pondělí 29. února 2016

MOC JEHO VZKŘÍŠENÍ by Gary Wilkerson

Abychom nezapomínali na zásadní důsledky Kristova vzkříšení, naučili jsme se s mou ženou Kelly opakovat si navzájem jednu větu: „Ježíš za to všechno zaplatil.“ On dokončil své dílo a potom opět povstal a daroval nám nový život. Máme rozhlašovat moc Jeho vzkříšení a vzít si ji na sebe jako oblečení: „A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!‘“ (1. Korintským 15,54).

Pavel napsal smělou věc – že bez Kristova vzkříšení by nebyl žádný důvod být křesťanem. V církvi jsou hlasy, které říkají, že nezáleží na tom, jestli byl Ježíš vzkříšen. Tito lidé prohlašují: „Byl bych křesťanem, i kdyby se prokázalo, že k žádnému vzkříšení nedošlo. Křesťanství ze mě učinilo lepšího člověka a udělalo svět lepším.“ Někteří vědci tvrdí, že svědectví o zjeveních Ježíše po Jeho vzkříšení jsou jen vymyšlené příběhy, které měly za cíl povzbudit tehdejší církev.

Pavel to všechno zcela jednoznačně odmítá. Říká, že pokud Ježíš nebyl vzkříšen, důsledky jsou strašlivé: „A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých“ (1. Korintským 15,14-15).

Pavel tím vlastně tvrdí: „Pokud nevěříte, že Ježíš byl vzkříšen, potom raději přestaňte úplně věřit v Boha. Všichni přestaňte kázat, evangelizovat a dělat dobré skutky v Ježíšově jménu. Všem nám bude lépe. Raději běžte naslouchat známým psychologům a televizním moderátorům. Mají více co říct než lidé, jejichž život je založen na něčem, co se nikdy nestalo.

Jednoduše – křesťanská víra je více než jen nějaký morální kód, který by se měl dodržovat. Nescházíme se v neděli jen proto, abychom se navzájem utěšovali slovy o věčnosti. Ježíš Kristus buď byl, nebo nebyl vzkříšen – a pokud nebyl, tak nám naše hříchy nebyly nikdy odpuštěny.

sobota 27. února 2016

VYHRAJÍ BITVU by Claude Houde

„Tu přitáhl Amálek, aby v Refídimu bojoval s Izraelem…Jozue učinil, jak mu Mojžíš rozkázal, a dal se s Amálekem do boje. Mojžíš, Áron a Chúr vystoupili na vrchol pahorku. Dokud Mojžíš držel ruku nahoře, vítězil Izrael, když ruku spustil, vítězil Amálek. Když Mojžíšovi umdlévaly ruce, vzali kámen a podložili jej pod Mojžíše, aby se na něj posadil. Áron a Chúr, každý z jedné strany, mu podpírali ruce, takže vytrval s rukama nahoře až do západu slunce. I porazil Jozue Amáleka a jeho lid ostřím meče“ (2. Mojžíšova 17,8-13).

Když stál Mojžíš na hoře a ruce měl natažené k nebi, symbolizovalo to jeho závislost na Hospodinu, spolehnutí se na Něj a víru v Jeho vítězství nad nepřáteli. „Vždyť boj je Hospodinův“ (1. Samuelova 17,47). „Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby“ (2. Korintským 10,4). Vítězství je dosaženo „ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů“ (Zachariáš 4,6).

V našich životech zažíváme podobné bitvy a vítězství jako Mojžíš. Vlastními silami však nemůžeme vyhrát. Když se spolehneme pouze na své plány, zkušenosti, možnosti a snahy – pak selžeme a prohrajeme. V životě neustále vedeme neviditelné bitvy. A když zuří boj a jsou v sázce naše rodiny, naše služba i naše budoucnost, pak dosáhneme vítězství, pouze když se postavíme v modlitbě na Hospodinovu horu, pozvedneme k Němu v důvěře ruce a odevzdáme se Mu.

Na té hoře se děje něco fascinujícího. Mojžíšovy ruce umdlévají a jak pomalu klesají k zemi, situace na bitevním poli se otáčí a nepřítel získává převahu. Krev se prolévá, vojáci padají zranění a mrtví k zemi, křik a pláč naplňuje údolí, nepřítel nabírá na síle a budí hrůzu. Co se to děje?

Armáda, která ještě před chvílí vítězila, je najednou masakrována. Áron a Chúr si uvědomí dalekosáhlý význam toho, co se děje. Postaví se k Mojžíšovi, každý na jednu stranu, a zvednou jeho ruce v aktu duchovní jednoty, věrnosti a podpory. Říkají tím: „Jsme s tebou, Mojžíši. Poznali jsme, že Hospodin tě ustanovil jako našeho vůdce a stojíme při tobě. Víme, jak je tato věc důležitá a chceme uvést svou víru do praxe; chceme ochránit a posílit Boží lid, který bojuje v údolí.“

Nepřítelův prudký a zničující nápor, který se ještě před chvílí zdálo nemožné zastavit, je najednou zvrácen! Boží lid nedostal nové zbraně, ale je teď nepřemožitelný a jeho armáda je mocná. Vyhrají bitvu!

__________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church) v kanadském Montrealu, je častým řečníkem na Expect Church Vedení konferencí pořádaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením New Life Church rozrostla z hrstka lidí na více než 3500 v části Kanady s několika úspěšných protestantských církví.

pátek 26. února 2016

PRAKTICKÁ LÁSKYPLNÁ POMOC

Jestliže milujeme tento svět a věci tohoto světa, pak nemůžeme patřit Bohu: “Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není.” (1. Janova 2:15). Pokud dychtíme po tom mít více a více věcí, pak nejsme jednou z Jeho ovcí: “Ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači a lupiči nebudou mít účast v Božím království.” (1. Korintským 6:10).

Tito věřící budou kozlové, ale nikoliv jen proto, že bažili po věcech, nebo proto, že nepomohli potřebnému. Hospodin jim řekne: “Zkresleně jste mě představili světu. Způsobili jste, že bezbožní si mě ztotožňovali s blahobytem, penězi a úspěchem. Oklamali jste chudé tím, že jste jim řekli, že je chci učinit bohatými. A řekli jste nemocnému, že trpí, protože měl nedostatek víry.

“Požehnal jsem vám. Vylil jsem na vás své zdroje, protože jsem vás miloval. Ale vy jste neotevřeli své uši potřebným, kteří okolo vás naříkali. Místo toho jste se zabývali jen svým dobrem. Pokud byste patřili mně—pokud byste mě milovali—poslouchali byste má přikázání.”

Možná namítnete: “Bratře Davide, toto je příliš tvrdé. Bůh jistě není takový.” Přečtěte si slova Ezechiele: “Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid … ale ruku utištěného ubožáka neposilovala.” (Ezechiel 16:49). Když Bůh soudil Sodomu, tak nezmínil jejich homosexualitu nebo modlářství. Všechno se to týkalo pýchy, pohodlí a zanedbávání potřebných. Neměli zájem o chudé.

Jak se můžete zapojit pro pomoc potřebným? To je práce Ducha svatého. Pokud jste usvědčeni tímto poselstvím, jděte k Němu. On vás povede přímo k potřebám, které je třeba naplnit v některé z těchto oblastí praktické láskyplné pomoci. Toto neříkám proto, abych ve vás způsobil pocit viny nebo odsouzení, ale abych vám pomohl zkoumat svá srdce ve světle Ježíšových slov.

