pondělí 29. června 2015

SPOČINUTÍ V NĚM by Gary Wilkerson

Pod tlakem si většina z nás znovu a znovu opakuje své potřeby: „Kéž bych měl tohle. Kéž bych jen mohl pracovat na této slabosti.“ Ježíš nám ale říká, abychom se neupínali ke svým potřebám, nýbrž k tomu, kdo nás zaopatřuje. „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“ (Matouš 6:25-27).

Když měl starozákonní král Ása problémy, upnul se na svého ochránce, a nikoli na problémy. Když bylo království obklopeno silným nepřítelem a nebyla žádná zjevná naděje, Ása se modlil: „Hospodine, nevím, co mám dělat, mé oči jsou ale upřeny na tebe“ (viz 2. Paralipomenon 14:9-12).

Ježíš nám ukazuje, že máme vprostřed zkoušek vzdávat díky. Při velkém nedostatku pokrmu, s maličkou hromádkou ryb a s trochou chleba, Ježíš vzdal díky Bohu: „Pak vzal (Ježíš ) chleby, vzdal díky a rozdával“ (Jan 6:11).

Ježíš poděkoval Otci předtím, než byla tato potřeba naplněna – a následoval zázrak: „Když se nasytili, řekl svým učedníkům: Seberte nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar! Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly. Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ (6:12-14).

Tvoje situace nezávisí na tvých zdrojích – závisí na Božích zdrojích. „Můj Bůh vám dá všechno, co potřebujete, podle svého bohatství“ (Filipským 4:19).

Možná z celé své duše voláš, aby Bůh uspokojil tvé potřeby. Teď není čas na posuzování tvých selhání; místo toho je čas, aby sis připomněl Boží dobrotivost. Je čas přestat si dělat starosti se svými obrovskými potřebami a místo toho vzdát Bohu díky. Je čas čerpat sílu od své rodiny víry, jestliže tuto sílu nemáš. Spočiň v ujištění, že tvůj Bůh ti ve tvém životě ukáže svou velikost. Věř tomu – a nalezni v něm spočinutí!

sobota 27. června 2015

POSTAVENÍ OLTÁŘE by Claude Houde

Znovu si připomeňme Abrahama. Má pro nás poselství. Chce nás naučit, jak si znovu vybudovat víru. V odpovědi na Boží povolání a zaslíbení - „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě“ (Genesis 12:1-2) - Abraham učinil cosi zvláštního a významného – postavil Hospodinu oltář (viz Genesis kapitoly 12 a 13).

Oltář byl svědectvím, veřejným prohlášením, slibem. Bylo to, jako by Abraham říkal: „Toto je vyjádření mé víry. Chci, aby každý, kdo uvidí tento oltář, věděl, že se nestydím prohlásit, že patřím Bohu. Věřím v něho i v jeho zaslíbení.“

Pojetí „Hospodinova oltáře“ bylo za dnů Abrahama v židovské kultuře velice silné, vážné a zavazující. Ve skutečnosti „postavení oltáře“ znamenalo chodit s Bohem v upřímnosti, opravdovosti a vážně; být upřímný a činit rozhodnutí před Bohem celým svým srdcem, v pravdě a oddanosti.

Velice dobře si uvědomuji, že mnozí ze čtenářů tohoto duchovního zamyšlení mají srdce upřená na Boha. Nikoli, aby se tím chlubili. Upřímně touží líbit se Bohu, poslouchat ho a žít podle jeho vůle a jeho Slova. Jsou ryzí; jejich zasvěcení je upřímné.

Postavili jste vašemu Bohu oltář víry, modliteb, štědrosti, odpuštění a posvěcení. Máte živou víru, že „ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista“ (Filipským 1:6). Nade všemi poctami, kariérou, úspěchy a povýšeními, kterých můžete dosáhnout na této zemi, vystavíte Bohu oltář, budete-li denně naslouchat Božímu hlasu, který říká: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Vejdi a raduj se u svého pána“ (Matouš 25:21).

__________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church - Církev nového života) v Montrealu v Kanadě, častý řečník na konferencích Expect Church Leadership Conferences organizovaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením vzrostla New Life Church z hrstky lidí na více než 3 500, a to na území Kanady, kde je jen málo úspěšných protestanských církví.

pátek 26. června 2015

PLNĚ MU DŮVĚŘUJTE

Milovaní, Bůh nás nespasil jen proto, abychom se mohli navěky vyhřívat na výsluní Jeho dobroty, milosti a slávy. Měl věčný záměr, když si vyvolil každého z nás, a ten záměr přesahuje každé požehnání, obecenství a zjevení. Faktem je, že Bůh stále podává ruku ztracenému lidstvu. A hledá věřící a důvěřující lidi, ze kterých může vytvořit ty nejlepší nástroje k evangelizaci.

Náš Bůh nepoužívá anděly, aby svědčili o Jeho slávě. Používá své lidi. Touží z nás mít svůj vyvolený rod (1.Petr 2:9). Chce dokázat své Slovo na našich životech, aby nám svět věřil, až ho budeme hlásat. Chce nevěřícím národům představit věrný lid, který zažil těžké časy, byl zlomen těžkými zkouškami, ale přesto Mu stále důvěřuje.

Vidíme Boha, jak hledá takový lid v časech Gedeona. Když Gedeon svolával dobrovolníky k boji proti Midiáncům, přišly tisíce Izraelců. Ale Pán řekl Gedeonovi: "Máš příliš velké vojsko. Nemohu jim vydat Midiánce do rukou... k vojsku provolej: Kdo má obavy nebo strach, ať se vrátí domů a odejde z pohoří Gilboa!" (Soudců 7:2-3)

Bůh říkal Gedeonovi, "jestli je tu někdo, kdo se bojí, ať se vrátí domů. Nenechám si armádu nakazit strachem." Bůh vlastně posílal pryč dobrovolníky pro své vojsko. V jednu chvíli bylo posláno pryč 22 tisíc vojáků, Gedeon tak snížil počet na 10 tisíc, ale Bůh mu přesto řekl, že je jich stále moc. Nakonec byl spokojen s 300 prověřenými vojáky.

Tohle by nám mělo něco napovědět. Když Bůh hledá své posly evangelia, nespokojí se s církví, v jejíchž lavicích sedí ustrašení a pochybovační lidé. Ani nebude hledat mezi silnými náboženskými organizacemi nebo vysoce vzdělanými teology. Bůh samozřejmě používá organizace i vzdělance, ale ti sami o sobě nejsou zárukou, že budou dobrými a prověřenými Božími posly.

čtvrtek 25. června 2015

NEPOCHYBUJME O BOŽÍ VĚRNOSTI

Ze všech hříchů, které můžeme spáchat, je pochybnost tím, který Bůh nejvíce nenávidí. Podle Starého i Nového zákona Pána naše pochybnosti rmoutí, dráždí, působí Mu velkou bolest. Zářný příklad můžeme vidět ve starém Izraeli poté, co Bůh zachránil svůj lid z rukou faraona.

Žalmista naříká: „Zhřešili jsme jako už naši otcové, zkazili jsme se a jednali jsme zle. Naši otcové v Egyptě nepochopili divy tvé! Na velikost tvé lásky nepamatovali, u Rudého moře Nejvyššího dráždili“ (Žalm 106, 6).

