středa 31. prosince 2014

NESENÍ PÁNOVA BŘEMENE

Každé opravdové břemeno, které na mne Pán vložil, bylo zrozeno z hlubokého a život proměňujícího setkání s Ježíšovou přítomností. V roce 1957 na mne přišel Boží Duch a přinesl mi smutek. Prodal jsem televizi, která ovládala můj volný čas, a po dobu jednoho roku jsem se zavřel se svým Pánem v modlitební komůrce. Strávil jsem měsíce na modlitbách ve své pracovně a v lese. A Bůh otevřel mé srdce, když jsem byl v jeho přítomnosti, a ukázal mi na utrpení celého světa. Z toho vzešel příkaz: „Jdi do New Yorku.“

Poslechl jsem, a když jsem kráčel newyorskými ulicemi, sdílel se mnou své břemeno týkající se gangů, drogově závislých a alkoholiků.


Před pár lety mne Bůh povolal k životu v hlubším obecenství. Strávil jsem měsíce o samotě s Ježíšem, kdy jsem byl očišťován, kdy jsem odkládal veškeré své ambice a kdy bylo jedinou mou touhou dělat mu radost. Znovu přišel příkaz: „Vrať se do New Yorku.“ Nyní se naše služba může konat pouze skrze modlitbu a přebývání v Boží přítomnosti. Břemeno, které neseme, musí být jeho břemenem, jinak je všechno zbytečné.

Když mi bylo osm, byla velmi populární táborová shromáždění. Tehdy neexistovala žádná speciální tábořiště ani křesťanské objekty; církev si mohla dovolit pouze stany a malé chatky. Spolu s Gwen jsme jezdívali do „Living Waters Camp“ v Cherry Tree v Pensylvánii. Lidé přicházeli do toho kempu plni Boží přítomnosti. Neměli jsme žádné televize a nikdo se neodvážil byť jen pomyslet, že by šel do divadla. Ježíš byl pro nás vším!

Shromáždění se konala převážně v noci a při takovém shromáždění, kde na nás Ježíš mocně zazářil, jsme všichni vyběhli k oltáři. Pamatuji si, jak jsem klečel na slámě, a když jsem byl v Boží přítomnosti, Bůh se stal mým životem. Promluvil ke mně: „Dej mi svůj život!“ Nebyl jsem si jistý, zda budu ten den sloužit milovaným svatým, kteří přišli na toto táborové shromáždění plni Ježíše. Projevovali jeho slávu. Hodiny jsem proležel u oltáře v slzách a třesení, a když jsem vstal – byl jsem pouhý chlapec – Boží ruka spočívala na mém životě a jeho břemeno v mé duši.

Nikdo nenesl Pánovo břemeno více než apoštol Pavel. Ježíš vložil na jeho šíji jho svého vlastního srdce. Jak ale Pavel to břemeno získal? Ze setkání s oslepující září Kristovy přítomnosti! „Zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem“ (Skutky 9:3-4). Byla to samotná Ježíšova přítomnost. Z toho setkání vzešla Pavlova služba. Povšimni si, že hned vzápětí mu bylo řečeno: „Vstaň a jdi“ (verš 6)! Když zažíváš skutečnou a živoucí Ježíšovu přítomnost, nepotřebuješ, aby tě směrovaly komise, strategie či semináře „jak na to“. Duch svatý přichází a říká: „Jdi sem … jdi tam … udělej to takhle.“ On ti říká kdy, kde a jak!

úterý 30. prosince 2014

PADL JSEM K JEHO NOHÁM

Přichází den, kdy se Ježíš zjeví bezbožnému lidstvu v plnosti. Až to nastane, tehdy budou lidé volat, aby na ně padly hory a skály a aby je skryly před hroznou Ježíšovou přítomností. „Aby se ukryli v jeskyních a skalách, a volali k horám a skalám: Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu“ (Zjevení 6:15-16).

V církvi Times Square Church často kážeme o hříchu a mnozí mohou říci: „Opustil jsem všechno, co mi Duch svatý odhalil, že je v rozporu s Ježíšem.“ A přesto zjišťuji, že jsme to nedotáhli do konce; stále nám něco chybí do jeho slávy. Samotné kázání nepřináší nenávist ke hříchu, která je tak nutná v těchto posledních dnech. Potřebujeme hluboké a silné zjevení Boží svaté přítomnosti, protože pouze v jeho přítomnosti se naučíme nenávidět hřích a chodit v Boží bázni.

Slyším, jak se křesťané chlubí: „V den soudu nebudu muset padnout na tvář. Budu směle stát, protože důvěřuji v jeho spasení a ne ve své skutky!“ Je pravda, že nejsme spaseni pro své skutky. Ale pokud neposloucháme Kristova přikázání, potom jsme ho nikdy opravdově nemilovali a on se v nás neprojevil. (Jan 14:21).

Apoštol Jan, náš „bratr a spoluúčastník na Ježíšově soužení“ (Zjevení 1:9), ten, který kdysi ležel v Ježíšově náručí, uviděl Krista v jeho oslavené svatosti. Jan dosvědčil: „Obrátil jsem se, abych uviděl … někoho jako Syna člověka … jeho oči jako plamen ohně … jeho hlas jako hukot příboje … jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle. Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: Neboj se“ (Zjevení 1:12-19).

Můžeš být jako Jan, skutečný bratr v Pánu – služebník, který vydržel hodně soužení – může však kdokoli z nás stát před Přítomností, která září jako slunce v plné své síle? Nedokážeme se dívat na svatost jinak, než skrze kouřové brýle, jimiž se můžeme dívat do slunce. Bude nás muset v ten den uschopnit, dotknout se nás a ujistit nás, že se nemáme čeho bát.

„Tomu pak, který má moc uchránit vás před pádem a postavit neposkvrněné a v radosti před tvář své slávy, … buď sláva, velebnost, vláda i moc“ (Juda 24-25).

pondělí 29. prosince 2014

ŽIVÁ SMLOUVA by Gary Wilkerson

"Nemyslete si, já na vás nebudu Otci žalovat. Na to stačí Mojžíšův zákon, na jehož plnění tolik spoléháte." (Jan 5:45, Slovo na cestu - SNC). Co tím Ježíš myslel, když tvrdil něco takového? Mojžíš je představitelem staré smlouvy, kterou Izraelité obdrželi od Hospodina na hoře Sínaj. Když spoléháme na dodržování Božího zákona, je to právě Mojžíšův hlas, který nás obviňuje, když selháváme. Možná si teď myslíš: " Proč by někdo spoléhal na plnění staré smlouvy?" Popravdě, křesťané to dělají pořád. Děje se to, když říkáme: "Bůh mi něco přikazuje a já to mohu udělat. Jsem schopen splnit Jeho svatý požadavek."

To je způsob, jakým "spoléháme na Mojžíše". A to je také chvíle, kdy naše srdce začíná být nemocné: "Prodlužované očekávání působí srdci bolest." (Přísloví 13,12a, ČSP). Pokud upíráme svůj zrak na naplňování Mojžíšova zákona, nemáme opravdovou naději - protože nemáme schopnost to zvládnout!

Za těchto okolností se můžeme pokoušet uctívat Ježíše, ale uvnitř v srdci cítíme, že něco není v pořádku - připadáme si povrchní. Uvědomujeme si, že něco chybí - je to toto: Boží milost, která k nám přichází v Kristu, živé smlouvě. Když Mojžíšův hlas vznáší obvinění "Ty nejsi svatý," pokračujeme ve svém snažení, ale výsledek je stále stejný - a končíme v beznaději.

Bůh nás neobviňuje a to je pro nás klíčové - stát pevně na této pravdě jako na pevném základu - základu, který spočívá ne v zákoně nebo obviňování či beznaději, ale v slavném, milostivém skutku samotného Boha. Když On slyší obvinění, vznášená proti nám, říká Ježíši: "Zlikviduj to." V tuto chvíli slyšíme hlas Ducha svatého, který nás povzbuzuje: "Neposlouchej tu lež. Byla zničena na kříži." Ani Bůh nás neobviňuje. Jeho Syn nás osvobodil.

