pátek 6. května 2016

POSLUŠNI PÁNOVA HLASU

V roce 1988 povolal Bůh naše služebníky, aby šli do New Yorku a na náměstí Times Square založili církev. Opustit pohodlné prostředí Texasu a přijít do města vyžadovalo obrovský krok poslušnosti. Neměli jsme žádný sbor, žádnou budovu a téměř žádné peníze. Jediné, co nám Bůh řekl, bylo: „Jděte a já budu s vámi. Požehnám vám. Budu vaší odměnou.“

A tak jsme šli – a Hospodin se nám stal štítem a dával nám Sebe sama rok za rokem. Přešlo několik desetiletí, a uprostřed náměstí Times Square máme rostoucí, vyspělý, misijně zaměřený sbor, který je svědectvím Jeho zázraku.

Boží Slovo je plné speciálních a specifických zaslíbení pro ty, kdo jsou povoláni vykročit v poslušnosti. Z nich vybírám jen několik, aby vás přinesla k Božímu trůnu. Na těchto řádcích můžete založit svůj život:
  • „Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid“ (Exodus 19:5).
  • „Poslouchejte mě a budu vám Bohem a vy budete mým lidem, choďte po všech cestách, jak jsem vám přikázal, a povede se vám dobře“ (Jeremjáš 7:23).
Také máme neotřesitelné zaslíbení, že Duch svatý s námi bude při každém kroku poslušnosti a v dobách zkoušek: „My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají“ (Skutky 5:32).

Říká-li vám Bůh, abyste s něčím začali, vykročte a udělejte to. Bible jasně říká, že když poslechnete Pána, On vám dá Ducha svatého, aby byl vaším průvodcem a vaší silou. Poskytne vám všechno, co potřebujete k dokončení skutku poslušnosti.

čtvrtek 5. května 2016

BŮH JE NÁŠ ŠTÍT

Když Bůh chce po svých služebnících, aby udělali krok do neznáma, nejedná se o jednorázovou záležitost. Je to celoživotní cesta. A naše poslušnost nám přináší obrovskou odměnu: „Stalo se k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna“ (Genesis 15:1).

Bůh zde činí slavné prohlášení: Ti, kdo Jej poslouchají – kdo vykročí nevědouce, co se s nimi stane, a přece slepě poslechnou Jeho Slovo – nikdy nebudou bez Jeho ochrany. On říká: „Budu se nad nimi vznášet jako štít. A budu jejich odměnou. Dám jim sám sebe.“ „Spravedlivému, Hospodine, žehnáš, jako pavézou ho obklopuješ přízní“ (Žalm 5:13).

Bývalé členky naší církve, uznávané herečky, se Bůh zeptal, jestli se pro Něho zcela vzdá showbyznysu. Ve svém srdci věděla, že jí Hospodin říká, aby všechno opustila. A tak nebrala zřetel na svou odměnu – byla to nejlépe placená herečka – a vykročila do velikého neznáma. Neměla ani práci ani záruku, že nějakou práci najde; vykročila nevědouc, kam jde.

Hned druhý den jí zavolal její agent a řekl jí, že má pro ni nabídku na roli ve filmu již obsazeném třemi nejznámějšími herci. Poté, co zavěsila, prohlásila: „Ne, satane, vím, o co se snažíš. Já své rozhodnutí nezměním.“

Milovaní, to zažívají mnozí. Kdykoli vykročíte ve víře a v poslušnosti, ďábel přijde s nějakým lákadlem, aby vás přitáhl zpět na stranu neposlušnosti. Poslušnost vás bude něco stát!

V tomtéž týdnu šla tato herečka k soudu a vyhrála spor o opatrovnictví dítěte. Její štít fungoval! Získala Krista a její odměnou byl Samotný Hospodin.

středa 4. května 2016

NÁSLEDOVÁNÍ BOŽÍHO ZASLÍBENÍ

Bůh vyžadoval po Abrahamovi neuvěřitelný skutek poslušnosti: Požádal ho, aby vykročil do neznámé budoucnosti. Abraham byl ochotný učinit tento krok s ničím více hmotným, než s tímto slibem: „ Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu“ (Genesis 12:1). Autor listu Židům napsal, „Abraham jakmile byl povolán, aby vyšel ...poslechl a šel, ačkoli nevěděl kam šel“ (Židům 11:8). Pán nepoložil před Abrahama úhledný, detailní cestovní plán. Místo toho řekl prostě, „Shromáždi svou rodinu, sbal své věci, opusť své příbuzné a běž na místo o kterém ti řeknu.“

Ve sedmdesáti pěti letech byl Abraham požádán, aby se spolehl cele na Boží věrnost. Nebylo mu dáno žádné vysvětlení nebo varování o možném nebezpečí. A tak Abraham vyšel a nevěděl. Vše o co se mohl opírat byl tento slib: „Ukážu ti. A požehnám ti.“

Jeho žena Sára pravděpodobně nebyla jiná, než jakákoli moderní žena. Možná se ptala otázky, které by kterákoli žena položila: „Jdeme na sever nebo na jih? Jaké oblečení si mám zabalit? Usadíme se nebo budeme kočovat?“ Vše co mohl Abraham odpovědět bylo, „Bůh řekl abychom šli, tak jdeme. Ukáže nám další krok, jakmile se pohneme.“

Někdy myslíme, že když nám Bůh přikáže něco udělat a my poslechneme všechno bude klidná plavba. My myslíme, že bude vděčný za naši poslušnost, takže nás postaví na čtyřproudovou dálnici požehnání. Abraham poslechl Boží Slovo, ale skutečnost je, že jeden skutek poslušnosti neznamená chození v poslušnosti.