Pisatel tu vyznává strašný hřích Izraele. Co spáchali? Pochybovali, že je Bůh bude ochraňovat, i když před nimi u Rudého moře udělal neuvěřitelný zázrak.

Žalmista chce, abychom si představili Boží lid, jak stojí na vítězné straně moře a raduje se. Pán zrovna předvedl jeden z největších zázraků v historii lidstva, když Izrael zachránil z moci Egypťanů. A přesto, jak ti samí lidé reagovali, když čelili novým těžkostem? Pochybovali o Boží věrnosti.

Pisatel tu prostě říká: „Věřili byste tomu? Náš Pán pro nás dělá nadpřirozené věci. Ochránil nás před nepřáteli. A přesto jsme Mu i po tom neuvěřitelném zázraku nedůvěřovali. Jak můžeme Boha takhle dráždit?“

Úplně jiný příběh byl, když stál Izrael na vítězné straně moře. Zpívali a tančili, když viděli, jak se silná egyptská armáda topí v záhubě: „Rudému moři pohrozil, a vyschlo, provedl je hlubinami jako po poušti! Zachránil je před jejich soky, vykoupil je ze spárů nepřátel. Voda se zavřela nad jejich trýzniteli, ani jediný z nich neutek. Tehdy věřili jeho zaslíbením, tehdy ho chválili zpěvem“ (Žalm 106, 9-12).

Izraelci zpívali správnou píseň – píseň chval všemohoucímu Bohu – ale zpívali ji na špatné straně moře. Každý se umí radovat a zpívat poté, co zvítězí. Ale Izrael těžce zklamal na zkušební straně Rudého moře. Tam Bohu nedůvěřovali vůbec.

středa 24. června 2015

OPRAVDOVÁ DUCHOVNÍ AUTORITA

Mnozí z nás si srovnávají moc s něčím viditelným, hmatatelným, třesoucím se. Avšak toto neplatí pro duchovní autoritu. Petr říká, že Hospodin svěřuje duchovní autoritu „tomu, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné.“ (1. Petrův 3:4)

Řecké slovo, které Petr používá pro skromnost znamená mírnost. A slovo použité pro pokoj znamená jistý, nerušený. Petr mluví o srdci, které je vždy pokojné svým místem v Kristu. Takové srdce má opravdovou duchovní autoritu.

Pochopitelně, toto ruší každou světskou filozofii o moci a autoritě. Svět nám říká, „Prosaď se! Využij moc skrze vydírání. Navaž oční kontakt, použij jazyk těla, přinuť druhé mrknout. Postav před sebe své potřeby jako prioritu.“ Vidíme se tento postoj zrcadlit na obálkách současných hudebních alb. Členové kapel se mračí, vyhrožují, „naváží se do tebe“. Myslí si, že jim tato póza zaručuje autoritu. 

Náš postoj jakožto věřících lidí je úplně jiný. Sledujeme moc a autoritu pouze za jedním účelem; abychom přiměli satana bojovat. Chceme být schopni čelit jeho útokům v našich životech, v naší církvi, v našich rodinách. A musíme přiznat, že bez ducha skromnosti a pokoje v našem srdci nemáme žádnou skutečnou moc.

David píše, „ tvoje pravice mě podepírá, tvá mírnost mé síly rozmnožila“ (Žalm 18:36) Fráze „mé síly rozmnožila“ tady znamená „hojně zvětšila můj soucit pro druhé“. David prohlašuje, „Pane, tvá mírnost ke mně zvýšila mou vlastní kapacitu pro slitování.“
Přemýšlej nad tím, co tady David říká. Tento král pochyboval o Boží věrnosti Izraeli. Spáchal cizoložství a poté dokonce zabil muže, aby zakryl svůj hřích. A přesto Bůh Davidovi prokázal neuvěřitelnou milost a odpuštění.

David byl uchvácen tím, jak mírný a milující k němu Hospodin během tohoto hrozného období byl. A teď prohlásil, „Bůh byl tak něžný, když se mnou zacházel. Jak bych mohl být tak tvrdý na někoho, kdo prochází tím, co jsem si zakusil i já? Boží milost vůči mně zvětšila mé srdce, a tak chci teď i já prokázat něžnost druhým – mé manželce, mým dětem, všem.“

úterý 23. června 2015

NAŠE NITRO

V Římanům 7:22 Pavel mluví o našem nitru. Korintské církvi Pavel napsal: „Ačkoli navenek podléháme zkáze, uvnitř se obnovujeme den co den.“ (2. Korintským 4:16). Vskutku existují dvě takové vlastní já v každém z nás. Existuje jak vnější, tak i vnitřní, skrytý člověk. Náš zevnějšek je vždy vystaven ostatním. Ale naše nitro zná jen Bůh. Tento vnitřní člověk se nestaví na odiv. Sídlí tam, kde nikdo jiný nemůže vidět dílo, které v něm probíhá. A Duch svatý na něm neustále pracuje, posiluje a připravuje jej na to, aby získal pravou duchovní autoritu.

Petr objasňuje tuto dualitu v nás na příkladu jisté ženy. Tato žena je navrch pokryta nádherou, má nejposlednější účes a všechny typy šperků, prstenů, náramků, řetízků. Je to žijící, dýchající příklad těla přitahující tělo.

„Vaše krása nespočívá ve vnějších věcech – v okázalých účesech, zlatých špercích a nádherných šatech – ale ve vašem srdci. Ozdobte své nitro nepomíjivou krásou krotkého a pokojného ducha, který je před Bohem velmi vzácný.“ (1. Petr 3:3-4).

Je jasné, že tu Petr mluví o odpadlé církvi. Tato církev je vedena v těle, založená na vnějším vzhledu. Nemá žádnou vnitřní svatost ani žádnou skutečnou autoritu. Je tragické, že mnoho křesťanů je přitahováno právě takovouhle církví. Líbí se jim povrchní bohoslužby, které nemají nic z Boží skutečné slávy.

Prosím, nerozumějte mi špatně: Petr nepožaduje po žádné ženě, aby zahodila svá malovátka. Spíš říká: „Chceš-li se pohybovat v duchovní autoritě, tak se přestaň snažit zapůsobit na jiné tím, jak jednáš nebo vypadáš. Místo toho se zaměř na své nitro. To je jediný způsob, jak získat Kristovu autoritu.“

pondělí 22. června 2015

BŮH NA TO STAČÍ by Gary Wilkerson

Před více než sto lety přišel jeden francouzský vynálezce s úžasnou novinkou, které se říká film. Objevil, že když uspořádá řadu fotografií a rychle s nimi pohybuje před jasným světlem, působí to, jako kdyby se mu před očima odehrával skutečný život.

Tento vynálezce věděl, že stojí před něčím speciálním, a tak naplánoval premiéru, ze které se stalo jedno z nejslavnějších veřejných promítání filmu v historii. Když hodnostáři a hosté naplnili hlediště, očekávání bylo vysoké. Ten film, „Příjezd vlaku do stanice La Ciotat“, trval jen padesát vteřin, ale měl mocný účinek – vlastně až příliš mocný. Ukazoval vlak, který se řítí přímo na kameru, a někteří historici uvádějí, že když to lidé uviděli, začali panikařit. Byl to úplně nový zážitek a oni si mysleli, že skutečný vlak se je chystá přejet!