Patříme Ježíši, a když budeme sklíčení, uslyšíme Jeho hlas, který se rozléhá nad všemi ostatními hlasy: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od této chvíle již nehřeš." (Jan 8:11b, ČSP). Ať vám Bůh dá Svoji milost, aby jste stavěli na tomto základu a radovali se!

sobota 27. prosince 2014

OTEC VÍRY by Claude Houde

Pokud chceš duchovně růst, pokud toužíš zažívat zázraky v každodenním životě, pak bys určitě měl věnovat náležitou pozornost Abrahamovi. Není to obyčejná postava Starého Zákona nebo jen jméno na seznamu. Apoštol Pavel ho nazval "otcem víry", naším příkladem, spravedlivým, otcem všech věřících. (Římanům 4:12)

Prorok Izajáš nás vyzývá:"Poslouchejte mě, kdo jdete za spravedlností, vy, kdo Hospodina hledáte: Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž vykopáni jste. Pohleďte na svého otce Abrahama... Když jsem ho povolal, byl jen jediný, požehnal jsem ho však a rozmnožil. Ano, Hospodin potěší Sion, potěší všechny jeho sutiny, jeho poušť učiní Edenu podobnou, v zahradu Hospodinovu ji obrátí. Znovu tam bude radost a veselí, zpěv a díkůvzdání tam bude znít. Dobře mě můj lide poslouchej, nastav mi uši, můj národe! (Iza 51:1-4) Upřete zrak na Abrahama!

Máš při čtení těchto veršů pocit, že Abraham nám má co říct? Máš pravdu. Pavel, učenec, apoštol a autor mnoha významných spisů, které pomohly změnit běh historie lidstva, nám říká, že máme zaslíbení, které je určeno všem následovníkům Abrahamovy víry (Římanům 4:16)

Milý čtenáři, nadzvedněme oponu a odhalme tajemství. Ponořme se do Knihy o stvoření - do té Genesis Abrahamovy víry - abychom objevili duchovní zlatou žílu nekonečné ceny: víru se sebezapřením

"Hospodin řekl Abramovi" Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti. Zjednám ti veliké jméno a budeš požehnáním. Požehnám těm, kdo ti žehnají a toho, kdo ti zlořečí, prokleji. Všechny rodiny země dojdou požehnání v tobě." (Genesis 12:1-3)

Milí přátelé, tato víra se sebezapřením, která charakterizovala osobnost a život Abrahama, se velmi dotkla Božího srdce a stala se klíčem k dokonalému naplnění toho úžasného zaslíbení, které jste právě četli. Abraham je nejen otcem milionů Židů v průběhu celých dějin, ale i duchovním otcem každého člověka, který kdy vložil víru v Krista, po celá staletí až do dnešních dní. Po celém světě je více než miliarda následovníků Ježíše. Jsme nejrychleji rostoucím hnutím na světě a podle Písma je jeden každý z nás křesťanů synem nebo dcerou Abrahama!

__________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church - Církev nového života) v Montrealu v Kanadě, častý řečník na konferencích Expect Church Leadership Conferences organizovaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením vzrostla New Life Church z hrstky lidí na více než 3 500, a to na území Kanady, kde je jen málo úspěšných protestanských církví.

pátek 26. prosince 2014

TOTO JE SVATOST

„...Evangelia o jeho Synu, který...byl Duchem svatým ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna, evangelia o Ježíši Kristu, našem Pánu“ (Římanům 1,3-4). Opravdová svatost má ducha. Kdekoli Ježíš koná uprostřed svého lidu, uvidíte křesťany, kteří jsou odděleni od všech světských a bezbožných věcí. Uvidíte však mnohem více - objevíte ducha poslušnosti.

Pro tyto lidi již neznamená poslušnost pouze dělat to, co je správné, a vyhýbat se špatnému. Věřící, který tak rád dělá radost Pánu, má ducha, který nad ním zůstává a který ho vede ke světlu: „Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu“ (Jan 3,20-21).

Svatý člověk se nebojí světla Boží přítomnosti. Místo toho vítá toto zářivé světlo, protože duch svatosti uvnitř něj volá: „Chci, aby všechny skryté věci byly odkryty! Chci se podobat Ježíš tak moc, jak je to pro člověka na Zemi možné.“ Takový služebník běží ke světlu, a když se mu plně odevzdá, světlo Ježíšovy přítomnosti se mu stane čistou slávou.

Naslouchejte slovům ducha svatosti: „Zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí“ (1. Janova 3,22). V řeckém překladu jsou tato slova velice silná: „Zachováváme jeho přikázání se vší energií, co máme, protože víme, že Ho to těší!“

Věřím, že takto jedná duch svatosti v církvi, kde se projevuje přítomnost Ježíše Krista. Bratři a sestry přicházejí do sboru plni vítězství a radosti. Svědčí: „Pán mě proměňuje! Dává mi do srdce touhu poslouchat Ho a kráčet bezúhonně v Jeho přítomnosti.“ Když toto zažíváte, váš duch se raduje a říká: „Chvála Bohu, další služebník mu přináší potěšení! Nebesa se radují z mých bratrů a sester!“

Netěšíme se pouze ze svobody, kterou nám Ježíš dal, a z vysvobození z moci Satanovy. Především se totiž stáváme tělem, které se učí, jak dělat Pánu radost. Posloucháme proto ne z povinnosti nebo z otrockého strachu, ale protože uvnitř nás žije duch poslušnosti. Těšíme se v Kristově radosti a jásáme, protože se raduje Jeho srdce! Toto je svatost.

čtvrtek 25. prosince 2014

BOŽÍ PŘÍTOMNOST

Ježíšova přítomnost má moc zničit nebo odehnat hřích! „Povstane Bůh, jeho nepřátelé prchnou, ti, kdo jej nenávidí, před ním utečou! Jak oblak dýmu, tak je rozeženeš – jako vosk taje před ohněm, ničemové zhynou před Bohem!“ (Žalm 68-2,3)

Tohle je obrázek toho, co by se mělo dít, pokud se zavřeš s Bohem v modlitbách do svého pokojíčku. Jeho úžasná projevující se přítomnost je jako hurikán, který odfoukne pryč všechnu špínu a dým chtíče; je jako planoucí oheň, před kterým roztaje veškerá tvrdost. Jeho přítomnost hubí veškerou špatnost a podlost.

„Nebesa vyprávějí o jeho spravedlnosti, na jeho slávu hledí všechny národy.“ (Žalm 97:5) Kopce v tomto žalmu představují satanské pevnosti a hory tvrdošíjnosti, které se rozplynou před těmi, co jsou obklopeni Bohem. Můžeme se modlit až do vyčerpání: „Ó, Bože, sešli svou moc, která odhaluje a ničí hřích ve všech našich církvích!“ Ale k ničemu to nebude, dokud v těchto církvích nepozvedne duch ty modlící se a svaté zbylé, jejichž svatá srdce pozvou Jeho přítomnost do svatyně.

Nezažijete skutečnou Ježíšovu přítomnost dokud v sobě neucítíte rostoucí nenávist k hříchu - pronikavé odsouzení za každé své selhání. Ti, kdo nezakoušejí Kristovu přítomnost jsou stále méně a méně usvědčováni hříchem. Čím rychleji se vzdalují od Jeho přítomnosti, tím jsou odvážnější, arogantnější a náchylnější jsou ke kompromisům. Nestačí, abychom s ním jen jedli a pili v Jeho přítomnosti; Jeho přítomnost nás má i měnit a očisťovat. „Budete říkat: ‚Jedli jsme a pili s tebou. Učil jsi na našich ulicích!‘ On však odpoví: ‚Říkám vám, že vás neznám. Nevím, odkud jste. Odejděte ode mě, všichni, kdo pácháte zlo!‘“ (Lukáš 13:26-27).

