Petr s Janem se na cestě do chrámu setkali s chromým žebrákem. Když Petr uslyšel jeho prosby o almužny, odpověděl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Skutky 3:6).
Ten žebrák byl okamžitě uzdraven! Byl to zázrak s významným následkem: „Protože se držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu seběhli do sloupoví, kterému se říká Šalomounovo“ (3:11).
Ten uzdravený muž „se držel“ Petra a Jana. To vykresluje představu někoho, kdo se drží jako klíště a pevně je svírá, bez jakéhokoli studu. Bylo to, jako by ten muž říkal: „Boží přítomnost je skutečná! Roky zde sedím a žebrám o pomoc, ale nikdy jsem nezažil něco takového. To zapůsobilo na mou duši více než cokoli jiného!”
Bůh miluje srdce, které se ho drží a které k němu stále volá: “Pane, tvá sláva je příliš velká na to, aby jen prošla kolem. Držím se té naděje, kterou mi dáváš – naděje na uzdravení, na proměnění, na tvou přítomnost v mém životě a v mém okolí.”
„Všichni” se přišli podívat, co se to stalo (3:11). Až Bůh zjeví svou slávu v moci, reakce nebude bezvýznamná. Velikost jeho moci vyžaduje pozornost celého okolí.
Co kdyby se to zázračné uzdravení žebráka stalo v církvi, kde jsem pastorem? Nebyli bychom schopni nakoupit dost židlí, abychom je měli pro ty davy, které by přišly. A to nemluvím pouze o čumilech, kteří milují podívanou. Všichni jsme lační po Božím dotyku ve svých životech. Věřící i nevěřící dnes trpí stejným způsobem a potulují se jako ovce bez pastýře a touží po tom, co je reálné. A tak když se projeví Boží sláva a přinese novost života, přitáhne pozornost všech, nejen několika lidí.
„Všichni se k nim v úžasu seběhli“ (3:11). Když lidé viděli, že byl ten žebrák uzdraven, žasli: „Nic, co známe, se tomu nevyrovná. Jistě je na tomto místě Bůh!“
Dovol mi se tě zeptat: Chceš ve svém životě více z Boha? Chceš, aby jeho sláva přišla do tvého domova, do tvého manželství, do životů tvých dětí a aby proměnila věci tak, že všichni budou v úžasu? A víš, co? - Bůh to chce taky! Chce, abys žasl nad jeho slávou a byl jí proměněn. A chce, aby svět kolem tebe žasl nad tím, jak jeho slavná moc přináší nový život do situací, v nichž vládla prohra.
pondělí, 20. května 2013
pátek, 17. května 2013
NEKONEČNÝ SOUCIT
Milá, 19 letá zdravotní sestra mě zastavila po bohoslužbě. Se slzami v očích, vzlykala žalostné přiznání: „Pane Wilkersone, jsem lesba se cítím tak špinavé a nečistě. Církev kam jsem běžně chodila měpožádala, abych tam již nechodila. Kazatel mi řekl, že nemůže riskovat, že nebudu svádět jiné v jeho sboru. Mám pocit, že sebevražda je moje jediná cesta ven. Žiji v hrozném strachu a odsouzení. Musím se zabít, abych nalezla klid?“
Pořád couvala ode mne, jako by se cítila příliš nečistá v mé přítomnosti. Zeptal jsem se jí, jestli stále miluje Ježíše. "Ach, ano," odpověděla. Každou hodinu kdy jsem vzhůru moje srdce naříká k Němu. Miluji Krista se vším co je ve mně, ale jsem svázána tímto strašným zvykem.
Jak krásné to bylo vidět jak se její tvář rozsvítila, když jsem jí řekl, jak moc Bůh miluje, a to i v jejích bojích. Řekl jsem jí: „Bůh nakreslí čáru tam, kde jste. Každý impuls k Němu se účtuje jako o spravedlnost. Jakýkoliv pohyb zpět přes čáru, pryč od něj, je hřích.“ Pokud se přiblížíme k Němu, on se přiblíží k nám. Udržujte svůj duchovní impuls! Milujte Ježíše, i když ještě nemáte totální vítězství. Přijmout jeho každodenní odpuštění. Žij z jednoho dne na druhý! Buď přesvědčený. Ježíš miluje hříšníky, tak mu musí milovat tebe taky!
Usmála se, úsměv úlevy a řekla: „Pane Wilkersone, jste první kazatel, který mi kdy nabídl paprsek naděje. Hluboko v mém srdci vím, že Mě pořád miluje a že mě vysvobodí z tohoto otroctví. Ale byla jsem tak odsouzována každým. Díky za vaše poselství naděje a lásky.“
Čtenáři tohoto poselství, žiješ pod odsouzením? Už jsi zhřešili proti Hospodinu? Už jsi zarmoutil Ducha svatého ve svém životě? Vedeš prohranou bitvu s přemáhajícím pokušením?
Vše, co musíš udělat, je vyhledat Boží slovo a objevit, Boha milosrdenství, lásky a nekonečné soucitu. David řekl: „Budeš-li, Pane, připomínat viny, kdo, Hospodine, obstojí? Ty jsi však plný odpuštění, aby tě lidé v úctě chovali! “ (Žalm 130, 3-4).
Pořád couvala ode mne, jako by se cítila příliš nečistá v mé přítomnosti. Zeptal jsem se jí, jestli stále miluje Ježíše. "Ach, ano," odpověděla. Každou hodinu kdy jsem vzhůru moje srdce naříká k Němu. Miluji Krista se vším co je ve mně, ale jsem svázána tímto strašným zvykem.
Jak krásné to bylo vidět jak se její tvář rozsvítila, když jsem jí řekl, jak moc Bůh miluje, a to i v jejích bojích. Řekl jsem jí: „Bůh nakreslí čáru tam, kde jste. Každý impuls k Němu se účtuje jako o spravedlnost. Jakýkoliv pohyb zpět přes čáru, pryč od něj, je hřích.“ Pokud se přiblížíme k Němu, on se přiblíží k nám. Udržujte svůj duchovní impuls! Milujte Ježíše, i když ještě nemáte totální vítězství. Přijmout jeho každodenní odpuštění. Žij z jednoho dne na druhý! Buď přesvědčený. Ježíš miluje hříšníky, tak mu musí milovat tebe taky!
Usmála se, úsměv úlevy a řekla: „Pane Wilkersone, jste první kazatel, který mi kdy nabídl paprsek naděje. Hluboko v mém srdci vím, že Mě pořád miluje a že mě vysvobodí z tohoto otroctví. Ale byla jsem tak odsouzována každým. Díky za vaše poselství naděje a lásky.“
Čtenáři tohoto poselství, žiješ pod odsouzením? Už jsi zhřešili proti Hospodinu? Už jsi zarmoutil Ducha svatého ve svém životě? Vedeš prohranou bitvu s přemáhajícím pokušením?
Vše, co musíš udělat, je vyhledat Boží slovo a objevit, Boha milosrdenství, lásky a nekonečné soucitu. David řekl: „Budeš-li, Pane, připomínat viny, kdo, Hospodine, obstojí? Ty jsi však plný odpuštění, aby tě lidé v úctě chovali! “ (Žalm 130, 3-4).
čtvrtek, 16. května 2013
JEHO MILOSRDENSTVÍ
Máme kázat o Hospodinově milosrdenství celému lidstvu. David řekl: „Spravedlnost tvou jsem ve svém srdci neskryl, hovořil jsem o tvé pravdě a tvé spáse. Nezatajil jsem tvé milosrdenství a věrnost velikému shromáždění“ (Žalm 40:11).
Nejenže si David přisvojil toto úžasné poselství, on věděl, že toto poselství nutně potřebuje celé shromáždění a zraněný svět. David byl Bohu vděčný za takovou velikou lásku, protože byl obklopen svými vlastními selháními: „Postihly mě moje nepravosti“ (Žalm 40:13). Nezáleží na tom, jak těžce lidé hřeší, Bůh stále miluje. A proto poslal svého Syna. A o tom bychom měli kázat světu!
Můžeš říci spolu s Davidem: „Nezatajil jsem tvé milosrdenství a věrnost velikému shromáždění“?
Asi jeden z nejvíce citovaných a zpívaných veršů z celého Božího Slova je tento: „Tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem“ (Žalm 63:4). Možná se zeptáš: „Co je myšleno tím, že je jeho milosrdenství lepší než život?“ Život je krátký! Pomine jako tráva, která je zde po dobu jedné sezóny a pak uvadá. A přece jeho milosrdenství trvá navěky. Za miliardu let k nám bude Ježíš stejně laskavý a milující jako nyní. Druzí tě mohou připravit o život, ale nemohou tě připravit o jeho milosrdenství.
Největším hlásáním jeho milosrdenství je radostná chvála. Zastav se a chvíli přemýšlej: Bůh na tebe vůbec není naštvaný. Jestliže opouštíš své hříchy, může ti odpustit a v tu samou chvíli tě obnovit.
Písmo říká, že mezi nás a našeho Pána se nemůže nic dostat: žádný hřích, žádná vina, žádné odsuzující myšlenky. Můžeš říci: „Hospodin žehná mému životu a já se mohu radovat a jeho chválit. Jsem čistý, svobodný, je mi odpuštěno, jsem ospravedlněn, posvěcen, vykoupen!“
Kdybys doopravdy pochopil, jak je k tobě laskavý – jak trpělivý, jak pečující, jak rychle odpouští a žehná – nebyl bys schopen to pojmout. Křičel bys a chválil bys ho, až bys z toho přišel o hlas!
Milovaní, Ježíš přichází – a my jsme připraveni jít. Máme milujícího a laskavého Otce, který o nás pečuje. Zaznamenává každou slzu, kterou jsme kdy prolili.On vidí každou tvou potřebu a zná každou tvou myšlenku – a miluje tě!
Nejenže si David přisvojil toto úžasné poselství, on věděl, že toto poselství nutně potřebuje celé shromáždění a zraněný svět. David byl Bohu vděčný za takovou velikou lásku, protože byl obklopen svými vlastními selháními: „Postihly mě moje nepravosti“ (Žalm 40:13). Nezáleží na tom, jak těžce lidé hřeší, Bůh stále miluje. A proto poslal svého Syna. A o tom bychom měli kázat světu!
Můžeš říci spolu s Davidem: „Nezatajil jsem tvé milosrdenství a věrnost velikému shromáždění“?
Asi jeden z nejvíce citovaných a zpívaných veršů z celého Božího Slova je tento: „Tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem“ (Žalm 63:4). Možná se zeptáš: „Co je myšleno tím, že je jeho milosrdenství lepší než život?“ Život je krátký! Pomine jako tráva, která je zde po dobu jedné sezóny a pak uvadá. A přece jeho milosrdenství trvá navěky. Za miliardu let k nám bude Ježíš stejně laskavý a milující jako nyní. Druzí tě mohou připravit o život, ale nemohou tě připravit o jeho milosrdenství.
Největším hlásáním jeho milosrdenství je radostná chvála. Zastav se a chvíli přemýšlej: Bůh na tebe vůbec není naštvaný. Jestliže opouštíš své hříchy, může ti odpustit a v tu samou chvíli tě obnovit.
Písmo říká, že mezi nás a našeho Pána se nemůže nic dostat: žádný hřích, žádná vina, žádné odsuzující myšlenky. Můžeš říci: „Hospodin žehná mému životu a já se mohu radovat a jeho chválit. Jsem čistý, svobodný, je mi odpuštěno, jsem ospravedlněn, posvěcen, vykoupen!“
Kdybys doopravdy pochopil, jak je k tobě laskavý – jak trpělivý, jak pečující, jak rychle odpouští a žehná – nebyl bys schopen to pojmout. Křičel bys a chválil bys ho, až bys z toho přišel o hlas!
Milovaní, Ježíš přichází – a my jsme připraveni jít. Máme milujícího a laskavého Otce, který o nás pečuje. Zaznamenává každou slzu, kterou jsme kdy prolili.On vidí každou tvou potřebu a zná každou tvou myšlenku – a miluje tě!
středa, 15. května 2013
PÍSEŇ VÍTĚZSTVÍ
Děti Izraele byly v beznadějné situaci!
Před nimi bylo Rudé moře, nalevo a napravo hory; a zezadu se přibližoval Faraon se svými železnými vozy. Zdálo se, že je Boží lid beznadějně v pasti – jako kachny, které sedí a jenom čekají na popravu. A přesto, věřte nebo ne, je Bůh záměrně na toto nebezpečné místo dovedl!
V Izraelském táboře nastala panika. Muži se třásli strachy a ženy s dětmi plakaly, když vytvářely hloučky kolem prarodičů a dalších příbuzných. Náhle se na Mojžíše sesypali rozlícení vůdci rodin a křičeli: „Tohle je jistě konec! Nebylo snad v Egyptě dost hrobů, aby nás pohřbili tam? Musel jsi nás vytáhnout až sem, abychom umřeli tady? Říkali jsme ti v Egyptě, abys nás nechal být. Otročit tam bylo určitě lepší než zemřít v téhle hnusné poušti!“ (viz Exodus 14:10-12)
Rád bych věděl, jestli měl i Mojžíš nahnáno. A přece, když tento Boží muž plakal, zdá se, že mu Pán vynadal: „Proč ke mně úpíš?“ (Exodus 14:15, B21).
Nikdo v Izraeli nemohl vědět, jaké velké vysvobození Bůh způsobí! Náhle vítr rozdělil moře a lidé prošli rozdělenými vlnami po suché zemi. Když se je snažil Faraon se svou mocnou armádou dohnat, vody se začaly znovu vzdouvat a obklopily je a všichni utonuli!
Jaký to musel být pohled! Boží lid se na druhém břehu otočil a uviděl svého mocného nepřítele zničeného, jako by to byli cínoví vojáčci. Potom zazněla v táboře píseň, když znovu zjistili, že je Bůh vysvobodil z nemožné situace! Písmo zaznamenává jejich reakci – a píseň, kterou zpívali:
„Tehdy zpíval Mojžíš se syny Izraele tuto píseň Hospodinu: Zazpívám Hospodinu, slavně se vyvýšil: Koně i s jezdcem smetl do moře! Má síla, má píseň je Hospodin, to on se stal mým spasením. Toto je můj Bůh a já ho chci chválit, Bůh mého otce, chci ho velebit“ (Exodus 15:1-2, B21).
