pondělí 31. března 2014

SVĚDECTVÍ HODNÉ CHLOUBY by Gary Wilkerson

Žijeme v době, kdy se biblické předpovědi staly viditelnou skutečností. Pavel napsal, že v posledních dnech nastanou těžké časy (viz 2. list Timoteovi 3:1). V dnešní době se odehrávají věci, jež jsme si před několika lety nedokázali vůbec představit.

Ježíš předpověděl, že lidé budou milovat jen sami sebe, budou milovat peníze, budou plní nenávisti a arogance. Dnes se představitelé našeho národa nedokáží shodnout na většině základních společných pravidel. Pokud se někdo odhodlá poukázat na hřích, bývá označen za fanatika a stává se štvancem. S tím jak je Boží slovo odsouváno na okraj, začíná mít hřích stále větší a větší převahu.

Také pastoři se dostávají pod duchovní palbu. Týden co týden, se dovídám o dalších rozpadajících se manželstvích. Děti si z nenávisti k sobě samotným způsobují řezné rány. Drogy jsou rozšířenější než kdy jindy. Ale za to je méně a méně těch, kteří by mohli pomoci, neboť každý měsíc opouští svou službu na 1500 pastorů.

Jako Kristovo tělo nemůžeme být k těmto věcem nevšímaví. Starý zákon popisuje syny Isachariovi, jako muže, kteří pochopili dobu a věděli jak se zachovat (viz 1. Paralipomenon 12:32). Můžeme totéž říci i o dnešním těle Kristově? Pokud si opravdu uvědomíme, o jak důležitou dobu se jedná, zjistíme, že není vhodná chvíle na nějaká polovičatá opatření. Jediný způsob jak se „vypořádat se světem“ je, že se církve přestanou chovat tak jako by se nic nedělo. Ježíš prohlásil o určitých démonických silách: „Tohoto ducha nelze vyhnat jinak než modlitbou a půstem.“ (Matouš 17:21). I dnes by naše modlitby měli být vroucí, protože bez duchovní změny, vypadá všechno příliš ponuré.

Uprostřed tmy nás Ježíš povolává k tomu, abychom se stali světlem. Zde je poselství právě pro dnešní dobu: „Ten, který je ve vás, je totiž větší než ten, který je ve světě.“ (1 Jan 4:4). Bůh odvedl na svém lidu úžasnou práci a každý z nás je povolán k tomu, aby hlásal Jeho slávu skrze svědectví hodné chlouby.
Jak by takové svědectví mělo vypadat? Mám na mysli vychloubání tohoto typu - je psáno: „Kdo se chlubí, nechť se chlubí v Hospodinu.“ (2. Korintským 10:17). Abychom se chlubili tak jak to Pavel popisuje, musíme se chlubit něčím, co by poukazovalo na Boží slávu.

pátek 28. března 2014

MODLITEBNÍ POMOCNÍCI

Pavel si byl natolik vědom potřeby modliteb svatých, že všude úpěnlivě žádal o "pomocníky v modlitbách." Žadonil v listu Římanům: "Bratři, pro Pána Ježíše Krista a pro lásku Ducha vás prosím, abyste mi pomohli v mém boji. Modlete se za mě k Bohu, abych byl vysvobozen od nevěřících v Judsku a aby svatí tuto mou službu Jeruzalému přijali." (Ř 15:30-31, B21). Také žádal Tesalonicenské: "Bratři, i vy se za nás modlete." (1 Tes 5:25, SNC)

V řečtině zde zmiňované slovo pro pomoci znamená "bojuj se mnou coby partner v modlitbě; veď za mne modlitební zápas." Pavel nežádal o krátkou zmínku před trůnem. On naléhavě žádal: "Bojujte za mne na modlitbách. Podstupte duchovní bitvu pro mne a pro evangelium."

Když Pavel pobýval ve vězení, připravený položit svůj život, upomínal Filipské, aby se za něj modlili: " Vím, že díky vaší modlitbě a pomoci Ducha Ježíše Krista to vše povede k mé záchraně." (Filipským 1:19, B21) Pavel věděl, že je označený a satanské hordy mají v úmyslu jej zničit. A ve stejné situaci je každý opravdový služebník evangelia. Každý pastor, kazatel a evangelista potřebuje pomocníky v modlitbě, kteří se za něj budou průběžně přimlouvat.

Mohu vás ujistit, že bych vám nepsal, nebýt modlitebních pomocníků, kteří se mnou stáli po celá léta. Nedávno se mi to připomnělo během pobytu v Evropě, kdy jsem pořádal konference pro služebníky a večerní evangelizační tažení. Po celou dobu mi Duch svatý dával si uvědomit, že mne velké množství lidí neslo na modlitbách.

V Nice ve Francii nemají moc v oblibě Američany, obzvláště americké evangelisty. Každý se obával večerní evangelizace a zvědavě se tázal: "Může to proběhnout?" Ve Francii bují skepticismus, ateismus, agnosticismus, nevěra. Nikdo se předtím nepokusil zorganizovat setkání podobné tomu, na které jsme se chystali.

Nicméně když přišel čas, shromáždily se tisíce. A v tu chvíli jsem se cítil bezmocný. Nevěděl jsem, o čem kázat, protože žádný z mých konceptů na tuto situaci neseděl. Můj překladatel a já jsme spolu dopředu prošli nějaké poznámky. Nebyl jsem si ale jistý, zda jsou to ty pravé pro dané setkání. Varoval jsem jej: "Nejsem si jist, co vlastně řeknu."

Když jsem vstoupil na pódium, mocně na mne sestoupil Duch svatý. Vnímal jsem modlitby tisíců svatých, kteří mne podporovali, a když jsem začal mluvit, Duch naplnil moje ústa. Kázal jsem čtyřicet minut, a po celou dobu by jste mohli slyšet spadnout špendlík, jak bylo ticho. Když jsem skončil, jednoduše jsem řekl: "Pokud potřebuješ Ježíše, přijď dopředu." Odezva byla okamžitá a stovky lidí vyskočilo na nohy.

čtvrtek 27. března 2014

VYTRVALOST V MODLITBÁCH

Někteří bibličtí učitelé jsou toho názoru, že obracet se k Bohu se stále stejnou prosbou znamená, že nemáme víru. To ale není pravda a toto tvrzení podlomilo víru mnohých. Bůh nás nabádá, abychom prosili, hledali, postili se a volali k Bohu ve vroucích, upřímných modlitbách (viz Matouš 7,7).

