pondělí 31. srpna 2015

DIVÁCI by Gary Wilkerson

Coby rodina Boží se shromažďujeme v modlitebnách, abychom uctívali, zpívali, naslouchali a dávali. Jenže pokud nejsme opatrní, můžeme skončit jako diváci, namísto abychom žili tak, jak by si Ježíš přál. Často když vidíme lidi v hříchu, namísto abychom jim z něho pomohli, živíme v sobě tichou naději, že budou přistiženi. A když se to stane, cítíme se v právu a myslíme si: "Já jsem to věděl. Život tohoto člověka se vždycky zdál tak trochu mimo."

Proč to děláme? Může to být proto, že se cítíme vinni ohledně našeho hříchu. Každý máme ve svém životě něco, po čem by druzí mohli hodit kamenem. Pravda je taková, že ti farizeové, kteří k Ježíši přivedli ženu přistiženou při cizoložství (Jan 8:3-11), mohli vytáhnout kohokoli z davu a ukamenovat ji. V dnešní době žalobci dělají totéž skrze sociální sítě (média).

Ježíšův způsob je ale jiný. "Ježíš se zvedl a zeptal se jí: "Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?" "Nikdo, Pane," odpověděla. "Ani já tě neodsuzuji," řekl jí Ježíš. "Jdi a už nehřeš." (Jan 8:10-11, B21).

Jako kazatel evangelia miluji tato čtyři slova "ani já tě neodsuzuji." Ježíš ji neodsoudil. To byla radikální věc, kterou Ježíš dělával. Děje se to i dnes, když říká každému z nás, když činíme pokání: "Ani já tě neodsuzuji." Ježíš byl dokonce ještě radikálnější, když řekl náboženským vůdcům: 


"Mám o vás mnoho co říci a soudit. Ale neudělám to." (Jan 8:26). To je něco! Zní to jako urážka, ale ve skutečnosti měl Ježíš celý dlouhý seznam věcí, ze kterých je mohl obvinit. Má i dnes podobný seznam o našich životech. Ale namísto obviňování říká: "Ani já tě neodsuzuji."

Jak úžasný moment! Ukázal na mocnou lásku, která stojí za Boží milostí - "Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.( Římanům 5:8, ČEP)

pátek 28. srpna 2015

VOLÁNÍ BEZ HLASU

Těsně předtím, než Ježíš uzdravil hluchého v Markovi 7. kapitole, čteme: "vzhlédl k nebi,vzdychl ....(Mk 7:34a, ČSP). Slovo pro vzdechnout zde označuje slyšitelný vzdech. Zjevně to bylo tak, že Ježíš se zatvářil ztrápeně a z Jeho srdce vyšlo zasténání. Samozřejmě muž je nemohl slyšet, protože byl hluchý - ale co to bylo za bolestivý povzdech?

Četl jsem mnoho pojednání na toto téma. Ale nikdo nepoukázal na to, co mi věřím říká Duch svatý. Jsem přesvědčený, že Ježíš se podíval do nebe a komunikoval s Otcem. Potichu plakal ve Své duši nad dvěmi věcmi. Nejprve plakal nad tím, co jen On sám mohl v tomto muži zahlédnout. A podruhé, On plakal nad něčím, co vidí dnes, zamčené v srdcích tolika lidí, hlavně mladých.

Co Ježíš zahlédl tehdy i teď? Co slyšel v srdci hluchého muže stejně jako to slyší i dnes v mnohých srdcích? Slyšel volání bez hlasu. Slyšel pláč srdce, zašpuntovaný uvnitř, neschopný dostat se ven. Nyní sám Kristus zasténal bolestí a vydal ze sebe výkřik, který nešlo vyjádřit. Popůjčil svůj hlas volání všech těch, kteří nemohou vykřiknout.

Přemýšlej o mnoha nocích, kdy hluchý uvnitř křičel ve snaze usnout, protože mu nikdo nerozuměl. Dokonce ani jeho otec a matka nebyli s to pochopit, co říkal. Jak často se snažil vysvětlit, jak se cítil, ale vše, co se vydralo ven, byly jen bolestivé, nepříjemné zvuky. Musel si myslet: "Kdybych mohl jen jednou promluvit. Kdyby se tak můj jazyk na minutu uvolnil. Mohl bych někomu říci, co se děje v mé duši. Řval bych: "Nejsem němý. Nejsem pod kletbou. A neutíkám od Boha. Jsem jenom zmatený. Mám problémy, ale nikdo je není schopen zaslechnout."

Jenže Ježíš slyšel myšlenky v srdci frustrovaného muže. On rozumí každému vnitřnímu zasténání, které nelze vyjádřit. Bible říká, že Pána se dotýkají naše slabosti. On pocítil bolest mužovy hluchoty a svázaného jazyka.

čtvrtek 27. srpna 2015

ZNAKOVÁ ŘEČ

Co udělal Ježíš ze všeho nejdříve, když k němu přivedli hluchého muže? „Vzal si ho stranou od zástupu“ (Marek 7:33). Kristus okamžitě věděl, co tento hluchý člověk chce. Dychtil po tom, aby se jej někdo dotkl, dychtil po svém vlastním zážitku. Nemohl se spokojit s něčím, co zakusil někdo jiný. Chtěl to zažít na vlastní kůži. Přál si, aby Ježíš otevřel jeho oči a osvobodil jeho jazyk. A mělo se to stát mezi nimi dvěma.

Jestliže po léta sloužíš Bohu, dovol mi otázku: „Není pravda, že se můžeš ohlédnout zpátky a vzpomínat právě na tyto nadpřirozené osobní setkání s Ježíšem? Dotknul se tě, a ty jsi to věděl. Tento zážitek na tebe nebyl přenesen skrze někoho jiného. Nebylo to do tebe postupně vštěpováno tím, že by o tom někdo kázal. Zažil jsi Krista sám pro sebe. A to je důvod, proč důvěřuješ tomu, co u něj máš.

