pátek 28. února 2014

CO ZNAMENÁ ČINIT POKÁNÍ?

Někteří křesťané věří, že pokání prostě znamená udělat čelem vzad a jít opačným směrem než doposud. Bible ale říká, že pokání je mnohem více než jen toto.

Plný význam slova "kát se" v Novém zákoně je "cítit lítost a vyčítat si svoje hříchy vůči Bohu; jednat kajícně, rmoutit se; chtít změnit směr." Rozdíl mezi těmito významy dělá slovíčko "chtít." Opravdové pokání zahrnuje touhu po změně!

Co víc, jednoduché promiň není podstatou pokání. Spíše se dá říci, že opravdový zármutek vede k pokání. Pavel prohlašuje: “Zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat, kdežto zármutek světa působi smrt“ (2. Korintským 7:10, ČSP).

Pavel zde mluví o zármutku bez litování se - takovém, který je upřímný, který vydrží v životě kajícího se člověka. Tento druh zbožného zármutku nás přirozeně vede ku pokání, které zahrnuje nenávist k hříchu, pravdivou bázeň před Bohem a touhu napravit všechno špatné.

Nemělo by nás potom překvapit, že Pavel kázal pokání věřícím. Přinesl silné poselství o pokání křesťanům v Korintu. Korintští věřící byli Bohem mnohonásobně požehnáni, byli vyučeni mocnými učiteli Božího Slova, přesto v jejich sboru byl hřích běžnou záležitostí.

Pavel nejprve korintským svědčí: "Znamení apoštola byla mezi vámi uskutečněna ve vší vytrvalosti znameními, divy a mocnými činy" (2. Korintským 12:12, ČSP). Potom jim ale Pavel říká rovnou: "Bojím se totiž, abych vás po svém příchodu neshledal takovými, jakými vás nalézt nechci” (verš 20 a).
Čeho se Pavel obával? Bylo to jednoduše toto: "Obávám se, aby mě můj Bůh, až opět přijdu, u vás nepokořil a abych neoplakával mnohé, kteří padli do hříchu a neučinili pokání z nečistoty, smilstva a bezuzdnosti, kterých se dopustili" (verš 21).

Tento soucitný pastýř miloval svaté v Korintu, kteří dělali kompromisy s hříchem. On věděl, že byli pečlivě vyučeni, že hříšný životní styl je špatný. Řekl jim: "Když vás přijdu navštívit, uvidíte mne s hlavou svěšenou zármutkem. Z mých očí se budou řinout slzy, a můj hlas se bude třást smutkem.

“Pokud uvidím, že si nadále hovíte v nečistotě, smilstvu a chtíči, uvnitř mne to zlomí, protože evangelium nevykonalo svoji práci ve vašem srdci. Ještě nečiníte pokání ze svého hříchu. A já vás budu hlasitě volat k pokání!“

čtvrtek 27. února 2014

V DEN LETNIC

Jaké evangelium kázal Petr lidu o Letnicích? Bible říká, že když lidé slyšeli svědectví apoštolů, „Ta slova je zasáhla do srdce a začali se ptát: „Co máme dělat, bratři?“ Petr jim na to odpověděl: „Čiňte pokání a nechte se pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy. I vy přijmete dar Ducha svatého.“ (Skutky 2:37–38).

Petr neřekl lidem pouze, aby „věřili a byli spaseni.“ Ani je nežádal, aby učinili pouze rozhodnutí pro Ježíše. Ne – řekl jim, aby nejprve činili pokání a poté se nechali pokřtít v poslušnosti Kristu!

Jaké evangelium kázal Pavel pohanům v Aténách? Řekl jim velice přímo: „Bůh… ukládá všem lidem všude, aby činili pokání.“ (Skutky 17:30).

Tito řečtí intelektuálové neměli problém věřit v Boha. Ve skutečnosti by se dalo říci, že to pro ně bylo takovou zábavou. Oni věřili v mnoho bohů – nejprve v tohoto, potom v jiného. Kdykoli si někdo pospíšil s přesvědčivým kázáním o nějakem bohu, uvěřili v to. Takže oni sice uvěřili – ale činili tak, zatímco žili v hříchu. Jednoduše věřit nestačilo!

Pavel řekl těmto lidem: „Ne, ne! Ježíše nemůžete prostě přidat do seznamu svých bohů. Můžete v ně všechny věřit, ale nemůžete to samé provádět s Ježíšem. On přišel, aby vás zachránil od vašich hříchů a přikazuje všem svým následovníkům, aby činili pokání a byli očištěni!“

Později kázal Pavel stejné evangelium pokání králi Agrippovi: „Nebyl jsem neposlušný tomu nebeskému vidění. Začal jsem zvěstovat nejdříve v Damašku, potom v Jeruzalémě, po celé Judské zemi a také pohanům, že mají činit pokání, obrátit se k Bohu a svými skutky prokazovat své pokání.“ (Skutky 26:19–20).

Pavel říká: „Kdekoliv jsem byl, kázal jsem pokání. A opravdové pokání samo o sobě svědčí svými skutky!“
Tyto pasáže nám objasňují, že apoštolská církev neohroženě kázala stejné evangelium, jaké kázal Jan a Ježíš: „Čiňte pokání na odpuštění vašich hříchů!“

středa 26. února 2014

KÁZÁNÍ O POKÁNÍ

Jaká byla první zpráva, kterou Ježíš pronesl potom, co unikl z pokušení na poušti? Písmo říká: „Od té chvíle začal Ježíš kázat: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“ (Matouš 4:17).

Ježíš volal lidi k pokání ještě dřív, než je volal k víře. Marek píše: „Ježíš přišel do Galileje a kázal Boží evangelium: Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Marek 1:14-15). Kristus kázal: „Nejprve čiňte pokání – a pak věřte.“

Jinde říká Ježíš o svém poslání: „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky“ (Matouš 9:13). A Galilejcům řekl: „Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete“ (Lukáš 13:3).

Celé Ježíšovo evangelium bylo o pokání!

Jan Křtitel, aby připravil Izrael na Kristův příchod, také kázal o pokání. Janovo poselství k Židům bylo prosté a jasné: „Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“ (Matouš 3:1-2).