Od samého začátku proměňovali praví Boží služebníci Jeho zaslíbení v modlitby:
  • Ježíš věděl, že Mu Jeho Otec všechno zaslíbil ještě před stvořením světa, přesto se Kristus hodiny modlil, aby se na zemi děla Boží vůle. Vyprávěl dokonce podobenství o tom, jak je důležité neustávat v modlitbách. Bylo to podobenství o „vytrvalé vdově“, která chodila za soudcem, aby jí zjednal právo, tak dlouho až jí nakonec vyhověl (viz Lukáš 18, 1 – 8). 
  • Ezechiel dostal od Boha úžasná proroctví o obnově Izraele slibující, že zpustošená země bude jako rajská zahrada. Přesto Hospodin řekl, že Jeho Slovo se bez modliteb nenaplní: „ Znovu odpovím na modlitby domu Izraele a toto pro ně učiním (Ezechiel 36, 37). Jinými slovy, „Dal jsem vám zaslíbení, ale chci, abyste se modlili za jeho naplnění. Hledejte Mě celým srdcem, dokud neuvidíte, že se proměnilo ve skutečnost. Já vám odpovím – ale nejdříve musíte poprosit. 
  • Daniel četl Boží zaslíbení Jeremiášovi (Daniel 9, 2), že po sedmdesáti letech bude Izrael obnoven. Když Daniel viděl, že nastal ten požehnaný rok, mohl s vírou čekat, až Bůh vyplní svůj slib. Tento zbožný muž však místo toho padl na kolena a dva týdny se modlil – dokud Hospodin všechno neuskutečnil. 
Ve starozákonních dobách nosil izraelský kněz na prsou tabulku se jmény všech kmenů Izraele. To značilo, že měl kněz potřeby svého lidu při modlitbě stále na srdci. Pro dnešní křesťany je toto nádherný obraz Krista, který nás nosí ve svém srdci a předkládá naše potřeby Otci. Co víc, každý dnešní křesťan je Božím knězem a máme vždy nést potřeby ostatních ve svých srdcích (viz Jakub 5, 14 – 16).

středa 26. března 2014

ŽÁDNÉ VLAŽNÉ MODLITBY

Jakožto Hospodinovi služebníci jsme neustále ohrožováni nepřítelem. Naše láska k Ježíši je hrozbou celému peklu a nemůžeme vykonat žádný svatý skutek, aniž by nás nepotkaly veškeré druhy léček, které nám klade do cesty Satan.

Nedávno mi zavolala manželská poradkyně. „Ať se v naší církvi obrátím kamkoli, všude se páry rozcházejí,“ řekla. „Je to teď doslovná epidemie v Těle Kristově.“

Slýchám všechny možné důvody pro rozvrat v domácnostech křesťanů: nesnášenlivost, nedostatek komunikace, ztráta lásky, manželská nevěra. Ale ve skutečnosti je v tom toho více. Za tím vším je pekelný útok proti Božím svatým.

Příčina rozvrácených rodin mezi nekřesťany není žádnou záhadou. Ale mezi spravedlivými, veškeré takové rozvrácení má příčinu. Zamysli se nad tím. Jak mohou oddaní křesťané, kteří tráví roky na modlitbách, náhle ztratit autoritu ve svých domácnostech? Velmi dobře vědí, že Boží přísežná smlouva je jejich silou. Vědí, že Bůh slibuje, že zničí každou démonskou mocnost, která po nich půjde. Tudíž, proč ďábel vítězí? Proč je jejich manželství v neustálém ohrožení?

Věřím, že je to proto, že alespoň jeden partner otevřel dveře démonskému klamání. Je možné, že se oba dopustili ve svých životech kompromisu, nebo že duchovně zlenivěli. A teď zuřící ďábel zabral území v jejich srdcích a domácnosti.

Jestliže jsi pod takovým útokem, měl by ses ptát stejně jako učedníci: „Pane, proč jsme ty démony nedokázali vyhnat?“ Ježíš odpověděl, že určitá démonská svázání nereagují na spočinutí rukou nebo na vlažnou jednorázovou modlitbu. Taková území jsou natolik hluboce prokořeněna, že jediným způsobem, jak vyhnat démony, je nepřetržitá modlitba a půst.

A přece je dnešní Církev apatická, co se týče moci modlitby. Milionům zakrývá oči závoj. A pak, kdykoli čelí překážkám, tím posledním, na koho se obrátí, je Ježíš. Opouštějí modlitební komůrku a místo toho se obracejí na psychologa, poradce, knihy, přátele – na kohokoli, jen ne na Pána.

Pokud řekneš, že je tvé manželství v troskách a že ho chceš uzdravit, rád bych věděl, kolik času jsi strávil straněním se Boha. Kolikrát ses odvrátil od televize, abys seděl hodinu s Ježíšem a ulehčil své duši? Kolik jídel jsi vynechal, aby ses postil za své manželství?

„Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého“ (Jakub 5:16).

úterý 25. března 2014

ZA CO SE MODLÍME

Modlitba je často jednou z nejsobečtějších oblastí života křesťana. Když se nad tím zamyslíme, vetšina našich modliteb se zaměřuje na naše vlastní potřeby. Dva hlavní předměty našich přímluv jsou vlastní duchovní růst a potřeby naší rodiny a přátel.

Občas jsme schopni překročit rámec svých starostí a modlit se za druhé. Přesto se často stane, že řekneme: "Budu se za tebe modlit" a pak to nesplníme. Nebo se pomodlíme jednou a rychle na svůj slib zapomeneme.

Nedávno jsem se ve světle Božího slova zamýšlel nad vlastním modlitebním životem a byl jsem usvědčen z toho, jak úzký a limitovaný je. Jako většina věřících trávím v modlitbě spoustu času hledáním Boží vůle pro svůj život. Volám a prosím za posvěcení, vedení, pomazání ve službě. A užívám si společenství s Ním, tiše Ho chválím a přijímám občerstvení v Jeho přítomnosti.

Také se denně přimlouvám za svou rodinu. Prosím Pána, aby ochránil mé děti před ďáblovými nástrahami - aby mí synové byli jako duby zasazené u Jeho řeky, aby moje dcery byly jako vzácné kameny v Jeho paláci, aby všechna moje vnoučata milovala Ježíše. Modlím se za potřeby našeho sboru. Také se přimlouvám za lidi, o kterých vím, že procházejí krizí a za mnoho misionářů a misií, které podporujeme.

Můžete říct:"To je všechno chvályhodné, bratře Davide. Je pěkné vědět, že jsi sám ve společenství s Bohem a modlíš se za všechny tyto potřeby."

Ale podle Božího slova takové milé společenství není dost. Ano, je to klíč k duchovnímu růstu a na světě nemůžeme zažít nic lepšího. Ale pokud přistupujeme k Jeho trůnu jen s vlastními potřebami, chováme se sobecky. Nemůžeme jednoduše ignorovat naléhavé potřeby všude kolem nás.

"Tehdy řekl svým učedníkům: " Žeň je obrovská, ale dělníků málo. Proste Pána žně, ať vypudí dělníky na svou žeň." Matouš 9:37-38

pondělí 24. března 2014

ZBOŽNÉ SNY by Gary Wilkerson

Genesis 37:5 nám říká: „Josef měl sen.“ Bůh hovořil s Josefem přímo prostřednictvím snů a Josef se tomu nebránil; dovolil, aby sny roznítily v jeho srdci zbožné ambice. Slovo sen se v Bibli vyskytuje 113 krát – a více než 30 z těchto výskytů se týká Josefa.

Genesis 37:5 pokračuje: „a pověděl jej svým bratrům; nenáviděli ho pak ještě více.“ Mnozí z nás jsou zahanbeni sny, které Bůh vložil do našich srdcí, a část toho zahanbení přichází z našich obav, co tomu řeknou druzí. Ale dokud nebudeme hovořit o našich zbožných ambicích, nikdy se tyto ambice neuskuteční. Dát našemu snu hlas, to je samo o sobě krokem víry.