Ježíš poznal, že tento hluchý muž potřeboval právě takovéto setkání. A tak promluvil k muži v jeho vlastním jazyce - ve znakové řeči. „Vložil mu prsty do uší, plivl a dotkl se jeho jazyka.“ (Marek 7:33).

Dovedeš si představit, co se honilo myslí tohoto hluchého muže? Musel si myslet: „Nevyptává se mě ani mě neobviňuje. Ví přesně, čím procházím. Ví, že jsem Ho neodmítnul. Ví, že chci slyšet Jeho hlas a mluvit přímo s ním. Ví, že moje srdce touží Ho chválit. Ale nemohu udělat žádnou z těchto věcí, dokud se mě nadpřirozeně nedotkne. On musel poznat, že to chci.“

Náš Spasitel prokazuje stejný soucit našim nespaseným milovaným. Nechce z nikoho udělat podívanou pro ostatní. Vzpomeňme si, jak trpělivě a opatrně jednal se Saulem z Tarsu. Tento proslulý muž byl předurčen, aby se zázračně setkal s Ježíšem. A Kristus k němu mohl přijít kdykoliv. Mohl Saula srazit, když kamenoval Štěpána, před celým davem. Mohl dát Saulovu přeměnu všem za příklad. Ale neudělal to viz Skutky 9:1-19.

středa 26. srpna 2015

JEHO JEDINÁ NADĚJE

Muž, který byl hluchý a s vadou řeči, měl jedinou naději na uzdravení – dostat se k Ježíši (Marek 7:31-35). Musel se s ním osobně setkat.

Chtěl bych poukázat na to, že tento muž nebyl jako ti, které popisuje Pavel: „Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím“ (2. Timoteovi 4:4) Tento muž ani nepatřil mezi ty, jejichž „oči dodnes nevidí, jejich uši neslyší“ (Římanům 11:8). Lišil se od těch, o nichž se píše ve Skutcích 28:27: „Ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže očima neuvidí a ušima neuslyší“. A ani nebyl jako ti, kteří, když byl Štěpán kamenován, „zacpali si uši“ (Skutky 7:57).

Pravdou je, že tento muž chtěl slyšet. Zoufale toužil být uzdraven. Přesto však čteme: „Tu k němu přivedou člověka hluchého“ (Marek 7:32). Ten muž nepřišel k Ježíši sám, ale lidé ho přivedli. Přitom musel vědět, kdo Ježíš je a že má moc ho uzdravit. Navíc uměl s ostatními komunikovat, buď skrze znakovou řeč, nebo pomocí psaní, a tak mohl zvládnout přijít sám. Přesto se o to nepokusil – lidé ho museli přivést.

Kdo byli ti lidé? Můžeme jenom hádat, že to byla mužova rodina či milující přátelé. Lidé, kterým na něm tolik záleželo, že ho přivedli k Ježíši. Věřím, že tahle scéna říká velmi mnoho o situaci mladých lidí v dnešní době. Nepřijdou k Ježíši sami. Musí je přivést jejich rodiče, přátelé či lidé z církve. Stejně jako rodiče hluchého člověka, i my musíme přivádět naše děti a naše blízké ke Kristu. Jak? S důvěrou skrze každodenní modlitbu.

Je jenom jeden lék a jedna naděje pro naše děti a blízké, aby uslyšeli pravdu – a tou je osobní setkání s Ježíšem. „A prosili ho, aby na něj vložil ruku“ (Marek 7:32). Řecké slovo prosit zde znamená úpěnlivě žádat. Tito rodiče naléhavě žádali Krista: „Prosíme, Pane, dotkni se našeho syna. Vlož na něj svou ruku.“

úterý 25. srpna 2015

LEKCE PRO NÁS

V 7. kapitole Markova evangelia vidíme Ježíše činícího velký zázrak. O celém ději pojednává pouze pět veršů:

„Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: 'Effatha', což znamená 'otevři se!' I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně“ (Marek 7:31-35).

Představ si tu situaci. Když Ježíš přijde k Dekapolskému břehu, setkává se s hluchým mužem, jenž špatně mluví. Ten muž dokázal hovořit, avšak jeho řeč byla nesrozumitelná. Kristus vzal tohoto muže stranou od zástupu, a když stál před ním, vložil své prsty do jeho uší. Poté mu Ježíš plivl na jazyk a řekl: „Otevři se!“ - pouhá dvě slova. A ten muž ihned slyšel a správně mluvil.

Těsně předtím Ježíš vyhnal démona z dcery jedné ženy. Řekl pouhé slovo a ten zlý duch dívku opustil. Proč jsou v Písmu zaznamenány tyto dva zázraky? Jsou to jenom další dva zážitky Pánova života na zemi?

Valná většina křesťanů věří, že tyto příběhy se zachovaly v Písmu, aby nám toho hodně prozradily. Mají ukazovat Boží moc nad satanem a nemocemi. Jsou důkazem Kristova božství, potvrzují, že byl Bohem v těle. A povzbuzují nás ve víře. Ukazují nám, že náš Bůh umí činit zázraky.

Věřím, že tyto příběhy byly zaznamenány jednak z výše uvedených důvodů a jednak ještě kvůli něčemu jinému. Ježíš nám říká, že každé slovo, které vyslovil, pochází od Otce. Neřekl ani neučinil nic jen ze své vůle, nýbrž se nechal vést Otcem. A krom toho, každá událost Ježíšova života nám poskytuje lekci (viz 1. Korintským 10:11).

pondělí 24. srpna 2015

SVĚTLO SVĚTA by Gary Wilkerson

O židovských Velikonocích Ježíš vyučoval v chrámě. Shromáždil se velký zástup, který ho chtěl slyšet, neboť se o něm roznesla pověst, že říká silné výroky o lásce a činí mocné Boží skutky. Sotva se tento zástup prostých lidí sešel, hned se zde objevili náboženští vůdci.

„Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství“ (Jan 8:3). Tito vůdci považovali Ježíše za člověka, který ohrožuje jejich autoritu. Jeho učení odhalovalo jejich přísné a samospravedlivé jednání. Nyní „ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat“ (8:6). Ptali se ho, jestli by ta žena měla být ukamenována, jak učí Zákon.

Scéna se dramaticky vyvinula: „Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: 'Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!' A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: 'Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?' Ona řekla: 'Nikdo, Pane.' Ježíš řekl: 'Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!'“ (8:6-11).

Jaký to byl silný okamžik. Nejen, že Ježíš zmírnil velice vypjatou situaci. On též doslova zachránil život. U všech účastníků se něco změnilo – nejen u obviněné, ale též u žalobců a těch, kdo postávali kolem.

Ježíš využil tohoto okamžiku, aby pronesl jeden ze svých nejznámějších výroků: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (8:12). Tehdy Boží světlo všechno proměnilo.

sobota 22. srpna 2015

KAM JDEME? by Claude Houde

Bylo to způsobené vírou, že Abraham poslechl volání Hospodina a šel vstříc zemi, kde obdržel zaslíbení a dědictví. Odešel a kráčel vírou, nevědíc kam míří. (viz Genesis 12:7)

Dokážeš si představit rozhovor, který se musel odehrát mezi Abrahamem a jeho krásnou manželkou, Sárou, když toto divoké dobrodružství započalo? Abraham byl úspěšný, vzkvétající a dobře zajištěný ve své komunitě. On i Sára tvrdě pracovali a užívali si ovoce svého úsilí. Po tom všem si to zasloužili, že?


Když se Sára jednoho večera podívala na svého manžela, všimla se, že vypadá zamyšlený a pohnutlivý. Od té doby, co přišel domů, neřekl ani slovo.

„Co se děje, miláčku? Víš, že mi můžeš říct cokoliv.“ Sára pošeptala.

Abraham vyhrkl, „Několik měsíců se za to modlím a mám hluboké přesvědčení, dojem, který nemůžu setřást z mé mysli, že musíme odejít, vzdát se domova mého otce a všechno tu zanechat. Cítím, že pokud to uděláme a poslechneme Boha, dostane se nám velikého požehnání.“

Pokud jsi v manželství, můžeš si představit tuto scénu a skoro slyšet rozhovor, který následoval! „Jak to myslíš, že musíme odejít? Vždyť jsme tady šťastní! Je to tu bezpečné! Mně se tady líbí! Ty znáš, stejně jako já, všechny horory, které se odehrávají v pohanských městech okolo nás!“ Abraham odpověděl jak jen nejlíp dokázal, „Bůh nás vede, Sáro. Vím to. Postavil jsem Mu oltář a myslím to vážně. Musíme odejít!“

Jak Abraham opakoval, „Musíme odejít, máme odejít,“ z ničeho nic se Sára zeptala, „Kam jdeme?“ Ticho. Poté rozpačitě odpověděl, „No, to je právě ta napínavá část! Bůh mi ještě neřekl kam!“

Otec víry odešel, netušíc kam jde.

__________

Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church - Církev nového života) v Montrealu v Kanadě, častý řečník na konferencích Expect Church Leadership Conferences organizovaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením vzrostla New Life Church z hrstky lidí na více než 3 500, a to na území Kanady, kde je jen málo úspěšných protestanských církví.

sobota 15. srpna 2015

ZCELA PROMĚNĚNA by Nicky Cruz

Bůh dal mé matce bezmezný talent a schopnosti a chtěl si ji použít pro mocné věci svého království na zemi – přivádět nesčetné duše ke Kristu, vychovat dobrou rodinu, být výjimečnou manželkou a matkou.

Satan jí však nedovolil objevit její zbožné poslání. Svedl a odvedl ji v raném věku, když jí představil svět okultismu a zastínil jí pravdu Božího Slova. Aby ji Satan přivedl do temného a zlého světa, bránil jí přijmout požehnání, které pro ni měl Bůh připravené. Spoutal ji, oslepil ji a bil ji, dokud se mu nepodřídila. Většinu svého života prožila v řetězech – zajata tím Zlým, nevěděla naprosto nic o Boží dobrotě a Božím milosrdenství.

Moje matka se osvobodila ze Satanova prokletí v den, kdy konečně uviděla, co pro ni Bůh naplánoval. Stala se někým jiným. Poprvé se jí otevřely oči a ona viděla! Uviděla v jaké nenávisti a násilí žila a zhnusilo se jí to. Znechutil se jí způsob, jakým nakládala se svou rodinou, neláska a hřích, jež ji držely.

Ty krásné zelené oči, které se onehdy na mne dívaly s takovou pomstychtivostí a nenávistí, se najednou naplnily láskou. Z tváře jí zmizelo napětí a zaplavil ji obrovský pokoj. Do jejího srdce vstoupil Ježíš a odstranil každý kousek strachu, nenávisti, veškerý přetrvávající stín temnoty a zoufalství. Zcela ji změnil. Konečně byla moje matka schopna přijmout své poslání, své povolání, svou nádhernou budoucnost před Bohem.

Posledních 25 let svého života žila moje matka v Božím požehnání a v Boží přízni. Stala se takovou, jakou byla stvořena – skvělou manželkou a matkou. Každý, kdo se s ní setkal, byl požehnán její laskavostí, a ani její přátelé ji nemohli poznat. Již nebyla tou, s níž jsem vyrůstal. Její život byl Ježíšem naprosto proměněn.

