pondělí 1. února 2016

DÁVAJÍCÍ ŽIVOTby Gary Wilkerson

Otcovou přirozeností je dávat. Dítě vyrůstající v dávající rodině se učí dělit s druhými a Ježíš má stejně jako jeho Otec v povaze dávat. Nyní nás Ježíš zve, abychom pokračovali v rodinné tradici skrze dávající život.

K tomu nám Kristus poskytuje vlivné znázornění při Poslední večeři. Zdvihá chléb a víno a říká: „Tento chléb je mé tělo lámané za vás. A tento pohár je má krev prolitá za vás“ (viz Marek 14:22-23). Povšimněte si, co potom Ježíš dělá s chlebem: Žehná ho, láme ho a dává ho. Tím nám ukazuje, jak vypadá vydaný život. Takový život je požehnaný, je zlomený a je rozdaný. Tak to vypadá, jestliže jsi synem či dcerou živého Boha.

To je hlavním rozdílem mezi běžným člověkem, jehož prvořadým cílem je uspokojit své vlastní potřeby, a někým, kdo našel smysl života a vydává se pro druhé. V Kristu jsme povoláni ke změně od „získávajícího“ života k „dávajícímu“ životu. Ježíš nás k této proměně zmocňuje Duchem, když nahrazuje našeho světského ducha svým vlastním zbožným Duchem. Říká nám: „Požehnal jsem ti a nyní máš tato požehnání rozdávat.“

Je to slavná teologie – jedná se ale o nejobtížnější proměnu, jakou kdy v životě učiníme. Za posledních pár let se nejprodávanější křesťanské knihy zaměřovaly na „získávající“ stránku života. Jejich hlavním námětem je Bůh toužící žehnat svým dětem. Víme, že takový Bůh skutečně je, neboť známe jeho přirozenost dávat; chce otevřít nebesa a vylít na nás své mocné zdroje. Vskutku chce požehnat našemu manželství, našemu zdraví, našim financím. Tudíž tyto nejprodávanější knihy mají své opodstatnění a já připouštím, že sám z některých čerpám pomoc.

V těchto knihách však něco chybí. Je to něco o hodně lepšího než požehnaný život získávání – je to zlomený život dávání. Získávající život je snadný; dávající život je obtížný – a obohacující.

Pamatujte si, že Ježíš žehnal. Lámal. Rozdával. Často se v církvi tento postup po prvním kroku přeruší. Mnoho křesťanů se za žehnání nedostane. Nedovolí, aby byly jejich životy před Bohem zlomeny, a tak nikdy neučiní poslední krok – dávání. Tudíž nikdy nevidí naplnění toho, co Bůh zamýšlí, když nám žehná.

pátek 29. ledna 2016

KDE JSOU TIMOTEOVÉ?

Žijeme v čase, kdy ve světě hrozí exploze nukleárních či chemických výbušnin. Srdce milionů lidí selhává strachem a Církev Ježíše Krista je pod výzvou jako nikdy v historii. Pohlížíme na svět, který se roztáčí v chaos.

Jak toto vše pozoruji, ptám se: „Kde je hlas autority v Kristu? Kde jsou pastýři, sbory, kurátoři, kteří přemýšlejí tak jako přemýšlel Ježíš? Kde jsou ti, kteří neusilují o své vlastní pořádky, ale hledají v těchto časech mysl Páně?

Ti, kteří jsou zaměřeni pouze na zdokonalování se, se odlučují od intimity s Kristem. Možná kážou o Kristu, ale znají Ho méně a méně. A otvírají se velkým svodům.

Ptám se tě: Vzkvétá tvůj sbor, a přesto nikdo nepůsobí tak, že by byl zajedno s Pavlem, zakládajíc svá zalíbení na Kristově zájmu? Co ty sám? Když vidíš někoho, kdo je bez zaměstnání, modlíš se za něj? Hledáš způsoby, jakými můžeš pomáhat nebo sloužit?

Kde jsou mladí Timoteové dnes? Kde jsou Boží mladí muži a ženy, kteří odmítnou volání sirény k úspěchu a uznání? Kde jsou ti, kteří svá srdce nastaví na vroucí modlitbu, kteří si vše ve svých životech podmaní, aby se stali pravými služebníky Krista a Jeho církve?

