pátek 29. ledna 2016

KDE JSOU TIMOTEOVÉ?

Žijeme v čase, kdy ve světě hrozí exploze nukleárních či chemických výbušnin. Srdce milionů lidí selhává strachem a Církev Ježíše Krista je pod výzvou jako nikdy v historii. Pohlížíme na svět, který se roztáčí v chaos.

Jak toto vše pozoruji, ptám se: „Kde je hlas autority v Kristu? Kde jsou pastýři, sbory, kurátoři, kteří přemýšlejí tak jako přemýšlel Ježíš? Kde jsou ti, kteří neusilují o své vlastní pořádky, ale hledají v těchto časech mysl Páně?

Ti, kteří jsou zaměřeni pouze na zdokonalování se, se odlučují od intimity s Kristem. Možná kážou o Kristu, ale znají Ho méně a méně. A otvírají se velkým svodům.

Ptám se tě: Vzkvétá tvůj sbor, a přesto nikdo nepůsobí tak, že by byl zajedno s Pavlem, zakládajíc svá zalíbení na Kristově zájmu? Co ty sám? Když vidíš někoho, kdo je bez zaměstnání, modlíš se za něj? Hledáš způsoby, jakými můžeš pomáhat nebo sloužit?

Kde jsou mladí Timoteové dnes? Kde jsou Boží mladí muži a ženy, kteří odmítnou volání sirény k úspěchu a uznání? Kde jsou ti, kteří svá srdce nastaví na vroucí modlitbu, kteří si vše ve svých životech podmaní, aby se stali pravými služebníky Krista a Jeho církve?

Naše modlitba by měla znít takto: „Pane, nechci se zaměřit pouze na sebe ve světě, který nad sebou ztrácí kontrolu. Nechci být v obavách ze své vlastní budoucnosti. Vím, že Ty držíš mou cestu ve svých rukou. Prosím Tě, Pane, dej mi Tvou mysl, Tvé úvahy, Tvé zájmy. Chci mít srdce Tvého služebníka.“

„Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům.“ (1. Timoteovi 4:16)

čtvrtek 28. ledna 2016

LÁSKA A STAROST O DRUHÉ

Byla to cela v římském vězení, kde Pavel napsal svůj dopis církvi ve Filipech a prohlásil, že má mysl Kristovu. " Mám v Pánu Ježíši naději, že k vám brzy budu moci poslat Timotea, abych se také já potěšil zprávami od vás." (Filipským 2:19)

Tohle bylo myšlení a projev Kristovy mysli. Zamyslete se nad tím. Máme tu pastora, který sedí ve vězení, ale nemyslí na svoje vlastní pohodlí, na svou těžkou situaci. Zajímá ho jen duchovní i fyzický stav jeho lidí. A říká svým ovečkám, "Bude pro mě úlevou jen to, když se dozvím, že se vám dobře daří na těle i na duchu. Proto posílám Timotea, aby mi o vás přinesl zprávy."

Pak Pavel dělá následující znepokojivé prohlášení: "Nemám nikoho, jako je on, kdo by měl o vás tak opravdovou starost." (2:20) Jak smutné! Když to Pavel psal, církev v Římě rostla a měla požehnání. Určitě měla i zbožné vůdce. Ale Pavel říká, "nemám tu nikoho, kdo se mnou sdílí mysl Kristovu". Proč tomu tak bylo?

"Všichni si totiž hledí jen svého, a ne toho, co je Ježíše Krista." (2:21) Evidentně nebyl v Římě žádný vůdce, který by měl srdce služebníka - nikdo, kdo by obětoval reputaci a stal se živou obětí. Místo toho každý sloužil svým zájmům. Nikdo neměl mysl Kristovu. Pavel nemohl nikomu důvěřovat, že půjde do Filip jako pravý služebník Kristova těla.

Pavlova slova nejde nijak uhladit. "Všichni si jen hledí svého. Tito církevní služebníci hledají svůj vlastní prospěch, takže nemůžu věřit nikomu, aby se postaral o vaše potřeby a bolesti - kromě Timotea."

Když se podíváme na církve dnes, vidíme to samé v mnoha sborech. Duchovní i jejich ovečky zajímají věci tohoto světa - jdou za penězi, reputací, úspěchem, materiálními výhodami. Jsou povoláni sloužit církvi Ježíše Krista, ale neznají Kristovu mysl. A Ježíšovo myšlení spočívá v oběti, lásce a starosti o druhé.

středa 27. ledna 2016

JEHO UČITELEM BYL DUCH SVATÝ

Pokud mé srdce motivuje uznání druhých – pokud toto ovlivňuje, jak uvažuji a žiji – pak budu sloužit dvěma pánům. Vždy se budu snažit potěšit někoho jiného než Ježíše.

Pár let po svém obrácení se apoštol Pavel vydal do Jeruzaléma a chtěl se připojit k učedníkům místní církve. „Ale všichni se ho báli, protože nevěřili, že k nim patří“ (Skutky 9, 26).

Apoštolové znali Pavlovu pověst a věděli, že pronásledoval církev. „V církvích Kristových v Judsku mne osobně neznali; jen slyšeli, že ten, který dříve pronásledoval církev, nyní zvěstuje víru, kterou předtím chtěl vyhubit“ (Galatským 1, 22-23).