Po léta měly mé sny vést živý sbor, jakým je církev The Spring Church, když jsem však ten sen vyslovil, viděl jsem v lidských očích pochybnosti. Bylo by pro mne snadné libovat si v jejich pochybnostech; přece jen jsem byl předtím pouze pastorem malých sborů. Ale díky Bohu, Jeho Duch mi dodal odvahu, abych nepřestával říkat „ano“ na sny, které mi dává – a abych mu nepřestával důvěřovat, že je uskuteční.

Neexistuje nic jako podlehnout nevázanosti a zničit Bohem daný sen. Josef mohl podlehnout hříchu, když se ho pokoušela svést Potifarova manželka. Ale když žiješ pro Boha, uděláš cokoli, aby ses vyhnul jednání, které by ho zarmoutilo. Josefova morální zásadovost dohnala Potifarovu manželku k nepříčetnosti, ale on jednal spravedlivě, když ji odmítl. „Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu?“ (Genesis 39:9).

Je načase, aby ses chopil snu, který ti Bůh dal už dávno. Můžeš zrovna vězet v jámě, avšak to, co vidíš jako dlouhotrvající zkoušku, může být Boží přechovávající půda, abys mu počestně sloužil. Bojíš se mít sny? Požádej Boha, aby tvůj strach nahradil vírou. Pocházíš ze špatně fungujícího prostředí? Důvěřuj Bohu, že tě povede navzdory přetrvávajícím šrámům. Bojíš se, že jsi už hřešil příliš dlouho? Připomeň si jeho zaslíbení, že půjde za každou ovcí, která se zatoulala.

Bůh přijímá s povděkem každého hříšníka do života víry a zachrání každého služebníka, jenž mu důvěřuje, z každé jámy, do které spadne. Kéž nic nebrání velkolepému povolání, do kterého tě Pán posílá. Touží tě dostat na zrychlenou dráhu, která přinese slávu jeho jménu.

sobota 22. března 2014

JAK ZAČÍNÁ OŽIVENÍ by Jim Cymbala

Když se podíváte na velká probuzení v minulosti, vždy najdete muže a ženy, kteří toužili vidět změnu – v sobě a ve své církvi. Naléhavě volali k Bohu, a modlitba způsobí oživení, které způsobí další modlitby. Je to jako v Žalmu 80, kde žalmista Asaf naříká nad tehdejší smutnou situací: pobořené hradby, divá zvěř, spálené vinice. Pak ve verši 18 naléhavě prosí: „Oživ nás, ať můžeme tvé jméno uctívat.“

Duch svatý je Duchem modlitby. Pouze když jsme plni Ducha, toužíme po Bohu neustále. Řídíme třeba auto a náš duch se začne spontánně obracet k Bohu s našimi potřebami, prosbami a přímluvami přímo uprostřed dopravní zácpy.

Když se církve nemodlí, a když lidé nemají hlad po Bohu, co záleží na tom, kolik lidí navštěvuje bohoslužby? Jak může tohle na Pána zapůsobit? Jen si představte, jak si andělé říkají: „Ach, vaše kostelní lavice! Nemůžeme ani uvěřit, jak jsou krásné! Tady nahoře v nebi jsme o nich mluvili celé roky. A způsob, jakým schody vedou na kazatelnu – to je úžasné.“

Pokud nechceme zakusit Boží blízkost zde na zemi, proč bychom vůbec chtěli jít do nebe? Tam je On centrem všeho. Pokud nejsme rádi v Jeho přítomnosti tady a teď, pak by nebe nebylo nebe pro nás. Proč by tam Bůh poslal někoho, kdo po Něm tady na zemi vášnivě netouží?

Neříkám, že jsme ospravedlněni modlitbou či jiným oddanými skutky. Tomu věřili farizeové. Ale nevyhýbejme se otázce, jak bude vypadat nebe: bude tam radost z Boží přítomnosti, čas Ho milovat, naslouchat Mu a velebit Ho.


__________
Jim Cymbala se začal scházet při brooklynských bohoslužbách s méně než dvaceti členy v malé zchátralé budově v části města, kde život nebyl lehký. Je narozen v Brooklynu, byl a je velkým přítelem jak Davida, tak Garyho Wilkersona a častým přednášejícím na kazatelských a vůdcovských konferencích sponzorovaných World Challenge po celém světě.

pátek 21. března 2014

NAVŽDY JEHO!

Možná se divíš, kolikrát ti Pán odpustí znovu a znovu ten stejný hřích? Můžeš si být jistý, že jeho neuvěřitelné odpuštění je neomezené. Pokaždé, když zhřešíš, můžeš jít k Ježíši a nalézt osvobození. Přesto není Pánovo odpuštění nemoudré nebo slepé. Pravda, náš nebeský Otec nám odpouští – ale v jistou chvíli nás i trestá, aby nám zabránil pokračovat v hříchu.

Když mé čtyři děti vyrůstaly, musel jsem je potrestat, pokud udělali něco nemístného. Zavolal jsem je do svého pokoje, abych jim naplácal – a když v mé ruce viděly pásek, propukli v pláč. Křičely: „Ne, tati ne! Je mi to tak líto. Prosím, odpusť mi!“

Odpustil jsem jim. Ale to mi nezabránilo, abych nepoužil pásek. Věděl jsem, že kdybych ho nepoužil, stalo by se to pro ně bezvýznamné – spíš vtip než zdroj kázně. Podobně je tu vždy Boží zákon, aby nám připomněl nejen Jeho svatost, ale i Jeho cesty – a že to, co říká, myslí vážně!

Než skončím, mám pro tebe slovo naděje. Octl-li ses v propasti kvůli svému hříchu – buď povzbuzen. On tě trestá, protože tě něžně miluje a touží po tom, abys poznal Jeho bázeň!

Co to přesně znamená – mít bázeň před Hospodinem? Znamená to být schopen říci: „Vím, že mě Otec miluje. Jsem v bezpečí, navždy Jeho, a vím, že se mě nikdy nezřekne. Cítí mou bolest, kdykoliv bojuji. A má se mnou trpělivost, když bojuji proti hříchu. Je vždy připraven mi odpustit, když k němu volám. Také však vím, že mi nedovolí, abych dál neposlouchal jeho slovo. Můj nebeský otec mě nebude šetřit – protože mě hluboce miluje!“

To je smysl toho všeho. Bůh chce, abychom přijímali Jeho odpuštění, abychom před ním měli bázeň. „Ty jsi však plný odpuštění, aby tě lidé v úctě chovali!“ (Žalm 130:4). Pokud máme před Hospodinem bázeň, budeme chtít víc než ho jen poslouchat. Budeme se mu chtít zalíbit, udělat mu radost, vyloudit úsměv na Jeho tváři. To je požehnaný důvod svaté Boží bázně!

čtvrtek 20. března 2014

POUZE VÍROU

Jedno z klíčových zaslíbení nové smlouvy je v Jeremiáši 31:34: "Nebudou již učit jeden druhého ani každý svého bratra slovy: Poznejte Hospodina! Protože mě budou znát všichni, od nejmenšího do největšího, je Hospodinův výrok, protože odpustím jejich vinu a na jejich hřích již nevzpomenu." Pavel pak v novém zákoně dodává v Koloským 2:13 - 14: "I vás, když jsete byli mrtvi v proviněních a neobřízce svého těla, spolu s ním obživil, když nám všechna provinění odpustil a vymazal rukou psaný záznam, který svými ustanoveními svědčil proti nám a který nám byl nepřátelský. Odstranil jej z našeho středu s tím, že jej přibil na kříž." Bůh nám zaslibuje odpuštění každého hříchu.