Lidé přicházeli odevšad, aby slyšeli Janovo kázání. A on jim jasně řekl: „Brzy se objeví uprostřed vás Mesiáš, a tak byste se měli připravovat na setkání s ním! Možná jste nadšeni, že již přichází, ale já vám říkám, že vaše srdce nejsou připravena, protože se stále držíte svých hříchů.

„Navenek se jevíte jako čistí a svatí. Ale uvnitř jste plni mrtvých lidských kostí! Jste pokolení zmijí, hadů, bez jakékoli bázně před Bohem (viz Matouš 3:7-12). A přesto nemáte ani ponětí, že jste hříšníci. Varuji vás – musíte se vypořádat se svým hříchem předtím, než budete moci věřit ve Spasitele a následovat ho. A tak čiňte pokání, odvraťte se od svých hříchů a žijte způsobem, který ukazuje skutečnou změnu!“

úterý 25. února 2014

JE ČAS JEDNAT V LÁSCE

„Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lukáš 6:36).

Zde uvedené slovo „milosrdenství“ pochází z misericordia, řeckého slova pro „strádání.“ Plný význam tohoto slova je: „vzít si k srdci strádání druhých s úmyslem je potěšit a přinést jim úlevu.“ Tudíž být milosrdný znamená vzít na sebe zranění druhých!

Totéž dělá náš Pán pro nás. Kolikrát vzal Ježíš na sebe tvé strádání a utrpení a na oplátku tě potěšil a poskytl ti odpočinutí a odpuštění? Jak často stírá tvé slzy a vlídně k tobě promlouvá, když si to nezasluhuješ? Činí tak znovu a znovu!

Jak bys nemohl mít to srdce, že bys nevzal na sebe strádání a bolest někoho, o kom víš, že trpí? Řecké slovo pro „laskavost“ má kořeny v těchto slovech: „věštec“ a „jemný dotek.“ Věštíš svým bratrům a sestrám v Kristu naději a nabízíš jim slovo naděje od Pána s jemným dotekem útěchy? Podle Písma vše, co musíš udělat pro to, abys byl věštcem lásky, je přinášet druhým Ježíše.

Slovo „soucit“ znamená „být ovlivněn a pohnut strádáním druhých a být rozhodnut něco s tím udělat.“ To neznamená přistoupit k někomu, kdo hřeší, a říci mu: „Mám pro tebe slovo z nebes, bratře. Ve tvém životě je hřích!“

Jestliže je v jeho životě hřích, on o tom již ví! A pravděpodobně by ti odpověděl Jeremjášovým křikem: „Prosím, nejednej se mnou v hněvu, nebo mě zničíš. Jsem i tak dost na dně. Nenič mě ještě víc!“

Jestliže jsi měl zjevení Hospodinovy slávy, víš, co znamená zakusit jeho lásku, milosrdenství a odpuštění. Ta sláva tě proměňuje. A teď Ježíš říká, abys vzal tu slávu a svítil s ní světu kolem sebe. Je čas jednat v lásce stejně, jako tvůj Pán neustále jedná s tebou!

pondělí 24. února 2014

POSAĎTE SE A HLEĎTE by Gary Wilkerson

Ezechiel byl velký prorok, se kterým mocně jednal Duch svatý. Věřím, že vidění, které mu Hospodin dal v 37. kapitole knize Ezechiel, představuje aktuální poselství o duchovním probuzení pro dnešní vyprahlou církev.

Jako většina starozákonních proroků sloužil Ezechiel izraelskému králi. To často znamenalo putovat s královou armádou a zažívat válečné hrůzy. Ezechiel viděl mnoho krveprolití, které by žádný člověk nikdy neměl být nucen vidět. Přesto spatřil vidění, které překonalo všechno, čeho byl kdy předtím svědkem. Toto vidění bylo od Ducha svatého a Ezechiel svědčil: „Spočinula na mně ruka Hospodinova“ (Ezechiel 37,1).

V tomto životě zažíváme mnoho těžkých věcí. Před několika týdny jsem se modlil se ženou, jejíž dvaadvacetiletý syn náhle zemřel – znal jsem toho mladého muže od jeho dvou let. Rok za rokem vidím, jak se rozpadají manželství. Sleduji, jak drogová závislost ničí mladé životy v rozpuku. Když každý den jedu do své kanceláře, myslím na těch 80 % lidí ve městě, kteří neznají Ježíše.

Když Bůh stvořil lidstvo, tak neměl v úmyslu, abychom zažívali ty hrozné věci, které nás potkávají. Přesto, i když zažíváme tragédie, spočíváme v Boží ruce stejně jako Eliáš – a Bible říká, že žádná moc nás z ní nemůže vytrhnout. Tato pravda musí být zakotvena v našem srdci. Pokud máme bojovat s temnými silami, které útočí na naše rodiny, mladé lidi a společenství, musíme vědět, že jsme neustále pod ochranou a záštitou.

Hospodin řekl Ezechielovi: „Posaď se a hleď, co ti chci ukázat. Chystám se vykonat úžasnou věc, které však lidským myšlením nebudeš schopen porozumět. Potřebuješ mého Ducha, aby ti odhalil, co se chystám udělat.“

Hebrejské slovo pro „posadit se“ v Ezechielovi 37 je to samé jako v Lukášovi 24:49, když Ježíš říká svým učedníkům: „Zůstaňte (posaďte se) ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ Význam je v obou případech: „Odložte své plány a strategie. Potom čekejte, až vás naplním svou silou.“

Jsem přesvědčen, že církev dnes potřebuje toto slovo zoufale slyšet. Jak často plánujeme semináře, koncerty a konference – události, které nic nezmění, dokud jim Kristus nevdechne život? Jenom pokud nás naplní Duch svatý, máme skutečně co nabídnout.

pátek 21. února 2014

CO SE TO VLASTNĚ STALO S POKÁNÍM?

Co se to vlastně stalo s pokáním? Toto slovo slyšíme v dnešní době v církvi už jen zřídka. Faráři velice vzácně žádají své sbory, aby se trápily a truchlily nad svou lehkomyslností, která zranila Ježíše.