Barnabáš pomohl učedníkům překonat strach z Pavla a oni mu nabídli společenství. Ale Pavel se rozhodl putovat k pohanům. Dal si skutečně záležet na tom, aby své povolání jasně vylíčil. Tvrdí, že byl pověřen „nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých“ (Galatským 1, 1).

Poté s důrazem dodává: „Oznamuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám zvěstoval, není podle člověka. Neboť jsem je nepřevzal ani se mu nenaučil od člověka, ale skrze zjevení Ježíše Krista…neporadil jsem se hned s tělem a krví“ (1, 11-12, 16).

Tato Pavlova slova platí pro všechny, kteří chtějí mít Kristovu mysl: „Nemusel jsem studovat knihy ani použít lidské metody, abych získal, co mám. Obdržel jsem své povolání, službu i pomazání na kolenou. Říkám vám, že jsem všechny tyto věci přijal, když jsem byl o samotě s Pánem, přimlouval jsem se a postil. Jakékoli zjevení Krista, které mám, pochází od Ducha svatého, který ve mně přebývá a řídí můj život. Nemohu si dovolit následovat směry a prostředky druhých.“

Ve skutečnosti zde chce Pavel zdůraznit, že než ho vůbec napadlo vrátit se do Jeruzaléma, „odešel jsem do Arábie“ 1, 17). Jinými slovy: „Nedostal jsem zjevení Krista od svatých v Jeruzalémě, ale odešel jsem do pouště, aby se mi Kristus zjevil. Strávil jsem tam drahocenný čas, zbaven svého já, poslouchal jsem Ducha svatého, který mě vyučoval.“

Pochopte prosím, že Pavel nebyl žádný namyšlený, arogantní kazatel. Měl srdce služebníka a nebyla v něm žádná vlastní ctižádost. Nacházel plné uspokojení v Kristu. Pavel nepotřeboval, aby mu kdokoli říkal, jak hlásat Krista nebo jak získat hříšné pro evangelium. Jeho učitelem byl Duch svatý!

úterý 26. ledna 2016

DŮSLEDKY ZANEDBÁVÁNÍ MODLITBY

Důsledky zanedbávání modlitby jsou hrozné, příšerné. „Jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li slavným spasením?“ (Židům 2:3). Jak může někdo z nás, kteří jsme v Kristu, očekávat, že se vyhne důsledkům nemodlení?

Vím, jaké to je mít hlavní přísun požehnání ve svém životě stále méně prozkoumaný. Vím, jaké to je mít studnu živé vody ucpanou u pramene a přísun všech požehnání ve svém životě vyschlý. Stalo se to, když jsem zanedbával modlitbu.

Tehdy se můj modlitební život sestával pouze z meditace a tichých chvilek. Neměl jsem žádnou touhu se modlit. Proč? Protože mne životní starosti oloupily o čas s Pánem.

Co se se mnou tedy v takových chvílích dělo? Ochota sloužit se změnila v sebelítost. Služba mi byla břemenem a nikoli požehnáním. A mou duši zaplavovalo jedno trápení za druhým.

Bojoval jsem s osamělostí, vyčerpaností, nevírou a trápil jsem se tím, že jsem v životě málo dokázal; dokonce jsem pomýšlel na odchod ze služby. A to bránilo Božímu požehnání. Mé vztahy se zhatily, ztratil jsem soudnost a dlouho nepřicházela žádná nová Kristova zjevení.

A přece jsem poznal, jakou slávu přináší návrat k modlitbě. Jakmile jsem se vrátil do své modlitební komůrky, opět začalo proudit požehnání. Měl jsem radost a pokoj, vztahy se uzdravily a Bůh přišel do mého života.

„(Uzijáš) se dotazoval Boha za dnů Zekarjáše … Ve dnech, kdy se dotazoval Hospodina, provázel ho Bůh zdarem“ (2. Letopisů 26:5). „(Král Ása) řekl … Dotazovali jsme se Hospodina … a on nám dopřál klid na všech stranách“ (14:7). „Celý Juda … že ho budou hledat s veškerým zanícením, aby se jim dal najít. A Hospodin jim dopřál klid na všech stranách“ (15:15).

Písmo objasňuje, že modlící se služebníci nacházejí požehnání a klid na všech stranách.

„Ty, kdo úpěli, Hospodin slyšel, ze všech soužení je vysvobodil. Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán“ (Žalm 34:17-18).

sobota 23. ledna 2016

BŮH SE NÁS NEVZDÁ by Claude Houde

Vyrostl jsem v prostředí, kde nikdo nevyjadřoval pocity. Byla to jednoduše otázka přežití! Když jsem přišel k poznání Boha tolik věcí se změnilo. Budu navěky vděčný za první roky ve víře a za ty, kdo mě trpělivě vyučovali a vedli mne v mých prvních krocích s Bohem. Oni jsou mými duchovními matkami a otci a já je miluji. Nicméně v myšlení evangelikální církve této éry existoval stejný postoj: Nemluvíme o problémech a bolesti; zvedni svoji hlavu a kráčej rozhodně; dokážeš to, jdi, jdi, jdi! A tento postoj, nyní zaobalený do biblických veršů, přetrvává: "Můžeme udělat vše....raduj se vždycky....ve všem vzdávej díky...pozvedni svoje oči...zvedni svoji hlavu.....jsi voják! Kupředu!

