ZASTAV SE A NASLOUCHEJ
Zajímalo by mě, jestli se někdy Hospodinu omrzí jeho děti, které přicházejí do jeho přítomnosti a ani jednou se nezastaví, aby naslouchali. Nic není tak prázdné a neuspokojující jako jednosměrná komunikace. Zkus někomu naslouchat pár hodin a neprohodit při tom ani slovo. Zanechá to v tobě pocit osamělosti. Člověk, který „se vypovídal,“ odchází s pocitem úlevy, ale chudák posluchač zůstává neuspokojen.
Jak často zanecháváme našeho Pána v komůrce opuštěného a neuspokojeného? Spěcháme do jeho přítomnosti s: „Chválím tě, Ježíši! Miluji tě, Pane! Zde je můj nákupní seznam a moje karta k uzdravení. Amen.“ Kolikrát je Pán tak ochotný a dychtivý otevřít své vlastní srdce, aby promluvilo, když kupodivu není komu?
Jestliže se modlíme hodinu, pak mluvíme hodinu. Jestliže se modlíme hodiny, pak mluvíme hodiny. Jestliže se modlíme celou noc, pak mluvíme celou noc – miliony hlasů mluví a chválí. Celý svůj kazatelský život jsem strávil tím, že jsem se pokoušel přimět lidi k modlitbě. Nyní vidím, že to není problémem. Skutečným problémem je opouštění Spasitele v komůrce, osamělého a neuspokojeného, aniž by nám mohl říci jediné slovo.
Modlitební komůrku jsme opustili poté, co jsme se svěřili s tím, co jsme měli na srdci. Řekli jsme mu o našich nadějích, o našich snech, o našich touhách. Opustili jsme to svaté místo modlitby s uspokojenou myslí. A přece náš Pán tam stále čekal v dychtivém očekávání a toužil se sdílet. Věřím, že náš Pán říká: „Ano, ano, děkuji ti za chválu. Přijímám ji. Jsem tak rád, že sis udělal čas, aby ses se mnou zavřel v komůrce. Slyšel jsem tvou prosbu a Otec ti dá, po čem touží tvé srdce. Ale, prosím, počkej! Neodcházej ještě. O něčem bych se s tebou chtěl sdílet. Mé srdce prahne po tom, že se ti svěří. Posbíral jsem tvé slzy, ukonejšil jsem tvou ztrápenou mysl. A teď mi dovol promluvit! Dovol mi, abych ti řekl, co mám na srdci.“
Náš Pán Ježíš chce hovořit. Chce nám říci, co mu láme srdce v naší době. Chce mluvit s každým dítětem o krásném plánu, jaký má s těmi, kdo mu důvěřují, a chce zjevit nádherné pravdy. Chce nám dát vedení; chce nám pomáhat při výchově dětí; chce nám dát řešení našich problémů; chce nám dát nové služebníky, kteří budou zachraňovat ztracené; chce nám dát konkrétní slova ohledně našich zaměstnání, kariér, domovů, životních partnerů; chce nám dát pravdy o nebi, pekle a přicházejících kalamitách. A ze všeho nejvíce s námi chce hovořit o tom, jak miluje a jak pečuje o ty, kdo mu patří.
„Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zjevení 3:20).
Jak často zanecháváme našeho Pána v komůrce opuštěného a neuspokojeného? Spěcháme do jeho přítomnosti s: „Chválím tě, Ježíši! Miluji tě, Pane! Zde je můj nákupní seznam a moje karta k uzdravení. Amen.“ Kolikrát je Pán tak ochotný a dychtivý otevřít své vlastní srdce, aby promluvilo, když kupodivu není komu?
Jestliže se modlíme hodinu, pak mluvíme hodinu. Jestliže se modlíme hodiny, pak mluvíme hodiny. Jestliže se modlíme celou noc, pak mluvíme celou noc – miliony hlasů mluví a chválí. Celý svůj kazatelský život jsem strávil tím, že jsem se pokoušel přimět lidi k modlitbě. Nyní vidím, že to není problémem. Skutečným problémem je opouštění Spasitele v komůrce, osamělého a neuspokojeného, aniž by nám mohl říci jediné slovo.
Modlitební komůrku jsme opustili poté, co jsme se svěřili s tím, co jsme měli na srdci. Řekli jsme mu o našich nadějích, o našich snech, o našich touhách. Opustili jsme to svaté místo modlitby s uspokojenou myslí. A přece náš Pán tam stále čekal v dychtivém očekávání a toužil se sdílet. Věřím, že náš Pán říká: „Ano, ano, děkuji ti za chválu. Přijímám ji. Jsem tak rád, že sis udělal čas, aby ses se mnou zavřel v komůrce. Slyšel jsem tvou prosbu a Otec ti dá, po čem touží tvé srdce. Ale, prosím, počkej! Neodcházej ještě. O něčem bych se s tebou chtěl sdílet. Mé srdce prahne po tom, že se ti svěří. Posbíral jsem tvé slzy, ukonejšil jsem tvou ztrápenou mysl. A teď mi dovol promluvit! Dovol mi, abych ti řekl, co mám na srdci.“
Náš Pán Ježíš chce hovořit. Chce nám říci, co mu láme srdce v naší době. Chce mluvit s každým dítětem o krásném plánu, jaký má s těmi, kdo mu důvěřují, a chce zjevit nádherné pravdy. Chce nám dát vedení; chce nám pomáhat při výchově dětí; chce nám dát řešení našich problémů; chce nám dát nové služebníky, kteří budou zachraňovat ztracené; chce nám dát konkrétní slova ohledně našich zaměstnání, kariér, domovů, životních partnerů; chce nám dát pravdy o nebi, pekle a přicházejících kalamitách. A ze všeho nejvíce s námi chce hovořit o tom, jak miluje a jak pečuje o ty, kdo mu patří.
„Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zjevení 3:20).