pátek 30. května 2014

DOSTATEK VŠEHO

Proč tolik věřících prožívá slabost, pocity zoufalství a prázdnoty, jako kdyby nemohli dál? Je to proto, že nemají zjevení, které dal Duch svatý Pavlovi – zjevení o veškerém zaopatření, jež Bůh umožňuje těm, kteří je požadují vírou!

Sedí ti Pavlův popis štědrého služebníka – který má vše, co potřebuje, a ještě něco navíc, v každé době, v každé krizi? Prokázal jsi to čerpáním z nebeské banky?

Po několik let jsem pracoval s Kathryn Kuhlman, americkou evangelistkou. Kázal jsem ze svého srdce na jejích měsíčních sjezdech v Pittsburghu, PA, a v Youngstownu, OH. Bohoslužby byly jak ráno, tak i večer, a obvykle jsem byl na konci dne totálně vyřízený. Jednou pozdě večer řekla paní Kuhlmanová mně a Gwen: „Pojďme ven a dejme si něco k jídlu.“ Odvětil jsem: „Je mi líto – jsem příliš unavený. Musím jít do hotelu a vyspat se.“

Překvapeně na mne pohlédla a zeptala se: „Davide, kázal jsi dnes večer z pomazání Ducha?“ Odpověděl jsem: „Vím, že jsem byl pomazán. Oltáře byly plné!“

Paní Kuhlmanová tiše řekla: „Potom ti něco chybí. Pokud sloužíš z moci Ducha svatého, měl bys být ke konci bohoslužby silnější než na jejím začátku – protože si můžeš Duchem takové osvobození nárokovat.“ Od té doby ve své službě tuto pravdu potvrzuji.

„Bůh má moc …abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo“ (2. Korintským 9:8). Přebývat zde doslova znamená: „vždy vzrůstající; mít více na konci než na začátku.“ Jinak řečeno: Když bitva vrcholí, Boží milost roste! Když na tebe přichází slabost, přichází Boží síla, která je ještě větší – pokud tomu věříš.

čtvrtek 29. května 2014

VŠE, CO CHCE, JE TVOJE VÍRA

Bůh nechce tvůj dům, tvé auto, tvůj nábytek, tvé úspory, tvůj majetek. Všechno, co chce, je tvoje víra – tvoje silná víra v jeho Slovo. A to může být věcí, kterou jiní, duchovněji vypadající lidé, postrádají. Asi se díváš na jiného člověka jako na duchovnějšího než jsi ty, ale tento člověk může ve skutečnosti těžce zápasit, aby si udržel vzhled spravedlivého. A přesto, když se Bůh dívá na tebe, prohlašuje: „Toto je spravedlivý muž nebo spravedlivá žena.“ Proč? Protože jsi připustil svou bezmocnost, když ses chtěl stát spravedlivým, a důvěřoval jsi Pánu, že ti dá svou spravedlnost.

Pavel nám říká, že jsme v Božích očích počítáni za spravedlivé ze stejného důvodu jako Abraham. „Proto mu [Abrahamovi] to bylo počítáno za spravedlnost. To, že mu to bylo počítáno, nebylo napsáno jen kvůli němu, nýbrž také kvůli nám, jimž má být započteno, že věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána“ (Římanům 4:22-24).

Asi tvrdíš: „Já tomu věřím! Mám víru v Boha, který vzkřísil Ježíše.“ A přece se tě zeptám: Věříš, že Pán může obnovit tvé problematické manželství? Věříš, že může přivést k životu duchovně mrtvého příbuzného? Věříš, že tě může vytáhnout z jámy vysilujícího zvyku? Věříš, že může vymazat tvou prokletou minulost a nahradit ti všechny roky, které byly promarněné?

Když se zdá být všechno beznadějné – když jsi v prekérní situaci, bez prostředků a bez naděje – věříš, že Bůh bude tvým Jehovah Jirah a že vidí tvou potřebu? Věříš, že dodrží svůj slib, který ti dal a že pokud by mělo jediné jeho slovo selhat, nebesa by se roztavila a vesmír by se zhroutil?

„Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal“ (Izajáš 55:10-11).

středa 28. května 2014

VÍRA MUSÍ BÝT ZALOŽENA NA SLOVĚ

Boha trápí, když se víra Jeho lidu otřásá – když mu v těžkých časech nedůvěřují. Milovaní, náš největší hřích je naše neochota uvěřit, že Bůh splní, co zaslíbil. To ho uráží víc než smilstvo, cizoložství, užívání drog, alkoholismus a jiné hříchy těla.

Jeho Slovo říká: „Pán však dovede vytrhnout zbožné ze zkoušky“ (2. Petrova 2, 9). Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát (1. Korintským 10, 13).

Tyto verše jsou buď pravdivé, nebo lživé. Pokud jsou pravdivé, pak na nich musíme stát. Bůh chce, abychom mohli říct: „Pane, jestli v tuhle chvíli zemřu, ať zemřu ve víře. Věřím, že mě neopustíš, takže ať zemřu, nebo budu žít, jsem Tvůj.“

I kdyby na vás útočilo peklo. I kdyby se na vás všechno sesypalo. Nás Bůh je mocný – a ví, jak vás ochránit.

Jeho záměrem bylo, abychom vy i já zažívali v životě s Ním radost, pokoj, vítězství a odpočinutí. Hledá muže a ženy, kteří se postaví tomu, co přináší tento temný věk – služebníky, kteří budou pevně stát, v klidu a pokoji, neboť v nich přebývá Kristus.

Bůh touží po tom, abyste dosáhli takové důvěry, že už se nikdy nebudete bát, ale naleznete opravdové odpočinutí v Jeho moci a síle. Dokáže vás ochránit před všemi nástrahami, zkouškami a pokušeními – pokud mu budete důvěřovat.

„Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nic neotřese. Má spása a sláva je v Bohu, on je má mocná skála, v Bohu mám útočiště. Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště“ (Žalm 62, 7 – 9).

úterý 27. května 2014

PÁN BDÍ NAD SVÝMI DĚTMI

O co se Bůh nejvíce stará uprostřed všech těch světových otřesů? O události na Blízkém Východě? Ne! Bible nám říká, že Hospodinův zrak střeží jeho děti: „Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství“ (Žalm 33,18).

Náš Pán ví o každém kroku každé živé věci na zemi. A přesto je jeho pohled v první řadě upřen na situaci jeho dětí. Vidí bolesti a potřeby každého člena Kristova duchovního těla. Prostě – zajímá ho všechno, co nás bolí.

