pondělí 30. listopadu 2015

CO ZNAMENÁ ZŮSTÁVAT V KRISTU by Gary Wilkerson

Boží milost nás nejen zachraňuje, ale také vychovává.

„Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem“ (List Titovi 2:11). To je úžasná zpráva! Pavel velebí slavnou Boží milost, která nás zachraňuje. A tím to končí, nemám snad pravdu? Kdepak, tím to vůbec nekončí. Pavel rychle dodává, že tatáž milost „vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti“ (2:12).

Pavel zde popisuje, co znamená zůstávat v Kristu: „zříci se bezbožnosti a světských vášní a žít rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku“ (2:12). Jinak řečeno: Boží milost nám poskytuje nejen věčný život, ale i hojný život nyní, v současnosti. Na nás je, abychom zůstávali v Kristu. A on nás povede do požehnaného, zbožného a pokojného života.

Pavel zde ale nekončí. Směle Tita vybízí: „Tak mluv, napomínej a přesvědčuj se vším důrazem“ (2:15). Měj na paměti, že Pavel hovoří o milosti. V podstatě tvrdí: „V kázání o milosti, které tě nevede ke zřeknutí se bezbožnosti, něco schází.“ Chceme-li sloužit Ježíši, nemůžeme se vyhnout usměrňování, ať už pochází od Boha nebo od našich přátel. Totéž je nám zaslíbeno od Božího nápravného prořezávání: „Později však přináší ovoce pokoje a spravedlnosti těm, kdo jím prošli“ (Židům 12:11).

Jeho prořezávání je mocné – přináší jak silnou bolest, tak i slavné ovoce. Chybí ti pokoj? Odcházíš od Vinného kmene, zdroje svého života, abys čerpal z jiných zdrojů? Žádej Boha, aby prořezal tvé srdce. Kéž odřízne, očistí a odejme nepatřičné věci, a až skončí, snad se na tvé zahradě objeví slavný stromek, který nebude větší než pahýl. Tento pahýl ale přinese ovoce, jaké si neumíš představit – a jaké bys sám od sebe nezplodil. 


Proč je v této části Ježíšova učení zmíněno prořezávání? Ježíš to vysvětluje: „To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná“ (Jan 15:11). „Plná“ zde znamená úplná, naprostá, silná. Jaká dobrá, pravdivá a krásná slova na rozloučenou řekl svým učedníkům! A dnes jsou pro nás manou. Boží odřezávání a prořezávání vyprodukuje radost – to vše činí ruka zkušeného zahradníka, který nás miluje.

sobota 28. listopadu 2015

ABRAHAM A DUCHOVNÍ HLAD by Claude Houde

Hladomor se zhoršoval a Abraham utíkal od svého oltáře. Pozorně se na něj podívej, protože Abraham představuje tebe a mě v tuto či jinou chvíli na naší Křesťanské cestě. Říkáš si, „Něco jsem ztratil: mou vášeň pro modlitbu, můj pokoj, mou chválu, mou radost, můj zápal pro Jeho dům, mou laskavost, mou štědrost, mou schopnost být zasažen potřebami lidí kolem mě nebo v dáli.“ Abraham ztratil svůj oltář, protože byl hladomor. 

Co je hlad? Hlad je sled strádání, jedno příkoří za druhým. Je to když procházíme obdobími plnými zklamáním a my se statečně snažíme jít dál jako bychom byli v pořádku. Abraham ztratil svůj cíl, svou vizi. Poslouchej ho, jak přemýšlel, „aby se mi dobře dařilo, aby mě nechali jít, abych já zůstal naživu“ (Genesis 12:10-13) Byl povolán k tomu, být požehnáním pro ostatní, ale ztratil svůj naprostý smysl.

Abraham pomalu v sevření duchovního hladu umíral. Ztrácel ne jen svůj zápal a smysl, ale také svou přízeň a svou víru. Muž, který byl povolán být zdrojem požehnání, se tragicky začal vzdávat toho, co ho učinilo velkým: té víry, která mu přinesla Boží přízeň a skrze kterou Bůh mínil zasahovat druhé a žehnat jim. 

„…faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. Farao tedy Abrama předvolal a řekl: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena?“ (Genesis 12:17-18) Abraham již nebyl zdrojem radosti a respektu; ve skutečnosti se stal někým, kdo přinesl ostudu a bolest. Zcela ztratil svou víru a důvěru Bohu.

Pojď blíž, podívej se na něj. Byl trýzněn, měl strach a jeho duchovní dědictví bylo v nebezpečí. Jak poklekáme vedle něj, uvědomujeme si, z jakého důvodu byl nazván otcem víry. Nebyl tím vzorem, protože byl neposkvrněný a bez hříchu a nebo protože jeho život byl nepřerušený úspěch činů, moudrosti a čisté dokonalosti. Bible nezlehčuje jeho hřích a ani ho nijak neospravedlňuje. Přesto, Abraham má pro nás všechny poselství jednoduše proto, že on věděl, jak obnovit svůj oltář a opět najít Hospodina. „Postupoval po stanovištích od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho stan, k místu, kde předtím postavil oltář; tam vzýval Abram Hospodinovo jméno.“ (Genesis 13:3-4)

__________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church - Církev nového života) v Montrealu v Kanadě, častý řečník na konferencích Expect Church Leadership Conferences organizovaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením vzrostla New Life Church z hrstky lidí na více než 3 500, a to na území Kanady, kde je jen málo úspěšných protestanských církví.


pátek 27. listopadu 2015

OBLAK ZMATENÍ

Přemýšlím, kolik z křesťanů, kteří teď čtou tento text, se nachází v oblaku zmatení. Sedí na vás následující popis? Vaše modlitby jsou nevyslyšeny. Jste pořád skleslí a deprimovaní. Čelíte v životě věcem, které nedokážete vysvětlit. Jste zklamaní z vaší situace a z ostatních lidí. Neustále o sobě pochybujete. Sužuje vás mnoho otázek a zkoumáte své srdce, abyste zjistili, co jste udělali špatně. Cítíte depresi a beznaděj, jste váhaví – a nedokážete to ze sebe setřást pryč.

Možná jste věřící už dlouho. Celé roky jste poslouchali kázání evangelia, a teď pochybujete a připadáte si neschopní. Už necítíte tu Boží radost, jako kdysi. Takže teď přemýšlíte nad tím, jestli proti vám Pán něco nemá.

Zeptám se vás: Věříte Jeho zaslíbením? Přijímáte jeho úžasné Slovo? Bojujete proti Satanovi tímto Slovem, které jste slyšeli? Nebo ignorujete to, jak vám byl Pán v minulosti věrný? Pochybujete, že stojí při vás a má kontrolu nad vším, co se děje ve vašem životě? Pokud ano, tak jste se otevřeli temnotě.

Ježíš popisuje ty, kteří žijí v temnotě, takto: „Kdo chodí ve tmě, neví, kam jde“ (Jan 12,35). Jinými slovy: „Takový člověk sešel z cesty. Jeho kroky jsou zmatené, je nerozhodný a kráčí jako slepý.

Vím, jaké to je vejít do takového oblaku temnoty. Věci se zdají zmatené. Neslyšíte jasné slovo od Pána. Chcete rychle slyšet odpověď a voláte k Bohu: „Pane, už Tě nevidím ani neslyším tak, jako dřív.“ Nakonec Ho začnete prosit, aby projevil více milosrdenství a soucitu k vaší situaci.

Pravdou však je, takováto otevřená nevíra Pána rmoutí. Očekává od nás, že budeme chodit ve světle, které jsme od Něj dostali. Máme věřit Jeho Slovu a Jeho zaslíbením. Pokud se vrátíme zpět k Jeho Slovu a jistotě Svatého Ducha v nás, potom vyjdeme z temnoty – ale jinak ne!