Hospodin neočekává od nikoho z nás, aby dělal všechno. Očekává od nás, že budeme osobně oddáni praktické láskyplné pomoci alespoň v jedné z oblastí, kde je to potřeba. Můžete říci, že jste připraveni stát před Kristem v ten den a vědět, že jste pomohli nakrmit nebo ošatit chudého, že jste navštívili vězněné nebo vdovy a sirotky?

čtvrtek 25. února 2016

MŮŽEŠ NĚCO UDĚLAT

Měsíce jsem se modlil za vdovy, sirotky a chudé. Dostáváme dopisy od strádajících lidí, kteří už nejsou schopni platit pojištění nebo bydlení, Volal jsem k Bohu, "Ty jsi Hospodin zástupů. Nakrm je. Naplň jejich potřeby." Konečně mi Bůh odpověděl, "Musíš dělat víc, než se za ně jen modlit, Davide. TY je nakrm. To je v tvých silách."

Nechápejte to špatně: nikdo nemůže být spasen jen skrze dobré skutky, ale budeme souzeni podle toho, jestli jsme je konali. Přesto otázkou není to, kolik potřebných jsem nakrmil nebo oblékl. Zásadní otázkou je:"Vyznávám Krista jako svého Spasitele a pak žiju jen pro sebe? Dělám Ježíšovi špatné jméno tím, že trávím čas jen hromaděním věcí a majetku? Zavírám oči před potřebami chudých a bezmocných?

Naše svědectví hříchem prokletému světu musí spočívat jak v kázání, tak v konání, jak ve Slovu, tak ve skutku. Naše prohlášení o Kristu nesmí být odděleno od praktické pomoci. Jak říká Jakub, takové skutky napomáhají dokázat moc evangelia.

"K čemu to je, bratři moji, když někdo tvrdí, že má víru, ale neprojevuje se to skutky? Copak ho taková víra zachrání? Co když bratr nebo sestra nebudou mít co jíst anebo co na sebe? Když jim řeknete: "Jděte v pokoji, ať je vám teplo a dobře se najezte," ale nedáte jim, co potřebují k životu, k čemu to bude?" (Jakub 2:14-16)

Zástupy křesťanů reagují na Ježíšovo proroctví dvěma způsoby. Jsou tu ti, co prosazují "snadné evangelium" a ti říkají, "Bůh nás příliš miluje na to, aby tak tvrdě soudil." A pak ti, co vidí "tvrdé evangelium", říkají "Tohle je prostě moc přísné, moc náročné, znervózňuje mě to a nikdy to nebudu schopen splnit."

Oboje evangelia jdou tedy svými cestami. Jedna skupina stále organizuje velké pódiové evangelizace pro nespasené. Ta druhá pořádá modlitební shromáždění a prosí Boha, aby naplnil potřeby chudých. O Vánocích rozdáváme košíky chudým rodinám a jindy zase podstrčíme pár mincí žebrákům. Ale bohužel se jen málo přibližujeme plnému osobnímu nasazení, abychom ohledně chudých plnili Ježíšův příkaz.

středa 24. února 2016

ÚTĚCHA DUCHA SVATÉHO

V době soužení nikdy nepoznáme Boží pokoj, dokud ve svých duších nenalezneme pravdu o Božím účelu našeho soužení. Musíme pochopit, že naši temnou hodinu, naši bolestnou zkoušku, dovolil Hospodin kvůli svému slavnému účelu. Co je tím účelem? Jednoduše řečeno, budeme středobodem neuvěřitelné útěchy Ducha svatého.

Vyjdeme z ohně pročištěni a silnější. A bude nám dána služba větší, než je služba nejslavnějších světových kazatelů – služba svědčit zraněným lidem o útěše a vítězství. Výsledek této služby popsal Daniel: „Mnozí se vytříbí, zbělí a budou vyzkoušeni. Svévolníci budou jednat svévolně; žádný svévolník se nepoučí, ale prozíraví se poučí“ (Daniel 12:10).

Jaké to máme neuvěřitelné povolání! Trpíme těžké zkoušky, abychom se stali Boží utěšující rukou pro druhé.

Moje dcera Debi a její manžel Roger ztratili svou dvanáctiletou dcerku Tiffany kvůli rakovině mozku. Znám bolest, jakou si prošli, i noci plné otázek: „Jaký účel tím Bůh zamýšlel?“

Před nějakou dobou byla Debi v nákupním centru, kde si všimla ženy sedící na lavičce, které stékaly po tvářích slzy. Debi k ní přistoupila a zeptala se: „Mohu vám nějak pomoci?“ Žena odpověděla: „Nikdy nepochopíte, čím si procházím.“ Nakonec Debi jemně přiměla ženu, aby jí pověděla o své bolesti. Žena vysvětlila: „Dítě mi zemřelo na rakovinu.“

V tu chvíli sestoupila nebeská idyla. Debi ženu konejšivě objala, a když jí řekla svůj vlastní příběh, obě se setkaly s Boží uzdravující láskou.

Drazí svatí, Bůh na vás ve vaší těžké a temné zkoušce nezapomíná. Zanechávám vás se žalmistovým povzbuzením: „Ty, kdo úpěli, Hospodin slyšel, ze všech soužení je vysvobodil. Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán. Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí“ (Žalm 34:18-20).

úterý 23. února 2016

VEDENI DUCHEM SVATÝM

Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit“ (Galatským 5:25). V tomto velice jednoduchém pokynu nám apoštol Pavel jasně říká: „Je-li ve vás Duch svatý, přenechte mu plné vedení svých životů. Všichni máme být vedeni Duchem svatým.“

Duch svatý byl seslán jako náš neustálý spolehlivý průvodce a zůstává ve všech, kdo vyznávají Krista jako Pána a Spasitele. Duch svatý požaduje za své místo k přebývání naše těla a vládne ze svého sídla v našich srdcích.

Většina křesťanů nemá problém přijmout, že nás Duch svatý vede k Ježíši a že v nás neustále, v každé chvíli, pracuje. Většina z nás jej nesčetněkrát vzývá v krizových chvílích. Vzdáváme Duchu svatému čest, kážeme o něm a vyučujeme o jeho darech a ovoci. Modlíme se k němu, hledáme ho, snažně jej prosíme, ať protrhne nebesa a obnoví svou Církev. Mnoho křesťanů zakusilo projevy Ducha, zdá se mi ale, že víme jen málo o tom, co znamená chození v Duchu.

Porozumění této pravdě o chození v Duchu může mnohé vysvobodit ze zmatku, konfliktu, trápení, nerozhodnosti, dokonce i z chtíčů tělesnosti. Co je tedy tou pravdou? Pavel to jasně shrnuje: „Choďme Duchem“ (Galatským 5:25 – přel.).

Pro křesťana existují pouze dvě cesty: chodit v tělesnosti nebo chodit Duchem. Tělesnost má svou vlastní tvrdošíjnou vůli; dělá si, co chce, a potom žádá Boha o požehnání svých rozhodnutí. Vypíná se a prohlašuje: „Pán mi dal spolehlivou mysl, abych se mohl inteligentně rozhodovat. Nemusím čekat na jeho vedení. Bůh pomáhá těm, kdo si pomohou sami.“

Chození Duchem je ale úplně opačné. Podřizujeme svou vůli Duchu svatému a důvěřujeme jeho tichému jemnému hlasu, že nás ve všem povede. Vskutku byl Duch svatý seslán, aby v našich životech zřídil úplnou Kristovu vládu. Bible nám říká: „Kroky dobrého muže jsou řízeny Hospodinem“ (Žalm 37:23 – přel.), a tím, kdo ty kroky řídí, je Duch svatý, který touží vést a řídit každý náš krok.

pondělí 22. února 2016

JAKÝ JE SMYSL VZKŘÍŠENÍ? by Gary Wilkerson

Téměř každý křesťan ti může říci: “Ježíš zemřel za mé hříchy.” Ale překvapivě málo lidí může říci, co Jeho vzkříšení znamená pro jejich každodenní život. Znají jisté části příběhu —že Ježíš zemřel a znovu byl vzkříšen—ale neznají toho dost na to, aby použili Boží mocné pravdy pro způsob jak žijí a věří. A právě toto v tomto světě způsobuje změnu.