Naše modlitba by měla znít takto: „Pane, nechci se zaměřit pouze na sebe ve světě, který nad sebou ztrácí kontrolu. Nechci být v obavách ze své vlastní budoucnosti. Vím, že Ty držíš mou cestu ve svých rukou. Prosím Tě, Pane, dej mi Tvou mysl, Tvé úvahy, Tvé zájmy. Chci mít srdce Tvého služebníka.“

„Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům.“ (1. Timoteovi 4:16)

čtvrtek 28. ledna 2016

LÁSKA A STAROST O DRUHÉ

Byla to cela v římském vězení, kde Pavel napsal svůj dopis církvi ve Filipech a prohlásil, že má mysl Kristovu. " Mám v Pánu Ježíši naději, že k vám brzy budu moci poslat Timotea, abych se také já potěšil zprávami od vás." (Filipským 2:19)

Tohle bylo myšlení a projev Kristovy mysli. Zamyslete se nad tím. Máme tu pastora, který sedí ve vězení, ale nemyslí na svoje vlastní pohodlí, na svou těžkou situaci. Zajímá ho jen duchovní i fyzický stav jeho lidí. A říká svým ovečkám, "Bude pro mě úlevou jen to, když se dozvím, že se vám dobře daří na těle i na duchu. Proto posílám Timotea, aby mi o vás přinesl zprávy."

Pak Pavel dělá následující znepokojivé prohlášení: "Nemám nikoho, jako je on, kdo by měl o vás tak opravdovou starost." (2:20) Jak smutné! Když to Pavel psal, církev v Římě rostla a měla požehnání. Určitě měla i zbožné vůdce. Ale Pavel říká, "nemám tu nikoho, kdo se mnou sdílí mysl Kristovu". Proč tomu tak bylo?

"Všichni si totiž hledí jen svého, a ne toho, co je Ježíše Krista." (2:21) Evidentně nebyl v Římě žádný vůdce, který by měl srdce služebníka - nikdo, kdo by obětoval reputaci a stal se živou obětí. Místo toho každý sloužil svým zájmům. Nikdo neměl mysl Kristovu. Pavel nemohl nikomu důvěřovat, že půjde do Filip jako pravý služebník Kristova těla.

Pavlova slova nejde nijak uhladit. "Všichni si jen hledí svého. Tito církevní služebníci hledají svůj vlastní prospěch, takže nemůžu věřit nikomu, aby se postaral o vaše potřeby a bolesti - kromě Timotea."

Když se podíváme na církve dnes, vidíme to samé v mnoha sborech. Duchovní i jejich ovečky zajímají věci tohoto světa - jdou za penězi, reputací, úspěchem, materiálními výhodami. Jsou povoláni sloužit církvi Ježíše Krista, ale neznají Kristovu mysl. A Ježíšovo myšlení spočívá v oběti, lásce a starosti o druhé.

středa 27. ledna 2016

JEHO UČITELEM BYL DUCH SVATÝ

Pokud mé srdce motivuje uznání druhých – pokud toto ovlivňuje, jak uvažuji a žiji – pak budu sloužit dvěma pánům. Vždy se budu snažit potěšit někoho jiného než Ježíše.

Pár let po svém obrácení se apoštol Pavel vydal do Jeruzaléma a chtěl se připojit k učedníkům místní církve. „Ale všichni se ho báli, protože nevěřili, že k nim patří“ (Skutky 9, 26).

Apoštolové znali Pavlovu pověst a věděli, že pronásledoval církev. „V církvích Kristových v Judsku mne osobně neznali; jen slyšeli, že ten, který dříve pronásledoval církev, nyní zvěstuje víru, kterou předtím chtěl vyhubit“ (Galatským 1, 22-23).

Barnabáš pomohl učedníkům překonat strach z Pavla a oni mu nabídli společenství. Ale Pavel se rozhodl putovat k pohanům. Dal si skutečně záležet na tom, aby své povolání jasně vylíčil. Tvrdí, že byl pověřen „nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých“ (Galatským 1, 1).

Poté s důrazem dodává: „Oznamuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám zvěstoval, není podle člověka. Neboť jsem je nepřevzal ani se mu nenaučil od člověka, ale skrze zjevení Ježíše Krista…neporadil jsem se hned s tělem a krví“ (1, 11-12, 16).