Milý příteli, když stojíme s hlavou vztyčenou, narovnaná ramena a oči směrem k obloze, Jeho ruce nás nesou. Nepromeškej to. Když naše oči jsou sklopené a jsme unavení a zbití, na poušti, čelíme hladu a smutku, zoufalí nad tím, co je ztracené nebo zničené, je psáno: "Nalomenou třtinu nezlomí." (Izaiáš 42:3a, ČSP)

Děti, které si celý den hrály na březích jezer, kde Izaiáš vyrostl (on je ten, kdo nám dává tento neuvěřitelný slib), tuto hru znaly. Pokaždé opatrně ulomily třtinu, a protože do ní foukaly, vzduchem se nesl vysoký zvuk podobný flétně, to jak se děti smály a křičely vzrušením. Když se křehká třtina zlomila, stala se neužitečnou a tak ji vyhodily ji a utrhly si jinou. Ale Bůh promlouvá: "Já nevyhodím to, co je zlomené." V podstatě ti On říká: "Pokud tvůj život ztrácí melodii, svoji píseň, když tvoje modlitba nebo chvála je pryč, když tvoje ticho křičí v noci na oltáři, Já tě obnovím. Přijdu a budu chovat třtinu tak dlouho, jak je potřeba, dokud se z ní neozve hudba a radost"

Bůh říká: "Já nevyhazuji lidi pryč; nikdy se vás nevzdám. Zbuduj svůj oltář a Já tě znovu vystavím. Neuhasím plamen, který stále ještě hoří."

__________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church) v kanadském Montrealu, je častým řečníkem na Expect Church Vedení konferencí pořádaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením New Life Church rozrostla z hrstka lidí na více než 3500 v části Kanady s několika úspěšných protestantských církví.

středa 20. ledna 2016

OBNOVA MYSLI

Když Pavel směle prohlašuje "mám mysl Kristovu," tak dosvědčuje "Já jsem také zůstal bez reputace. Jako Ježíš jsem jsem si zvolil roli služebníka (podívej se do Filipským 2:7). A Pavel tvrdí, že to stejné se stává pravdou pro každého věřícího: "Neboť kdo poznal Pánovu mysl, která mu dá porozumět? My máme mysl Kristovu." (1K 2:16, ČSP).

Můžeš se divit: Kdy a jak se Pavel dal na život ve stylu služebníka? Jak by mohl takový člověk jako on, bývalý pronásledovatel věřících, srdcem vrah, vůbec někdy mít Kristovu mysl?

Pavel by mohl vytyčit špendlíkem, kdy se to přesně stalo. Skutky 9 popisují jak a kde proběhlo jeho rozhodnutí: v Damašku, v ulici zvané Přímá, v domě muže zvaného Juda.

V té době byl Pavel pořád známý jako Saul. Byl na své cestě do Damašku s malou armádou, jeho záměrem bylo zajmout křesťany, vzít je zpátky do Jeruzaléma, věznit je a mučit. Ale Ježíš se Saulovi ukázal na damašské cestě, oslepil ho a nasměroval jej do Judova domu v Přímé ulici. "Po tři dny neviděl, nejedl ani nepil." (Skutky 9:9).

Během těchto tří dnů byla Saulova mysl obnovena. Strávil celou dobu intenzivní modlitbou a revidoval svůj minulý život. A začal opovrhovat tím, co tam viděl. Tehdy se Saul stal Pavlem.

Tento muž byl velmi hrdý. Byl plný nezvladatelné horlivosti a viděl také souhlasné stanovisko ostatních lidí, kteří byli zbožní a morálně na výši. Ale potom řekl: "Kristus přišel a zjevil ve mně Sebe, a já jsem se vzdal svých starých způsobů. Už nikdy více snaha zalíbit se člověku, žádné další náboženské trendy. Jsem Kristův.”

"A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista” (Filipským 3:8).

úterý 19. ledna 2016

MYSL KRISTOVA

„Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši“ (Filipským 2:5).

„My však mysl Kristovu máme“ (1. Korintským 2:16).

„Obnovte se duchovním smýšlením“ (Efezským 4:23).

To všechno jsou výzvy od apoštola Pavla. Říká Božímu lidu: „Smýšlejte stejně jako Kristus. Kristův způsob myšlení je tím jediným, co máme všichni hledat.“

Co to znamená mít mysl Kristovu? Stručně řečeno to znamená přemýšlet a jednat jako Ježíš. Znamená to činit kristovská rozhodnutí, která určují, jak žijeme. A to znamená používat všechny schopnosti naší mysli tak, že máme vlastně mysl Kristovu.

Pokaždé, když se podíváme do zrcadla Božího Slova, bychom se měli sami sebe zeptat: „Odráží to, co o sobě vím, Kristovu povahu a smýšlení? Měním se do podoby Ježíše každou zkušeností, kterou mi Bůh v životě dává?“

Pavel popsal Kristovo myšlení takto: „Nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí“ (Filipským 2:7).

