úterý 31. května 2016

DŮM MODLITBY

Podle proroka Zachariáše jsou tři místa, kde se máme modlit: (1) Boží dům (církev); (2) každý dům; a (3) tajná komůrka. Pán řekl Zachariášovi: „ Já vyliji na Davidův dům...ducha milosti a úpěnlivých proseb...a zem bude truchlit, každá rodina zvlášť, rodina Davidova domu zvlášť (označuje církev)... rodina domu Leviho zvlášť (rodina nebo dům) a jejich ženy (jedinci)“ (Zachariáš 12:10, 12–13, má kurzíva).

Když Zachariáš mluvil, Izrael byl obklíčen nepřáteli, kteří ho ničili. Bylo tam veliké třesení a strach, ale uprostřed toho přišli nádherná slova: „Bůh přichází jednat s těmi zlými silami, které jsou proti tobě. Tak začni se upřímně modlit ve svatyni. Začni se modlit ve tvém domě. A modli se ve své tajné komůrce. Duch Svatý přichází a On tě naplní duchem úpěnlivých proseb a milosti, umožní ti se modlit.“

Vidíš Boží zprávu k nám v tomto úryvku? On říká Jeho Církvi v každém věku, „v časech teroru a třesení, chci vylít Svého Ducha na vás. Ale musím mít modlící se lidi na které jej vyliji.“

Všichni starozákonní proroci volali Boží lid ke společné modlitbě. Ježíš osobně řekl, „Je napsáno, Můj dům bude nazván domem modlitby“ (Matouš 21:13). Skutečností je, že světová historie byla vytvářena modlitbami Kristovy církve.

Přemýšlej nad tím: Duch Svatý byl prvně dán v Božím domě, ve vrchní místnosti, kde učedníci svorně vytrvávali v modlitbách“ (Skutky 1:14). Řekli jsme, že Petr byl vysvobozen z vězení andělem, zatímco mnoho bylo shromážděno a modlilo se“ (12:12). Společnou modlitbu se modlili vytrvale za Petrovo vysvobození.

Jasně, Bůh uvolňuje více síly díky modlitbám Jeho církve. Čili volání k takové modlitbě nemůže být podceněno. Víme, že církev byla pověřena získávat duše, prokazovat skutky milosrdenství, sloužit jako shromažďující místo pro kázání Božího Slova. Ale nejprve a především církev má být domem modlitby. Toto je nejdůležitější poslání, všechny další poslání církevního života se rodí v modlitbách.

pondělí 30. května 2016

PŘEVLÁDAJÍCÍ POKOJ - Gary Wilkerson

Není hřích říkat: „Pane, tato chvíle v mém životě je zdrcující a nepříjemná. Potřebuji Tvou sílu a odvahu.“ Takové vyznání a modlitba jsou pro Něho vítané. Bůh má ale problém s křesťany, kteří říkají: „Jednal jsem s vírou, když jsem však pocítil nedostatek pokoje, poznal jsem, že nejednám podle Boží vůle, a tak jsem přestal.“

Problém je v jejich uvažování: Jestliže přestaneme chodit ve víře pokaždé, když pocítíme nedostatek pokoje, nikdy neučiníme nic v souladu s Pánovými příkazy.
Ano, měli bychom mít převládající pokoj při všem, co děláme. Takový pokoj přichází z Božího neochvějného Slova. Musíme ale vědět, že budeme-li činit Otcovu vůli, bude náš pokoj čas od času potlačen. To mohlo otřást dokonce i s takovým mužem víry, jako byl Jozue. Proto mu Bůh řekl: „Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se“ (viz Jozue 1: 6, 7 a 9).

Vím, že by můj otec David Wilkerson nikdy neodešel do New Yorku, aby pracoval se členy gangů, kdyby si myslel, že každým nedostatkem pokoje mu Bůh říká, aby přestal. Jsou chvíle, kdy musíme naslouchat Božímu hlasu vprostřed vnitřního zmatku. Bůh touží, abychom se v takové chvíli nevzdali, nýbrž rozpoznali hlas Ducha. Tak nalezneme pokoj, když se náš svět otřásá.

V Číně v minulém století se mnoho věrných misionářů desetiletí za desetiletím namáhalo, a byli odměněni velice nepatrnými výsledky. Někteří obrátili pouze jednoho člověka, někteří vůbec nikoho. Trpěli po několik desetiletí kruté zacházení, utlačování a mnozí zemřeli anebo byli vyhoštěni. Neměli jediný důvod, aby věřili, že jejich úsilí přineslo více než jedno veliké selhání.

Dnes desítky milionů čínských křesťanů uctívají Boha v podzemní církvi. Sociologové říkají, že do roku 2050 církev v Číně svým počtem členů převýší zbytek křesťanů z celého světa.

Bylo úsilí těchto misionářů jedním velikým selháním? Vůbec ne. Tito služebníci věrně sázeli a nevěděli, jaký bude výsledek. A většina z nich zemřela, aniž by se o výsledku dozvěděla. Naléhám na vás, vezměte si jejich příklad k srdci. Kdykoli čelíme negativním okolnostem, je naším povoláním poslechnout Boha. Výsledky závisí na Něm.

sobota 28. května 2016

DÍVEJTE SE, JAK VÁM BŮH ŽEHNÁ - Claude Houde

Právě jsem sdílel toto slovo v Times Square Church, společenství v Manhattanu, založeném pastorem Davidem Wilkersonem. Společně jsme večeřeli, a když jsme se spolu vraceli, požádal jsem jej o radu, protože se naše církev měla za několik měsíců otevírat. Pastor Wilkerson, autor více než čtyřiceti knih, založil střediska Teen Challenge, která přinášejí svobodu závislým po celém světě. Začal také s World Challenge, křesťanskou organizací, která podporuje misie po celém světě. Také založil nespočet dalších služeb. I ve svém stáří mluvil pastor Wilkerson na konferencích, kde byly tisíce pastorů a je považován za muže, který skutečně svojí službou ovlivnil naši generaci.

Byl jsem trochu nervózní. Pastor Wilkerson je velmi skromný muž, pěkný, milý a ohleduplný, zároveň je ale i vážný a vášnivý. Já jej miluji, respektuji a obdivuji a jsem vděčný za všechno, co ve francouzském světě udělal pro mě a pro Boží dílo.

Když jsem s ním procházel přelidněnými ulicemi v New York City, bylo světlo jako ve dne. Nechtěl jsem říci něco nepatřičného. Nakonec jsem sebral odvahu a jen jsem vyhrkl: “Pastore Dave, my brzy otevřeme naši církev. Máš klíč, malé doporučení, které bys chtěl se mnou sdílet? Co zkouším říci je to, pokud by byla jedna věc, kterou bych měl dělat, nebo kterou bych měl znát, co bys řekl, že to je?”

Byl jsem ohromený jeho odpovědí. Zarazil se na své cestě a začal říkat s ohromující intenzitou a hořící vášní: “Chceš vědět, co je klíčem? Opravdu to chceš vědět?”

Odpověděl jsem mu nejistým hlasem, “Ano, pane, opravdu bych to chtěl vědět.”

Najednou se změnil jeho výraz a tón hlasu a celá jeho tvář se rozsvítila. Jako dítě, které zná tajemství, řekl: “Najděte chudé! Dejte chudým! Pomozte chudým! Dejte svá srdce a svoji vášeň do pomoci lidem, kteří vám nikdy nebudou schopni nic splatit nebo pro vás cokoliv udělat.” Potom se na vteřinu zastavil a s přesvědčivou radostí dodal: “A potom se dívejte, jak vám Bůh žehná!”

“Blaze tomu, kdo se slitovává nad utištěnými” (Přísloví 14:21, NLT).