A přesto to byla iluze! Ti lidé byli přesvědčení, že jsou v ohrožení života, i když ve skutečnosti jediné, co zažívali, byl kouř a odrazy.

Satan na nás hraje stejnou hru pokaždé, když zkouší naši víru. V takových chvílích nám připadá, že naše prostředky nestačí na naše potřeby. Vypadá to, jako kdyby sen, který nám byl dán Bohem, byl zničen neřízeným vlakem. Tohle je ten moment, kdy ďábel řekne: „Je konec. Je toho na tebe příliš.“ Ale tahle „skutečnost“, kterou nám Satan předkládá, je jenom zdánlivá. Pravdou je, že Ježíš je větší než jakékoliv utrpení, se kterým se setkáme. On drží naši skutečnost ve svých rukou a touto skutečností je vítězství.

Když musíme čelit vznikajícímu problému a všechno se zdá ztracené, Ježíš nám neříká, abychom uprchli, ale abychom „se posadili“ (viz Jan 6:10).

Když Ježíš stál před obrovským hladovým davem, „sám totiž věděl, co chce učinit“ (Jan 6:6). Kristova sebedůvěra se zakládala na tom, že znal Boží skutečnost v každé situaci. Proto přikázal svým učedníkům, „Zařiďte, ať si ti lidé sednou, protože Otec si s touhle nouzí poradí. Je čas mu věřit, že nám poskytne všechno, co tato situace potřebuje.“

Příteli, Bůh stačí na každou situaci, se kterou se můžeme setkat.

sobota 20. června 2015

ZAPRODÁN JEHO LÁSCE by Nicky Cruz

Od chvíle, kdy jsem dal své srdce Ježíši, jsem věděl, jak málo jsem schopný do našeho vztahu přinést. Je tolik lidí, kteří jsou talentovanější než já, umí lépe kázat, mají větší znalosti z teologie. Lidé, kteří mohou k Ježíšovým nohám položit větší dary než já. Ale já dávám srdce, které je zcela zaprodané Jeho lásce! Mám tak rád Ježíše, že mám někdy pocit, jako by mi měl hrudník vyskočit z těla. Moje kosti nejsou dost velké na to, aby mohly obsáhnout mou chválu. Moje slovní zásoba nedokáže vystihnout hloubku mého uctívání! Má slova nemůžou dostatečně popsat lásku a oddanost, kterou cítím v srdci. Jsou chvíle, kdy pláču v agónii, protože nejsem schopen plně projevit svou lásku!

Když čtu Davidovy žalmy, cítím, že měl s Bohem podobný vztah. Chtěl bych být jako on schopen vyjádřit své city k Bohu tak krásně a výmluvně. Chtěl bych umět psát jako on. Hrát na harfu jako on. Nemůžu říct, že bych měl jeho talent, ale myslím si, že mám jeho srdce. Vím, čím procházel. Dokážu si představit, co asi cítil, když seděl sám ve svém studeném, tmavém paláci a toužil po jednodušších dnech. Toužil po Boží blízkosti a milosti.

A proto ho Bůh tak miloval. Proto Bůh nazval Davida mužem podle Svého srdce. Umíte si představit větší kompliment? Napadá vás, jaké Boží slovo o někom by mělo větší váhu? Bůh miloval Davidovo srdce. Spojil se s ním. Ti dva byli jedno tím nejintimnějším a nejsilnějším způsobem. Bůh měl vztah s Davidem ne kvůli tomu, jak vypadal, co dělal nebo jak byl silný. Ale kvůli jeho srdci a lásce v jeho duchu.

Existuje snad vyšší úroveň spojení s naším Stvořitelem? Může se člověk více přiblížit k Bohu, než když s Ním sdílí i ty nejskrytější myšlenky v srdci? Netoužíme snad všichni po tom, aby nám Bůh řekl: „Miluji tvoje srdce“?

__________

Nicky Cruz, mezinárodně známý evangelista a plodný autor, který se obrátil k Ježíši Kristu od života v nenávisti a zločinnosti poté, co potkal v roce 1958 v New Yorku Davida Wilkersona. Příběh o jeho dramatickém obrácení poprvé zazněl v knize Davida Wilkersona Dýka a kříž a pak jej později popsal sám Nicky ve svém bestselleru Utíkej, malý, utíkej. 

pátek 19. června 2015

SPRAVEDLNOST VÍRY

David prohlásil, „nebudu se bát ničeho zlého“ (Žalm 23:4) David uvnitř zůstal nehybný, nerušený v srdci, ať už na něj satan házel cokoliv. Proč? Protože byl v plném klidu a věřil Bohu, že On vykoná své Slovo.

David byl schopný říct, „Měl jsem zjevení Otcovy lásky a trpělivosti chované ke mně. A proto už nepřijmu žádné další lži od toho zlého. Znám lepší věci než mu naslouchat, protože Duch svatý mě vyškolil. Ať si přijdou bouřky nesnází, ať všichni zlí zuří, ať nepřátelé povstanou na všech stranách. Ať se na mě dívá nemoc a dokonce i smrt. Mé srdce je v klidu, protože vím, že všechny věci jsou v rukou mého Otce. A On vše činí pro mé dobro.“

Naproti tomu, ručně psaní křesťané nemají žádnou autoritu. Vše, co si myslí, je, „Proč by to Bůh dopustil? Co budu dělat?“ Jejich životy jsou plné chaosu, strachu a mumlání, protože přišli o všechny zdroje. Vše zanedbávali, aby ve svých srdcích skryli Boží Slovo, a tak se na Něj nedokáží obrátit v časech krize.

Ta jediná spravedlnost, která zastraší satana, je spravedlnost víry. „Spravedlnost vytvoří pokoj, spravedlnost zajistí klid a bezpečí navěky.“ (Izajáš 32:17) Nemůžeš stát proti satanovi prostě proto, že už nepiješ nebo neužíváš drogy. Můžeš žít naprosto podle katalogu, který nám diktuje, co máme a co nemáme, ale toto není podstata Boží spravedlnosti. Spravedlnost znamená věřit, že to, co Bůh říká, je pravda a zasvětit tomu svůj život. Tak je to jednoduché.

Když Izajáš říká, „spravedlnost zajistí klid a bezpečí navěky“, hebrejské slovo pro bezpečí znamená důvěra. Jednoduše řečeno, víra v Boží zaslíbení o odpuštění v nás vytváří neotřesitelnou důvěru. Stále můžeme být vážně pokoušeni, ale víme, že Ježíš na nás pracuje.

Ve zkratce, duchovní autorita je toto: Kráčím v plném ujištění o spolehlivosti Božího Slova. Dělám, co říká, podrobuji se každému příkazu. A má víra v Jeho Slovo ke mně ukládá mé srdce do klidu. Satan už nesetrvává v mé přítomnosti. Pouze musím říct, „Bůh tě kárá, satane, „ a on uteče.