Na místo toho slovo, které v současné době slýcháme z mnoha kazatelen, je, „Jednoduše věřte. Přijměte Ježíše a budete spaseni.“ Text, který toto poselství ospravedlňuje, je ze Skutků 16:30-31. V této pasáži byl apoštol Pavel držen ve vězení, když se náhle otřásla země a všechny dveře od cel se otevřely. Žalářník si okamžitě pomyslel, že všichni vězni uprchli, a tudíž bude čelit popravě. V zoufalství popadl svůj meč a chtěl se zabít, když tu ho Pavel a Silas zastavili a ujistili ho, že žádný vězeň neuprchl.

Když to žalářník uviděl, padl před apoštoly na kolena a se slzami v očích jim řekl, „Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn? Oni mu řekli: Věř v Pána Ježíše a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“ (Skutky 16:30-31).

Když čteme tuto pasáž, je důležité, abychom si pamatovali, že žalářník byl na pokraji smrti-sebevraždy, s mečem v ruce. Už byl v okamžiku pokání-na kolenou, zlomený a třesoucí se před apoštoly. Tudíž jeho srdce bylo opravdu připraveno přijmout Ježíše, pravou vírou.

V Markově evangeliu Kristus říká svým učedníkům, „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ (Marek 16:16). Z toho, co Ježíš říká, je jasné, že spása se jednoduše nachází v přijetí Ježíše a následně ve křtu.

Avšak Ježíš zahajuje svůj výrok tímto slovem: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (verš 15). V podstatě říká, že ještě než v Něj lid může uvěřit, musí se mu evangelium kázat.

A co je to, na co Ježíš naráží? Je to Boží slovo o tom, že Ježíš sám kázal slovo o pokání!

Přemýšlej nad tím. Co bylo první slovo, které Ježíš vyslovil po tom, co vzešel z pokušení hříchu? Písmo říká, „Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (Matouš 4:17)

čtvrtek 20. února 2014

ČAS RADOVAT SE

Adam a Eva vpustili do svého manželství klam. Potom pokračovali ve vzpouře a společně se schovali před Boží přítomností. Bůh se nikdy neskrývá - to jenom člověk. Bůh se aktivně zapojil do prvního manželství mezi prvním mužem a první ženou. Nyní se stejnou intenzitou vstupuje do každého křesťanského manželství.

Několik manželství vydrží, i když se oba manželé skrývají před Bohem. Ukaž mi manželství, kde ani jeden partner není blízko Ježíše, a já ti ukážu manželství s velmi malou šancí na přežití. Minimálně jeden z partnerů musí být v denním kontaktu s Bohem. Nejlepší je, když jak manžel, tak manželka tráví svůj čas s Ježíšem . Když se pak jeden z partnerů začne vzdalovat od Boha, ten druhý může v modlitební komůrce najít pomoc a nasměrování. A právě o to jde. Manželka, která se modlí, může zachránit svoje manželství. Totéž může udělat i modlící se manžel.

Láska sama o sobě nestačí k tomu, aby manželství bylo silné - to může učinit jedině Boží moc. I nyní jsou manželství uzdravována a udržována při životě právě díky ní. Tam, kde vládne Ježíš, manželství vydrží.

"Nyní tomu, kdo je mocen vás zachovat bez klopýtnutí a postavit bezúhonné s veselím před svou slávu,
jedinému a moudrému Bohu, našemu Zachránci skrze Ježíše Krista, našeho Pána, jemu buď sláva, velebnost, vláda i pravomoc před veškerým časem, i nyní, i po všechny věky věků. Amen." (list Judův 24-25, ČSP)

Víme, že "Radost z Hospodina bude vaší silou." (Nehemjáš 8:10b, ČSP). Silná manželství by měla přetékat radostí. Když se z manželství vytratí radost, zeslábne a bude zranitelné.

Ano, každé manželství bude čelit výzvám. Mohou jimi být nemoci, finanční problémy, nedorozumění nebo bolesti. Život ale jde dál. Bůh sedí na trůnu a má vše pod kontrolou. Děkuji Bohu za partnera, který mne miluje, a budu se radovat v každém okamžiku mého života. Nechám radost plynout. Je čas plakat a čas radovat se. Dobré ale převáží to špatné, tak hlavu vzhůru a začni žít!

středa 19. února 2014

CÍRKEV ZAČÍNÁ DOMA

V Písmu se dovídáme, že pravá Boží církev je kdekoli, kde věřící slouží Pánu – a to by se mělo dít u vás doma. Apoštol Pavel nám říká o Priscille a Aquilovi: „Církev…je u nich doma“ (Římanům 16,5).

Mnoho křesťanů přichází domů ke řvoucí televizi a věnují jen malý, pokud vůbec nějaký, čas službě Kristu. Nikdy se nemodlí. Nikdy se nezavřou ve své tajné místnosti, aby hledali Pána nebo se přimlouvali za své manžele, manželky a děti. A přesto si stěžují, že nemohou najít církev.

Nezáleží na tom, jestli máte doma manžela či otce, aby měl roli pastora. Možná jste svobodná matka, nebo svobodný muž či žena. Ať jste však kdokoli, Bůh říká, že jste královské kněžstvo povolané Mu sloužit.
Možná řeknete: „Ale já už jsem našel tu pravou církev a setkávám se tam s Pánem každý týden. Poslouchám zbožná kázání a vstupuji do úžasného uctívání. Jsem se svou církví spokojený.“

Z toho se s vámi velmi těším. Ale pokud chápete církev pouze jako své místní společenství, potom jste stále ještě nenašli tu pravou Církev. Bohem požehnaná, spravedlivá Církev začíná tam, kde žijete.

Pokud nesloužíte Pánu u vás doma, potom se s největší pravděpodobností soustředíte pouze na své vlastní potřeby. A nenajdete opravdovou církev, dokud nepůjdete do své tajné modlitební místnosti. Najdete ji, když věnujete Ježíši opravdu svůj čas – a naplníte Jeho touhu po společenství s vámi.