Kristovo vzkříšení má radikální důsledky nikoliv jen pro věčný život, ale pro každodenní život zde na zemi. Jaký je smysl vzkříšení? Většina z nás to spojuje s věčným životem, nikoliv se svým životem zde na zemi. Jaký význam má vzkříšení v našem manželství, naší práci, naší rodině? Jak to ovlivňuje život zaplavený 200 datových zpráv denně, život uspěchaný zařizováními, sborovými zpěvy, povinnostmi, požadavky?

Pavel nám připomíná, že Kristova smrt, pohřbení a vzkříšení jsou nejdůležitější. “Nýbrž také kvůli nám, jimž má být započteno, že věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána,” (Římanům 4:24-25). Co tím Pavel myslí, když říká, že Ježíš byl vzkříšen proto, abychom mohli být ospravedlněni?

Ospravedlnění má co činit s novostí života. Bez toho bychom uvízli v neměnném cyklu hříchu a odpuštění. Přemýšlej o praktické závažnosti toho, co hřích přináší v našich životech. Kolikrát jsi se v noci probudil a naříkal nad něčím hrozným, co jsi řekl nebo udělal? Zahanbení, vina a odsouzení přichází denně, nemůžeme od toho utéci. Přesto nám Pavel říká, že Ježíš byl “dán” proto, aby nás od těchto všech věcí očistil.

Takže stačí, když jsou nám odpuštěny hříchy? To je to, o čem hovoří poslední část verše: Ježíš byl “vzkříšen pro naše ospravedlnění.” Nejen že naše provinění zmizela, ale my jsme ospravedlněni—ve smyslu, jako bychom nikdy tyto hříchy nespáchali. Nyní jsme v Božích očích blažení. Stručně vyjádřeno - jsme vzkříšeni do novosti života —každý den!

Jak velká a mocná je to pravda. Přesto křesťané často v každodenním životě nezakouší tuto novost. Já také přiznávám, že jsou dny kdy řeknu mé ženě Kelly: “Je toto opravdu novost života? Jsem frustrovaný, rozmrzelý, zklamaný.” Ať to zkoušíme jakkoliv, sami nikdy nemůžeme obnovit své životy. My jednoduše nemůžeme sami sebe obnovit. To přichází jedině od Ježíše—a to skrze moc vzkříšení.

sobota 20. února 2016

PŘIBLÍŽENÍ SE KE ZTRACENÝM by Nicky Cruz

Do dnešního dne vidím zcela jasně ty tváře beznaděje, které jsem viděl v srdci Bronxu. Tváře všech tvarů a barev a věkových skupin. Chlapci a děvčata, muži a ženy, černí, bílí, španělské typy, Asiaté. Tak mnoho jich bylo ztraceno. Tak mnoho jich potřebovalo Ježíše.

Nacházeli jsme se v konečných fázích šestitýdenní evangelizace ve vnitřních čtvrtích New Yorku. Týdny jsme evangelizovali na ulicích, řídili jsme akce v sousedních čtvrtích v celém městě a přitom jsme vždy zvali lidi na naši závěrečnou evangelizaci v Bronxu.

Vzpomínám si, jak jsem stál na pódiu před několika tisícovkami lidí. Naše jeviště bylo postaveno na konci dlouhé, úzké ulice, na jednom z nejvíce drogami zasaženém místě v celém New Yorku. Na obou stranách čněly nad hlavou vysoké mrakodrapy.

Po dobu několika sekund jsem jen stál a pozoroval dav. Barvy gangů byly všude. Prostitutky, prodejci drog a závislí byli rozptýleni v davu a čekali na to, co jsem měl říci. Letmo jsem pohlédl na budovy a povšiml jsem si lidí, naklánějících se z oken, dětí našlapaných na požárních schodištích. Teenageři se mačkali dohromady a na to se dívali matky a otcové.

Modlil jsem se ve svém srdci, “Drahý Ježíši. Podívej se na ně. Tak mnoho ubohých a zraněných lidí—lidí, kteří Tě potřebují. Hospodine, otevři jejich oči. Dotkni se jejich srdcí. Použij si má slova k tomu, abych je přinesl k Tobě!”

Když jsem začal sdílet své svědectví, tak jsem cítil, jak na tu čtvrť padá klid. Nemohl jsem pochopit, jak ti lidé zpozorněli. Je nemožné tento pocit popsat. Je to Boží přítomnost. Je to masový ústup nepřítele, když Boží duch přijde a sestoupí na dav lidí.

Když jsem mluvil, mohl jsem cítit Ducha svatého, jak obklopil dav a pracoval na jejich srdcích a přiváděl tak mnoho lidí k usvědčení. Už předtím, než jsem měl příležitost pozvat lidi dopředu aby přijali Ježíše, desítky lidí proudily k jevišti a padaly v pokání na kolena.

Tu noc stovky lidí přišlo dopředu, aby přijali Ježíše. Bůh přinesl takovou vlnu usvědčení, že jsme tou reakcí byli přemoženi. Stáli jsme zde v plné úctě před Bohem, který pracoval v této bolavé, opuštěné čtvrti.

“Oni vyšli a kázali všude a Pán jim pomáhal a potvrzoval Slovo znameními, která je doprovázela” (Marek 16:20).

__________
Nicky Cruz, mezinárodně známý evangelista a plodný autor, který se obrátil k Ježíši Kristu od života v nenávisti a zločinnosti poté, co potkal v roce 1958 v New Yorku Davida Wilkersona. Příběh o jeho dramatickém obrácení poprvé zazněl v knize Davida Wilkersona Dýka a kříž a pak jej později popsal sám Nicky ve svém bestselleru Utíkej, malý, utíkej.

pátek 19. února 2016

TVOJE SLOVO VYSVOBOZENÍ

Během Elijášova pobytu v jeskyni, když prchal před Jezábel, Písmo zaznamenává: "Nastal velký a silný vítr, rozrážející hory a drtící skály před Hospodinem, ale Hospodin v tom větru nebyl." (1. Královská 19:11). Bůh v tomto poselství nebyl.         
"Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl." (19:11)  Očekáváš, že uslyšíš ohnivá slova? "Po zemětřesení oheň, ale Hospodin v tom ohni nebyl. (19:12)
Bůh ví, co potřebuješ uslyšet, když jsi pohmožděný a zraněný. A není to slovo soudu ani tvdé slovo ani ohnivé kázání. Věřím, že nám Pán v této pasáži říká: "Když jsi sehnutý pod tíhou zkoušek, nebudu s tebou jednat drsně." Ne, Elijáš potřeboval slyšet jemný, laskavý hlas: "Po ohni tichý jemný hlas." (1. Královská 19:12) Některé rukopisy překládají tento obrat jako "jemné vanutí", význam je  "jemný, osvěžující vánek."
Stejný tichý hlas přichází dnes k nám z Otcova srdce. Jeho poselství je stejné:"Pán je velmi soucitný a milostivý." (Jakub 5:11) 
Bůh je milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milosrdenství. "Soucitný a milostivý je Hospodin, pomalý hněvu a velkého milosrdenství.Nebude se pořád přít a nebude se hněvat věčně. Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám podle našich provinění. Vždyť jak vysoko jsou nebesa nad zemí, tak mocné je jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí.... Jako má otec soucit se svými syny, tak se slitovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí." (Žalm 103:8-11,13)
Tady je tvoje slovo vysvobození: Zvedni se a důvěřuj! Přišel čas věřit, že Ježíš je s tebou ve tvé bouři. Dá ti sílu ji vydržet.
Nevěř lži, že tě to rozdrtí. Ďábel nebude mít navrch. Pán řekl: "Je jedno, jak moc pohmožděný si připadáš. Nedovolím, aby tě to zlomilo. Nenechám oheň zhasnout. Můj Duch rozfouká uhlíky a tvoje vášeň pro Mne se znovu rozhoří."