čtvrtek 26. listopadu 2015

CHOĎTE VE SVĚTLE

"Choďte, dokud máte světlo, ať vás nezachvátí tma" (Jan 12:35). Tma v tomto kontextu znamená "duchovní slepotu, zmatek, ztrátu jasného myšlení, chmury". Nejdřív mě napadlo, "tma na těch, kdo milují Ježíše? Jak by taková temnota mohla přijít na Boží děti?"

Ochotně přiznám, že já sám jsem byl zaplaven Ježíšovým světlem. Během více než 50 let mé služby jsem byl svědkem Boží moci křísit mrtvé. Viděl jsem mnohé opustit podsvětí drog a alkoholismu. Moje kniha Dýka a kříž byla celá o zázračné Boží moci. Celý svůj život jsem mohl pozorovat jak chodící mrtvoly ožívají skrze Jeho vzkříšení.

Viděl mnoho jiných paprsků světla - od životadárných jmen svatého Boha, přes Jeho novozákonní zaslíbení, po naplnění Jeho proroctví. V jistém smyslu jsem viděl vše, co popisuje Jan 12 a ještě mnohem víc. Opravdu, Bůh odhalil dnešním lidem to, co Židé oněch časů nemohli vidět. Nevíme to jen z Písma, ale i ze zkušenosti, že Bůh připravil veliké věci pro ty, kdo ho milují. Dostali jsme Nový Zákon, aby nás v tom vedl a Ducha Svatého, aby nás učil. A také máme "lepší zaslíbení", takže můžeme mít podíl na Jeho božské podstatě.

Také jsme dostali pomazané učitele, pastory, evangelisty a proroky, kteří nám to světlo vlévají do mysli a srdce. Noří nás do pravdy, naplňují nás úžasnými zaslíbeními a připomínají nám Boží věrnost, která nás znovu a znovu vysvobozuje. Ptám se, jak bychom s tímto vším nádherným požehnáním mohli mít nad sebou temná mračna?

Většinou, když přemýšlíme o duchovní temnotě, vybaví se nám ateisté. Nebo myslíme na unavené, hříchem přesycené lidi tápající v žalu a prázdnotě. Ale to není ta tma, kterou Ježíš popisuje v Janově 12. kapitole. Ne, tahle temnota je mrak zmatení, duchovní slepoty, nerozhodnosti, skleslého srdce i mysli - a přichází na křesťany. 


Když tyto časy přijdou, když jsme v zajetí pokušení nebo zoufalství, máme s důvěrou říct, "Vysvobodil jsi své služebníky v každý čas. Udělej to znovu a Tvoje moc bude dokonalá v mé slabosti!"

středa 25. listopadu 2015

ŽASNU NAD TVOU LÁSKOU

Toto slovo z Kristova podobenství si musíme vzít k srdci: „Ty zlý služebníku! Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!“ (Matouš 18, 32-33).

Otázka pro každého křesťana zní: „Odpouštím svým bratrům? Snáším jejich odlišnosti? Pokud jim odmítám odpustit, tak i když mi bylo odpuštěno, nazývá mě Ježíš „zlým služebníkem“.

Nevykládejte si to špatně. Neznamená to, že si můžeme dovolit odchýlit se od pravého učení. Pavel směle kázal o milosti, ale Timotea nabádal: „Usvědčuj, domlouvej, napomínej se vší trpělivostí a s vyučováním“ (2. Timoteus 4, 2). Máme být smělými ochránci pravého vyučování.

Ale nemáme používat vyučování k tomu, abychom mezi sebou stavěli hradby. Tak hřešili Farizeové. Zákon jim říkal: „Svěťte sobotu,“ ale jim toto přikázání nestačilo. Přidali si k tomu vlastní ochranná opatření, nejrůznější pravidla a nařízení, která v sobotu dovolovala pouze minimální pohyb. Zákon taky říká: „Neberte Boží jméno nadarmo.“ Ale Farizeové vystavěli ještě více zdí, když prohlásili: „Nebudeme Boží jméno vůbec vyslovovat. Tak ho nebudeme moci brát nadarmo.“

A jak reagoval král na nevděk svého služebníka v Ježíšově podobenství? Písmo praví: „A jeho pán se rozhněval a předal ho mučitelům, dokud mu nezaplatí celý dluh“ (Matouš 18, 34). V řečtině to znamená: „poslal ho dolů, aby byl mučen“. Nemůžu se zbavit dojmu, že tu má Ježíš na mysli peklo.

Co pro nás tedy toto podobenství znamená? Jak Kristus shrne své poselství učedníkům, Svým nejbližším přátelům? „Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru jeho přestoupení“ (18, 35.)


Když si čtu toto podobenství, třesu se. Chce se mi padnout na tvář a prosit Ježíše za křest lásky k mým spoluslužebníkům. Zde je má modlitba. Povzbuzuji vás, aby se stala i vaší: 


„Bože, odpusť mi. Snadno se nechám vyprovokovat ostatními a příliš často reaguji v hněvu. Přitom nevím, kde by můj život bez Tvé milosti a shovívavosti byl. Žasnu nad Tvou láskou. Pomoz mi plně pochopit a přijmout Tvoji lásku ke mně. Pak budu mít ve Tvém Duchu lásky a milosrdenství se svými bratry více trpělivosti.

úterý 24. listopadu 2015

ÚŽASNÁ BOŽÍ LÁSKA

Co vyvolává soudní spory? Proč Boží služebníci, jimž osobně bylo tolik odpuštěno, ubližují svým bratřím a odmítají se s nimi stýkat? Lze to vysledovat zpět až k nejvíce zarmucujícímu hříchu, jaký je jen možný: k pohrdání dobrotivostí Boží.

K tomuto závěru jsem dospěl, až když jsem ve svém srdci hledal odpověď. Vzpomněl jsem si na svůj osobní zápas s přijetím Božího slitování a dobroty. Po léta jsem žil a kázal pod striktně zákonickou svázaností. S velkými obtížemi jsem se pokoušel dostát měřítkům, o nichž jsem si myslel, že vedou ke svatosti. Převážně se jednalo o seznam pravidel typu: musíš a nesmíš.

Po pravdě řečeno, cítil jsem se pohodlněji ve společnosti hřmějících proroků než u kříže, kde byly odhaleny mé potřeby. Kázal jsem o pokoji, nikdy jsem jej však plně nezažil. Proč? Protože jsem si nebyl jistý Pánovou láskou a jeho trpělivostí s mými selháními. Viděl jsem, že jsem natolik slabý a zlý, že jsem se necítil hoden Boží lásky. Stručně řečeno: vyvyšoval jsem své hříchy nad Boží milost.

Protože jsem necítil, že mne Bůh miluje, soudil jsem všechny ostatní. Pohlížel jsem na ostatní stejně jako na sebe: totiž jako na činitele kompromisů. To ovlivnilo mé kázání. Postavil jsem hradbu mezi sebe a zlo v druhých, jak mi přikazovalo mé vlastní srdce. Nevěřil jsem, že Bůh je ke mně dobrotivý, stejně jako tomu nevěřil nevděčný otrok (viz Matouš 18:32-33). A protože jsem neoceňoval Boží milující trpělivost se mnou, neměl jsem ji s druhými.

Nakonec jsem pochopil, jak se mám ve skutečnosti ptát. Již to nebylo: „Proč je tolik křesťanů nelaskavých a neodpouštějících?“ Nyní jsem se ptal: „Jak bych mohl naplnit Kristovo přikázání milovat druhé tak, jako on miloval mne, když nejsem přesvědčen, že mne miluje?“ 


Pavel napomínal: „Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Efezským 4:31-32).

pondělí 23. listopadu 2015

NÉST HOJNĚJŠÍ OVOCE by Gary Wilkerson

Ježíš říká: „Každou mou ratolest, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce“ (Jan 15:2).