Ježíš učinil rozhodnutí, ještě když byl v nebi. Uzavřel se svým Otcem smlouvu, že se vzdá své nebeské slávy a přijde na zem jako člověk. Sestoupí na svět jako prostý služebník a bude sloužit místo toho, aby si nechal sloužit.

To znamenalo, že Kristus řekl: „Jdu činit tvou vůli, Otče.“ Vskutku se Ježíš předem rozhodl: „Vzdávám se své vůle, abych činil tvou, Otče. Podřizuji svou vůli tvé vůli. Všechno, co řeknu a učiním, musí pocházet od tebe. Vzdávám se všeho, abych byl na tobě naprosto závislý.“

pondělí 18. ledna 2016

PRAVDA, KTERÁ NÁS OSVOBOZUJE by Gary Wilkerson

„Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří“ (Římanům 10:1-4).

„Potřebuji jak posvěcení, tak i ospravedlnění?“ To, jak na tuto otázku odpovíš, změní tvůj život. Poznáš rozdíl mezi svázaností a svobodou – buď svázanost se starými zvyklostmi, nebo svobodu kráčet v novosti života. Tvoje odpověď je klíčem k úspěšnému přemáhání hříchu, pokušení, satana a světa.

Je-li zapotřebí jak posvěcení, tak i ospravedlnění, pochází obojí ze stejného zdroje? To je důležitá otázka. Je-li vyžadováno obojí, lze toho dosáhnout stejným způsobem? Na chvíli se nad tím zamysli. Protože se domnívám, že mnozí z nás věří tomu, že ospravedlnění přichází výhradně od samotného Boha milostí skrze víru. A mnozí z nás věří, že posvěcení přichází od samotného člověka, člověkem a skrze člověka. Mnozí nesprávně věří, že je to sice Bůh, kdo nás ospravedlňuje, ale nyní je na nás, abychom se posvětili – že Bůh je zodpovědný za to, aby nás dostal do Božího království, ale my, jakmile se ocitneme v Božím království, jsme zodpovědní, že vytrváme a projevíme se jako zbožní lidé. Mnozí z nás říkají: „Získal jsem ospravedlnění díky milosti a nyní musím den co den usilovat o posvěcování.“

Vlastně říkáme: „Děkuji ti, Bože, za své ospravedlnění. Děkuji ti, že tvůj kříž mne učinil spravedlivým. Děkuji ti, že jsi mi odpustil můj hřích a zaplatil jsi za něj. Postavil jsi se na mé místo a vzal jsi můj hřích na sebe. Děkuji ti, že jsi mne ospravedlnil, a nyní ti chci na oplátku prokázat službu a ukázat ti, jak se umím posvětit.“ Tak tomu nemá být.

Pravda, která nás osvobozuje, není znalost zákona ani horlivá snaha o dodržování zákona. Pravda, která nás osvobozuje, je v osobě, Ježíši Kristu. On je jediným zdrojem osvobození od našeho hříchu.

sobota 16. ledna 2016

TOHLE JE BŮH, KTERÉHO MŮŽU UCTÍVAT by Nicky Cruz

Bůh zná způsob, jak chvíle našeho největšího zmatku a pochybností použít k posílení naší důvěry v Něj a závislosti na Něm. Vezme zrnka naší víry a přemění je v hrad jistoty a důvěry. Když jsme nejbezradnější, On má vše pod kontrolou. Když jsme nejslabší, On je nejsilnější. Když Ho potřebujeme, je tady.

David Wilkerson, můj přítel a mentor, je jasným důkazem této pravdy. V životě jsem nepoznal nikoho, kdo by Bohu tak bezmezně důvěřoval. Nikdy nedopustí, aby nejistota, pochybnost nebo jiní lidé ovlivnili jeho rozhodnutí. Každou starost, každou otázku, každý okamžik znepokojení pokládá k Ježíšovým nohám, dokud se nedočká odpovědi. Poslouchá Boha, nikoho jiného. Proto si ho Bůh v jeho životě i službě tak mocně použil.

David Wilkerson byl obyčejným venkovským kazatelem z Pensylvánie, dokud ho Bůh nepovolal, aby se přestěhoval do New Yorku a sloužil gangům. Sledoval zpravodajský pořad, který se zabýval problematikou gangů v centru města, když Bůh promluvil k jeho srdci a řekl mu, ať jde. Nikdo si nedokázal představit, jak by tenhle hubený kazatel mohl zasáhnout tak ostřílenou skupinu, přesto poslechl a šel.

Nikdy nezapomenu na jeho odvahu tváří v tvář nebezpečí. Nadávali jsme mu, ponižovali ho, řvali jsme na něj, přesto se stále vracel. Nikdy bych nevkročil do kostela, nebýt tak fascinovaný jeho kuráží, tím, jak naprosto ignoroval vlastní bezpečnost. Co vede člověka k něčemu takovému? Jaký Bůh může dát člověku tolik jistoty, tolik důvěry, tolik odvahy, že vejde do nitra pekla a samotného ďábla zpraží pohledem? Co přiměje vychrtlého pouličního kazatele vstoupit na naše území a říkat nám, čemu věřit?