Abraham dostal slib od Boha, ale po cestě musel jít skrz Negevskou poušť, skrze sněhem pokryté hory, skrze jinou poušť a okolo válčících lidí Kenaánu. Potom skončil uprostřed hladomoru v Egyptě. Jsem rád, že Bůh neřekl Abrahamovi o cestě, kterou půjde!

Tato přesně daná cesta byla jako žádná jiná, kterou Abraham šel. Přesto navzdory všemu, nebyl v žádném nebezpečí. Nikdo mu nemohl ublížit. Bůh byl jeho štítem a ochráncem každý den. A díky jeho víře se Abraham stal Božím přítelem.

úterý 3. května 2016

DŮVĚŘOVÁNÍ PÁNU

Každý křesťan tvrdí, že důvěřuje Pánu. Avšak ve skutečnosti mnoho z Božích dětí není připraveno čelit slepé bouři doléhající na tento svět. Pokud se nechopíme zvláštní neotřesitelné důvěry v našeho Pána, nebudeme připraveni na těžké časy ani teď ani v budoucnu.

Když se spustí bouře ve své plném běsnění a nejistota padne jako mrak na lidstvo, davy křesťanů nebudou schopni to zvládnout. Přemoženi strachem ztratí píseň o vítězství. Kdo jsou tito věřící, kteří nebudou připraveni přetrvat tuto bouři? Jsou to ti, kdo nepěstovali svůj život na modlitbě s Pánem a nejsou zakotveni v Jeho Slově.

Po léta Boží pastýři naléhali na křesťany, aby si denně nacházeli čas na setkání s Pánem v modlitbě. Díky Pánu se mnoho z nich naučilo vylévat své srdce Ježíši a jsou odměněni svatou vírou a důvěrou. A vskutku, jejich víra denně roste tím, že se spoléhají na Jeho Slovo.

Vidíš sám, kontaktem se rodí důvěra. Tím, že před Pánem vylijeme veškeré naše obavy, odcházíme s Jeho pokojem a jistotou: „…v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce!“ (Žalm 62:9) Podle toho žalmu „doufání a vylévání“ jsou neoddělitelné. Pokud doufáme a věříme Hospodinu ve všech časech, včetně těch temných, pak Mu musíme vylévat naše srdce bez ustání.

Jak se dny stávají hrozivějšími, povstane lid Boží, který se stává smělejším a smělejším. Toto jsou věřící, kteří denně volají ve jménu Pána. „Proto smíme říkat s důvěrou: ‚Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?‘ “ (Židům 13:6) Zjevení Božího Slova je podpoří v nejtěžších časech.

David se naučil vzývat Pána v každé krizi svého života. Pokaždé tento Boží muž běhával na své tajné místo vyprazdňovat veškeré své strachy před Pánem: “V soužení jsem vzýval Hospodina, ke svému Bohu jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu…Nepříteli mocnému mě vyrval“ (2. Samuelova 22:7, 18)

pondělí 2. května 2016

MILOVAT JEDEN DRUHÉHO - Gary Wilkerson

Kdyby se vás někdo zeptal, co je vrcholem Ježíšova učení, co byste odpověděli? Můžeme tomu lépe porozumět při Ježíšově poslední večeři s učedníky předtím, než šel na kříž. Zbývalo mu jen několik hodin s jeho nejbližšími přáteli, takže soustředil všechno, co je naučil, do jednoho slova: láska. „Toto je mé přikázání: ‚Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás'“ (Jan 15,12).

Když mluvíme o lásce v církvi – totiž když čteme tento verš – vyvstanou nám na mysli příjemné věci. Myslíme na vlídnost, štědrost a laskavé chování. Nový zákon skutečně hodně mluví o tomto druhu lásky. Spojení „jeden druhého“ zde najdeme asi padesátkrát a nařizuje chovat se k druhým s trpělivostí, povzbuzením a velkorysostí. Kniha Efezským používá často slovo „společně“, čímž zdůrazňuje Ježíšovo velké přikázání ke vzájemné lásce.

S tímto přikázáním by Ježíšovi učedníci neměli žádné problémy – dokonce si pravděpodobně mysleli, že už jsou v něm dost dobří. Strávili tři poslední roky v plné službě se svým Mistrem, který je učil, jak mají jednat.

Ale v této scéně mluví Ježíš o lásce ve zcela jiném kontextu. Začíná to být jasné v jeho následující větě: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“ (Jan 15,13). Tohle je závažný druh lásky. Představuji si, jak se učedníci dívají jeden na druhého a přemýšlejí: „Zemřel bych pro tohoto člověka vedle mě? Někdy mě opravdu štve.“ Možná nemilovali jeden druhého tak moc, jak si mysleli.