Jsou očišťováni křesťané nesoucí ovoce? To většina z nás při službě Bohu neočekává. Hluboko ve svém srdci očekáváme, že budeme odměněni. A není to snad správné?

To, co zde Ježíš říká, je v rozporu s naší intuicí i našimi zvyklostmi. Když jsem vyrůstal, bylo těžké získat za jakýkoli úspěch pochvalu. Dnes, jakmile se dítě jen účastní týmového sportu, už dostane trofej. Nemyslete si, že jsem zahořklý starý chlap, který si nevzpomíná, že by kdy něco dostal. Z celého srdce přeji dětem jejich velké povzbuzování od mnohých dnešních rodičů. Naše společnost ale začíná zjišťovat, že rozmazlování má na děti negativní vliv. Učí je totiž nesnášet napomenutí, a jsou-li chválené za vše, co dělají, potom věří, že všechno, co dělají, je správné.

Hodně to popisuje dnešní církev. Jako křesťané si užíváme bezpodmínečnou lásku, nesneseme však, když nás někdo koriguje. Ježíš říká ve svém podobenství o vinné révě, že náš Otec chce, abychom poznali hlubší lásku, než je rozmazlování. Náš milující Bůh říká: „Ano, neseš dobré ovoce a mně tím děláš radost. Chci ale zvětšit tvou radost z bohatého života. A to uskutečním tvým dalším čištěním,“ a jeho slovo platí.

„Čistí, aby nesla hojnější ovoce.“ Většina z nás nechápe, o co tady jde. Moje žena a já jsme to pochopili loni, když zahradník nožem čistil naše stromy a keře. Vrátili jsme se z výletu a zjistili jsme, že je na naší zahradě všechno , co bývalo zelené, pečlivě ořezáno. Naše krásná zahrada vypadala jako nehostinná krajina na liduprázdné planetě. Chtěli jsme tomu chlapovi dát výpověď!

Přišlo však letošní jaro a každá rostlina kvetla více než předtím. Každá rychleji a lépe rostla. A to, co bylo kdysi ošklivé, bylo nyní čisté a krásné, s květy a plody. S Božími očistnými zásahy v našich životech je to stejné. Není to pro nás lehké – ve skutečnosti je to bolestivé. Očišťování samo o sobě není krásné – přináší však slavnější ovoce, které by se jinak neurodilo.

sobota 21. listopadu 2015

NAJÍT SVŮJ OHEŇ by Nicky Cruz

Podle posledních studií bude v roce 2020 islám největším náboženstvím v Norsku a všech skandinávských zemích. Pokud je to pravda, můžeme očekávat, že se během dalších několika let stane islám v Norsku i státním náboženstvím. To se totiž v minulosti stalo ve všech státech, kde se islám takto rozvinul.

Zarmucuje mě, když vidím, jak málo křesťané ovlivnili a ovlivňují situaci v Evropě. Byli jsme zcela neschopní oslovit bloudící a ztracené lidi – a to nejen v evropských státech, ale i v USA. Modlíme se k Bohu, aby se nám v tom dařilo a aby pomohl Kristovu tělu růst. Jen v málo církvích se to ale děje, většina z nich se zmenšuje a některé dokonce úplně vymírají. 

Co se musí stát, aby Hospodin konečně zasáhnul a začal proměnu, kterou potřebujeme – tu proměnu, za kterou se modlíme? Kdy konečně povstaneme a otřeseme Satanovou základnou ve světě?


Odpověď je tak jednoduchá, až je zvláštní, že to musím vůbec říkat: Aby se děly velké zázraky, musíme Bohu důvěřovat! Musíme k Němu přistoupit s kajícnými srdci a smělou vírou a prosit Ho, aby z nás učinil silné válečníky pro Boží království. Pracuje se mnou skupina mladých lidí, kterým říkáme Dvanáct učedníků. Stejně jako oni i my musíme otevřít svá srdce a životy Bohu a nechat ho nalít nám do srdce Jeho touhu po záchraně. Musíme Ho nechat zlomit nás, použít nás a zmocnit nás pro službu!

Když se podíváte na naši malou skupinu mladých lidí, tak nevypadají vůbec jako hrdinové – jsou to děti plné jizev a ran, které nemají nic kromě pár kusů oblečení. Ale v jejich srdcích hoří oheň vášně. A uvidíte, jak mocně je Bůh používá v předních liniích bitvy. A potom začnete pomalu chápat, co dokáže Pán udělat i s tím nejmenším kouskem víry. Uvidíte to, co způsobilo, že první církev tak rychle rostla a že hrstka učedníků přiváděla tisíce lidí k víře. Pochopíte, co tolik přitahovalo lidi k té zprávě – ke zprávě o Ježíši. A poznáte, co všechno Bůh dokáže učinit z mála.

„Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné“ (1. Korintským 1,27).

__________
Nicky Cruz, mezinárodně známý evangelista a plodný autor, který se obrátil k Ježíši Kristu od života v nenávisti a zločinnosti poté, co potkal v roce 1958 v New Yorku Davida Wilkersona. Příběh o jeho dramatickém obrácení poprvé zazněl v knize Davida Wilkersona Dýka a kříž a pak jej později popsal sám Nicky ve svém bestselleru Utíkej, malý, utíkej.

pátek 20. listopadu 2015

BOŽÍ DOBROTA

„Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“ (Římanům 2,4).

Co myslí Pavel tím, když říká, že někdo pohrdá bohatstvím Kristovy dobroty? Slovo pohrdá zde znamená: „Nemyslí si, že je to možné“. Jinými slovy, tento věřící říká: „Taková milost a takový soucit není možný. To nedokážu pochopit.“ Nepasuje to do jeho pojetí víry. Takže místo toho, aby to přijal, se v mysli staví proti tomu.

Proč nedokázal nevděčný služebník, o kterém píše Matouš 18,23-25, přijmout královu milost? Je jeden důvod: neuvědomoval si, jak ohromně velký je jeho hřích. Přesto mu král řekl: „Jsi svobodný. Už na tobě není žádná vina, už mi nic nedlužíš, už si nebudeš muset odpracovat žádný trest. Všechno, co teď musíš udělat, je zaměřit se na dobrotu a shovívavost, kterou jsem ti ukázal.

Bohužel, člověk, který nepřijímá lásku, není schopen ani milovat někoho jiného. Místo toho začne ostatní soudit. To se stalo i tomuto služebníkovi. Vůbec nepochopil podstatu královy milosti. Vidíme, že Boží shovívavost a nezasloužené odpuštění má jeden účel – vést nás k pokání. Pavel se ptá: „Neuvědomujete si, že Boží dobrota vás vede k pokání?“

Toto podobenství nám ukazuje, že to je ten důvod, proč pán svému služebníkovi odpustil. Chtěl, aby se ten člověk odvrátil od lidské svévole a spočinul v králově neuvěřitelné dobrotě. Tak by mohl na oplátku milovat druhé lidi a odpouštět jim. Ten služebník ale nečinil pokání – místo toho odešel a pochyboval o dobrotě svého pána. Rozhodl se mít záložní plán. A navzdory králově milosti ostatní lidi soudil.

Představte si zmučenou mysl takového člověka. Tento muž odešel ze svatého místa plného odpuštění, kde zakusil pánovu dobrotu a milost. Ale místo toho, aby se z toho radoval, opovrhl svou nově získanou svobodou. Říkám vám, každý věřící, který si myslí, že Boží dobrota je nemožná, otevírá své srdce satanovým lžím. Jeho duše nemá klid. V jeho mysli to vře. A neustále se bojí soudu.