Musel jsem to zjistit, tak jsem se vydal na jeho bohoslužbu na stadionu St. Nicholas Arena. Před stovkami cizích lidí a desítkami ostatních členů gangu jsem před oltářem padl na kolena a vzdal jsem se Ježíši. Volal jsem k Němu, aby mě zachránil, a On to udělal. Už jsem měl dost toho, jak jsem se to snažil zvládnout z vlastních sil. Podíval jsem se na Davida Wilkersona, na lásku v jeho očích, na pokoj v jeho duchu, na odvahu v jeho srdci a věděl jsem, že chci to, co má on. Tohle je Bůh, kterého můžu uctívat. Tohle je Ježíš, s jakým můžu mít vztah.

__________
Nicky Cruz, světově známý evangelista a plodný spisovatel, se obrátil k Ježíši po životě plném násilí a trestné činnosti poté, co se v New Yorku roku 1958 setkal s Davidem Wilkersonem. Příběh jeho dramatického obrácení byl nejdříve popsán v knize Davida Wilkersona „Dýka a kříž“ a později ho sám Cruz vylíčil ve svém vlastním bestselleru „Utíkej, malý, utíkej“.

čtvrtek 14. ledna 2016

ČAS ŽNĚ

Když řekl Mojžíš faraonovi: „Propusť můj lid,“ bylo to proto, že Hospodin ohlásil čas žně. Přišel čas vysvobození Izraele ze zajetí!

Ale farao odpověděl: „Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout a propustit Izraele? Hospodina neznám a Izraele nepropustím“ (2. Mojžíšova 5,2). Farao zde představuje Satanův démonický systém, do něhož patří falešná náboženství i útisk, který drží lidi v otroctví.

Než mohl být Izrael vysvobozen, musely se temné síly otřást v základech. Hospodin proto udeřil na Egypt devíti přírodními ranami. Ty však pouze zatvrdily faraonovo srdce.

Nakonec přišla pohroma tak ničivá, že každý v Egyptě – od vládců až po obyčejné lidi – věděl, že to nemohly způsobit přírodní síly. Byl to Bůh. On poslal anděla smrti a během jedné noci zemřel v každé egyptské rodině nejstarší syn, včetně faraonova. Hned další den vyšli Izraelci z Egypta. Byla to žeň, která přišla hned před soudem.

Přesuneme se teď o několik století později. Když Ježíš ohlásil, že v Jeruzalémě nastal čas žně, tak věděl, že přijde soud. Čtyřicet let poté vtrhl do města Titus se svou armádou. 1,2 milionu lidí bylo zabito, mnoho z nich zemřelo mučednickou smrtí. Jeruzalém byl zcela vypálen a zbořen.

Proto Ježíš varoval svou generaci: „Říkáte, že žeň bude za čtyři měsíce. Ale já vám říkám, že začíná už teď. Musíte činit vůli Boží, protože obrovská katastrofa je přede dveřmi. Pověřuji vás, abyste dokončili mou práci. Dnes nadešel čas sklizně.“

Jak Ježíš popsal pohromu, která měla přijít? „Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude“ (Matouš 24,21). Avšak než přijde katastrofa, je čas žně.

středa 13. ledna 2016

ZÁKON ŽNĚ

Ježíš rozuměl lidským srdcím a věděl, že v dobách blahobytu zapomínáme na Hospodina.

Kristus věděl, že v časech strádání a neštěstí jsou lidé přinuceni čelit věčnosti. Utrpení, strach a těžké časy činí lidi zralé ke slyšení a přijímání evangelia. Přemýšlej nad souvislostmi Jeho slov: „Když viděl zástupy…protože byli vysílení a skleslí…Tehdy řekl svým učedníkům: Žeň je velká“ (Matouš 9:36-37)

Pravda se vždy napříč dějinami Božího lidu projevovala. Mojžíš napomenul jeho generaci slovy: „Hospodin vás vedl. Navýšil váš počet. Velice vám žehnal, dával vám zelená pole, med, máslo, mléko, ovce, olej, ovoce. Ale vy jste se stali bohatými a vzbouřili se. Opovrhli jste, potupili Skálu své spásy.“

„Ješurún ztučněl a zbujněl, ztučněl jsi, obrostl tukem a ztloustl. Bohem, který ho učinil, opovrhl, potupil Skálu své spásy.“ (Deuteronomy 32:15)

Písmo nám říká, že Izrael byl po tomto odvržen. A přece, ve svém soužení, volal lid k Bohu a On je osvobodil: „A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vytrhl je z tísně“ (Žalm 107:6)

Uvaž také Davidovo svědectví: „Ovinuly mě provazy smrti, zachvátily mě dravé proudy Ničemníka, provazy podsvětí se kolem mne stáhly, dostihly mě léčky smrti.
V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu o pomoc jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu.“ (Žalm 18:5-7)

Potíže, soužení a zmatenost vždy vyústí v pláč o pomoc. Toto je vzor opakující se napříč staletími. Vzpomeňte si, co se stalo, když v New Yorku spadla Dvojčata: Kostely byly narvané! Konala se modlitební setkání na Yankee Stadium. Kongresmani se sjeli do Kapitolu ve Washingtonu, kde se modlili a zpívali „God bless America.“

Po určité období, Hospodin byl řečí národa. Strach a soužení přimělo lidi přemýšlet o hledání pravdy. A celé toto shrnuje zákon žně: ČÍM TEMNĚJŠÍ DNY, TÍM SVĚTLEJŠÍ ŽEŇ.