__________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church) v kanadském Montrealu, je častým řečníkem na Expect Church Vedení konferencí pořádaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením New Life Church rozrostla z hrstka lidí na více než 3500 v části Kanady s několika úspěšných protestantských církví.

pátek 27. května 2016

ZASLÍBENÍ OBNOVY A POSILY

Jsem přesvědčen, že právě teď napadá víru Těla Kristova satanův zuřivý útok.

Víme, že satan stále intenzivně napadá Boží lid a přináší mu veliké utrpení. Po staletí byla prolévána krev mučedníků. Zbožní svatí, jako byl Job, zakoušeli těžké zkoušky. Avšak prudký útok na věrné, jaký vidíme dnes, je satanovým posledním vzepětím.

Dnešní svět překypuje podlostí stejně jako trápením a zkoušením Boží Církve. Vidíme nebývalé přívaly nemocných, utrpení, kupí se jeden problém za druhým – to všechno se zdá každému věřícímu nepřekonatelné.

Naše víra a síla může zeslábnout, v čase slabosti nám ale Bůh dává podivuhodná zaslíbení, že nás obnoví a posílí. Posilují mne zejména tato zaslíbení:
  • „Bůh je má záštita pevná a vodí mě cestou dokonalou. … Vztáhl ruku z výše, uchopil mě, vytáhl mě z nesmírného vodstva. Nepříteli mocnému mě vyrval, těm, kdo nenáviděli mě, kdo zdatnější byli. … On je štítem všech, kteří se k němu utíkají“ (2. Samuelova 22:33, 17-18, 31).
  • „Opásals mě statečností k boji“ (2. Samuelova 22:40).
  • „Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem“ (Žalm 29:11).
  • „... Bůh Izraele. On dává moc a udatnost lidu. Požehnán buď Bůh“ (Žalm 68:36).
  • „Neopouštěj mě, když pozbývám sil. … Přicházím s Hospodinovou silou“ (Žalm 71:9, 16).
  • „Blaze člověku, jenž hledá sílu v tobě. … Pokračují stále s novou silou, objeví se před svým Bohem na Sijónu“ (Žalm 84:6, 8).
Věříš, že je tvůj Bůh silný, jak prohlašuje žalmista? Jestliže je silný, žádná mocnost před Ním nemůže obstát. Svěř všechno Jeho mocné a silné paži a On vytvoří cestu. Nejvíce ze všeho věř Jeho slovu: „Odpověděl jsi mi v den, kdy jsem tě volal, dodal jsi mé duši sílu“ (Žalm 138:3).

čtvrtek 26. května 2016

V DOBÁCH SOUŽENÍ

Bůh neustále pracuje, i když nevidím důkaz. V každou denní chvíli, v každou hodinu mého spánku, pro mne připravuje cestu. A Jeho plán je pokaždé přesně načasován, i když se mi může zdát, že Jeho svatá práce se opožďuje. Hluboko v mém nitru činí věci, které tam musí být, aby mohl naplnit svá zaslíbení.

Jednou se ohlédnu zpět a řeknu: „Pane, teď tomu rozumím. Po celou dobu jsi tam byl a pracoval na zázraku!“ Ti, kdo jsou zoufalí, mohou být v pokušení stranit se obecenství s Bohem. Přestože se taková věc může stát osudnou. V Žalmu 88 naleznete popis toho, čím procházíte. Zbožný muž jménem Héman nám říká o své beznadějné situaci: „Má duše je plná trápení. Spěji k podsvětí, jsem mezi mrtvými. Bůh mne odložil do nejhlubší temnoty a jeho hněv na mně těžce spočívá. Mí přátelé mne zradili; zhnusili si mě; jsem uvězněn. Truchlím kvůli svému utrpení“ (moje parafráze).

Héman potom vyzývá Boha: „Což pro mrtvé budeš konat svoje divy? Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu? Což se o tvém milosrdenství vypráví v hrobě? O tvé věrnosti v říši zkázy? Což jsou známy v temnotě tvé divy, tvoje spravedlnost v zemi zapomnění?“ (Žalm 88:11-13).

Héman v podstatě říká: „Potřebuji zázrak ihned, Pane, a ne až při vzkříšení. Je to má poslední naděje. Brzy bude příliš pozdě, protože zemřu. Musíš to vykonat do termínu, Bože. Pomoz mi! Proč mne odvrhuješ? Proč přede mnou skrýváš svou tvář? Proč mi neodpovídáš, když volám?“

Jedná se o beznaděj, zoufalství, zjevně nesnesitelnou krizi.

Co může udělat zbožná duše? Jak reaguje spravedlivý? Stejně jako Héman máme volat dnem i nocí: „Hospodine, Bože, má spáso, ve dne i v noci před tebou úpím; kéž vstoupí moje modlitba k tobě, nakloň ucho k mému bědování! … Hospodine, pomoz, k tobě volám, ráno má modlitba přichází k tobě“ (Žalm 88:2-3, 14).

Ve velikém soužení dělám tyto tři věci:
  1. Naslouchám a věřím v lásku a potěšení od mého nebeského Otce.
  2. Vylévám před Ním své srdce a v tichosti k Němu volám.
  3. Denně se povzbuzuji Jeho zaslíbeními.

středa 25. května 2016

UČEBNA MODLITBY

Někdy se o modlitbu moc nestaráme. Avšak, když přijdou potíže, shledáme, že zápasíme na modlitbách s Pánem každý den, dokud nejsme ve svém duchu ujištěni, že Bůh má všechno pod kontrolou. Čím více chceme být o této jistotě zpraveni, tím více chodíme do své modlitební komůrky.

Je pravdou, že Bůh nikdy nepřipustí, abychom se trápili, vyjma skutku lásky. Můžeme to vidět na izraelském kmeni Efrajim. Na lidi přišlo obrovské trápení, a tak v zármutku volali k Bohu. Ten jim odpověděl: „Zřetelně jsem slyšel Efrajima, jak si stýská“ (Jeremjáš 31:18).

Efrajim dosvědčil – podobně jako David: „Potrestal jsi mě … býval jsem jak nezkrocený býček. Obrať mě, … vždyť ty, Hospodine, jsi můj Bůh“ (31:18). Jinými slovy: „Hospodine, odůvodněně jsi nás potrestal. Byli jsme jako nezkrotný býček, plný energie, ale ty jsi nás odůvodněně potrestal, abys nás zkrotil pro svou službu. Podmanil sis naši divokost.“

Pochopte, že Bůh měl s kmenem Efrajim veliké plány, plodné a uspokojující. Nejprve mu však musel dát instrukce a vyškolit ho. A tak Efrajim prohlásil: „Po svém návratu chci činit pokání, po svém poučení …“ (31:19). V podstatě řekl: „V minulosti, když nás Bůh v učebně připravoval pro svou službu, jsme se nenechali napravit. Utekli jsme pryč s křikem: „Je to příliš těžké.“ Byli jsme tvrdohlaví a neustále jsme vyklouzávali z jha, které na nás vložil. Potom na nás Bůh vložil těsnější jho a použil svůj milující prut, aby zlomil naši tvrdohlavost. Nyní jsme se jeho jhu podvolili.“

Jsme stejní jako Efrajim: sebestřední býčci, kteří nechtějí žádné jho. Vyhýbáme se disciplíně a zažíváme bolest, protože jsme kázněni prutem. A očekáváme, že teď budeme mít všechno – vítězství, požehnání, úspěch – pouhým domáháním se Božích slibů nebo „uchopením vírou.“ Jsme podráždění, že se školíme v soukromé komůrce a že musíme zápasit s Bohem, dokud se Jeho zaslíbení v našich životech nenaplní. A pak, když přijde trápení, myslíme si: „Jsme Božím vyvoleným lidem. Proč se to děje?“

Modlitební komůrka je naší učebnou. A nemáme-li „čas o samotě“ s Ježíšem – jestliže jsme polevili ve své důvěrnosti s Ním – nebudeme připraveni, až přijde povodeň.