Ovšem tento příslib odpuštění je omezen na určité lidi. Týká se pouze těch, kteří jsou zkroušeni a zasaženi ve svých hříších, prožili hluboký pocit viny, vydrželi duši usvědčující dilo Ducha svatého, činili pokání a obrátili se ke Kristu ve víře!

Sám Ježíš říká: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který j v nebesích... (Mt 7:21, ČSP) Je smutné, že velké množství křesťanů se ani trochu neznepokojuje svými hříchy; jejich hříšný zvyk je ani v nejmenším neobtěžuje. Přesvědčili sami sebe, že Bůh je tak milosrdný a plný milosti, že On jim promine dokonce i tehdy, když budou tvrdošíjně ve hříchu pokračovat.

Ne, nikdy! Přisvojili si falešný pokoj, utlumili usvědčování, zkoumání a vůbec jednání Ducha svatého. Domáhají se odpuštění dříve, než jejich provinění mohlo dozrát ve zbožný zármutek.
Současně platí, že odpuštění získáme vírou. Nemůžeme si ho zasloužit. Kristův dar, vykoupení skrze Jeho krev, má tak nedozírný dosah, je natolik milostivý a tajemný, že přesahuje veškerou lidskou schopnost porozumět mu. Smíme cítit odsouzení, bázeň a vinu za naše přestoupení, ovšem náš nebeský Otec pokaždé stojí láskyplně vedle nás a je připraven odpustit. Kristova krev, Otcova láska a Pánova touha ospravedlnit - všechna tato požehnání známe pouze vírou: Je jasné, že Zákonem není nikdo před Bohem ospravedlňován, neboť ‚spravedlivý bude živ z víry. (Gal 3:11)

středa 19. března 2014

BŮH JE DOBRÝ A PŘIPRAVEN ODPUSTIT

Mnoho věřících se stává tak přemoženými svými pády, že se po nějakém čase cítí lapení a není jim pomoci. Izajáš psal o takových věřících, „Ty utištěná, vichrem zmítaná, útěchy zbavená,..“ (Izajáš 54:11)

Někteří se posléze naštvou na Boha. Už je nebaví čekat, až něco udělá a vyčítavě plakají, „Pane, kde jsi byl, když jsem tě potřeboval? Volal jsem po vysvobození, ale ty jsi neodpověděl. Dělal jsem vše, co jsem mohl, avšak stále nejsem svobodný. Jsem unaven lítostí a pláčem, jsem unaven z toho, že pořád nevidím žádnou změnu.“ Mnoho takových věřících se jednoduše vzdá snažení a poddají se svým touhám.

Jiní spadnou do mlhy duchovní apatie. Jsou přesvědčeni, že Bohu už na nich nezáleží. Říkají si, „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo“ (Izajáš 40:27). „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul“ (Izajáš 49:14)

Stejně ostatní skončí tak, že zaměří pozornost na jejich hřích, snažíce se udržet ve stálém stavu přesvědčení. To je jen činí zmatenými, plačícími, „Lpí na nás naše nevěrnosti a naše hříchy a my pro ně zahyneme. Jak budeme moci žít?“ (Ezechiel 33:10) Pravda je, že pocítění přesvědčení není koncem jako takovým. Když jsme pokořeni vinou a lítostí nad naším hříchem, nemáme se v těch pocitech ukrývat. Pohánějí nás k našemu konci – a k vítězství kříže.

Po všem tom pláči a volání k Pánu, David skončil výpovědí, „Ale u tebe je odpuštění.“ (Žalm 130:4) Duch svatý začal zaplavovat svou duši vzpomínkami na Boží milost a připomenul vše, co se dozvěděl o Otcově odpuštění, odpouštějíc přírodě. „Ty jsi však Bůh ochotný odpouštět, milostivý a soucitný, shovívavý a nesmírně milosrdný, ..“ (Nehemiáš 9:17)

Brzy na to se David radoval a připomínal si, „neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nejvýš milosrdný.“ (Žalm 86:5)

úterý 18. března 2014

BŮH SE NA JONÁŠE NEHNĚVAL

„Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?“ (Žalm, 130, 3).

Mnoho křesťanů svádí stejný boj jako David. Když je do jejich duší zaset pravý, svatý strach před Hospodinem, neustále se nad nimi tyčí Jeho ohromný majestát a vzbuzuje v nich bázeň.

Jonáš si kladl úplně stejnou otázku. Neschopen uniknout před svým dilematem volal z mořského dna: „Uvrhl jsi mě do hlubin, doprostřed moře mě strhl vír. Pohřben jsem tvými příboji, zavalen tvými vlnami…ke kořenům hor se propadám, závora země za mnou navždy zapadla“ (Jonáš 2, 4;7).

Kdo uvrhl Jonáše do temných hlubin? Byl to Bůh! Nebeský Otec nechal proroka klesnout až na úplné dno a přichystal velrybu, která ho spolkla.
Bůh se na Jonáše nehněval, tak proč něco takového dopustil? Protože chtěl, aby před Ním Jeho služebník přestal utíkat a činil Jeho vůli. Chtěl, aby Jonáš následoval Boží plán a mohl být požehnaný. Zkrátka uvrhl Jonáše do hlubin, aby ho navrátil k sobě.

Jonáš 2,3 nám přesně říká, o co Bohu šlo: „Volal jsem ve své úzkosti k Hospodinu, ať mi odpoví. Křičel jsem z útrob záhrobí, abys vyslyšel mé volání.“ Bůh čekal, až se k Němu Jonáš obrátí, až bude volat pouze k Němu. „Myslel jsem, že jsem odehnán, že na mě nespočineš očima. Jak bych se ještě mohl podívat na tvůj svatý chrám?“ (verš 5). „Když už mě život opouštěl, na Hospodina jsem se rozpomněl“ (verš 8).

Dnes s námi dělá Bůh to samé. Nechá nás padat a zoufat nad našimi hříchy, až se nemáme na koho obrátit, ke komu jít. Jen k Němu. A teprve tehdy voláme z útrob svého pekla: „Pane, prosím, vyslyš mě! Nemám naději. Musíš mě zachránit!“

Možná jste se už kvůli svému hříchu ocitli na samém dně. Zdá se, že nad tím jedním hříchem prostě nemůžete zvítězit . Že se ho nezbavíte. A Pán vás nechal klesnout do hlubin. Přesto má k tomu všemu důvod. Doufá, že stejně jako Jonáš se na Něj „znovu podíváte“.
Můžete si být jistí, že když Jonáš k Bohu zavolal, zachránil ho velmi rychle: „Hospodin pak té rybě přikázal, ať Jonáše vyvrhne na pevninu“ (verš 11). Bůh řekl velrybě: „Už dost! Už ho vyplivni. Můj služebník ke mně volal a já mu odpovím.“

pondělí 17. března 2014

BOŽÍ DECH, KTERÝ PŘINÁŠÍ ŽIVOT by Gary Wilkerson

„Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl“ (Ezechiel 37,8). Je to tragický obraz. Znám církve, které mají všechny možné programy a strategie – ale žádný život.

Tolik církví pořádá semináře, konference, vydává knihy, má webové stránky a pořádá setkání pro všechny věkové skupiny. Všechny tyto věci mají dobrý účel – ale dokud jim Duch Boží nevdechne život, nejsou nic. Dokonce nás takové věci mohou nenápadně okrádat o život, který si pro nás Bůh přeje.