Přemýšlím nad tím, kolik křesťanů v dnešní době žije takovýto zmučený život. To kvůli tomu je v Kristově tělu tolik konfliktů a rozporů? To proto spolu má tolik křesťanů neshody, to proto tolik církví odmítá být s druhými ve společenství?

čtvrtek 19. listopadu 2015

ZODPOVĚDNOST MILOSTI

Přehlédl v podobenství z Matouše 18:23-35 král hřích svého služebníka? Podíval se na jeho dluh a pak jej pouze prominul? Ne, vůbec ne. Skutečnost je taková, že svým odpuštěním vložil král na tohoto muže nelehkou zodpovědnost, zodpovědnost větší než břemeno jeho dluhu. Vskutku, tento služebník nyní dlužil svému pánovi více než kdykoli předtím. Jak to? Byl zodpovědný odpustit druhým a milovat je stejně, jako to král udělal pro něj.

Jak neuvěřitelná zodpovědnost to je. A nemůžeme ji oddělit od dalších Kristových vyučování o království. Koneckonců Ježíš také řekl: "Odpustíte-li totiž lidem jejich prohřešky, odpustí také váš nebeský Otec vám. Ale když lidem jejich prohřešky neodpustíte, neodpustí ani váš Otec vaše prohřešky vám." (Mt 6:14-15, B21) Jeho pohled je jednoduchý: "Když vy neodpustíte lidem, ani já neodpustím vám." Toto slovo není jednou z možností, je to rozkaz. Ježíš nám tady v podstatě říká toto: "Byl jsem vůči vám shovívavý. Jednal jsem s vámi s láskou a milosrdenstvím a odpustil jsem vám jen díky Mojí dobrotě a milosrdenství. Rovněž vy by jste měli být milující a plní milosrdenství vůči svým bratrům a sestrám. Máte jim prostě odpustit, stejně jako jsem já odpustil vám. Máte jít domů, do církve, do práce, na ulice a prokazovat každému milost a lásku, kterou jsem prokázal já vám."

Pavel se odvolává na Ježíšovo přikázání, když říká: "Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy." (Koloským 3:13b, ČSP). Dále pak vysvětluje, jak máme usilovat o poslušnost tomuto přikázání: "Oblečte se tedy jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, v slitovný soucit, dobrotu, pokoru, vlídnost a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému..... A nad to všechno mějte lásku, která je poutem dokonalosti." (Kol 3:12-14).

Co to znamená být shovívavý? Řecké slovo znamená: "snášet, tolerovat." To znamená vydržet věci, které nemáme rádi. Říká se nám, abychom tolerovali selhání ostatních a snášeli způsoby jednání, kterým nerozumíme.

středa 18. listopadu 2015

PŘIJMOUT JEHO MILOST

Ježíš nám ukázal na podobenství v Matoušovi 18:23-35 příklad věřícího, obdarovaného služebníka, který je náhle odhalen jako největší ze všech dlužníků. Je tu kdosi, kdo je nehodný, plný špatných motivů, vůbec si nezaslouží slitování. Přesto mu jeho pán upřímně a svobodně odpouští – právě tak, jako to Ježíš udělal pro tebe a pro mě.

Dovolte, abych tu krátce promluvil o pokání. Tento pojem je často definován jako „obrat“. Mluví se o udělání čelem vzad, obratu o 180 stupňů od dřívějších způsobů. Také se o pokání říká, že má být doprovázeno zbožnou lítostí.

Ale opět Nová smlouva dovádí starozákonní pojem ještě dále. Pokání je mnohem víc než jen odvrácení se od hříchů těla. Zahrnuje více než zarmoucení nad minulostí a truchlením, že jsme zarmoutili Pána. Podle Ježíšova podobenství je pokání odvrácení se od onemocnění mysli, které nám umožňuje věřit, že můžeme nějak odčinit naše hříchy.

Tato nemoc postihuje miliony věřících. Kdykoliv takoví křesťané upadnou do hříchu, myslí si: „Mohu dát záležitosti s Pánem dohromady. Přinesu mu upřímné slzy, naléhavou modlitbu, budu číst více Bibli. Jsem rozhodnutý dát to s ním všechno do pořádku.“ Ale to je nemožné. Tento druh myšlení vede k jedinému: k beznadějnému zoufalství. Takoví lidé se stále namáhají a vždy selhávají. A nakonec se spokojí s falešným pokojem. Soustavně se zabývají předstíranou svatostí svého vlastního činění, přesvědčují sami sebe o lži.

Řekni mi, co tě spasilo? Byly to tvé slzy a naléhavé prosby? Tvůj hluboký smutek nad zarmucováním Boha? Tvé upřímné rozhodnutí, že se odvrátíš od hříchu? Ne, nebyla to žádná z těchto věcí. Byla to pouze a jedině milost, která tě spasila. A podobně jako služebník v podobenství sis ji nezasloužil. Vlastně jí stále ještě nejsi hoden, bez ohledu na to, jak zbožné je tvé chození.

Tady je jednoduchá definice pravého pokání. Znamená říci: „Musím se jednou provždy odvrátit od každého pomyšlení, že bych někdy mohl splatit dluh Bohu. Nikdy si to nemohu odpracovat, abych se těšil jeho přízni. Tudíž žádné úsilí nebo dobrý skutek z mé strany nemůže vymazat můj hřích. Já prostě musím přijmout jeho milost. Je to jediná cesta ke spasení a svobodě.“

úterý 17. listopadu 2015

HLAD PO BOHU

Když přišlo do Jeruzaléma probuzení, promluvil k apoštolu Filipovi anděl a poslal ho do pouště Gaza, aby se tam setkal s etiopským dvořanem jedoucím v kočáře. Filip zjistil, že tento muž čte nahlas z knihy Izajáše, a tak se ho zeptal: „Rozumíš tomu, co čteš?“ (Skutky 8:30).

Ukázalo se, že je pro tohoto dvořana záhadou úsek: „Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny“ (Izajáš 53:9-11).

Zkus si představit Etiopanovo rozrušení, když četl o těchto podivuhodných věcech. Očividně hladověl po Bohu, jinak by nečetl Bibli. A tady Izajášovo proroctví zjevovalo příchod věčného krále. S každým zjevením musela růst dvořanova touha vědět: „Kdo je ten podivuhodný muž?“

Nejprve „Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše“ (Skutky 8:35). Filip dvořanovi vysvětlil: „Ten muž, o němž čteš, již přišel. Jmenuje se Ježíš Nazaretský a je to Mesiáš.“

Dále mu Filip vysvětlil Izajáše 53:11: „Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny.“ Filip v podstatě Etiopanovi řekl: „Kristovým trápením bylo ukřižování. Byl usmrcen a pohřben. Otec ho ale vzkřísil z mrtvých. Kristus nyní žije ve slávě. Každý, kdo vzývá jeho jméno a věří v něho, se stává jeho dítětem. Kristovo semeno vskutku žije v každém národě. Tímto způsobem je dlouho živ – skrze Ducha svatého ve svých dětech. A teď můžeš být i ty jeho dítětem.“

Jaká to byla neuvěřitelná zpráva pro Etiopanovy uši! Není divu, že toužil vyskočit z kočáru a být pokřtěn. „On mu odpověděl: Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží. Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil“ (Skutky 8:37-38).

pondělí 16. listopadu 2015

SETRVÁVÁNÍ NA VINNÉM KMENI by Gary Wilkerson

„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař“ (Jan 15:1).

Když o sobě Ježíš hovoří jako o „pravém“ vinném kmeni, říká nám více než přesné informace. „Pravý“ je zde užito ve smyslu „pravý přítel“ - znamená skutečný, ryzí, spolehlivý, ochotný pomoci.