Aby nám to dokázal, Ježíš řekl: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle“ (Matouš 10,28). I uprostřed velkých světových válek se Bůh za každých okolností se stará o životy svých dětí.

Hned v dalším verši Kristus říká: „Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce“ (Matouš 10,29). V Ježíšově době byli vrabci jídlo chudých a prodávali se za pár korun. Přesto Ježíš řekl: „Žádný z těchto malých tvorů nespadne na zem, aniž by o tom váš Otec věděl“.

Ježíšovo užití slova „spadnout“ v tomto verši značí více než smrt ptáka. Aramejský význam slova je „dopadnout na zem“. Jinými slovy „pád“ zde znamená každý malý skok, který ptáček udělá.

Kristus nám říká: „Váš Otec se o vrabce nestará, jen když zemřou, ale i když jen skáčou po zemi. Když se vrabec učí létat, vypadne z hnízda a začíná poskakovat po zemi. Hospodin vidí každý boj, kterým prochází a zajímá se o každý detail jeho života.

Potom Ježíš dodává: „Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců“ (Matouš 10,31). Opravdu, říká: „U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě“ (10,30). Jednoduše řečeno, ten, který stvořil a spočítal všechny hvězdy – který sledoval každou událost v Římské říši a který drží všechny planety na oběžné dráze – bdí nad vámi. A Ježíš se ptá: „Nejste mu o mnoho cennější?“

pondělí 26. května 2014

MÁTE POŽEHNÁNÍ BÝT POŽEHNÁNÍM by Gary Wilkerson

"Potom jim /Ježíš/ vyprávěl podobenství: ´Pole jednoho bohatého člověka přineslo hojnou úrodu.´" (Lukáš 12:16)

Bůh je štědrý Otec, plný milosti, a nešetří na svých dětech dary. Ale rád bych vám to ukázal na kontrastu, protože příběh tady nabírá nesprávný směr. Verš 17 říká: "/Bohatý člověk/ přemýšlel."

Bůh požehná a ty začneš přemýšlet, "Co si počnu? Co mám dělat dál?" Takový myšlenkový pochod tě povede špatným směrem a obvykle skončí u sobectví. V Genesis 26 čteme o Izákovi, který se moudře dotazuje Hospodina, jak má naložit se svými prostředky, narozdíl od pošetilého boháče, o kterém tu mluví Ježíš. Když začneme takto přemítat, ztrácíme soudnost, kterou nám dává Duch Svatý. Když začneme přemýšlet o svých touhách, sejdeme z cesty - a přesně to se stalo člověku z Ježíšova podobenství. Podívejte se, jak přemýšlí: "Co si počnu? Vždyť nemám kam shromáždit úrodu!" (Lukáš 12:17)

Čí to byla úroda? Patřila Bohu. Všechno patří Bohu! Takže boháč začal být sobecký. Začal se na dar od Hospodina, na všechny své talenty a vztahy, dívat jako na věci, které může použít jen pro svůj vlastní užitek, a tyto myšlenky začaly prostupovat celou jeho osobnost.

"Pak si řekl: Udělám tohle - zbořím své stodoly, postavím větší a do nich shromáždím všechno své obilí a zásoby. Pak si budu moct říci: Podívej, máš spoustu zásob na spoustu let. Oddechni si, jez, pij, užívej!" (Lukáš 12:18-19)
Problém s některými typy učení o Božím požehnání není to, že Bůh žehná, ale proč chce požehnat. Je všechno Boží požehnání jen pro mě? Žehná mi Bůh proto, abych si mohl vytvořit dokonalou kuklu kolem svého dokonalého světa, po jakém jsem vždycky toužil?

Jsi požehnaný! Od samého počátku Boží smlouvy s lidmi, má církev požehnání, aby mohla být požehnáním.

Řeknu to ještě jednou. Máš požehnání být požehnáním!

sobota 24. května 2014

SVATÉ ZOUFALSTVÍ by Carter Conlon

Ty i já žijeme v čase, které nazývám „hodina svatého zoufalství.“

Naše společnost degeneruje velmi rychle a strašlivé věci se dějí tak často, že se ke všemu tomu pomalu stáváme otupělými. Abnormální se stává normálním; zlo se stává dobrým. Pokud se rozhlédnete okolo, možná si říkáte: „Jak zapadám to tohoto časového okamžiku? Co může Bůh učinit skrze můj život? A pokud se k něčemu takovému rozhodne, proč je tomu tak, že mé modlitby, o kterých vím, že jsou v souladu s Jeho Slovem, nebyly dosud zodpovězeny?“

„Abychom si na tyto otázky dokázali odpovědět, pojďme se vrátit zpět do jiné hodiny zoufalství. V 1. Samuelově se mluví o časech, kdy nebyla známé žádná jasné předurčení nebo vize. Kněží, kteří měli představovat Boha, se namísto toho mnohokrát zpronevěřili (viz 1. Samuelova 2:22-24, 3:1). Boží charakter, záměr i myšlení – to vše bylo lidem skryto, a tak neznali odpovědi na otázky ve svých srdcích: „Co se to děje s naší společností? Kam se to ženeme?“

Tato situace se velmi podobá době, ve které žijeme právě teď, i když se nám možná zdá, že Boží přítomnost - Jeho moc a zaopatření, které jsme se poznali za celou tu historii, jsou najednou pryč. Zdá se, že Boží nepřátelé mají v této době navrch, diktují nám, kdy se smíme modlit, co můžeme nebo nemůžeme učit naše děti, co je dobré a co špatné. V důsledku toho se začíná v srdcích lidí probouzet hluboké volání.

I 107. žalm poukazuje na různá období svatého zoufalství napříč celou historií. Žalmista zde popisuje ty, kteří se toulali, hladověli, zemdlévali a byli drženi v zajetí. A právě v těchto opravdových chvílích zoufalství se lidé obracejí s pláčem k Bohu, tak jako to vidíme i dnes. I v naší generaci povstává nářek – možná tento pláč naše uši přirozenou cestou neslyší, ale Bůh ho slyší. Stejně tak jako když se obrátil na Mojžíše se slovy: „Slyšel jsem nářek svého lidu a proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil.“ (viz 2. Mojžíšova 3:7-8). Jinými slovy, slyšel jsem jejich beznadějné sténání. I dnes Pán slyší nářek těch, jejichž sny se rozpadly, pláč rodičů, jejichž děti zbloudili, těch, kteří si pokládají otázku: „Co se to s námi děje?“

„Zřetelně jsem viděl trápení svého lidu a slyšel i jejich naříkání.“ (2. Mojžíšova 3:7).