Když se pohybujeme v církvi, máme tendenci si myslet, že jsme duchovní. Možná to vypadá, jako že se suché kosti skládají k sobě, ale ve skutečnosti postrádají živý Boží dech. Vyměnil bych 1 000 církevních akcí a 10 000 strategií za jeden jediný dech Jeho Ducha. Pouze Hospodin může vdechnout život do toho, co děláme – a ty suché kosti mohou ožít.

„Tehdy mi řekl: ‚Prorokuj k duchu‘“ (verš 37,9). Hebrejské zde použité pro „ducha“ je ruach, což znamená Duch Boží. Hospodin znovu nařídil Ezechielovi prorokovat. Poprvé měl prorokovat kostem, neboli lidem, ale druhý příkaz zněl prorokovat k samotnému Bohu – k ruach, k Duchu Svatému.

Co tady Bůh říká? Říká nám, že kázat jeden druhému nestačí. Nestačí jenom mluvit k lidem o Božích věcech. Musíme také mluvit k Bohu o lidech a naléhavě Ho prosit, aby jednal. Bůh hledá ženy a muže víry, kteří k Němu budou volat, aby vstoupil do jejich situace a změnil ji. Jenom Svatý Duch Boží může přinést život. Naše oči nevidí, naše uši neslyší, naše rty nemohou o Něm mluvit, dokud nás nejdříve neoživí.

Když to udělá, z výsledku užasneme: „A když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vstoupil do nich duch a ožili. Postavili se na nohy“ (Ezechiel 37,10).

Boží duch nás staví na nohy a můžeme neohroženě stát. Stejná věc se stala v druhé kapitole knihy Skutky: „Tehdy vstal Petr s ostatními jedenácti“ (Skutky 2,14). Evangelium, které Pavel kázal o Letnicích, bylo to, které znal a nyní se postavil a mluvil s Boží silou.
Život, který nám chce Pán vdechnout, je takový život, který obživuje suché kosti, který přináší život do prostředí plného zoufalství a beznaděje. Z chaosu Ježíš vytváří život. Z popele vytváří krásu. A do hrozné situace, pomocí které nás chce nepřítel zničit, Ježíš vdechuje nový život!

sobota 15. března 2014

KLÍČ by Carter Conlon

Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci“ (Matouš 7:12). Jako by jim Ježíš říkal: „Kdybych byl zraněn, chtěl bych, aby mě někdo utěšil. Kdybych byl ztracen, chtěl bych, aby někdo udělal všechno proto, aby mne vyvedl.“

Cokoli chcete, aby pro vás lidé učinili, dělejte pro ně. To je ve skutečnosti klíč, který odemyká všechny možnosti, o které máme podle Ježíše žádat. Je to klíč, jak snést urážky od Ježíšových odpůrců, a klíč k laskavému jednání se svými nepřáteli. Je to Boží srdce, které říká: „Nechci, aby byl kdokoli zničen,“ a to vám dovoluje nastavit tvář k facce a neoplatit. Je to klíč k radosti a lásce na pracovišti, i přesto, že druzí s vámi jednají hrubě.

Zaslíbení na konci biblického textu říká: „A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přehnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále“ (Matouš 7:24-25). Ten dům měl základy na Božím díle na zemi. Proto mohl být Pavel na lodi zmítané vichřicí klidný a v obecenství s Pánem, a mohl povzbuzovat ty, kteří museli plavat, aby se zachránili (viz 27. kapitola Skutků). Celé to bylo záležitostí Boží slávy a druhých lidí, nešlo o jeho vlastní ochranu. Pavel viděl to, co obyčejní lidé vidět nemohli. Kapitán lodi a ostatní námořníci to neviděli, ale Pavlovy oči byly otevřené a bylo mu dáno neuvěřitelné vidění, protože si zvolil, aby byl použit pro Boží slávu a pro druhé. Byl z těch, kteří budou mít v posledních dnech olej do svých lamp (viz Matouš 25:1-13).

Povzbuzuji vás, abyste studovali 5. až 7. kapitolu Matouše. Čtu tyto tři kapitoly stále dokola a věřím, že poskytují jasnou vizi, jak by měl vypadat život křesťana. Čím více budete tyto kapitoly studovat, tím více budete přesvědčeni, že nemůžete žít v tomto životě sami – potřebujete Boží moc. Proto vám Pán říká: „Proste nyní!“ (Matouš 7:9).


__________
Carter Conlon se připojil k pastorům církve Times Square Church v roce 1994 na vyzvání zakládajícího pastora, Davida Wilkersona, a roku 2001 byl jmenován do úřadu vyššího pastora. Je to silný a soucitný vedoucí, častý mluvčí na konferencích pastorů a vedoucích, které jsou pořádány po celém světě organizací World Challenge.

pátek 14. března 2014

VOLÁNÍ JEHO JMÉNA

„Bezmocný jsem a tolik zdrcen, úzkostí sténám, křičím ze srdce. Ty, Pane, víš o každé mé touze, můj nářek před tebou není utajen.“ (Žalm 38:9-10).

Jsi tak zoufalý, jako byl David? Zavřel ses sám s Pánem, padl na svou tvář a volal k němu? Chabé, tiché, líné modlitby nezmůžou nic. Jestli si neulehčíš vyznáním své duše Bohu, nestojíš o opravdové uzdravení – chceš ven!
Musíš křičet hlasitě jako David: „Pane, vyslyš mou prosbu! Neodejdu od tebe, dokud mi neodpovíš!“

Rád bych teď popsal zoufalství, ve kterém se David ocitl. Představ si, že se jednoho dne vracíš domů a jakmile zahneš za roh své ulice, vidíš požární vozy zaparkované před tvým vlastním domem. Černý dým se valí z oken, celý prostor kolem se ocitá v plamenech. A ty víš, že tvá manželka a děti jsou uvězněni uvnitř.

Řekni mi – jak klidný bys v tu chvíli byl? Jak dlouho bys jen nečinně stál a doufal, že se oheň sám od sebe uhasí? Seděl bys tam a tiše se modlil: „Ježíši, doufám, že ten oheň uhasíš.“ Ne! Pokud cítíš ve svém srdci lásku, proběhl bys skrze kouř dovnitř a snažil se něco udělat!

Je-li tvé manželství v problémech, pak je tvůj dům v ohni – a tvůj vztah hoří v plamenech! A pokud dopustíš, aby ten oheň pokračoval dál, přijdeš o všechno!

Takže, máš v sobě Boží bázeň ohledně svého manželství? Tíží tě břemeno viny a odsouzení za tvou roli v jeho rozpadu? Jestliže ano, nesnaž se ulehčit svému svědomí. Bůh ti posílá své mocné slovo, protože tě miluje. On tě milosrdně varuje, snaží se tě probrat dřív, než zničíš sám sebe. Tak k němu utíkej a horlivě se modli. Právě tam začíná každé uzdravení – naléhavým voláním Jeho jména!

čtvrtek 13. března 2014

ZŮSTALA JEŠTĚ NĚJAKÁ NADĚJE?

V beznaději David volal: Pane můj, prosím vyslyš mě, k mým prosbám nakloň uši své! (Žalm 130:2, B21). To mi zní jako úpěnlivá prosba umírajícího člověka. David zcela zřejmě nepronášel pouze "promyšlené" modlitby. Ležel na tváři - zlomený a kajícný, úpěnlivě žádal Boha z hloubi svého srdce.