čtvrtek 7. ledna 2016

BŮH NIKDY NEZKLAMAL

Pavel nám ukazuje, jaký zvláštní smysl dává Bůh našim těžkým zkouškám a temným dnům: „Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého potěšení! V každém našem soužení nás potěšuje, abychom ty, kdo mají jakékoli soužení, mohli povzbuzovat tímtéž potěšením, které jsme sami přijali od Boha.

Vždyť čím více utrpení pro Krista zakoušíme, tím více povzbuzení skrze Krista přijímáme. Když tedy máme soužení, je to pro vaše povzbuzení a spásu, a když jsme potěšováni, je to opět pro vaše povzbuzení (které se projevuje, když snášíte stejná utrpení jako my). Proto máme ohledně vás neochvějnou naději, neboť víme, že jako máte podíl na utrpení, tak budete mít podíl i na potěšení“ (2. Korintským 1, 3-7).

Vidíte zde ten Boží záměr? Uprostřed utrpení nás Duch utěšuje. A díky tomu jsme i my schopni utěšit jiné, kteří trpí. To je úkol Ducha svatého: přinášet útěchu z úst, která prošla zkouškou. Proto si můžeme být jistí, že čím větší naše utrpení, tím mocněji v nás působí Pán a potěšuje nás.

Na seznamu příjemců našich e-mailů jsou i dva vzácní bratři. Jmenují se Israel a Jesse. Israelovi je 100 let a Jessemu 102. Jeden odešel do důchodu v 92 letech, druhý v 97. Oba milují Pána a léta dostávají má poselství.

Tihle muži nejsou jen pokrevními bratry, jsou také opravdovými „bratry v Pánu“. Oba svědčí, že během života plného těžkých zkoušek se v nich prohloubila radost Ducha svatého. Po celé století byli svědky hrozných katastrof – hospodářská krize, dvě světové války, strašná sucha – a vytrpěli toho dost i v osobním životě. Ale i přes svůj pokročilý věk jsou tito muži schopní se usmívat a hlásat s větší jistotou než kdy dříve: „Za celou dobou nás Bůh nikdy nezklamal.“ Jejich svědectvím, poté, co to „všechno viděli“, je útěcha Ducha svatého pro nás ostatní.

středa 6. ledna 2016

ON NÁS VYSVOBODÍ

Dokonce ani zbožný, oddaný a věrný apoštol Pavel nebyl k takovým krizím imunní. Napsal Korintským: „Bratři, nechceme, abyste nevěděli o našem soužení, které na nás přišlo v Asii – že jsme byli nadmíru přetíženi, nad naše síly, takže jsme ztratili i naději na život“ (2. Korintským 1:8).

Řecké slovo, které Pavel v tomto verši používá pro „soužení“ se překládá jako: „Nerozuměli jsme tomu, byli jsme zoufalí až k smrti.“ Říká zkrátka: „Toužili jsme zemřít, protože jsme nedokázali pochopit, čím procházíme. Byli jsme nadmíru přetíženi.“

Je těžké si představit, že tato slova přicházejí od Pavla. Kdo věřil Bohu víc než tento nebojácný apoštol? Kdo se postil a modlil víc než Pavel? Komu se dostalo tolik zodpovězených modliteb? Přesto i na Pavla přišla doba skleslosti a deprese, jakou nikdy nezažil. Co za tím stálo?

Někteří bibličtí komentátoři věří, že to byla kombinace zkoušek. Mezi nimi byla hluboká, mučivá duševní trýzeň, způsobená lidmi, které Pavel miloval a kteří se později obrátili proti němu. Tito blízcí přátelé nejenže Pavla opustili, ale šířili o něm lži. Očerňovali jeho jméno. Navíc byl Pavel ve zbídačeném stavu kvůli zuřivému násilí. Více než jednou zažil ztroskotání. Byla proti němu zosnována ošklivá spiknutí, která usilovala o jeho život. A jako vrchol toho všeho měl Pavel úzkostlivou starost o mnoho církví.

Zdálo by se, že je to příliš těžké, aby to unesl jediný člověk. Ale i když všechny tyto věci složíme dohromady, stále ještě to nevysvětluje hluboké zoufalství, které Pavel cítil. Napsal: „Octnul jsem se v takových mukách, že jsem nemyslel, že přežiji. Domníval jsem se, že mě to zabije.“

Pavel byl samozřejmě vysvobozen. Vyšel z toho vítězně. Ale nikdy nezapomněl na tento strašný čas zoufalství.

„A ten který nás z tohoto smrtelného nebezpečí vysvobodil a ještě vysvobodí. Máme v něm naději, že nás i nadále bude vysvobozovat.“ (2 Korintským 1:10). Pavel zde říká: „Bůh nás zachránil a bude nás zachraňovat znovu a znovu. Pokud mu důvěřujeme, On nás vysvobodí.“

úterý 5. ledna 2016

PÁN SLYŠÍ VAŠE MODLITBY

Zažili jste někdy depresi? Měli jste takové obavy a trápení, že jste nemohli celé noci spát? Byli jste tak zkroušení a ustaraní, že vás nikdo nedokázal utěšit? Byli jste tak na dně, že jste už všechno vzdávali a měli jste pocit, že jste v životě zcela selhali?