To, co chci říct, je, že když nám Ježíš přikazuje, abychom milovali tak, jak miluje On, není to žádná lehká věc. Není to nějaká romantická představa lásky založená na pocitech a ideálech. To, co nám nařizuje, je evangelium lásky – mocná, bezpodmínečná a obětavá láska, která má kořeny v Kristově kříži. Ježíš se chystal učedníkům ukázat ten nejmocnější akt lásky, jaký si jde představit. A to tím, že půjde na kříž pro naše hříchy. Tak ukázal, že tato láska se vztahuje i na naše nepřátele – neboť on položil život i za ně.

pátek 29. dubna 2016

MODLITBA VSKRYTU

Modlitba vskrytu se odehrává, když jsme sami. "...když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je vskrytu. Tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění." (Matouš 6:6)

Ale je toho víc. Slovo "pokojík" v řečtině znamená "soukromá místnost, tajné místo". To bylo Ježíšovým posluchačům jasné, protože domy v té době měly malou vnitřní místnost, která sloužila jako sklad nebo úložná skříň. Ježíš lidem kázal, aby šli do tohoto pokojíku a zavřeli za sebou dveře. Je to pokyn pro jednotlivce, protože toto není modlitba, která se může odehrávat v církvi nebo vůbec s někým dalším.

Ježíš šel příkladem, když se odcházel modlit na místa, kde měl soukromí. Zas a znova Bible zmiňuje, že "šel stranou", aby se modlil. Nikdo nebyl víc vytížený než On, neustále řešil potřeby ostatních a měl minimum času pro sebe. A přesto čteme, že "Ráno vstal dlouho před rozedněním a šel ven. Odešel na opuštěné místo a tam se modlil" (Marek 1:35). A "Když zástupy propustil, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil." (Matouš 14:23)

Zamyslete se nad pokynem, který dostal Saul v knize Skutků. Když se dal Ježíš pronásledovateli své Církve poznat, neposlal Saula na církevní shromáždění ani za velkým modlitebníkem Ananiášem. Ne, Saul měl strávit tři dny o samotě, aby se modlil a seznamoval se s Ježíšem.

Všichni máme výmluvy, proč se nemůžeme modlit o samotě, v soukromí. Říkáme, že nemáme žádné takové místo nebo žádný čas. Thomas Manton, zbožný puritánský spisovatel, o tom píše toto. "Říkáme, že nemáme čas se modlit vskrytu. Přesto máme čas na všechno ostatní: čas na jídlo, čas na pití, čas na děti... ale ne čas na to, co drží toto všechno pohromadě. Říkáme, že nemáme žádné tajné místo, ale Ježíš našel horu, Petr střechu, proroci divočinu. Když někoho miluješ, najdeš místo, kde s ním budeš sám."

čtvrtek 28. dubna 2016

MÍSTO MODLITBY

Naše domovy mají být místem modlitby!

„Shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní“ (Matouš 18:19). Někteří křesťané tomu říkají „shodné modlení.“ Jste velice požehnaní, pokud se můžete modlit s oddaným bratrem či oddanou sestrou. Vskutku nejmocnější přímluvy, jaké jsem poznal, pocházely od dvou nebo tří lidí. Boží požehnání v každé oblasti mého života – používání mě pro Jeho slávu – přišlo, jak vím, díky několika mocným přímluvcům modlícím se za mě denně.

Místem nejmocnějšího modlení se tímto způsobem je domov. S mojí ženou Gwen se společně denně modlíme a já věřím, že to naši rodinu stmeluje. Modlili jsme se za každé z našich dětí, když vyrůstaly, aby žádné z nich nebylo ztraceno. Modlili jsme se za jejich přátelství a vztahy. Také jsme se modlili za jejich budoucí přátele a nyní se modlíme stejně za naše vnoučata.

Je smutné, že velmi málo křesťanských rodin si doma udělá čas na modlitbu. Osobně mohu dosvědčit, že dnes sloužím díky síle rodinné modlitby. Každý den, ať jsme si se sourozenci hráli kdekoli: na dvorku či na ulici, moje matka zavolala z vchodu do našeho domova: „Davide, Jerry, Juanito, Ruth, je čas na modlitbu!“ (Můj bratr Don se ještě nenarodil.)

Celé sousedství vědělo o naší rodinné modlitební chvíli. Někdy mi vadilo, když jsem to volání slyšel, a naříkal jsem si na to. Někdy jsme ale při těchto modlitebních chvílích jasně pocítili, jak se naší rodiny zmocnil Duch svatý a dotýkal se našich duší.

Možná, že nemůžeš mít rodinnou modlitbu. Třeba máš nespolupracujícího manžela či manželku, nebo vzdorovité dítě. Milovaný, nehledě na to, kdo se nezúčastní, stále můžeš jít k jídelnímu stolu, sklonit svou hlavu a modlit se. Poslouží to jako modlitební chvíle tvé domácnosti a každý člen rodiny o ní bude vědět.