Ti, kdo přiznají, že jedli a pili v Jeho přítomnosti řeknou: „Zakusili jsme Tvou přítomnost; poslouchali jsme Tvé vyučování.“ Přesto je jejich vlastní ústa usvědčí. Přiznají, že sedávali v Jeho přítomnosti, ale nezměnili se. Zůstali slepí vůči své vlastní hříšnosti, zatvrzelí a neovlivněni přítomností Krista. Ježíš jim však odpovídá: „Neznám tě. Odejdi ode mne!“

Jak nebezpečné je sedět mezi Božími svatými, kteří vyzařují Jeho slávu a přítomnost, ve které se Ježíš mocně odhaluje, a přesto se nezměnit. Jak smrtelné může být nevidět ošklivost hříchu, soužení srdce! Odvážíš se říct Pánu: „Navštěvoval jsem církev, kde Tvá přítomnost byla skutečná; sedával jsem v tvé svaté přítomnosti?“ Bylo by pro tebe lepší nikdy Jeho přítomnost nepoznat.

středa 24. prosince 2014

OPRAVDOVÉ PROBUZENÍ

Nedávno mi čtyři mladí kluci řekli: „Minulý rok jste kázal u nás v církvi. V té době byla mrtvá. A tak jsme se my čtyři začali scházet k modlitbám. Jen sami za sebe. Chtěli jsme si urovnat vztah s Bohem, činit pokání a být zapálení pro Krista. Naše skupinka se rozrostla na deset členů a pomáhali jsme kamarádům, aby mohli být spaseni. Teď zveme pastory a další duchovní, aby se s námi přišli modlit. Naše církev se skutečně změnila!“

Opravdové probuzení znamená podle mě obnovení takovéto silné lásky k Ježíši. Vyznačuje se novou touhou poslechnout každé Jeho slovo, postojem srdce, který říká: „Udělám, cokoli mi řekne.“ Probuzení je opravdu návrat k poslušné lásce lidí, kteří vyznali každý svůj hřích a zřekli se ho, lidí, kteří touží jen po tom, aby mohli být kanály Kristovy přítomnosti. Tito lidé ztělesňují probuzení. Přinášejí Kristovu slávu a přítomnost všude, kam přijdou, protože Jeho život neustále plyne skrze ně .

Pastoři velkých církví mi říkali: „Musíš se přijít podívat, co u nás Bůh dělá. Přicházejí tisíce lidí – máme narváno! A naše chvály opravdu musíš zažít.“ Některé z těchto sborů jsem navštívil. Měl jsem velká očekávání, ale málokdy jsem na těchto masových setkáních skutečně pocítil nebo zažil Ježíšovu přítomnost. V těch shromážděních nebylo skutečné pokání a věřím, že kdyby se tam postavil prorok a odhalil rozvod, cizoložství a smilstvo, které v oněch církvích existuje, to vše ve spojení se světskou hudbou, polovina lidí by odešla.

Bavili se! V jednom sboru pozval vedoucí asi 50 lidí do modlitebny, kde svůj sbor propagoval. Bylo potřeba, aby vstoupili do této církve, podle jeho slov: „abyste si zajistili, že vaše modlitby budou vyslyšeny.“ V tom sboru nebyly žádné nástroje nebo kanály Jeho přítomnosti. Takzvané chvály nebyly nic víc než hluk. Věděl jsem, že nebude trvat dlouho a lidé začnou volat po zábavě. Kde není opravdová Kristova přítomnost, hledají lidé jen pobavení.

Odcházel jsem z těchto setkání s vědomím, že mezi těmito lidmi Ježíš není. Bylo jasné, že nežijí v poslušnosti, takže Ho ani nemohli milovat. Ježíš se nedá poznat těm, kteří tvrdí, že mají lásku, ale neposlouchají. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo; můj Otec ho bude milovat a přijdeme k Němu a budeme žít s ním“ (Jan 14, 23).

sobota 20. prosince 2014

SEMÍNKA ODPUŠTĚNÍ by Nicky Cruz

Přál bych si, abyste zažili takový zázrak, jaký prožila má rodina. Toužím po tom, abyste viděli ten rozdíl mezi tím, jak žijeme teď, a jak jsme žili v době mého mládí. Dnes své bratry a sestru velmi miluji. Není nic, co dělám radši, než smát se, povídat si a plakat se svou rodinou.

Nejvzácnější jsou ty chvíle, kdy se vracím zpátky do Portorika. Když přijdu domů, nejsem už ten Nicky Cruz – evangelista a řečník; jsem prostě bratr. Jsem prostě jedním z rodiny – a miluji to. I když jsou dva mí bratři pastory v církvích v Portoriku, nikdy mě ani nepožádali, abych promluvil v jejich sborech. Vědí, že když přijedu domů, přicházím si odpočinout.

Mám tolik vzpomínek na to, jak jsem zůstal s rodinou do noci vzhůru; jedli jsme, smáli se a žertovali, modlili se i plakali společně. Někdy jsme nešli spát až do jedné hodiny ráno a vyprávěli si. Vyměňovali si vtipy. Sdíleli společně radost. Je to jako jeden velký svátek!

Ale vždycky to takto nebývalo. Vždycky jsme nebyli tak milující, bezstarostní a šťastní. Když přišel Ježíš do našich životů, přinesl s sebou explozi lásky! Otevřel dveře milosti a odpuštění. V minulosti naší rodiny je hodně bolesti, ale nikdo z nás necítí zášť. Nikdo není plný rozhořčení. Nemáme mezi sebou nic než lásku. Netrávíme čas litováním; prostě se radujeme v Ježíši, kterého dnes známe a který nám jednou dá vše.

Láme mi srdce, když vidím rodiny, které se stále drží minulosti. Bratry a sestry, kteří zůstávají plni hořkosti a roztrpčení z dob, které jsou už dávno pryč. Manžele a manželky, kteří byli zraněni slovy či skutky a nechali bolest, aby zhnisala, rostla a rozežírala je jako rakovina.

Ježíš může pro lidské srdce udělat to, co nikdo jiný. Může přinést změnu, kterou si nedokážeme ani představit. Když vstoupí do našeho srdce, udělá více, než že nám odpustí – zanechá za sebou také semínka odpuštění. Nadpřirozená semínka, která vymažou nejen hřích, ale také bolest, kterou hřích přinesl.

Nikdy nebudu moct Ježíši dostatečně poděkovat za to, co udělal pro mou rodinu. Za odpuštění a milost a spásu, které přinesl. Za to, že nás dal dohromady. A to samé může udělat pro každého.

__________

Nicky Cruz, mezinárodně známý evangelista a plodný autor, který se obrátil k Ježíši Kristu od života v nenávisti a zločinnosti poté, co potkal v roce 1958 v New Yorku Davida Wilkersona. Příběh o jeho dramatickém obrácení poprvé zazněl v knize Davida Wilkersona Dýka a kříž a pak jej později popsal sám Nicky ve svém bestselleru Utíkej, malý, utíkej. 

pátek 19. prosince 2014

NELITUJ

Noemi se naposledy pokusila přimět Rút k návratu, ale Rút odmítla. „Rút se k ní [Noemi] přimkla“ (Rút 1:14). Slovo, které je zde použito, popisuje klečící služebnou s rukama kolem pasu jejího pána, která se nechce pustit. Rút chtěla Boha!

Jakmile Rút překročila judskou hranici, byla na cestě k získání Krista. Žádný rozcestník jí to neukázal, ale my víme, kudy ta cesta vedla: přímo k srdci Ježíše! Rút a Noemi přišly na místo požehnání – chudé a nevědoucí, kde seženou jídlo – přišly však na počátku žní.

Rút byla bez peněz, bez vyhlídky na budoucnost, a přesto byla počestná a všechno svěřovala Pánu. Řekla: „Ráda bych šla na pole sbírat klasy“ (Rút 2:2). Tuto práci dělali pouze velmi chudí lidé. Zákon vyžadoval, aby vlastníci nesbírali klasy až do krajů svých polí a nepaběrkovali, co zbylo. A tak zbytek sebrali chudí. „Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni … ponecháš je pro zchudlého“ (Leviticus 19:9-10).