__________

Nicky Cruz, mezinárodně známý evangelista a plodný autor, který se obrátil k Ježíši Kristu od života v nenávisti a zločinnosti poté, co potkal v roce 1958 v New Yorku Davida Wilkersona. Příběh o jeho dramatickém obrácení poprvé zazněl v knize Davida Wilkersona Dýka a kříž a pak jej později popsal sám Nicky ve svém bestselleru Utíkej, malý, utíkej. 

pátek 14. srpna 2015

SPOUTAT NEPŘÍTELE

"Neboť je mnoho pozvaných,ale málo vybraných." (Matouš 22:14, ČSP). Představuji si Boha, který se rozhlíží po hodovní síni a prohlašuje: "Po mnoho let jsem volal na Izrael skrze Moje apoštoly. Ale oni odmítli slyšet. Tito přítomní lidé odpověděli na moje volání, a říkám ti, oni byli vybráni. A já nedovolím satanovi odetnout nikoho z nich od mého Těla."

Víme, že ďábel ještě nebyl uvržen do svého věčného vězení. A tak zatímco oslavujeme v hodovní síni v očekávání na ženicha, bylo nám dáno nařízení. Král nám přikázal svázat ďábla a vyhodit jej z hodovní síně. Sečteno a podtrženo, máme se zvedout a provést účinnou operaci proti satanovým útokům na Tělo Kristovo.

Kupodivu tento příkaz mnoho křesťanů ignoruje. Kdykoli vidíme smutného věřícího, který prožívá bolest, myslíme si: "Nabídnu mu útěchu. Chci mu naslouchat." Nebo: "Nějak jej podpořím. Přinesu mu jídlo, nebo nabídnu finanční pomoc. Toto jsou vskutku skutky lásky, ale jen ony často nestačí.

Pokud víme o tom, že satan stěhuje lži do něčího života, žádá se od nás více než průměrně naslouchat nebo nabídnout radu. Máme se shromáždit spolu s dalšími věřícími a převzít autoritu nad nepřítelem. Ježíš nám vysvětluje, že některé druhy démonického útlaku neodejdou jinak než skrze modlitbu a půst (Matouš 17:21). S půstem a modlitbou máme spoutat nepřítele. A máme jej také vyhodit z mysli, duše a životních okolností tohoto věřícího.

Žiješ pod mrakem deprese? Znáš bratra nebo sestru, kteří jsou na dně, protože naslouchali satanovým obviněním? Naléhám na vás, najděte modlitebníky v Kristově Těle. Jděte za těmi, kteří opravdu znají Boží srdce, a dovolte jim poukázat na to, co jsou zač.

Písmo učí, že když je zraněn jeden, všichni jsou zraněni. Proto je naprosto zásadní, abychom se shromažďovali v Ježíšově jménu, a to kvůli každému jednomu! Máme se odvolávat na Spasitelovu autoritu, spoutat nepřítele a vyhodit jej z životú věřících. Potom budeme schopni uvést každou myšlenku do poddanství Kristu. To je práce Kristova Těla.

čtvrtek 13. srpna 2015

SVATEBNÍ HOSTINA

„Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí, a koho najdete, pozvěte na svatbu. Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.“ (Matouš 22:8-10)

Od Golgoty se evangelium rozmohlo po celém lidstvu: Židům i Pohanům, otrokům i svobodným, bohatým i chudým, dobrým i špatným. Tak „se svatební síň naplnila stolovníky“ (22:10). Prosím, rozuměj tomu, že tato scéna není o Svatebním obědě Beránka. Tito hosti jsou ti, kdo jsou pozorní k volání Krista jako Pána.

Přemýšlej o tom. Podle Ježíše tato Nevěsta znamená „všechny, které nalezli, zlé i dobré“ (22:10). Taková skupina zahrnuje původně špatné lidi: závislé, alkoholiky, prostitutky, vrahy, gemblery, drogové dealery. Ale také zahrnuje i původně dobré lidi, takové, kteří se kdysi spoléhali na spravedlnost člověka.

Nyní byli všichni změněni. Vyznali své hříchy a byli omyti Kristovou krví.

Většinou pomýšlíme na svatební hostiny jako na hostiny trvající několik hodin. V židovské kultuře Ježíšovy doby mohly takové hostiny trvat celý týden. Avšak Bohu je jeden den jako tisíc let. A v tomto podobenství hostina, na kterou nahlížíme, trvá od Golgoty. Trvá staletí. A neustane, dokud se Ženich nevrátí.

Milý svatý, uvědomuješ si, co to znamená? Každý den je tvůj svatební den. Jako člen Kristova těla jsi součást Jeho Nevěsty. To znamená, že každé ráno, když vstaneš, si na sebe oblékáš bílé šaty. Pokud se ty šaty ušpiní nebo umažou, odevzdáš je Božímu Slovu, aby je omylo a očistilo. A také neustále nosíš svatební prsten. Ten vypovídá o tvém manželském statutu, zapečetěném Duchem svatým. A konečně, hoduješ Chléb nebe: Krista, nebeskou manu.

Tato svatební hostina se koná každý den ve jménu Těla Kristova.

středa 12. srpna 2015

JÍME Z JEDNOHO CHLEBA

Ježíš prohlásil: „Já jsem ten chléb života.“ (Jan 6:35).

Tento chléb je to, čím se odlišujeme jako údy Jeho těla. Byli jsme odděleni od zbytku lidí, protože jíme z jediného bochníku: Ježíše Krista. „Všichni zajisté z jednoho chleba jíme“ (1. Korintským 10:17).

Někteří křesťané však nechtějí být připojeni k ostatním členům těla. Rozmlouvají s Ježíšem, ale záměrně se izolují od ostatních věřících. Nechtějí mít nic do činění s tělem, kromě hlavy.

Ale tělo se nemůže skládat jen z jediného údu. Dovedeš si představit hlavu pouze s paží, která z ní vyrůstá? Tělo nemůže tvořit hlava samotná bez údů nebo orgánů. Jeho tělo se skládá z mnoha údů. Jednoduše nemůžeme být sjednoceni s Kristem, aniž bychom nebyli sjednoceni také s jeho tělem.

Víš, nepotřebujeme pouze hlavu. Potřebujeme celé tělo. Jsme navzájem spojeni nejen pro naši potřebu Ježíše, ale protože potřebujeme také jeden druhého. Pavel říká: „Oko nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě,“ stejně jako hlava nemůže říci nohám: „Nepotřebuji vás.“ (1.Korintským 12:21).