David věděl, že jeho duše potřebuje vysvobození a obrátil se k Bohu, aby jej našel. Uzavřel slovy: "Jsem v tak tíživé situaci, že pouze Bůh mi může teď pomoci. Nemohu se spoléhat na poradce, přátele a dokonce ani na rodinu. Moje jediná naděje je v modlitbě. Takže se chystám volat dnem i nocí, dokud Bůh nevyslyší moji úpěnlivou prosbu!"

Mnoho křesťanských manželství potřebuje záchranu, kterou vyhlížel David. Napříč celou zemí vidím páry, které se utápěji v temné beznaději. Manželé se domáhají lásky jeden od druhého, ale jejich schopnost komunikovat je méně než dostačující. Jsou laskavější k cizím lidem než k sobě navzájem. Jak jde čas, z jejich domova se stává mrazivá pustina. Neví o tom, ale spějí k zániku a jejich vztah se vymyká kontrole. Možná tvoje manželství dospělo v tomto procesu tak daleko, jak to jen jde. Ty a tvůj manželský partner jste dopadli na dno pomyslné propasti a každé ráno se probouzíte s očekáváním, zda zůstala ještě nějaká naděje.

Milovaní, musíte se postavit okolnostem. Spadli jste do černé díry, plné nebožích postojů, a tento stav nepomine sám od sebe. Dokud nezačneš jednat, jen se to bude zhoršovat až do chvíle, kdy jeden z vás manželství nakonec zničí.

Zareaguj na volání Ducha svatého a probuď se! Ve tvém manželství je hřích, kterého jste se dopustili jak ty, tak tvůj manželský partner. Musíš s ním jednat. Pokud to neuděláš, zůstaneš na dně pomyslné studny navždy.

Takže komu se svěříš se svým zármutkem? Vyléváš si srdce před nejlepším přítelem? Pokud ano, shromažďuješ záminky proti svému manželskému partnerovi? Pokud chodíš k poradci, hledáš ospravedlnění pro to, aby jsi to všechno ukončil?

Prosím nevylož si moje slova špatně: věřím v manželské poradenství. Ovšem pokud opravdu chceš najít zdroj problému, existuje pouze jediné místo, kam jít. Nemusíš chodit daleko, stačí se podívat do svého vlastního srdce! Hřích je totiž právě v tobě a potřebuješ spolu s Davidem křičet k Bohu o milost!

středa 12. března 2014

ŠÍP PRAVDY

Většině křesťanům se uleví, když vědí, že nejsou zahrnuti v Pavlově seznamu odsuzujících přestupků: „Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.“ (1 Kor 6:9-10) Mnoho upřímných věřících se velice snaží, aby se Jeho milost nestala oprávněnou, a přesto si uvědomují, že se jejich cesta nemůže porovnat s Jeho svatým měřítkem.

Když čtou další verš, cítí ostrý šíp pravdy: „A to jste někteří byli. Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha.“ (verš 11) Náhle si uvědomí zakořeněnou touhu, kterou nikdy nebyli schopni setřást. Myslí si, „Počkat – narodil jsem se a byl jsem posvěcen. Tak proč bych nemohl přestat s tímto zvykem? Nejsem ve skutečnosti svobodný!“

Možná jsi se nedávno vrátil ke své staré rozkoši. Možná jsi navštívil na internetu pornografickou stránku, podílel ses na cizoložství nebo homosexuálním hříchu. A nebo jsi možná něco ukradl tvému zaměstnavateli a nebo jsi cestou z práce požil alkohol. Cokoliv je tvůj zvyk, věz, že v tom ohledu svobodný nejsi.

Nebuď překvapen, pokud se začneš cítit jako David. „Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se,…a úzkostmi svírán byl duch můj.“ (Žalm 77:4)
Kdykoliv Pán vidí někoho ze svých dětí potýkat se s nějakou touhou nebo svázaností, rychle zakročí, aby nás přivedl zpět na cestu poslušnosti, míru a pokoje. Jak to dělá? Zapříčiní v našich životech podmínky, které nás přivedou k tomu, abychom čelili našemu hříchu!

Často to znamená, že nás vezme na dno hlubin, jako to udělal s Jonášem. Dopustí, abychom pocítili Jeho pokárání a pohlcení našimi okolnostmi. Avšak tak to bylo i s Jonášem, když v nejtemnějších hlubinách volal Boha. A Pán odpověděl nářkům svého služebníka rychle tím, že mu vrátil Jeho požehnání a vůli!

úterý 11. března 2014

HOSPODINE, VYSLYŠ MŮJ HLAS

„Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby. Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění, tak vzbuzuješ bázeň“ (Žalm 130:1-4).

David zavinil v Izraeli skandál, který mu způsobil velká muka. Jeho hřích byl odhalen a celý svět se o něm dozvěděl. Jeho zármutek nad hanbou, kterou zavinil, jej natolik přemohl, že prosil Boha: „Nedopouštěj, aby bloud mě tupil!“ (Žalm 39:9).

Znám hodně křesťanů, kteří jsou stejní jako David. Milují Ježíše, a přesto hrozně zhřešili proti světlu, které jim bylo dáno. Slyšeli mnohá kázání o spravedlnosti, roky denně čtou Bibli, tráví nesčetné hodiny na modlitbách. A přece znovu hřeší proti všem Božím požehnáním. Jak? Protože mají zakořeněný hřích, se kterým se nikdy nevypořádali!

Po čase jejich hřích přerušil jejich obecenství s Ježíšem a nyní Duch svatý odhalil jejich zvyk a ukázal jim na něj. Varuje je: „Už dost – s tím hříchem musíš přestat! Nepřimhouřím oko nad tím, jak se tomu oddáváš. Ode dneška máš ultimátum. Odhalil jsem ti tvůj hřích, ale brzy ho možná odhalím světu!“

Kdykoli vstupují do Božího domu, nemohou ani pozvednout hlavu. A volají stejně jako David: „Mé hříchy jsou nespočetné! Má nepravost mě tak přemáhá, že nemohu ani pozvednout tvář k nebi!“

Ztratili veškerou radost, veselost a svobodu, ze kterých se kdysi těšili. Nedokáží se modlit ani zpívat se zapálením či mocí. A chodí s velikým pocitem selhání. Zeslábli, ublížili své duši, ponížili se, připraveni padnout. A vědí, že je to všechno kvůli jejich hříchu, který přerušil jejich obecenství s Bohem!

Popisuje to nynější stav tvé duše? Pokud ano, děkuj Bohu za jeho slitování. Vkládá do tebe zbožnou bázeň před Hospodinem!

pondělí 10. března 2014

MOHOU TYTO KOSTI OŽÍT? by Gary Wilkerson

Bůh se otázal Ezekiela: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ (Ezekiel 37:3).

Jaká to byla zkoumavá otázka. Bůh se nás dnes ptá stejně: „Mohou ty suché kosti ve tvé situaci ožít? Může být tvé vzdorovité dítě obnoveno? Může být tvůj nespasený milovaný / tvá nespasená milovaná přiveden(a) ke Kristu?“

Je to otázka víry: „Věříš, že se to může stát?“ Je to též otázka touhy: „Chceš, aby se to stalo? Jsi zarmoucen kvůli suchým kostem ve svém životě?“ Pokud je tvá odpověď ne, potom je to znak suchosti - nedostatku duchovního pomazání (zapálení) ohledně temných stránek světa.