Vypadalo to, že Rút si šla tvrdě za svým: Její oddanost ji připravila o návrat domů a nyní se potila za minimální mzdu! Byla dokonce až za hranicí chudoby. Dobře si ji prohlédni, protože můžeš skončit stejně, pokud utečeš a půjdeš po celou cestu s Bohem!

Takový byl kříž apoštola Pavla, dokud nezemřel: „Stali jsme se podívanou světu, andělům i lidem. My jsme blázni pro Krista … trpíme hladem a žízní a nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme … tupeni … pronásledováni … nám zlořečí … jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje“ (1. Korintským 4:9-13).

Nelituj však Rút – protože získala Krista!

čtvrtek 18. prosince 2014

PŘEKROČENÍ HRANICE

V 1. kapitole knihy Rút se dočteme, jak Noemi, Orpa a Rút došly na hranici mezi Moábem a judskou zemí, kde se musely rozhodnout: Budou –li následovat plnou Boží Milost. Už jejich jména nám napovídají: Noemi znamená milost; Orpa znamená zatvrzelá; a Rút znamená přítelkyně, společnice.

Konfrontace se děje na hranici, kde se Noemi rozhoduje vyzkoušet jejich věrnost a odhodlání. Jejich rozhodnutí bude vyžadovat více než city, více než slova. Musejí si zvolit, zda se vrátí, anebo půjdou dál – bez nějakého slibu odměny či jasné vidiny bohatství.
Místo kázání o prosperitě, pohodlí a úspěchu jim Noemi předkládá obraz utrpení a chudoby. Žádné světské jistoty, pouze chození vírou. Vlastně je povzbuzuje k návratu do domů jejich matek (viz Rút 1:8-9).

Jak Orpa tak Rút se zprvu nenechají zlomit: „Rozplakaly se hlasitě a namítaly jí: Nikoli, vrátíme se s tebou k tvému lidu“ (Rút 1:9-10). Již víš, co znamená jméno Orpa. Navzdory jejímu přívalu slz, navzdory všem jejím rozhodným slovům, že půjde dál, si to nakonec rozmyslí a vrátí se zpět ke svému modlářství. Navenek je však pokorná a citlivá, a zdá se, že se vrací k Bohu.

Věřím, že Noemi viděla do srdce Orpy, viděla její zápas. Pravděpodobně si pomyslela: „Ubohá! Myslí si, že chce Hospodinovu plnost, je však stále okouzlena tímto světem. Kdyby šla dál, byla by nešťastná, protože by se vždycky ohlížela zpět!“

A tak Noemi říká: „Jen se vrať!“ Orpa se jistě v srdci rozhodla: „Půjdu zpět do Moábu a budu sloužit Bohu – po svém! Budu stále milovat ty vzácné svaté, budu však žít vlastní život. Nejsem připravena vzdát se své minulosti.“

Bible říká: „Tu se rozplakaly ještě hlasitěji. Orpa políbila svou tchyni na rozloučenou“ (Rút 1:14).


Někteří z vás, kteří čtou tyto řádky, se chystají políbit na rozloučenou své bratry. Něco v jejich srdcích je táhne k předchozím jistotám – okruh výjimečných přátel nebo staré lásky. Jak však řekla Noemi o Orpě: „Tvá švagrová se vrací ke svému lidu a ke svým bohům“ (Rút 1:15), stejně i v mnohých srdcích věřících bývá nějaká modla – něco z jejich dřívějšího života, čeho se nejsou schopni zbavit.

středa 17. prosince 2014

KONEC HLADOMORU

V knize Rut 1:6 čteme, “Hospodin se opět přiklonil ke svému lidu a dal mu chléb.” Noemi bylo zjeveno, že hladomor v Judey skončil—že znovu Bůh navštívil Svůj lid množstvím chleba a požehnáním. Vzpomínky na minulá požehnání zaplavily duši Noemi, a ona začala toužit po svatém místě. Byla znechucená z Moába a jeho modlářství a smrti. Tak “se připravila se svými snachami k návratu . . . odešla tedy z místa, kde přebývala . . . když se vraceli” (Rut 1:6-7).

Noeminy snachy, Orpa a Rut, se rozloučily s rodiči, přáteli, a rodinou. Řekly těm, které celý život milovaly, že natrvalo odejdou, že odejdou do Judey—místa, kde Bůh “navštěvoval Svůj lid.”

Dnes znovu Hospodin navštěvuje Svůj lid! I dnes, stejně jako tehdy hladomor skončil! Zde v Times Square Church a v dalších církvích ve světě, kde je hlásáno čisté Boží Slovo. Hospodin tam navštěvuje Svůj lid, “dává mu chléb.”

Během tohoto posledního hladomoru světa, zatímco druzí utekli k dnešnímu Moábovi—protřelosti, letargii, chladnosti, rozkoši, a úspěchu—přetrvaly zbytky svatých. Vydrželi sebechválu televizních evangelistů, nechutnou smyslnost, která znečistila Boží dům, pošetilost na kazatelně i výsměch odpadlých křesťanů.

Modlili se, postili, a přimlouvali se. A Hospodin uslyšel jejich nářek a i dnes navštěvuje Svůj lid. Proč je Times Square Church přeplněna hladovými hledajícími? Protože se ukázalo, že je zde Bůh! Lidé slyší, že zde skutečně působí Boží slovo. To stejné platí i o dalších místech, o kterých se lidé dozvědí, že je tam přítomen Bůh. Ihned je po hladomoru! Bůh poslal chléb z nebe a pokud jsi jej ještě neokusil, pak vyjdi z Moábské země a jdi tam, kde Bůh Svůj lid navštěvuje!

Toto udělala Noemi a její dvě snachy. Jejich odchod na hranici Judey byl návratem k Hospodinu. Ty ženy byly taženy Božím Duchem, přitahovány zprávami o Jeho navštívení.

Dnes vidím, jak se ve stejném Duchu vrací tisíce lidí zpět domů, k plnosti v Kristu—pryč od mediálního humbuku, prázdnoty evangelia snadnosti a prosperity, dvojitých standardů a polovičatosti.

úterý 16. prosince 2014

KNIHA RÚT

Kniha Rút je nádherným příběhem obrácené pohanské ženy, která si získala srdce svého pozemského pána. Věřím, že je to prorocký příběh, poselství, které k nám silně promlouvá i dnes. Neboť my získáváme Krista stejně, jako si Rút získala Boáze!

Ale tento příběh je víc než jen popisem historických událostí. „V zemi nastal hlad“ (Rút 1, 1). A tak Izraelec Elimelech, jeho žena Noemi a jejich dva synové, Machlon a Kiljon odešli z Judska do moábského kraje. Elimelech tam zemřel a Noemini dva synové si vzali pohanské ženy, Orpu a Rút. Zůstali v moábském kraji ještě deset let.

Ale v moábském kraji uctívali modly – bylo to shromáždění bezbožných, sídlo pohrdavých. Sám Moáb, po němž se kraj jmenoval, se narodil z incestního vztahu mezi Lotem a jeho dcerami. Jméno „Moáb“ vlastně znamená smilstvo. To on svedl Izraelce do pustiny, kde jich 24 000 zemřelo na mor. Bůh zakázal Izraelcům, aby se ženili s moábskými ženami, „aby se vaše srdce neobrátilo k jejich bohům“ (1. Královská 11, 2).

V duchovním světě se děje úplně to samé, když nastane hlad po Božím slově: Boží lid se obrátí ke světu, nechává se svést k modlářství a spojuje se s bezbožnými. Takový hlad táhne věřící jinam, někam, kde by mohli uspokojit své vnitřní potřeby.

Dnešní křesťané jsou chladní a ustupují ze svých morálních hodnot, protože se jim nedostává skutečné duchovní potravy. Chodí do kostela, ale spíž je prázdná. Kázání, která slyší, jsou povrchní – není v nich žádné maso, žádná živá voda – jen zábava. V Božím domě se rozmáhá hlad!