čtvrtek 18. února 2016

HOSPODIN SE NA TEBE NEHNĚVÁ

Vždy jsi žil jako věrný služebník, svědomitě ses denně modlil a Boží hlas ti byl důvěrný. V minulosti jsi vítězil a hluboce miluješ Pána. Ale nyní jsi hluboce nalomen, zraněn jako nikdy předtím a ani se nedokážeš přimět modlit.

Milovaný, tato křesťanská cesta je boj. Představuje bitvy, vyčerpanost, rány a strašného nepřítele, který je poblíž, aby tě zničil. A to se děje, když jsi nejvíce nakloněn odsuzujícím myšlenkám. Tvé svědomí ti říká: „Nemodlíš se tak, jako ses modlil dřív. Nestuduješ Písmo dostatečně. Jsi vyschlý a lhostejný, tvůj oheň uhasíná a jednoduše nejsi dobrým svědectvím. Nyní jsi dovolil satanovi, aby tě oloupil o pokoj, který ti dal Bůh. Zkrátka nemáš, co mít máš.“

A my si myslíme, „Zklamal jsem Pána. Neposlouchal jsem Jeho Slovo.“ Tvá kolísavá víra je knot, který doutná a ten zlý chce vidět, jak zhasne zcela.

Jako prorok Elijáš, jsi zmožený a odrazený; vše, co chceš, je spát. Písmo říká, že to je přesně to, co tento Boží muž udělal. „Pak pod tím keřem ulehl a usnul.“ (1. Královská 19:5). Už zkrátka nemohl dál unést to břemeno.

Ale Pán za to Elijáše nijak nepokáral. Hospodin věděl, že Jeho služebník došel ke zlomovému bodu. Představuje si, jak náš drahý Otec o něm říká, „Podívejte se na tohoto věrného muže, nalomeného a trpícího. Dosáhl konce svého lana, neschopen komukoliv vysvětlit jeho bolest. Slíbil jsem mu, „Nalomenou třtinu nedolomím.““

A tak, co se stalo? „Hospodinův anděl se ho (Elijáše) však dotkl podruhé a řekl:,Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!“ (1. Královská 19:7)

Zde je neuvěřitelné slovo pro všechny nalomené třtiny, které čtou toto kázání. Nezáleží na tom, jak jsi nalomen, jak jsi ohnut pod povodní zkoušky. Hospodin ti dal slib: „Nebudeš zlomen. Nedovolím, aby z tebe odešel plamen. Tvá víra nebude uhašena.“

Milý svatý, tato zpráva je tu pro tebe z nebe. Jsi zasažen slovem, které k tobě volá: „Vstaň, teď. Bůh se na tebe nehněvá. A nenechá tě dojít na dno. On ví, že tato situace je moc velká na to, abys ji mohl zvládnout. On ti dá to, co potřebuješ, aby ses mohl pohnout dál.“

středa 17. února 2016

NEUVĚŘITELNÁ LÁSKA

Ježíš se jednoho dne otočil ke svým pozemským příbuzným a řekl: „Vás nemá svět proč nenávidět“ (Jan 7, 7).

Těmito slovy Ježíš testuje opravdovou církev a opravdového učedníka. Zajímalo by mě, pro kolik církví a samotných křesťanů by tato slova platila: „Vás svět nemá proč nenávidět.“

Kristus v podstatě říká: „Přinesli jste svět do církve. Tak jste zředili mé evangelium, že vás svět pohltil. Stali jste se přáteli světa.“ Jakub nás ve svém listu varuje: „Nevíte, že přátelství se světem znamená nepřátelství s Bohem? Kdokoli se rozhodne být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem“ (Jakub 4, 4).

Ježíš se pochopitelně přátelil s politiky i hříšníky. Ale je také psáno, že byl „oddělený od hříšníků“ (Židům 7, 26). Sloužil hříšným, ale pouze v poslušnosti Otci. Stejně jako On jsme i my vyzýváni k tomu, abychom byli ve světě, ale ne ze světa.

„Pamatujte na má slova…Jestliže pronásledovali mě, budou pronásledovat i vás“ (Jan 15, 20). Není třeba pronásledování vyhledávat. Nedojde k němu kvůli vašemu výkonu v práci, rase nebo vzhledu. Ne, přijde prostě proto, že učiníte Krista svým Pánem.

A teď něco povzbudivého. Ačkoli svět opravdové Kristovy učedníky nenávidí, mezi členy Jeho Církve najdeme o to větší lásku a zbožnou náklonnost. Skutečně, ze stejného důvodu, z jakého nás svět nenávidí, nás naši spravedliví bratři a sestry ještě více milují.

V nadcházející době se pro nás stane láska v Božím domě ještě vzácnější. Bude nás nenávidět celý svět, budeme zesměšňováni v médiích, bude si z nás dělat legraci Hollywood, společnost se nám bude smát. Ale když přijdeme do Božího domu, vstoupíme do místa neuvěřitelné lásky. Budeme totiž milovat jeden druhého, tak jako Kristus miloval nás.

Nebude záležet na tom, jakým pronásledováním jsme prošli. Budeme přijati s těmito slovy: „Vítej doma, bratře; vítej doma, sestro. Tady tě milujeme.“ Budeme si oporou a budeme dál kázat pravé evangelium, jak nás Pán nabádá.

úterý 16. února 2016

PROČ SVĚT NENÁVIDÍ CÍRKEV?

Opravdový křesťan je milující, pokojný, odpouštějící a pečující. Ti, kdo poslouchají Ježíšova slova, ukřižovali sami sebe a jsou mírní a laskaví.

Selský rozum nám říká, že není přirozené nenávidět ty, kdo vás milují, žehnají vám a modlí se za vás. Lidé spíše nenávidí pouze ty, kdo je zneuživají, okrádají a proklínají. Proč jsou tedy v takové nenávisti křesťané?

Ježíš říká: „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. … Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“ (Jan 15:18,20). Proč se to děje?

Církev je v nenávisti kvůli své misii, která znamená mnohem více, než pouze říci ztraceným lidem: „Ježíš vás miluje.“

Asi s údivem ucuknete, když vám připomenu, o čem je naše misie. Jednoduše řečeno: Naše křesťanská misie má brát bezbožným to, co je pro ně nejvzácnější: samospravedlnost.

Pro světského člověka je nejvzácnější věcí jeho samospravedlnost. Zamyslete se nad tím, že takový člověk strávil celý svůj život vytvářením dobrého mínění o sobě. Jeho dobré skutky se mu staly modlami. Chválí sám sebe za to, že má opravdu dobré srdce a že je laskavý k druhým. Je si jist, že je dostatečně dobrý pro nebe a příliš dobrý pro peklo.

Takový bezbožník tráví roky bičováním svého svědomí. Učí sám sebe, jak ztišit každý hlas svědomí, který k němu promlouvá. Raduje se z falešného pokoje a je natolik oklamán, že věří, že ho Bůh obdivuje!