Všimni si druhé části tohoto verše. Ani hlava nemůže říci ostatním údům: „Nepotřebuji vás.“ Jak neuvěřitelné tvrzení. Pavel nám říká: „Kristus nikdy žádnému údu svého těla neřekne: ‚Nepotřebuji tě.‘“ Naše hlava se ochotně připojuje ke každému z nás. A co víc, říká, že jsme všichni důležití, dokonce nezbytní k fungování jeho těla.

Tohle je obzvláště pravdou o údech, které jsou možná pohmožděné nebo zraněné. Pavel zdůrazňuje: „Naopak! Mnohem spíše jsou potřebné ty části těla, které vypadají slabší. Apoštol potom ještě dodává: „Těch částí těla, které považujeme za méně ctihodné, si o to více všímáme. Částem našeho těla považovaným za neslušné věnujeme o to větší pozornost.“ (12:22-23). Mluví o těch v Kristově těle, kteří jsou nevidění, skrytí, neznámí. V Božích očích mají velkou úctu. A jsou naprosto nezbytní pro fungování jeho těla.

Tato pasáž má v sobě hluboký význam pro každého z nás. Pavel nám říká: „Nezáleží na tom, jak ubohou představu o sobě možná máš. Možná si myslíš, že jako křesťan nejsi na výši. Ale sám Pán říká: ‚Potřebuji tě. Nejsi jen významný úd mého těla. Jsi životně důležitý a nezbytný pro jeho funkci.‘“

úterý 11. srpna 2015

ÚDY JEHO TĚLA

Apoštol Pavel nás vyučuje: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů“ (1. Korintským 12:27). Vysvětluje to příměrem: „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem“ (12:12).

V podstatě nám Pavel říká: „Podívej se na své vlastní tělo. Máš ruce, nohy, uši, oči. Nejsi pouze izolovaným mozkem, odděleným od ostatních částí. A stejné je to s Kristem. On není jenom hlava. On má tělo a my tvoříme jeho části.“

Dále apoštol poukazuje, že „i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu“ (Římanům 12:5). Jinými slovy: jsme připojeni nejen k naší hlavě – Ježíši - ale jsme propojeni i navzájem mezi sebou Z toho plyne, že nemůžeme být připojeni k Ježíši, aniž bychom byli připojeni ke svým bratrům a sestrám v Kristu.

Pavel upřesňuje: „A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu“ (1. Korintským 10:16-17). Stručně řečeno: Všichni jsme syceni stejným pokrmem: Kristem, manou z nebe. „Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu“ (Jan 6:33).

Ježíš prohlásil: „Já jsem chléb života … Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe … kdo mne jí, bude mít život ze mne“ (Jan 6: 35, 51, 57). Představa chleba je zde důležitá. Náš Pán nám říká: „Přijdete-li ke mně, budete živeni. Připojíte se ke mně jako části mého těla. A obdržíte sílu z proudu života, jenž je ve mně.“ Vskutku, každý úd jeho těla čerpá sílu z jediného zdroje: Krista, Hlavy. Všechno, co potřebujeme k vedení vítězného života, k nám proudí od něho.

pondělí 10. srpna 2015

POMĚŘOVÁNÍ VELIKOSTI by Gary Wilkerson

Jan Křtitel se nenechal ničím odvést od plnohodnotného života.

Janovo evangelium nám říká: „Mezi učedníky Janovými a Židy došlo ke sporu o očišťování. Přišli k Janovi a řekli mu: 'Mistře, ten, který byl s tebou na druhém břehu Jordánu, o němž jsi vydal příznivé svědectví, nyní sám křtí a všichni chodí k němu'“ (Jan 3:25-26). Janovi následovníci hovořili o Ježíši. Nepochybně je k tomu vedly teologické zájmy. Je možné, že slyšeli o jeho zázraku v Káně a usoudili, že úmyslně zaměnil nádoby.

Jana tato debata nezmátla. Věděl, že ve hře je víc než pouhé učení. Odpověděl: „Člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe“ (Jan 3:27). Jinými slovy: „Může někdo učinit takový zázrak, jestliže není poslán Bohem? Taková moc pochází jen z nebe.“

Jan pokračoval mocnými slovy: „Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce. … On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3:28, 30). Janovo životní zaměření bylo jasné; jeho svaté povolání se soustředilo výhradně na Ježíše. Proto byl Jan Křtitel znám jako někdo veliký.

Dnes mají mnozí z nás problém, a je to dáno naší kulturou zaměřenou na úspěch, že usilují o veliké věci. Služebníci se s dobrým úmyslem snaží získat co nejvíc uživatelů Twitteru. Křesťané se snaží zviditelnit za každou cenu, i když by to mělo být třeba jen patnáctiminutové producírování se na You Tube. Dokážeme přesvědčit sami sebe, že prosazujeme Boží zájmy, jde nám ale doopravdy o Ježíše? Bez důkladného zkoumání svých srdcí nedokážeme rozpoznat, jestli se líbíme svému Mistru, anebo jestli následujeme své vnitřní touhy.

Prorok Jeremjáš to nazval bez obalu: „A ty bys chtěl pro sebe usilovat o veliké věci? Neusiluj. Neboť hle, já uvedu zlo na všechno tvorstvo, je výrok Hospodinův, ale tobě dám jako kořist život na všech místech, kamkoli půjdeš“ (Jeremjáš 45:5). Jeremjáš objasňuje, že Boží měřítko velikosti se od toho světského liší. Všimněte si, že neříká: „Nebuď veliký. Za svou falešnou pokoru budeš duchovně odměněn.“ Ne, říká stejně jako samotný Ježíš, že velikost se měří upřímným praktickým úsilím sloužit svým bližním.

sobota 8. srpna 2015

STATEČNÝ BOŽÍ MUŽ by Jim Cymbala

„David se stále více vzmáhal a Hospodin zástupů byl s ním“ (1. Letopisů 11:9).