Proto naše církve přemáhá smilstvo, rozvod, rock and roll, nebiblická psychologie, evangelium New Age – a naší mladí užívají drogy a jsou promiskuitní. Hlad v církvi je vyhnal do Moábu, do místa modlářství. A v moábském kraji mladí lidé umírají, stejně jako tam zemřeli synové Noemi.

pondělí 15. prosince 2014

ON ŘÍKÁ, ŽE TI ŽEHNÁ by Gary Wilkerson

Mnoho křesťanů si to nepřizná, ale hluboko uvnitř si myslí, že Boží milost je moc dobrá na to, aby byla pravdivá. Myslí si, že jim kupuje až moc svobody, a tak se raději drží svého smyslu pro práci, protože jsou přesvědčeni, že to je jediná věc, která je udrží na poctivé cestě.

Pavel předvídá takovéto myšlení, které končí mrtvou prací: „Co z toho plyne? Máme snad hřešit, protože nejsme pod zákonem, ale pod milostí? Naprosto ne! Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti. Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno. (Římanům 6:15-17)

Co je to učení, na které tady Pavel odkazuje? Je to učení o tom, že nás nyní vlastní milost Ježíše Krista! Tudíž už dál nehřešíme jako jsme hřešili dříve, protože to už není naše identita: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2. Korintským 5:17) A konečně, Pavel říká, “ Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu.“ (Římanům 7:4)

Ten nový život, který nám byl dán – život Krista samotného – nás obnovuje, abychom Mu sloužili ve svobodě, pokoji a radosti. Nespoutáni vyčerpávající povinností nyní můžeme spolu s Davidem volat, „Pane, činění Tvé vůle mě naplňuje!“ A nemůžeme pomoct ale svědčit o Ježíši světu, který je hladový, zoufalý, prahnoucí po Jeho milosti. Jednoduše řečeno: Milost plodí výsledky!

Příteli, nemůžeš vypustit život z něčeho, co je mrtvé. Jen Ježíš má tu moc zachránit naši starou, mrtvou lidskost a dát ji nový život. Taková milost je nepochopitelná, daleko od našeho chápání, že ji nikdy nebudeme plně schopni uchopit v tomto životě. Stejně tak nebudeme nikdy schopni ji dosáhnout sami. Jak Pavel píše, „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ (1. Korintským 13:12)

Všimni si té poslední věty: Hospodin tě zná se vším všudy – dokonce zná i všechny chvíle, kdy jsi něco pokazil, kdy jsi byl zlomený, kdy jsi byl na dně – a On říká, že ti žehná. Víš, ten nový život, který máš, není výsledkem dosažení, ale obdržení. A tak, odložíš svá měřítka a vykročíš do nového života, kterým ti Ježíš požehnal? On už nad tebou vyřkl své požehnání - a tak ho přijmi!

sobota 13. prosince 2014

PŘIJDE DEN by Jim Cymbala

Přijde den, apoštol Pavel říká, „kdy dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu.“ (1. Korintským 3:13-14) Zlaté, stříbrné a drahé kamení vytrvá, zatímco dřevo, tráva a sláma shoří v plamenech.

Pavel neříká, že bude testována kvantita naší práce. Neříká nic o maximálním počtu zameškaných hodin. Místo toho vše bude zaměřeno na kvalitu naší práce.

Warren Wiersbe (bývalý pastor Moody Church v Chicagu a mluvčí rádiové stanice Back to the Bible - „Vraťme se k Bibli“) si v této pasáži povšiml zajímavé věci, o které se zmínil zaměstnancům sboru Brooklyn Tabernacle. „Jaký je rozdíl mezi těmito materiály, kromě toho zjevného, že jedna skupina je ohnivzdorná a ta druhá není? Myslím, že je podstatné, že dřeva, trávy a slámy je hojnost...přímo před tvými dveřmi nebo maximálně o pár kilometrů dál je máme. Každý les, každé farmářovo pole má hojnost těchto materiálů. Ale když chceš zlato, stříbro a drahé kameny, musíš se k nim prokopat. Musíš se o ně snažit s velikou námahou. Nejsou uloženy jen tak někde kolem nás. Musíš jít hluboko do země.“

Já osobně v těchto slovech vidím hloubku. K duchovní „konstrukci“, která využívá dřevo, trávu a slámu, se přijde snadno – málo práce, málo hledání, žádná dřina, žádný porod. Jen si to spíchneš dohromady a bude to vypadat jako dostačující – na chvíli. Ale pokud chceš postavit něco, co vytrvá, až přijde Poslední soud, ta práce tě bude stát mnohem víc.
Ten den bude jedno, co si o tobě mysleli tvoji kolegové křesťané. Nebude záležet na tom, co radili experti na marketing. Ty a já budeme stát před Ním, jehož oči jsou „jako oheň.“ Neobměkčíme Ho tím, že Mu řekneme o tom, jak skvělá byla naše strategie. Budeme čelit Jeho pronikavému pohledu.

On se jen zeptá, zda jsme směle věřili Jeho Slovu.

__________

Jim Cymbala se začal scházet při brooklynských bohoslužbách s méně než dvaceti členy v malé zchátralé budově v části města, kde život nebyl lehký. Je narozen v Brooklynu, byl a je velkým přítelem jak Davida, tak Garyho Wilkersona a častým přednášejícím na kazatelských a vůdcovských konferencích sponzorovaných World Challenge po celém světě.

pátek 12. prosince 2014

PŘEKROČIT ČÁRU POSLUŠNOSTI

„Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici. Prosil jsem ale za tebe, aby tvá víra neselhala. Až se jednou obrátíš, posiluj své bratry.“ (Lukáš 22:31-32).

Když Ježíš pobýval zde na zemi, velmi dobře zakusil a poznal jak nelítostné jsou mocnosti zla a to, jak Satan přichází se svými pekelnými zbraněmi, aby protříbil Pánovi učedníky. Nemyslím si, že by kdokoli z nás rozuměl nebo chápal, jak obrovský konflikt probíhá právě teď v duchovní oblasti. My si vůbec neuvědomujeme jak zarytě se satan snaží zničit všechny světce, kteří mají svá srdce pevně nastavená na to, kráčet ruku v ruce s Kristem.

V našem křesťanském kráčení překračujeme určitou čáru – kterou nazývám „čáru poslušnosti“, která bije v pekle na poplach. Ve chvíli kdy ji překročíte a vstupujete do života v poslušnosti, závislosti na Ježíši a rozhodnete se ve svém srdci, že už se k tomu nikdy nevrátíte, stáváte se hrozbou pro království temnoty a cílem pro mocnosti a síly. Svědectví každého věřícího, který se obrátí k Pánu celým svým srdcem a hladoví po svátosti a hlubším prožitku s Ježíšem - zahrnují i náhle propuknuté podivné a intenzivní potíže, utrpení a zkoušky!

Možná, že jste kdysi byli učedníky na částečný úvazek. Milovali jste Pána, ale byli jste duchovně líní. Nestudovali jste zaníceně Bibli ani se nepřikláněli k duchovním věcem. Nechtěli jste být fanatiky a v životě se Vám dařilo. Ďábel se Vámi moc nezaobíral, protože jste jakoby seděli na dvou židlích. 

Ale teď jste pro Boha zapálení. Jeho slovo jakoby obživlo a Vy se modlíte, pláčete, milujete ztracené duše. Všechno je nové – včetně Vašich zkoušky. Zažili jste nádhernou proměnu srdce!

A tím jste zvířili vlny v neviditelném světě. Překročili jste onu čáru poslušnosti. Těm, kdo ji překročili, Ježíš říká: „Prosil jsem ale za tebe, aby tvá víra neselhala.“ (Lukáš 22:32).

čtvrtek 11. prosince 2014

ZÁVĚREČNÝ PŘECHOD

"Jakmile kněží nesoucí Truhlu Hospodina, Pána vší země, stanou nohama ve vodách Jordánu, tehdy se jordánské vody rozdělí, takže se voda přitékající shora nahromadí na jednom místě.