__________
Carter Conlon se připojil k pastorům církve Times Square Church v roce 1994 na vyzvání zakládajícího pastora, Davida Wilkersona, a roku 2001 byl jmenován do úřadu vyššího pastora. Je to silný a soucitný vedoucí, častý mluvčí na konferencích pastorů a vedoucích, které jsou pořádány po celém světě organizací World Challenge.

pátek 23. května 2014

POTŘEBUJEŠ DUCHA SVATÉHO

Abys byl dobrým vojákem ve službě našemu Pánu Ježíši Kristu, nestačí jen, abys byl spasen. Potřebuješ mnohem více: Potřebuješ být pokřtěn Duchem svatým!

V Pavlově době někteří věřící ani nevěděli, že existuje Duch svatý. „Řekl jim: Přijali jste Ducha svatého, když jste uvěřili? Ale oni mu řekli: Nikdy jsme ani neslyšeli, že je Duch svatý“ (Skutky 19:2). Tito lidé byli spaseni, ale je jasné, že nebyli naplněni Duchem svatým.

Věřím, že jsme spaseni skrze sílu a službu Ducha svatého. Avšak Písmo nám navíc říká, že existuje také křest, naplnění, které činí Duch svatý.

Ježíš neposlal své učedníky do světa dříve, než byli pokřtěni Duchem svatým. Učedníci měli čistá srdce a víru k uzdravování nemocných a byli svědky jeho vzkříšení. Byli dokonce ochotni pro Ježíše zemřít, co mohlo být více?

Jasně, že bylo něco více! „Ale přijmete moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku i v Samaří a až do posledních končin země“ (Skutky 1:8).

Skutečně chceš Ducha svatého? Musíš být přesvědčen o tom, že Duch svatý je tu pro tebe. Musíš se dostat do stavu, kdy budeš vědět, že nejsi nic, nemáš nic a že nemůžeš dělat nic bez moci Ducha svatého a bez vedení Duchem svatým.

Každou hodinu čtou zástupy po celém světě toto zaslíbení v Bibli, anebo o něm slyší kázání. A tak volají v modlitbě a jsou pokřtěni Duchem svatým.

„A stane se v posledních dnech, praví Bůh, že vyliji ze svého Ducha na veškeré tělo … v těch dnech vyliji ze svého Ducha“ (Skutky 2:17-18). Je na tobě, abys Boha požádal: „Čím více váš nebeský otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí?“ (Lukáš 11:13).

čtvrtek 22. května 2014

KOTVA V BOUŘI

„Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou a vcházející až dovnitř za oponu“ (Židům 6:19).

Kotvou duše, o níž se píše v tomto biblickém verši, je naděje. Není to naděje bezbožného světa, ve kterém žijeme, nýbrž naděje založená na Božím zaslíbení, že zachová, požehná a povede ty, kteří mu důvěřují. Biblická naděje není jen zbožné přání nebo optimistický životní postoj; spíše je to jisté očekávání založené na jistotě Božího Slova, že jako jsme byli Bohem ukotveni v minulosti, tak budeme i v budoucnosti.

Tato samotná naděje je naší kotvou v bouřích, které přicházejí na zemi. Pisatel listu Židům napomínal: „Abyste nebyli líní, ale následovali příklad těch, kdo se skrze víru a trpělivost stali dědici zaslíbení“ (Židům 6:12).

Bůh přísahal těmto „dědicům zaslíbení“ - všem, kteří jsou v Kristu. Přísahal, aby ukončil veškeré snahy – veškeré pochybnosti – abychom „měli pevné potěšení my, kdo jsme se utekli k uchopení předkládané naděje“ (Židům 6:18).

Toto je naše naděje: Bůh přísahal, že naplní svá zaslíbení, a je nemožné, aby Bůh lhal!

Dodržel své slovo dané Abrahamovi a dodrží své slovo dané tobě, když mu budeš důvěřovat. Potřebujeme silnou útěchu v těchto problematických časech.

Vždyť je všechno řečeno a uděláno – a již byla vyřčena veškerá kázání o naději – jádrem věci je toto: Jsme ochotni vložit všechno do jeho rukou – spočívat v jeho Slově – a stát bez váhání v Boží lásce, zcela přesvědčeni, že budou naplněna jeho zaslíbení?

„Proto nezahazujte svou smělou důvěru, která má velikou odplatu. Potřebujete totiž vytrvalost, abyste vykonali Boží vůli a dosáhli zaslíbení“ (Židům 10:35-36).

středa 21. května 2014

BOŽÍ MILOST

V 9. kapitole Skutků se setkáváme s mužem jménem Saul z Tarsu, s jedním z nejzbožnějších lidí, kteří kdy žili, na jeho cestě do Damašku. Proč se na tuto cestu vydal?

Saul tak nenáviděl Ježíše, že důsledně pronásledoval Boží církev, dokonce i mimo židovské území. Proto cestoval do Damašku, aby se pokusil zničit Boží lid.

„Saul stále ještě chrlil smrtelné výhrůžky proti Pánovým učedníkům. Šel za veleknězem a vyžádal si od něj listy pro synagogy v Damašku, aby tam mohl vyhledat přívržence té Cesty – jak muže, tak ženy – a přivést je v poutech do Jeruzaléma“ (Skutky 9, 1-2).

Pomyslete na to, jak se Bůh k tomuto muži, budoucímu největšímu křesťanskému evangelistovi historie zachoval. Náhle se kolem něj rozzářilo ohromně jasné světlo z nebe: „Když už se cestou blížili k Damašku, náhle ho obklopilo světlo z nebe. Padl na zem…“ (Skutky 9, 3-4). Saul později řekl: „Bratři, v každém ohledu mám čisté svědomí; až do dneška jsem se řídil Božími zákony“ (Skutky 23, 1).

K čemu vlastně bylo to jasné světlo? Mělo Saula zmást? Mělo ho obvinit a odsoudit? Mělo ho zničit? Vyslovit nad ním hněv a soud? Ne – mělo vyhlásit, že jeho nepravost je mu odpuštěna a jeho hříchy jsou přikryty.

Představme si Saula, jak leží tváří k zemi před zářícím světlem a poslouchá Ježíšův hlas. Neslyšel však od svatého Boha odsouzení za to, po jaké cestě jde. Místo toho slyšel nečekaná slova: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ!“ Ani zmínka o Saulově hříšném životě, o pronásledování a o výhrůžkách. Proč? Protože Ten, kterého pronásledoval, byl jeho nejlepší Přítel.

Milovaní, dnes nám ten samý Ježíš nabízí tu samou milost. Zasluhujeme odsouzení, ale místo toho slyšíme: „Já jsem Ježíš, váš Vykupitel.“

Poděkujte mu dnes za milost, kterou vám prokázal.

