čtvrtek 25. června 2015

NEPOCHYBUJME O BOŽÍ VĚRNOSTI

Ze všech hříchů, které můžeme spáchat, je pochybnost tím, který Bůh nejvíce nenávidí. Podle Starého i Nového zákona Pána naše pochybnosti rmoutí, dráždí, působí Mu velkou bolest. Zářný příklad můžeme vidět ve starém Izraeli poté, co Bůh zachránil svůj lid z rukou faraona.

Žalmista naříká: „Zhřešili jsme jako už naši otcové, zkazili jsme se a jednali jsme zle. Naši otcové v Egyptě nepochopili divy tvé! Na velikost tvé lásky nepamatovali, u Rudého moře Nejvyššího dráždili“ (Žalm 106, 6).

Pisatel tu vyznává strašný hřích Izraele. Co spáchali? Pochybovali, že je Bůh bude ochraňovat, i když před nimi u Rudého moře udělal neuvěřitelný zázrak.

Žalmista chce, abychom si představili Boží lid, jak stojí na vítězné straně moře a raduje se. Pán zrovna předvedl jeden z největších zázraků v historii lidstva, když Izrael zachránil z moci Egypťanů. A přesto, jak ti samí lidé reagovali, když čelili novým těžkostem? Pochybovali o Boží věrnosti.

Pisatel tu prostě říká: „Věřili byste tomu? Náš Pán pro nás dělá nadpřirozené věci. Ochránil nás před nepřáteli. A přesto jsme Mu i po tom neuvěřitelném zázraku nedůvěřovali. Jak můžeme Boha takhle dráždit?“

Úplně jiný příběh byl, když stál Izrael na vítězné straně moře. Zpívali a tančili, když viděli, jak se silná egyptská armáda topí v záhubě: „Rudému moři pohrozil, a vyschlo, provedl je hlubinami jako po poušti! Zachránil je před jejich soky, vykoupil je ze spárů nepřátel. Voda se zavřela nad jejich trýzniteli, ani jediný z nich neutek. Tehdy věřili jeho zaslíbením, tehdy ho chválili zpěvem“ (Žalm 106, 9-12).

Izraelci zpívali správnou píseň – píseň chval všemohoucímu Bohu – ale zpívali ji na špatné straně moře. Každý se umí radovat a zpívat poté, co zvítězí. Ale Izrael těžce zklamal na zkušební straně Rudého moře. Tam Bohu nedůvěřovali vůbec.

středa 24. června 2015

OPRAVDOVÁ DUCHOVNÍ AUTORITA

Mnozí z nás si srovnávají moc s něčím viditelným, hmatatelným, třesoucím se. Avšak toto neplatí pro duchovní autoritu. Petr říká, že Hospodin svěřuje duchovní autoritu „tomu, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné.“ (1. Petrův 3:4)

Řecké slovo, které Petr používá pro skromnost znamená mírnost. A slovo použité pro pokoj znamená jistý, nerušený. Petr mluví o srdci, které je vždy pokojné svým místem v Kristu. Takové srdce má opravdovou duchovní autoritu.

Pochopitelně, toto ruší každou světskou filozofii o moci a autoritě. Svět nám říká, „Prosaď se! Využij moc skrze vydírání. Navaž oční kontakt, použij jazyk těla, přinuť druhé mrknout. Postav před sebe své potřeby jako prioritu.“ Vidíme se tento postoj zrcadlit na obálkách současných hudebních alb. Členové kapel se mračí, vyhrožují, „naváží se do tebe“. Myslí si, že jim tato póza zaručuje autoritu. 

Náš postoj jakožto věřících lidí je úplně jiný. Sledujeme moc a autoritu pouze za jedním účelem; abychom přiměli satana bojovat. Chceme být schopni čelit jeho útokům v našich životech, v naší církvi, v našich rodinách. A musíme přiznat, že bez ducha skromnosti a pokoje v našem srdci nemáme žádnou skutečnou moc.

David píše, „ tvoje pravice mě podepírá, tvá mírnost mé síly rozmnožila“ (Žalm 18:36) Fráze „mé síly rozmnožila“ tady znamená „hojně zvětšila můj soucit pro druhé“. David prohlašuje, „Pane, tvá mírnost ke mně zvýšila mou vlastní kapacitu pro slitování.“
Přemýšlej nad tím, co tady David říká. Tento král pochyboval o Boží věrnosti Izraeli. Spáchal cizoložství a poté dokonce zabil muže, aby zakryl svůj hřích. A přesto Bůh Davidovi prokázal neuvěřitelnou milost a odpuštění.

David byl uchvácen tím, jak mírný a milující k němu Hospodin během tohoto hrozného období byl. A teď prohlásil, „Bůh byl tak něžný, když se mnou zacházel. Jak bych mohl být tak tvrdý na někoho, kdo prochází tím, co jsem si zakusil i já? Boží milost vůči mně zvětšila mé srdce, a tak chci teď i já prokázat něžnost druhým – mé manželce, mým dětem, všem.“

úterý 23. června 2015

NAŠE NITRO

V Římanům 7:22 Pavel mluví o našem nitru. Korintské církvi Pavel napsal: „Ačkoli navenek podléháme zkáze, uvnitř se obnovujeme den co den.“ (2. Korintským 4:16). Vskutku existují dvě takové vlastní já v každém z nás. Existuje jak vnější, tak i vnitřní, skrytý člověk. Náš zevnějšek je vždy vystaven ostatním. Ale naše nitro zná jen Bůh. Tento vnitřní člověk se nestaví na odiv. Sídlí tam, kde nikdo jiný nemůže vidět dílo, které v něm probíhá. A Duch svatý na něm neustále pracuje, posiluje a připravuje jej na to, aby získal pravou duchovní autoritu.

Petr objasňuje tuto dualitu v nás na příkladu jisté ženy. Tato žena je navrch pokryta nádherou, má nejposlednější účes a všechny typy šperků, prstenů, náramků, řetízků. Je to žijící, dýchající příklad těla přitahující tělo.

„Vaše krása nespočívá ve vnějších věcech – v okázalých účesech, zlatých špercích a nádherných šatech – ale ve vašem srdci. Ozdobte své nitro nepomíjivou krásou krotkého a pokojného ducha, který je před Bohem velmi vzácný.“ (1. Petr 3:3-4).

Je jasné, že tu Petr mluví o odpadlé církvi. Tato církev je vedena v těle, založená na vnějším vzhledu. Nemá žádnou vnitřní svatost ani žádnou skutečnou autoritu. Je tragické, že mnoho křesťanů je přitahováno právě takovouhle církví. Líbí se jim povrchní bohoslužby, které nemají nic z Boží skutečné slávy.

Prosím, nerozumějte mi špatně: Petr nepožaduje po žádné ženě, aby zahodila svá malovátka. Spíš říká: „Chceš-li se pohybovat v duchovní autoritě, tak se přestaň snažit zapůsobit na jiné tím, jak jednáš nebo vypadáš. Místo toho se zaměř na své nitro. To je jediný způsob, jak získat Kristovu autoritu.“