Před nimi bylo Rudé moře, nalevo a napravo hory; a zezadu se přibližoval Faraon se svými železnými vozy. Zdálo se, že je Boží lid beznadějně v pasti – jako kachny, které sedí a jenom čekají na popravu. A přesto, věřte nebo ne, je Bůh záměrně na toto nebezpečné místo dovedl!
V Izraelském táboře nastala panika. Muži se třásli strachy a ženy s dětmi plakaly, když vytvářely hloučky kolem prarodičů a dalších příbuzných. Náhle se na Mojžíše sesypali rozlícení vůdci rodin a křičeli: „Tohle je jistě konec! Nebylo snad v Egyptě dost hrobů, aby nás pohřbili tam? Musel jsi nás vytáhnout až sem, abychom umřeli tady? Říkali jsme ti v Egyptě, abys nás nechal být. Otročit tam bylo určitě lepší než zemřít v téhle hnusné poušti!“ (viz Exodus 14:10-12)
Rád bych věděl, jestli měl i Mojžíš nahnáno. A přece, když tento Boží muž plakal, zdá se, že mu Pán vynadal: „Proč ke mně úpíš?“ (Exodus 14:15, B21).
Nikdo v Izraeli nemohl vědět, jaké velké vysvobození Bůh způsobí! Náhle vítr rozdělil moře a lidé prošli rozdělenými vlnami po suché zemi. Když se je snažil Faraon se svou mocnou armádou dohnat, vody se začaly znovu vzdouvat a obklopily je a všichni utonuli!
Jaký to musel být pohled! Boží lid se na druhém břehu otočil a uviděl svého mocného nepřítele zničeného, jako by to byli cínoví vojáčci. Potom zazněla v táboře píseň, když znovu zjistili, že je Bůh vysvobodil z nemožné situace! Písmo zaznamenává jejich reakci – a píseň, kterou zpívali:
„Tehdy zpíval Mojžíš se syny Izraele tuto píseň Hospodinu: Zazpívám Hospodinu, slavně se vyvýšil: Koně i s jezdcem smetl do moře! Má síla, má píseň je Hospodin, to on se stal mým spasením. Toto je můj Bůh a já ho chci chválit, Bůh mého otce, chci ho velebit“ (Exodus 15:1-2, B21).
úterý, 14. května 2013
MODLÍCÍ SE PAYSON
Dr. Edward Payson, známý jako „modlící se Payson“, byl pastorem v Portlandu v Maine před téměř 200 lety. V roce 1806, jen pár let po Deklaraci nezávislosti, byla Amerika zpustošená těžkou hospodářskou depresí. Bylo to temné období a Dr. Payson zaznamenal tuto tragédii ve svém okolí velice jasně. Napsal:
„Obchod stagnuje, mnozí krachují. Stovky lidí byly vyhozeny z práce a jsou bez prostředků. Bojím se o svou ubohou zemi. Mám strach, že naše hříchy přispěly k soudu nad námi. Někteří z našich skvělých mladých obrácených bratří a sester ztratili vše včetně svých domovů, ale mé srdce těší, že jsou i v tom všem radostní a pokojní. Ostatní, kteří Boha nemají, ztratili rozum, neustále si dělají starosti a zřejmě umírají na zlomená srdce.“
Dr. Payson a jeho sbor přišli o všechno zboží. Dr. Payson sám žil v těchto těžkých časech velice skrovně. V dopise své matce z 28. prosince 1807 napsal:
„Podmínky se zhoršily. Velké množství bohatých obchodníků teď žije v chudobě. Obchody denně krachují. Chudobinec je už plný, ještě je však třeba zaopatřit stovky dalších. Mnozí, kteří byli vychováni v nadbytku, jsou teď závislí na druhých, aby se mohli denně najíst.
Možná se, matko, pro mě budeš trápit a řekneš: „Ubohý Edward!“. Ale nikdy jsi neměla větší důvod těšit se ze mě a volat „Bohatý Edward!“ než nyní. Požehnán buď Bůh, má víra nestojí na tak vratkých základech, aby jimi tyto bouře otřásly. Díky Pánu jsem ve všech těchto problémech klidný, smířený a dokonce šťastný. Neříkám, že necítím bolest – cítím. Všechny mé pozemské naděje jsou zničeny. V těchto podmínkách je nemožné bolest necítit. Dříve jsem si myslel, že vím, že svět je zrádný a jeho požitky jen chvilkové; ale tyto těžké časy mě naučily odvrátit se od lidských věcí a usilovat o věci Boží. Modlím se za to, aby mi Hospodin, ať by pro mě měl jakákoli světská požehnání, raději místo toho dal svou milost.“
Edward Payson zanechal vší snahy běžet závod svého života sám (viz Židům 12,1). Mohl radostně opustit vše, co vlastnil, protože ačkoliv byl v tomto světě, nebyl z něj.
„Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla. A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova“ (2. Korintským 12,9).
„Obchod stagnuje, mnozí krachují. Stovky lidí byly vyhozeny z práce a jsou bez prostředků. Bojím se o svou ubohou zemi. Mám strach, že naše hříchy přispěly k soudu nad námi. Někteří z našich skvělých mladých obrácených bratří a sester ztratili vše včetně svých domovů, ale mé srdce těší, že jsou i v tom všem radostní a pokojní. Ostatní, kteří Boha nemají, ztratili rozum, neustále si dělají starosti a zřejmě umírají na zlomená srdce.“
Dr. Payson a jeho sbor přišli o všechno zboží. Dr. Payson sám žil v těchto těžkých časech velice skrovně. V dopise své matce z 28. prosince 1807 napsal:
„Podmínky se zhoršily. Velké množství bohatých obchodníků teď žije v chudobě. Obchody denně krachují. Chudobinec je už plný, ještě je však třeba zaopatřit stovky dalších. Mnozí, kteří byli vychováni v nadbytku, jsou teď závislí na druhých, aby se mohli denně najíst.
Možná se, matko, pro mě budeš trápit a řekneš: „Ubohý Edward!“. Ale nikdy jsi neměla větší důvod těšit se ze mě a volat „Bohatý Edward!“ než nyní. Požehnán buď Bůh, má víra nestojí na tak vratkých základech, aby jimi tyto bouře otřásly. Díky Pánu jsem ve všech těchto problémech klidný, smířený a dokonce šťastný. Neříkám, že necítím bolest – cítím. Všechny mé pozemské naděje jsou zničeny. V těchto podmínkách je nemožné bolest necítit. Dříve jsem si myslel, že vím, že svět je zrádný a jeho požitky jen chvilkové; ale tyto těžké časy mě naučily odvrátit se od lidských věcí a usilovat o věci Boží. Modlím se za to, aby mi Hospodin, ať by pro mě měl jakákoli světská požehnání, raději místo toho dal svou milost.“
Edward Payson zanechal vší snahy běžet závod svého života sám (viz Židům 12,1). Mohl radostně opustit vše, co vlastnil, protože ačkoliv byl v tomto světě, nebyl z něj.
„Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla. A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova“ (2. Korintským 12,9).
pondělí, 13. května 2013
MAJÍ JEŠTĚ PŘIJÍT VĚTŠÍ VĚCI by Gary Wilkerson
Bůh chce skrze nás činit mocné věci. Chce skrze nás vyjádřit světu svou lásku. A tak jestli lpíme na něčem, co brání Božímu konání – na své tvrdohlavosti, na svém odmítání ve všem Mu důvěřovat – upozorní nás na to.
Někdy po nás Bůh chce, abychom ke svým životům něco přidali, a potom teprve udělá, co bude moct. Může to být něco, co jsme neudělali, a tak chce, abychom se ptali sami sebe: „Jsem pomalý, když mám reagovat na Boží žádost?“
Příklad něčeho podobného nalezneme ve Skutcích, když učedníci přijali nového člena místo Jidáše. V Horní místnosti metali los a vybrali Matiáše. Vypadalo to jako něco malého. Ti samí muži viděli, jak Ježíš činí zázraky, otevírá slepé oči, vymítá démony, dokonce křísí člověka z mrtvých. Viděli, jak přichází na zemi Boží království jako nikdy předtím. A když Kristus vystupoval do nebe, řekl jim neuvěřitelná slova: „Budete činit dokonce větší věci, jakmile vám sešlu svého Ducha. Přijmete jeho moc. Mají přijít ještě větší věci!“ (viz Skutky 1:1-8).
A opravdu, ti samí učedníci šli až za hranice Izraele a Středního Východu, až do Evropy a Indie a Afriky, a kázali národům dobrou zprávu o Kristu, to všechno během jedné generace. Proč pro ně bylo tak důležité připojit k sobě dalšího učedníka? Dělali to z jednoho prostého důvodu: Petr pochopil, že to po nich Bůh chce.
„V té době vstal uprostřed shromáždění učedníků Petr…a řekl: ‚Bratři, muselo se naplnit, co v Písmu Davidovými ústy předpověděl Duch svatý o Jidášovi…patřil mezi nás a měl podíl na této službě‘“ (Skutky 1:15-17, B21). Petr se odvolával na Žalm 109:8 „Jeho pověření ať přijme jiný.“
To je veliká lekce pro dnešní Kristovu církev. Proto nikdy nepřehlížejte ustavičné požadavky srdce, ať jsou jakkoli malé. Bůh ukazuje na tyto věci, aby zjevil, jak na Něho naše srdce reaguje. Mají přijít ještě větší věci!
Někdy po nás Bůh chce, abychom ke svým životům něco přidali, a potom teprve udělá, co bude moct. Může to být něco, co jsme neudělali, a tak chce, abychom se ptali sami sebe: „Jsem pomalý, když mám reagovat na Boží žádost?“
Příklad něčeho podobného nalezneme ve Skutcích, když učedníci přijali nového člena místo Jidáše. V Horní místnosti metali los a vybrali Matiáše. Vypadalo to jako něco malého. Ti samí muži viděli, jak Ježíš činí zázraky, otevírá slepé oči, vymítá démony, dokonce křísí člověka z mrtvých. Viděli, jak přichází na zemi Boží království jako nikdy předtím. A když Kristus vystupoval do nebe, řekl jim neuvěřitelná slova: „Budete činit dokonce větší věci, jakmile vám sešlu svého Ducha. Přijmete jeho moc. Mají přijít ještě větší věci!“ (viz Skutky 1:1-8).
A opravdu, ti samí učedníci šli až za hranice Izraele a Středního Východu, až do Evropy a Indie a Afriky, a kázali národům dobrou zprávu o Kristu, to všechno během jedné generace. Proč pro ně bylo tak důležité připojit k sobě dalšího učedníka? Dělali to z jednoho prostého důvodu: Petr pochopil, že to po nich Bůh chce.
„V té době vstal uprostřed shromáždění učedníků Petr…a řekl: ‚Bratři, muselo se naplnit, co v Písmu Davidovými ústy předpověděl Duch svatý o Jidášovi…patřil mezi nás a měl podíl na této službě‘“ (Skutky 1:15-17, B21). Petr se odvolával na Žalm 109:8 „Jeho pověření ať přijme jiný.“
To je veliká lekce pro dnešní Kristovu církev. Proto nikdy nepřehlížejte ustavičné požadavky srdce, ať jsou jakkoli malé. Bůh ukazuje na tyto věci, aby zjevil, jak na Něho naše srdce reaguje. Mají přijít ještě větší věci!
pátek, 10. května 2013
VYPOŘÁDAT SE S POCHYBNOSTMI
Jestliže se nebudeš vypořádávat se svými pochybnostmi, bude na tobě spočívat duch reptání a stěžování si. Budeš tak žít a tak i zemřeš. Své pochybnosti nemůžeš jednoduše potlačit, musejí být vykořeněny.
Podívej se na Izrael jen tři dny po vysvobození z Egypta. Předtím zpívali, hráli na tamburíny a dosvědčovali moc a sílu mocného Boha, chlubili se jeho vedením a ochranou. Potom přišli do Mary, což znamená „hořké vody.“ To pro ně bylo zkouškou.
Bůh neustále připouští krizové situace, dokud nás něčemu nenaučí. Jestliže se z toho odmítáme poučit, přijde doba, kdy nás ponechá v naší hořkosti a v našem reptání. „Tři dny šli pouští, aniž nalezli vodu. ...Tehdy lid reptal proti Mojžíšovi. ‚Co máme pít?‘ říkali“ (Exodus 15:22,24, B21).
V neděli se Izraelité měli báječně – zpívali, tančili a chválili. Potom přišla středa a byli v těžkostech. Další krize – a hroutili se!
Jak mohl lid tak rychle ztratit své sebevědomí? To proto, že nikdy žádné neměl. Nikdy si nevybudovali pod sebou základy. A tak ve zkoušce selhali. Z předchozí krize se nenaučili vůbec nic a opět propásli příležitost vyzařovat velkolepost svého Boha.
Od toho dne se Izrael nedokázal od Boha nic naučit. Dokonce začali považovat jeho dobrotu za samozřejmost. Neměli co jíst, a tak jim seslal z nebe manu. Zasypal je křepelkami, že se navrstvily za táborem do výšky 1 metru. Ale nebylo slyšet ani slovo díkůvzdání! Místo toho se lid stal hamižným a nadělal si zásoby ze všeho, co od Boha dostal. Izrael se zatvrdil!
Ale jaká je to škoda jít z krize do krize a vůbec se z toho nepoučit. To s sebou přináší prokletí, že na vás spočine duch reptání.
Podívej se na Izrael jen tři dny po vysvobození z Egypta. Předtím zpívali, hráli na tamburíny a dosvědčovali moc a sílu mocného Boha, chlubili se jeho vedením a ochranou. Potom přišli do Mary, což znamená „hořké vody.“ To pro ně bylo zkouškou.
Bůh neustále připouští krizové situace, dokud nás něčemu nenaučí. Jestliže se z toho odmítáme poučit, přijde doba, kdy nás ponechá v naší hořkosti a v našem reptání. „Tři dny šli pouští, aniž nalezli vodu. ...Tehdy lid reptal proti Mojžíšovi. ‚Co máme pít?‘ říkali“ (Exodus 15:22,24, B21).
V neděli se Izraelité měli báječně – zpívali, tančili a chválili. Potom přišla středa a byli v těžkostech. Další krize – a hroutili se!