Když pak lid vytáhl ze svých stanů, aby přešel Jordán, kněží nesli před lidem Truhlu smlouvy...
stáli nepohnutě na suché zemi uprostřed Jordánu, zatímco celý Izrael přecházel po suchu, dokud celý národ nepřešel Jordánem."(Jozue 3:13-14...17; B21)

Přejít Jordán je vlastně obraz, jak vejít do svobody v Kristu. Bůh nás vždy vyvádí z jedné reality, aby nás uvedl sám do Sebe! Nestačí uniknout ze satanovy moci, ven z vězení svázanosti; musíme také vejít do vzkříšeného Kristova života. Zde Kenaanská země nereprezentuje nebe, protože je to území duchovního boje. Je ale místo, kde Ježíš chce, abychom si užívali skvělost Jeho vítězství, místo potěšení, radosti a naplnění.

Když Izraelci přišli k Jordánu, už je nevedl oblakový sloup ve dne a ohnivý sloup v noci (Exodus 13:21), ale truhla smlouvy. Vidíme truhlu - obraz Ježíše - jak sestupuje do Jordánu, ponořuje se do smrti a říká: "Následuj mne!" Je to Ježíš, který nás zve, abychom byli pokřtěni v Něj.

Když děti Izraele vystoupily z Jordánu, vešly do země zaslíbené, která je obrazem přebývání v Kristu. "Lid vystoupil z Jordánu desátého dne prvního měsíce a utábořil se v Gilgalu u východního okraje Jericha." (Jozue 4:19, B21) Zde byli chráněni krví a vysvobozeni z moci nepřítele. Povstali do novoty života v Boží zemi oplývající mlékem a medem.

středa 10. prosince 2014

ZÍSKAL JSI PÁNOVO SRDCE?

"A vůbec všechno pokládám za ztrátu vzhledem k té nevýslovné hodnotě poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista!" (Filipským 3:8)

Získal jsi Pánovo srdce? Apoštol Pavel se zřekl své minulosti z tohoto důvodu: "Abych získal Krista!" Byl naprosto pohlcen Kristem, měl oči jenom pro Něj.

Proč by Pavel cítil potřebu "získat" Krista? Kristus se už přece zjevil jemu i skrze něj. A přesto Pavel usiluje o získání Kristova srdce a lásky.

Celá Pavlova osobnost - jeho služba, jeho život, jeho smysl života - byla totiž zaměřena jen na to, aby dělal radost svému Pánu a Učiteli. Všechno ostatní byly pro něj jen odpadky! Věřím tomu, že Pavel zůstal svobodný, aby se mohl více starat "o věci svého Pána, aby se líbil Pánu". (1.Kor. 7:32) A nabádal i ostatní, aby "svým životem dělali Pánu čest a radost" (Koloským 1:10)

Je to vůbec podložené Písmem, tohle "získávání srdce Ježíšova"? Vždyť jsme i tak objektem Boží lásky, nebo ne? Jeho láska se vztahuje na celé lidstvo. Ale je tu i jiný druh lásky - cit, jaký se objevuje mezi manželi - a který jen málo lidí zažije.

O takové lásce mluví Píseň písní, kde je Šalomoun vykreslen jako Kristus. V této pasáži Pán mluví o své nevěstě:"Srdce mé zajalas, má drahá nevěsto, srdce mé zajalas jediným pohledem, řetízkem jediným na hrdle svém. Ach, jak jsou krásná milování tvá... nad víno lahodnější..." (Píseň 4:9-10) Později říká:"Své oči odvrať ode mě, vždyť už jsem jimi přemožen!" (6:5) Jeho nevěsta odpovídá:"Já patřím svému milému a jeho touha patří mně! (7:11)

Věřím, že Kristovu nevěstu budou tvořit svatí lidé, kteří žijí tak poslušně a tak mile svému Pánu, že Jeho srdce bude zajato. Slovo "zajato" v tomto kontextu znamená "ukradené srdce". Kristovi následovníci zajmou Jeho srdce jediným pohledem (Píseň 4:9). A ten jeden pohled vyjadřuje jednotu mysli zaměřenou pouze na Krista.

úterý 9. prosince 2014

EGYPTSKÁ HANBA

V 5. kapitole Jozue byl Izrael na vrcholu své slávy a moci . Zakoušel neuvěřitelné zázraky, byl milován a zabezpečen, zatímco jeho nepřátelé „ztratili odvahu a pozbyli před Izraelci ducha” (Jozue 5:1). Druhý verš říká, že „v tom čase” - tj. v čase vítězství, požehnání, vedení a přízně, v čase, kdy se Izraelci chystali jít a zabrat zemi – Bůh v podstatě řekl: „Zadržte! Máme problém. Všechno vypadá dobře – vyhrajeme větší bitvy – ale jednu záležitost jste podcenili. Ve vašich srdcích je stále egyptská hanba a ta musí být vyťata a odhozena pryč.“

Jako by Bůh svému lidu říkal: „Trpělivě snáším vaše opětovná selhávání, vaše stížnosti, váš nekončící a stále přetrvávající chtíč. Desetkrát mne vaši otcové provokovali na poušti a já jim všechno odpustil. Když jsem tě nalezl chřadnoucího v železné egyptské peci, omyl jsem tě, zabezpečil jsem tě krví a osvobodil jsem tě od tvých nepřátel. Ty jsi ale po celou tu dobu měl v srdci skrytý hřích. Odmítal jsi odložit modly, které jsou útočištěm tvého srdce.

Prorok Amos potvrdil, že Izrael měl modlářské srdce: „Připravovali jste mi obětní hody a přídavné oběti po čtyřicet let na poušti, dome izraelský? Ponesete Sikúta, svého krále, Kijúna, své obrazy, hvězdu svého boha, to, co jste si udělali („Amos 5:25-26). To byla ta hanba: Po celou dobu, navzdory Boží lásce, ochraně, Božímu požehnání a vedení, nosili Izraelci v srdci cosi skrytého. I když zpívali Bohu chvály, v jejich nitru vládl jiný bůh.

Modly svých otců ukryli do svých zavazadel! Dokonce ani úžasný hlas svatého a bázeň budícího Boha je nedokázal přimět, aby se vzdali svých posvátných předmětů, svých zlatých egyptských obrazů. Chtěli jít a sloužit Bohu, a přitom stále lnuli k modlám. Hospodin byl až potud trpělivý, dal jim však ultimátum: „Půjdu pouze se svatým lidem. Před vámi leží svět radosti a pokoje, nemůžete však s sebou nést vaši hanbu. Skončete s ní! Naostřete si nože! Nevejde tam žádná tělesnost. Žádné modlářství! Žádné lpění na chtíčích! Žádná skrytá hanba!“

pondělí 8. prosince 2014

PŘIJMI POŽEHNÁNÍ MILOSTI by Gary Wilkerson

Mnozí dnešní křesťané si svůj život představují jako justiční váhy. Na jedné misce vah jsou jejich zbožné skutky a na té druhé je rostoucí hromada hříchů a selhání. Když si myslí, že v jejich životě převažují selhání, cítí povinnost více se modlit, více studovat Bibli a častěji chodit do církve. A přece žádné množství dobrých skutků nemůže vyrovnat jimi vytvořené váhy spravedlnosti.

Nedávno jsem sledoval klip se scénou u fastfoodu s okénkem pro řidiče. Když řidič dokončil svou objednávku, hlas na druhé straně se zeptal: „A co dál?“ Zahanbený řidič přidal ke své objednávce hranolky. Znovu se ozvalo: „A co dál?“ Vyjevený řidič přidal moučník. A hlas se zeptal znovu: „A co dál?“ Konečně řidič vykřikl: „Nic, nic, nic! Dál už nic.“

Takhle to vypadá s námi, když se pokoušíme dosáhnout Boží spravedlnosti. Čím více úsilí vynaložíme, tím více se blížíme k okamžiku, kdy jsme konečně přinuceni vykřiknout: „Nic, dál už nic.“ To vysvětluje, proč se tolik křesťanů cítí vyčerpáno při samotné myšlence na službu Bohu. Pavel jejich úsilí nazval „mrtvými skutky“ z jednoho důvodu: Jejich přístup nikdy nevyprodukuje spravedlnost ani radost, nýbrž pouze vyčerpanost a trápení. V tom není žádný život – pouze smrt – protože to není Kristovo evangelium.