Když se váš domov stane církví, budou uspokojeny vaše nejhlubší potřeby – ne lidskými prostředky, ale nadpřirozeně vaším Otcem v nebesích. Potřeby vašich dětí budou také naplněny, a to vše proto, že máte společenství s Duchem Svatým ve své modlitební komůrce. Potom můžete jít do kterékoliv církve, ať se zdá jakkoliv mrtvá. Proč? Abyste se tam mohli spojit s dalšími, kteří dychtivě hledají Pána. On má Své služebníky všude a nadpřirozeným způsobem vás přivede k těm, kteří s vámi budou sdílet svoji touhu sloužit Bohu.

úterý 18. února 2014

BŮH SKRÝVÁ SVOU TVÁŘ PŘED NIČEMNÝMI

Bůh „skrývá svou tvář“ před posměchem a pošetilostí (viz Jeremiáš 33:5). A přece se nikdy neskrývá před těmi, kteří se s ním zavírají v komůrce. Modlícímu se Jeremjáši řekl: „Hle, jeho ránu zahojím a vyléčím, uzdravím je a zjevím jim hojnost pokoje a pravdy“ (Jeremjáš 33:6).

To byla úžasná slova! Bůh tomu proroku řekl: „Ať tomu věříš nebo ne, Jeremjáši, uzdravím svůj lid. Skutečně je povedu do hojnosti pokoje a pravdy! Přinesu veliké očištění s novým slitováním. A moje církev bude opět místem radosti a opravdových chval, místem, kde se zlomí veškerá svázanost!“

Hospodin pak učinil tento slavný slib smlouvy: „Toto praví Hospodin zástupů: Na tomto místě, které je v troskách, bez člověka a bez dobytka, i ve všech jeho městech budou opět nivy pastýřů, kde budou s ovcemi odpočívat (Jeremjáš 33:12). Říkal: „Ustanovím zástupy zbožných kněží ve všech městech. A budou mi sloužit v pravdě a přivedou mé ovce do odpočinutí!“

V každém městě i městečku, na horách či v údolí, na severu či na jihu, bude „kolébka pro ovce“ - ohrada pro stádo – s pastýřem, který je bude střežit. A „ovce budou opět procházet pod rukama toho, který je počítá, praví Hospodin“ (verš 13). Tento verš hovoří o důvěrném osobním zájmu o každou ovci. Bůh říkal: „Tito zbožní kněží se budou starat o můj lid, o každého jednotlivce zvlášť!“

Potom Hospodin shrnul svá požehnání pro obnovu a řekl: „Hle, přicházejí dny … kdy splním to dobré slovo, které jsem vyhlásil o domě Izraelově a o domě Judově“ (verš 14). Toto „dobré slovo“ znělo příliš dobře na to, aby se uskutečnilo. Nejenže Bůh čistí svou církev a obnovuje svůj lid, ale také poskytuje zbožné pastýře!

Jedině samotný Hospodin by mohl vykonat tak úžasné dílo. Žádný evangelista, učitel, ani žádné nové hnutí to nemůže uskutečnit. Stane se tak pouze na základě slibu smlouvy. Věřím, že Bůh mluvil k Jeremjášovi o slibech, které se týkají dneška.

pondělí 17. února 2014

ON NÁS NEODSUZUJE by Gary Wilkerson

„...žalobce našich bratrů, jenž na ně dnem i nocí žaloval před obličejem našeho Boha“ (Zjevení 12:10, NBK). Se Satanovým žalováním se Ježíš přišel vypořádat jakožto naše živoucí a dýchající smlouva. Bůh nevyslal žádnou teologii, aby potlačila Satanovy lži – On vyslal Ježíše! Nejstarší proroctví v Genesis prohlašuje, že Satan zhmoždí Mesiáši patu, avšak Ježíš rozdrtí ďáblovi hlavu (viz Genesis 3:15). Před dvěma tisíci lety přinesl Ježíš tuto skutečnost do našich životů.

Občas se probudím o půlnoci s velkou úzkostí. Jako kdybych udělal něco špatného, avšak nevím co. Ten pocit přichází od žalobce. Šeptá: „Nejsi dobrý, jsi bezcenný a pro druhé břemenem. Podívej se na svou minulost, kolikrát jsi se nechal vyvést z míry. Nikdy se nezměníš.“ Náš vztah s tímto hlasem začal v ráji, ale pak přišel Ježíš a prohlásil: „Nedomnívejte se, že já budu na vás u Otce žalovat“ (Jan 5:45).

Ježíš řekl ženě přistižené při cizoložství: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš“ (Jan 8:11).

Je naprosto nezbytné, abychom stavěli na pevném základě poznání, že Bůh nás neobviňuje! Tento základ není založen na zákoně nebo obviňování či beznaději, nýbrž na slavném a laskavém kroku samotného Boha. Když slyší, že jsme obviněni, říká Ježíši: „Zlikviduj to.“ V tu chvíli uslyšíme hlas Ducha svatého, jak říká: „Neposlouchej tu lež. Byla zničena na kříži. Bůh tě neobviňuje, protože tě jeho Syn osvobodil.“

Budeme hřešit – Bible to říká jasně. Když však zhřešíme, slyšíme hlas Ducha svatého. Přináší usvědčení z našich přestoupení, a přesto se jedná o usvědčení s nadějí, které vede k radostnému pokání a nikoli k zoufalství.

Byl nám dán Ježíš, a ve chvíli, kdy jsme zastrašováni, uslyšíme jeho hlas, který přehluší všechny ostatní: „Ani já tě neodsuzuji.“ Kéž vám Bůh dá svou milost, abyste na ní mohli stavět – a radovat se!

pátek 14. února 2014

CO OČEKÁVÁŠ OD CÍRKVE?

Možná očekáváš od církve, že bude v neděli ráno vyučovat tvé děti. Nebo snad hledáš opravdové přátelství. Možná hladovíš po dobrých chválách a dobrém uctívání. Nebo se snažíš uspokojit ve svém životě nějakou jinou hlubokou potřebu.