čtvrtek 18. června 2015

ZÍSKÁNÍ DUCHOVNÍ AUTORITY

Když byli učedníci vůči nepříteli bezmocní, Ježíš jim řekl, že moc nad satanem přichází jenom skrze modlitbu a půst. Proč je tomu tak? Věřím proto, že Bůh chce čas, aby mohl pracovat na našem vnitřním člověku. Chce, aby naše srdce bylo zcela naladěné na Něj. Jednoduše nemůžeme získat žádnou autoritu bez toho, abychom s Ním měli neustálé obecenství.

Jak vůbec můžeme očekávat, že vyženeme satana z našich sborů, domovů, problematických dětí, když se nemodlíme? Jak rodiče mohou očekávat, že Bůh do nich vloží duchovní moc, když se hádají, bojují a pomlouvají před svými dětmi? Jak mohou očekávat, že budou vládnout autoritou, když jdou ven se opít, a potom vzplanou hněvem když zjistí, že jejich děti kouří?

Ježíš mohl odvážně říci: "Již s vámi nebudu mnoho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa. Proti mně nemá vůbec nic." (Jan 14:30). Pokud toto nemůžeš říci také, zůstaneš bezmocný. Satan bude nekontrolovatelně pobíhat po tvé domácnosti.

Petr nám dává klíč k duchovní autoritě, když píše: "Stejně se i vy, ženy, podřizujte svým mužům, aby i ti, kdo neposlouchají slovo, byli beze slova získáni jednáním svých žen." (1. Petrův 3:1, ČSP) Slovo přeložené jako jednání zde označuje životní styl nebo chování. Věřím, že Petr mluví o nevěstě Kristově. A tento obraz představuje manželku, která vládne skutečnou duchovní autoritou.

Taková žena se poddává svému muži,protože to Bible nařizuje. A protože dovolila, aby byla vedena Božím slovem, její vnitřní člověk je proměňován k jeho božskému obrazu. Petr říká, že taková žena nepotřebuje svého muže peskovat ani mu kázat. Bude schopná vyhrát jej pro Krista bez toho, aby řekla jediné slovo. Jak? Moc jejího svědectví je v tiché mlčenlivosti a zbožnosti.

Manžel takové ženy může být nepříjemný nebo nadutý. Čas od času se bude muset kousnout do jazyka. Ale protože je v poddanosti - Božímu slovu a následně svému muži - den za dnem získává duchovní autoritu. Bůh v ní uvolňuje neskutečnou moc, která zvětšuje její autoritu nad nepřítelovým vlivem na jejího manžela.

středa 17. června 2015

MOC PRO DNEŠEK

Apoštol Petr byl z masa a krve, právě tak jako my ostatní. Přesto měl duchovní autoritu nad ďáblem. Chromému muži u chrámové brány řekl: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Skutky 3:6) a ten muž byl uzdraven. Učitelé zákona poznali, že Petr má moc a ptali se ho: „Jakou mocí a v jakém jménu jste to učinili?“ (4:7).

V Bibli není žádná zmínka o tom, že by tato stejná moc nebyla myšlena i dnes pro nás. Kdy se stalo, že by Pán řekl své církvi, „Až dosud jsem vám pomáhal. Teď je to na vás“? Jaký Bůh by pomáhal svému lidu v poušti, když to potřebovali – jaký Bůh by vedl izraelské krále, proroky jako Eliáše, davy o letnicích – a potom by opustil svou Církev v posledních dnech, kdy jeho moc potřebujeme víc než jakákoliv jiná generace?

Podle Písma svatého Satanova moc v dnešní době vzrostla „Sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá“ (Zjevení 12:12). Proč by Hospodin Satanovi dovolil zaútočit na slabou, bezmocnou církev, která nemá žádnou obranu? Boží lid nikdy neztratil přístup k Jeho božské moci.

Naneštěstí má mnoho křesťanů o duchovní autoritě zkreslenou představu. Toto platí obzvláště v charismatických kruzích, vím o řadě shromáždění „moci“, kde kazatelé pokládají na lidi ruce, aby je obdařili pomazáním duchovní autority. Když se však tito lidé vrátí domů, jejich snahy bojovat s ďáblem stále selhávají. A nakonec se ptají na stejnou věc, na kterou se tázali Ježíše jeho učedníci: „Proč nemůžeme vyhnat tyto duchy?“

Nemůžete získat nadpřirozenou moc jenom tím, že na vás někdo položí ruce. Není to dar, ale je to způsob života, způsob chození s Ježíšem. A ne každý, který žádá o takovou autoritu, bude najednou změněn v duchovní „elektrárnu“. Faktem je, že Bůh svěřuje svou božskou autoritu jenom těm, v nichž je – jak to nazývá Petr – „tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné“ (1. Petrova 3:4).

úterý 16. června 2015

NADE VŠÍ MOC NEPŘÍTELE

Jsem přesvědčen, že důvodem k tomu, že je dnešní církev téměř ve všech ohledech v krizi, je nedostatek duchovní autority. Pravidelně mi telefonují pastoři a rodiče, kteří mají panický strach o své děti. Naléhavě prosí: "Právě jsem zjistil, že moje dítě je drogově závislé a nevím, co mám dělat."

Moje srdce soucítí s těmito rodiči. Mají zlomené srdce a zoufale touží najít pravou duchovní autoritu, která by uměla skutečně pomoci. Přesto se musím divit: Kde je duchovní autorita v jejich domě? Podle mého názoru si mnoho takových rodičů myslí, že jsou bezmocní, i když nejsou. Někdo v rodině musí mít moc vyhnat démona - pryč z jejich dítěte a pryč z jejich domu. Já říkám každému trpícímu rodiči: Ty sám musíš vzít do svých rukou duchovní autoritu. I když tebou tvé dítě pohrdne, ty můžeš získat moc skrytou modlitbou.

Můžeš se bránit. "Ale já nejsem Ježíš. On přišel na zem s božskou autoritou." Skutečností je, že Ježíš, ačkoliv byl Bohem v lidském těle, čelil ďáblovi stejně jako člověk - Duchem zmocněný člověk. Neporážel satana na žádné jiné půdě. Satan vždy přistupoval ke Kristu stejně jako k člověku, i když věděl, že je Kristus synem Božím. Démon jej uznával, tak že říkal, "Co je ti do nás . . . Ježíši Nazaretský" (Marek 1:24). Oslovovali tehdy Ježíše jako lidskou bytost, narozenou v konkrétním městě v Izraeli. Přestože byl Kristus člověk z těla a krve, měl plnou duchovní autoritu nad každou démonickou mocí.

Můžete si také myslet: "Kdybych já jen měl tento druh moci nad nepřítelem. Ale já nemám tento typ autority, abych přinutil satana utéct." Toto ale prostě není pravda. Ježíšovi učedníci měli tuto moc: "Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu." (Matouš 10:1). "dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele." (Lukáš 10:19).

pondělí 15. června 2015

MÁM VŠE, CO POTŘEBUJI? by Gary Wilkerson

Ježíšova pověst plná zázraků a uzdravení lákala již v počátcích Jeho služby obrovské davy lidí. „Ježíš vystoupil na horu a posadil se tam se svými učedníky. …… Pozvedl oči … a uviděl, že se k nim blíží velký zástup lidí.“ (Jan 6: 3- 5).