úterý 24. května 2016

DŮLEŽITÉ PRO JEŽÍŠE A JEHO KRÁLOVSTVÍ

Babička Carosso, matka mé ženy Gwen, zemřela v devadesáti pěti letech. Byla to věřící, tichá, skromná žena.

Poté, co odešla k Pánu, jsme s Gwen v její skříni našli papírovou krabici plnou ústřižků z šekové knížky. Babička Carosso za sebe utratila velmi málo, ale podle dat na ústřižcích jsme zjistili, že řadu let podporovala misionáře. Posílala peníze po malých částkách, vždy pět, šest, deset dolarů.

Celou tu dobu si babička Carosso myslela, že toho pro Boží království moc nedělá. Říkávala, že nemá žádné obdarování, žádnou službu. Ale pro Ježíše a Jeho království byla právě tak důležitá jako mnozí ti misionáři, které celé roky podporovala svými obětavými dary.

Až náš požehnaný Pán odmění ty úžasné misionáře, které podporovala, babička Carosso bude mít podíl na zisku ze všech jejich duchovních vítězství v přední linii. Vzpomeňte si, co řekl Ježíš o chudé vdově, jež hodila dvě mince do pokladnice: „tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní“ (Lukáš 21, 3). Vdova dala vše, co měla.

Moje žena Gwen zůstávala doma, když jsem po mnoho let cestoval v přední linii evangelizace. Gwen se hodně podobá své matce: tichá, skromná a velmi oddaná své rodině. Po několik desetiletí jsem jezdil po světě a sloužil a nebyl jsem skoro doma. Gwen zůstávala a starala se o naše čtyři děti; vždycky tam byla, když přišly ze školy, vždy když něco potřebovaly.

Když jsem se vrátil z cest, Gwen se se mnou radovala nad množstvím lidí, kteří se rozhodli pro Krista, nebo nad závislými a alkoholiky, kteří byli uzdraveni, i když sama nemohla odjet a vykonávat tuto práci.

Často jsem svou ženu slyšel říci: „Neumím kázat ani zpívat. Nejsem žádná spisovatelka. Připadá mi, že pro Pána dělám tak málo, pokud vůbec něco.“ Později však Gwen uvěřila, že jejím povoláním je být věrnou manželkou a matkou (a časem i babičkou).

Teď, když píšu toto poselství, říkám své ženě: „V den, kdy stanu před Ježíšem, pokud si mě použil, abych získal nějaké duše, nebo abych inspiroval nějaké zbožné skutky, které Mu dělají radost, a pokud bych měl za to dostat nějakou odměnu, Gwen, ty na ní budeš mít stejný podíl jako já.“

pondělí 23. května 2016

LÁSKA VŽDY UDĚLÁ KROK NAVÍC - Gary Wilkerson

Někteří křesťané si myslí, že žít v pokoji znamená vyhýbat se konfliktu - ale to jen vede k dalšímu rozdělení, bojům a nepořádku. Kdy naposled jste se vyhnuli nutné konfrontaci s někým? Změnil se nakonec váš postoj k němu? Jste vůči němu pasivně agresivní? Když o něm mluvíte, mají vaše slova ostrý tón?

Vyhýbání se konfliktu není samo o sobě z Ducha. Ve skutečnosti nás Ježíš nabádá k opaku. Dokonce nám dává konkrétní rady, jak na to. "Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima. Jestliže tě poslechne, získal jsi bratra." (Matouš 18:15). Ježíšova rada je velmi moudrá. Pokud člověka napomenete v soukromí, i tváří v tvář svému hříchu si zachová důstojnost. A pravda může hřích osvětlit.

Konfrontovat někoho tímto způsobem ovšem nemusí být jednorázové řešení. Proč? Za prvé, nemusí to fungovat, na což Ježíš poukazuje. "Pokud tě neposlechne..." (18:16). Také to není konečný pokyn, kdy pak můžeme odejít a říct, "Tak, udělal jsem, co Ježíš řekl a je to. Už se s tím člověkem nemusím bavit." Podle Ježíše máme udělat víc - protože láska vždycky dělá víc: "Pokud tě neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva bratry, aby každé slovo bylo potvrzeno výpovědí dvou nebo tří svědků". (18:16).

Ale ani tady to nekončí. Láska udělá další a další krok. "Nechce-li však poslechnout ani je, řekni to církvi. A pokud odmítne i církev, ať je tedy pro tebe cizí jako pohan a výběrčí daní." (18:17). Poslední věta zní jako konečné odmítnutí, ale to není přesné. Naše jednání má odrážet chování hříšníka, aby mohl činit pokání a navrátit se do společenství.

Tento sled činů ukazuje i na něco jiného. Učí nás, kam až sahá Boží milost - a také co nás stojí jako její prostředníky. Bůh chce vždycky přivést ztracené ovce zpět do stáda. Kam až Jeho milost sahá? Jak řekl Ježíš Petrovi, máme odpustit bratru, který proti nám zhřešil, "sedmdesát sedmkrát." Takže tolikrát, kolikrát je třeba. A k tomu je potřeba lásky, která položí život na kříži. Lásky, která říká, "jsem tu pořád pro tebe, nikam neodejdu". Tato láska vyžaduje těsné vedení Duchem, protože naše přirozenost jí prostě není schopná.

sobota 21. května 2016

ZMOCNĚN PRO VELKÉ VĚCI - Nicky Cruz

Tobě a mně byl dán dar větší, než bychom si mohli vůbec představit nebo o něj žádat. Bylo nám svěřeno nejmocnější požehnání, které bychom kdy vůbec mohli přijmout — dar Ducha svatého. Božího ducha. Toho ducha, který je Bůh, který žije v nás, řídí nás, vede nás, zmocňuje nás pro velké a mocné věci.

A s tímto darem přichází velká zodpovědnost. Máme jej uchopit a použít pro Boží slávu. Použít to pro Boží slávu, pro to, aby byla rozšířena práce na Božím království.

Když přijmeme Boží požehnání, nemůžeme nikdy zapomenout na zdroj tohoto požehnání nebo důvod proč nám žehná. Není to proto, abychom pohodlně žili, ale proto, aby nás zmocnil pro službu.

Nikdo není více zaujatý záchranou duší než Bůh. Jeho srdce hoří pro ty, kteří potřebují Jeho lásku a odpuštění, pro ty, kteří Mu odmítají důvěřovat ohledně své budoucnosti, pro ty, kteří ještě musí porozumět, jak velmi je miluje a stará se o ně, jak je chce držet ve svých milujících pažích, slíbat z nich bolest a přivést je do věčného ovčince!

Bůh žije, a očekává den, kdy bude nebe plné zachráněných duší. On důvěřuje tobě a mně a věří, že se to stane. Vložil do nás svoji víru a očekává, že budeme nést Jeho břemeno a Jeho zprávu naděje ztracenému světu. On touží, abychom z celého srdce získávali duše pro Krista.

Pokud ještě tuto touhu nemáš — pak začni dnes tím, že budeš žádat Boha, aby to vložil do tvého srdce.

“Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.” (Skutky 1:8, NIV).

