili. Byli plni strachu před Bohem a byli přesvědčeni, že mu nepřestanou prokazovat čest. Avšak neměli ani potuchy, co je v jejich srdcích; ve skutečnosti byli duchovně na mizině.

Pochop, že Izrael přežíval na zkušenostech Mojžíše, svého pastora a učitele. Neměli žádnou vlastní víru, a když Bůh odstranil Mojžíše z jejich středu, během čtyřiceti dnů odpadli!

Totéž se děje s mnoha dnešními křesťany. Když slyší kázat Boží slovo, dychtivě slibují, že je budou poslouchat celým svým srdcem. Ale ve skutečnosti přežívají na zkušenostech někoho jiného. Čerpají z vyučujících nahrávek, seminářů, ze zjevení svých pastorů – a nemají žádnou vlastní hlubokou zkušenost s Kristem.

Milovaný, nemůžeš získat pravé Boží zjevení od někoho jiného. Kazatel na tebe může silně zapůsobit a inspirovat tě a ty se můžeš naučit chrlit biblická pravidla. Dokud však nemáš vlastní zkušenost s Ježíšem, která by se opakovala, nemůžeš ho znát. Jeho slovo musí ve tvém srdci pracovat tímto způsobem, dokud se nestane živoucí zkušeností.

úterý 10. prosince 2013

JE PÁN UPROSTŘED NÁS?

Kdo byli lidé, o kterých Pavel mluvil v 1. Korintským 10,8-10, kterých padlo „tisíce za jeden den“, lidé uštknutí hady a další, kteří byli „zahubeni Zhoubcem“? To nebyli Moábci, Kenaánci, Pelištejci nebo další z pohanských národů v sousedství Izraele. Ne, Pavel tu mluvil o věřících – lidech, které si Bůh sám vybral!

Na poušti Boží lid zažíval neuvěřitelné zázraky. Nadpřirozeným způsobem dostávali duchovní pokrm a pili duchovní vodu ze skály, o které Pavel mluvil jako o samotném Kristu. Byli dobře vyučeni a bylo o ně postaráno. Přesto však mnoho z těchto lidí zahubil Boží nelítostný hněv a uštknuli je hadi.
Apoštol nám v 1. Korintským 10,5 říká, že se Izraelci Hospodinu tak znelíbili, že je „svrhl“ do temnoty. Hebrejské slovo zde použité znamená „Odvrhl je ze své ruky a rozprášil je po zemi jako prach.“

Co to znamená? Pán říkal Izraeli, „Já to od vás nepřijmu. Pokud byste byli nevinní – kdybych vás nebyl vyučoval, kdybyste z mé ruky nedostávali duchovní potravu a neviděli důkazy mé slávy – tak bych s vámi jednal. Vy jste si však navzdory všem požehnáním, která jsem vám dal, vybrali své žádosti a modly. Proto vás nyní rozpráším a zcela vás odvrhnu ze své ruky.

Jak se to mohlo stát? Proč Hospodin jednal se svým lidem tak tvrdě poté, co od něj tak mnoho dostali? Pavel nám říká velmi jasně v 9. verši, že pokoušeli Pána! „Také nepokoušejme Krista, jako někteří z nich.“

Co tím Pavel myslí, když říká, že nemáme „pokoušet Krista“? Odkazuje k příběhu v 17. kapitole 2. knihy Mojžíšovy, kdy se Izraelci setkali se zázračnou manou – bílými oplatkami obsahujícími všechny potřebné živiny. Tato „malá, kulatá věc“ se objevila na zemi v jejich táboře každý den. Lid si na toto nadpřirozené jídlo nevydělal ani si ho nijak nezasloužil. Pán je jím sytil pouze díky své milosti a oni si museli jídlo už jen posbírat. Ale potom neměli co pít. Přišli k místu zvanému Mara, kde byla voda na pití příliš hořká, a znovu byli v krizi a čelili další zkoušce.