Jak mohl lid tak rychle ztratit své sebevědomí? To proto, že nikdy žádné neměl. Nikdy si nevybudovali pod sebou základy. A tak ve zkoušce selhali. Z předchozí krize se nenaučili vůbec nic a opět propásli příležitost vyzařovat velkolepost svého Boha.
Od toho dne se Izrael nedokázal od Boha nic naučit. Dokonce začali považovat jeho dobrotu za samozřejmost. Neměli co jíst, a tak jim seslal z nebe manu. Zasypal je křepelkami, že se navrstvily za táborem do výšky 1 metru. Ale nebylo slyšet ani slovo díkůvzdání! Místo toho se lid stal hamižným a nadělal si zásoby ze všeho, co od Boha dostal. Izrael se zatvrdil!
Ale jaká je to škoda jít z krize do krize a vůbec se z toho nepoučit. To s sebou přináší prokletí, že na vás spočine duch reptání.
čtvrtek, 9. května 2013
UZDRAV MOU NEDOVĚRU
„Ať ale žádá ve víře a bez pochybností. Kdo pochybuje, podobá se totiž mořské vlně, větrem bičované a hnané sem a tam. Ať nikdo takový nečeká, že od Pána něco dostane – člověk s dvojakou myslí je totiž ve všem nestálý.“ Jakub 1, 6-7
Svět je plný křesťanů, kteří nespoléhají na Boží Slovo. Myslí si, že je nevinné sedět u stolu v Božím domě a „brblat“ a stěhovat si, protože Bůh to neslyší. Bůh slyší naše reptání!Obviňují Boha, že se nestará, narážejí na to, že nás nechává padnou dolů.
Bůh mě varoval, abych nedal svůj hlas stále se vracejícím otravným pochybnostem a strachům – ne své ženě, svým přátelům, svým milovaným, svým kolegům. Bůh říká, abych vzal tyhle pochyby na kříž a řekl: „Ježíši, uzdrav mou nedověru. Vezmi ji ode mě.“
Izrael strávil 40 let ve zmatku – pomlouvání, stěžování, plni hořkosti a žárlivosti. Jak mizernou existenci vedli zatímco proklamovali, že jsou dětmi Božími, že jsou svatí. Ale to bylo jejich svědectví, nikoli to Boží.
Musíš přijít na místo a do bodu, kde v Něho doufáš. Pokud jsi se tomu naučil teď, příště až přijde krize, budeš zpívat a křičet chválu svému Vysvoboditeli!Oh, vítězství nastane, ale mnohem důležitější bude, že zasadíš smrtelnou ránu všem pochybnostem, strachu a nevěře.
Kde začínáš? Díváním se přímo do zrcadla Božího Slova. Porovnej svoje slova a činy za posledních 30 dní: “Brblal”jsi? Stěžoval sis? Možná odpovíš, “Ano, ale nestěžoval jsem si na Boha!” “Ale ano, stěžoval! Nezáleží na tom kde nebo komu sis stěžoval, všechno to směřuje k Bohu.
Na jakémkoli místě otevřu svou Bibli, tak vidím, “Doufej ve mě a provedu tě. Svěř mi svoje cesty.”Co to požaduje? Jednoduše toto: Zůstaň klidný a uzři Pánovo spasení. Ptáš se, “Ale co když se nic nestane?” Tak právě tohle je reakce pochyb a strachu.
Milovaní, obraťte se k Bohu a řekněte: “Udělal jsem vše, co bylo v mé situaci možné. Vím, že nemohu udělat nic dalšího, abych svůj problém vyřešil. Hodlám v Tebe doufat a čekat na tvé vítězství.”
Nechte Boha, ať vykoná své svědectví světu, svědectví o jeho věrnosti. Milujte ho celým svým srdcem. Dejte mu všechny svoje problémy, všechnu svou víru a své doufání!
Svět je plný křesťanů, kteří nespoléhají na Boží Slovo. Myslí si, že je nevinné sedět u stolu v Božím domě a „brblat“ a stěhovat si, protože Bůh to neslyší. Bůh slyší naše reptání!Obviňují Boha, že se nestará, narážejí na to, že nás nechává padnou dolů.
Bůh mě varoval, abych nedal svůj hlas stále se vracejícím otravným pochybnostem a strachům – ne své ženě, svým přátelům, svým milovaným, svým kolegům. Bůh říká, abych vzal tyhle pochyby na kříž a řekl: „Ježíši, uzdrav mou nedověru. Vezmi ji ode mě.“
Izrael strávil 40 let ve zmatku – pomlouvání, stěžování, plni hořkosti a žárlivosti. Jak mizernou existenci vedli zatímco proklamovali, že jsou dětmi Božími, že jsou svatí. Ale to bylo jejich svědectví, nikoli to Boží.
Musíš přijít na místo a do bodu, kde v Něho doufáš. Pokud jsi se tomu naučil teď, příště až přijde krize, budeš zpívat a křičet chválu svému Vysvoboditeli!Oh, vítězství nastane, ale mnohem důležitější bude, že zasadíš smrtelnou ránu všem pochybnostem, strachu a nevěře.
Kde začínáš? Díváním se přímo do zrcadla Božího Slova. Porovnej svoje slova a činy za posledních 30 dní: “Brblal”jsi? Stěžoval sis? Možná odpovíš, “Ano, ale nestěžoval jsem si na Boha!” “Ale ano, stěžoval! Nezáleží na tom kde nebo komu sis stěžoval, všechno to směřuje k Bohu.
Na jakémkoli místě otevřu svou Bibli, tak vidím, “Doufej ve mě a provedu tě. Svěř mi svoje cesty.”Co to požaduje? Jednoduše toto: Zůstaň klidný a uzři Pánovo spasení. Ptáš se, “Ale co když se nic nestane?” Tak právě tohle je reakce pochyb a strachu.
Milovaní, obraťte se k Bohu a řekněte: “Udělal jsem vše, co bylo v mé situaci možné. Vím, že nemohu udělat nic dalšího, abych svůj problém vyřešil. Hodlám v Tebe doufat a čekat na tvé vítězství.”
Nechte Boha, ať vykoná své svědectví světu, svědectví o jeho věrnosti. Milujte ho celým svým srdcem. Dejte mu všechny svoje problémy, všechnu svou víru a své doufání!
středa, 8. května 2013
PÍSEŇ UPROSTŘED TĚŽKOSTÍ
„Naši věznitelé nás tam žádali, abychom jim prý zpívali; naši tyrani od nás chtěli veselí: "Co kdybyste nám zpívali některou z písní sionských?!"Jak bychom ale byli zpívali Hospodinovu píseň mezi cizinci?” (Žalm 137,3-4)
Boží lid byl na nejtěžím místě v jejich v jejich dějinách a jak jsou odvedeni do zajetí , jejich věznitelé je žádají, aby zpívali. Přesto že v nich není žádný život jen skleslost, zoufalství, a beznaděj.
Zástupy křesťanů jsou ve stejném postavení dnes. Můžeš být chycen ve své situaci a nebo ďábel přichází za tebou se starým pokušením. Jsi na hraně toho vzdát to, myslíš si: „Nezvládnu to.” Navzdory všemu mému pláči a modlidbám, staré pouta mě budou pronásldovat navždy!
Když Izrael padnul do Babylonských pout, jejich věznitelé na ně volali. Zpívejte, hrajte pro nás! Slyšeli jsme vše o vás a co Bůh udělal pro vás. Nyní vemte své tamburíny a přineste své harfy. Hrajte pro nás píseň. Ukažte nám vaší radost v Bohu!
Nevěřím, že tato žádost nebyla jen jako posměšek. Věřím, že to byla taky žalostná prosba. Babylonští bohové je nechali vnitřně prázdné a vysušené. Neměli žádnou naději. Ale oni slyšeli Izraelce zpívat svému Bohu. Bohu, který je viděl skrze meuvěřitelné okolnosti. Oni říkali: „Tito lidé mají Boha, který pro ně může otevřít moře. Jeho oheň sestupuje dolů z nebe a On stojí proti jejich nepřátelům. To musí něco být na tom jejich Bohu!”
Jako celý svět I oni chtěli vidět lidi, kteří vytrvali ve stejných promlémech jako oni, a kteří čelili stejným bitvám jako čelili oni. ale umí i zpívat, křičet a držet své víry v nejtemnějších hodinách! Babyloňané požadovali píseň, protože tam je něco, co v srdci každého člověka, co volá: „Kde na tváři země je něco, co může učinit, že budeš zpíva i když jsi ztratil vše?” Potřebovali svědectví! Je důležité, aby Boží děti, ať jsou kdekoliv kdykoliv, a zpívají písně Sionu: „Bože, já ti věřím, bez ohledu na to, co se děje”
Svět křičí k nám: „Můžete nám ukázat zázrak! Není to rozevírající se Rudé moře, které zapůsobí na nás. Není to vidět slepé, kterým se vrací zrak a chromí kteří jsou uzdraveni. Je to , že se můžete podívat na nejtemnější hodinu vašeho života. Situace která je z lidského pohledu naprosto beznadějná a přesto úsměv s radostí na tváři, zpívat Bohu chvály. to je zázrak, který chceme vidět. ”
Boží lid byl na nejtěžím místě v jejich v jejich dějinách a jak jsou odvedeni do zajetí , jejich věznitelé je žádají, aby zpívali. Přesto že v nich není žádný život jen skleslost, zoufalství, a beznaděj.
Zástupy křesťanů jsou ve stejném postavení dnes. Můžeš být chycen ve své situaci a nebo ďábel přichází za tebou se starým pokušením. Jsi na hraně toho vzdát to, myslíš si: „Nezvládnu to.” Navzdory všemu mému pláči a modlidbám, staré pouta mě budou pronásldovat navždy!
Když Izrael padnul do Babylonských pout, jejich věznitelé na ně volali. Zpívejte, hrajte pro nás! Slyšeli jsme vše o vás a co Bůh udělal pro vás. Nyní vemte své tamburíny a přineste své harfy. Hrajte pro nás píseň. Ukažte nám vaší radost v Bohu!
Nevěřím, že tato žádost nebyla jen jako posměšek. Věřím, že to byla taky žalostná prosba. Babylonští bohové je nechali vnitřně prázdné a vysušené. Neměli žádnou naději. Ale oni slyšeli Izraelce zpívat svému Bohu. Bohu, který je viděl skrze meuvěřitelné okolnosti. Oni říkali: „Tito lidé mají Boha, který pro ně může otevřít moře. Jeho oheň sestupuje dolů z nebe a On stojí proti jejich nepřátelům. To musí něco být na tom jejich Bohu!”
Jako celý svět I oni chtěli vidět lidi, kteří vytrvali ve stejných promlémech jako oni, a kteří čelili stejným bitvám jako čelili oni. ale umí i zpívat, křičet a držet své víry v nejtemnějších hodinách! Babyloňané požadovali píseň, protože tam je něco, co v srdci každého člověka, co volá: „Kde na tváři země je něco, co může učinit, že budeš zpíva i když jsi ztratil vše?” Potřebovali svědectví! Je důležité, aby Boží děti, ať jsou kdekoliv kdykoliv, a zpívají písně Sionu: „Bože, já ti věřím, bez ohledu na to, co se děje”
Svět křičí k nám: „Můžete nám ukázat zázrak! Není to rozevírající se Rudé moře, které zapůsobí na nás. Není to vidět slepé, kterým se vrací zrak a chromí kteří jsou uzdraveni. Je to , že se můžete podívat na nejtemnější hodinu vašeho života. Situace která je z lidského pohledu naprosto beznadějná a přesto úsměv s radostí na tváři, zpívat Bohu chvály. to je zázrak, který chceme vidět. ”
úterý, 7. května 2013
SLUŽEBNICTVÍ
Pýcha je zapuzena myšlenkou služebnictví. Dnes chce být každý čímkoliv kromě služebníka. Jedna oblíbená dětská hra v Americe nese název „Přemožitelé vesmíru“ (Masters of Universe). Je to ale i stávající teologie mnoha křesťanů. Citujeme Písmo: „ A tak už díky Bohu nejsi otrok, ale syn, a když syn, pak také dědic.“ (Galatským 4:7). Co tu Pavel doopravdy říká je, že syn, který byl správně vychováván, ví, že je právoplatným královským synem se všemi právy, ale svého otce miluje natolik, že si vybral roli služebníka. Pavel o sobě také napsal, že je „služebníkem Ježíše Krista“ (Římanům 1:1) a Jakub sám sebe nazval „služebníkem Boha a Pána Ježíše Krista.“ (Jakub 1:1).