A teď, právě když umlčel hlas svého svědomí, přijdete vy – křesťané. A pravda, kterou mu přinášíte, hovoří hlasitěji než jeho mrtvé svědomí: „Nenarodíš-li se znovu, nemůžeš vejít do nebeského království.“

Náhle jste v jeho mysli hrozbou. Jste někým, kdo ho chce připravit o jistotu, že s jeho duší je všechno v pořádku. Po celou dobu si myslel, že je dobrý, nyní mu ale říkáte, že všechny jeho dobré skutky jsou jako špinavé hadry.

Říkám vám, takový člověk vás nevidí jako někoho, kdo mu nese dobrou zprávu. Ne, v jeho očích jste mučitelé, někdo, kdo jej připravuje o pokojný noční spánek.

pondělí 15. února 2016

LÁSKA AGAPÉby Gary Wilkerson

Když se Ježíš po svém vzkříšení ukázal učedníkům, udělil jim jednu, poslední, lekci. Začal tím, že se zeptal Petra, jestli ho miluje. Položil mu tuto otázku třikrát, a pokaždé Petr odpověděl: Ano. Na to Ježíš pokaždé zareagoval slovy: „Pas mé beránky – Buď pastýřem mých ovcí – pas mé ovce“ (Jan 21:15-17).

Ježíš zde použil pro milovat řecké slovo agapé, což znamená nesobeckou, obětavou a bezpodmínečnou lásku. Tento druh lásky vyjadřuje: „Budu ti dávat, i když mnou pohrdáš. I když mne odmítáš, stejně ti budu dávat. A i když mě zraníš, stále ti budu dávat.“

Přesto, když Petr Ježíši odpovídal, použil pro milovat odlišné slovo. Pokaždé, když sliboval Kristu svou lásku, použil slovo fílio, což znamená lásku bratrskou. Tento druh lásky je vzájemný – dostává i dává. Petr v podstatě Ježíši říkal: „Když mi budeš dávat, budu ti dávat i já.“

Taková reakce Ježíši nestačila. A proto Petrovi pokaždé odpověděl: „Miluješ-li mne, pas mé ovce.“ Říkal: „Petře, můj lid potřebuje pomoc. Pas je. Dej za ně svůj život.“

Ježíš pověřoval Petra, aby dal svůj život. Věděl, že tento učedník je na to připraven, neboť v předešlých týdnech byl Petr hluboce zlomený: „Amen, amen, pravím tobě: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš. (To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha.) A po těch slovech dodal: Následuj mne!“ (Jan 21:18-19).

Svým posledním vyučováním vedl Ježíš Petra od požehnaného života k životu zlomenému, dávajícímu. A následně dal Petrovi samotné klíče od království. V dávajícím životě čekaly Petra bolest, utrpení a zármutek naplánované Bohem. A přece nám zde Janovo evangelium sděluje, že Petrova smrt přinesla Bohu slávu.

Vy a já možná v životě nedosáhneme toho, čeho bychom chtěli dosáhnout, můžeme ale žít život, který odráží slávu dávající přirozenosti našeho Pána. Dáváním všeho, co máme, druhým prostřednictvím agapé se můžeme dostat do bolestného rozlévání, jako víno při Večeři Páně. Následně se ale staneme zaměřenými na druhé, silnými, vlivnými – a svět uvidí rozdíl. Váš dávající život zjeví slávu samotného Boha – a to bude svědectvím světu o jeho štědré a milující přirozenosti.

sobota 13. února 2016

PŘÍMLUVCEby Jim Cymbala

Během poslední večeře řekl Ježíš svým učedníkům—studentům, kteří se od Něj učili a přátelili se s Ním po dobu tří let—že odchází. Představ si, jak smutní museli učedníci být, když slyšeli takovou věc! On byl jejich vůdcem. On činil zázraky. On byl ten, který měl dokonale moudrou odpověď, když je farizeové zahnali do kouta. Když mluvil, mluvil s takovou autoritou jako nikdo jiný, kterého dosud slyšeli. Nikdo jiný předtím takto neučil.

Jak je mohl Ježíš opustit, když Jej nejvíce potřebovali? A co je ještě více matoucí, řekl, že to, že je opustí, jim prospěje. “Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel.” (Jan 16:7).

Toto prohlášení vyrazilo učedníkům dech. Jak by mohlo být dobré, kdyby Ježíš odešel? On byl učitelem, se kterým jedli, chodili, cestovali, dívali se na něj a učili se od něj. Bylo pro ně nemožné pochopit, že by jim mohlo být k užitku, kdyby je opustil.

Naštěstí Ježíš vysvětlil důvod proč. “A já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.” (Jan 14:16-17). Potom znovu řekl: “Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám” (16:7).

Nyní se ten celý obraz začal odhalovat. Otec poslal Syna, aby dokonal konkrétní úkol - prokázání Boží lásky. “Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný” (Jan 3:16). Bůh ukázal tuto lásku obětováním Svého syna na kříži, který tak zaplatil trest za naše hříchy. A potom, když syn ukončil své dílo na kříži, vstal z mrtvých a vstoupil na nebe, poslal na svět Ducha.

I když to učedníci v té době nemohli pochopit, bylo pro ně lepší mít v sobě neviditelného Ducha svatého, než to, aby s nimi byl Ježíš fyzicky. Ta božská Osoba, která přišla, jim pomohla rozumět všemu, co Ježíš řekl.

__________
Jim Cymbala založil sbor s názvem "Brooklyn Tabernacle" (brooklynský svatostánek) s méně než dvaceti členy v malé zanedbané budově v problémové městské čtvrti. Je brooklynským rodákem a dlouholetým přítelem Davida i Garyho Wilkersona.

pátek 12. února 2016

ČASY MILOSRDNÉHO SOUCITU

Zbývá ještě alespoň střípek těch, kteří bojují, aby znovu zažehli plamen Boží spravedlnosti? Lid, který si vzpomene na Pána a je ochoten přiznat se k Jeho jménu?

Hospodin řekl: „Jestliže uvidím doutnající knot, nezhasím ho. I když už nebude hořet plamenem, i když oheň bude ten tam, pokud uvidím žhavé uhlíky, nedopustím, aby vyhasly. Dokud někde uslyším alespoň slabé volání věrných služebníků, nedopustím, aby se nalomená třtina zlomila“ (viz Izaiáš 42, 3).

Bůh to s námi stále nevzdal. Ale pravda je, že žijeme v „časech milosrdného soucitu“. Vidím to všude, kam cestuji, zvlášť v Evropě. Tento kontinent je daleko sekulárnější než Spojené státy, vlastní volbou se stali naprosto bezbožnými. Když se v některých zemích projdete po ulici, cítíte duch antikrista a arogance vůči Bohu.

Švédsko je jednou z nejbohatších evropských zemí, a čím víc bohatne, tím víc odpadá. Zároveň tamní evangelické církvi hrozí, že se ve svém životě s Kristem stane úplně apatickou. Irsku, zemi, která po staletí trpěla těžkou chudobou, se nyní vede čím dál lépe. Duchovní atmosféra je tam však stejně apatická a pomalu se vkrádá sekularismus.

Evropa má jako celek asi takovýto přístup: „Co když přijde soud? Musíme si ještě užít, jíst, pít a bavit se.“ Není v tom žádná naléhavost, žádná potřeba Boha.