Lid hned začal proti svému vůdci Mojžíšovi reptat a označovat ho za krutého lháře, který je zavedl na poušť, aby je zahubil. A potom vidíme ve verši 7, že „pokoušeli Hospodina pochybováním: ‘Je mezi námi Hospodin, nebo není?‘“

pondělí 9. prosince 2013

BYL JSI OSVOBOZEN? by Gary Wilkerson

Chci se vás zeptat velmi jednoduchou ale důležitou otázku: Jste už osvobozeni? Prvně ta odpověď může být velmi jednoduchá ano, ale ve skutečnosti mnoho z vás žije v nějaké formě vymyšleného, domnívaného světa. Byli jsme vysvobozeni, byli jsme očištěni, byli jsme vykoupeni a posvěceni, jsme čistí, očištěni a žijící pro Boha v nějakém druhu jiného světa, který je ve stínu zemí našeho chápání.

Ve skutečnosti v našem dni, natvrdlá - kostrbatá existence kde se nebe potkává se zemí, abych tak řekl, začínáme mít jiný pocit o našem životě.
Jsem opravdu osvobozen? Mnoho z nás ho denně prosí, "Pane, prosím osvoboď mě! Vysvoboď mě z otroctví, vysvoboď mě z té moci hříchu, z těch návykových vzorců a závislostí." Neustále Boha žádáme aby nás osvobodil.

Ta pravda je, jestli jsi už potkal Ježíše Krista, jestli jsi byl očištěn tou krví Beránka, byl jsi učiněn svobodným v Něm. Jsi vítězné a nové stvoření v Kristu Ježíši!

“Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.“
2 Korinstkým 5:17-18

Nemusíš přijít k oltáři a prosit, utápět se v pocitu viny a křičet:"Ach, Bože, osvoboď mě! Bože, prosím změň mě!" Ne, protože on tě už změnil. On tě už učinil novým. Už tě usvědčil z nepravosti a zasadil jeho spravedlnost uvnitř tebe. Jako věřící v Ježíše Krista, nemůžeš ho nutit aby tě ospravedlnil, ale jestli si ho potkal, on tě už ospravedlnil a to úplně. Halleluja! To je dobrá zpráva!

pátek 6. prosince 2013

FALEŠNÝ POKOJ

Amerika dnes je pod vábnou silou satanovy lži. Přec, než řeknu něco dalšího, prosím vězte, že cokoliv, o čem tu mluvím, nemá co dočinění s politikou, ale naopak s duchovní pravdou. Faktem je, že naši národní lídři úplně zavrhli Boží Slovo, neukazujíc žádný respekt k biblické pravdě. A nyní Bůh dopustil, aby na nás padl klam.

Ta démonická lež dnes přikrývající Ameriku je falešný pokoj. Je to myšlenka, že si můžeme dělat cokoliv, co je nám libo beze strachu z následků. Už jsme v tomto klamu překročili pomyslnou čáru, a proto se teď nevyhneme soudu.

Pavel vykládá tento Boží soud v Římanům 1. Mluví o těch, kteří se kdysi drželi biblické pravdy, ale později se snažili si ponechat tu pravdu v hříchu. Zanedlouho chtěli Boží Slovo a svou touhu zároveň. A tak je Pán převrátil v zatracené mysli. Chtěli uvěřit lži a On na ně poslal silný blud.

Toto je skutečně aktuální stav našeho národa. Jeden z našich bývalých prezidentů řekl celému národu, „Nespáchal jsem tento hřích.“, ale později se ukázalo, že přesně ten čin, o kterém mluvil, spáchal. Dnes se 80% Američanů slepě obrací jak ke svým hříchům, tak ke svým lžím, říkajíc si, na ničem stejně nezáleží. Jak bylo předpovězeno, pravda je spadaná na ulicích.

Američané hazardují na burze jak opilí námořníci – a prosperují. Mimo to, výzkum říká, že 65% vysokoškolských studentů podvádí a myslí si, že na tom není nic špatného. Lidé jakéhokoliv věku zachází s Božími zákony příležitostně, myslejíc, „Co dělám, musí být v pořádku, protože jsem tím úspěšný.“

Neustále slýcháme lži, kamufláže a manipulace z hlavního města. Ale ten silný blud, pod kterým se nachází naše země, není o špíně ve Washingtonu DC. Ne, Stanova klamající síla jde mnohem dál za ty podvody a nemravnosti. Ta jeho velká lež je výlev z pekla proti Božím lidem.