Služebník nemá svou vlastní vůli, slovo jeho mistra je jeho vůlí. Kříž představuje smrt všech mých vlastních plánů, všech vlastních myšlenek, tužeb, nadějí a snů. Ale ze všeho nejvíc to znamená zemřít sám sobě, své vlastní vůli. To je pravá pokora. „Ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži!“ (Filipským 2:8). Svým učedníkům řekl: „Můj pokrm (životní naplnění) je konat vůli Toho, který mě poslal.“ (Jan 4:34). Jinými slovy: „Odmítám vzít věci do svých vlastních rukou. Vždy čekám na pokyn od svého Otce!“
Jan napsal: „… vždyť jsme na tomto světě takoví, jako je on.“ (1. Jan 4:17). Každý opravdový křesťan by měl být schopen říct: „Skutečně chci činit Jeho dokonalou vůli.“ Ale právě tady děláme chybu – nastavíme své srdce pro něco, co chceme, co vypadá dobře nebo zní logicky, ale nejedná se o Boží vůli. Postíme se, modlíme a přimlouváme za to! Proléváme řeky slz! Dožadujeme se toho! Citujeme Písmo! Přemlouváme ostatní, aby s námi souhlasili! Jedna z největších pastí na křesťany je dobrá myšlenka, která není Božím přáním, dobrá strategie, která nepochází od Boha, dobře vymyšlený plán, který není Jeho. Dokáže tvá touha přežít kříž? Dokážeš se toho vzdát a zemřít tomu? Měli byste být schopni upřímně říct: „Pane, možná to není ďábel, kdo mě zastavuje, ale Ty! Pokud to není Tvá vůle, mohlo by mě to zničit. Odevzdávám to na kříž! Udělej to Tvým způsobem, Pane.“
Služebník nemá svou vlastní vůli, slovo jeho mistra je jeho vůlí. Kříž představuje smrt všech mých vlastních plánů, všech vlastních myšlenek, tužeb, nadějí a snů. Ale ze všeho nejvíc to znamená zemřít sám sobě, své vlastní vůli. To je pravá pokora. „Ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži!“ (Filipským 2:8). Svým učedníkům řekl: „Můj pokrm (životní naplnění) je konat vůli Toho, který mě poslal.“ (Jan 4:34). Jinými slovy: „Odmítám vzít věci do svých vlastních rukou. Vždy čekám na pokyn od svého Otce!“
Jan napsal: „… vždyť jsme na tomto světě takoví, jako je on.“ (1. Jan 4:17). Každý opravdový křesťan by měl být schopen říct: „Skutečně chci činit Jeho dokonalou vůli.“ Ale právě tady děláme chybu – nastavíme své srdce pro něco, co chceme, co vypadá dobře nebo zní logicky, ale nejedná se o Boží vůli. Postíme se, modlíme a přimlouváme za to! Proléváme řeky slz! Dožadujeme se toho! Citujeme Písmo! Přemlouváme ostatní, aby s námi souhlasili! Jedna z největších pastí na křesťany je dobrá myšlenka, která není Božím přáním, dobrá strategie, která nepochází od Boha, dobře vymyšlený plán, který není Jeho. Dokáže tvá touha přežít kříž? Dokážeš se toho vzdát a zemřít tomu? Měli byste být schopni upřímně říct: „Pane, možná to není ďábel, kdo mě zastavuje, ale Ty! Pokud to není Tvá vůle, mohlo by mě to zničit. Odevzdávám to na kříž! Udělej to Tvým způsobem, Pane.“
pondělí, 6. května 2013
PEVNÁ VÍRA by Gary Wilkerson
„Zapomněl jsem udělat něco, o co mě Pán požádal? Nechci, aby v mém životě cokoli bránilo tomu, co chce Bůh udělat.“
Pán lidi vždy přivádí k tomuto bodu. Proč? Protože předtím, než může uskutečnit ty nejlepší věci, musí v nás udělat něco hlubokého. Chce nám dát své vítězství, ale chce také naši naprostou oddanost.
Prvních šest kapitol knihy Jozue popisuje nádherné věci, které Hospodin ve svém lidu učinil během několika let. Izrael byl právě osvobozen ze 400 let dlouhého otroctví. Skončilo 40 let putování pouští. A po tom všem jim Bůh požehnal. Teď stáli na hranicích Kanaánu, zemi oplývající mlékem a medem, jak jim Hospodin zaslíbil již před lety. Překročili tedy hranice – a co se stalo? Jozue se okamžitě obrátil na mladou generaci mužů a oddělil je pro Boha. Písmo používá slovo „obřezat“ k popisu jejich přípravy, ale hlubší význam je: „Připravili se.“
Proč to Jozue udělal? Když překročili hranice země, ocitli se tváří v tvář mohutným, neprolomitelným hradbám Jericha. Zvládnout tohoto nepřítele by bylo pro Izraelce nemožné. Hospodin jim však říkal: „V posledních letech jsem vám žehnal. Zakoušeli jste mé neuvěřitelné bohatství. Ale vaše práce ještě není hotova.“
Jak se Izraelci na tuto bitvu připravovali? Nenaostřili si meče, nenaleštili si brnění. Místo toho se příprava odehrála v jejich srdci. Bůh jim nařídil obcházet město za zpěvu písní, modlení a čekání na Něho. Nakonec měli pozvednout polnice a jednou zatroubit. Během okamžiku se ty silné hradby začaly hroutit!
Jozua se svými muži pak vykonali mocné činy, porazili své nepřátele, získali velké území a zakusili vítězství jako nikdy předtím. Jozue vlastně udělal něco, co neudělal ani Mojžíš – porazil třicet jedna králů. To byl desetinásobek počtu králů, které přemohl Mojžíš. Věřím, že toto je obrázek toho, co chce Pán udělat v našich životech. Chce přinést desetinásobný růst a vylít úžasným způsobem svého Svatého Ducha. A chce, abychom uvěřili, že toto všechno chce učinit. Zkrátka chce, abychom měli pevnou, neochvějnou víru.
Pán lidi vždy přivádí k tomuto bodu. Proč? Protože předtím, než může uskutečnit ty nejlepší věci, musí v nás udělat něco hlubokého. Chce nám dát své vítězství, ale chce také naši naprostou oddanost.
Prvních šest kapitol knihy Jozue popisuje nádherné věci, které Hospodin ve svém lidu učinil během několika let. Izrael byl právě osvobozen ze 400 let dlouhého otroctví. Skončilo 40 let putování pouští. A po tom všem jim Bůh požehnal. Teď stáli na hranicích Kanaánu, zemi oplývající mlékem a medem, jak jim Hospodin zaslíbil již před lety. Překročili tedy hranice – a co se stalo? Jozue se okamžitě obrátil na mladou generaci mužů a oddělil je pro Boha. Písmo používá slovo „obřezat“ k popisu jejich přípravy, ale hlubší význam je: „Připravili se.“
Proč to Jozue udělal? Když překročili hranice země, ocitli se tváří v tvář mohutným, neprolomitelným hradbám Jericha. Zvládnout tohoto nepřítele by bylo pro Izraelce nemožné. Hospodin jim však říkal: „V posledních letech jsem vám žehnal. Zakoušeli jste mé neuvěřitelné bohatství. Ale vaše práce ještě není hotova.“
Jak se Izraelci na tuto bitvu připravovali? Nenaostřili si meče, nenaleštili si brnění. Místo toho se příprava odehrála v jejich srdci. Bůh jim nařídil obcházet město za zpěvu písní, modlení a čekání na Něho. Nakonec měli pozvednout polnice a jednou zatroubit. Během okamžiku se ty silné hradby začaly hroutit!
Jozua se svými muži pak vykonali mocné činy, porazili své nepřátele, získali velké území a zakusili vítězství jako nikdy předtím. Jozue vlastně udělal něco, co neudělal ani Mojžíš – porazil třicet jedna králů. To byl desetinásobek počtu králů, které přemohl Mojžíš. Věřím, že toto je obrázek toho, co chce Pán udělat v našich životech. Chce přinést desetinásobný růst a vylít úžasným způsobem svého Svatého Ducha. A chce, abychom uvěřili, že toto všechno chce učinit. Zkrátka chce, abychom měli pevnou, neochvějnou víru.
pátek, 3. května 2013
NEHROZIL
S Kristovým utrpením je spojená úžasná pravda: „Když mu spílali, neodpovídal spíláním; když trpěl, nehrozil“ (1 Petr 2:23).
Jaké je to fantastické prohlášení: „Když trpěl, nehrozil.“ Ani jednou se nebránil těm, kdo ho týrali. Ani jednoho z nich nepotrestal, ani nikomu neoplácel.
Jak se to nepodobá nám! Hrozíme, když se utrpení stávají nesnesitelnými; obhajujeme se; neustále hájíme svá práva a svou pověst. A nejhorší ze všeho je, že hrozíme Bohu. To je velmi ošemetná věc a většina z nás si na ni nedává pozor. Když nejsou naše modlitby vyslyšeny – když do našich životů vtrhnou potíže a pohromy – když se zdá, že nás Pán nechává na holičkách a že jsme ponecháni opuštění a v bolestech – odvracíme se od Boha. Polevujeme v modlitbách a ve čtení Bible. Stále Boha milujeme, ale naše horlivost se vytrácí. Začínáme to flákat a naše víra se stává nevýraznou a nečinnou. Všechny tyto reakce jsou hrozbami vůči Hospodinu.
Pokaždé, když polevujeme v hledání Pána celým svým srdcem, hrozíme mu. Je to sotva patrný způsob, jak říci: „Pane, udělal jsem, co jsem mohl, a ty jsi mě nechal ve štychu.“
Hospodin má nekonečnou trpělivost s těmi z nás, kdo jsou zraněni. S láskou čeká, dokud se neobrátíme k jeho laskavé péči. Ale může se nám stát způsobem života, že hrozíme vůči Boží věrnosti, když se odmítáme probudit a obnovit svou víru a naději v něho. Někteří jsou natolik zklamaní, že podléhají svým chtíčům a vášním. Oddávají se svým touhám, protože se jejich boj zdá být beznadějný. Je to jejich způsob, jak říci: „Jakou to má cenu? Volám k Bohu, aby mi pomohl, aby mne zachránil, ale pomoc nepřichází. Stále se s tím potýkám, po všech svých slzách a modlitbách.“
A konečně dojde na toto: „Mám právo to udělat – protože jsem tak silně zraněn.“ To je hrozba Bohu, cesta, kdy k němu ani nejdeme, aby vyslyšel naši modlitbu.
Milovaní, existuje naděje! Hospodin zástupů je s námi! On samotný je naším vlastníkem. Nenechá své děti uklouznout či padnout. Drží nás ve své ruce.
Dělejme to samé, co dělal Kristus. „Vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě“ (1 Petr 2:23). Vložte svůj život zcela do jeho rukou. Přestaňte se svými zápasy a s pokusy dosáhnout něčeho svou vlastní silou a vložte své tělo i svou duši do rukou Hospodina zástupů!
Jaké je to fantastické prohlášení: „Když trpěl, nehrozil.“ Ani jednou se nebránil těm, kdo ho týrali. Ani jednoho z nich nepotrestal, ani nikomu neoplácel.
Jak se to nepodobá nám! Hrozíme, když se utrpení stávají nesnesitelnými; obhajujeme se; neustále hájíme svá práva a svou pověst. A nejhorší ze všeho je, že hrozíme Bohu. To je velmi ošemetná věc a většina z nás si na ni nedává pozor. Když nejsou naše modlitby vyslyšeny – když do našich životů vtrhnou potíže a pohromy – když se zdá, že nás Pán nechává na holičkách a že jsme ponecháni opuštění a v bolestech – odvracíme se od Boha. Polevujeme v modlitbách a ve čtení Bible. Stále Boha milujeme, ale naše horlivost se vytrácí. Začínáme to flákat a naše víra se stává nevýraznou a nečinnou. Všechny tyto reakce jsou hrozbami vůči Hospodinu.
Pokaždé, když polevujeme v hledání Pána celým svým srdcem, hrozíme mu. Je to sotva patrný způsob, jak říci: „Pane, udělal jsem, co jsem mohl, a ty jsi mě nechal ve štychu.“
Hospodin má nekonečnou trpělivost s těmi z nás, kdo jsou zraněni. S láskou čeká, dokud se neobrátíme k jeho laskavé péči. Ale může se nám stát způsobem života, že hrozíme vůči Boží věrnosti, když se odmítáme probudit a obnovit svou víru a naději v něho. Někteří jsou natolik zklamaní, že podléhají svým chtíčům a vášním. Oddávají se svým touhám, protože se jejich boj zdá být beznadějný. Je to jejich způsob, jak říci: „Jakou to má cenu? Volám k Bohu, aby mi pomohl, aby mne zachránil, ale pomoc nepřichází. Stále se s tím potýkám, po všech svých slzách a modlitbách.“
A konečně dojde na toto: „Mám právo to udělat – protože jsem tak silně zraněn.“ To je hrozba Bohu, cesta, kdy k němu ani nejdeme, aby vyslyšel naši modlitbu.
Milovaní, existuje naděje! Hospodin zástupů je s námi! On samotný je naším vlastníkem. Nenechá své děti uklouznout či padnout. Drží nás ve své ruce.
Dělejme to samé, co dělal Kristus. „Vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě“ (1 Petr 2:23). Vložte svůj život zcela do jeho rukou. Přestaňte se svými zápasy a s pokusy dosáhnout něčeho svou vlastní silou a vložte své tělo i svou duši do rukou Hospodina zástupů!
čtvrtek, 2. května 2013
BŮH SI STÁLE VYBÍRÁ TY SLABÉ
Bůh ale vyvolil bláznivé tohoto světa, aby zahanbil moudré. Bůh vyvolil slabé tohoto světa, aby zahanbil silné. (1. Korintským 1,27)
Bůh stále vybírá ty slabé, aby poukázal na Svou sílu. Smutnili jste někdy nad svojí slabostí? Cítili jste se nedůležití, slabí a bezcenní pro Boha? Dívali jste se někdy na sebe v porovnání s druhými, kteří se zdají tak silnými, tak skvělými a přemýšleli jste o sobě v porovnání s nimi, že jste příliš hříšní, příliš neschopní k tomu, aby si vás Bůh použil? Bůh nehledá duchovní obry, ale spíše běžné svaté s vírou jako děti, kteří ztratili veškerou důvěru v tělo.
Bůh zahanbil silné a moudré tím, že pomazal za své nástroje ty, kteří se považují za slabé a hloupé. Pán míjí ty kteří tíhnou k tělu, kteří věří ve své nadaní, svou moudrost, zázemí, či rodinou reputaci. Místo toho On pozvedne ty kteří mají zlomené srdce, slábé a znavené. On vylije na ně ducha chvály a křest lásky. Ukáže jim svou velikost, svou věrnost, své smlouvy a oni se stanou silnými v Pánu a Jeho moci.
Je tam duch v tobě, který tě vyzývá k novým a vyšším místům v Pánu? Je tam oheň pro Boha zažehnutý v tvém nitru? Cítíš se tažen do obnovené víry a důvěry v Boha? Buď vděčný! To je výzva Ježíše Krista Pána!
Jeho zaslíbení jsou obrovská a vzácná. „Jak veliká je tvá dobrota, kterou jsi zachoval těm, kdo tě ctí! Dokázals ji těm, kdo v tebe doufají, všem lidem na odiv! Skrýváš je v úkrytu svojí tváře před lidskou hrubostí, chováš je v bezpečí svého stanu před hádavými jazyky.” (Žalm 31,20-21)
Ale jak je psáno: "Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku nikdy ani na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo jej milují." Nám to však Bůh zjevil skrze Ducha, neboť Duch zkoumá všechny věci, i Boží hlubiny. (1. Korintkým 2,9-10)
Bůh stále vybírá ty slabé, aby poukázal na Svou sílu. Smutnili jste někdy nad svojí slabostí? Cítili jste se nedůležití, slabí a bezcenní pro Boha? Dívali jste se někdy na sebe v porovnání s druhými, kteří se zdají tak silnými, tak skvělými a přemýšleli jste o sobě v porovnání s nimi, že jste příliš hříšní, příliš neschopní k tomu, aby si vás Bůh použil? Bůh nehledá duchovní obry, ale spíše běžné svaté s vírou jako děti, kteří ztratili veškerou důvěru v tělo.