úterý 20. května 2014

OTCŮV POLIBEK

Je velkým požehnáním, když dostaneme místo v nebesích. Jak toto požehnání vypadá? Je to výsada přijetí: „Ve své laskavé vůli nás předurčil, abychom skrze Ježíše Krista byli přijati za jeho vlastní“ (Efezským 1,6). V původním významu slovo „přijatý“ znamená „vysoce upřednostňovaný“. Pavlovo užití slova „přijatý“ tedy můžeme přeložit jako: „Bůh nás velmi upřednostnil. Jsme pro něj velice vzácní, protože máme své místo v Kristu.“

Protože Bůh přijal Kristovu oběť, vidí nyní pouze jednoho člověka – Ježíše – a ty, kteří jsou s ním spojeni vírou. Naše těla v Božích očích zemřela. Jak to? Náš starý člověk zemřel s Ježíšem na kříži, a proto když se na nás teď Bůh podívá, vidí jenom Krista. Naopak my se potřebujeme naučit vidět sami sebe tak, jak nás vidí Bůh. Neznamená to soustředit se pouze na naše hříchy a slabosti, ale také na vítězství, které pro nás Ježíš na kříži získal.

Podobenství o marnotratném synovi (Lukáš 15,11-31) výborně ilustruje, jak jsme přijati, když dostaneme nebeské místo v Kristu. Znáte ten příběh: Mladý muž si vzal od svého otce dědictví a celé ho rozházel rozmařilým životem. A potom, když byl zcela ožebračený – morálně, emociálně a fyzicky – pomyslel na svého otce, ale byl přesvědčený, že ztratil všechnu jeho přízeň.

Písmo nám říká, že tento zlomený mladý muž velmi litoval svých hříchů a volal: „Jsem nehoden nazývat se synem. Zhřešil jsem proti Bohu.“ Ale potom si řekl: „Vstanu, půjdu ke svému otci“ (verš 18). Když to udělal, zakusil požehnání přijetí. Vidíte to? Marnotratný syn se odvrátil od svého hříchu a vrátil se k otevřeným dveřím svého otce. Šel plný pokání a zahanební. A co se stalo? „Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil“ (Lukáš 15,20). To je nádherná scéna. Otec svému hříšnému synovi odpustil a obejmul ho, bez hněvu a odsouzení. A když syn ucítil na své tváři polibek, věděl, že byl přijat.

pondělí 19. května 2014

MÉ DĚDICTVÍ by Gary Wilkerson

Jákob, jeden z Izákových synů, velkou část svého života zápasil s Bohem. Dokonce ještě v lůně své matky, když jeho bratr vycházel první, chytil Ezaua za patu a zkusil ho vtáhnout zpátky. Proč? Protože Jákob chtěl být první. Bojoval o požehnání. (Gen 25:24-26)

Víte také, jak Jákob uplatil Ezaua kaší (Gen 25:29-34) a lstivě získal od otce požehnání, které po právu náleželo Ezauovi. (Gen 27:27-29) Jákob byl muž, co se vždy cítil prázdný a nepožehnaný. Necítil na sobě Boží náklonnost a tak celý život mrhal časem a energií, aby získal něco, co už měl. Neustále zápasil, zápasil, zápasil s Bohem.... O co? Slyšíte, jak říká znovu a znovu: "Požehnej mi, Bože! Dej mi mé dědictví."

Zápas s Bohem někdy způsobí, že přijdete právě o to požehnání, které nám dal. Musíme dojít klidu, do bodu takové důvěry, že řekneme, "Bože, je mi jedno, jak moje situace vypadá, budu Ti věřit."

Vzpomenete si na ten samotný zápas Jákoba s Bohem? Anděl sestoupil a boj trval celou noc. Bible říká, že Jákob zápasil s Bohem a zvítězil. (Gen 32:23-30)

Bůh Jákobovi říkal, "Nech to být Jákobe. Bitva skončila. Bojuješ o požehnání celý svůj život a nevíš, že už jsem ti požehnal. Dal jsem ti Mé dědictví, Mou lásku, Mou milost a Mou moc. Dal jsem ti ze svého bohatství a slávy všechno, co potřebuješ, takže už s tím zápasením přestaň. Přijmi to ve víře a buď poslušný. Dělej, co dělal tvůj otec, dělej, co dělal Abraham, a uvidíš ve svém životě Boží požehnání." A tak konečně uvěřil Jákob Bohu.
Bůh ti chce projevit náklonnost a obohatit tvůj duchovní život. Chce, abys dokázal jasně rozsuzovat a dělal moudrá rozhodnutí, která povedou k požehnání pro tvůj život. Pamatuj, Bůh ti chce požehnat!

sobota 17. května 2014

PŘEMĚNĚN K VÍTĚZSTVÍ by Claude Houde

Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici. Prosil jsem ale za tebe, aby tvá víra neselhala. Až se jednou obrátíš, posiluj své bratry.“ (Lukáš 22:31-32).

Ježíš upřel prorocký pohled na Petra a uviděl něco děsivého. Uviděl, jak jej Petr zapřel a rouhal se Jeho jménu, aby dokázal, že neměl s Kristem nic společného. Ježíš zahlédl bezprostřední budoucnost, satanovu past a úmysl, ale také hořce plakajícího Petra, potácejícího se nazpět ke své rybářské lodi. Peter byl lapen do sítí své minulosti, do stavů hluboké rezignace a zoufalství. Satan si vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici, já jsem však za tebe prosil.

Ježíš viděl pochmurnou hrozbu - démonickou, tmavou, hrozivou a destruktivní, vznášející se nad Petrem. On vidí a ví, co nás může zničit. On je Alfou i Omegou, první i poslední stránkou naší existence. Naše chyby, tajemství ani selhání ho nijak neudivují ani neznechucují. Není to tak, že by se o nás „dovídal“ něco nového. On je poznáním i láskou a nikdy se nevzdává nás ani naší budoucnosti.