Tato Pavlova slova platí pro všechny, kteří chtějí mít Kristovu mysl: „Nemusel jsem studovat knihy ani použít lidské metody, abych získal, co mám. Obdržel jsem své povolání, službu i pomazání na kolenou. Říkám vám, že jsem všechny tyto věci přijal, když jsem byl o samotě s Pánem, přimlouval jsem se a postil. Jakékoli zjevení Krista, které mám, pochází od Ducha svatého, který ve mně přebývá a řídí můj život. Nemohu si dovolit následovat směry a prostředky druhých.“

Ve skutečnosti zde chce Pavel zdůraznit, že než ho vůbec napadlo vrátit se do Jeruzaléma, „odešel jsem do Arábie“ 1, 17). Jinými slovy: „Nedostal jsem zjevení Krista od svatých v Jeruzalémě, ale odešel jsem do pouště, aby se mi Kristus zjevil. Strávil jsem tam drahocenný čas, zbaven svého já, poslouchal jsem Ducha svatého, který mě vyučoval.“

Pochopte prosím, že Pavel nebyl žádný namyšlený, arogantní kazatel. Měl srdce služebníka a nebyla v něm žádná vlastní ctižádost. Nacházel plné uspokojení v Kristu. Pavel nepotřeboval, aby mu kdokoli říkal, jak hlásat Krista nebo jak získat hříšné pro evangelium. Jeho učitelem byl Duch svatý!

úterý 26. ledna 2016

DŮSLEDKY ZANEDBÁVÁNÍ MODLITBY

Důsledky zanedbávání modlitby jsou hrozné, příšerné. „Jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li slavným spasením?“ (Židům 2:3). Jak může někdo z nás, kteří jsme v Kristu, očekávat, že se vyhne důsledkům nemodlení?

Vím, jaké to je mít hlavní přísun požehnání ve svém životě stále méně prozkoumaný. Vím, jaké to je mít studnu živé vody ucpanou u pramene a přísun všech požehnání ve svém životě vyschlý. Stalo se to, když jsem zanedbával modlitbu.

Tehdy se můj modlitební život sestával pouze z meditace a tichých chvilek. Neměl jsem žádnou touhu se modlit. Proč? Protože mne životní starosti oloupily o čas s Pánem.

Co se se mnou tedy v takových chvílích dělo? Ochota sloužit se změnila v sebelítost. Služba mi byla břemenem a nikoli požehnáním. A mou duši zaplavovalo jedno trápení za druhým.

Bojoval jsem s osamělostí, vyčerpaností, nevírou a trápil jsem se tím, že jsem v životě málo dokázal; dokonce jsem pomýšlel na odchod ze služby. A to bránilo Božímu požehnání. Mé vztahy se zhatily, ztratil jsem soudnost a dlouho nepřicházela žádná nová Kristova zjevení.

A přece jsem poznal, jakou slávu přináší návrat k modlitbě. Jakmile jsem se vrátil do své modlitební komůrky, opět začalo proudit požehnání. Měl jsem radost a pokoj, vztahy se uzdravily a Bůh přišel do mého života.

„(Uzijáš) se dotazoval Boha za dnů Zekarjáše … Ve dnech, kdy se dotazoval Hospodina, provázel ho Bůh zdarem“ (2. Letopisů 26:5). „(Král Ása) řekl … Dotazovali jsme se Hospodina … a on nám dopřál klid na všech stranách“ (14:7). „Celý Juda … že ho budou hledat s veškerým zanícením, aby se jim dal najít. A Hospodin jim dopřál klid na všech stranách“ (15:15).

Písmo objasňuje, že modlící se služebníci nacházejí požehnání a klid na všech stranách.

„Ty, kdo úpěli, Hospodin slyšel, ze všech soužení je vysvobodil. Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán“ (Žalm 34:17-18).

sobota 23. ledna 2016

BŮH SE NÁS NEVZDÁ by Claude Houde

Vyrostl jsem v prostředí, kde nikdo nevyjadřoval pocity. Byla to jednoduše otázka přežití! Když jsem přišel k poznání Boha tolik věcí se změnilo. Budu navěky vděčný za první roky ve víře a za ty, kdo mě trpělivě vyučovali a vedli mne v mých prvních krocích s Bohem. Oni jsou mými duchovními matkami a otci a já je miluji. Nicméně v myšlení evangelikální církve této éry existoval stejný postoj: Nemluvíme o problémech a bolesti; zvedni svoji hlavu a kráčej rozhodně; dokážeš to, jdi, jdi, jdi! A tento postoj, nyní zaobalený do biblických veršů, přetrvává: "Můžeme udělat vše....raduj se vždycky....ve všem vzdávej díky...pozvedni svoje oči...zvedni svoji hlavu.....jsi voják! Kupředu!