Dovol mi, abych ti předal toto slovo o pravé Boží Církvi: Bible říká, že jsi Pánovým královským knězem. To je pravda – máš být pastýřem, služebníkem, knězem. A pravá Církev má vzniknout ve tvé domácnosti.

Bible říká, že je každý věřící povolán ke zbožnému Sádokovskému kněžství: „Avšak lévijští kněží Sádokovci, kteří drželi stráž při mé svatyni, když Izraelci zbloudili ode mne pryč, ti se budou ke mně přibližovat, aby mi přisluhovali, a budou přede mnou stávat, aby mi přinášeli tuk a krev, je výrok Panovníka Hospodina. Ti vstoupí do mé svatyně a ti se přiblíží k mému stolu, budou mi přisluhovat a držet stráž.“ (Ezekiel 44:15-16).

Nemusíš chodit do biblické školy nebo mít na zdi pověšené vysvědčení o ordinaci, abys byl součástí Božího královského kněžstva. Každý, kdo byl obmyt Ježíšovou krví, byl vzkříšen jakožto Pánův kněz.

Vyrostl jsem v rodině, která dodržovala takzvaný „rodinný oltář.“ Můj otec věřil, že verš v listu Židům, který přikazuje křesťanům, aby nezanedbávali svá shromáždění, platí i pro rodiny. A proto jsme neměli chybět u rodinného oltáře.

Když jsem si se svými sourozenci hrál venku spolu s kamarády v době, kdy byl čas na rodinný oltář, vždycky jsme přišli, když rodiče zavolali: „Čas na modlitbu!“ Všichni v sousedství věděli, že se Wilkersonovi chystají k oltáři!

Můj otec se v naší domácnosti radostně ujal role kněze a pastýře. Ale co ty? Zkoumáš své srdce, jestli máš být ve své rodině knězem?

čtvrtek 13. února 2014

KDE JSOU VŠICHNI TI BOŽÍ PASTÝŘI?

Bůh řekl proroku Jeremiášovi, „Jak je nesčíslný nebeský zástup a nezměřitelný mořský písek, tak rozmnožím potomstvo Davida, svého služebníka, i lévijců, kteří mi slouží.“ (Jer, 33:22). Říkal, „Dávám ti tento závazný příslib, že rozmnožím svaté kněžství, které duchovně povede můj násobící se dav.

Možná přemýšlíš o tom, kde jsou všichni ti Boží pastýři, které nám Pán zaslíbil? Kde vedou svá stáda? Říkáš, že můžeme najít jejich poctivé sbory v každém městě, městečku nebo vesnici? Na světě není dostatek biblických škol a seminářů, aby se jen mohlo začít plnit toto nemožné proroctví. Vím, že Pán vychovává spoustu mladých farářů, ale jen tu a tam.

Jak to Bůh udělá? Odpověď nacházíme v knize Zjevení: „Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce“ (Zjevení 1:5-6). Bůh z nás všech udělal své kněží! Každý, kdo byl omyt v Ježíšově krvi, je členem Jeho královského kněžstva!

Apoštol Petr toto opakuje v 1. Listě Petrův 2:5: „I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista!“ Bůh nás povolal, abychom se stali kněžími, kteří Mu slouží.

Víš, Boží koncept „církve“ je mnohem jinačí, než ten náš. My si myslíme, že církev znamená duchovenstvo pro lid. Je to místo, kde se střetávají veškeré potřeby Božího lidu – duchovní, fyzické i emoční. Ano, to vše je součástí toho, co upevňuje církev. Ale opravdová Církev, podle Písma, začíná službou Ježíši Kristu. Jeho koncept Církve je kdekoliv, kde se Mu slouží.

středa 12. února 2014

HOSPODIN, NAŠE SPRAVEDLNOST

V oněch dnech a v oné době způsobím, aby Davidovi vyrašil spravedlivý Výhonek. Bude v zemi vykonávat právo a spravedlnost. (Jeremiáš 33:15, ČSP) O jakých dnech zde Bůh mluví? Mluví o době, kdy se vidění naplní - a spravedlivým Výhonkem není nikdo jiný než sám Pán Ježíš Kristus!

Milovaní, Bůh naplnil toto vidění skrze smrt a vzkříšení svého syna, Ježíše Krista. On ustanovil svoji církev. Nejmenuje se baptistická nebo letniční či ještě jinak, ale jednoduše Hospodin, naše spravedlnost (verš 16).

Toto je nejúžasnější zpráva ze všech. Bůh řekl o svojí církvi " Toto město mi získá věhlas, chválu a slávu před všemi národy země, které uslyší o všem dobru, které jim způsobím. Budou se bát a chvět nad vším dobrem a nad vším pokojem, který mu způsobím."

Literární význám zmíněného textu je "Budou se chvět a zarazí se nad tím, plni úžasu a bázně Hospodinovy." Bůh prohlášoval "Chystám se udělat něco tak úchvatného, tak plného mého přetékajícího pokoje a pravdy, že se lidé budou třást bázní!"

Takže, co mělo vyvolat bázeň a chvění? Mělo to být tvrdé poselství o soudu? Kázání zákona? Vyjádření Božího hněvu? Ne! Všechna bázeň a chvění měla přijít skrze zjevení Boží dobroty a vyjádření Jeho nezaslouženého požehnání, které poskytlo Jeho lidu přebytek pokoje a odpočinutí.

Když tedy Hospodin zaslíbil stát se svému lidu spravedlností skrze víru, začali najednou Izraelci žít bezstarostně? Pokořili se před Jeho měřítkem svatosti? Vůbec ne. Spíše Jeho příslib pokoje a odpočinutí měl u nich vyvolat chvění a bázeň.

Vidíme názornou ukázku svatého chvění v Markovi čtvrté kapitole. Když bouře ohrožovala už jejich samotné životy, Ježíš napomenul vítr and moře, když řekl: "Mlč, buď zticha." (Marek 4,39, ČSP).Jak na to zareagovali učedníci? Písmo říká: Padla na ně veliká bázeň a říkali jeden druhému: "Kdo to tedy je, že ho poslouchají i vítr i moře?" (verš 41)

Proč na tyto muže "padla veliká bázeň?" Bylo to kvůli tomu, že On utišil bouři a přinesl pokoj a ticho. Zkrátka třásli se před Boží dobrotou, kterou Ježíš ukázal svým následovníkům, kteří ztráceli víru a nevěděli, jak se zachovat.