__________
Nicky Cruz, mezinárodně známý evangelista a plodný autor, který se obrátil k Ježíši Kristu od života v nenávisti a zločinnosti poté, co potkal v roce 1958 v New Yorku Davida Wilkersona. Příběh o jeho dramatickém obrácení poprvé zazněl v knize Davida Wilkersona Dýka a kříž a pak jej později popsal sám Nicky ve svém bestselleru Utíkej, malý, utíkej.

pátek 20. května 2016

TVÁŘÍ V TVÁŘ NEMOŽNOSTEM

Mám slovo pro ty, kdo čelí nemožnostem: "Hospodin, tvůj Bůh, je ve tvém středu, hrdina, který zachraňuje. Rozjásá se nad tebou radostně, obnoví tě svou láskou, zaplesá nad tebou s výskáním." (Sofoniáš 3:17; ČSP)

Je to nádherné zjevení vytrvalé Boží lásky k Jeho lidu. Písmo říká, že On odpočívá a raduje se ve Svojí lásce k nám!

Hebrejské slovo pro "odpočinek" tady znamená, že Bůh nemá ani jednu nezodpovězenou otázku, pokud jde o Jeho lásku k nám. Jinými slovy, Jeho láska k nám je pevná a stálá, a nikdy ji nevezme zpátky. Ve skutečnosti se tady dozvídáme, že Bůh je ve Svojí lásce k nám natolik spokojený, že si o ní zpívá.

Dovedete si to představit? Bůh v nebi projevuje potěšení z nás. John Owen tento oddíl překládá takto: "Bůh skáče, přemožený radostí."

Dokonce nám Pavel říká, že cokoli odporuje božskému řádu - cokoli je z nevíry anebo má původ ve zmatku - je proměňováno zjevením Boží lásky. "Když se však zjevila dobrota a lidumilnost Boha, našeho Zachránce, ... (Titovi 3:4)

V předcházejícím verši Pavel říká: "Neboť i my jsme kdysi byli nerozumní, neposlušní, bloudící, ....(3:3) Jinými slovy: "Všechno bylo v nepořádku. Neměli jsme vítěznou víru. Ale zjevila se Boží láska a laskavost, kterou nás Bůh v hojnosti vylil skrze Krista."

Když Pavel říká, že se "zjevila" Boží láska, používá řecké slovo s významem "navrstvený. Stručně řečeno, Pán shlédl na nás, ubohé a zápasící duše, plné strachu a otazníků, a přidal toto zjevení: "Moje láska vás osvobodí. Odpočívejte a libujte si v Mojí lásce k vám.

Děkuji Bohu za den, kdy se Jeho láska "zjevila" mně. Neexistuje víra, která by mohla čelit nemožnostem, dokud cokoli - každý problém, každé strádání - není svěřeno do milující péče našeho Otce. Když se ocitnu v nejhorších situacích, musím spočinout v jednoduché víře.

čtvrtek 19. května 2016

JÍT DÁL VÍROU

Říkám vám, že jsme uprostřed války. Čelíte zlým silám, bojujete za vaši víru proti otci všech lží. On je ten, který zasadil všechny tyto malé myšlenky: „Kde je tvůj Bůh? Věci se ze špatných stávají ještě horšími. Tvá bolest, tvé utrpení, tvé potřeby se navyšují. Hospodin ti slíbil, že ti vytvoří cestu, jak se z toho dostat. Kde je ta cesta? Kde je tvůj Bůh teď, když Ho nejvíce potřebuješ?“

Jsi nyní otřesen a proséván. A uprostřed toho všeho tvá víra vypadá, že selhala. Milovaný, mám pro tebe dobrou zprávu: Bůh na tebe není naštvaný.

Možná se ptáš: „Netrpí Ježíš, když Mu nedůvěřujeme? Netruchlí Bůh, když kolísáme a zpochybňujeme Jeho slovo a Jeho věrnost?“ Ano, ano, truchlí. Ale ti, kteří selhali ve víře, stále můžou upřít svůj zrak na Ježíše.

Jak trpělivý je náš Bůh, jak milostivý. Slyší všechno naše naříkání a zpochybňování, vidí tolik pochybných myšlenek v našich myslích, a přesto se stále na nás dívá s odpuštěním a soucitem.

Poté, co Petr zapřel Pána, byl uzdraven a prožil velký život víry. Pamatuj si, že Ježíš mu dal toto slovo povzbuzení, když odcházel: „…ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ (Lukáš 22:32) Toto je Boží slovo pro tebe a pro mě také. Říká nám přesně, jako řekl Petrovi, „Upírej svůj zrak na mě. Zvládneš to. A pomůžeš svým bratřím a sestrám v Mém domě.“

Později, v knize Skutků (Skutky 12:1-10) nalézáme Petra zavřeného ve vězení. Přijde k němu anděl, sestřese z něho pouta a řekne mu, aby vstal a odešel. V tomto bodě se Petr nedívá na nemožné kolem sebe: železné brány, kterými by musel projít, spoustu strážníků a vojáků, skrze které by se musel proplížit na vlastní riziko. Místo toho Petr vstane ve víře na andělův pokyn a když se blíží železným branám, ony se pro něj otvírají.

A tak to bude také pro tebe, drahý svatý, pokud jsi ochotný vstát a jít dál vírou.

středa 18. května 2016

PEVNÁ JISTOTA

Abraham ve své víře nezakolísal. Naopak, „posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil“ (Římanům 4:20-21). Poznal, že Bůh dokáže učinit z ničeho. Vždyť náš Pán tvořil v prázdnotě. Zamysli se nad zprávou z Genesis: Bůh stvořil svět z ničeho. Tvořil pouhým slovem. A může pro nás učinit zázraky – z ničeho.

Když všechno ostatní selhává – když jsi již vyčerpal všechny své plány a možnosti – je čas, abys vše uvrhl na Boha. Je čas, aby ses vzdal veškeré sebejistoty a přestal hledat vysvobození jinde než u Boha. A potom, jakmile budeš připraven uvěřit, neuvidíš Boha jako hrnčíře potřebujícího hlínu, nýbrž Ho uvidíš jako Stvořitele, jenž tvoří z ničeho. Bůh bude pracovat způsoby, jaké by sis nikdy nedokázal představit. Nebude tvořit z něčeho z tohoto světa. Jak vážně bere Pán naši víru v Něho, když čelíme nemožnostem?

Odpověď na tuto otázku nacházíme v příběhu o Zachariášovi, otci Jana Křtitele. Zachariáše navštívil anděl a řekl mu, že se jeho ženě Alžbětě narodí zvláštní dítě. Ale Zachariáš – muž pokročilého věku srovnatelného s Abrahamovým – odmítl uvěřit. Samotný Boží slib mu byl málo.

Zachariáš andělovi odpověděl: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena je pokročilého věku“ (Lukáš 1:18). Jednoduše řečeno, Zachariáš se zabýval nemožnostmi. Říkal: „To není možné. Budeš mi to muset dokázat.“ To nebylo rozumné.

Zachariášovy pochybnosti se Hospodinu nelíbily. Anděl mu řekl: „Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi nevěřil mým slovům, která se svým časem naplní“ (1:20).

Sdělení je jasné: Bůh od nás očekává, že Mu uvěříme, když mluví. Petr píše: „A tak ti, kteří trpí podle vůle Boží, ať svěří své duše věrnému Stvořiteli“ (1. List Petrův 4:19, zdůraznění přidáno).

úterý 17. května 2016

VÍRA, JEŽ SE BOHU LÍBÍ

„Neochabl (Abraham) ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo – vždyť mu bylo asi sto let – i na to, že Sára již nemůže mít dítě“ (Římanům 4:19).