Bibličtí učenci odhadují tento dav na 10,000 až 15,000 lidí. Pohled na obrovský dav musel učedníky povzbudit. To všechno je jen utvrzovalo v tom, že následují toho správného muže a že se budou dít další velké věci. I Ježíše muselo těšit, když viděl jakou mají radost protože se učili jak od něho předjímat velké věci.

A i přesto všechno, když se dav shromáždil, učedníci čelili velkému dilema: „Ježíš se zeptal Filipa: ‚Kde nakoupíme chleby, aby se ti lidé najedli?‘“ (6: 5). Sen byl neměl být realizován předtím nastane tvrdá realita.

Zdá se vám tento scénář povědomý? Vzpomeňte si na svou první úžasnou práci, kterou jste dostali. Byli jste nadšení, protože to vypadalo, jako první krok k tomu, aby se vám podařilo naplnit vaše povolání. Ale po několika dnech jste zjistili, že váš šéf není takový jak vypadal a že budete muset spolupracovat s kolegou, který vás asi nesnáší. Budete tomu muset obětovat mnohem víc času, než vám bylo řečeno, čímž se ochudíte o drahocenný čas s rodinou. A tehdy jste si uvědomili: „Neměl jsem tušení, že to bude tak těžké.“

Takhle se asi cítil v daném momentě Filip. Zmateně Ježíšovi odpověděl: „Nestačilo by nám chleba ani za dvě stě denárů, aby se na každého dostalo aspoň trochu!“ (6: 7). To bylo v té době obrovské množství peněz. Stručně řečeno, i kdyby na to ty prostředky a schopnost poskytnout to jídlo měli, pořád by to nestačilo na to, nakrmit tento obrovský dav.

Když se podívám na Filipovu odpověď, zarazí mě věta: „Nestačilo by to.“ Jak často se nám tato myšlenka vkrádá do našich myslí – máme-li čelit nějakým překážkám? Jak často se divíme: „Nejsem si jistý, že mám vše, co na to potřebuji. Nemám na to prostředky a pochybuji, že toho budu schopen. Jsem dostatečně silný v Kristu? Mám dost Ducha svatého? Pane, vypadá to, že se nechám vyvést z míry.“

Tímto si ale můžeme být jistí: Ježíš onoho dne povolal Filipa k velkému vítězství, jen Filip si to prostě neuvědomil. Totéž platí i pro nás: I nás Bůh povolal k tomu, abychom očekávali, že se při našem kráčení s Ním budou dít velkolepé věci. Takže, co se stane, když naše situace vyžaduje víru? Budeme mu důvěřovat, že se nám dostane potřebného zázraku? Nebo se necháme vyvést z míry našimi omezeními? Ježíš pro to, co řekl, měl určitý důvod: „To ovšem řekl, aby ho (Filipa) vyzkoušel, neboť sám věděl, co má udělat.“ (6: 6).

sobota 13. června 2015

VYKROČIT A VZÍT NA SEBE RIZIKO by Jim Cymbala

Když dojde na duchovní věci, ty a já nikdy nepoznáme svůj potenciál v Bohu, dokud nevykročíme a nezačneme riskovat v přední bitevní linii. Nikdy neuvidíme, jaká moc a pomazání jsou dostupné, dokud se nespojíme s Králem a nevyjdeme ven v Jeho jménu, abychom rozšířili Jeho království. Když sedíme v bezpečí Bible a diskutujeme mezi sebou nebo si stěžujeme jeden druhému na hrozný stav dnešní společnosti, neděláme nic pro to, aby se uvolnila Boží moc. On se s námi setkává během bitvy. On nás nabíjí, když nepřítel má být zatlačen zpět.

V 1. Paralipomenon 11:12-14 se potkáváme s Eleazarem, který doprovázel Davida do hlavní bitvy s Pelištejci. Můžeme si udělat představu o tom, jak hrozivý nepřítel byl, když Bible říká: "Byl tam díl pole plný ječmene. Lid před Pelištejci utekl." Nešlo o malou šarvátku: to byl boj, kde měl velkou převahu protivník. Mnoho vyděšených izraelských vojáků uvidělo blížící se hordu a utekli, aby si zachránili holý život.

Ne tak Eleazar. "Postavili se uprostřed toho pole, vysvobodili ho a Pelištejce pobili. Hospodin způsobil velkou záchranu." (verš 14) Znovu vidíme kombinaci lidského a Božího úsilí. Bůh nepracuje sám. Nerozpoutal na nebi blesky, aby sežehl Pelištejce. Místo toho pátral očima po obzoru, aby viděl, kdo zůstane na poli ječmene a získá Jeho nadpřirozenou pomoc. Zatímco ostatní ve strachu odešli, ti dva - David a Eleazar - zůstali neoblomní.

Odkaz ve 2. Samuelově 23:10 přidává dokonce více podrobností o Eleazarovi. "On vstal a pobíjel Pelištejce, až se jeho ruka unavila a přilnula k meči." Svíral meč tak vytrvale, tak zaníceně, až mu zatuhly svaly. Mluvme o mocném Božím vojákovi.

Co dnes svět potřebuje, je právě onen druh odhodlané a zoufalé víry, která svírá zarputile meč Ducha, což je Slovo živého Boha, a nepustí jej tak dlouho, dokud nepřijde vítězství.

__________

Jim Cymbala se začal scházet při brooklynských bohoslužbách s méně než dvaceti členy v malé zchátralé budově v části města, kde život nebyl lehký. Je narozen v Brooklynu, byl a je velkým přítelem jak Davida, tak Garyho Wilkersona a častým přednášejícím na kazatelských a vůdcovských konferencích sponzorovaných World Challenge po celém světě.

čtvrtek 11. června 2015

KDYŽ PŘIJDE KRIZE

Jasným znakem duchovního růstu je to, že s každým problémem a krizí jdete okamžitě k Ježíši. Naučili jste se, že máte kam jít.

"O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha. " (Filipským 4:6)

Někteří křesťané jsou v krizi neustále. Kdykoli je potkáte, mají další a další stížnosti. "Hrne se to na mě jedno za druhým. Už vážně nevím, co dělat." Ochotně vyprávějí svoje trable každému, kdo je v doslechu, ale nikdy je nevezmou k Ježíši. Jako by jim neměl co nabídnout.

Nepochopte to špatně: nemluvím o křesťanech, kteří mají skutečné problémy a oprávněně volají o pomoc. Každý den dostáváme dopisy od věřících, kteří procházejí velkým utrpením. Mluvím spíš o "profesionálních remcalech" v církvi. Tito lidé jsou opravdu mistři ve stěžování si. Když je posloucháte, máte chuť se zeptat, "Je snad tvůj Bůh mrtvý? Proč nesáhneš přímo do zdroje, který u něj máš? Copak nevíš, že v Něm jsi víc než dobyvatel?"

Jakou má Bůh radost, když jdete se svými problémy nejdřív za Ním! Víte, že máte někoho, kdo vás jimi věrně provede.

Tady je pár veršů, kterých se můžete chytit.

"Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží. (1.Petr 5:7)

"Můj Bůh pak podle svého bohatství slavně naplní i každou vaši potřebu v Kristu Ježíši. " (Filipským 4:19)

"Já jsem přišel, aby měly život - život v plnosti." (Jan 10:10)

"Hledejte nejprve Jeho království a spravedlnost a toto vše vám bude přidáno." (Matouš 6:33)

Když se ocitneš v krizi, rychle běž k Ježíši pro útěchu, pomoc a nasměrování.

středa 10. června 2015

ZAPOMEŇ NA TO

Satan podráží nohy mnoha křesťanům, když je přesvědčuje, že v Pánu něco ztratili. Ve skutečnosti je hrozným hříchem pochybovat o Boží lásce a nesprávně posuzovat své postavení v Kristu svými pocity. Tvoje každodenní chození s Ježíšem nesouvisí s tvým nadšením, s tvými slzami či intenzitou. Spočívá pouze na víře.

Představ si, jak bys byl ztracen, kdyby tvé spasení záviselo na tvých pocitech. Pavel nás nabádá: „Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou“ (Filipským 3:13). Nikdy se nemáš spoléhat na své minulé emocionální zážitky. Dnešní záležitostí je tvá důvěra. Máš důvěru v Boží zaslíbení? Jsi připraven se účastnit jeho božské přirozenosti opravdu biblickým způsobem – ne emocionálními extázemi či vnějšími důkazy, nýbrž spolehnutím se na Boží slavná zaslíbení?

„Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha“ (2. List Petrův 1:4). Petr to objasňuje: získáváme Kristovu přirozenost, jen když si přisvojíme Boží zaslíbení smlouvy, nikoli jinými prostředky.

Jednou se nějaký služebník přede mnou chlubil: „Už jsem konečně dosáhl víry svého mládí. Více se modlím a Bible je opět mým pokrmem. Bůh mi dává mimořádná poselství pro můj sbor a já mám znovu velkou lásku ke ztraceným. Cítím se být velmi obnovený.“ Jen o pár měsíců později však tento muž cítil opět hrůzu.

Bůh skutečně přináší do našich životů obnovení a čerstvé pomazání. To ale není naše neustálá potrava. Máme žít dál neustálou vírou v jeho zaslíbení smlouvy. Jeho slovo je neotřesitelné, i když se cítíme slabí. Náš Pán dodrží svá zaslíbení, která nám dal: „Tomu pak, který má moc uchránit vás před pádem a postavit neposkvrněné a v radosti před tvář své slávy“ (List Judův 24).

úterý 9. června 2015

NÁSLEDUJTE BOHA

Zkušenosti konvertitů jsou často výrazně emocionální, protože se u nich jedná o něco nového a až neuvěřitelně zvláštního. Změna v jejich duši je tak náhlá, že ji lze takřka viditelně prožít a popsat. Je úžasné obrátit se najednou od hříchu a svázanosti k celému novému životu v Kristu.

S naším počátečním duchovním růstem je to jako s dítětem, které se učí chodit. Je úžasné a vzrušující, když dítě udělá první krůčky. Táta s mámou se usmějí a pobídnou je: „Pojď k nám – dokážeš to!“ Na vratkých nožkách udělá dva kroky, tři kroky, a potom spadne. Okamžitě ho zvednou a pochválí. Jeho sourozenci ho povzbuzují: „Šlo ti to.“ Je středem pozornosti a nakonec, když přejde přes celý pokoj, všichni se radují. Jaká je to pro dítě emocionální zkušenost.

Brzy ale již není středem pozornosti. Kdykoli nyní upadne, samo se zvedne a chodí po celém domě a za ním je spoušť. Ničí kytky, vytahuje hrnce a pánve, tahá oblečení z prádelníků. A je za to trestáno. Najednou se mu už samostatná chůze nezdá být tak senzační. Jeho první krůčky byly přijaty se smíchem a radostí, nyní však již chození není tak velkolepé a vzrušující.

S tvým duchovním růstem je to podobné. Když jsi byl v Pánu novorozeně, cítil jsi zvláštní Boží pozornost. Pokaždé, když jsi padl, byl tu Bůh a zvedl tě. A přece Pavel píše, že nemáš věčně zůstat dítětem. Jako je batole nabádáno, aby nechodilo na ulici, byl jsi i ty nabádán, abys nechodil do duchovní palby. Nyní, kdykoli upadneš, rozhlédneš se, zda by tě někdo zvedl, ale nikdo tam není. Bůh tě učí stát na jeho Slově a chodit vírou a již se neplazit jako dítě.

„Jakožto milované děti tedy následujte Boží příklad a choďte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a vydal sám sebe za nás jako dar a líbezně vonnou oběť Bohu.“ (Efezským 5:1-2).

pondělí 8. června 2015

POHLCEN LÁSKOU K BOHU by Gary Wilkerson

V naší kultuře je trendem zajistit si ten nejlepší život jaký můžeme mít. A podobně mnoho křesťanů dnes přistupuje k církvi. Myslí si, že Bůh by je měl požehnat vším, po čem v životě touží. Ale to není způsob, kterým nás Bůh žehná. Ano, chce nám žehnat jenom dobrými věcmi—ale jméno, které má být vyvyšováno jako náš ústřední bod, je Jeho jméno, nikoliv naše.

Když Ježíš zpřevracel všechny stoly v chrámě, vykřikl: “Pryč s tím odtud!” (Jan 2:16). Stejně tak mají být i dnes naše chrámy očištěny od všeho, co ubírá místo Jeho právoplatnému panství. Bůh posílá Ježíše, aby nás toho všeho zbavil a aby připravil prostor pro to, čím nás chce plnit. On chce, aby náš chrám byl znovu domem modlitby, víry a královstvím slávy.

“Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno, ‘Horlivost pro tvůj dům mne stráví’” (Jan 2:17). Když Ježíš vyhnal směnárníky, Jeho učedníci zjistili, jak vypadá vášeň pro Boha. Ježíšovy činy vypadaly drsně, ale ve skutečnosti ukazovaly Boží milující milost.

Mnoho křesťanů dnes přemýšlí o Boží milosti jako o vášni pro výmluvy raději, než o možnosti být zapáleni. Ale nikdy to nebylo myšleno tak, aby nás milost nechala v apatii. Opak je pravdou: Když je Boží milost aplikována do našich životů, vášnivě nás to pohltí. Staneme se obezřetnějšími v srdci, více budeme toužit po čistém životě a budeme nadšenější pro práci Ducha Svatého v nás a skrze nás.

Ve skutečnosti milost způsobuje silné emoce. Písmo říká, že když Ježíšovi učedníci viděli svého mistra v činnosti, “vzpomněli si.” Tito oddaní muži zapomněli, jak vypadá vášeň pro Boha. Když Ježíš vyhnal směnárníky, uvědomili si ve svém srdci: “Tak toto znamená být pohlcen láskou k Bohu!”