úterý 11. února 2014

NALÉZT TU SPRÁVNOU CÍRKEV

Pokud existuje jedna společná stížnost, kterou slyším z úst křesťanů shodně po celém světě, pak je to tato: „Nikde nemohu najít tu správnou církev! Potřeboval bych najít místo, kde by bylo slouženo mé rodině – kde bychom mohli slyšet opravdové slovo z nebe, a kde by mé děti mohly růst a učit se spravedlnosti. Ale stále nemohu takovouto církev najít!“

Pokud máte problém najít správnou církev, mám pro vás dobrou i špatnou zprávu. Nejprve tu špatnou zprávu: Nikdy nenajdete správnou církev – tu nejlepší, Bohem požehnanou církev – dokud ji nezačnete hledat na správném místě.

Nyní ta dobrá zpráva: Bůh nám ve svém Slově jasně zjevuje, kde najdeme svatou, požehnanou církev. Ve skutečnosti doufám, že vám tímto ukážu, kde konkrétně ji můžete najít.

Jeremiáš tuto církev našel „… zatímco byl ještě držen na strážním nádvoří…“ (Jeremiáš 33:1). Zatímco byl Boží prorok Jeremiáš uvězněn, na Jeruzalém padla zkáza. Pro starozákonní církev představovalo město Jeruzalém střed uctívání Boha. Jeruzalém býval posvátným místem, naplněným Boží slávou, kde sloužili Duchem pomazaní proroci a posvěcení kněží.

Ale teď byl Jeruzalém plný nemocí a smrti, přeplněn falešnými proroky a duchovně mrtvý. Pokud byste bývali mezi posledními svatými, kteří v té době žili, nikde byste nebyli schopni najít byť jediný dům, ve kterém by uctívali Boha a ani jediného Bohu odevzdaného pastora. To co bylo kdysi svaté a požehnané, bylo zpustošené.

Když Jeremiáš shlédl tu strašnou scénu okolo sebe, byl zdrcen. Tolik se zaměřil na zkázu okolo, že odpoutal svou pozornost i od zaslíbení, která dal Bůh svému lid. Mohl si i nadále zoufat, ztrácet svůj čas bloumáním a ještě více se utápět v beznaději. Mohl si také říkat: „Nemá to smysl – Bůh od nás odvrátil svou tvář. Nezůstal jediný dům, který by uctíval Boha!“

Ale pojednou Bůh začal ke svému proroku promlouvat: „Padni na kolena, Jeremiáši! Nechť se tvé srdce ke mně modlí. Tys uvěřil tomu, že zde nic z mé církve nezbylo? Ale ukáži ti velké věci, které zamýšlím s mým lidem!“ (viz Jeremiáš 33:3).

Pokud chtějí dnešní křesťané najít správnou církev, pak je třeba začít modlitbou! Nikdo ještě nikdy nenašel správnou Boží církev tak, že by sedl na autobus, na vlak nebo na letadlo a obletěl celý svět. Do Jeho církve se nedostaneme žádnými moderními cestovními prostředky. Jedinou spolehlivou mapou, která nás tam může dovést, je upřímná osobní modlitba!

pondělí 10. února 2014

POŽEHNÁNÍ KRISTOVY PŘÍTOMNOSTI by Gary Wilkerson

Kristovo kázání na hoře bylo určeno zoufalému a zlomenému shromáždění věřících: Blaze vám, chudým v duchu, plačícím, zlomeným. Blaze vám, jste požehnaní, ne proto, že jste se o to zasloužili, ale proto, že Já jsem s vámi. (Matouš 5:2-11)

Jaké zjevení! Jsme požehnaní jen proto, že Ježíš je s námi. Immanuel - Bůh s námi (Matouš 1:23) - dostává úplně nový význam ve světle Izajášova proroctví: "Já ... tě dám lidu do smlouvy, tak abys ... rozdělil zpustlé dědictví." (Izajáš 49:8) Požehnání Kristovy přítomnosti mělo umlčet všechna obvinění.

Toto umlčení dokonale ilustruje příběh ženy přistižené při cizoložství (Jan 8:1-11). Farizeové ji přivedli před Ježíše a žádali, aby i On ji obvinil. Ve skutečnosti měli ale jiný důvod. Chtěli obžalovat Jeho!

Slyšeli jste někdy křesťany obviňovat Boha? Při svém pastoračním poradenství od lidí neustále slyším: "Bůh v mém životě nic nedělá. Věrně se modlím, ale On neodpovídá. Udělal jsem vše, co bylo v mých silách, ale On mě nevysvobodil." To je přesně to, co Satan chce: abychom v srdci obvinili Boha. A my se ocitáme spoutaní, jako v začarovaném kruhu.

Ježíš žalobcům oné cizoložnice - a potažmo svým - odpověděl. „zvedl se a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem." (Jan 8:7) Bůh už není v roli obžalovaného. Ježíš obrací pozornost jinam - k jejich vlastním hříchům. Když to udělal, "začali se jeden po druhém vytrácet." (8:9)

Všimněte si, co potom řekl Ježíš ženě. „Kde jsou tvoji žalobci? Nikdo tě neodsoudil?" (Jan 8:10) To samé nám Ježíš říká i dnes. "Kde jsou tví žalobci? Kde jsou ty hlasy, co volají ‚Jsi hříšník, jsi zoufalec, jsi ztracený případ!‘“? Jsou pryč! Já jsem teď tvá spravedlnost a já jsem je všechny umlčel!"

A pokud nám ty hlasy ještě stále znějí v uších, je tu jiný hlas, který je přehluší. "Mé ovce slyší můj hlas a já je znám a následují mě." (Jan 10:27) Kristův hlas k nám promlouvá a říká: "Já jsem umlčel vaše žalobce." Jeho pravda proniká vším tím povykem a dává pokoj, který převyšuje chápání.

pátek 7. února 2014

ODHALENÍ BOŽÍ SLÁVY

Jakmile nám je jednou odhalena Boží sláva, nemůžeme se už dále k druhým chovat jako dříve. Všechno se musí změnit.

„Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Efezským 4,31-32).

Bůh nám skrze Pavla říká: „Viděli jste mou slávu a víte, jaký jsem – laskavý a připravený odpustit. Teď chci, abyste to, jaký jsem, ukázali ostatním!“
Ačkoli Mojžíšovi byla zjevena Boží sláva, jednou ji lidu neukázal správně. Došla mu trpělivost s neposlušností Izraelců a rozzlobeně udeřil do skály svou holí, jako by chtěl říct: „Vy bando tvrdohlavých vzbouřenců!“

Hospodinu se to vůbec nelíbilo. Když vám jednou odhalí Svou slávu – Svou laskavost, dobrotu, milost a slitování – nebude mít s vámi trpělivost, když budete Jeho milost druhým interpretovat nesprávně. Mojžíš to udělal Izraelcům a jako výsledek nemohl – on, jeden z nejpokornějších a nejzbožnějších lidí ve Starém zákoně – vstoupit do Boží plnosti. Nebylo mu dovoleno vejít do Země zaslíbené!

Další příklad nacházíme v jednom z Ježíšových podobenství. Vypráví o služebníkovi, kterému jeho pán odpustil velký dluh a projevil tak velikou laskavost, milost a odpuštění. Přesto, jen co mu bylo odpuštěno, potkal ten služebník člověka, který mu dlužil malou částku. Chytil ho a dal do vězení, dokud nezaplatí dluh. Ten samý člověk, který zakusil velkou lásku a odpuštění, sám neprojevil žádné slitování.

Ježíš v tomto podobenství říká: „Špatně ukazujete Otcovu lásku! Dotknul se vás Svou nezměrnou milostí skrze Svou laskavost a odpuštění vašich hříchů. Přesto, ačkoliv jste viděli Jeho slávu, neukazujete ji světu správně.
Celé je to shrnuto v Pavlově příkazu: „Buďte k druhým milosrdní, i kdyby oni k vám nebyli.“

čtvrtek 6. února 2014

PLNOST BOŽÍ SLÁVY

Záře, která vycházela z Mojžíšovy tváře a z jeho srdce, byla důsledkem toho, že viděl jen trochu plnosti Boží přirozenosti (Exodus 34:29). Dokonce, když Izraelité viděli změněný Mojžíšův výraz, věděli, že prožil nadpřirozený zážitek. Jeho sestra, bratr a ostatní zvolali: „Tento muž se setkal s Bohem tváří v tvář. Překročil hranici“ (viz Exodus 34:29-35).

Dnes máme něco daleko slavnějšího, co neměl ani Mojžíš. Vlastně se dotýkáme Boží slávy. „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života“ (1. Jan 1:1).

Jan zde říká: „Bůh nám zjevil v Kristu plnost své slávy. Viděli jsme jeho slávu zahrnutou do osoby a hovořili jsme s ním. Dokonce jsme se ho dotýkali!“

Dnes nejen že vidíme plnost Boží slávy, ale ona v nás zůstává. Jeho sláva vyzařuje z našich srdcí: „Neboť Bůh, který řekl, ze tmy ať zazáří světlo, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově“ (2. Korintským 4:6).

Pavel zde říká: „Ježíš Kristus, Bůh v těle, představuje celého Boha. A protože víme, že Bůh je dobrota, láska, slitování, milost a trpělivost, můžeme si být též jistí, že taková je povaha Krista. Protože Ježíš žije v našich srdcích, víme, že Boží sláva není pouze někde v kosmu. Ne, plnost jeho slávy je v nás, skrze Kristovu přítomnost!“

„Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem“ (Titus 2:11). Kdo je tou milostí? Je to Ježíš Kristus – plný slitování, laskavosti, lásky!

„Vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku“ (verš 12). Pavel nám říká: „Tato milost, která ve vás zůstává, je zjevením Kristovy dobroty. A jestliže v něm setrváte, jeho zjevení vás vyučí svatému životu!“

středa 5. února 2014

STÁLE PODOBNĚJŠÍ JEŽÍŠI

„Izraelci spatřili Mojžíšovu tvář a viděli, jak mu kůže na tváři září. Proto si Mojžíš dával na tvář závoj, pokud nešel mluvit s Hospodinem“ (Exodus 34:35). Tvář člověka vyjadřuje navenek, co je v srdci. Když se zjevení Boží slávy uskutečnilo u Mojžíše, změnilo samotný jeho vzhled!

Pavel dosvědčil: „Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům“ (Galatským 1:15-16).

Pavel řekl: „Mám v sobě o mnoho víc než nějaké učení, jak by se někdo mohl domýšlet, více než pouhé zásadní poznání Krista. Mám zjevení, kým Kristus je – zjevení jeho milosti, slitování a lásky. A toto zjevení se stalo samotným zdrojem všeho, co jsem a co činím. Je samotnou podstatou mého života!“

Zjevení Boží slávy je vskutku úžasné. A přesto mnozí toto zjevení překrucují na oprávnění k hříchu. Juda popisuje lidi, kteří „zaměnili milost našeho Boha v nezřízenost a zapírají jediného vládce a našeho Pána Ježíše Krista“ (Juda 4).

Podle Pavla tací lidé hřeší, „aby se rozhojnila milost“ (Římanům 6:1). V podstatě říkají: „Jestliže se Bůh rád projevuje skrze slitování a odpuštění, potom mu k tomu dám veškerou příležitost. Budu hřešit a nechám ho, ať neustává v lásce ke mně, aby proudila milost. Jaké to bude svědectví světu! Díky mně sestoupí láska z nebes.“

Takoví lidé jsou snadno vidět. Prozradí je výraz ve tváři. Izajáš hovořil o Izraelitech, kteří „do očí vzdorovali jeho slávě. Nestoudnost jejich tváře proti nim svědčí“ (Izajáš 3:8-9). Prorok říkal: „Váš hřích svědčí proti vám v samotném vašem vzezření. Cokoli je ve vašem srdci, bude zjeveno ve vašem výrazu.“

Naproti tomu, i ti nejodpornější hříšníci dokáží rozpoznat, když „jsi byl s Ježíšem.“ Jak? Vypadáš pro ně jinak než všichni ostatní! Říkají: „Jsi jiný. Chodíš s pokornou jistotou a zdá se, že nic o tobě není skryto. Nemáš žádné tajnosti a nevypadá to, že bys v sobě nosil zášť či hořkost. Pokud ano, poznal bych to. Tvůj život je otevřená kniha!“

Ti, kdo si přivlastnili Boží slávu, jsou denně proměňováni. Jejich vzezření je stále podobnější Ježíšovu!