Milý příteli, když stojíme s hlavou vztyčenou, narovnaná ramena a oči směrem k obloze, Jeho ruce nás nesou. Nepromeškej to. Když naše oči jsou sklopené a jsme unavení a zbití, na poušti, čelíme hladu a smutku, zoufalí nad tím, co je ztracené nebo zničené, je psáno: "Nalomenou třtinu nezlomí." (Izaiáš 42:3a, ČSP)

Děti, které si celý den hrály na březích jezer, kde Izaiáš vyrostl (on je ten, kdo nám dává tento neuvěřitelný slib), tuto hru znaly. Pokaždé opatrně ulomily třtinu, a protože do ní foukaly, vzduchem se nesl vysoký zvuk podobný flétně, to jak se děti smály a křičely vzrušením. Když se křehká třtina zlomila, stala se neužitečnou a tak ji vyhodily ji a utrhly si jinou. Ale Bůh promlouvá: "Já nevyhodím to, co je zlomené." V podstatě ti On říká: "Pokud tvůj život ztrácí melodii, svoji píseň, když tvoje modlitba nebo chvála je pryč, když tvoje ticho křičí v noci na oltáři, Já tě obnovím. Přijdu a budu chovat třtinu tak dlouho, jak je potřeba, dokud se z ní neozve hudba a radost"

Bůh říká: "Já nevyhazuji lidi pryč; nikdy se vás nevzdám. Zbuduj svůj oltář a Já tě znovu vystavím. Neuhasím plamen, který stále ještě hoří."

__________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church) v kanadském Montrealu, je častým řečníkem na Expect Church Vedení konferencí pořádaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením New Life Church rozrostla z hrstka lidí na více než 3500 v části Kanady s několika úspěšných protestantských církví.

středa 20. ledna 2016

OBNOVA MYSLI

Když Pavel směle prohlašuje "mám mysl Kristovu," tak dosvědčuje "Já jsem také zůstal bez reputace. Jako Ježíš jsem jsem si zvolil roli služebníka (podívej se do Filipským 2:7). A Pavel tvrdí, že to stejné se stává pravdou pro každého věřícího: "Neboť kdo poznal Pánovu mysl, která mu dá porozumět? My máme mysl Kristovu." (1K 2:16, ČSP).

Můžeš se divit: Kdy a jak se Pavel dal na život ve stylu služebníka? Jak by mohl takový člověk jako on, bývalý pronásledovatel věřících, srdcem vrah, vůbec někdy mít Kristovu mysl?

Pavel by mohl vytyčit špendlíkem, kdy se to přesně stalo. Skutky 9 popisují jak a kde proběhlo jeho rozhodnutí: v Damašku, v ulici zvané Přímá, v domě muže zvaného Juda.

V té době byl Pavel pořád známý jako Saul. Byl na své cestě do Damašku s malou armádou, jeho záměrem bylo zajmout křesťany, vzít je zpátky do Jeruzaléma, věznit je a mučit. Ale Ježíš se Saulovi ukázal na damašské cestě, oslepil ho a nasměroval jej do Judova domu v Přímé ulici. "Po tři dny neviděl, nejedl ani nepil." (Skutky 9:9).

Během těchto tří dnů byla Saulova mysl obnovena. Strávil celou dobu intenzivní modlitbou a revidoval svůj minulý život. A začal opovrhovat tím, co tam viděl. Tehdy se Saul stal Pavlem.

Tento muž byl velmi hrdý. Byl plný nezvladatelné horlivosti a viděl také souhlasné stanovisko ostatních lidí, kteří byli zbožní a morálně na výši. Ale potom řekl: "Kristus přišel a zjevil ve mně Sebe, a já jsem se vzdal svých starých způsobů. Už nikdy více snaha zalíbit se člověku, žádné další náboženské trendy. Jsem Kristův.”

"A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista” (Filipským 3:8).