Pavel píše: „Proviněním Adamovým se smrt zmocnila vlády“ (Římanům 5:17). Jestliže ti vládne smrt – jestliže neseš závaží neustálých pocitů viny, jestliže nic z toho, co činíš, není nikdy dost dobré – potom nasloucháš starému hlasu Adamovy přirozenosti. Ze staré přirozenosti vyvěrá každý tělesný pokus usmířit si Boha, který je v rozporu s tvou identitou v Kristu.

V tomtéž verši Pavel dodává: „Ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti...“ Jak získáme tuto spravedlnost? Pavel nám říká v další větě: „Ti, kdo to přijmou, budou kralovat nad hříchem a nad smrtí skrze toho jednoho, Ježíše Krista.“ Je nám dáno, abychom kralovali nad každým hříchem – nikoli vlastním úsilím, nýbrž skrze jednoho člověka, Ježíše. A tak nás Kristus nabádá: „Proč nevezmeš ty váhy, které sis sám vytvořil, a nesložíš je pod kříž? Nikdy jsem tě nepovolal, aby sis mne usmiřoval. Povolal jsem tě, abys činil jedinou věc: přijal mé požehnání milosti.“

sobota 6. prosince 2014

MEČEM ZA HOSPODINA by Carter Conlon

„Na začátku půlnoční hlídky, právě když se rozestavěly stráže, došel Gedeon se stovkou mužů k okraji tábora. Vtom zatroubili na rohy a rozbili džbány, které si nesli. Všechny tři oddíly zatroubily na rohy a rozbily džbány. V levé ruce drželi pochodně, v pravé beraní rohy a křičeli: ‚Mečem za Hospodina a Gedeona!‘ A jak tam stáli seřazeni okolo tábora, celý tábor začal zděšeně pobíhat a s křikem prchat.“ (Soudců 7:19-21).

Celý nepřátelský tábor uprchl před Gedeonem a jeho třemi sty muži! Za zvuku trumpet Izraelité rozbili džbány –čímž chtěli vyjádřit, že lámou veškeré lidské uvažování, veškeré lidské slabosti, všechen smysl pro sebenenávist a nehodnost. Všechno porozbíjeli a pozvedli pochodně, které byly v hliněných nádobách, ty byly symbolem Boží moci.

Oni křičeli: „Mečem za Hospodina a Gedeona.“ To poukazuje na Boží moc skrze lid, který v něho věří. Pokud se totiž rozhodnete, že na veřejném místě povstanete a nedovolíte, aby Boží svědectví zůstalo skryto, učiní Bůh pro Vás to stejné, co učinil pro Gedeona a jeho armádu – vnese do nepřátelských řad zmatek! Písmo nám říká, že Midiánci začali bojovat proti sobě navzájem. Nastal zmatek, protože se opět znovu ukázalo jasné Boží svědectví tady na zemi - skrze osoby, které jednoduše věřily Bohu navzdory své slabosti.

A stejně neuvěřitelné vítězství je Vám k dispozici i dnes. Vše, co k tomu kdy bylo zapotřebí – ať už pro jednotlivce nebo snad deset, dvacet, padesát nebo sto jedinců – je povstat a prohlásit: „Důvěřuji Bohu! Věřím, že Bůh dokáže můj život obrátit a proměnit. Věřím, že dokáže do mého srdce vložit soucit, abych se stal hlasem této generace. Věřím mu i přes svůj nedostatek. Vím, že toho nemám moc co přinést, ale věřím, že Bůh mi poskytne vše, co potřebuji.“

Dokonce ještě i dnes si dokážu představit, jak se peklo třáslo, protože nepřítel moc dobře ví, co se bude dít, pokud se ty i já odvážíme tomuto věřit!

__________
Carter Conlon se připojil k pastorům církve Times Square Church v roce 1994 na vyzvání zakládajícího pastora, Davida Wilkersona, a roku 2001 byl jmenován do úřadu vyššího pastora. Je to silný a soucitný vedoucí, častý mluvčí na konferencích pastorů a vedoucích, které jsou pořádány po celém světě organizací World Challenge.

pátek 5. prosince 2014

OSTRÝ NŮŽ

John byl pastýřem sedmi církvím v Asii a skrze zjevení mu Ježíš ukázal skryté hříchy tohoto lidu. Jan je považoval za milované děti Boží: „Ten, který si nás zamiloval, který nás osvobodil od našich hříchů svou vlastní krví. (Zjevení 1:5). Oni se stali „králi a kněžími svému Bohu“ (verš 6). „V den Páně jsem byl ve vytržení Ducha a uslyšel jsem za sebou mocný hlas, jako zvuk polnice.“ (verš 10). Spatřil Ježíše, kterému „z úst jakoby vycházel ostrý dvojsečný meč.“ (verš 16).

Před milovanou, krví obmytou církví se objevil ostrý nůž! A i přes všechno jejich dobro, tvrdou práci a lásku, Bůh je zastihl, jak lačnili.

Ve Zjevení 2. kapitole popisuje Jan nádherný sboru v Efezu. Byli trpěliví a pracovití; nenáviděli zlé skutky, ale již nebyli tak zapáleni – postupně chladli. Ztráceli tu doběla rozžhavenou lásku k Ježíši a upadali do letargie. Ježíš prohlásil: „Nebudeš-li činit pokání, přijdu k tobě a pohnu tvým svícnem z jeho místa.“ [Nebudeš pomazaný] (verš 5). Pergamonský sbor na tom byl takto: „Vím, že se držíš mého jména a nezapřel jsi mou víru ani v těch dnech, kdy byl Antipas, můj věrný svědek, zabit u vás, kde bydlí satan.” (viz 13. verš). Ale tohle bylo úplně špatně: pomalu se vkrádalo falešné učení a démonské doktríny se zde začaly pomalu zabydlovat. Ježíš řekl: „Proto čiň pokání. Jinak k tobě brzy přijdu a budu s vámi bojovat mečem svých úst.“
Jezabelin duch se vkradl do sboru v Thyatirech, přestože mezi nimi byla spousta charitativních sloužících, kteří byli plní víry, trpělivosti a činili dobré skutky. Této církvi Ježíš řekl: „Vydám je velikému soužení, nebudou-li činit pokání ze svých skutků.“ (verš 22).

Sbor v Sardách měl pověst živé církve, Ježíš jim však řekl: „podle jména jsi živý, ale jsi mrtvý“ (Zjevení 3:1). Nezbývalo jim už mnoho spirituality, neboť jejich srdce nebyla dokonalá vůči Pánu. Přesto se stejně jako mnoho dnešních církví domnívali, že jsou plní života. Pouze ti, kteří kráčeli v Duchu věděli, že ve skutečnosti jsou mrtví.

Ježíš se objevil s ostrým nožem a všechny je podrobil svému příkrému slovu. Tohle je pravá láska!

čtvrtek 4. prosince 2014

ODSTRANĚNÍ EGYPTSKÉ POHANY

„Vyrob si kamenné nože a znovu obřež syny Izraele. Jozue si tedy vyrobil kamenné nože a obřezal syny Izraele u Gibeat-aralot, totiž Pahorku předkožek“ (Jozue 5, 2 – 3).

Nehodlám zde rozvíjet teologickou diskuzi o obřízce, ale tento starodávný zvyk má pro dnešní církev velký význam. Jak bolestivý zážitek to pro Izraelce musel být, když si nechali odstranit předkožky ostrým nožem na znamení světu, že se v úmluvě věrně zavázali Bohu. Tito lidé se narodili na poušti a dosud nebyli obřezáni. A poté, co k obřízce došlo, byli několik dní slabí a bezmocní.