úterý 4. února 2014

PRO TY, KTERÉ PÁN MILUJE

Občas během mých let ve službě jsem byl zaplaven nepřáteli, kteří proti mě povstali. V těch momentech jsem cítil Pánovu kázeň jako hůl na mých zádech. Pamatuji si zejména jedno období, kdy jsem byl pomlouván ze všech stran. Ostatní služebníci se mě ptali: Davide, slyšíme na tebe sporné věci. Jsou to pravda? Všechny tyto věci, co o tobě přichází od toho zlého, nebo se Bůh k tobě snaží promluvit?"

Tato otázka mě zranila a byl jsem totálně zaplaven emociální bolestí toho všeho. Byl jsem fyzicky vyčerpaný z probíhající bitvy a sotva jsem čelil tomu, jít do církve kázat. Jedno ráno mě moje žena musela doslova zvednout ze židle v mé pracovně. Asi na půli cesty do církve jsem ji řekl, že už nemohu jít dál. Nemohl jsem už čelit jediné osobě v mé církvi, myslící si, že jsem falešný.

Nakonec jsem vykřikl: "Pane, co jsem udělal, abych si toto zasloužil? Kde je můj hřích?" Potom mě Bůh vedl k modlitbě proroka Jeremiáše: “Potrestej mě, Hospodine, podle práva, ale ne hněvem, abys mě nezničil Jeremiáš” 10:24.

Tyto Jeremiášova slova se stala mojí denní modlitbou přes to těžké období zkoušek: "Pane, ztrestej mě a suď mě, jestli musíš. Ale, prosím nedělej to v hněvu! Pokud ještě uslyším jedno hněvivé slovo, tak mě to zničí. Prosím nesnižuj mě na prach, Pane. Jsem už dost nízko!"

Pokaždé, co jsem pronesl tuto modlitbu mi Pán odpověděl: "Davide, když se rozhodnu tě napravit, je to protože tě miluji. Tato zkouška není kvůli mému soudu. Jsem k tobě milosrdný a milující, tak stůj v klidu a uvidíš moji slávu!" Toto poznání jeho slávy mě neslo do míst totálního odpočinku - a Bůh mě ospravedlnil po všech stránkách.

Milovaní, až jednou budete mít toto zjevení Boží slávy, nebudete se už nikdy muset bát, že vás Bůh napraví v hněvu. On jeho hůl nese v něžné, milující ruce. On vás kázní, ale jenom v milostném soucitu. On vám nikdy neublíží, nebo vás neodhodí stranou. Nemělo by toto způsobit, že naše srdce před Jeho chválou roztají?

„Vždyť Hospodin domlouvá tomu, koho miluje, jako otec synu, v němž nalezl zalíbení“ Přísloví 3:12.

pondělí 3. února 2014

JEŽÍŠ JE SMLOUVA by Gary Wilkerson

Když Izajáš prorokoval tato slova, mluvil o Ježíši: „Toto praví Hospodin: „Odpovím ti v čase přízně, pomohu ti v den spásy, budu tě opatrovat, dám tě ZA SMLOUVU LIDU, abys pozvedl zemi a zpustošená dědictví vrátil“ (Izajáš 49,8).

Jako Kristova církev oslavujeme Izajášovo proroctví každé Vánoce. Prorok vyhlašuje, že Bůh se chystá poslat Svého Syna jako odpověď na každý pláč a každou modlitbu. Přesto je v tomto verši ukryto něco více, než si obvykle spojujeme s děťátkem v jesličkách. Říká nám, že Ježíš byl poslán v lidské podobě, aby ukázal Boží smlouvu s člověkem: „Dám tě za smlouvu lidu.“

Když nám Bůh dal svou Novou smlouvu, neznamenalo to nový systém s novou řadou předpisů a zákonů. Místo toho nám poslal člověka, Ježíše, jako smlouvu.

Stará smlouva byla souborem podmiňovacích příkazů. Stanovovala, že „když uděláte tohle či tamto, Hospodin vám dá život. Ale když to neuděláte, nedostanete Boží požehnání.“ Lidé to samozřejmě nedokázali vůbec splnit. Nedokázali dodržovat Boží zákon, který byl svatý a ryzí, a výsledkem byly jejich životy plné viny, hanby a zoufalství.

Někdy v průběhu času jsme dospěli k závěru, že Boží Stará smlouva potřebuje upravit. Ježíš však nepřišel pozměnit Smlouvu; On přišel jako Smlouva. Nepřišel nám ukázat dar milosti; On je darem milosti.

Po celou historii církve muži jako Luther a Wesley zdůrazňovali, jak důležité je pro Boží lid rozumět Nové smlouvě. Viděli to jako otázku správného dělení Božího Slova – pochopit, co je zákon a co je milost. Pokud nedokážeme této věci porozumět, říkali, jsme odsouzeni k celoživotnímu zoufalství. Luther a Wesley věděli, že je to pravda, protože sami beznaděj a zoufalství zažili.

V tomto je rozdíl: Pod Novou smlouvou už Boží zákon nadále není norma daná zvenčí, o kterou je třeba usilovat. Místo toho je Jeho zákon vepsán do našich srdcí skrze Ducha svatého: „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Římanům 5,5). Jsme naplněni Svatým Duchem – životem samotného Boha – aby nám pomáhal dodržovat Jeho Svaté Slovo. Ježíš nás miloval a dal za nás sebe samého, abychom mohli mít tento nový život.