Bůh zahanbil silné a moudré tím, že pomazal za své nástroje ty, kteří se považují za slabé a hloupé. Pán míjí ty kteří tíhnou k tělu, kteří věří ve své nadaní, svou moudrost, zázemí, či rodinou reputaci. Místo toho On pozvedne ty kteří mají zlomené srdce, slábé a znavené. On vylije na ně ducha chvály a křest lásky. Ukáže jim svou velikost, svou věrnost, své smlouvy a oni se stanou silnými v Pánu a Jeho moci.
Je tam duch v tobě, který tě vyzývá k novým a vyšším místům v Pánu? Je tam oheň pro Boha zažehnutý v tvém nitru? Cítíš se tažen do obnovené víry a důvěry v Boha? Buď vděčný! To je výzva Ježíše Krista Pána!
Jeho zaslíbení jsou obrovská a vzácná. „Jak veliká je tvá dobrota, kterou jsi zachoval těm, kdo tě ctí! Dokázals ji těm, kdo v tebe doufají, všem lidem na odiv! Skrýváš je v úkrytu svojí tváře před lidskou hrubostí, chováš je v bezpečí svého stanu před hádavými jazyky.” (Žalm 31,20-21)
Ale jak je psáno: "Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku nikdy ani na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo jej milují." Nám to však Bůh zjevil skrze Ducha, neboť Duch zkoumá všechny věci, i Boží hlubiny. (1. Korintkým 2,9-10)
středa, 1. května 2013
KDO JE NA BOŽÍ STRANĚ?
„Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zvolal: „Kdo je Hospodinův, ke mně!“ Seběhli se k němu všichni Léviovci“ (2. Mojžíšova 32,26).
Jak mohl Hospodin potlačit v Izraeli korupci? Koho by si vyvolil za své nástroje v čase zla? Mohli by sestoupit andělé a vykonat spravedlivý soud? Áron a jeho synové už byli zkažení, jak by tedy mohl Bůh pozvednout někoho, kdo by zazářil jako Jeho svatí vojáci?
Ze všech lidí si vyvolil syny Léviho – toho vraha, který spolu se svým bratrem Šimeím zostudil Jákobovu rodinu před pohany. Šimeon a Lévi si vzali meče a zabili Šekama za to, že znásilnil jejich sestru Dínu. Zavraždili také jeho otce Chamóra a potom sebrali jejich ovce, skot a osly, jejich bohatství, ženy i děti.
Je to jedinečná Boží milost – vybrat si ty nejméně hodné, nejslabší ze všech – aby byli Jeho nástroji: „Seběhli se k němu všichni Léviovci…Léviovci vykonali, co jim Mojžíš rozkázal“ (2. Mojžíšova 32,26.28).
Možná v nich bylo skryto něco hlubokého, že si řekli: „Nezklameme Boha, jako to udělal náš otec! Nepotupíme jméno našeho Boha, nýbrž vystoupíme a postavíme se na Jeho stranu!“
Mojžíš jim slíbil: „Ujměte se dnes svého úřadu pro Hospodina každý, kdo povstal proti svému synovi či bratru, aby vám dnes dal požehnání“ (2. Mojžíšova 32.29). A Bůh je odměnil polokněžským stavem, když Lévijce dal do služby ve Svém domě.
Být na Boží straně znamená odložit všechen strach a pochyby. Znamená to stát věrně před Pánem a Jeho Slovem nehledě na to, co dělají všichni ostatní; nehledě na to, jak moc naši přátelé ztratí víru; nehledě na to, jak světští jsou naši nejbližší. Musíme vystoupit a prohlásit: „Jsem na Boží straně! Vystoupím proti všem útokům na majestát a věrnost našeho Boha!“
Jak mohl Hospodin potlačit v Izraeli korupci? Koho by si vyvolil za své nástroje v čase zla? Mohli by sestoupit andělé a vykonat spravedlivý soud? Áron a jeho synové už byli zkažení, jak by tedy mohl Bůh pozvednout někoho, kdo by zazářil jako Jeho svatí vojáci?
Ze všech lidí si vyvolil syny Léviho – toho vraha, který spolu se svým bratrem Šimeím zostudil Jákobovu rodinu před pohany. Šimeon a Lévi si vzali meče a zabili Šekama za to, že znásilnil jejich sestru Dínu. Zavraždili také jeho otce Chamóra a potom sebrali jejich ovce, skot a osly, jejich bohatství, ženy i děti.
Je to jedinečná Boží milost – vybrat si ty nejméně hodné, nejslabší ze všech – aby byli Jeho nástroji: „Seběhli se k němu všichni Léviovci…Léviovci vykonali, co jim Mojžíš rozkázal“ (2. Mojžíšova 32,26.28).
Možná v nich bylo skryto něco hlubokého, že si řekli: „Nezklameme Boha, jako to udělal náš otec! Nepotupíme jméno našeho Boha, nýbrž vystoupíme a postavíme se na Jeho stranu!“
Mojžíš jim slíbil: „Ujměte se dnes svého úřadu pro Hospodina každý, kdo povstal proti svému synovi či bratru, aby vám dnes dal požehnání“ (2. Mojžíšova 32.29). A Bůh je odměnil polokněžským stavem, když Lévijce dal do služby ve Svém domě.
Být na Boží straně znamená odložit všechen strach a pochyby. Znamená to stát věrně před Pánem a Jeho Slovem nehledě na to, co dělají všichni ostatní; nehledě na to, jak moc naši přátelé ztratí víru; nehledě na to, jak světští jsou naši nejbližší. Musíme vystoupit a prohlásit: „Jsem na Boží straně! Vystoupím proti všem útokům na majestát a věrnost našeho Boha!“
úterý, 30. dubna 2013
NAZÍ KŘESŤANÉ
„Mojžíš viděl, jak si lid bezuzdně počíná, to Áron jej nechal počínat si bezuzdně ke škodlibosti jejich protivníků.“ (2 Mojžíšova 32:25)
To hebrejské slovo nahý tady použité je para, to znamená „ uvolnit se, vystavit se, vzdát se zdrženlivosti.“ Také to znamená: „Nový začátek“.
Izraelci si říkali: „Věci se nedějí tak jak by měli. Jsme unaveni z této bitvy, jsme unaveni z čekání na Boha. A teď si jdeme konečně užít sami. Pryč s tím starým. Chceme novou svobodu, nový začátek – a chceme to teď hned!“
Nahota v Bibli má také něco společného s tím, že v boji nemáme štít. Každý člověk, který neměl štít byl považovaný za nahého. Tito Izraelci byli doslova nazí – svlečení tancovali před zlatím teletem až odložili i jejich zbroj.
Umíte si představit jejich nepřátele? Amálekovci, jak se dívají z okolních hor na tuto divokou scénu? Amálekovci se jednou třásli před každým pohledem Izraele. Bůh jim do srdcí dal hrůzu před svým lidem, ale teď viděli Izrael si svlíkat zbroj a sundávat si oblečení. Amalekovci se jim posmívali: Podívejte se! Oni jsou stejní jako my. Jejich Bůh nemá žádnou moc. Oni mu nedůvěřují. Vidíte? Odkládají všechny své přísné způsoby. Chtějí chtíč, zábavu a žívat si jako zbytek z nás. Jaká svatost! Jaké pokrytectví!
V tomto jednom skutku nahoty, Izrael znevážil jejich Boha. Udělali z jejich Pána Boha bez srdce, krutého, bezcitného a bezmocného. Pošpinili Jeho čest, Jeho majestát, Jeho všemohoucnost. Nebyli už tím příkladem pro svět.
To je přesně co děláme my, když svlékneme plášť víry a vzdáme se té důvěry v Boha. Také bez té dětinské důvěry v Boha, křesťan stojí nahý před tímto světem, vystavený všem pochybnostem, obavám a nedůvěře!
To hebrejské slovo nahý tady použité je para, to znamená „ uvolnit se, vystavit se, vzdát se zdrženlivosti.“ Také to znamená: „Nový začátek“.
Izraelci si říkali: „Věci se nedějí tak jak by měli. Jsme unaveni z této bitvy, jsme unaveni z čekání na Boha. A teď si jdeme konečně užít sami. Pryč s tím starým. Chceme novou svobodu, nový začátek – a chceme to teď hned!“
Nahota v Bibli má také něco společného s tím, že v boji nemáme štít. Každý člověk, který neměl štít byl považovaný za nahého. Tito Izraelci byli doslova nazí – svlečení tancovali před zlatím teletem až odložili i jejich zbroj.
Umíte si představit jejich nepřátele? Amálekovci, jak se dívají z okolních hor na tuto divokou scénu? Amálekovci se jednou třásli před každým pohledem Izraele. Bůh jim do srdcí dal hrůzu před svým lidem, ale teď viděli Izrael si svlíkat zbroj a sundávat si oblečení. Amalekovci se jim posmívali: Podívejte se! Oni jsou stejní jako my. Jejich Bůh nemá žádnou moc. Oni mu nedůvěřují. Vidíte? Odkládají všechny své přísné způsoby. Chtějí chtíč, zábavu a žívat si jako zbytek z nás. Jaká svatost! Jaké pokrytectví!
V tomto jednom skutku nahoty, Izrael znevážil jejich Boha. Udělali z jejich Pána Boha bez srdce, krutého, bezcitného a bezmocného. Pošpinili Jeho čest, Jeho majestát, Jeho všemohoucnost. Nebyli už tím příkladem pro svět.
To je přesně co děláme my, když svlékneme plášť víry a vzdáme se té důvěry v Boha. Také bez té dětinské důvěry v Boha, křesťan stojí nahý před tímto světem, vystavený všem pochybnostem, obavám a nedůvěře!
pondělí, 29. dubna 2013
BLÁZNIVÁ VÍRA by Gary Wilkerson
Cítíš, že se Bůh chystá uvolnit ve tvém životě něco ohromného? Možná, že mluví ke tvému srdci: „Připravil jsem pro tebe něco zvláštního. Brzy se mnou začneš chodit tak, jak jsi to nikdy předtím nepoznal.“ Možná, že je tvůj život už Bohem velmi požehnaný. A teď Duch svatý říká, že jeho dlouho zamýšlené zaslíbení se brzy zcela uskuteční – a tebe to udiví. Pokud jsem právě popsal tvůj život, můžu ti říci s autoritou Písma: Připrav se prozkoumat své srdce.
Tato další část je o tom, co nazývám prožívání „bláznivé víry.“ Bláznivá víra věří bez ohledu na to, jak dobré jsou okolnosti, že to nejlepší ještě přijde. Je to víra, která říká: „Nakolik sníme a děláme velké věci pro Boží království, jeho vize je vždycky předčí.“ To, co Hospodin dělá po dobu krátké existence církve, kde jsem pastorem, předčilo má nejbujnější očekávání. Nemine jediný týden, aby někdo neodevzdal svůj život Ježíši. Kdykoli rozdáváme jídlo chudým, mnozí příjemci se ptají: „Proč to děláte?“ Odpovídáme: „To Ježíš,“ a oni mu odevzdají své životy.
To všechno se děje zázračně. Za tři roky se naše církev o nedělích rozrostla ze tří manželských párů na téměř 1 500 lidí. Noví věřící rychle dorůstají do věrných učedníků a jejich poznání o Bohu roste.
Bůh nejenže předčí naše očekávání, on nám ukazuje, jaká jsou jeho očekávání, a to je úžasné. Jenom v naší oblasti je ještě čtvrt milionu lidí, kteří neznají Krista, a loni nás Pán přiměl, abychom založili dvě nové církve.
Toto je ze všeho nejbláznivější část: „Věřím, že přijdou ještě velkolepější věci. Jsem přesvědčen, že Bůh zjeví sám sebe mocněji – nejen ve spasených, ale v aktivní pomoci, v pomoci chudým, v dopadu na město.
Zní to neuvěřitelně, že? Ovšem, že je to neuvěřitelné. Ale teď přichází na řadu ta těžká část. Totiž, že Bůh žádá svůj lid, aby prozkoumal svá srdce.
Uvědomujeme si, že naše spravedlnost je jako špinavé hadry, že potřebujeme jeho milost. Ale ve skutečnosti jenom když jsme připravení na okraji Božího nejvelkolepějšího díla v našich životech, tehdy nás žádá, abychom přemýšleli o těchto otázkách: „Je v mém srdci něco, co se Pánu nelíbí? Zanedbal jsem něco, o co mě žádal?“ Nechci, aby něco v mém životě brzdilo Boží dílo!
Tato další část je o tom, co nazývám prožívání „bláznivé víry.“ Bláznivá víra věří bez ohledu na to, jak dobré jsou okolnosti, že to nejlepší ještě přijde. Je to víra, která říká: „Nakolik sníme a děláme velké věci pro Boží království, jeho vize je vždycky předčí.“ To, co Hospodin dělá po dobu krátké existence církve, kde jsem pastorem, předčilo má nejbujnější očekávání. Nemine jediný týden, aby někdo neodevzdal svůj život Ježíši. Kdykoli rozdáváme jídlo chudým, mnozí příjemci se ptají: „Proč to děláte?“ Odpovídáme: „To Ježíš,“ a oni mu odevzdají své životy.
To všechno se děje zázračně. Za tři roky se naše církev o nedělích rozrostla ze tří manželských párů na téměř 1 500 lidí. Noví věřící rychle dorůstají do věrných učedníků a jejich poznání o Bohu roste.
Bůh nejenže předčí naše očekávání, on nám ukazuje, jaká jsou jeho očekávání, a to je úžasné. Jenom v naší oblasti je ještě čtvrt milionu lidí, kteří neznají Krista, a loni nás Pán přiměl, abychom založili dvě nové církve.
Toto je ze všeho nejbláznivější část: „Věřím, že přijdou ještě velkolepější věci. Jsem přesvědčen, že Bůh zjeví sám sebe mocněji – nejen ve spasených, ale v aktivní pomoci, v pomoci chudým, v dopadu na město.
Zní to neuvěřitelně, že? Ovšem, že je to neuvěřitelné. Ale teď přichází na řadu ta těžká část. Totiž, že Bůh žádá svůj lid, aby prozkoumal svá srdce.