V tomto jediném verši nalézáme podstatu opravdové víry. Bůh právě Abrahamovi zaslíbil, že mu dá syna, z něhož vzejde mnoho národů. Je pozoruhodné, že Abraham tomu slibu uvěřil, i když mu již dávno minul věk, kdy mohl zplodit děti. Místo toho Abraham toto slovo od Hospodina přijal „i když pomyslil na své již neplodné tělo … i na to, že Sára již nemůže mít dítě.“

Pro běžnou mysl je nepředstavitelné, jak se takové zaslíbení může naplnit. Abraham však tuto neuskutečnitelnost nerozebíral. Pavel říká, že tento patriarcha vůbec nepřemýšlel o tom, jak by Bůh mohl dodržet svůj slib. Nepřesvědčoval Boha: „Ale, Pane, nemám již žádné semeno. A Sára nemůže ve své děloze počít život. Mé manželce již minul věk, kdy mohla rodit děti. Jak to tedy, Pane, uděláš?“ Místo toho, aby se zaobíral těmito otázkami, Abraham si takové věci nepřipouštěl.

Ve skutečnosti, když Bůh způsobuje víru, která je osvědčená a lepší než zlato, nejprve umrtvuje všechny lidské zdroje. Zavírá dveře veškerému lidskému uvažování a vyhýbá se všem prostředkům racionálního uskutečnění.

Víra, která se Bohu líbí, se rodí v umrtvení. Hovořím zde o umrtvení všech lidských možností. Jedná se o stav, kdy lidské plány nejprve vzkvétají, ale potom zemřou. Je to stav, kdy lidské naděje přinášejí dočasnou úlevu, ale brzy ztroskotají a přijde beznaděj. Již jsi byl takto umrtven? Zdálo se ti, že nezbývá žádná možnost? Nemůžeš se s nikým poradit. Když se modlíš, nebesa jsou jako mosaz a tvé prosby padají na zem.

Tvrdím ti, že tak pracuje Bůh. Jeho Duch pracuje, aby ses přestal zaobírat nemožností – přestal hledět na lidské způsoby a prostředky – přestal přemýšlet o svých způsobech, jak se ze své situace dostat. Duch svatý tě pobízí: „Přestaň hledat lidskou pomoc. A přestaň se zaměřovat na beznadějnost své situace. Brání ti to ve víře.“

pondělí 16. května 2016

JEDINÉ ŘEŠENÍ - Gary Wilkerson

Podle toho co Pavel píše korintské církvi je pravděpodobné, že byla obtížena mnohými hříchy, i když byla obdarována bohatě Duchem svatým. Skutečně je to díky korintským, o kterých víme, že měli dary Ducha svatého; Pavlův dopis potvrzuje, jak mocně v nich tyto dary působily. Ale i když měli korintští velké vědomí o Božích věcech, postrádali lásku, kterou nám Ježíš přikazuje. Pavel je v této věci ostře pokáral:

“Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku kdybych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku kdybych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku kdybych neměl, nic mi to neprospěje.” (1. Korintským 13:1-3).

Povšimni si zde Pavlova praktického slova: nic. To je to, jaká byla láska korintské církve. Říkal jim tím, že bez lásky nikdy nemohou uskutečnit Boží záměry. Kristova láska — druh lásky -který- položil-svůj-život-na-kříži—to je velký požadavek, který není možné vyplnit jinak než působením Ducha.

Může se ti to zdát jako překvapující interpretace knihy 1. Korintským 13. Většinaz nás zná tuto kapitolu jako biblickou “kapitolu lásky.” Dokonce ji znají i nekřesťané, protože je čtena na mnoha svatbách. V tomto kontextu se 13. kapitola 1. Korintským může zdát jako sentimentální pohlednice. Ve skutečnosti je ale protiváhou ke všem hříchům, které Pavel vyjmenoval ve 2. Korintským 12. Tento seznam zahrnuje hádky, žárlivost, hněv, nepřátelství, pomluvy, klevety, domýšlivost a zmatek. Povšimni si slov:

“Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.” (1. Korintským 13:4-7). Když porovnáváme tyto dva seznamy, uvidíme 1. Korintským 13 jako duchovní řešení problému hříchu — opravdu jediné řešení.

sobota 14. května 2016

POUZE DUCH SVATÝ - Jim Cymbala

Vzpomeňme si, jak se člověk stane křesťanem. Dříve než zjistíme, že potřebujeme Ježíše Krista jako spasitele, musíme být usvědčeni z hříchu. „Až [Duch svatý] přijde, odhalí světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud“ (Jan 16, 8). Duch svatý odhaluje náš hřích a potřebu spasitele. To zažívá každý věřící, když se obrátí ke Kristu.

Ježíš také učil, že vstoupit do království (stát se znovuzrozenými) můžeme pouze působením Ducha svatého: „Ježíš mu odpověděl: ‚Amen, amen říkám ti: Kdo se nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království“ (Jan 3, 5).

Právě Duch svatý v nás způsobuje, že se odvrátíme od hříchu a upřeme pohled na Ježíše. I když nás to možná svádí myslet si, že k tomu může dojít i pomocí nějakého emocionálního prostředí, které vytvoříme, ve skutečnosti se takové znovuzrození či proměna může stát pouze skrze působení Ducha svatého.

Apoštol Pavel učil, že věřící jsou „chrámy Ducha svatého“ (1. Korintským 6, 19), a tím, že v nás Duch žije, se odlišujeme od zbytku světa. Pokud v člověku Duch svatý nežije, ani členství v žádné církvi, dokonce ani upřímná snaha vést dobrý život z něj neudělá křesťana. Pouze opravdová víra v Ježíše Krista jako Spasitele, stvrzená Duchem svatým, z nás činí nové stvoření. Duch, který přebývá v každém věřícím člověku, je jen jiným vyjádřením „Krista v nás“, neboť přítomnost Ducha svatého představuje Ježíše.

Když se Bůh dívá dolů na zemi, nezaměřuje se na etnický původ a vůbec neuznává církevní denominace. Vidí jen dva druhy lidí: Svoje děti, v nichž je Duch svatý, a nevěřící, v nichž Duch svatý není. Je to takhle jednoduché. Dnes, abychom obhájili svou víru, do puntíku rozebíráme různé dogmatické směry, ale pro prvotní církev byla definice jednodušší. Buď jsme chrámy, nebo nejsme chrámy. „Kdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho“ (Římanům 8, 9). Pro apoštoly by bylo nepřijatelné, aby někoho považovali za věřícího v Ježíše, aniž by ho provázelo svědectví a působení Ducha svatého. Duch Boží byl rozhodující.

__________
Jim Cymbala založil sbor s názvem "Brooklyn Tabernacle" (brooklynský svatostánek) s méně než dvaceti členy v malé zanedbané budově v problémové městské čtvrti. Je brooklynským rodákem a dlouholetým přítelem Davida i Garyho Wilkersona.

pátek 13. května 2016

LÁSKA PODLE KRISTOVA SRDCE

Ježíš řekl učedníkům, aby své dílo začali v Jeruzalémě, svém domovském městě, než půjdou „na konec světa“ (viz Skutky 1, 8). To mi napovídá, že naše první mise musí vést do vlastního srdce. Jinými slovy, Duch svatý musí nejdříve jednat v nás, aby poté mohl jednat skrze nás.

Před pár lety jsem začal Pána prosit, aby rozšířil moji vizi v oblasti misie. V té době jsem začal cestovat po světě a pořádat konference pro pastory a viděl jsem několik nejhorších slumů na světě. Mé srdce hořelo touhou poznat, jak vyslyšet zoufalé volání, jež se z těch slumů ozývá, a tak jsem trávil hodiny před Pánem, zkoumal jsem, jaký úkol má pro mě připravený, a prosil jsem Ho o vedení.