Příběh v 11. kapitole 1. Letopisů, verších 4-9, nám sděluje, že silní bojovníci pomohli Davidovi dobýt nové hlavní město jeho království. Dnešní Izrael slaví 3 000 výročí tohoto města, Jeruzaléma, jež je centrem židovského života.

Získání tohoto města nebylo snadné. Jebúsejci, žijící v Jeruzalémě, Davidovi nekompromisně oznámili: „Nikdy. Je to silné a opevněné město a ty se do něho nedostaneš.“ 2. Samuel 5:6 zaznamenává jejich urážku: „Leč bys odstranil slepé a kulhavé.“

Stejné je to s každým pokusem vykonat pro Boha něco významného. Nikdy to není jednoduché. Kdykoli nás Bůh přiměje založit jeho království na novém místě, je jisté, že se nám bude nepřítel posmívat. Ďábel se nás vždy snaží přesvědčit, že tentokrát jsme to přehnali a že brzy budeme poraženi.

David a jeho bojovníci se však nenechali odradit. Neustoupili. Naopak, David je neobvyklým způsobem vyzval: „Kdo udeří na Jebúsejce první, stane se vůdcem a velitelem“ (1. Letopisů 11:6). To obnášelo vyjít jako první do kopce proti dobře vyzbrojené armádě usazené na vrchu silných hradeb, která čekala, až bude moci vrhat dolů šípy a kameny. Davidův mladý synovec Jóab se ale chopil příležitosti a předvedl své hrdinství. Jako první vnikl do města, a tak se stal v následujících letech velícím generálem Davidovy armády.

Dnes si nevybíráme tímto způsobem vůdce v církvi, že? Volíme je podle jejich pověsti, délky života s Pánem, vnějšího dojmu, vzdělání a mnoha dalších lidských kritérií. Naproti tomu David hledal statečné a smělé, vhodné pro bitvu.

Pokud se nebojíme jít do duchovního útoku, pokud jsme silnými muži a ženami v modlitbě a ve víře, neexistuje žádné omezení pro to, co skrze nás může Bůh vykonat.

__________

Jim Cymbala se začal scházet při brooklynských bohoslužbách s méně než dvaceti členy v malé zchátralé budově v části města, kde život nebyl lehký. Je narozen v Brooklynu, byl a je velkým přítelem jak Davida, tak Garyho Wilkersona a častým přednášejícím na kazatelských a vůdcovských konferencích sponzorovaných World Challenge po celém světě.

pátek 7. srpna 2015

PRYČ Z BŘICHA PEKLA

"Pryč z břicha pekla! - křičel jsem" (Jonáš 2:2). Proč poslal Hospodin Jonáše tak hluboko? Byl doslova v nitru živého pekla, zmítaný v temnotě mezi životem a smrtí. Proč by tímto milostivý Bůh prováděl svého služebníka? Věřím, že Jonášův příběh nám ukazuje jak Bůh jedná s neposlušnými služebníky.

Jonáš byl v tomto pekle po tři dny a noci. Přesto po celou tu dobu se nikdy nemodlil. Bouře ani blízkost smrti v břiše velryby jej nepřivedla na kolena. Teprve po třech dnech a nocích čteme: "Potom se Jonáš modlil k Hospodinu svému Bohu v útrobách velryby" (2:1).

Proč se Jonáš nemodlil předtím? Bylo to proto, že byl přesvědčen: "Nechceš mě už vidět" (2:4). Jonáš poznal Boha jako toho, kdo se smiloval nad Ninivem, ale nemohl uvěřit ve stejnou milost pro sebe sama. Myslel si: "Jsem mrtvý muž. Nemohu už padnout níže. Bůh se ke mně otočil zády. Kvůli tomu, co jsem udělal mě nenávidí."

Nic nemohlo být vzdálenější pravdě. Když Písmo říká: "Hospodin připravil velrybu, aby Jonáše pohltila," Bůh si vybral obrovskou velrybu a vložil do tohoto tvora úkol. A tak když Jonáš padal přes palubu, tak tam byla už ryba, připravená jej pohltit. Hospodin konal i zde své dílo.

Takto Bůh uskutečňoval Jonášovu cestu do Ninive. Brzy měl prorok chodit opět na denním světle. Měl kázat směle na ulicích jako vyvolený posel Boží.

Co Bůh zamýšlel skrze Jonášovu zkušenost v břiše velryby? Na krátkou dobu Jonáš poznal jaké je cítit smrt. Nemohl se modlit. Bůh schoval Svoji tvář, a prorok neměl nikoho, ke komu by se obrátil. Peklem pro Jonáše nebylo hučení moře nad ním, nebo to, že se v břiše ryby zmítal sem a tam. Peklem byl pro něj pocit, že Bůh od něj odňal Svoji ruku.

Všechno to bylo proto, aby byla vyzkoušena Jonášova poslušnost. Bůh nepožadoval: "Nyní mě budeš poslouchat, Jonáši?" Spíše se ptal: "Slovu koho budeš věřit v tomto hrozném pekle, Jonáši? Mému slovu, nebo slovu ďábla?" Nakonec čteme: "Potom se Jonáš modlil" (2:1). "Když má duše ve mně slábla rozpomněl jsem se na Hospodina a má modlitba pronikla k Němu" (2:7). Jonáš spěchal zpět do Boží milující náruče. A potom svědčil: "Když jsem volal z břicha pekla, Ty jsi uslyšel můj hlas" (2:2).

čtvrtek 6. srpna 2015

ZJEVENÍ BOŽÍ POVAHY

Jak mohl takový modlitebník, jako byl Jonáš, utéci před svým povoláním a upadnout do neposlušnosti? Začalo to částečnou a neúplnou znalostí Boží povahy.

Jonáš obdržel mocné zjevení Boží milosti a Božího slitování, jak dosvědčil: „Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem“ (Jonáš 4:2).