Byl jsi okraden o svoji vášeň? Vzalo ti běžné křesťanství nebo konzumní způsob života tvoji vášeň pro Ježíše? Pozvi Jej dnes, aby převrátil stoly ve tvém srdci. Nechť Jeho jméno vládne nadpřirozeně ve tvém uctívání a způsobuje silné emoce. A nechť ti On přinese do tvého srdce pravou vášeň, která pohltí tvé srdce ke službě velkému a svatému Bohu. Amen!

sobota 6. června 2015

TŘI CHLEBY by Carter Conlon

V Bibli čteme, že někdo přišel o půlnoci a řekl, "Příteli, půjč mi tři chleby - navštívil mě přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu nabídl". (Lukáš 11:5-6). A protože by Ježíš nikdy neřekl jen nějaké náhodné číslo, musí v tom být nějaký význam. Navíc neznám nikoho, kdo by snědl tři bochníky chleba na posezení. Takže na co přesně tady naráží?

Vidím to tak: první chléb představuje soucit Boha Otce. Písmo nám říká, "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život." (Jan 3:16). Ty i já potřebujeme Boží slitování, které nás ponouká, abychom přestali žít jen sami pro sebe. Boží slitování způsobí, že se dostaneme dál než jen k "dej nám chléb, zachraň nás, odpusť nám".

Když díky Božímu slitování překonáme sami sebe, dostaneme se k tomu, co je je podle mě představováno druhým chlebem. Odvaha Syna. Když byl Ježíš v Getsemanské zahradě, řekl, "Odejmi ode mě tento kalich! Ať se však nestane má vůle, ale tvá" (Marek 14:36). Ty i já potřebujeme stejnou odvahu, abychom byli schopní odložit svoji vůli a přijmout vůli Boží - a žít jako Jeho svědkové v naší generaci. Budeme potřebovat nadpřirozenou odvahu, abychom šli s kůží na trh a postavili se za Krista mezi lidmi, kteří se vzpírají vlastní spáse.

A proto jsem rád, že je tu i třetí chléb: moc Ducha Svatého. To je Boží slib těm, kdo Mu patří a jsou ochotni se podílet na Jeho díle tady na zemi. Je to pro ty, kdo už se nespokojí jen se svým modlitebním pokojíkem a starostí pouze o svoje potřeby, ale spíše je dojímají potřeby této generace. To jsou ti, v jejichž modlitbách bude síla.

__________

Carter Conlon se připojil k pastorům církve Times Square Church v roce 1994 na vyzvání zakládajícího pastora, Davida Wilkersona, a roku 2001 byl jmenován do úřadu vyššího pastora. Je to silný a soucitný vedoucí, častý mluvčí na konferencích pastorů a vedoucích, které jsou pořádány po celém světě organizací World Challenge.

pátek 5. června 2015

RŮST V KRISTU

"Žijeme totiž vírou, a ne viděním." (2.Korintským 5:7)

Každý den děláme stejné věci. Věci, které se postupně stávají jen nudou a stereotypem. Každý všední den vstáváme ve stejnou dobu, dáme si stejnou snídani, jedeme stejnou cestou do kanceláře. Jdeme na oběd do stejné restaurace, po cestě domů se stavíme ve stejné kavárně a v autě posloucháme stále stejné rádio.

A to samé může platit o našem duchovním životě. Každou neděli jdeme do stejného shromáždění, sedíme na stejném místě, zpíváme stejné chvály. I naše modlitby mohou znít stejně. Děláme stejné věci stále dokola a můžeme si začít myslet: "Nedělám nic víc, než co jsem dělal vždycky. Čtu Bibli a modlím se. Zpívám ve sboru. Je to pořád stejné. Dělám tyhle věci už léta a vůbec nerostu."

Takové pocity ti ale lžou a můžou tě okrást o Boží milost! Faktem je, že všichni denně podstupujeme zaběhlou rutinu. To je prostě život. Pravý důkaz našeho růstu je to, že jsme to nevzdali. Stále děláme práci pro Boha. Den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem.

Růst v milosti neznamená dělat pro Boha větší věci nebo je dělat jinak. Pravý růst nastává, když děláme ty samé věci s upřímným přesvědčením, že to vše děláme pro Něj. Je to jako když se v první třídě učíme psát. Začínáme velkými linkami, obloučky a kruhy a velkými písmeny. Po nějaké době se písmenka zmenšují, jsou blíže u sebe, pak se spojují do slov a nakonec do celých vět. I když celou dobu děláme to samé dokola, píšeme. Ze všeho toho opakování stejných tahů vzniká něco smysluplného.

Jsem přesvědčen, že duchovní růst se děje víc v opakování těch stejných věcí, než když skáčeme z jedné aktivity nebo služby do druhé. Chce to víc milosti, abychom prostě jen pokračovali v tom samém, i když jsme unavení, zdeptaní, ustaraní, než když je všechno nové. Může se ti zdát, že jsi duchovně mrtvý, a že se nikam neposunuješ, ale s největší pravděpodobností rosteš v Kristu každý den.

čtvrtek 4. června 2015

RŮST V BOHU

Můžeš zcela přehlížet svůj obrovský proces dospívání, který se v tobě odehrává. Pavel přirovnává náš duchovní růst k růstu našeho těla. Říká, že naše duše jsou živé stejně jako naše klouby, svaly a vlákna. Názývá to – „růst Božím růstem“. (Koloským 2:19)

Takový růst přichází z Hlavy. Jednoduše řečeno, pokud důvěřuješ a vyčkáváš v Kristu, je do tvé duše pumpována nekončící hojnost Jeho života. Ježíš je stálá životní síla ve tvém bytí, živý proud, který se nikdy nezastaví. A proto, Jeho život neustále proudí do toho tvého, dokonce i když spíš. On poskytuje čerstvý přísun každý den, nezávisle na tom, jak se cítíš navenek.

Jak si myslíš, že Izrael přežil čtyřicet let v divočině? Žili na maně, chlebu poslaného z nebe. Tento „andělský pokrm“ měl v sobě veškeré živiny potřebné k upevnění imunitního systému všech Izraelců. To je proč také Boží lid nikdy nedostal žádnou nemoc v Egyptě. Všichni kolem nich, Kananejci a Filištíni, umírali na mory – a přesto Izrael zůstal imunní.

Tak to je i s Kristem, naší manou dnes. On je chléb nám seslaný z nebe and On upevňuje náš duševní imunitní systém proti hříchu všeho druhu. Možná nevidíme vnější známky, že tato mana v nás působí (tak jako nevidíme náš tělní imunitní systém růst). Ale Boží Slovo nám zaslibuje, že všichni, kteří milují Ježíše, budou silnější v jejich duchovní imunitě.

Přemýšlej o tom: Možná tě čas od času něco pokouší, ale přesto jsi za všechna ta léta našel rostoucí sílu odolat světským svodům. A stal ses víc znechucený neřestí, kterou vídáš kolem sebe. Už nemluvíš a nepřemýšlíš tak, jako svět kolem tebe. Mezitím co tvoji kolegové jásají - „Je pátek – čas na párty“, ty si říkáš, „Už jen dva dny do neděle“. A to je proto, že rosteš!

středa 3. června 2015

HOJNOST VE VŠEM

Apoštol Pavel ujistil Tesalonické, že se naučili žít tak, aby se líbili Pánu. Řekl jim, „… co jste od nás přijali a co už také činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu“ (1. Tesalonickým 4:1). Pavel k tomu přidal ještě tuto výzvu: „Abyste vždy více prospívali“ (4:1).