Nechat se obřezat dnes znamená podvolit se ostrému Slovu Božímu! „Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než každý dvojsečný meč“ (Židům 4, 12).
Bible říká, že Boží Slovo obřezalo naše srdce. „Pravý Žid není ten, kdo je jím zjevně, a pravá obřízka není ta zjevná na těle. Skutečným Židem je ten, kdo je jím v nitru a má srdce obřezané Duchem, ne literou. Takový dojde chvály, nikoli od lidí, ale od Boha (Římanům 2, 29). Existuje i obřízka, „již nelze vykonat ručně; jde o odložení tělesné přirozenosti, o obřízku Kristovu“ (Koloským 2, 11).

Každý z nás má v sobě „egyptskou pohanu“, která musí být odvalena – vše, co je z našeho těla. A Boží Duch nám odřezává všechny naše chtíče a vše, kde v nás vládne ten zlý: když Boží pomazaní kážou Boží Slovo v moci a síle Ducha svatého, stává se z něj ostrý nůž! I dnes existují služebníci jako byl Jozue a Bůh jim dal pokyn, aby přivedli tento krví spojený, zachráněný, vykoupený a vzkříšený lid pod nůž Jeho Slova, aby jim mohl odstranit veškeré stopy modlářství a kompromisu.

středa 3. prosince 2014

ROZSÉVAČI POSLEDNÍCH DNŮ

Pán bude hostit mnoho poslušných rozsévačů v posledních dnech!

„Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána‘ (Matouš 25,20-23)

Chci vám dokázat, že opravdová Kristova církev nebude chodit s nářkem! Nezničí ji ani nezchromí žádná špatnost. Nebude to církev slabá ani zmatená a žádné démonické síly ji neporazí. Ne! Toto podobenství dokazuje, že Bůh bude mít na konci bohatou a slavnou žeň! Dva ze tří Ježíšových služebníků přinesou k Poslednímu soudu mnoho ovoce a přijdou plni radosti – radosti z velké sklizně. Nebudou těmi, co to zvládnou jen tak tak. Místo toho řeknou: „Mnoho jsem získal! To, co mi Bůh dal, se zdvojnásobilo.“ Nesejdou na scestí a nezahynou, ale budou „dobří a věrní“. Nebudou zdeptaní, v depresi a sklíčení, nýbrž budou mít radost u Pána.

Ježíš je „člověk, který je na cestě do daleké země“ (viz Matouš 25,14), který se „po dlouhé době“ (viz Matouš 25,19) vrátí a zavolá své služebníky k účtování. Těmi služebníky jsme my, „Jeho vlastní“, a hřivny představují míru milosti a zjevení Krista, které jsme dostali. Jsme povoláni jít a rozsévat toto zjevení. Někteří mají větší zjevení Ježíše než jiní – ale rozsévat musí všichni.

úterý 2. prosince 2014

ŽÍT KRISTŮV ŽIVOT

"Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.......To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy." (Jan 1:1; 14, Bible 21)

Nakolik se Slovo stalo tělem? Zcela! "V něm je tělesně přítomná veškerá plnost božství" (Kol 2:9, B21). Jak tedy žijeme z každého slova, které vychází z Božích úst? Máme blok a tužku, zapisujeme si každé Ježíšovo nařízení, pak na sobě pracujeme, abychom slovo splnili, dokud nezvládneme všechno? Milovaní, dokonce po všech těch letech kázání, stále neznám všechna Pánova vzácná nařízení!

Jak to vidím já, je pouze jedna cesta jak Pána potěšit: Dej Mu svoje tělo - odstav svoje já na bok - a dovol Ježíši, aby v tobě žil Jeho život. Pavel říká "Jsem ukřižován s Kristem. Nežiji už já - Kristus žije ve mně! " (Ga 2:20, B21). Nemluví tady o mystickém duchovním životě, který probíhá v jeho mysli. Ne! Pavel pokračuje ve stejném verši, "Svůj život v tomto těle žiji ve víře v Božího Syna, který si mě zamiloval a vydal za mě sám sebe."

Pán nás vede do nádherné, dobré země, která oplývá mlékem, medem, olejem a vínem - duchovními požehnáními v Kristu, na která nás Bůh připravuje. Když máme tělo, pak mrtvé, ukřižované, pokořené a závislé, Kristus je vlastní a žije Jeho život v nás a skrze nás. Bůh nepracuje skrze tělesnost, ani ne skrze "dobrou" tělesnost! On pracuje pouze skrze Svého Syna Ježíše!

Pavel byl "dobrý" člověk - svatý, neposkvrněný, dodržoval Boží nařízení. Ale tento "dobrý" Pavel musel každodenně umírat, aby Kristus v něm mohl konat Svoje dílo a žít v něm Svůj život. Pro Pavla bylo klíčem: Už ne já, ale Kristus - denně svlékat Pavla a oblékat Krista. Ještě tolik z nás nechce žít Krista, chceme Jej nosit, jen když se nám to hodí, svlékat a oblékat Jej jako oblek!

Žít Krista není komplikované. Nejprve musíš chtít Jeho život celou svojí bytostí. Potom musíš zanechat svojí cesty a otočit všechno směrem k Němu v důvěře, že On tě bude vlastnit se vším všudy. Nakonec musíš uvěřit, že nakolik vyprázdníš sám sebe, natolik On tě naplní Sám Sebou!

pondělí 1. prosince 2014

PRAVÁ VÍRA by Gary Wilkerson

Ve Starém zákoně, David nikdy neměl vstoupit do chrámové nejsvětější svatyně. Ale vstoupil a tato zkušenost se odrazila v mocném žalmu, který si lidé říkají dodnes: "Ve skrýši Nejvyššího kdo přebývá, ve stínu Všemohoucího bude spočívat." (Žalm 91:1)

I když David šel, kam chodit neměl, vyvolalo to v něm myšlenky na úžasné zjevení Boží přítomnosti na zemi. Chci tím říct: mnoho svatých v celé historii obešlo svou beznadějnou situaci čistou vírou, když svým úpěnlivým voláním k Bohu uspíšili Jeho kalendář.

Jedním z těch lidí byla žena, pohanka, která vyhledala Ježíše, aby uzdravil její dceru. "Jedna kananejská žena z toho kraje šla za ním a křičela: Pane, Synu Davidův, smiluj se nade mnou! Má dcera je hrozně posedlá ďáblem." (Matouš 15:22) Tato žena přišla za Ježíšem s palčivou potřebou - její dcera byla týraná démonickou silou. To Ježíše ale k jednání nepřimělo. "On jí však neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a prosili ho: Pošli ji pryč, když za námi pořád křičí." (15:23)

Ale žena se nenechala odehnat, zůstala a dále je obtěžovala svojí žádostí, odmítala odejít. Jestli trochu znáš Písmo, víš, že Ježíš řekl několik podobenství, která chválí takovou výdrž. "Klepejte. Žádejte. Hledejte. Bůh odmění vaši víru.

Bylo by pro tu ženu lehké se vzdát. Ale ona vytrvala a konečně jí Ježíš řekl, "Není správné vzít chleba dětem a hodit ho psům" (15:26) Poukázal tak na přednost, kterou měli Židé před pohany. Její odpověď mi přijde úžasná: "Ano, Pane, ale i psi jedí zbytky ze stolu svých pánů." (15:27) Vlastně říkala, "Ježíši, jestli mluvíme o moci z nebe, každý drobek je dostatečný."

A měla pravdu. Drobky, které padají od Božího stolu, jsou dost na to, aby pokryly každou potřebu tady na zemi. A ona věřila, že i ten nejmenší zbyteček její dceru úplně uzdraví. Příteli, tohle je pravá víra! Tato žena nežádala bázlivě. Žádala ve víře v Boží dobrotivost a v přesvědčení, že i nejmenší drobek Jeho slávy je dost na zázračné uzdravení.