Ježíš není naivní jako nějaká sladká „maminka“, zaslepená nereálnou láskou, která způsobuje, že ztrácí veškerou objektivitu nad „svým dítětem“. Ne, Ježíš má právě naopak božskou až spásnou schopnost vidět nejhorší hrozby v Petrově životě, ale také se za něho modlit a skrze Ducha Páně nadpřirozeně předvídat, že o padesát dní později, v den Letnic, bude Peter stát uprostřed neklidného a bouřlivého davu a promlouvat slova, jež budou doslova stát za zrodem církve! „Až se jednou obrátíš, posiluj své bratry.“

Ježíš už viděl Petra přeměněného k vítězství - od pláče k uctívání; od zapření k vysvobození; od slabosti k víře; od rouhání k požehnání; z trosek k probuzení a ze všeho nejvíc také z téměř mrtvého k autoritě a ke svému předurčení. Takhle vidí Ježíš i tebe! On se nikdy nedívá jen na to, jaký jsi byl nebo jsi právě teď, On vidí i to, kým se můžeš stát ve víře v Něj. Je si vědom toho, co je pro tebe připraveno v neviditelné oblasti. Chce, abychom se naučili na sebe sami pohlížet, stejně dobře jako na ostatní, prostřednictvím tohoto rozměru víry.


__________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church - Církev nového života) v Montrealu v Kanadě, častý řečník na konferencích Expect Church Leadership Conferences organizovaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením vzrostla New Life Church z hrstky lidí na více než 3 500, a to na území Kanady, kde je jen málo úspěšných protestanských církví.

pátek 16. května 2014

BUĎTE PLNÍ DUCHA SVATÉHO

Ve Starém i v Novém zákoně sestupoval Duch svatý na lidi velmi podivuhodně. Lidé ho začali chválit – novými jazyky, jak byli plně v moci Ducha svatého!

O letnicích přišel jako silný, prudký vítr. Ukázal se oheň! Když je vylit Duch svatý, všechno se otřásá. „Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží“ (Skutky 4, 31).

Jan Křtitel kázal: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Lukáš 3, 16).

Milovaní, Bible mluví velmi jasně: když k vám Ježíš přichází, touží vás pokřtít Duchem svatým a ohněm! Duch svatý přináší oheň – žhavou, stravující lásku k Ježíši. Proč je tolik křesťanů jednu chvíli zapálených a vzápětí opět chladných, proč nejsou nikdy úplně odevzdaní, nikdy plně vydaní Bohu? Je to proto, že nechtějí, aby je Ježíš pokřtil Duchem svatým?

„On [Duch svatý] přijde a ukáže světu, v čem je hřích” (Jan 16, 8). Je možné, že tito věřící nejsou usvědčení, protože ještě nepozvali Ducha svatého, aby v nich zaujal své právoplatné místo? On je Boží olovnicí. Odhalí vše, co nesměřuje ke Kristu – a usvědčuje nás a posiluje, abychom mohli žít podle Božího slova! Skutečně se v tomhle stává naším Utěšitelem, protože když nás usvědčí z hříchu, zároveň nás posílí, abychom se ho mohli vzdát. Je opravdovou útěchou!

Duch svatý vás nikdy nebude nutit k něčemu hloupému, ale může vás naplnit takovým způsobem, že si nevěřící mohou myslet, že jste opilí. V řadě církví není vítaný, protože podle mnohých je příliš hlučný, příliš zneklidňující, příliš nepředvídatelný!

čtvrtek 15. května 2014

NESPOKOJIT SE S MÁLEM!

Je toho tolik, co vám Bůh chce dát. Praví: „zotvírám vám nebeské průduchy a vyliji na vás požehnání, že ho ani nepoberete“ (Malachiáš 3,10). Hospodin stojí v plném skladišti a říká: „Jsem dávající Bůh – ale tak málo z vás ode mě dostává. Nenechají mě být jim Bohem!“

Samozřejmě, že máme děkovat Bohu za všechno, co pro nás už udělal a co nám dal. Ale nemáme být spokojeni s tím, o čem si myslíme, že je to hodně! Mnohým křesťanům stačí, když sedí v kostele a jsou požehnáni Boží přítomností. Takoví lidé jsou jenom „spokojené houby“, které všechno vsakují – ale omezují Boha ve svých životech, ačkoliv on je touží pomazat do služby.

Když učedníci žasli nad Ježíšovými zázraky, on odpověděl: „Hospodin má pro vás ještě větší věci!“ Mnoho z nás je jako ti učedníci. Vidíme jeden zázrak a vystačí nám to na zbytek života. Ale kdybychom opravdu znali Boha a nechali ho být nám Bohem, žádali bychom Ho o mnohem více.
  • Dosáhli bychom vírou až do nebes a věřili Bohu, že svrhne bezbožné vůdce v místních i státních úřadech. Sesadili bychom úřady a vlády, jak Pán řekl! 
  • Věřili bychom, že Bůh nám pomůže nasytit naše města evangeliem Ježíše Krista. Povstali bychom ve víře proti každé zbrani namířené proti nám a potlačili bychom Satanovy pevnosti v našich rodinách a sborech. 
Naše představy by byly neomezené. Věřili bychom, že Bůh udělá pro své království ještě větší věci! „Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!“ (Efezským 3,20-21).

středa 14. května 2014

ZNÁT JEHO HLAS

"Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou" (Jan 10:27a, EP)

Ti, kteří opravdu Boha znají, se naučili rozpoznávat Jeho hlas mezi všemi ostatními. On chce, aby jsi byl úplně přesvědčený o tom, že On k tobě chce mluvit - aby ti řekl věci, o kterých jsi nikdy předtím neslyšel ani je neviděl.

Věřím, že od těch, kteří by měli slyšet Boží hlas, se požaduje tři věci:
  1. Neotřesitelná jistota, že Bůh chce k tobě promlouvat. Musíš o tom být naprosto přesvědčený. Vskutku, on je hovořícím Bohem - a on chce, aby jsi znal Jeho hlas a tak mohl činit jeho vůli. To, co Bůh říká, nikdy nepřesáhne hranice Písma. 
  2. Čas trávený s Ním a tichost. Potřebuješ být ochoten zmlknout, když jsi s Bohem a úplně vytěsnit další hlasy. Je pravdou, že Bůh k nám hovoří celý den. Ale kdykoli mi chtěl Pán dát do života něco nádherného, Jeho hlas přišel pouze poté, když jsem vyloučil všechny ostatní hlasy a čekal na ten Jeho. 
  3. Když žádat, tak ve víře. Nic od Boha neobdržíme (včetně slyšení Jeho hlasu) dokud doopravdy nevěříme, že On je schopen nám předat svůj způsob myšlení - aby nás uschopnil porozumět Jeho dokonalé vůli! 
Bůh není ten, kdo by nás trápil nebo škádlil. On nedovolí nepříteli, aby tě oklamal. Když Bůh hovoří, přichází pokoj a Satan nemůže tento pokoj napodobit!

"Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají." (Jan 10:2-5, EP)

úterý 13. května 2014

CHVÁLIT BOHA ZA JEHO DOBROTIVOST

„Tvoje velebnost je důstojná a slavná, chci přemýšlet o tvých divuplných dílech. Všichni budou mluvit o tvých mocných, bázeň vzbuzujících skutcích, i já budu vypravovat o tvé velikosti. Budou šířit vše, co připomíná tvoji velkou dobrotivost, budou jásat, jak jsi spravedlivý“ (Žalm 145:5-7).

Nemůžeme popřít Boží tvrzení, že ho máme chválit za veškerou jeho znamenitost, ale zejména jsme povoláni ho chválit za jeho dobrotivost.

Všimněte si, že žalmista vyžaduje hojnost chválení na památku Otcovy dobroty. David běžně zpíval tyto chvály jako velkolepá vyjádření, jakoby chvála tryskala ven jako tryská voda z kašny.

V Žalmu 107:8-9 David píše: „Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná: dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí.“

Tato pravda o chválení Boha za jeho dobré věci v minulosti vyvolala v mém srdci akord a pohnula mnou, abych udělal totéž, co David. Jsme povoláni oslavovat Boží dobrotivost!

David se sdílí o dobrotivosti – o Boží tendenci používat slitování, když soucítí s našimi souženími a trápeními. David čerpal z Exodus 34:6, kde Bůh řekl Mojžíšovi: „Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný.“

Milovaní, ohlédněte se zpět do minulosti a připomeňte si, jak k vám byl Hospodin dobrý. Rozjímejte o jeho soucitu, který vám nikdy neopomene vyjádřit. Nacházím potěšení, když chválím Boha za všechno, ale zejména za jeho dobrotivost. Nejen za dobrotivost v minulosti, ale i za tu, kterou denně vidím – za dobro, které vidím kolem sebe v současnosti.

„Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů“ (Žalm 23:6).

pondělí 12. května 2014

JSI POŽEHNÁN by Gary Wilkerson

„V zemi nastal opět hlad, jiný než onen první“ (Genesis 26:1). Jestliže jsi zemědělec a celá tvá obživa závisí na úrodě, potom nechceš slyšet, že v zemi byl hlad. Ani nechceš slyšet „jiný než onen první.“

Tomu čelil Izák. Jeho otec už měl za sebou hlad a nyní měl on zažít jiný hlad. Pravděpodobně si pamatoval, jak hrozný byl ten předchozí a v srdci mu vyvstaly obavy.

Bible říká něco zajímavého: „Izák tedy odešel do Geraru k abímelekovi, pelištejskému králi. Ukázal se mu totiž Hospodin a pravil: Nesestupuj do Egypta. Přebývej v zemi, o níž ti řeknu. Pobývej v této zemi jako host. Já budu s tebou a požehnám ti, tobě a tvému potomstvu dám všechny tyto země. Tak splním přísahu, jíž jsem se zapřisáhl tvému otci Abrahamovi: 'Tvé potomstvo rozmnožím jako nebeské hvězdy; tvému potomstvu dám všechny tyto země. Ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země.' To proto, že Abraham uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony“ (Genesis 26:1-5).

V 5. verši je klíčové slovo uposlechl. Abraham uposlechl Pána a stejně tak Izák. Ve skutečnosti zde Izák skvěle uposlechl Boha. Chci to říci tak jasně a jednoduše, jak dovedu – když uposlechnete Boha, výsledkem je Boží požehnání. Jste spaseni milostí, a přece jste Bohem povoláni, abyste byli poslušnými lidmi.

Když uděláš krok víry a řekneš: „Bože, je to těžké. Nejsem si jistý, že to dokážu, ale uposlechnu,“ potom se ti nebesa otevřou.

Ať tě Bůh žádá o cokoli, uposlechni ho. Jestliže ti říká, abys dal, uposlechni ho. Jestliže ti říká, abys šel, uposlechni ho. Nežij tím, co chceš dělat ty; žij tím, co chce Bůh, abys udělal, a zjistíš, že přichází požehnání k tobě, na tebe a kolem tebe.

pátek 9. května 2014

BŮH TĚ NEOBEŠEL

Jedno z nejtěžších břemen pastora je stálá otázka: "Bože, jak přinést útěchu a naději věřícím, kteří procházejí velkou bolestí a utrpením? Dej mi poselství, které přemůže jejich strach a pochyby. Dej mi pravdu, která osuší slzy truchlících a rozezpívá i ty, kdo jsou bez naděje."

A to poselství, které má Duch Svatý pro Boží lid, je velmi prosté: "Stůjte na mém Slově a zaslíbeních. Odmítněte své pochybnosti." Naděje se rodí z Božích zaslíbení.

Nedávno jsem dostal dopis, jenž je toho nádhernou živoucí ilustrací. Je od matky, která píše: "Moje šestnáctiletá dcera je postižena degenerační nemocí svalů, vazů a kloubů a v důsledku toho trpí 24 hodin denně velkou bolestí. Věnovala se baletu a těšila se, až půjde studovat na vyhlášenou baletní školu Juilliard v New Yorku. Její sny ale vzaly za své, když udeřila tato zákeřná nemoc. Lékaři říkají, že na stupnici od 1 do 10 je její bolest na 14. Je ale bez léků, protože množství analgetik, které potřebuje k utišení bolesti, by jí zničilo ledviny."

Tváří v tvář všemu utrpení tělesnému i duševnímu podávají tato matka s dcerou svědectví, že vložily naději v Boží Slovo a On jim dal nevýslovný pokoj.

Snaží se ti nepřítel namluvit, že tě Bůh obešel? Jsi v pokušení uvěřit, že Pán není s tebou? Vzdáváš už skoro svou víru? Vlož naději do Slova, které ti Pán říká: "Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu." (Židům 13:5)
"Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným. V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli, neopouštíš, Hospodine." (Žalm 9:10-11)

čtvrtek 8. května 2014

DOBROTIVÉ POŽEHNÁNÍ

"Žádost srdce jeho dal jsi jemu, a prosbě rtů jeho neodepřel jsi. 

Předšel jsi jej zajisté hojným požehnáním, vstavil jsi na hlavu jeho korunu z ryzího zlata.
(Žalm 21:3-4, KP) Slovo předejít je povětšinou spojeno s překážkou, ne s požehnáním. Moderní překlad by zde zněl: "Hospodin překazil Davidovy plány svým požehnáním dobrých darů."

Biblický výraz pro "předejít" nastiňuje zcela odlišný význam. Znamená v podstatě předjímat, předcházet, předvídat a dopředu zrealizovat, zaplatit dluh před datem splatnosti. Navíc, skoro ve všech případech, v sobě zahrnuje něco příjemného.