Jonáš tvrdil, že toto zjevení bylo důvodem jeho útěku: „Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše“ (4:2). Svým jednáním říkal: „Pane, tak snadno odpouštíš každému, kdo činí pokání. Pokaždé, když vynášíš soud, jsi přemožen slitováním. Vím, že nechceš soudit Ninive. Jakmile budu prorokovat, začnou činit pokání a ty na ně vyliješ proud své milosti.“

Chápeš, v čem byl problém Jonášova uvažování? Jonáš popisuje pouze částečné zjevení Boží povahy. A obviňuje Boha, že je vůči hříchu mírný. Samozřejmě, že zde Jonáš popisuje Boha správně: ohromně trpělivý, ochotný odpustit, připravený vylít hojnost milosti. Děkuji Bohu za toto úžasné zjevení jeho povahy. Je to ta nejživotodárnější pravda, jakou jsem kdy poznal. Rád kážu Božímu lidu o slitování.

Bible ale také hovoří o Boží svaté a spravedlivé povaze. „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu“ (Římanům 1:18). Jonáš jistě znal Boha i po této stránce. Proč ji opomenul?

Myslím si, že Jonášovi chybělo porozumění Boží bázni. Pokud znáš Boha pouze jako milosrdného, zjistíš, že je snadné jeho Slovo neuposlechnout. Uvěříš, že Bůh nebere vážně svá varování. Myslím si, že to bylo příčinou Jonášovy neposlušnosti.

Musíme Boží bázeň pilně hledat. A musí nám ji dodat Duch svatý: „Budeš-li ji hledat jako stříbro a pátrat po ní jako po skrytých pokladech, tehdy pochopíš, co je bázeň před Hospodinem, a dojdeš k poznání Boha“ (Přísloví 2:4-5). Boží bázeň je stejně životodárná jako Boží slitování: „Bázeň před Hospodinem je zdroj života, pomůže uniknout léčkám smrti“ (Přísloví 14:27).

středa 5. srpna 2015

VYUČENI JEŽÍŠEM

Vyučuje tě Ježíš ve tvé modlitební komůrce? Vyhledáváš ho, aby ti ozřejmil věci, které se nemůžeš dozvědět z knih ani od učitelů? Sedíš tiše v jeho přítomnosti a čekáš na jeho hlas? Bible říká, že v Kristu je veškerá pravda. A jedině on ti ji může sdělit prostřednictvím svého požehnání Duchem svatým.

Možná, že teď vyvstává ve tvé mysli otázka: „Není nebezpečné otevřít svou mysl tichému hlasu? Jestliže to není nebezpečné, proč má potom mnoho křesťanů problémy? Nepřítel vchází a napodobuje Boží hlas, říká jim, že mají dělat nějaké bláznivé věci či jim věřit – a tím je oklame. Není snad Bible jediným hlasem, kterého si máme všímat? A není snad Duch svatý naším jediným učitelem?“

Zde je moje odpověď, čemu věřím ohledně této záležitosti:

  1. Stejně jako Otec a Syn je i Duch svatý zřetelná, živá, mocná, inteligentní a božská osoba. Není tělesnou osobou, nýbrž duchovní, zaslouženě uznávanou osobností. A vládne Církvi. Přináší božské příkazy, utěšuje zraněné, posiluje slabé a vyučuje nás o Kristově plnosti.
  2. Písmo nazývá Ducha svatého Duchem Syna: „Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna“ (Galatským 4:6). Je též znám jako Duch Kristův: „Na jaké okolnosti ukazuje duch Kristův v nich přítomný“ (1. List Petrův 1:11). „Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho“ (Římanům 8:9). Je zřejmé, že Duch Boží a Duch Kristův je jedna a ta samá osoba. Kristus je Bůh a tentýž Duch vychází z obou. Duch svatý je podstatou jak Otce tak i Syna a oba jej sesílají.
  3. Existuje způsob, jak můžeme být během hluboké a zkoumavé modlitby ochráněni před oklamáním. Ochrání nás vyčkávání. Hlas těla vždy chvátá. Chce instantní uspokojení, tudíž není trpělivý. Vždy je zaměřen na sebe spíše než na Pána a vždy usiluje o to, aby nás vyhnal z Boží přítomnosti.

úterý 4. srpna 2015

ZA KOHO MĚ LIDÉ POKLÁDAJÍ?

Farizejové a saduceové přišli a žádali po Ježíši, aby jim ukázal znamení z nebe (viz Matouš 16:1). „Ježíš odpověděl: ‚Zlé a cizoložné pokolení vyhledává znamení, ale žádné znamení nedostane – kromě znamení Jonášova'“ (Matouš 16:4). Později Ježíš shromáždil své učedníky a zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“ (Matouš 16:15-16).

Ježíš mu řekl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích“ (Matouš 16:17). Ježíš tím říkal: „Nedozvěděl ses to tím, že chodíš se mnou, Petře. Můj Otec ti to zjevil z nebe.“ Petr obdržel nádherné zjevení, které dostane každý věřící. Byla mu zjevena sláva Kristovy spásy.

Přesto však čteme: „Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš“ (Matouš 16:20). Proč to Ježíš chtěl? Cožpak nebe již neohlásilo, že je beránek Boží, který přišel spasit svět?

Bylo to proto, že učedníci ještě nebyli připraveni svědčit o tom, že Ježíš je Mesiáš. Nedostali úplné zjevení Krista. Nevěděli ještě nic o kříži, o cestě utrpení a o hloubce oběti jejich Mistra. Už uzdravovali nemocné, vyháněli démony a svědčili mnohým lidem. Ale přestože chodili s Ježíšem celé roky, stále neměli hluboké, osobní zjevení toho, kým Ježíš je.