Uvědomujeme si, že naše spravedlnost je jako špinavé hadry, že potřebujeme jeho milost. Ale ve skutečnosti jenom když jsme připravení na okraji Božího nejvelkolepějšího díla v našich životech, tehdy nás žádá, abychom přemýšleli o těchto otázkách: „Je v mém srdci něco, co se Pánu nelíbí? Zanedbal jsem něco, o co mě žádal?“ Nechci, aby něco v mém životě brzdilo Boží dílo!
pátek, 26. dubna 2013
ZASTAV SE A NASLOUCHEJ
Zajímalo by mě, jestli se někdy Hospodinu omrzí jeho děti, které přicházejí do jeho přítomnosti a ani jednou se nezastaví, aby naslouchali. Nic není tak prázdné a neuspokojující jako jednosměrná komunikace. Zkus někomu naslouchat pár hodin a neprohodit při tom ani slovo. Zanechá to v tobě pocit osamělosti. Člověk, který „se vypovídal,“ odchází s pocitem úlevy, ale chudák posluchač zůstává neuspokojen.
Jak často zanecháváme našeho Pána v komůrce opuštěného a neuspokojeného? Spěcháme do jeho přítomnosti s: „Chválím tě, Ježíši! Miluji tě, Pane! Zde je můj nákupní seznam a moje karta k uzdravení. Amen.“ Kolikrát je Pán tak ochotný a dychtivý otevřít své vlastní srdce, aby promluvilo, když kupodivu není komu?
Jestliže se modlíme hodinu, pak mluvíme hodinu. Jestliže se modlíme hodiny, pak mluvíme hodiny. Jestliže se modlíme celou noc, pak mluvíme celou noc – miliony hlasů mluví a chválí. Celý svůj kazatelský život jsem strávil tím, že jsem se pokoušel přimět lidi k modlitbě. Nyní vidím, že to není problémem. Skutečným problémem je opouštění Spasitele v komůrce, osamělého a neuspokojeného, aniž by nám mohl říci jediné slovo.
Modlitební komůrku jsme opustili poté, co jsme se svěřili s tím, co jsme měli na srdci. Řekli jsme mu o našich nadějích, o našich snech, o našich touhách. Opustili jsme to svaté místo modlitby s uspokojenou myslí. A přece náš Pán tam stále čekal v dychtivém očekávání a toužil se sdílet. Věřím, že náš Pán říká: „Ano, ano, děkuji ti za chválu. Přijímám ji. Jsem tak rád, že sis udělal čas, aby ses se mnou zavřel v komůrce. Slyšel jsem tvou prosbu a Otec ti dá, po čem touží tvé srdce. Ale, prosím, počkej! Neodcházej ještě. O něčem bych se s tebou chtěl sdílet. Mé srdce prahne po tom, že se ti svěří. Posbíral jsem tvé slzy, ukonejšil jsem tvou ztrápenou mysl. A teď mi dovol promluvit! Dovol mi, abych ti řekl, co mám na srdci.“
Náš Pán Ježíš chce hovořit. Chce nám říci, co mu láme srdce v naší době. Chce mluvit s každým dítětem o krásném plánu, jaký má s těmi, kdo mu důvěřují, a chce zjevit nádherné pravdy. Chce nám dát vedení; chce nám pomáhat při výchově dětí; chce nám dát řešení našich problémů; chce nám dát nové služebníky, kteří budou zachraňovat ztracené; chce nám dát konkrétní slova ohledně našich zaměstnání, kariér, domovů, životních partnerů; chce nám dát pravdy o nebi, pekle a přicházejících kalamitách. A ze všeho nejvíce s námi chce hovořit o tom, jak miluje a jak pečuje o ty, kdo mu patří.
„Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zjevení 3:20).
Jak často zanecháváme našeho Pána v komůrce opuštěného a neuspokojeného? Spěcháme do jeho přítomnosti s: „Chválím tě, Ježíši! Miluji tě, Pane! Zde je můj nákupní seznam a moje karta k uzdravení. Amen.“ Kolikrát je Pán tak ochotný a dychtivý otevřít své vlastní srdce, aby promluvilo, když kupodivu není komu?
Jestliže se modlíme hodinu, pak mluvíme hodinu. Jestliže se modlíme hodiny, pak mluvíme hodiny. Jestliže se modlíme celou noc, pak mluvíme celou noc – miliony hlasů mluví a chválí. Celý svůj kazatelský život jsem strávil tím, že jsem se pokoušel přimět lidi k modlitbě. Nyní vidím, že to není problémem. Skutečným problémem je opouštění Spasitele v komůrce, osamělého a neuspokojeného, aniž by nám mohl říci jediné slovo.
Modlitební komůrku jsme opustili poté, co jsme se svěřili s tím, co jsme měli na srdci. Řekli jsme mu o našich nadějích, o našich snech, o našich touhách. Opustili jsme to svaté místo modlitby s uspokojenou myslí. A přece náš Pán tam stále čekal v dychtivém očekávání a toužil se sdílet. Věřím, že náš Pán říká: „Ano, ano, děkuji ti za chválu. Přijímám ji. Jsem tak rád, že sis udělal čas, aby ses se mnou zavřel v komůrce. Slyšel jsem tvou prosbu a Otec ti dá, po čem touží tvé srdce. Ale, prosím, počkej! Neodcházej ještě. O něčem bych se s tebou chtěl sdílet. Mé srdce prahne po tom, že se ti svěří. Posbíral jsem tvé slzy, ukonejšil jsem tvou ztrápenou mysl. A teď mi dovol promluvit! Dovol mi, abych ti řekl, co mám na srdci.“
Náš Pán Ježíš chce hovořit. Chce nám říci, co mu láme srdce v naší době. Chce mluvit s každým dítětem o krásném plánu, jaký má s těmi, kdo mu důvěřují, a chce zjevit nádherné pravdy. Chce nám dát vedení; chce nám pomáhat při výchově dětí; chce nám dát řešení našich problémů; chce nám dát nové služebníky, kteří budou zachraňovat ztracené; chce nám dát konkrétní slova ohledně našich zaměstnání, kariér, domovů, životních partnerů; chce nám dát pravdy o nebi, pekle a přicházejících kalamitách. A ze všeho nejvíce s námi chce hovořit o tom, jak miluje a jak pečuje o ty, kdo mu patří.
„Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zjevení 3:20).
čtvrtek, 25. dubna 2013
ČLOVĚK DVOJÍ TVÁŘE
Člověk dvojí tváře — ten, kdo věří, že moc je rovnoměrně rozdělena mezi Bohem a Satanem a je nestálý na všech svých cestách. To vysvětluje proč (někteří) v době pokušení odpadají. (Lukáš 8:13). Upadají nazpět do strachu a ztrácí ze zřetele Boží mocné síly.
Ježíš vyučoval: „Bděte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení. Duch je odhodlaný, ale tělo malátné.“ (Matouš 26:41). Boží Duch touží naučit Vás důvěře v Jeho moc, ale tělo vyhledává raději strach a bázeń. Věřím, že pravým důvodem, proč učedníci usnuli, zatímco se Ježíš v zahradě modlil, byl strach, ne únava. Právě se dozvěděli, že Ježíš bude zrazen a vydán do rukou hříšníků, že Peter se stane zrádcem a že i oni budou napadáni a roztroušeni. Najednou zapomněli na všechny Jeho zázraky, Jeho mocnou sílu uzdravovat nemocné a křísit mrtvé, Jeho moc rozmnožit chléb a ryby. Byli vyděšení z toho, že je Pán opustí. Spali spánkem mužů odsouzených ke zkáze. Když nás Ježíš žádá, abychom se modlili za to, že nebudeme uvedeni do pokušení, tak vlastně říká: „Modlete se, abyste se již naučili důvěřovat Boží moci, namísto toho, že budete znovu a znovu procházet arénou pokušení, dokud se tomu nenaučíte!“
Písmo nám říká, že „Pán umí vysvobozovat zbožné ze zkoušek.“ (2. Petr 2:9). Jak? Tím, že nás nechá projít ohněm dokud nezačneme zpívat: „Ten, který je ve vás, je totiž větší než ten, který je ve světě.“ (1. Jan 4:4) Dokud se nenaučíme tomu, že vše lze překonat pouze vírou!
I když nepodleháte snadno pokušení, občas se to může stát! Dokonce i ti nejsvatější občas podlehnou. A to je ten důvod, proč Bůh stvořil zvláštní zaopatření pro tuto situaci. „Kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, toho Spravedlivého.“ (1. Jan 2:1).
Náš Pán není zdaleka tak zarmoucen, pokud pokušení podlehneme, ale rmoutí jej, pokud se nenaučíme jak se s tím vypořádat. Mnohem víc ho raní fakt, že nedůvěřujeme Jeho moci vysvobodit nás. Boha ani tak nezrańuje to, co děláme, jako spíše to, co neděláme. Křesťan jež to překonal, vyznává svým životem: „Bůh má království, moc i slávu na věky. Amen!“
Ježíš vyučoval: „Bděte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení. Duch je odhodlaný, ale tělo malátné.“ (Matouš 26:41). Boží Duch touží naučit Vás důvěře v Jeho moc, ale tělo vyhledává raději strach a bázeń. Věřím, že pravým důvodem, proč učedníci usnuli, zatímco se Ježíš v zahradě modlil, byl strach, ne únava. Právě se dozvěděli, že Ježíš bude zrazen a vydán do rukou hříšníků, že Peter se stane zrádcem a že i oni budou napadáni a roztroušeni. Najednou zapomněli na všechny Jeho zázraky, Jeho mocnou sílu uzdravovat nemocné a křísit mrtvé, Jeho moc rozmnožit chléb a ryby. Byli vyděšení z toho, že je Pán opustí. Spali spánkem mužů odsouzených ke zkáze. Když nás Ježíš žádá, abychom se modlili za to, že nebudeme uvedeni do pokušení, tak vlastně říká: „Modlete se, abyste se již naučili důvěřovat Boží moci, namísto toho, že budete znovu a znovu procházet arénou pokušení, dokud se tomu nenaučíte!“
Písmo nám říká, že „Pán umí vysvobozovat zbožné ze zkoušek.“ (2. Petr 2:9). Jak? Tím, že nás nechá projít ohněm dokud nezačneme zpívat: „Ten, který je ve vás, je totiž větší než ten, který je ve světě.“ (1. Jan 4:4) Dokud se nenaučíme tomu, že vše lze překonat pouze vírou!
I když nepodleháte snadno pokušení, občas se to může stát! Dokonce i ti nejsvatější občas podlehnou. A to je ten důvod, proč Bůh stvořil zvláštní zaopatření pro tuto situaci. „Kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, toho Spravedlivého.“ (1. Jan 2:1).
Náš Pán není zdaleka tak zarmoucen, pokud pokušení podlehneme, ale rmoutí jej, pokud se nenaučíme jak se s tím vypořádat. Mnohem víc ho raní fakt, že nedůvěřujeme Jeho moci vysvobodit nás. Boha ani tak nezrańuje to, co děláme, jako spíše to, co neděláme. Křesťan jež to překonal, vyznává svým životem: „Bůh má království, moc i slávu na věky. Amen!“
středa, 24. dubna 2013
DVĚ ABSOLUTNA
Čím déle žiji pro Krista, tím je pro mne těžší přijmout snadná, vše léčící řešení. Ale v mých vlastních bojích jsem nalezl velkou útěchu a pomoc ve dvou nádherných absolutnech.
První zní: BŮH MĚ SKUTEČNĚ MILUJE. Bůh nemá na práci zatracování Svých dětí, bez ohledu na naše chyby. On je milující otec, který nás jen chce vytáhnout z našich slabostí.
Letmo jsem zahlédl tuto lásku nedávno, když jsem se procházel v lesích kolem našeho ranče. Ani jednou jsem se nezastavil, abych přemýšlel o ptácích poletujících kolem, zdravých a svobodných. Ale náhle na zemi, přímo přede mnou spadl na zem zmrzačený malý ptáček. Těžce zápasil s létáním, ptáče se jen bezmocně otočilo v prachu. Zastavil jsem se, abych ho zvednul a tehdy mi hlavou problesklo známe slovo z Písma. „Přitom ani jeden z nich (vrabec) nepadne na zem bez vědomí vašeho Otce.“ (Matouš 10,29)
Kdysi jsem přemýšlel o tomto verši, „Žádný vrabec nespadne na zem bez toho aniž by to Otec věděl.“ Ale Matoušova verze zní: „Ani jede nepadne bez toho, aby to otec věděl.“
Bůh je s námi, dokonce i když padneme. Otec nepadá do našeho hříchu, ale sestupuje do naší padlé situace. On nás neopouští na naší cestě dolů. Neboť, vidíte, my jsme tím vrabcem.
Občas poznáme Jeho obrovskou lásku jen když narazíme na samé dno. Dosáhneš velké vítězství, pokud přijmeš přesvědčeni, že Bůh tě miluje i ve tvém zraněném, zmrzačené stavu. Naše síla je obnovená Jeho věčnou láskou. Jen odpočívat v této nádherné lásce. Žádnou paniku. Vysvobození přijde.
Druhé zní: JE TO MOJE VÍRA, KTERÁ SE MU LÍBÍ NEJVÍCE. „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu.” (Židům 11,6). Bůh počítá naší důvěru za spravedlivost. „Abraham uvěřil Bohu a to mu bylo počítáno za spravedlnost. ”
Možná nepochopím, proč se někdy zdá, že trvat dlouho než On zasáhne, ale vím, že On své slovo ke mně dodrží.
První zní: BŮH MĚ SKUTEČNĚ MILUJE. Bůh nemá na práci zatracování Svých dětí, bez ohledu na naše chyby. On je milující otec, který nás jen chce vytáhnout z našich slabostí.
Letmo jsem zahlédl tuto lásku nedávno, když jsem se procházel v lesích kolem našeho ranče. Ani jednou jsem se nezastavil, abych přemýšlel o ptácích poletujících kolem, zdravých a svobodných. Ale náhle na zemi, přímo přede mnou spadl na zem zmrzačený malý ptáček. Těžce zápasil s létáním, ptáče se jen bezmocně otočilo v prachu. Zastavil jsem se, abych ho zvednul a tehdy mi hlavou problesklo známe slovo z Písma. „Přitom ani jeden z nich (vrabec) nepadne na zem bez vědomí vašeho Otce.“ (Matouš 10,29)
Kdysi jsem přemýšlel o tomto verši, „Žádný vrabec nespadne na zem bez toho aniž by to Otec věděl.“ Ale Matoušova verze zní: „Ani jede nepadne bez toho, aby to otec věděl.“
Bůh je s námi, dokonce i když padneme. Otec nepadá do našeho hříchu, ale sestupuje do naší padlé situace. On nás neopouští na naší cestě dolů. Neboť, vidíte, my jsme tím vrabcem.