Ezekielova odpověď byla: „Panovníku Hospodine, ty to víš“ (37:3). Byla reakcí víry: „Pane, pouze ty znáš tyto věci. Dáváš mi vidění strašné smrti. Naznačuješ, že tyto kosti mohou ožít? Je to opravdu možné?“ Ta samá otázka vzbudila v Ezekielovi víru. Bůh čekal, že přesně tohle uslyší, a totéž činí s námi, aby podnítil naši víru.

„Tu mi řekl: Prorokuj nad těmi kostmi“ (37:4). Jakmile se zapojí naše víra – jakmile čekáme na Boha a on pohne naší vírou – Bůh nás povolá k činnosti. Požádá nás, abychom „prorokovali“ - tj. abychom oslovili naše suché kosti ve víře. Máme ve svých rodinách žehnat a věřit, že Bůh naše slova potvrdí svou mocí. Máme žehnat ve svých zaměstnáních a vědět, že nás Bůh drží ve své ruce nehledě na to, jaká je tam temnota. Abychom tak činili, musí Bůh vdechnout svůj život do naší bytosti: „Vložím do vás ducha a oživnete“ (37:6).

Přesně to udělal Bůh pro Ezekiela. Prorok dosvědčuje: „Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno“ (37:7). Můžeš říci o svém chození s Bohem totéž? „Žehnal jsem lidem požehnáním a pokojem. Také jsem mluvil o věcech, které působí potíže. Řekl jsem všechno, co po mně Pán chtěl, a díky tomu jsem věděl, že je se mnou.“ Taková je moc hlásání evangelia.

Co se stalo, když Ezekiel prorokoval ve víře? „Ozval se hluk, nastalo dunění“ (37:7). Slovo „hluk“ zde připomíná 2. kapitolu Skutků, kdy Duch svatý vdechl o Letnicích do učedníků nový život. Ezekiel byl svědkem něčeho podobného, když náhle všechny suché kosti v údolí ožily, naplněny životem. Přiblížily se k sobě a utvořily těla: „Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin“ (37:6).

pátek 7. března 2014

POHNOUT SVÍCNEM

Kristova slova ve Zjevení 2,5 jasně naznačují, že bychom se měli mít na pozoru. „Čiň pokání a dřívější skutky. Nebudeš-li činit pokání, přijdu k tobě a pohnu tvým svícnem z jeho místa.“

Ježíš tu říká, že když nebudeme činit pokání, přijde a vezme všechnu duchovní autoritu, kterou jsme dostali. To znamená náš vliv na naše město, na společnost, na sousedy, na všechny, na které můžeme mít nějaký vliv. Každý kousek autority nám bude vzat.

Právě teď církve po celém světě zavírají své dveře. Jejich světla jsou doslova zhasínána, dopadl na ně soud, který si způsobily, když odmítly činit pokání. Bůh řekl, že ztratí schopnost rozlišit dobré a špatné, duchovní požehnání, finance, Jeho přítomnost. Teď jsou mrtvé, bez života, s pouhými vzpomínkami na dřívější Boží požehnání.

Před třiceti lety jsem kázal v mnoha takových církvích. V té době byly plné horlivých věřících, zatímco dnes v jejich lavicích sedává sotva pár lidí. Brzo z nich nezbyde vůbec nic a jejich dveře se nadobro zavřou. Bůh napsal „Í-kábód“ přes jejich dveře, což znamená „Duch Páně odešel!“

Milovaní, Hospodin dává tuto stejnou zprávu každému křesťanovi osobně. Říká, „pokud odmítnete činit pokání – pokud zůstanete ve své apatii – já pohnu s vaší lampou. Už dále nebudete mít žádný vliv na svou rodinu, na vaše spolupracovníky – na nikoho!“

I když však čteme tato slova, nemáme se bát. Ježíš končí své napomenutí takto: „Kdo zvítězí, tomu dám jíst ze stromu života v Božím ráji“ (Zjevení 2,7). Drazí svatí, Ježíš je ten strom! Říká nám: „Pokud budete činit pokání, dám vám stálý život ze sebe samého. A dokud mě budete milovat, budu ve vás živit tok nadpřirozeného života. Tento život se bude projevovat vaší schopností rozlišovat dobré a špatné, láskou k lidem a dobrou prací pro mé království!“ To jsou rysy, kterými se vyznačuje každý křesťan, který opravdu miluje Ježíše.

Ježíš zaslíbil, že zbožný smutek, kajícné srdce a obnovená láska k němu vás povede k životu. Tak se modlete právě teď: „Pane, dej mi opravdu kajícné srdce. Ať jsem znovu tím, kým jsem byl, když jsem si tě poprvé zamiloval. Ale tentokrát mě vezmi do sebe hlouběji, než jsem byl kdy předtím.“

Když činíte pokání, Boží Duch ve vás začne tvořit nové odhalení Kristovy slávy a bude to viditelné pro každého kolem vás!

čtvrtek 6. března 2014

CÍRKEV V EFEZU

Asi si pamatujete těch sedm církví, které Jan zmiňuje ve 2. kapitole Zjevení. Mezi nimi je církev v Efezu, sbor, který Ježíš velice chválí.

Rád smýšlím o naší církvi v Times Square, že je jako církev v Efezu. Toto tělo věřících se usilovně namáhalo v jednom z nejlidnatějších měst na světě a nikdy nezesláblo, ač bylo obklopeno odpornými špatnostmi. Tito lidé byli živoucí obětí, nenáviděli hřích a odmítali přijmout falešná učení. Stáli pevně ve víře a milovali Boha celým svým srdcem, bez ohledu na to, jaká pokušení na ně Satan uvrhl.

A přece Kristus věděl, že mezi těmito lidmi něco není v pořádku. Natolik miloval tuto církev – byla natolik zářící lampou pro národy – že nemohl nečinně přihlížet a nechat ji zemřít. A tak řekl Efezským: „Ale mám proti tobě, že jsi opustil tu svou první lásku“ (Zjevení 2:4).

Ježíš říkal: „Váš oheň vyhasl! Láska ke mně, která kdysi motivovala vaši oddanost, slábne. Kdysi jste nesli mé břemeno pro ztracené, ale teď se spokojíte jen s tím, že sedíte a posloucháte kázání. Naprosto jste se ponořili do vlastních osobních záležitostí a mě ignorujete. Odpadli jste daleko od toho, jací jste kdysi byli!“

Potom jim Ježíš říká: „Proto si vzpomeň se, odkud jsi spadl!“ (verš 5) Říká: „Připomeňte si! Toužívali jste chodit do mého domu, být s mými svatými, nosit mé břemeno. Ale teď je pro vás hodina v neděli ráno až moc!“

Tudíž, milý křesťane, hoříš stále pro Ježíše? Miluješ ho tak vášnivě, jako když jsi poprvé obdržel spasení? Nebo jsi ztratil zájem o jeho věci a opustil jsi veškerou službu? Nebo máš ve svém životě nadbytek jiných věcí? Pokud ano, Pán ti říká: „Mám něco proti tobě – opustil jsi svou první lásku!“

Poslouchej, co nám Ježíš říká v takovém případě: „Čiň pokání a první skutky“ (verš 5). Říká: „Rmuť se nad svou rostoucí apatií. Čiň opravdové pokání. Potom nech svůj zármutek, aby tě vedl zpět tam, kde jsi byl, když jsi mne poprvé miloval!“

středa 5. března 2014

„HLUBOKÉ ORÁNÍ“

„Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“ (Římanům 2:4)

Nesouhlasím se všemi doktrínami, které napsali Puritáni, líbí se mi však jejich důraz na svatost. Tito zbožní kazatelé nazývali svá kázání „hlubokým oráním.“ Věřili, že nemohou zasít opravdová semínka víry, dokud není půda srdcí jejich posluchačů zorána do hloubky.