A co vinař, náš nebeský Otec? Pečuje o svou zahradu dokonale a s láskou. Jeho práce spočívá v udržování života proudícího skrze nás. Můžeme mu důvěřovat, že učiní správný zásah, aby v nás mohly růst správné věci. A proto, zůstáváme-li v Kristu, naroubováni na vinný kmen, nemusíme se stresovat ani strachovat o své životy. Byl nám dán pravý život plynoucí z Ježíše a náš Otec nás starostlivě ošetřuje.

Jsme-li naroubováni na tento vinný kmen, nemělo by být samozřejmé, že poneseme ovoce? Víme, že jsme spaseni a zabezpečeni v Kristu a omilostněni Otcovou láskou. Jak by z toho nemohlo vzejít ovoce?

Ježíš opět používá klíčové slovo: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně“ (Jan 15:4). Je zde další požadavek, který v mnoha křesťanech spouští varovný signál: „Nezůstanete-li ve mně.“ Při čtení této věty v některých narůstá strach. Vytvořili si vlastní pravidla odřezávající je od pravého života.

Je pravda, že je tento Ježíšův výrok podmínečný a znamená, že se od nás něco očekává. Jiné ztotožnění s tímto výrokem je ale toto: Ježíš v nás zůstává – a jeho přítomnost v nás je pevná, stálá, věrná, neochvějná: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu“ (Židům 13:5). Když Kristus říká: „Nezůstanete-li ve mně,“ nehovoří o našem spasení – protože naše spasení nám zaručil na kříži. Hovoří o ovoci Ducha v našich životech – o našem svědectví, našem chození ve spravedlnosti, naší radosti a o našem pokoji.

sobota 14. listopadu 2015

ŽÁDNÉ ČÁRY MÁRY by Jim Cymbala

Nemáme žádný lepší příklad, jak Bůh mocně jedná ve městě, než je ten ve Skutcích 11:20 - 21:"Někteří z nich byli muži z Kypru a z Kyrény; ti přišli do Antiochie a mluvili i k Helénistům a zvěstovali Pána Ježíše. A Pánova ruka byla s nimi; veliký počet  lidí uvěřil a obrátil se k Pánu." 

Objevila se taková žeň, že byl z Jeruzaléma vyslán Barnabáš, aby prozkoumal, jak se věci mají. Když tam přišel a uviděl tu Boží milost, zaradoval se a povzbuzoval všechny, aby s rozhodným srdcem zůstávali u Pána; neboť to byl dobrý muž, plný Ducha Svatého a víry. A značný zástup se přidal k Pánu." (verše 23 - 24)

Kdo byli ti muži, kteří založili tak mocný sbor, který nakonec předčil sbor v Jeruzalémě? Neznáme jejich jména. Neznáme jejich metodiku Ale víme dvě věci: Oni rozšířili "dobrou zprávu o Pánu Ježíši" a "Pánova ruka byla s nimi." (verše 20 - 21) 

Toto se přerodilo v první multikulturní církev, s multikulturními vedoucími, přesně podle Skutků 13:1 - Šimon zvaný Černý, někteří židovští vedoucí, někteří Řekové, Menachém, bývalý druh tetrarchy Heroda (který u něho způsobil, že všechny kolem sebe podezříval), a jiní. Oni pracovali spolu v mocném modelu mezikulturní jednoty. 

Židovsko - pohanská nenávist prvního století byla dokonce větší než naše dnešní rasová nesnášenlivost. Bůh se postavil problému čelem, protože On budoval Svoji církev Svým způsobem.

Rasové cítění je dnes v New Yorku horší než bylo před 10 lety. V mnoha sborech převažuje drsný duch. Zoufale potřebujeme lásku, abychom prošli těmito tlaky, stejně jako to udělali před mnoha lety v Antiochii.

Žádné vzorové vyučování nezpůsobí okamžitou změnu. Nejsou žádné trendy zkratky, žádné hokus - pokus mantry, které by mohly porazit satana. Jeden muž mi řekl: "Víš, měl bys uvažovat o tom, že si pořídíš topografickou mapu Brooklynu, aby jsi mohl určit nejvyšší bod ve  čtvrti. Pak by jsi tam mohl vyrazit a modlit se proti teritoriálním duchům." 

Jiní říkají: " K uvolnění Boží moci je klíčové zpívat v ulicích tvého města. Vydej se na pochod, vyrob si prapory, a vyhlaš s velkou pompou Boží svrchovanost." Ještě jiní tvrdí: "Napomeň satana, obrať se čelem k severu a otiskni svoji nohu, když to děláš. To přinese vítězství." 

__________
Jim Cymbala se začal scházet při brooklynských bohoslužbách s méně než dvaceti členy v malé zchátralé budově v části města, kde život nebyl lehký. Je narozen v Brooklynu, byl a je velkým přítelem jak Davida, tak Garyho Wilkersona a častým přednášejícím na kazatelských a vůdcovských konferencích sponzorovaných World Challenge po celém světě.

pátek 13. listopadu 2015

UDĚLEJ TO ZNOVU, PANE!

V osmé kapitole Markova evangelia Ježíš znovu nasytil zástup - tentokrát čtyřtisícový - sedmi bochníky chleba a několika rybami. A znovu učedníci posbírali několik košů nalámaných kousků, které zbyly. (Marek 8:5-8). Ale Kristus poznal, že učedníci stále nepochopili jeho moc činit zázraky a tak se jich zeptal, "Ještě máte tvrdé srdce?" (Marek 8:17)

Představuju si učedníky po tomto druhém nasycení tisíců, jak sedí v naprostém úžasu. Museli si říkat, "Tohle určitě není pravda. Jestli je Ježíš opravdu Bůh, proč by si vybral nás, abychom se podíleli na takových divech? Jsme jen nevzdělaní rybáři. Proč by chodil po vodě a plavil se v naší loďce, místo aby svoje zázraky předvedl před nějakými důležitějšími lidmi"?

Asi už tě někdy napadlo to samé... "Na světě jsou miliardy lidí. Proč Bůh promluvil ke mně? Proč si vybral mě?" Proto, že to celé byl zázrak. Tvoje obrácení bylo naprosto nadpřirozené. Nebyla to jen nějaká nevysvětlitelná přirozená událost - ne, ve skutečnosti na ní nebylo přirozeného vůbec nic.

Proč? Protože není nic přirozeného na křesťanském životě. Je to celé nadpřirozené. Je to život závislý na zázracích od svého úplného začátku (včetně obrácení). A jednoduše se nedá žít bez víry v nadpřirozeno.

Síla, která tě drží v Kristu, je nadpřirozená. Svět žije ve tmě, ale ty máš světlo, protože žiješ v říši nadpřirozena. Není nic přirozeného na tom, že tvoje tělo je chrámem Ducha Božího. Není přirozené být příbytkem Boha celého vesmíru.

A přesto je právě tohle kamenem úrazu. Lidé začnou přisuzovat Boží nadpřirozené jednání přirozenému světu. Je nebezpečné zapomínat na Jeho zázraky. Je děsivé, když se podíváme zpátky na Jeho divy a řekneme, "Prostě se to stalo". Pokaždé, když vezmeš to "nad" z nadpřirozeného, tvoje srdce o něco ztvrdne.

Milí, musíte to prostě přijmout vírou: Stejný nadpřirozený Bůh, který nasytil tisíce pouhými pár bochníky chleba, bude stejně nadpřirozeně jednat i ve vaší krizové situaci. Jeho zázračná moc vás vysvobodí ze všech pout. Dá vám sílu kráčet ve svobodě. A použije vaši slabost - opravdu, i vaši nejslabší chvíli - aby ukázal světu svoji moc konat zázraky. 