Věřím, že Bůh k nám v dnešní době mluví naprosto jasně. Má moc kdykoli zastavit jakýkoli potenciální teroristický útok. Stačilo by, aby promluvil, a andělé by všechny zlé síly potlačili. Ale On se rozhodnul, že sešle nebo dopustí katastrofy po celém světě a všechny jsou znamením, že skutečně zažíváme Jeho milosrdný soucit.

„Nalomenou třtinu nezlomí, doutnající knot nezhasí, ale opravdové právo vyhlásí. Nevzdá se a nepoleví, dokud nenastolí právo na zemi – ostrovy spolehnou na jeho učení!“ (Izaiáš 42, 3-4).

čtvrtek 11. února 2016

POTLUČENÝ DUCH

Když přišel Kristus na zem, žil Izrael pod útlakem vládnoucího Říma. Židé byli tvrdě zatíženi římskými daněmi a zákony. A na druhé straně hamižní kněží zneužívali vdovy a chudé. Utiskovaným se dostávalo posměchu a společnost byla prolezlá korupcí. Proto mnoho proroků prohlásilo, že Kristus přijde v hodině temna a přinese světlo.

Ježíš přišel do společnosti plné pokrytectví a bující hříchem. Když viděl, v jakém je jeho národ stavu, plakal nad Jeruzalémem (Lukáš 19:41)., a prorokoval, že jeho dům bude srovnán se zemí. A přesto těmto lidem dopřál ještě 70 let kázání evangelia. A tyto roky byly naplněné Duchem pomazanými svědky, kteří kázali naději a pokání, konali zázraky a budovali Království. Ježíš odmítl tu křehkou a nalomenou třtinu, kterou se Izrael stal, jen tak dolomit.

A teď je tohle obrázek Ameriky: společnost úplně potlučená ve své nemorálnosti. Národ, který je také malomyslný a nervózní, kde lidí žijí ve strachu a psychickém utrpení. Máme více psychologů, psychiatrů, sociálních pracovníků a poradců než kdykoli v historii a přece se nedokážou postarat o všechny ty lidi, kteří prosí aspoň o hodinu jejich pomoci. A to platí i pro církev: týmy křesťanských poradců v celých Státech jsou přetížené množstvím lidí, kteří potřebují pomoci se svými problémy.

Naše děti jsou zraňovány rozpadajícími se rodinami a zneužíváním všeho druhu. Teenageři jsou zraňováni nemorálností, materialismem a otupělostí. Satan nad zemí rozpoutal smršť zla a ta po sobě zanechává zbité a zlomené lidi.

Velká část církve má stejného potlučeného ducha. V jednom dopise za druhým se dočítám o křesťanech usychajících v megasborech, kde už se nekáže o hříchu ani spravedlnosti. Jsou zmatení a ptají se, "Kde najdu to pravé uctívání? Tady není vůbec znát Kristův Duch. Není tu pokání." Píší také pastoři a vyznávají, "Bratře Davide, sešel jsem z cesty."

Deník New York Times nedávno přinesl článek o desetitisícovém charismatickém sboru, kde mají motto: "Jsme tu, abychom tě učinili šťastným". Ale takové poselství přináší falešnou naději a jen dočasnou úlevu.

"Nalomenou třtinu nezlomí" (Izajáš 42:3). Někde v tomhle národě Bůh vidí knoty, které doutnají - knoty, které dříve hořely nadšením pro Jeho věci. Ale teď se z nich sotva kouří.

středa 10. února 2016

SOUD NAD AMERIKOU?

Mnoho věřících se dnes ptá: „Proč Bůh ještě nevydal Ameriku soudu? Proč s námi nezachází podle našich hříchů? Noemovu generaci varoval 120 let, ale potom řekl: ‚Už dost' a přivedl potopu. Bůh trpěl Americe hříchy už dlouho, proč nás tedy doposud nepostihl spravedlivý trest?“

Miluji tuto zemi a nechci zažít, jak na Ameriku přichází konečný Boží soud. Stejně jako mnoho jiných křesťanů mě však velice udivuje, že k němu ještě nedošlo.

Myslím, že začátky soudu již můžeme pozorovat. Věřím, že hrozné katastrofy, které se dějí ve světě, jsou varováním. Protože se ale americká ekonomika dosud nezhroutila a naše země stále dokáže normálně fungovat, zdá se nám, že sice klopýtáme od krize ke krizi, ale vždycky dostaneme novou šanci.

Jsem přesvědčen, že na otázku, proč ještě nepřišel soud, je jediná odpověď: je to kvůli velké laskavosti a shovívavosti našeho Spasitele. Důkaz pro to nalezneme v Izajášově proroctví: „Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající“ (Izajáš 42,3). Amerika se stala národem nalomené třtiny!

Třtina je vysoká stébelnatá tráva s dutým stonkem, která roste v mokřadech a oblastech blízko vody. Je to křehká rostlina, která se snadno nahne, když udeří silný vítr či prudká voda. Třtina se ohýbá více a více, až se najednou zlomí a odnese ji voda.

Stejně jako třtina za klidného počasí, stála kdysi Amerika pevně a pyšně. Vše vypadalo nadějně a slibně. Celá naše společnost uctívala Hospodina a naše soudnictví a zákony byly postaveny na Bibli. Ještě za mého života obsahovaly školní učebnice lekce a příběhy z Bible. Ježíš byl uctíván jako Boží syn, který naší zemi prokazuje přízeň a dává nám nespočetná požehnání.

S rostoucím blahobytem jsme se však stali tím, čím kdysi Izraelci: pyšnými a nevděčnými. A během krátké chvíle přišel prudký pád. Bůh byl vytlačen z našeho právního systému a našich škol. Jeho jménu se lidé vysmívají a zesměšňují ho.

Naše společnost zcela ztratila svůj morální kompas. A Amerika, která kdysi stála pevně, je náhle zmrzačená, stejně jako nalomená třtina.

úterý 9. února 2016

NOVÉ ZJEVENÍ O MESIÁŠI

„Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodů. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají jeho zákon“ (Izajáš 42:1-4).

Všechny tyto verše jsou o Ježíši. Duch svatý nařídil proroku Izajáši, aby vyhlásil zjevení o tom, jaký bude Kristus, až přijde. A Izajáš začíná svou řeč takto: „Připravte se na nové zjevení o Mesiáši,“ říká svým posluchačům.

Obraz toho, co přijde, je z těchto čtyř veršů jasný: Kristus nepřijde nutit lidi, aby ho poslouchali. Nepřijde s hlučným voláním, ale přijde jako jemný a milující Spasitel.

Naplnění Izajášova proroctví nacházíme ve 12. kapitole Matouše. Farizeové právě svolali radu, aby si naplánovali, jak by mohli zabít Ježíše. A to všechno proto, že uzdravil o sabatu muže s odumřelou rukou. Matouš nám říká, že „Ježíš to poznal a odešel“ (12:15).

Kristus neoplatil v zlosti ani neproklínal ty, kdo plánovali jeho smrt. Nebyl jako učedníci, kteří chtěli svolat na jeho nepřátele oheň, i když by to mohl udělat. Vždyť mohl povolat legie andělů, aby se vypořádaly s jeho nepřáteli, Ježíš však byl vzdálen myšlenek na pomstu.

Byl to jemný duch, jak říká Matouš, který zjevil naplnění Izajášova proroctví: „Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas“ (Matouš 12:19).