Občas poznáme Jeho obrovskou lásku jen když narazíme na samé dno. Dosáhneš velké vítězství, pokud přijmeš přesvědčeni, že Bůh tě miluje i ve tvém zraněném, zmrzačené stavu. Naše síla je obnovená Jeho věčnou láskou. Jen odpočívat v této nádherné lásce. Žádnou paniku. Vysvobození přijde.
Druhé zní: JE TO MOJE VÍRA, KTERÁ SE MU LÍBÍ NEJVÍCE. „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu.” (Židům 11,6). Bůh počítá naší důvěru za spravedlivost. „Abraham uvěřil Bohu a to mu bylo počítáno za spravedlnost. ”
Možná nepochopím, proč se někdy zdá, že trvat dlouho než On zasáhne, ale vím, že On své slovo ke mně dodrží.
úterý, 23. dubna 2013
PŘIJETÍ POŽEHNÁNÍ KŘÍŽE
Bůh má potěšení v tom, že využije naše nedostatky - muži a ženy si myslí, že nemůžou skoro nic udělat správně. Jedna žena mi před nedávnem napsala: "Moje manželství se hroutí. Mám pocit, že dělám všechno špatně ve výchově svých dětí. Cítím, že nejsem hodna ničeho a nikoho. Nikdy jsem nebyla moc dobrá manželka, matka nebo křesťanka. Myslím, že jsem to nejhorší selhání tohoto světa."
Ona je přesně ten typ člověka, kterého Pán hledá - lidé, kteří ví, že i když se skrze ně stane něco dobrého, musí to být kvůli Bohu. Všichni ti výteční křesťané, kteří převálcují lidi kolem nich s jejich úžasnými schopnostmi nemůžou potěšit Boha. Bůh shlíží na intrikářství, podstatu a slabost člověka jménem Jákob a říká: "Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu . Já jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův, tvůj vykupitel je Svatý Izraele. Hle, učiním tě okovaným smykem na mlácení , novým, z obou stran ostrým. Budeš mlátit a drtit hory, s pahorky naložíš jako s plevami. Rozevěješ je a odnese je vítr, bouřlivý vichr je rozptýlí, ty však budeš jásat k chvále Hospodina, budeš se chlubit Svatým Izraele.“ (Izajáš 41,14-16)
Člověk často užívá Boha na to by mu ukládal bohatství, slávu, uznání a respekt. Talent, osobnost a moudrost jsou užity pro rozšíření Božího království, ale On není potěšený. Jeho síla je dokonalá v našich slabostech, v našich neschopnostech poslechnout Jeho přikázání naší vlastní silou.
Bůh nás povolává k životu ve svatosti a odluce. On nám říká abychom byli svobodni od otroctví hříchu. Jeho slovo k nám přichází s nemožnými výzvami: "Vzepři se ďáblu. Choď v Duchu. Odděl se od nich. Miluj svoje nepřítele. Nech za sebou všechny své obavy a strach. Polož své chlípné touhy. Nenech hříchu nadváhu nad tvým srdcem."
Když si upřímně přemýšlíš nad tím, jak málo můžeš udělat abys naplnil své výzvy, zjistíš jak jsi slabý. Tvé srdce začíná křičet: "Pane, jak můžu udělat tak velké a svaté věci?" A to je kdy to Pán převezme! On přichází s tak utěšující zprávou:" Polož své zbraně. Přestaň se snažit být soběstačný a silný. Já jsem tvoje zbraň a tvoje síla. Nech mě udělat co ty nikdy nedokážeš. Já ti dám moji spravedlnost, moji svatost, můj pokoj, moji sílu. Ty se nedokážeš zachránit nebo mě uspokojit žádným způsobem jen tím, že přijmeš požehnání kříže skrze víru. Nech mě být tím nabitím tvého růstu ve svatosti.
Ona je přesně ten typ člověka, kterého Pán hledá - lidé, kteří ví, že i když se skrze ně stane něco dobrého, musí to být kvůli Bohu. Všichni ti výteční křesťané, kteří převálcují lidi kolem nich s jejich úžasnými schopnostmi nemůžou potěšit Boha. Bůh shlíží na intrikářství, podstatu a slabost člověka jménem Jákob a říká: "Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu . Já jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův, tvůj vykupitel je Svatý Izraele. Hle, učiním tě okovaným smykem na mlácení , novým, z obou stran ostrým. Budeš mlátit a drtit hory, s pahorky naložíš jako s plevami. Rozevěješ je a odnese je vítr, bouřlivý vichr je rozptýlí, ty však budeš jásat k chvále Hospodina, budeš se chlubit Svatým Izraele.“ (Izajáš 41,14-16)
Člověk často užívá Boha na to by mu ukládal bohatství, slávu, uznání a respekt. Talent, osobnost a moudrost jsou užity pro rozšíření Božího království, ale On není potěšený. Jeho síla je dokonalá v našich slabostech, v našich neschopnostech poslechnout Jeho přikázání naší vlastní silou.
Bůh nás povolává k životu ve svatosti a odluce. On nám říká abychom byli svobodni od otroctví hříchu. Jeho slovo k nám přichází s nemožnými výzvami: "Vzepři se ďáblu. Choď v Duchu. Odděl se od nich. Miluj svoje nepřítele. Nech za sebou všechny své obavy a strach. Polož své chlípné touhy. Nenech hříchu nadváhu nad tvým srdcem."
Když si upřímně přemýšlíš nad tím, jak málo můžeš udělat abys naplnil své výzvy, zjistíš jak jsi slabý. Tvé srdce začíná křičet: "Pane, jak můžu udělat tak velké a svaté věci?" A to je kdy to Pán převezme! On přichází s tak utěšující zprávou:" Polož své zbraně. Přestaň se snažit být soběstačný a silný. Já jsem tvoje zbraň a tvoje síla. Nech mě udělat co ty nikdy nedokážeš. Já ti dám moji spravedlnost, moji svatost, můj pokoj, moji sílu. Ty se nedokážeš zachránit nebo mě uspokojit žádným způsobem jen tím, že přijmeš požehnání kříže skrze víru. Nech mě být tím nabitím tvého růstu ve svatosti.
pondělí, 22. dubna 2013
DAVID NEMĚL V RUCE MEČ by Gary Wilkerson
„Tak zdolal David Pelštejce prakem a kamenem, zasáhl Pelištejce a usmrtil ho, aniž měl v ruce meč…Když Pelištejci viděli, že jejich hrdina je mrtev, dali se na útěk. Izraelští a judští muži vyskočili, spustili válečný pokřik a pronásledovali Pelištejce až tam, kudy se vstupuje do údolí, a až k branám Ekrónu; i padali ranění Pelištejci“ (1. Samuel 17:50-52).
Když David zabil Goliáše, osud se tak dramaticky obrátil, že Izrael přinutil klopýtající Pelištejce, aby prchali. V těchto verších je nejdůležitější jedna krátká věta: „David neměl v ruce meč.“ Bůh sám dokázal věrnost skrze Davidovu víru – a to naplnilo vírou všechny izraelské vojáky. Veškerý výsměch a ostuda byly pryč a Izraelitům se navrátila sebedůvěra – důvěra, že jejich Bůh půjde do bitvy s nimi.
Když vidíme jednat Boží moc v náš prospěch, je to silným zážitkem a naše sebedůvěra je obnovena, abychom mohli vstoupit do boje. Bitva je Kristova, který na nás volá: „Pojďte a vizte mou vítěznou ruku. Odřízl jsem hlavu vašeho žalobce!“ Nyní máme oprávnění Ho následovat a říkat: „Pane, ty jsi mne neopustil. Ty jsi tohle všechno dovolil – každou komplikaci, dokonce i výsměch. A učinil jsi tak z milosti, abych mohl v Tebe věřit.“
A přesto se mnozí z nás ptají: „Kdy se Hospodin pohne v můj prospěch?“ Odpovědí na to je, že Ježíš se už pohnul! Vaše vítězství bylo zajištěno před 2 000 lety na kříži. Jeho triumf na kříži je totéž vítězství, které přivádí k úprku každého obra v našich životech. Možná máš problémy v manželství, ale tvůj Pán pro tebe připravuje budoucnost a naději. Tvé děti možná nevedou zbožný život podle tvých představ, ale Ježíš získal jejich spásu. Můžeme bojovat na mnoha frontách, ale naše vítězství zajišťuje Kristus.
Dokážeš teď vidět své nepřátele, jak jsou poraženi? Mysli na všechny obviňující hlasy, které jsi slyšel. Můžeš jim všem odpovědět: „To je tvůj konec, ďáble. Ježíšovo vítězství tě nutí uprchnout. Moje vítězství je již zapečetěno a získáno. Kdykoli se Mu zachce, bude můj Hrdina to vítězství prokazovat a svět Ho spatří ve vší Jeho slávě. Všichni poznají, že nebojují proti meči a kopí, nýbrž proti Hospodinu.“
Když David zabil Goliáše, osud se tak dramaticky obrátil, že Izrael přinutil klopýtající Pelištejce, aby prchali. V těchto verších je nejdůležitější jedna krátká věta: „David neměl v ruce meč.“ Bůh sám dokázal věrnost skrze Davidovu víru – a to naplnilo vírou všechny izraelské vojáky. Veškerý výsměch a ostuda byly pryč a Izraelitům se navrátila sebedůvěra – důvěra, že jejich Bůh půjde do bitvy s nimi.
Když vidíme jednat Boží moc v náš prospěch, je to silným zážitkem a naše sebedůvěra je obnovena, abychom mohli vstoupit do boje. Bitva je Kristova, který na nás volá: „Pojďte a vizte mou vítěznou ruku. Odřízl jsem hlavu vašeho žalobce!“ Nyní máme oprávnění Ho následovat a říkat: „Pane, ty jsi mne neopustil. Ty jsi tohle všechno dovolil – každou komplikaci, dokonce i výsměch. A učinil jsi tak z milosti, abych mohl v Tebe věřit.“
A přesto se mnozí z nás ptají: „Kdy se Hospodin pohne v můj prospěch?“ Odpovědí na to je, že Ježíš se už pohnul! Vaše vítězství bylo zajištěno před 2 000 lety na kříži. Jeho triumf na kříži je totéž vítězství, které přivádí k úprku každého obra v našich životech. Možná máš problémy v manželství, ale tvůj Pán pro tebe připravuje budoucnost a naději. Tvé děti možná nevedou zbožný život podle tvých představ, ale Ježíš získal jejich spásu. Můžeme bojovat na mnoha frontách, ale naše vítězství zajišťuje Kristus.
Dokážeš teď vidět své nepřátele, jak jsou poraženi? Mysli na všechny obviňující hlasy, které jsi slyšel. Můžeš jim všem odpovědět: „To je tvůj konec, ďáble. Ježíšovo vítězství tě nutí uprchnout. Moje vítězství je již zapečetěno a získáno. Kdykoli se Mu zachce, bude můj Hrdina to vítězství prokazovat a svět Ho spatří ve vší Jeho slávě. Všichni poznají, že nebojují proti meči a kopí, nýbrž proti Hospodinu.“
pátek, 19. dubna 2013
TO JE TO VÍTĚZSTVÍ
„A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra“ (1. Jan 5:4).
Selhal jsi? Je nějaký hřích, který tě snadno přepadne? Cítíš se jako ochablý zbabělec, který není schopný zvítězit nad skrytým hříchem? Ale s tou ochablostí, která je v tobě, cítíš také sžíravý hlad po Bohu? Toužíš po Něm, natahuješ se po Něm? Ten hlad a žízeň jsou klíčem ke tvému vítězství. Odlišují tě ode všech ostatních, kteří se provinili tím, že selhali ve vztahu k Bohu. To tě odděluje. Musíš si ten hlad udržet. Udržuj si žízeň po spravedlnosti. Nikdy neospravedlňuj svou slabost, nikdy se jí nepoddávej, nikdy ji nepřijímej do svého života.
Tvým vítězstvím je víra. Abraham měl slabost; lhal a téměř svou ženu uvrhl do cizoložství. Ale Abraham „věřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“ Bůh odmítl počítat mu jeho hřích – protože věřil!
Jistě, že selháváš. Možná jsi selhal včera – nebo dokonce i dnes! Věříš však, že Ježíš má moc absolutně tě osvobodit od moci hříchu? Věříš, že Ježíšův kříž znamená, že je zlomeno otroctví hříchu? Přijímáš skutečnost, že zaslíbil, že tě oprostí od Satanovy léčky?
Dovol mi, abych ti řekl, kde, jak věřím, leží to vítězství. Ať tvé srdce přijme všechna zaslíbení o vítězství v Ježíši. Potom ať tvá víra řekne tvému srdci: „Asi ze mne není to, co bych chtěl, ale Bůh ve mně jedná a má moc uvolnit hřích, který se mě drží. Možná to půjde krůček po krůčku, ale přijde den, kdy zvítězí víra. Nebudu navždycky otrokem. Nejsem loutka ďábla a nenechám ho vyhrát. Jsem slabé Boží dítě a chci Ježíšovu sílu. Chci vyjít jako zlato přečištěné ohněm. Bůh je na mojí straně! Všechno svěřuji Tomu, kdo je schopen ochránit mě před selháním a uvést mě jako bezchybného před Boží trůn – s nesmírně obrovskou radostí.“
Selhal jsi? Je nějaký hřích, který tě snadno přepadne? Cítíš se jako ochablý zbabělec, který není schopný zvítězit nad skrytým hříchem? Ale s tou ochablostí, která je v tobě, cítíš také sžíravý hlad po Bohu? Toužíš po Něm, natahuješ se po Něm? Ten hlad a žízeň jsou klíčem ke tvému vítězství. Odlišují tě ode všech ostatních, kteří se provinili tím, že selhali ve vztahu k Bohu. To tě odděluje. Musíš si ten hlad udržet. Udržuj si žízeň po spravedlnosti. Nikdy neospravedlňuj svou slabost, nikdy se jí nepoddávej, nikdy ji nepřijímej do svého života.