Pavel varuje, „Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.“ (2 Tim, 4:3-4)

Kdo jsou ty oklamané masy, o kterých Pavel mluví? Jsou to oklamaní křesťané! Napsal tento dopis do sboru v Tesalonice – pro znovu-narozené věřící! Tito lidé si sedli pod biblické učení a poznali Boží pravdu přesto, že se drželi svých tužeb a vyhledávali hereze, které by jim ulevili od jejich hříchu.

čtvrtek 5. prosince 2013

TAJEMSTVÍ NEPRAVOSTI

Ve svém dopise křesťanům v Tesalonice mluví Pavel o budoucí události, kterou nazývá „den Páně.“ Píše: „A teď ohledně příchodu našeho Pána Ježíše Krista a našeho shromáždění k němu. Bratři, prosíme vás, nenechte se tak snadno vyvádět z míry a lekat, ať už proroctvím, kázáním nebo dopisem, že prý Pánův den už přišel. Nenechte se od nikoho žádným způsobem oklamat.

Než ten den přijde, musí nastat odvrácení od Boha. Musí se objevit člověk nepravosti a zatracenec.“ (2. Tesalonickým 2:1–3).

Jsem toho názoru, že Pavel tu mluví o Kristově druhém příchodu a jak uvádí, že k němu nedojde, dokud nenastanou dvě věci:

1. Nastane velké odvrácení. I ti, kteří kdysi Boha znali, odpadnou od poznaného evangelia.
2. Zjeví se člověk nepravosti, neboli Antikrist.

Toto „odvrácení“ se již děje. Mnoho dnešních křesťanů, stejně tak jako dřívější křesťané, chladnou ve své lásce k Bohu. Proto bych se rád zaměřil na Pavlův druhý bod, a to, že den Páně nenadejde, dokud „se neobjeví člověk nepravosti.“

Snaží se tím snad Pavel říct, že k Ježíšově návratu nedojde, dokud nebude Antikrist korunován za vládce světa a dokud všichni nepoznáme jeho totožnost? To si nemyslím. Pavel věděl, že se Ježíš může vrátit v podstatě kdykoliv. Dokonce Ježíš sám prohlásil, že přijde, až bude nejméně očekáván.

Klíčem k užití Pavlova výroku „zjeven - objeven“ je řecký výraz „nezahalen“. Jsem toho názoru, že Pavel se tím snaží říct: „Ježíš nepřijde, dokud nevyjde najevo Antikristův kompletní plán a také jeho jednání, a dokud si toho církev nebude vědoma.“ Antikristův plán již byl v Písmu odhalen. Pavel prohlašuje: „Tajemství této bezbožnosti již působí.“ (2. Tesalonickým 2:7). Říká, že tajemná podoba hříchu, která již působí, bude předzvěstí Antikrista. Je zřejmé, že duch nepravosti se vrhne na ztracené lidstvo a sevře lidská srdce tak mocně, že člověk nepravosti nastoupí rychle k moci.

Přesto existuje ještě jiný význam slovního obratu „tajemství nepravosti.“ Vychází z řeckého kořene ve významu „tiché nastolení.“ Pavel mluví o tajném uvedení, zasvěcení do kultu Antikrista – lstivý, démonický vliv, jehož působení viděl již ve své době.

Právě teď má ten samý tajemný duch univerzální svůdnou, lákavou moc a připravuje spousty lidí, aby přijali člověka nepravosti. Tisícům lidí jsou denně vymývány mozky, tiše a tajně, aby byli přijati do jeho stáda. A toto satanské dílo se děje tak rychle a tak účinně, že tento člověk nepravosti může nastoupit k moci ve velmi krátké době.

úterý 3. prosince 2013

JÁ TO NEVZDÁVÁM!

Jsem si jist, že v prvních dnech svého chození s Kristem si Pavel vytrpěl příšerné chvíle. A stejně jako většina z nás pravděpodobně doufal, že pokud jen bude Pánu dostatečně důvěřovat, bude přede všemi těžkostmi ochráněn.