Jisté je, že těžké časy přijdou na každého Ježíšova následovníka. Ale až ty časy přijdou, máme směle říct, "Udělej to znovu, Pane. Vykonal jsi v mém životě zázraky už dřív. Zachraňoval jsi nadpřirozeně své služebníky po celé dějiny. Ať se tvoje síla dokonale projeví v mé slabosti".

čtvrtek 12. listopadu 2015

NENÍ SE ČEHO BÁT

Bůh řekl Izraeli: „Nevěřili jste Mi, když jsem vám řekl, že se není čeho bát, že budu bojovat za vás. Úplně jste zapomněli, že jsem vás nosil jako dítě a staral se o vás. Nikdy jste Mi nedůvěřovali, ačkoli jsem šel před vámi, ve dne jsem vám dal oblak, aby vás chránil před pražícím sluncem, a v tmavé noci vám můj oheň svítil na cestu a utěšoval vás. Ale vy jste přesto pochybovali, pošpinili Mě a udělali ze Mě lháře“ (viz Deuteronomium 1, 27-35).

Můžete být spasení, plní Ducha svatého a kráčet před Bohem ve svatosti, a přesto se proviňovat nevírou. Možná si pomyslíte: „V mém srdci žádná nevíra není.“ Ale rozhodí vás, když se něco nedaří? Bojíte se, že Boha zklamete? Jste neklidní, máte obavy o budoucnost?
Křesťan, který bezpodmínečně věří Božím zaslíbením, zažívá naprostý pokoj. Jak takový pokoj vypadá? Je to plná, absolutní důvěra v Boží slovo a naprosté spolehnutí se na Jeho věrnost tomuto Slovu. Ve skutečnosti je pokoj důkazem víry.

Možná si řeknete: jak je možné, že se srdce věřícího zatvrdí v nevíře? Ohromující příklad nalezneme v Markovi v 6. kapitole. Učedníci byli na lodi a za tmy pluli směrem do Bethsaidy. Náhle se objevil Ježíš. Kráčel po vodě. Dvanáct učedníků si myslelo, že je to přízrak, a třásli se strachy. Ale Kristus je uklidňoval: „Vzchopte se, to jsem já! Nebojte se“ (Marek 6, 50). Potom vstoupil na loď a vítr se utišil.

Následující verš vypovídá vše o srdcích učedníků v tu chvíli: „Oni z toho byli úplně omráčení úžasem. Nepochopili totiž nic ohledně těch chlebů; jejich srdce bylo tvrdé“ (6, 51-52). (Řecký výraz pro tvrdé zde znamená „kamenné, slepé, zatvrzelé v nevíře.“) Připomíná nám to, že tito lidé právě zažili neuvěřitelný zázrak. Viděli, jak Ježíš nakrmil pět tisíc lidí jen pěti bochníky chleba a dvěma rybami a učedníky si k tomu použil. Když nám Marek říká, že učedníci „nepochopili“ tento zázrak, má na mysli: „Nedokázali si to dát všechno dohromady.“ 


K zatvrzení dochází, když z nadpřirozena odeberete ono nad. Tito muži neměli dost víry na to, aby uvěřili, co Ježíš právě před jejich zraky učinil. Během čtyřiadvaceti hodin na toto zázračné nasycení zapomněli, jako by to byla běžná věc. Stále pochybovali o Kristově nadpřirozené moci.

středa 11. listopadu 2015

VĚŘIT V TO, CO ON ŘÍKÁ

Možná si vzpomínáš na starozákonní příběh o izraelských špezích, kteří byli posláni na výzvědy do Zaslíbené země. Vrátili se a říkali: „Ano, je to země oplývající mlékem a medem. Ale také je plná obrů a opevněných měst. Nedokážeme se postavit proti těmto lidem. Ve srovnání s nimi jsme jako pouhé kobylky“ (viz 4. Mojžíšova 13).

Nuže, tito muži neobviňovali Boha. Nikdy neřekli: „Bůh není schopen. Není dost silný.“ Neodvážili se vyslovit takovou nevíru. Místo toho se zaměřili na sebe a řekli: „My nejsme schopni. V očích našich nepřítel jsme jako pouhý hmyz.“

Ale tohle není pokora. A není to nevinné, neškodné mluvení. Spíš je to urážka toho, kdo je „Světlem světa“. Toto světlo nám přikazuje, abychom věřili: „Všecko mohu v Kristu, který mne posiluje“ (Filipským 4:13).

Víš, když si stěžuješ na svou neschopnost a slabost, nesnižuješ sebe. Snižuješ svého Pána. Jak? Odmítáš věřit nebo kráčet v Jeho Slově. To je hřích proti světlu. A to přináší temnotu.

Izraelští zvědové byli tak zaměřeni na své neschopnosti, že byli ochotni se vzdát. Dokonce mluvili o návratu do Egypta. Jaká byla Boží reakce na jejich strach a nevíru? „Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho mnou bude tento lid pohrdat? Jak dlouho mi bude odmítat věřit i přes všechna znamení, která jsem uprostřed nich vykonal?“ (Numeri 14:11). Bůh je obvinil z jediného hříchu: nevíry. 


Dnes se Pán ptá svého lidu stejně, jako se ptal Izraele: „Kdy uvěříš mým zaslíbením, která jsem ti dal? Řekl jsem, že v časech tvé slabosti ti dám svou sílu. Nemusíš se spoléhat na sílu svého těla. Řekl jsem ti, že budu používat slabé, chudé, opovrhované tímto světem, abych zahanbil moudré. Já jsem Jehovah, věčná síla. A já tě učiním silným skrze svou moc, mým Duchem. Tak kdy podle toho budeš jednat? Kdy uvěříš tomu, co ti říkám?“

úterý 10. listopadu 2015

SVĚDECTVÍ LETNIC

Většinou se kázání o Letnicích zaměřují na znamení a zázraky vykonané apoštoly. Nebo se klade důraz na 3 000 lidí spasených v jednom dni, nebo na zjevení rozdělených ohnivých jazyků. Málokdy však slyšíme o jedné důležité události, která se stala největším zázrakem ze všech – a poslala masy lidí zpět do jejich zemí s živým a neklamným zážitkem z poznání Ježíše.

Slyšeli jste o znameních a zázracích. Chci vám říci příběh o těchto „zázračných znameních.“ Přes noc se v Jeruzalémě a přilehlých oblastech objevily na domech nápisy (v angl. je stejné slovo pro „nápis“ a „znamení“ - pozn. překl.) „Na prodej.“ Písmo říká: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval … Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval“ (Skutky 2:44-45; 4:34-35).

Dokážete si představit tehdejší dění v Jeruzalémě? Náhle se rozprodala spousta domů a polí. Prodávalo se i zboží z domácností: nábytek, oděvy, řemeslné výrobky, hrnce a pánve, umělecká díla. Na ulicích, na tržištích, v každé městské bráně byly jistě stovky nápisů: „Zboží na prodej.“ Musel to být největší výprodej v celé historii Jeruzaléma.

V Písmu není žádný důkaz, že by prodané domovy byly hlavními příbytky majitelů. Ani tam není zmínka o společném bydlení. Pokud by tomu tak bylo, uvrhlo by to na církev neúnosné břemeno. Boží Slovo věřícím jasně přikazovalo, aby byly zajištěny jejich děti a rodiny. Tito věřící by nemohli takové příkazy uposlechnout, kdyby neměli své vlastní domovy. Mimo to čteme, že se navzájem navštěvovali a „po domech lámali chléb“ (2:46). Zcela zřejmě tito lidé své domovy stále vlastnili.