První slovo, které jsem od Ducha svatého obdržel, bylo toto: „Davide, ze všeho nejdřív si sedni úplně dozadu. Jestliže chceš mít srdce, jemuž nebude lhostejné lidské utrpení, pokoř se.“

Modlil jsem se, aby mi k tomu Bůh dal milost. Také jsem toto slovo začal kázat u nás ve sboru, aby naše společenství se srdcem pro misii dostalo stejné slovo, jaké jsem od Pána slyšel já.

Později jsem při modlitbě přijal toto: „Zbav se zbytků pýchy. Nemůžu skrze tebe plně jednat, dokud se s ní nevypořádáš. Pomoc lidem v nouzi není nic snadného a pro pýchu v ní není místo.“ Znovu jsem prosil Boha o milost.

Po čase přišlo následující slovo: „Udělej něco se svou vznětlivostí. Někdy se necháš snadno vyprovokovat, v práci i doma s rodinou. To musí Duch potlačit.“

V tom všem mi Duch připomínal Pavlova slova: „A tak zůstává víra, naděje a láska – ale největší z té trojice je láska“ (Korintským 13, 13).

Dnes naše služba přikrývá střechou kostely v Keni. Pomáháme financovat program Kenya Kids (Keňské děti) pro sirotky v hlavním městě Nairobi. Podílíme se na kopání studní v chudých oblastech. Pomáháme podporovat centrum pro závislé a alkoholiky a krmit hladové děti. Pán nás zjevně povolal k tomu, abychom dělali všechny tyto dobré skutky.

Ale přesto by tato práce neměla žádný užitek, kdyby nepramenila ze skutečné lásky podle Kristova srdce.

čtvrtek 12. května 2016

NAŠE MÍSTO V JEHO TĚLE

Je důležité, abychom nepropadali frustraci, že nejsme zrovna misionáři v Africe nebo jinde na světě. Pán nikdy neodsuzuje své děti za jejich povolání - vždyť právě On ti dal tvé místo ve svém těle. "Bůh srovnal části svého těla tak, jak se mu to zalíbilo." (1. Korintským 12:18, parafrázováno).

Samozřejmě je také důležité zůstat otevřený a ochotný slyšet, co Duch říká o službě někde jinde. Ale je naším úkolem poddat danou věc cele Božímu vedení. Bůh ví, jak nás inspirovat a otevře dveře pro službu, doma i v cizině.

Apoštol Pavel má pro nás zásadní slovo, co se služby Pánu týká. Byl to misionář cestující po světě se srdcem pro chudé. Slyšel volání těch nejchudších v každé zemi, kterou navštívil, a každému pastorovi a evangelistovi dal tento pokyn: "Pamatujte na chudé!"

Pavel dělal pravidelné sbírky na chudé. V jednu dobu cestoval do různých měst, aby vybral peníze pro Jeruzalém, když bylo jasné, že přijde hladomor. Ze všech lidí snad Pavel nejlépe rozuměl volání potřebných. Přesto, co tento zbožný apoštol obětoval - nakonec sám zemřel jako chudý mučedník - vyřkl toto varování:

"Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez lásky je mi to k ničemu." (1. Korintským 13:3).

Musím se ptát: Jsme připraveni přijmout toto Pavlovo slovo? V podstatě říká, "Můžete plakat nad zoufalými výkřiky chudých. Můžete jít do těch nejšpinavějších afrických slumů. Můžete být připraveni umřít pro víru. Ale jestli nemáte lásku, děláte to všechno nadarmo - ať už doma, nebo jako misionáři za mořem."

středa 11. května 2016

NAŠE NEJVYŠŠÍ POVOLÁNÍ OD PÁNA

Když přemýšlím o dni zúčtování, představuji si vzrušení apoštola Pavla. Budou vylíčeny všechny jeho vyhrané zápasy o duše, stejně jako všechny církve, které založil. A potom budou nesčetní neznámí muži a ženy z Antiochie přivoláni, aby si stoupli vedle Pavla. Jsou to lidé, kteří se za apoštola postili a modlili, kteří na něho vložili ruce a vyslali jej jako misionáře. Též ho obětavě podpořili dary.

Proč bude i jim dán stejný díl s apoštolem? Protože sehráli určitou úlohu při Pavlově získávání duší, budování církví, a při Pavlových cestách.

Bůh chce, abychom my všichni spočinuli – a radovali se – ve svém povolání. Mnozí křesťané pociťují vinu, že neslouží jako misionáři. Avšak zůstat doma je také nejvyšším povoláním od Ježíše Krista. Jestliže miluješ Pána a chodíš v Jeho Duchu, můžeš si být jist svým povoláním. Boží Slovo nás ujišťuje: „Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl“ (1. Korintským 12:18).

Rozumíš tomu, co zde Pavel říká? Jsi-li sborovým starším, máš nejvyšší povolání od Pána. To samé platí pro ty, kdo vyučují v nedělní škole. A přece to platí stejně i pro jakoukoli matku usilující vychovat své děti pro Krista. Má nejvyšší povolání konat to, co koná.

Jsi-li obchodník, právník, doktor, spočiň v tom, kam tě volá Pán. Jsi-li prodavač, mechanik, učitel, nemusíš se snažit o povolání do misie, abys potěšil Boha. Dokud tě Samotný Duch nepohne, můžeš spočinout tam, kde jsi.

„Vy jste tělo Kristovo … A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení.

„Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat? Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě vzácnější cestu“ (1. Korintským 12:27-31).

úterý 10. května 2016

SOUČASNÁ BOŽÍ VOJENSKÁ ZÁLOHA

Chci promluvit ke všem křesťanům, kteří kvůli okolnostem nemohou odejít na misii do ciziny. Hovořím k těm, kteří podporují misie věrnými modlitbami a obětavým dáváním. Pro všechny tyto věřící mám jasné slovo z 1. Samuelovy 30:24: „Podíl toho, jenž vyšel do boje, bude stejný jako podíl toho, jenž zůstal u výstroje; dostanou stejný díl.“ Zásobujete bitevní frontu a kořist patří i vám.

V ten slavný den, až naše bitva skončí – až budeme moci konečně odložit své duchovní meče – mnozí stanou před Pánem myslíce si, že mají prázdné ruce. Tito opomíjení a nepoznaní svatí si řeknou: „Nemám nic, co bych Pánu předal. Nic moc jsem neudělal. Nikdy jsem ke Kristu nevedl mnoho duší.“

A přece – jaká slavná chvíle je čeká, až Ježíš začne rozdělovat kořist! Budou přemoženi radostí, když na vlastní oči uvidí, jak byli v bitvě důležití. Ti, kdo si mysleli, že nevykonali žádné dobré skutky, budou mít podíl na kořisti! Mezi nimi budou vdovy, lidé upoutaní na lůžko a důchodci, kteří obětavě dávali na podporu misijního díla.

Když přemýšlím o těchto neznámých svatých, představím si americké ženy udržující domácí frontu během 2. světové války. Zatímco jejich muži, bratři a přátelé bojovali v prvních liniích – v Pacifiku, Evropě a Africe – tyto ženy obsluhovaly obrovské montážní linky. Pracovaly v nepřetržitém provozu, těžce a s potem, za neustálého hluku továrních strojů.

Okolnosti jim nedovolily jít na frontu. A tak „zůstaly u výstroje,“ aby podporovaly své milované. A bez jejich práce, jejich věrné výroby na montážních linkách, by se nikdy nepodařilo válku vyhrát.

Milovaní, takový je pravý obraz věčnosti každého neznámého věřícího, který si myslí, že nemá nic, co by Ježíši předal.

pondělí 9. května 2016

ROSTOUCÍ VÍRA - Gary Wilkerson

“Lot se rozhlédl a spatřil celý okrsek Jordánu směrem k Sóaru, že je celý zavlažován, že je jako zahrada HOSPODINOVA” (Genesis 13:10).