Prospívat znamená růst. Pavel říkal, „Slýchali jste opravdová kázání evangelia, takže teď máte pevný základ. Proto byste měli v milosti ve všem růst – ve vaší víře, ve vašem poznání a ve vaší lásce.“

Pavel o takové hojnosti mluvil také ke Korintským: „Jako jste ve všem bohatí, ve víře, v slovu, v poznání, v horlivosti i v lásce, kterou máte k nám, buďte bohatí i v tomto díle milosti“ (2. Korintským 8:7). Jinými slovy řekl, „Boží Duch ve vašem životě způsobil veliké změny. Proto byste měli ze sebe více vydávat, více všeho – vašeho času, financí, vašich nadání.“

Tyto oddíly jasně ukazují, že od každého, kdo byl naplněn Božím slovem, se očekává, že bude růst v milosti. Bůh nadělil dary pastorům, učitelům, prorokům a evangelistům s jasným účelem – aby Jeho církev rostla. Žádný věřící nezůstává v Kristu nemluvnětem. Očekává se, že v Něm budeme růst, abychom se nenechali strhnout žádnou špatností.

Sám Ježíš mluví o neustávajícím růstu v našich životech: „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti“ (Jan 10:10). Kristus pochválil církev v Thyatirech za to, že vyrostla v milosti: „Znám tvé skutky – tvou lásku, službu, věrnost a vytrvalost, i to, že tvých posledních skutků je více nežli dřívějších“ (Zjevení 2:19). Ježíš tím říkal, „Jste silnější, než jste byli, když jste začínali. Umožnili jste, aby můj život ve vás hojně rostl.“

Přísloví připomínají: „Stezka spravedlivých je jak jasné světlo, které svítí stále víc, až je tu den“ (Přísloví 4:18). A Jób prohlašuje, „Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější“ (Jób 17:9).

úterý 2. června 2015

UVĚDOMTE SI SVŮJ HLAD

Pán dal Janovi pokyn: „Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích … Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev“ (Zjevení 3:1-2).

Ježíš říká: „Možná, že jsi dobrý člověk, který pro kohokoli udělá cokoli. Máš dobrou pověst jak v církvi tak ve světě. Znají tě jako Bohem požehnaného a Kristem obživeného křesťana. Ve tvém životě se však skrývá cosi smrtonosného. Něco ze světa tě znečistilo, potřísnilo.

„Přece je však v duchovních „Sardách“ určité společenství, které má svůj šat nepotřísněný“ (3:4). O jakém potřísnění se zde hovoří? Je jím nedostatek modliteb. A takto nás Ježíš varuje: „Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem“ (3:2).

Věřící v Sardách nebyli bdělí. Nemodlili se očekávajíce na Pána a hledajíce ho jako kdysi. Místo toho dovolili, aby v nich vzrostla lehkomyslnost, a nehledali denně u Boha pomoc. Nyní byli potřísnění. Ježíš zde používá pro potřísnění slovo, které naznačuje ušpinění hříchem, černou skvrnu na bílém šatě. Kristus nám říká: „Jestliže se nemodlíte, nemáte žádnou obranu před nepřítelem. Vaše nedbalost znečišťuje váš šat.“

Ježíš přesto poukazuje i zde na některé, jejichž šaty si zachovaly neposkvrněnost; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni“ (3:4). Jinými slovy nás varuje: „Stále nedostatečně hoříte touhou po mně. Nechtějte přijít o mou přítomnost a oddat se prázdnotě. Znovu si uvědomte svou nenasycenost. Navraťte se do modlitebních komůrek a volejte ke mně. Zapalte své srdce jako křesadlo. Rozdmýchejte oheň víry dříve, než uhasne – než se ve vaší duši zabydlí smrt tak jako v mnoha lidech okolo vás.“

Nezanedbávejte svůj veliký dar přístupu k Bohu v modlitbě. Závisí na něm váš úděl na věčnosti. Modlete se a hledejte Pána. On vám poskytuje přístup a slibuje uspokojení všech vašich potřeb.

pondělí 1. června 2015

POZEMSKÝ BOŽÍ CHRÁM by Gary Wilkerson

Jsme Božím chrámem na zemi, v našich tělech přebývá Boží svatý Duch (viz 1. Korintským 6:19). Do našeho chrámu ale nepatří jisté věci, které mohou přemoci naši touhu po Bohu.

Když začal Ježíš převracet v chrámu stoly (viz Jan 2:13-17), převrátil více, než pouze peníze směnárníků. Převrátil náboženský systém, kdy člověk po tisíciletí přinášel zvířecí oběti, aby se zalíbil Bohu. Kristus tím v podstatě vyjádřil: „Vaše uctívání Otce již nebude založeno na obětech ovcí a kozlů a holubic. Bude se zakládat na mé jednou pro vždy přinesené oběti za vás.“

Scéna z chrámu je analogií do naší doby. Mnohé dnešní církve jsou samá aktivita. Pořádají toho hodně, od zahraničních misií po místní dobročinné akce. Bohoslužby jsou plné jasných světel, zvuků a úžasného potenciálu. A přesto někdy ve všech těch působivých aktivitách chybí něco v jejich středu: samotný Ježíš.

Bez Krista, ohniska našich aktivit, jsou naše církve mrtvé. Nezáleží na naší námaze ve snaze Bohu sloužit a vyvyšovat jeho jméno. Žádná z našich „obětí“ nemůže sama o sobě dosáhnout výsledků pravého uctívání. Navenek se naše společenství mohou jevit jako správná, pokud ale nebudeme klást důraz na Ježíše, budou naše církve plné mrtvých lidských kostí.

Systém zvířecích obětí nikdy nenaplnil Boží záměr usmířit lidské hříchy. Byl nedokonalý stejně jako zřízení království v Izraeli, a přece ho Bůh poskytl, aby symbolicky ukazoval na něco vyššího a lepšího.

Bůh to názorně předvedl na Abrahamovi. V tehdejší starodávné době obětovaly východní kultury zvířata, a dokonce i děti, aby usmířily své rozhněvané bohy. Když Hospodin instruoval Abrahama, aby vzal svého syna na horu a obětoval jej na oltáři, Abraham bez výhrad poslechl. Nám to připadá divné, ukazuje to však třesení a strach, které pociťovali lidé té doby vůči svým bohům. Když bůh promluvil, jednali – jinak by mohli dostat hlad či smrtelnou nákazu. Byla to poslušnost založená na strachu.

Abraham ale cítil, že jeho Bůh je jiný. A opravdu, Bůh chtěl Abrahamovi ukázat, že není jako Moloch, kterému lidé obětovali své děti. Když Abraham vztáhl na Izáka nůž, Bůh ho zastavil (viz Genesis 22:11-12). Bůh poté poskytl jako oběť berana. Bůh tak vzkázal svému služebníku – a všem věřícím v každé době – „Nepotřebuji, abys mi obětoval. Já budu obětovat kvůli tobě.“ Bůh zcela převrátil stoly, stejně jako Ježíš vstoupivší do chrámu.