Puritáni udělali vše pro to, aby jejich kázání šlo do hloubky, takže zasáhli veškerou ladem ležící půdu duší svých posluchačů. Jejich kázání vyvolala ve sborech ryzí pokání a díky tomu po celá léta formovala silné, dospělé a věrné křesťany.

Jenže dnes je většina kázání zasívána bez orání. Slýchám, že velmi málo dnešních kázání jde hlouběji než do svrchní vrstvy půdy. Nejenže hluboké orání oslovuje hříšný neduh; ono jde dolů až k samotné příčině neduhu. Mnohá kázání, která dnes slýcháme, se zaměřují na nápravu, ale ignorují neduh. Nabízejí recept bez prohlídky v ordinaci!

Bohužel jsme zavinili, že si lidé myslí, že byli uzdraveni ze hříchu, a přitom nikdy nepoznali, že jsou nemocní. Vkládáme na ně roucho spravedlnosti, a přitom nikdy nepoznali, že jsou nazí. Naléháme na ně, aby důvěřovali Kristu, a přitom ani nepochopili svou potřebu důvěřovat. Tací lidé skončí u myšlenky: „Přidání Ježíše do mého života nemůže být bolestivé.“

C.H. Spurgeon, mocný anglický kazatel, řekl o potřebě pokání následující slova: 

„Věřím, že stále ještě existuje truchlivé pokání, ačkoli jsem poslední dobou o něm moc neslyšel. Zdá se, že se lidé v dnešní době velmi rychle stanou věřícími. … Doufám, že má stará kamarádka nazvaná pokání není mrtvá. Zoufale pokání miluji; zdá se, že je dvojčetem víry.
„Já osobně příliš nerozumím víře bez slz; vím, že jsem přišel ke Kristu cestou slzavého kříže. ...Když jsem přišel na Kalvárii vírou, bylo to s velkým pláčem a úpěnlivou prosbou, s vyznáním mých přestoupení a s touhou nalézt spásu v Ježíši, a jedině v Ježíši.“

úterý 4. března 2014

EVANGELIUM POKÁNÍ

„Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt“ (2. Korintským 7, 10). Při čtení tohoto verše jsem se přistihl, že přemýšlím nad svojí službou a ptám se sám sebe: „Osekal jsem evangelium, které Ježíš kázal? Vzal jsem v zásadě na Bibli nůžky a odstřihnul vyšší cenu za následování Krista? Řekl jsem lidem, že stačí uvěřit a budou spaseni a snížil tak Ježíšův standard?“

Zkrátili jsme ryzí usvědčení z hříchů? Přiskočili jsme a nabídli spasení těm, kteří neučinili skutečné pokání, které nezarmoutila jejich přestoupení, kteří hledali víru jen proto, aby za ní mohli schovat svůj chtíč?

Neustále slyšíme přehnané údaje o tom, kolik lidí přišlo k Ježíši díky různým evangelizacím. Křesťané hlásí, kolik lidí uvěřilo, když kázali ve věznicích, školách a na dalších místech. Říkají: „Každý, kdo tam byl, dal srdce Ježíši. Po kázání přišli všichni dopředu pro spasení.“

Modlí se pouze tak, jak je jim řečeno, a mnozí z nich ani nerozumí tomu, co říkají. Pak se většina z nich vrátí ke svému starému životu bez Boha!

Takoví lidé nikdy nezažijí hloubku působení Ducha svatého. Následkem toho nikdy neučiní pokání, nikdy nelitují svých hříchů – a nikdy opravdu neuvěří. Je tragické, že jsme jim nabídli něco, co sám Ježíš nenabídnul nikdy – spasení bez pokání.

Věřím, že církev dokonce zbavila usvědčení pocitů. Jen si to vezměte – dnes už málokdy vidíte slzy na tvářích těch, kteří se modlí modlitbu spasení. Slzy samozřejmě nikoho nespasí, ale Bůh nás všechny stvořil jako lidské bytosti s velmi reálnými pocity. A každý hříšník, který patřil peklu a byl zasažen Duchem svatým, přirozeně cítí hluboký smutek nad tím, jak zarmoutil Pána.

Takový zármutek podle Boží vůle cítil apoštol Petr, když zapřel, že zná Ježíše. Náhle ho přemohla vzpomínka na Ježíšova slova: „Tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: ‚Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.‘ A dal se do pláče“ (Marek 14,72).

pondělí 3. března 2014

VELMI SUCHÉ KOSTI by Gary Wilkerson

V Ezechielově vidění 37 Bůh vedl proroka do údolí plného suchých kostí. „Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché.“ (Ezechiel 37:1-2) Jak hrozivý výjev – široký úsek plný kostí, kam až Ezechiel dohlédl.

Možná jako Ezechiel, přemýšlíš, „Bože, vše, co přede mnou vidím, jsou obtížné věci. Proč mě vodíš tímto temným údolím?“ Je to proto, že v tom údolí plném suchých kostí není žádný jiný zdroj života. Nemáme tam žádný vlastní dech, ani sílu, ani moc. Údolí smrti nás přivádí do místa plné závislosti. Rok 2013 byl jeden z nejtěžších v mém životě – avšak, když se dívám zpět, děkuji Bohu za každý moment. Mezi všemi těmi mými životními suchými kostmi vidím, že Bůh zorganizoval místo, kde můj život končí a Jeho začíná.

Údolí suchých kostí v Ezechielově vidění odkrývá dvě věci:

Za prvé, představuje podmínku Božího lidu. Miluju Kristovu Církev; nemůžu se toho o ní dostatečně dozvědět a nebo se za ní dostatečně modlit. Je to Boží největší céva na Zemi, která vyjadřuje Jeho náturu a moc. Ale mám také břemeno, jelikož je dnes mnoho církví, které jsou plné suchých kostí. To není kritika, to je realita. Jako křesťané můžeme vyschnout dřív, než si toho sami všimneme. Ježíš to pojal takto. „Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku, jako na počátku.“ (Zjevení 2:4) Můžeme procházet duševními pochody, a přitom uvnitř nemít žádný život.

Druhá věc, kterou vidím, že byla odkryta v Ezechielově vidění suchých kostí, je naše kultura. Byla doba, kdy jsme bývali národ, který ctil Boha. 70% Američanů kdysi vyznávalo Krista a chodilo pravidelně do kostela. Nedávné statistiky ale ukazují, že to číslo je teď pouze 8%. Žijeme v duchovní temnotě – přebýváme v údolí suchých kostí!
Jak může sbor suchých kostí – ten, který je bez života, bez modliteb, lhostejný – vůbec oslovit kulturu suchých kostí? Může se to stát jedině, pokud naše duše oživnou, probudí se Duchem svatým.