Nejprve, když byl uvržen do žaláře, mohl například volat po osvobození: „Pane, otevři dveře vězení. Vyveď mne odsuď kvůli evangeliu!“ Stejně tak jeho první ztroskotání s lodí pravděpodobně vyzkoušelo jeho víru důkladně. A když ho poprvé bili, mohlo ho to vést k pochybnostem, jestli Bůh dokáže splnit své slovo: „Pane, ty jsi slíbil, že mě budeš chránit. Nechápu, proč snáším tuhle příšernou zkoušku.“

Ale věci se pro Pavla stále zhoršovaly. Písmo podává málo důkazů o tom, že by apoštol viděl velkou úlevu.

Věřím, že při svém druhém ztroskotání s lodí, si Pavel určitě myslel: „Vím, že Pán ve mně přebývá, a tak musí mít důvod k této zkoušce. Řekl mi, že všechno je k dobrému tomu, kdo miluje Boha a je povolán podle jeho záměru. (viz Římanům 8:28). Jestliže je toto jeho způsob, jak vnést do mého života větší zjevení Krista žijícího ve mně, ať se to děje. Ať se topím, nebo plavu, můj život je v jeho rukou.“

Při třetím ztroskotání s lodí Pavel pravděpodobně řekl: „Podívejte se na mě, vy všichni andělé ve slávě! Podívejte se na mě, vy všichni odporní démoni v pekle. Podívejte se na mě, vy všichni bratři a hříšníci. Jsem znovu a znovu srážen do hlubokých temných vod a chci, abyste vy všichni věděli, že mne smrt nemůže pohltit! Bůh mi řekl, že jsem neskončil – a já to nevzdávám. Nebudu se ptát svého Pána, proč mne tak zkouší. Vím jen, že boj na život a na smrt mne vede k Němu do velké slávy. A tak sledujte, jak se má víra bude přečišťovat jako zlato!“

Jednoduše řečeno, naše boje na život a na smrt znamenají konec jistých osobních zápasů. Náš Otec nás přivádí ke zjištění, že musíme být plně závislí na Kristu, jinak to nikdy nezvládneme. Chce, abychom říkali: „Ježíši, pokud mne nevysvobodíš, je to beznadějné. Vkládám v Tebe svou důvěru, že mne tím vším provedeš!“

pondělí 2. prosince 2013

VSTAŇ A JDI DO SAREPTY by Gary Wilkerson

Bůh řekl Eliášovi, aby prorokoval, že na zemi přijde hladomor. To není věc, díky které budete populární, ale Eliáš byl Hospodinu poslušný. Pán ho chránil a poslal ho na místo u potoka Kerít. Je to krásné jméno pro potok, ačkoliv nevíme, jestli byl skutečně tak pěkný. Každopádně, po chvíli potok vyschl (viz 1. Královská 17,3-7). Každý vydrží určitou dobu bez jídla, ale po několika dnech bez vody už člověk dál žít nemůže. Takže si představuji, jak byl Eliáš znepokojený, když jeho zásoba vody vyschla.

Stalo se k němu slovo od Pána: „Vstaň a jdi do Sarepty…Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou“ (verše 8-9). Eliáš, který měl sám jen málo zásob a věřil Bohu a poslouchal ho, byl přesto poslán k chudé vdově.
Požádal jí o sklenici vody a kousek chleba a ona odpověděla: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu olej“ (verš 12).

Tato vdova mu odpovídala ve své bolesti. Spolu se svým synem hladověli a Eliáš přišel a řekl: „Hospodin mě sem poslal, abyste mi dali jídlo.“

Ona se dívá na své zásoby a říká si: „To je nemožné!“ A potom mu řekla: „Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme“ (verš 12).

Eliášova odpověď byla docela zvláštní: „Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla“ (verš 13).

Proč to řekl? Protože věděl, že Hospodin tu ženu s dítětem neopustí. Věděl, že protože poslouchala Boha a žehnala ostatním skrze to málo, co měla, bude ona sama požehnána. Čím více dala druhým, tím více Bůh zvětšil to, co měla. (viz verše 14-16).

Poslouchejte Boha a uvidíte okna nebes otevřená. Bůh od vás neodvrátí svou ruku. Chce na vás vylít své požehnání a ukázat vám svou přízeň.