Nemám teď na mysli fyzické onemocnění. Nemluvím teď o lidech, kteří trpí duševními onemocněními způsobenými chemickou nerovnováhou v mozku. Mluvím o křesťanech, kteří čas od času zápasí s depresí, jež na ně zčistajasna udeří. Většinou to nezpůsobí jen jedna věc, ale sejde se mnoho okolností najednou. Jsou udeřováni ze všech stran, dokud nejsou natolik zmoženi a zoufalí, že před sebou nevidí žádnou naději.

Pokud se s tímto popisem můžete ztotožnit, tak byl žalm 77 napsán právě pro vás. Jeho cílem je pomoci vám najít cestou ze zoufalství a strachu. Tento žalm napsal muž jménem Asaf, izraelský kněz a levita. Byl to také zpěvák a sloužil králi Davidovi jako velitel pěveckého sboru. Napsal jedenáct žalmů, které jsou tak plné úžasných rad pro Boží lid, že bychom Asafa mohli nazvat laickým kazatelem.

Asaf napsal žalm 77 potom, co upadl do velké deprese. Jeho stav byl tak špatný, že ho nic nedokázalo utěšit: „Má duše se utěšit nedá“ (Žalm 77,2). Tento zbožný muž byl tak zoufalý, že nic, co by někdo řekl, nemohlo zmírnit jeho utrpení. A Asaf sám nedokázal říct ani slovo: „Rozrušen jsem, nemohu promluvit“ (77,4).

Přesto se Asaf modlil. Vidíme to ve stejném žalmu, když svědčí: „Hlas můj k Bohu zněl, aby mě vyslyšel“ (77,1).

Jsem si jistý, že Asaf znal Davidovo velmi podobné svědectví v žalmu 34: „Oči Hospodinovy jsou obráceny k spravedlivým, když volají o pomoc, on nakloní své ucho“ (34,15). Dříve v tomto žalmu David říká: „Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal…Tento ponížený volal a Hospodin slyšel, ve všem soužení byl jeho spása“ (34,4.6).

pondělí 4. ledna 2016

ON SE V NÁS ZABYDLUJE by Gary Wilkerson

Když se manifestuje Boží sláva, odhaluje se Jeho rozdílnost v porovnání s námi - Jeho čistota, svatost a všemohoucnost. Dokonce nebeské bytosti v Jeho přítomnosti Jej vnímají jako odděleného a plného majestátu. Právě teď jsou v Boží přítomnosti zástupy andělů a nikdy jej nepřestávají chválit, ve dne ani v noci. Jejich nekončící písní je „Hoden jest Beránek, ten zabitý, přijmout tu moc a bohatství, moudrost, sílu a úctu, slávu a dobrořečení.“ (Zjevení 5:12, ČSP) Je do důsledek Boží svaté přirozenosti: On je objektem naší chvály v každé době a v souvislosti se vším.

Co je úžasné, tento svatý Bůh nám říká: "Svět Mne neuzří - ale vy ano."

Židovští vůdci rozuměli Boží oddělenosti, ale nebyli schopni vidět jeho láskyplnost, a byli pobouřeni, když Ježíš nazýval Boha svým Otcem. Považovali to za rouhání a chtěli Jej kvůli tomu zabít. Nicméně Ježíš posunul svoje neohrožené vyučování o krok dále, když řekl svým učedníkům: "Nejenom že se o vás nebeský Otec stará, ale On se ve vás chce zabydlet."
„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek." (Jan 14:23, ČSP)

Představ si sám sebe jako jednoho z učedníků v hořejší místnosti ve chvíli, kdy Ježíš toto řekl. Byl jsi vyučován, stejně jako tvoji stařešinové, že nikdo nemůže vidět Boha a zůstat naživu. Věděl jsi, že spravedlivý Mojžíš by schopen spatřit jenom malý kousek Boha a přežít to. Takže když jsi slyšel Ježíše, jak tě vyučuje, musel by sis myslet: "Neexistuje způsob, jak by si Bůh mohl ve mně zařídit bydlení. Je příliš svatý, příliš úchvatný, příliš jiný. To tak nemůže být!" Přece nám však Ježíš svěřuje tyto dvě neuvěřitelné pravdy: Bůh je vskutku svatý a čistý - a on se snaží bydlet v nás, v Jeho stvoření.

Přemýšlej o tom, co Ježíš toho večera vyučoval Svoji "čerstvě vylíhnutou" církev. Začal tvrzením, že odejde, aby nám připravil domov. A skončil tím, že si v nás zařídí bydlení. Je to paradoxní krása našeho Boha - svatý a čistý, přece však důvěrný a pečující. On je nad námi a v nás - a On nám dává pokoj, který by jsme nikdy nebyli s to najít sami. To je Bůh hodný naší důvěry ve všech oblastech!

sobota 2. ledna 2016

VYDAT SE DRUHÝM by Carter Conlon

Jsem si jist, že je touhou každého věřícího milovat tak, jak miluje Ježíš - žít to, co říká Písmo, jít stejnou vzdálenost, jakou byl Ježíš ochoten ujít pro ztracené lidstvo. A tak se rozhodneme poslouchat Jeho nařízení milovat druhé tak, jak miluje On nás.......až do té doby, než se, podobně jako Petr, setkáme s vlastní omezeností to skutečně dělat.