Dávej pozor na biblický záznam toho, co Lot udělal. Podíval se na zem svýma očima. Nedíval se na pokyny, vedení, na moudrost od Hospodina. Viděl co chtěl svýma vlastníma očima a bezohledně si vybral to, co se mu líbilo.

“Líbí se mně to. Je to téměř jako zahrada Eden; je to tak nádherné, vezmu si to.”

Lot se díval raději svýma vlastníma očima a rozhodoval se bez pohledu na Boha. I my se dostáváme do mnoha problémů a rozhodování. Kdybychom jen mohli znát konec toho příběhu, co se Bůh chystal udělat. Volá nás, abychom se vyhnuli tomu nebo tamtomu, ale pokud nehledíme na Ježíše, necháme se zlákat touhou svého těla a jdeme svým směrem.

Víra musí mít oči upřeny na Ježíše. Víra musí být zaměřená a soustředěná na Pána, nebo nebudeme mít schopnost rozlišit, jakou cestou jít. Nebude vědět, zda jít nalevo či napravo.

Lot si vybral to, co známe jako Sodomu a Gomoru. Mnoho z vás dnes udělalo rozhodnutí podle svých vlastních očí, protože se vám něco zdálo pěkné. Pokušení těla jsou pro vás přitažlivá a jste snadno lákáni jít za těmito věcmi. Bůh volá svůj lid, aby se vyhýbal rozhodnutím v duchu svých tělesných žádostí, ale naopak v pohledu na Ježíše rostla víra a tělesnost se zmenšovala.

To se nazývá učednictví. To se nazývá dospívání. To se nazývá chození v rostoucí víře s Pánem. Ježíš nás volá, abychom se vydali tímto směrem.

sobota 7. května 2016

POMOC SHŮRY - Carter Conlon

"... jdi k jezeru, a nahoď udici. V ústech první chycené ryby najdeš peníz. Ten vezmi a dej jim ho za mě i za sebe." (Matouš 17:27)

Je nám jasné, že Ježíš chtěl, aby zaplatili chrámovou daň. Otázkou je, proč Ježíš nesáhl do kapsy a peníz Petrovi prostě nepodal. Proč bylo zapotřebí složitých instrukcí o cestě k jezeru, nahození udice a nalezení mince v ústech ryby, kterou vytáhne? Nakonec, jestli Ježíš neměl peníze v kapse, mohl je tam zhmotnit stejně jako v tlamě ryby. Co to mělo za význam?

Tady je lekce, kterou se Ježíš snažil naučit Petra, stejně jako dnes nás: "Pokud budete maličkosti řešit hned, já vám otevřu cestu nadpřirozené víry a pomoci. Otevřu vám věci, které přinesou slávu Božímu jménu."

Představte si, jak jde Petr dolů ke břehu jezera a vysvětluje lidem, že Bůh mu nařídil chytit rybu, protože v jejích ústech najde peníze na zaplacení chrámové daně. Ostatní rybáři budou mít jasno: "Tenhle chlapík se pomátl! Byl s tím Učitelem moc dlouho." Ale pak, když se Petr po hodině vrátil s mincí v ruce, mohl dosvědčit, "Bylo to přesně tak, jak mi Pán řekl!! Chytil jsem rybu, otevřel jí tlamu a tam našel peníze - dost na to, abychom já i Ježíš zaplatili chrámovou daň."

Můžeme si z toho vzít příklad, že když se rozhodneme udělat věci správně, najdeme nadpřirozenou pomoc, kterou potřebujeme -- Bůh nám pomůže být poctiví, dá nám radost, poskytne nám útěchu, kterou jsme se třeba snažili získat jinde. A všechno to začíná tím, že dovolíme Ježíši přístup do všech koutů chrámu (kterým jsme my sami), kde nám může říct, "Chci si s tebou o něčem promluvit". Když mluvil Ježíš s Petrem v chrámu, Petr mohl jednoduše odejít a říct, "tak jo, já jsem svobodný, takže chrámovou daň platit nebudu". Ale díky Bohu, že to neudělal, protože Ježíš ho naučil něco o zázracích.

__________
Carter Conlon se přidal k týmu pastorů Times Square Church v roce 1994 na pozvání zakladatele Dawida Wilkersona, starším pastorem byl ustanoven v roce 2001.

pátek 6. května 2016

POSLUŠNI PÁNOVA HLASU

V roce 1988 povolal Bůh naše služebníky, aby šli do New Yorku a na náměstí Times Square založili církev. Opustit pohodlné prostředí Texasu a přijít do města vyžadovalo obrovský krok poslušnosti. Neměli jsme žádný sbor, žádnou budovu a téměř žádné peníze. Jediné, co nám Bůh řekl, bylo: „Jděte a já budu s vámi. Požehnám vám. Budu vaší odměnou.“

A tak jsme šli – a Hospodin se nám stal štítem a dával nám Sebe sama rok za rokem. Přešlo několik desetiletí, a uprostřed náměstí Times Square máme rostoucí, vyspělý, misijně zaměřený sbor, který je svědectvím Jeho zázraku.

Boží Slovo je plné speciálních a specifických zaslíbení pro ty, kdo jsou povoláni vykročit v poslušnosti. Z nich vybírám jen několik, aby vás přinesla k Božímu trůnu. Na těchto řádcích můžete založit svůj život:
  • „Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid“ (Exodus 19:5).
  • „Poslouchejte mě a budu vám Bohem a vy budete mým lidem, choďte po všech cestách, jak jsem vám přikázal, a povede se vám dobře“ (Jeremjáš 7:23).
Také máme neotřesitelné zaslíbení, že Duch svatý s námi bude při každém kroku poslušnosti a v dobách zkoušek: „My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají“ (Skutky 5:32).

Říká-li vám Bůh, abyste s něčím začali, vykročte a udělejte to. Bible jasně říká, že když poslechnete Pána, On vám dá Ducha svatého, aby byl vaším průvodcem a vaší silou. Poskytne vám všechno, co potřebujete k dokončení skutku poslušnosti.

čtvrtek 5. května 2016

BŮH JE NÁŠ ŠTÍT

Když Bůh chce po svých služebnících, aby udělali krok do neznáma, nejedná se o jednorázovou záležitost. Je to celoživotní cesta. A naše poslušnost nám přináší obrovskou odměnu: „Stalo se k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna“ (Genesis 15:1).

Bůh zde činí slavné prohlášení: Ti, kdo Jej poslouchají – kdo vykročí nevědouce, co se s nimi stane, a přece slepě poslechnou Jeho Slovo – nikdy nebudou bez Jeho ochrany. On říká: „Budu se nad nimi vznášet jako štít. A budu jejich odměnou. Dám jim sám sebe.“ „Spravedlivému, Hospodine, žehnáš, jako pavézou ho obklopuješ přízní“ (Žalm 5:13).

Bývalé členky naší církve, uznávané herečky, se Bůh zeptal, jestli se pro Něho zcela vzdá showbyznysu. Ve svém srdci věděla, že jí Hospodin říká, aby všechno opustila. A tak nebrala zřetel na svou odměnu – byla to nejlépe placená herečka – a vykročila do velikého neznáma. Neměla ani práci ani záruku, že nějakou práci najde; vykročila nevědouc, kam jde.