Izaiáš nám dává letmo zahlédnout podobnou příjemnou zkušenost, když vysvětluje, jakým způsobem Bůh předvídá naši potřebu a naplňuje ji s předstihem. "Nadto stane se, že prvé než volati budou, já se ohlásím; ještě mluviti budou, a já vyslyším." (Iz 65:24, KP).

Tento verš nám poskytuje neuvěřitelný obrázek Boží lásky k nám. Evidentně tolik touží nám požehnat, zcela připraven v našich životech projevit svou milující laskavost, že na nás nemůže čekat, až mu řekneme naše potřeby. Vyskočí a prokáže nám skutek milosrdenství, milosti a lásky ještě dříve, než stačíme požádat - a toto Mu přináší svrchovanou radost.

To je přesně to, co David chtěl vyjádřit v Žalmu 21: "Hospodine, ty na mne vyléváš požehnání a vlídnost ještě dříve, než stačím požádat. A nabízíš více, než bych si kdy dovolil žádat. "
David odkazuje na úžasné dílo, které Bůh pro něj vykonal v duchovní realitě. Bylo to něco, co mu dalo odpověď na modlitby, strhující moc, vítězství nad jeho nepřáteli a nevyslovitelnou radost. A Bůh udělal toto vše ještě dříve, než se David mohl jít modlit a odložit břemena, která nesl ve svém srdci, nebo přednést svoji žádost. Jakmile pak David vylil svoje srdce, tak zjistil, že Bůh už učinil opatření, potřebné k porážce jeho nepřátel. Měl zajištěné vítězství ještě dříve, než se stačil přiblížit k bitevnímu poli!

středa 7. května 2014

ROUŠKA MIZÍ

Pavel popisuje změnu, která musí nastat dřív, než bude možná jakákoli jiná proměna:

„Právě díky této naději jsme tak směle otevření, ne jako Mojžíš, který si zakrýval tvář rouškou, aby synové Izraele nepozorovali konec toho, co mělo pominout. Jejich myšlení se ovšem zatvrdilo. Až do dnešního dne zůstává při čtení Staré smlouvy ta rouška neodkrytá – odnímá se totiž jen v Kristu. Až do dneška jim při čtení Mojžíše na srdci leží rouška, ale jakmile se člověk obrátí k Pánu, rouška mizí.“ (2. Korintským 3, 12 – 16).

Pavel zde mluví především o zaslepenosti Židů vůči Ježíši jako Mesiáši. Ale také tu stanovuje princip, který platí pro všechny lidi, Židy i pohany. Hovoří o zatvrzelosti vůči biblické pravdě. Všimněte si verše 14: „Jejich myšlení se ovšem zatvrdilo.“

Uvědomme si, že lidé, kterým Pavel psal, byli upřímní. Poctivě studovali knihy Mojžíšovy, Zákon i proroky, Davidovy žalmy. Ctili Boží slovo, učili z něj a svobodně ho citovali. Přes jejich oči však byla stále rouška.

Máme na mysli především duchovní roušku, která zakrývá oči Židům, muslimům i jiným a brání jim vidět pravdu o Ježíši. Existuje však i závoj, který zaslepuje oči mnoha křesťanů. Čtou v Písmu jasná Boží varování, poslouchají o nich mocná kázání – a přesto nejsou zasaženi. Vlastně dále dělají právě ty věci, které Boží slovo zavrhuje.

Pavel říká, že než můžeme být zbaveni slepoty, musíme se obrátit k Bohu. „…jakmile se člověk obrátí k Pánu, rouška mizí“ (2. Korintským 3, 16). Slovo obrátit se zde v řečtině doslova znamená: „nabrat jiný směr“. Pavel chce zkrátka říct: „Musíte si přiznat, že cesta, po níž nyní jdete, vás zavedla do prázdnoty, zkázy, zoufalství.“

Pokud je váš život v troskách, pokud je něco hodně špatně a je to čím dál horší – víte, že budete muset změnit směr. Možná si říkáte: „To můj manžel nejedná správně. Čekám, až se změní on.“ Nebo: „Moje žena se musí změnit, jinak je ztracená.“ Nebo: „Můj šéf je hrozný. Něco ho musí změnit.“ Velmi zřetelně vidíme chyby a nedostatky druhých, ale jsme slepí k tomu, že my sami potřebujeme změnu. Musíme vyznat Bohu: „To já, Pane. To já potřebuju proměnit. Prosím, Otče, ukaž mi, kde jsem sešel z cesty.“

úterý 6. května 2014

VZEPŘI SE A OBNOV SE

Jestliže se zeptáš nějakého křesťana, jak bojuje s ďáblem, pravděpodobně bude citovat Jakub 4:7: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás.“ Co však Jakub míní vzepřením se a jak se vzpíráme Satanově moci?

Když jsi sám s Bohem na modlitbách, jsi naprosto imunní vůči ďáblovým prostředkům. A tak běž k Božímu trůnu ve víře, vzývej ho a postav se na moc Kristovy krve.

Apoštol Jan píše: „Ale té ženě byla dána dvě křídla veliké orlice, aby před tím hadem uletěla na poušť, na své místo, kde byla živena“ (Zjevení 12:14). Věřím, že ta dvě orlí křídla, o nichž zde Jan mluví, jsou Starým a Novým Zákonem Božího Slova. Když k nám přichází ďábel, dokážeme před ním uprchnout na křídlech Božího Slova na místo, kde jsme Bohem živeni.

Apoštol Pavel také používá slovo živený, když píše: „živený slovy víry a správného učení“ (1. Timoteus 4:6). Řecké slovo pro živený zde znamená vychovaný v Písmu a zasvěcený do Božího Slova.

V tom je naším příkladem Ježíš. Když se s pomocí Božího Slova vzpíral pokušení, ďábel utekl. Proč? Protože pravda Satana odhalila a vystavila ho hanbě. List Židům říká, že všichni, kdo uvěřili Božímu Slovu „svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům“ (Židům 11:33). Když stojíme na Božím Slovu, umlčujeme pekelné mocnosti.

A tak, když uslyšíš řev lva, padni na tvář před Otcem. Ponoř se do Jeho Slova a jeho orlí křídla tě přenesou přes každou přemáhající záplavu pokušení.

„Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení“ (Izajáš 40:31).

pondělí 5. května 2014

ÚŽASNÁ MILOST by Gary Wilkerson

Milost, o které Ježíš říká, že ji na nás vylévá, je v dějinách celého lidstva jedinečná. Slovo “milost” se stalo v Bibli téměř tak běžným jako slovo „modlitba.” Všichni říkáme: „Ale jo, já věřím v milost. Jistě, samozřejmě.” Zpíváme chválu Amazing Grace (Úžasná milost - pozn. překl.) a zdůrazňujeme to druhé slovo a souhlasíme s tím, že milost je úžasná věc, ze které se všichni radujeme.