Izajáš v podstatě říkal: „Spasitel nepřijde nikoho nutit do jeho Království. Nepřijde jako hlasitá, hlučná a velmi autoritativní osoba. Ne, uslyšíte jej ve svém nitru mluvit jemným a tichým hlasem.“

pondělí 8. února 2016

POTŘEBNÉ DĚTI by Gary Wilkerson

Kristus svou službu s námi často začíná, jako bychom byli dětmi s neuspokojenými potřebami. V evangeliích navrátil slepému zrak, uzdravil krvácející ženu a nasytil hladové zástupy. Setkal se s trpícími na místech, kde byli, a dal jim přesně to, co potřebovali. Z toho důvodu jej mnozí následovali. Dokonce i někteří farizeové následovali Krista kvůli jeho zázrakům.

Osobně jsem začal následovat Krista poté, co uspokojil mou nejhlubší potřebu. Jako náctiletý jsem pochyboval, zda je Bůh skutečný. Byl jsem jen pokračovatelem dlouhé řady služebníků, jak jsem si mohl být jistý, že má víra není pouhou indoktrinací mých rodičů? Ježíš přišel ke mně, do mé zraněné duše, a ukázal mi, co jsem potřeboval vědět: že Buddha mě nemiloval, ani Mohamed nebo Konfucius – ale Ježíš ano. Zjevil mi čistou pravdu o své lásce – a to změnilo můj život k lepšímu.

Ježíš nám opravdu žehná, když to potřebujeme. Avšak tím pouze začíná jeho působení v našich životech. Vede nás od požehnanosti ke zlomenosti, protože je to jediný způsob, jak nás dovést ke skutečné zralosti. Cestou zlomenosti začínáme na sebe brát jeho dávající přirozenost.

Čelme tomu, že naše tělesnost nenávidí způsob myšlení o dávajícím životě, protože to vyžaduje zlomenost. Vzpomeňte si na všechny ty bestsellery, v jejichž názvech je vyjádřeno požehnání. A teď si představte na poličkách odlišný titul, nazvaný Dávající život. Myslíte si: „Chci dávat,“ a tak si letmo prohlížíte stránky. Čtete o Pavlovi, který mluví o ztroskotání, bití a kamenování, protože byl povolán dávat. Čtete o ostatních apoštolech, kteří byli pronásledováni, protože je Ježíš povolal k dávajícímu životu. A jak čtete dál, náhle zjistíte: „Tohle není bestseller.“

Takové byly i Ježíšovy dny. Když začal kázat obtížné pravdy, zástupy ho přestaly následovat (viz 6. kapitola Jana). Když ti lidé odešli, „Ježíš řekl Dvanácti: I vy chcete odejít? Šimon Petr mu odpověděl: Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsem uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží“ (Jan 6:67-69).

Ježíšova otázka nás přivádí do stejné situace jako učedníky. Musíme věřit, že On je dobrý a věrný. Nemáme měnit nasměrování svých životů. Pokud bychom to udělali, stali by se z nás dostávající a nikoli dávající. Proto naše nasměrování určuje Ježíš. A když nás vede dolů obtížnou cestou, musíme si být jisti, že tak činí v lásce.

sobota 6. února 2016

BOŽÍ VŮLE by Carter Conlon

Zjevená Boží vůle je praktickou součástí Jeho vůle, ke které jsme všichni kolektivně povolání. Nemusíš ji všude hledat - je právě tady, v Bibli. Když si vezmeš konkordanci a vyhledáš slovo "vůle," uvidíš, že Boží vůle je jasně zjevena skrze Písmo, zejména v novém zákoně. Podívejme se na některé příklady.

Apoštol Pavel říká "Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali smilstva, aby každý z vás uměl zacházet se svou nádobou ve svatosti a úctě." (1. Tes. 4:3-4,ČSP) To je místo, odkud potřebujeme začít, obzvláště v této generaci. Musíme se odvrátit od sexuální nemorálnosti ve všech jejích podobách. Musíme žádat Boha o sílu žít svatý život, oddělený pro Něj.

Když pokračujeme v četbě 1. Tesalonickým, najdeme další přiklad zjevené Boží vůle: "Ve všem vzdávejte díky, neboť toto je pro vás Boží vůle v Kristu Ježíši." (5:18). Za všechno děkujte - to znamená, že máš vzdávat díky za domácnost, kde jsi, za manželství ve kterém jsi, za práci kterou máš, za rodinu, jejíž jsi součástí. Nauč se být vděčný namísto neustálé modlitby: "Ó Bože, dostaň mne odsud a budu Ti sloužit; dostaň mne odsud a budu Tě milovat. Nebude většího uctívače než já, pokud mne jen dostaneš z tohoto místa!"

Ale Pán říká: "Ne, toto není Moje vůle! Moje vůle je, aby jsi děkoval tam, kde jsi. Naučíš se vybojovat vítězství tam, kde jsem tě umístil."

Když pokračuješ ve čtení Písma zjistíš, že je také Boží vůlí mluvit pravdu. Nakonec je to přece království pravdy a my reprezentujeme Toho, který řekl: "Já jsem ta cesta, pravda i život." (Jan 14:8a) Je vůli Boží, abychom byli loajální a spolehliví, a abychom to nezabalili, když věci nejdou tak, jak mají. Být věrní na pracovišti coby zaměstnanci, kteří se ukážou včas a odcházejí ve vhodnou dobu.

Nebuď člověkem, který činí vůli Boží jen když má pocit, že je to tak správně nebo když mu přijde vhod. Žádej Boha o srdce, které upřímně pečuje o jiné lidi.

__________
Carter Conlon se přidal k týmu pastorů Times Square Church v roce 1994 na pozvání zakladatele Dawida Wilkersona, starším pastorem byl ustanoven v roce 2001.

pátek 5. února 2016

CHCE VIDĚT, JAK SE USMÍVÁTE

Předpokládejme, že než Ježíš vstoupí na nebesa – když si představí Svoji Církev a sklizeň před Svým návratem – spatří odpadnutí. Jeho duše je ztrápená, protože vidí, jak se lidé hojně odvrací. Místo aby sklízel pole bělající se ke žni, plýtvá Jeho lid časem i energií na hledání světského úspěchu a materiálních věcí.

A tak řekne Ježíš Otci: „Nesklidí úrodu. Všechna zralá pole leží ladem. Pošlu zástup andělů, aby dokončil žeň.“ Otec souhlasí a náhle se na zemi objeví tisíce nebeských bytostí zářících nadpřirozeným světlem.

Jaká by to musela být podívaná: bytosti z jiného světa, oděni ve slávě, jak promlouvají v kostelech i na veřejnosti. Novináři s nimi dělají rozhovory, objevují se v televizi i v rádiu. Mluví o kříži, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, o Kristově lásce a o posledním soudu. A hovoří tak výmluvně a přesvědčivě, že to každého ohromí. Jsou jako zástup Jonášů varující svět.

A teď si představte, že po nějakém čase ty samé zářivé anděly přitáhne svět kolem. Nechají se zlákat vybraným jídlem, materiálními věcmi, bohatstvím a jistotami. A brzy začnou toužit po úspěchu, slávě a bohatství. Nepotrvá dlouho a začnou na sebe žárlit, projevovat hněv, pýchu, závist a chamtivost.

Jinými slovy se začnou chovat přesně jako současná církev! Ptám se, jaký vliv by měli na svět? Jak by mohli čekat, že sklidí úrodu, když jsou tak zapleteni se světem? Jejich svědectví by nemělo žádnou váhu, jejich duchovní moc by byla ta tam. Zůstali by znechucení, vystrašení a nejistí.

Řekněte sami, proč by někoho mělo zajímat moje evangelium, kdyby mě viděli v takovém stavu, vystresovaného a sklíčeného? Proč by měli věřit mému poselství: „Ježíš naplňuje všechny mé potřeby, je moje všechno, má neustálá pomoc,“ pokud jsem pořád ustaraný, bojím se a neprožívám žádný pokoj?