Hned druhý den jí zavolal její agent a řekl jí, že má pro ni nabídku na roli ve filmu již obsazeném třemi nejznámějšími herci. Poté, co zavěsila, prohlásila: „Ne, satane, vím, o co se snažíš. Já své rozhodnutí nezměním.“

Milovaní, to zažívají mnozí. Kdykoli vykročíte ve víře a v poslušnosti, ďábel přijde s nějakým lákadlem, aby vás přitáhl zpět na stranu neposlušnosti. Poslušnost vás bude něco stát!

V tomtéž týdnu šla tato herečka k soudu a vyhrála spor o opatrovnictví dítěte. Její štít fungoval! Získala Krista a její odměnou byl Samotný Hospodin.

středa 4. května 2016

NÁSLEDOVÁNÍ BOŽÍHO ZASLÍBENÍ

Bůh vyžadoval po Abrahamovi neuvěřitelný skutek poslušnosti: Požádal ho, aby vykročil do neznámé budoucnosti. Abraham byl ochotný učinit tento krok s ničím více hmotným, než s tímto slibem: „ Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu“ (Genesis 12:1). Autor listu Židům napsal, „Abraham jakmile byl povolán, aby vyšel ...poslechl a šel, ačkoli nevěděl kam šel“ (Židům 11:8). Pán nepoložil před Abrahama úhledný, detailní cestovní plán. Místo toho řekl prostě, „Shromáždi svou rodinu, sbal své věci, opusť své příbuzné a běž na místo o kterém ti řeknu.“

Ve sedmdesáti pěti letech byl Abraham požádán, aby se spolehl cele na Boží věrnost. Nebylo mu dáno žádné vysvětlení nebo varování o možném nebezpečí. A tak Abraham vyšel a nevěděl. Vše o co se mohl opírat byl tento slib: „Ukážu ti. A požehnám ti.“

Jeho žena Sára pravděpodobně nebyla jiná, než jakákoli moderní žena. Možná se ptala otázky, které by kterákoli žena položila: „Jdeme na sever nebo na jih? Jaké oblečení si mám zabalit? Usadíme se nebo budeme kočovat?“ Vše co mohl Abraham odpovědět bylo, „Bůh řekl abychom šli, tak jdeme. Ukáže nám další krok, jakmile se pohneme.“

Někdy myslíme, že když nám Bůh přikáže něco udělat a my poslechneme všechno bude klidná plavba. My myslíme, že bude vděčný za naši poslušnost, takže nás postaví na čtyřproudovou dálnici požehnání. Abraham poslechl Boží Slovo, ale skutečnost je, že jeden skutek poslušnosti neznamená chození v poslušnosti.

Abraham dostal slib od Boha, ale po cestě musel jít skrz Negevskou poušť, skrze sněhem pokryté hory, skrze jinou poušť a okolo válčících lidí Kenaánu. Potom skončil uprostřed hladomoru v Egyptě. Jsem rád, že Bůh neřekl Abrahamovi o cestě, kterou půjde!

Tato přesně daná cesta byla jako žádná jiná, kterou Abraham šel. Přesto navzdory všemu, nebyl v žádném nebezpečí. Nikdo mu nemohl ublížit. Bůh byl jeho štítem a ochráncem každý den. A díky jeho víře se Abraham stal Božím přítelem.

úterý 3. května 2016

DŮVĚŘOVÁNÍ PÁNU

Každý křesťan tvrdí, že důvěřuje Pánu. Avšak ve skutečnosti mnoho z Božích dětí není připraveno čelit slepé bouři doléhající na tento svět. Pokud se nechopíme zvláštní neotřesitelné důvěry v našeho Pána, nebudeme připraveni na těžké časy ani teď ani v budoucnu.

Když se spustí bouře ve své plném běsnění a nejistota padne jako mrak na lidstvo, davy křesťanů nebudou schopni to zvládnout. Přemoženi strachem ztratí píseň o vítězství. Kdo jsou tito věřící, kteří nebudou připraveni přetrvat tuto bouři? Jsou to ti, kdo nepěstovali svůj život na modlitbě s Pánem a nejsou zakotveni v Jeho Slově.

Po léta Boží pastýři naléhali na křesťany, aby si denně nacházeli čas na setkání s Pánem v modlitbě. Díky Pánu se mnoho z nich naučilo vylévat své srdce Ježíši a jsou odměněni svatou vírou a důvěrou. A vskutku, jejich víra denně roste tím, že se spoléhají na Jeho Slovo.

Vidíš sám, kontaktem se rodí důvěra. Tím, že před Pánem vylijeme veškeré naše obavy, odcházíme s Jeho pokojem a jistotou: „…v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce!“ (Žalm 62:9) Podle toho žalmu „doufání a vylévání“ jsou neoddělitelné. Pokud doufáme a věříme Hospodinu ve všech časech, včetně těch temných, pak Mu musíme vylévat naše srdce bez ustání.

Jak se dny stávají hrozivějšími, povstane lid Boží, který se stává smělejším a smělejším. Toto jsou věřící, kteří denně volají ve jménu Pána. „Proto smíme říkat s důvěrou: ‚Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?‘ “ (Židům 13:6) Zjevení Božího Slova je podpoří v nejtěžších časech.

David se naučil vzývat Pána v každé krizi svého života. Pokaždé tento Boží muž běhával na své tajné místo vyprazdňovat veškeré své strachy před Pánem: “V soužení jsem vzýval Hospodina, ke svému Bohu jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu…Nepříteli mocnému mě vyrval“ (2. Samuelova 22:7, 18)

pondělí 2. května 2016

MILOVAT JEDEN DRUHÉHO - Gary Wilkerson

Kdyby se vás někdo zeptal, co je vrcholem Ježíšova učení, co byste odpověděli? Můžeme tomu lépe porozumět při Ježíšově poslední večeři s učedníky předtím, než šel na kříž. Zbývalo mu jen několik hodin s jeho nejbližšími přáteli, takže soustředil všechno, co je naučil, do jednoho slova: láska. „Toto je mé přikázání: ‚Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás'“ (Jan 15,12).

Když mluvíme o lásce v církvi – totiž když čteme tento verš – vyvstanou nám na mysli příjemné věci. Myslíme na vlídnost, štědrost a laskavé chování. Nový zákon skutečně hodně mluví o tomto druhu lásky. Spojení „jeden druhého“ zde najdeme asi padesátkrát a nařizuje chovat se k druhým s trpělivostí, povzbuzením a velkorysostí. Kniha Efezským používá často slovo „společně“, čímž zdůrazňuje Ježíšovo velké přikázání ke vzájemné lásce.

S tímto přikázáním by Ježíšovi učedníci neměli žádné problémy – dokonce si pravděpodobně mysleli, že už jsou v něm dost dobří. Strávili tři poslední roky v plné službě se svým Mistrem, který je učil, jak mají jednat.

Ale v této scéně mluví Ježíš o lásce ve zcela jiném kontextu. Začíná to být jasné v jeho následující větě: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“ (Jan 15,13). Tohle je závažný druh lásky. Představuji si, jak se učedníci dívají jeden na druhého a přemýšlejí: „Zemřel bych pro tohoto člověka vedle mě? Někdy mě opravdu štve.“ Možná nemilovali jeden druhého tak moc, jak si mysleli.

To, co chci říct, je, že když nám Ježíš přikazuje, abychom milovali tak, jak miluje On, není to žádná lehká věc. Není to nějaká romantická představa lásky založená na pocitech a ideálech. To, co nám nařizuje, je evangelium lásky – mocná, bezpodmínečná a obětavá láska, která má kořeny v Kristově kříži. Ježíš se chystal učedníkům ukázat ten nejmocnější akt lásky, jaký si jde představit. A to tím, že půjde na kříž pro naše hříchy. Tak ukázal, že tato láska se vztahuje i na naše nepřátele – neboť on položil život i za ně.