Ale počkat! To není všechno, čím je milost! Je toho mnohokrát víc, než jsme si kdy dokázali představit. Proč nejsou naše srdce radostná při uctívání, nebo nadšená milostí? Protože se nám milost stala minimální a přijatelnou. Stala se normální, průměrnou, něčím, s čím jsme spokojeni.

Když hovořím o této převratné nezasloužené milosti, o tomto daru od Boha, který mění vaše srdce a vytváří ve vás ovoce, mnozí z vás říkají: „Milost...ano...ale!“ Jestliže jsi jedním z nich, visíš ve sféře pedantství. Unikáš ze sféry milosti a stáváš se lapeným do pokusu „zvládnout to sám.“

Podívej se, co o tom říká Pavel galatské církvi v Galatským 3:1-3: „Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil? ...Chtěl bych se vás zeptat jen na jedno: dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli? To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe?“

Je smutné, že mnozí z nás říkají: „Děkuji ti, Ježíši, za tvou milost na kříži. Ta milost mne očistila a dala mi čistý štít. Děkuji ti za svůj nový začátek...teď už to zvládnu sám.“

Problém tkví v tom, že to sám nemůžeš zvládnout. Mnozí jsou milostí pohoršeni, protože milost říká, že to nemůžeme zvládnout sami; pokaždé, když se o to pokusíme, bídně selžeme.

Chceš být dnes osvobozen? Potom jenom řekni: „Nezvládám to sám; nedokážu bez pomoci dodržovat Boží zákon. Díky Bohu za jeho milost!“

pátek 2. května 2014

KDYŽ USLYŠÍTE ŘVOUCÍHO LVA

Když jsem byl mladým kazatelem, moc jsem se nezabýval duchovním bojem. Myslel jsem si, že když člověk chodí ve vítězství, nebude mít se satanem žádné problémy. Že mu prostě odolá. Zanedlouho mě však řvoucí lev srazil celou svou silou na kolena a já jsem se v boji s ním cítil bezmocný.

Až příliš často vidím, jak ďábel dělá to samé dalším upřímným křesťanům. Znám tolik zbožných služebníků – lidí čistého srdce, kteří chodí v milosti – přemožených démonickou záplavou zmatku a zoufalství.

Tito křesťané mohou horlivě sloužit Pánu celé roky. A potom jednoho dne satan náhle zaplaví jejich mysl obviňujícími myšlenkami. Najednou musí čelit hrozným věcem – nečekaným pokušením, žádostivosti, depresi. Jejich utrpení je tak hluboké, zvláštní a záhadné, že tito svatí lidé netuší, odkud se vzalo.

Věřím, že je jen jedno vysvětlení: Tyto věci jsou démonickým útokem. Znovu a znovu jsem viděl, jak se to stalo křesťanům, kteří rychle rostli ve víře. Na samém vrcholku jejich duchovního růstu jim satan postaví do cesty staré pokušení. Může to být dřívější chtíč, něco, o čem si mysleli, že už to překonali před lety. Ale nyní, po rocích života ve vítězství, najednou balancují na laně a vrávorají na pokraji slabosti, která je může zavést zpět do hrozného otroctví.

Zažil jsem to. A mnoho věřících to zažívá právě teď. Jsou zaplaveni pronásledováním, fyzickými útoky, duševními trýzněmi, velkými pokušeními, přátelé se k nim obracejí zády. Satan směřuje k mohutnému útoku posledních dnů, aby nás smetl do naprosté beznaděje.

Jak překonáme jeho sílu? Jan nám dal odpověď ve Zjevení 12,11: „Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví“. Až uslyšíte řev lva – až záplava udeří a uchvátí vás – jednoduše běžte k Němu. Ve víře vstupte do přítomnosti samotného Boha na Jeho trůně, kam nám Beránek skrze Svou krev připravil cestu.

„Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – to jest obětováním svého těla“ (Židům 10,19-20).

čtvrtek 1. května 2014

NEMOHL PŘEMOCI BOŽÍHO SYNA

"A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.Ta žena byla těhotná a křičela v bolestech, neboť přišla její hodina.Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskou korunu. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí." (Zjevení 12:1 - 4, EP).

Satan věděl, že ze Staré smlouvy, z ostatku Izraele, chce Bůh dát vzniknout církvi. Mělo to být slavné tělo, takže ďábel ještě jednou vyhlásil válku a stavěl na tom, že nyní by mohl vybojovat bitvu na svém území, totiž na Zemi.

Tento úsek Písma nám vnuká myšlenku, že satan věděl o tom, že nemůže zasáhnout dítě v Mariině děloze. Proto se odhodlal zničit Krista hned, jakmile se narodí. Shromáždil svoje démonické síly v okolí Betléma a poslal duchy klamu, kteří měli zaslepit znalce Písma, kněze a farizeje. Potom jeho vlastní duch vstoupil do krále Heroda a obsadil jej. Pokud by satan nemohl zabít Krista samotného, měl by tak k dispozici muže, který by to pro něj udělal.

Ale Hospodinovy armády nebeských andělů strážily dítě, takže se jej satan nemohl dotknout. Nezbylo mu než čekat dalších třicet let, aby se mohl pokusit Krista pohltit. Jeho další šance nastala na počátku Ježíšovy služby, když Duch svatý dosvědčil, že právě On je tím Mesiášem. V tom okamžiku satan vedl Krista do pustiny, aby jej tam pokoušel, nicméně Ježíš jej porazil i v této bitvě. Bůh opět ochránil svého Syna a poslal anděly, aby jej obsluhovali, když byl fyzicky vyčerpaný.

Ďábel měl třetí poslední příležitost, jak pohltit Krista. Tentokrát soustředil svoje síly na to, aby Ježíše zabil ukřižováním a vhodil jej do hrobu. Poslal démonické duchy, aby podněcovali dav, vstoupil do kněží, vojáků, politických vůdců a falešných svědků. Nakonec si myslel, že prožívá svoje vytoužené vítězství. Nyní by se mohl odvážit vést válku na všech frontách!

Konec příběhu znáte: den vzkříšení byl pro satana tou nejvíc zahanbující porážkou. Když Ježíš vystoupil na nebesa, byl navždy z ďáblova dosahu "ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu." (Zjevení 12:5b, EP) Celé peklo se otřáslo, protože satan opět prohrál. I když použil veškerou svoji moc, stále nemohl porazit Božího Syna.