Přesto otevření tvého srdce pro druhé vždycky zahrnuje riziko. Mnozí hluboce milovali, štědře dávali, otevřeli svoje srdce, a najednou jim někdo vrazil nůž do zad. Ano, někdy se takové věci stávají. Lidé se nám mohou odcizit a zapřít dokonce i to, že nás kdy znali; jiní nám byli blízko a tvrdili, že nás mají rádi, dopadlo to ale tak, že zmizeli, když jsme je potřebovali. Dovolíme, aby nám tyto věci zabránily vydat sami sebe druhým?

Ježíš jednou řekl učedníkům: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne." (Mt 16:24, ČSP) Neexistuje žádný způsob, jak vzít svůj kříž a uniknout zradě. Přijde bod, kdy nám lidé plivnou do tváře, ale coby následovník Ježíše je musíš i nadále milovat.

Když Ježíš řekl: "Milujte ostatní tak, jak jsem miloval já vás," nebyl to návrh, ale spíše rozkaz. Nicméně musíme také rozumět tomu, že On vlastně přidával další nařízení k sérii těch, která nikdo nebyl schopen dodržovat. Zákon a Boží přikázání byly primárně určeny k tomu, aby jen podtrhly beznadějnost a marnost naší snahy stát se zbožnými z vlastních sil. Proto si myslím, že se mnou budete souhlasit, že velkou potřebou v této hodině je další vylití Ducha svatého. Potřebujeme lásku, soucit a shovívavost, kterými se vyznačovala první církev, a tyto věci se v nás musí narodit a musí být udržovány samotným Bohem.

Vše to začíná ochotou říci: "Bože, vylej Svého Ducha, a pomoz mi milovat tak, jak miluješ Ty. Děkuji Ti za požehnání v mém životě, nicméně jsem si vědom toho, že mi byla dána z nějakého důvodu - nedovol mi proto, abych byl vůči tomuto důvodu slepý. Nedovol mi vše jednoduše vzít a použít pro svůj vlastní prospěch. Ó Bože, prosím otevři moje oči a moje srdce; dej mi odvahu zajímat se o druhé. Vezmi mne tam, kam nemohu jít ve své vlastní síle. Uschopni mne následovat Tě na místo, kam jsi šel ty - kde jsi byl Ty vydán pro ostatní."

__________
Carter Conlon se přidal k týmu pastorů Times Square Church v roce 1994 na pozvání zakladatele Dawida Wilkersona, starším pastorem byl ustanoven v roce 2001.

pátek 1. ledna 2016

PŘIJMOUT POŽADAVKY KŘÍŽE

Nikdo se nemůže podřídit Kristově vládě, dokud nepřijme požadavky kříže na Kalvárii.

Tuto pravdu zjišťuji pokaždé, když stojím a kážu. Každý týden se dívám z kazatelny na shromážděné a mezi věrnými věřícími vidím rozptýlené nevěřící přicházející poprvé. Někteří z nich jsou úspěšní byznysmani, kteří se sami vypracovali na řídící pozice. Ostatní přicházejí ze všech možných životních cest. A přece jsou zatíženi skrytými hříchy. Tito lidé žijí, jak jim to vyhovuje a nemají nad sebou žádnou duchovní autoritu. Jsou však prázdní a zklamaní. Jsou posedlí úsilím o potěšení, která je nikdy neuspokojí.

Mohl bych mít všelijaká kázání o principech a pravidlech chování, nebo jak se vypořádat se stresem či se strachem a vinou. Avšak žádné z těchto kázání by nikoho nevytrhlo „ze světa.“ Takové kázání nemění žádné srdce.

Nevěřícímu musím prostě říci, že jeho svéhlavost, soběstačnost a tvrdohlavost jej postupně ničí. A nakonec mu přinesou věčná muka.

Kdybych mu toto poselství nepředal, potom bych mu navždy zavřel přístup do nebe. A učinil bych z něho dvojnásobného příslušníka pekla. Jeho zvyklosti by byly ještě horší než nyní, když vešel do našich dveří.

Takovému člověku musím nést poselství o ukřižování jeho nezávislosti. Musím mu ukázat, že má opustit své pošetilé představy o vlastní dobrotě. Musím mu říci, že není jiné cesty k dosažení pokoje kromě plné vydanosti Králi Ježíši.

Jinak bych takového člověka podvedl. A spáchal bych příšerný hřích nejhoršího druhu pýchy: považoval bych ho za „obráceného,“ abych sám před sebou vypadal dobře. Ať se to nikdy nestane!

Jakožto služebník evangelia Ježíše Krista jsem povinen říci Boží pravdu každému opravdově se kajícímu: „Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování“ (2. Timoteovi 3:12).