Prodaným majetkem byly věci nadbytečné, nikoli věci nezbytné k přežití. V některých případech pravděpodobně zcela vydaly svá srdce, která již netíhla k vlastnictví. A tak bylo mnoho prodáno, zpeněženo a darováno na zajištění vdov, sirotků a bezdomovců v církvi. Toto bylo svědectví Letnic. Svět viděl, jak se Duchem svatým zmocnění věřící navzájem milují, prodávají svůj majetek a peníze dávají potřebným. A přesně to od nich Duch svatý požadoval. Toužil ukázat světu živoucí důkaz Boží lásky. Kristovo evangelium tak bylo šířeno především jejich skutky.

pondělí 9. listopadu 2015

PRAVÝ VINNÝ KMEN by Gary Wilkerson

Nastala poslední Ježíšova noc s učedníky a Ježíš věděl, že mu nezbývá moc času. Když povečeřeli, projevil Ježíš přání své přátele ještě naposledy vyučovat, dokud s nimi ještě je na zemi. Pobídl je slovy: „Vstaňte, pojďme odtud“ (Jan 14:31). Když s nimi procházel krajinou, vykládal jim toto podobenství:

„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti“ (15:1-5).

Jakým nádherným obrazem vystihl náš vztah k němu a k Otci! Ježíš je vinný kmen a my jsme ratolesti rostoucí z něho; on je zdrojem veškerého života proudícího do nás. Náš nebeský Otec dohlíží na veškerý tok života, je sadařem, který bedlivě sleduje náš růst. Existuje nějaký klidnější obraz našeho života v Kristu?

Toto podobenství nabízí množství příměrů a symbolů, které nás ujišťují, že všechno z tohoto vinného kmene je dobré. V mysli vyvstává obraz ostrého nože, nástroje zkušeného sadaře a vinaře – našeho milosrdného, soucitného a milujícího Pána. Tato část Kristovy zprávy sdělená jeho Církvi obsahuje hlubokou krásu. Zároveň klíčem k pochopení tohoto obrazu jsou Ježíšova slova: „pravý vinný kmen.“ 


Kristus nám říká, že on je pro nás více než jakýsi zdroj života – on je pravým zdrojem života. U ostatních vinných kmenů se může zdát, že také život slibují, ale žádný z nich pravý život nenese. Někteří křesťané hledají život u jiných vinných kmenů, ale to mohou být zdroje, které naopak pro svou nezákonnost život ničí. Jiní hledají život u zdrojů jevících se jako dobré a zákonné –ve ctižádosti a úsilí, úspěchu a pohodlí. Ani tyto vinné kmeny v sobě žádný život nenesou, a proto jej nemohou darovat. Ježíš chce, abychom se nechali pevně naroubovat na něho, a tak mohli z Jeho pravého a překypujícího života neustále čerpat.

pátek 6. listopadu 2015

ZA CO MŮŽE NEVĚRA

Myslíme si, že když se nespoléháme na Boha v každodenních záležitostech, tak škodíme jen sami sobě. Myslíme si, že se prostě připravujeme o Jeho požehnání. Ale to není všechno. V první řadě zraňujeme a rozhněváváme Boha. A ten nás varuje, "Pokud mi nebudeš věřit, zatvrdíš svoje srdce".

V knize Hebrejským čteme, "...nebuďte zatvrzelí jako tehdy při vzpouře, v den pokušení na poušti. Vaši otcové mě dráždili a pokoušeli - co umím, viděli po čtyřicet let! Roztrpčen tím pokolením jsem tehdy řekl: Srdce těch lidí jen stále bloudí, mé cesty vůbec neznají. Rozhněván jsem tenkrát odpřisáhl: Do mého odpočinku nikdy nevkročí!" (Židům 3:8-11).

Z jakého důvodu nemohl Boží lid vejít do Jeho odpočinku? Bylo to pro jejich cizoložství, závist nebo opilství? Ne, bylo to jen kvůli nevíře. Byl to národ, který po čtyřicet let vídal nadpřirozené divy a zázraky, které pro ně Bůh konal. Žádní jiní lidé na zemi nebyli nikdy tak milování a opečováváni. Znovu a znovu jim byla zjevována dobrota i přísnost jejich Pána. Slýchali nové slovo od Mojžíše, jejich největšího proroka, který jim pravidelně kázal.

Nikdy to slovo ale nespojili s vírou. To, že ho slyšeli, jim tedy nebylo k ničemu dobré. Uprostřed všeho požehnání stále nevěřili, že Bůh je věrný. A postupně v nich rostla nevěra a jejich cestu pustinou přikryla temnota.

Nevíra je vždy hlavní příčinou zatvrzelého srdce. Kniha Židům se ptá, "Kdo jej roztrpčoval po celých čtyřicet let? Kdo jiný, než ti hříšníci, jejichž těla padla na poušti? (3:17). Řecké slovo pro "roztrpčoval" znamená rozhořčení, pobouření, hněv. Jednoduše řečeno, nevěra oněch lidí rozdmýchala v Bohu hněv, který byl namířen proti nim. Navíc je uvrhla do nekonečné spirály nevěry: "Dávejte pozor, bratři, aby někdo z vás neměl zlé a nevěrné srdce, které by se odvracelo od živého Boha. ... aby se někdo z vás nedal oklamat hříchem a zatvrdit." (3:12-13) 


Nevíra je matkou všech hříchů. Byla prvním hříchem spáchaným v zahradě Eden a je také kořenem vší hořkosti, vzpoury a zatvrzelosti. Proto je kniha Židům adresována věřícím ("Dejte si pozor, bratři"). Pisatel končí těmito mrazivými slovy: "A komu odpřisáhl, že nevkročí do jeho odpočinku? Přece těm, kdo odmítali poslechnout! Vidíme tedy, že nemohli vejít kvůli nevěře." (3:18-19)

čtvrtek 5. listopadu 2015

ČISTÁ ÚSTA, UŠI A OČI

Nedávno jsem potkal pastora, kterého znám už léta. Vždycky, když jsem se s ním v minulosti setkal, řekl jsem potom své ženě: „Ten člověk je tak povrchní. Jen se vychloubá a předvádí. Nechápu, jak mu Bůh mohl požehnat.“ Toho samého člověka jsem potkal znovu poté, co ve mně Duch svatý jednal ohledně souzení druhých. Tentokrát mi Duch řekl: „Miluj ho. Ztiš se a naslouchej mu. A pak se s ním modli.“

Poslechl jsem. Začal jsem toho člověka milovat, poslouchal jsem, když mluvil, a poté jsem ho vzal za ruku a modlil jsem se. Hned jak jsme se rozloučili, stala se mi zvláštní věc: přepadl mě smutek. Zaplavila mě hrůza – hrůza z toho, co jsem tomu člověku za ty roky udělal. Uvědomil jsem si, jak moc jsem zhřešil, když jsem toho muže pošpinil.

David nabádá: „Slova v mých ústech, v mém srdci myšlení kéž se ti Hospodine, zalíbí – skálo má, můj Vykupiteli“ (Žalm 19, 15). Apoštol Pavel přidává ještě tento pohled: „Veškerá hořkost, hněv, zuřivost, křik i urážky ať vás opustí spolu s veškerou záští. Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám“ (Efeským 4, 31-32).

„Z vašich úst ať nevychází nic zlého; vaše slova ať jsou dobrá, posilující tam, kde je potřeba, a užitečná těm, kdo je uslyší. Nezarmucujte svatého Božího Ducha, jehož pečetí jste byli označeni ke dni vykoupení“ (4, 29-30).