Další verš to potvrzuje: „Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům“ (16:21). Jinými slovy, Ježíš jim začal zjevovat sebe a ukazovat jim hlubší věci o sobě. Zbytek tohoto verše pak zní: „že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.“

pondělí 3. srpna 2015

MALIČKOSTI by Gary Wilkerson

Šalomoun napsal: „Pochytejte nám lišky, ty lišky maličké, co na vinicích nám škodí, když kvetou naše vinice!“ Šalamoun zde varuje, že častokrát se jedná o malé obtěžující záležitosti, které nás zdržují od toho, abychom plně kráčeli v Božím povolání a zakoušeli hojný život v Něm.

Pamatujete si na to, když jste odevzdali svůj život Ježíši? Stejně jako u dalších nových křesťanů, bylo vaše srdce naplněno určitým záměrem. Zakusili jste Boží uzdravující lásku a toužili jste potom, se o ni sdílet s ostatními – evangelizace, usmíření, služba. Během toho, jak jste se v tomto novém životě ubírali kupředu, dokázali jste čím dál tím lépe rozlišit svou úlohu v Božím království a také dary, jimiž můžete sloužit. Možná jste i nějakým způsobem pocítili povolání ke službě.

Ale pak jste si uvědomili, že se stalo něco zvláštního. Téměř každý den bylo vaše zaměření na Krista vytlačováno jinými záležitostmi nebo požadavky. Začali se vynořovat jisté maličkosti, které zaujímaly a odváděly vaši pozornost a vy jste pomalu přišli o své zaměření na Krista.

Můj otec - David Wilkerson, byl s tímto aspektem křesťanského života velmi dobře obeznámen. Byl odhodlaný k tomu, vést skrze modlitbu intimní život s Bohem a nic ho nemohlo zastavit. Táta se modlil každý den svého života přibližně dvě až čtyři hodiny, někdy si oddělil na modlitbu celý den s tím, že nás upozornil, abychom ho nerušili.

Tuto potřebu intenzivního zaměření nám skvěle demonstruje slavná rodina Wallendů. Jedná se o již sedmou generaci provazochodců. Asi před rokem, připsal Nik Wallenda na účet své rodiny další událost – přešel po drátě přes Grand Canyon.Vítr byl toho dne intenzivní a Nik si nebyl úplně jistý, zda má danou akci podniknout. Ale jakmile se rozhodl, zaměřil se podobně jako laser. Vyšel ven ze svého přívěsu s výrazem, jež vyzařoval respekt. Všechna média ztichla a kamery zaujaly detailní záběr na Nikovu tvář. Jeho dech synchronizoval s jeho úkolem a vítr, který toho dne vanul, nijak nezviklal jeho zaměření. S tyčí v ruce, vykročil po drátě vpřed - a prošel celou cestu napříč roklí a ani na okamžik neodvrátil svou pozornost.

Zaměření Nika Wallendy se stalo doslova otázkou života a smrti. Přesto však je na nás - členy církve Ježíše Krista kladeno ještě vyšší povolání, používáme ale stejné zaměření na bázi laserového paprsku? Jak často se naše rozptýlení mění ve dny, měsíce, dokonce roky bloudění?

sobota 1. srpna 2015

VELVYSLANCI MODLITBY by Carter Conlon

Když přicházíme k Bohu v modlitbě, musíme vědět kdo On je a co je ochoten pro nás udělat. Musíme vědět, že On je náš Táta, náš zaopatřitel, náš vysvoboditel; že je nám odpuštěno takže se můžeme stát velvyslanci odpuštění. Musíme mít jistotu ve svých srdcích, že Bůh je věrný v tom, že nás ochrání před každou zbraní zlého, která byla proti nám vyrobena.

Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, protože můj přítel ke mně přišel z cesty a nemám, co bych mu předložil." (Lukáš 11:5-6, ČSP).

Jakmile odpočíváme ve vědomí, kým je Bůh, plně důvěřujeme v jeho zaopatření a trvající moc, to je právě ten průlom, ke kterému má v našem modlitebním životě dojít. Modlitba by už neměla být celá o nás, ale měla by také být zaměřena na druhé. Právě tam najdeme skutečnou moc modlitby.

Všimněte si, že pátý verš mluví o tom, že byla půlnoc. Jsem si jistý, že si v současnosti uvědomujete, že žijeme v půlnoční době. Všechno, o čem víme, se posouvá směrem k poslední a konečné vzpouře proti všem cestám svatého Boha. Půlnoc byla také tehdy, když se Pavel a Silas ocitli v hlubokém žaláři, ale oni si vybrali modlitbu a chválu (podívej se do Skutků 16:25). Najednou přišlo zemětřesení, které otřáslo základy věznice. Všechny dveře ve vězení se otevřely, a pouta každého z nich se uvolnila. Kéž bychom se ty a já mohli naučit takto modlit v této temné hodině.

Můžeme si být jisti, že Pavel a Silas se nemodlili jen tak obyčejně, "odpusť nám naše viny a náš denní chléb dej nám dnes." Ne! Věřím, že křičeli "Bože, je půlnoc a přinášíme ti potřebu, která je mnohem větší, než s jakou si dovedeme poradit. Předkládáme ti nás dva, sedíme teď ve vězení - spoutáni okovy a bez naděje. Pane, ty nám důvěřuješ i v tomto temném žaláři, takže nám musíš dát sílu jednak jinak, než je v takové situaci obvyklé."

Jak Bůh odpověděl na jejich modlitbu? Vložil do nich píseň. Když začali uctívat Boha a čekali odpověď na volání svých srdcí, najednou se všechno začalo otřásat a začaly se dít zázraky. Dokonce filipský žálářník spolu s celou svojí rodinou vydal život Ježíši!

__________

Carter Conlon se připojil k pastorům církve Times Square Church v roce 1994 na vyzvání zakládajícího pastora, Davida Wilkersona, a roku 2001 byl jmenován do úřadu vyššího pastora. Je to silný a soucitný vedoucí, častý mluvčí na konferencích pastorů a vedoucích, které jsou pořádány po celém světě organizací World Challenge.