Nikdo by neposlouchal ani jediné mé slovo. Spíš by si říkali: „K čemu ten tvůj Kristus je? Nezdá se, že by to byl nějaký velký uzdravitel, když jsi pořád v takovém stavu.“

Milovaní, na našem výrazu záleží. Poslechněte si, co říká Kristus Své Nevěstě v Šalomounově Písni písní: „Holubičko má…dopřej mi spatřit tvůj obličej, svůj hlas mi dopřej uslyšet. Tvůj hlas je tolik lahodný, tvůj obličej tak líbezný!“ (Píseň 2, 14). Kristus nám v podstatě říká: „Chci vidět, jak se usmíváte.“ Vystihuje to váš obličej?

čtvrtek 4. února 2016

JE ČAS ZAČÍT SKLÍZET

Ježíš řekl učedníkům, "Pole jsou zralá a úroda velká. Je čas žně." (v Matoušovi 9:37,38). V ten moment začala ohromná, finální duchovní žeň mezi Židy i pohany Ježíšovy generace. A tato žeň potrvá až do Ježíšova návratu.

Když pročítám tuto pasáž, zajímalo by mě, co Ježíš v té době viděl, že řekl, "úroda je zralá, začněte sklízet". Viděl v Izraeli duchovní probuzení? Nastalo probuzení v synagogách? Obraceli se kněží zpět k Bohu? Byli učenci a Farizeové usvědčováni vlastním svědomím? Co ukazovalo na zralost úrody?

Evangelia moc důkazů o duchovním návratu k Bohu nepřinášejí. Spíš naopak. Ježíšovi se v synagogách vysmívají. Nejvyšší duchovní vůdcové země ho odmítají a zpochybňují jeho bezúhonnost a božství. Jeden posedlý dav se ho dokonce snaží shodit ze srázu. Kristus sám vyčítá izraelským městům, že nečiní pokání. "Běda tobě, Korazaim, běda tobě Betsaido!... Běda Kafarnaum!" (Matouš 11:21-23)

Masy lidí byly uvrženy do zoufalého zmatku. Písmo říká, "byli ztrápení a zmatení jako ovce bez pastýře". (Matouš 9:36). Byla to společnost, která byla ve strachu, depresi a tlaku. Lidé divoce pobíhali jako zaběhlé ovce a hledali pomoc kdekoli se jim jí mohlo dostat. A přesto v této vyhrocené době Kristus prohlásil, "Pole jsou zralá a úroda velká".

Myslíte, že Ježíšova slova o zralé sklizni platí i dnes? Kde vidíme důkaz, že pole se bělají ke žni? Činí národy pokání? Probouzí se společnost? Probíhá probuzení v církvi? Touží duchovní vůdcové po probuzení, hledají s větší touhou Krista? Volá naše generace po svatosti?

Až na pár výjimek nic takového nevidím. Ale ani Ježíš tyhle věci ve své době neviděl. Byl spíše pohnut smutnými podmínkami, které byly všude kolem Něj. Kamkoli se podíval, viděl utrápené lidi a řekl, "Je čas začít sklízet.

středa 3. února 2016

NÁSTROJE KE ŽNI

„Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: ‚Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!'“ (Matouš 9,36-38).

Ježíš se vyjádřil jasně: „Nastal čas žně, ale dělníků je málo.“ Proč tomu tak je? Dnešní církve jsou plné křesťanů, kteří prohlašují, že Kristus je jejich život. Za miliony dolarů se staví křesťanská centra po celém světě.

Pravdou však je, že pokud se nedokážeme účastnit žně a zachraňovat duše ztracených lidí – pokud naše životy neodrážejí proměňující moc evangelia, které kážeme – pak nemůžeme být dělníky. Naše cesta s Kristem by měla být pro svět důkazem, že Boží zaslíbení jsou pravdivá.

Jako dělníci jsme nástroji ke žni v Boží ruce. V Ježíšově době byla takovým nástrojem kosa, dlouhá, zakřivená jednosečná břitva s dlouhou rukojetí. Kosu vyrobil kovář, který ji vložil do ohně a potom položil na kovadlinu, kde ji roztloukl do požadovaného tvaru. Potom se celý proces opakoval znovu a znovu, dokud nebyla hrana dostatečně břitká.

Paralela je jasná: Stejně jako kovář i Bůh ková dělníky a roztlouká hřích. Ale nejen to – tento dlouhý proces kování je důvodem, proč je dělníků tak málo. Většina těch, kdo chodí do kostela, jsou jako tisíce dobrovolníků, kteří doprovázeli Gedeona ve Starém zákoně. Hospodin viděl, že mnoho z nich má strach a věděl, že by nevydrželi oheň, kování a těžké časy. Z tisíců těch, kteří následovali Gedeona, bylo vybraných jen tři sta.

Stejná věc se děje i dnes. Ti, kteří jsou povoláni ke žni, musí podstoupit očištění, ztvarování v ohni a neustálé roztloukání. Jen málo z nich to vydrží.

pondělí 1. února 2016

DÁVAJÍCÍ ŽIVOTby Gary Wilkerson

Otcovou přirozeností je dávat. Dítě vyrůstající v dávající rodině se učí dělit s druhými a Ježíš má stejně jako jeho Otec v povaze dávat. Nyní nás Ježíš zve, abychom pokračovali v rodinné tradici skrze dávající život.

K tomu nám Kristus poskytuje vlivné znázornění při Poslední večeři. Zdvihá chléb a víno a říká: „Tento chléb je mé tělo lámané za vás. A tento pohár je má krev prolitá za vás“ (viz Marek 14:22-23). Povšimněte si, co potom Ježíš dělá s chlebem: Žehná ho, láme ho a dává ho. Tím nám ukazuje, jak vypadá vydaný život. Takový život je požehnaný, je zlomený a je rozdaný. Tak to vypadá, jestliže jsi synem či dcerou živého Boha.

To je hlavním rozdílem mezi běžným člověkem, jehož prvořadým cílem je uspokojit své vlastní potřeby, a někým, kdo našel smysl života a vydává se pro druhé. V Kristu jsme povoláni ke změně od „získávajícího“ života k „dávajícímu“ životu. Ježíš nás k této proměně zmocňuje Duchem, když nahrazuje našeho světského ducha svým vlastním zbožným Duchem. Říká nám: „Požehnal jsem ti a nyní máš tato požehnání rozdávat.“

Je to slavná teologie – jedná se ale o nejobtížnější proměnu, jakou kdy v životě učiníme. Za posledních pár let se nejprodávanější křesťanské knihy zaměřovaly na „získávající“ stránku života. Jejich hlavním námětem je Bůh toužící žehnat svým dětem. Víme, že takový Bůh skutečně je, neboť známe jeho přirozenost dávat; chce otevřít nebesa a vylít na nás své mocné zdroje. Vskutku chce požehnat našemu manželství, našemu zdraví, našim financím. Tudíž tyto nejprodávanější knihy mají své opodstatnění a já připouštím, že sám z některých čerpám pomoc.

V těchto knihách však něco chybí. Je to něco o hodně lepšího než požehnaný život získávání – je to zlomený život dávání. Získávající život je snadný; dávající život je obtížný – a obohacující.

Pamatujte si, že Ježíš žehnal. Lámal. Rozdával. Často se v církvi tento postup po prvním kroku přeruší. Mnoho křesťanů se za žehnání nedostane. Nedovolí, aby byly jejich životy před Bohem zlomeny, a tak nikdy neučiní poslední krok – dávání. Tudíž nikdy nevidí naplnění toho, co Bůh zamýšlí, když nám žehná.