Milí křesťané, nikdo z vás, kteří čtete toto poselství, není příliš svatý na to, aby ho mohl přejít bez povšimnutí. Pokud jde o mě, cítím, jak Boha zarmoutilo, když jsem během let ostatní lidi neprávem odsoudil, ať už vědomě nebo nevědomě. Povzbuzuji vás, abyste volali k Bohu stejně, jako v srdci volám já:

„Pane, nebyl jsem připravený slyšet to dřív? Proč jsem to neřešil už dávno? Chci hlásat Tvé evangelium, vyhlásit Tvé pokolení. Prosím, odpusť mi, Ježíši. Očisti má poskvrněná ústa, mé poskvrněné uši, mé poskvrněné oči. A dej mi čisté srdce. Chci, aby můj život plně odrážel to, jaký jsi, a aby tomu nic nebránilo.“ Kéž Bůh uslyší naše volání a brzy nás promění. Dá nám sílu, abychom dokázali přestat říkat špatnosti, poslouchat špatnosti a soudit druhé. Pak budeme moci lépe prodloužit dny našeho Pána.

středa 4. listopadu 2015

JAKÝM ZPŮSOBEM BY JEŽÍŠ ZALOŽIL SBOR?

Jak si myslíš, že by Ježíš založil sbor ve tvém městě?

První věc, kterou by Kristus udělal, by bylo to, že by podnikl cestu pláče kolem tvého okolí. Písmo nám říká, „Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím.“ (Lukáš 19:41-42)

Co bylo příčinou Ježíšova pláče? Začalo to srdcervoucí procházkou, na kterou se vydal kolem města. Byl přemožen zármutkem tzv. nábožných lidí, kteří neměli pokoj. Tito lidé odmítli pravdu, přijali báje a nyní se řídili mrtvou formou náboženství. Byli ovečkami bez opravdových pastýřů.

Teď to není tak, že bych soudil kazatele. Ale chci se otázat každého, kdo si čte toto slovo: Umíš si představit svého kazatele, jak objíždí tvé město a pláče nad ním? Jak rozdílný obraz nám dává Kristus od všech plánovačů a projektantů, kteří mají na starost sbory dnes. Tito muži chodí od dveří ke dveřím, dotazují se lidí, co chtějí: „Jak bys chtěl dlouhé kázání? Patnáct minut? Deset?“

Ježíš zaznamenal takovouto formu již ve své době. Když procházel chrámem, viděl stoly, u kterých seděli směnárníci, kazatelé, kteří prodávali Boží věci. Nebyla tam žádná skutečná modlitba, žádná bázeň před Bohem. A Kristus plakal nad vším, „Můj dům bude domem modlitby,‘ ale vy jste z něho udělali doupě lupičů.“ (Lukáš 19:46)

Ptám se tě: Plakal by Kristus nad tím, co vidí ve tvém sboru dnes? Myslíš, že by mu tvůj kazatel přišel trpící nad ztracenými? Našel by Krisuts své lidi modlící se a nebo by je našel zaměstnané obchodem a programy zaměřujícími se na jejich vlastní zájmy? Jakmile by Ježíš dokončil plačící pochod okolo tvého města, pochválil by svůj lid? A nebo by přinesl toto varování: „Jste slepí těmto časům. Soud je přede dveřmi, ale vy se podobáte světu víc než kdy jindy. Proč se nemodlíte, proč ode mě nevyžadujete sílu a moudrost, abyste odčinili dobu?“

úterý 3. listopadu 2015

SILNÁ SLOVA DUCHA SVATÉHO

Jestliže jsi v Ježíšově Církvi, potom uslyšíš od Ducha svatého silná poselství. Proč? Protože Duch v nás lká proti všemu tělesnému, na co myslíme, co říkáme, nebo co děláme. Ježíš říká: „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky“ (Matouš 15:19).

Znakem každého opravdového Ježíšova následovníka je podřízenost každému Kristovu slovu. Takový služebník miluje pokárání. Pokárání totiž jedná v jeho srdci, a on vidí změnu, kterou pokárání přináší, a ví, že pro něho to znamená život.

Kvůli tomu přichází do Božího domu hříšník. Nejen, aby byl členem početného sboru. Přichází, aby byl nalezen Bohem, protože ví ve svém srdci, že je ztracen. Jeho duše nemá pokoje a on má za sebou příliš mnoho dlouhých probděných nocí. Chce odpovědi, pravdu, skutečnou změnu, protože cítí, že směřuje do pekla.

Všichni jsme vyučováni, že Kristus je úhelným kamenem své Církve. Pavel říká, že tento kámen je skálou pohoršení: „Jak je psáno: Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben“ (Římanům 9:33). Také Petr nazývá Krista skálou pohoršení: „Kámen zavržený staviteli, jenž se stal hlavním kamenem klenby a kámen úrazu a skála pohoršení, totiž těm, kdo se nad Slovem urážejí“ (1. List Petrův 2:7-8, NBK).

Petr by vám mohl říci z vlastní zkušenosti, co se stane, když se pokoušíte zbavit poselství o kříži. Pohoršilo ho, když Ježíš předpověděl svým učedníkům svou smrt. „Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát“ (Matouš 16:22).

Ježíš mu však odpověděl těmito drsnými slovy: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka“ (Matouš 16:23). Toto je jasný příklad, jak může satan vypěstovat klam i ve zbožném pastýři, který miluje Krista. Vsadím se, že Petr nikdy Pánova slova nezapomněl. Stejně tak má dnes každý služebník a věřící dbát na Kristovo varování: „Můj kříž a má krev ti mohou být pohoršením. Pokud se ale stydíš za mé poselství, nebo je chceš zmírnit, potom jsi ty pohoršením pro mne. Nebuď nikdy tvůrcem mého Slova ani mým zástupcem v Církvi!

pondělí 2. listopadu 2015

ZNALOST BOHA by Gary Wilkerson

Každá generace křesťanů musí zkoumat, jestli její misie a skutky vzdávají čest Bohu. Neustále se musíme ptát sami sebe: „Sloužíme ještě Pánu a svým bližním věrně a obětavě? Nebo směřujeme ke způsobu myšlení vyjádřené jediným přáním: „Ať jsme požehnáni.“?

Kristus přesně znal srdce svých následovníků. „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se“ (Jan 6:26). Proč zde Ježíš zmiňuje „znamení“? Zamysli se nad tím, k čemu znamení slouží. Je symbolem něčeho důležitého a vyjadřuje to pro každého srozumitelným způsobem. Když říká dopravní značka: „Denver 60 mil,“ víme, že ještě nejsme v Denveru, ale že k němu směřujeme. Stejně tak Ježíš dával učedníkům najevo, že nejde o chléb a ryby. Zjevoval jim milující péči nebeského Otce, jehož zázraky jsou znamením jeho péče o nás.

Reakce zástupů odhalila jejich srdce: „Mojžíš jim dal jíst chléb z nebe“ (Jan 6:31). Uplatňovali proti Ježíši příklad Mojžíše. Bylo to stejně podlé, jako když jde dítě za každým z rodičů zvlášť, aby dostalo, co chce. Hledáme Boha uprostřed nás, nebo chceme pouze jeho zaopatření? Upřímně řečeno, často, když se modlíme, chceme odpověď hned, dnes, v tom okamžiku. Je to bohužel znak kultury našeho světa: „mít všechno a hned.“ V duchovním smyslu postrádáme úžasnou hodnotu, které si cenily dřívější generace: vědět, že vírou nakonec uvidíme obrovská požehnání.

Křesťanu, jenž zná Boha, nejde jen o okamžité uspokojení jeho potřeb. Pán se neskloní před naší poživačností, aby nám dal všechno, co chceme – když si to žádáme. On touží po vztahu s námi – po neustálém dlouhodobém vztahu přinášejícím ovoce. A proto jeho požehnání nejsou naplněním tohoto vztahu; jsou znamením jeho věrnosti a slitování –symbolem , po kterém každý z nás ve vztahu touží. Dokladem i znamením budoucí reality jsou právě Kristovy zázraky, které vykonal.