Tvým vítězstvím je víra. Abraham měl slabost; lhal a téměř svou ženu uvrhl do cizoložství. Ale Abraham „věřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“ Bůh odmítl počítat mu jeho hřích – protože věřil!
Jistě, že selháváš. Možná jsi selhal včera – nebo dokonce i dnes! Věříš však, že Ježíš má moc absolutně tě osvobodit od moci hříchu? Věříš, že Ježíšův kříž znamená, že je zlomeno otroctví hříchu? Přijímáš skutečnost, že zaslíbil, že tě oprostí od Satanovy léčky?
Dovol mi, abych ti řekl, kde, jak věřím, leží to vítězství. Ať tvé srdce přijme všechna zaslíbení o vítězství v Ježíši. Potom ať tvá víra řekne tvému srdci: „Asi ze mne není to, co bych chtěl, ale Bůh ve mně jedná a má moc uvolnit hřích, který se mě drží. Možná to půjde krůček po krůčku, ale přijde den, kdy zvítězí víra. Nebudu navždycky otrokem. Nejsem loutka ďábla a nenechám ho vyhrát. Jsem slabé Boží dítě a chci Ježíšovu sílu. Chci vyjít jako zlato přečištěné ohněm. Bůh je na mojí straně! Všechno svěřuji Tomu, kdo je schopen ochránit mě před selháním a uvést mě jako bezchybného před Boží trůn – s nesmírně obrovskou radostí.“
čtvrtek, 18. dubna 2013
JEHO POKLADY NEVYČÍSLITELNÉ HODNOTY
Bůh se rozhodl, že své cíle zde na Zemi uskuteční prostřednictvím slabých lidí.
Veliký prorok Izajáš byl člověkem jako my ostatní. David, muž podle Božího srdce, byl vraždící cizoložník, který neměl morální právo na žádné z Božích požehnání. Petr zapřel samého nebeského Pána – zatratil toho, který ho nejvíce miloval. Abraham, otec národů, žil ve lži, když použil svou manželku jako zástavu na zachránění vlastního života. Jákob se spikl proti otci. Adam a Eva přeměnili dokonalou manželskou úmluvu v noční můru. Šalomoun, nejmoudřejší člověk na zemi, udělal jedny z nejhloupějších věcí v historii lidstva. Josef se posmíval svým bratrům s téměř dětinskou radostí – dokud se to neobrátilo proti němu. Jonáš opovrhnul Boží milostí k lidem činícím pokání a chtěl vidět celé město v plamenech, aby se vyplnilo jeho proroctví. Lot nabídl své dvě nevinné dcery davu šílených Sodomitů.
Ten seznam pokračuje dál a dál – lidé, kteří milovali Hospodina a které si Bůh mocně používal, téměř padli kvůli své slabosti. Přesto byl Hospodin stále zde a říkal: „Já jsem tě povolal, já budu s tebou. Naplním svou vůli bez ohledu na cokoliv.“
Jedním z nejpovzbudivějších veršů v Bibli je 2. Korintským 4,7: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.“ Poté Pavel dále popisuje tyto pozemské nádoby – umírající lidé, utrápení, nechápající, pronásledovaní, zdeptaní. Přesto se však nikdy nevzdali. Tito lidé, které si Bůh používá, neustále sténají pod břemenem svých těl a s úzkostí čekají, až budou oděni do nových.
Hospodin se vysmívá lidské síle. Směje se našim sobeckým snahám o to být dobří. Nikdy nepoužívá urozené ani mocné, místo toho si používá slabé věci tohoto světa, aby moudré zahanbil.
„Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem“ (1. Korintským 1,26-29).
Bůh dává své nesmírně cenné poklady do pozemských nádob, protože ho těší dělat nemožné věci.
Veliký prorok Izajáš byl člověkem jako my ostatní. David, muž podle Božího srdce, byl vraždící cizoložník, který neměl morální právo na žádné z Božích požehnání. Petr zapřel samého nebeského Pána – zatratil toho, který ho nejvíce miloval. Abraham, otec národů, žil ve lži, když použil svou manželku jako zástavu na zachránění vlastního života. Jákob se spikl proti otci. Adam a Eva přeměnili dokonalou manželskou úmluvu v noční můru. Šalomoun, nejmoudřejší člověk na zemi, udělal jedny z nejhloupějších věcí v historii lidstva. Josef se posmíval svým bratrům s téměř dětinskou radostí – dokud se to neobrátilo proti němu. Jonáš opovrhnul Boží milostí k lidem činícím pokání a chtěl vidět celé město v plamenech, aby se vyplnilo jeho proroctví. Lot nabídl své dvě nevinné dcery davu šílených Sodomitů.
Ten seznam pokračuje dál a dál – lidé, kteří milovali Hospodina a které si Bůh mocně používal, téměř padli kvůli své slabosti. Přesto byl Hospodin stále zde a říkal: „Já jsem tě povolal, já budu s tebou. Naplním svou vůli bez ohledu na cokoliv.“
Jedním z nejpovzbudivějších veršů v Bibli je 2. Korintským 4,7: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.“ Poté Pavel dále popisuje tyto pozemské nádoby – umírající lidé, utrápení, nechápající, pronásledovaní, zdeptaní. Přesto se však nikdy nevzdali. Tito lidé, které si Bůh používá, neustále sténají pod břemenem svých těl a s úzkostí čekají, až budou oděni do nových.
Hospodin se vysmívá lidské síle. Směje se našim sobeckým snahám o to být dobří. Nikdy nepoužívá urozené ani mocné, místo toho si používá slabé věci tohoto světa, aby moudré zahanbil.
„Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem“ (1. Korintským 1,26-29).
Bůh dává své nesmírně cenné poklady do pozemských nádob, protože ho těší dělat nemožné věci.
středa, 17. dubna 2013
UPROSTŘED BOUŘE
„Loď byla daleko od země, vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: ‚Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!‘“ (Matouš 14:24-27).
Učedníci byli tak zavaleni, tak náhle přemoženi, že samotná myšlenka, že je Ježíš kousek od nich a dohlíží na ně, byla absurdní. Jeden pravděpodobně řekl: „To je Satanova práce. Ďábel se nás pokouší zabít kvůli všem těm zázrakům, na nichž jsme se podíleli.“ Jiný řekl: „Kde jsme udělali chybu? Kdo z nás žije hříšně? Bůh se naštval na někoho, kdo je na této lodi!“ Někdo další se mohl zeptat: „Proč my? Děláme, co nám říká. Jsme poslušní. Proč ta náhlá bouře?“
A v nejtemnější hodině „Ježíš šel k nim.“ Jak muselo být pro Ježíše těžké čekat na nápor bouře, když je tolik miloval a cítil každou jejich bolest a tak moc je chtěl ochránit před zraněním a toužil po nich jako otec po svých dětech. A přece věděl, že by Ho nikdy plně nepoznali ani by Mu plně nedůvěřovali, dokud by na ně nepřišla zuřící bouře v plné míře. Zjevoval sám sebe pouze, když dosáhli nejzazší meze své víry. Loď nešla ke dnu, ale jejich strach je utápěl rychleji než vlny bičující loď. Strach z utonutí pramenil z jejich zoufalství – nikoli z vody!
„Když ho učedníci uviděli…vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem“ (Matouš 14:26).
V té bouři Ježíše nepoznali. Uviděli přízrak – zjevení. Myšlenka, že by byl Ježíš tak blízko, natolik součástí toho, čím procházeli, jim ani nepřišla na mysl.
Nebezpečím, kterému všichni čelíme, je neschopnost vidět Ježíše ve svých starostech. Místo toho vidíme přízraky. V tom vrcholném okamžiku strachu, když je noc nejčernější, bouře nejzuřivější, vítr nejhlasitější a naděje natolik přemožena, se vždycky k nám blíží Ježíš, aby zjevil sám sebe jako Pána nad povodní – Spasitele v bouřích.
„Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky“ (Žalm 29:10).
Učedníci byli tak zavaleni, tak náhle přemoženi, že samotná myšlenka, že je Ježíš kousek od nich a dohlíží na ně, byla absurdní. Jeden pravděpodobně řekl: „To je Satanova práce. Ďábel se nás pokouší zabít kvůli všem těm zázrakům, na nichž jsme se podíleli.“ Jiný řekl: „Kde jsme udělali chybu? Kdo z nás žije hříšně? Bůh se naštval na někoho, kdo je na této lodi!“ Někdo další se mohl zeptat: „Proč my? Děláme, co nám říká. Jsme poslušní. Proč ta náhlá bouře?“
A v nejtemnější hodině „Ježíš šel k nim.“ Jak muselo být pro Ježíše těžké čekat na nápor bouře, když je tolik miloval a cítil každou jejich bolest a tak moc je chtěl ochránit před zraněním a toužil po nich jako otec po svých dětech. A přece věděl, že by Ho nikdy plně nepoznali ani by Mu plně nedůvěřovali, dokud by na ně nepřišla zuřící bouře v plné míře. Zjevoval sám sebe pouze, když dosáhli nejzazší meze své víry. Loď nešla ke dnu, ale jejich strach je utápěl rychleji než vlny bičující loď. Strach z utonutí pramenil z jejich zoufalství – nikoli z vody!
„Když ho učedníci uviděli…vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem“ (Matouš 14:26).
V té bouři Ježíše nepoznali. Uviděli přízrak – zjevení. Myšlenka, že by byl Ježíš tak blízko, natolik součástí toho, čím procházeli, jim ani nepřišla na mysl.
Nebezpečím, kterému všichni čelíme, je neschopnost vidět Ježíše ve svých starostech. Místo toho vidíme přízraky. V tom vrcholném okamžiku strachu, když je noc nejčernější, bouře nejzuřivější, vítr nejhlasitější a naděje natolik přemožena, se vždycky k nám blíží Ježíš, aby zjevil sám sebe jako Pána nad povodní – Spasitele v bouřích.
„Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky“ (Žalm 29:10).
úterý, 16. dubna 2013
DNES MŮŽEME USLYŠET JEHO HLAS
Miliony se obracejí, protože jeden muž uslyšel Jeho hlas. Saul „padl na zem a uslyšel hlas“ (Skutky 9:4). A když se z něho stal Pavel, nadále slyšel Pánův hlas. Znal hlas svého Pastýře.
Petr dovolil, aby k němu promluvil hlas Spasitele. „Petr vyšel za poledne na rovnou střechu domu, aby se modlil…Tu k němu zazněl hlas“ (Skutky 10:9,13). Všichni pohané směli vejít do království, spolu s Kornéliovým domem, protože jeden muž poslechl Boží hlas. Také my musíme dovolit, aby k nám zazněl Jeho hlas. „Uslyšíte-li dnes jeho hlas…“ (Žalm 95:8). Co by mohl Bůh vykonat s křesťany, kteří se učí slyšet z nebes!
Místo toho, abychom čekali, až k nám zazní Boží hlas, běžíme za poradci a psychology, čteme knihy a posloucháme nahrávky, a při tom doufáme, že uslyšíme Boha. Chceme vůdce, kterého bychom následovali, nějaký plán do budoucna, jasné slovo vedení. Ale jen hrstka ví, jak jít k Pánu a slyšet Jeho hlas.
Bůh chce ještě jednou otřást zemí. Celý vesmír je přichystán na zvrat, který přijde od Božího Ducha! „Varujte se tedy odmítnout toho, kdo k vám mluví. Jestliže neunikli trestu ti, kdo odmítli tlumočníka Božích příkazů na zemi, tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od toho, který mluví z nebe. Jeho hlas tehdy zatřásl zemí, nyní však slibuje: ‚Ještě jednou otřesu‘ nejen ‚zemí,‘ nýbrž i ‚nebem‘“ (Židům 12:25-26).
Slibuje: „Ještě jednou bude slyšet můj hlas. Ti, kdo ho uslyší, otřesou zemí. Nebe a země se pohnou. Když uslyší můj hlas, cokoli je rozvázáno na zemi, bude rozvázáno v nebi.“
Pán volá k poslední církvi, k Laodicejské církvi: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zjevení 3:20).
Takové je poslední Kristovo volání k církvi: „Otevři. Nech mne vejít do své komůrky. Hovoř se mnou a dovol mi hovořit s tebou. Mějme obecenství. Tak tě uchráním před hodinou pokušení, která přichází na celý svět.“
Petr dovolil, aby k němu promluvil hlas Spasitele. „Petr vyšel za poledne na rovnou střechu domu, aby se modlil…Tu k němu zazněl hlas“ (Skutky 10:9,13). Všichni pohané směli vejít do království, spolu s Kornéliovým domem, protože jeden muž poslechl Boží hlas. Také my musíme dovolit, aby k nám zazněl Jeho hlas. „Uslyšíte-li dnes jeho hlas…“ (Žalm 95:8). Co by mohl Bůh vykonat s křesťany, kteří se učí slyšet z nebes!
Místo toho, abychom čekali, až k nám zazní Boží hlas, běžíme za poradci a psychology, čteme knihy a posloucháme nahrávky, a při tom doufáme, že uslyšíme Boha. Chceme vůdce, kterého bychom následovali, nějaký plán do budoucna, jasné slovo vedení. Ale jen hrstka ví, jak jít k Pánu a slyšet Jeho hlas.
Bůh chce ještě jednou otřást zemí. Celý vesmír je přichystán na zvrat, který přijde od Božího Ducha! „Varujte se tedy odmítnout toho, kdo k vám mluví. Jestliže neunikli trestu ti, kdo odmítli tlumočníka Božích příkazů na zemi, tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od toho, který mluví z nebe. Jeho hlas tehdy zatřásl zemí, nyní však slibuje: ‚Ještě jednou otřesu‘ nejen ‚zemí,‘ nýbrž i ‚nebem‘“ (Židům 12:25-26).
Slibuje: „Ještě jednou bude slyšet můj hlas. Ti, kdo ho uslyší, otřesou zemí. Nebe a země se pohnou. Když uslyší můj hlas, cokoli je rozvázáno na zemi, bude rozvázáno v nebi.“
Pán volá k poslední církvi, k Laodicejské církvi: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zjevení 3:20).
Takové je poslední Kristovo volání k církvi: „Otevři. Nech mne vejít do své komůrky. Hovoř se mnou a dovol mi hovořit s tebou. Mějme obecenství. Tak tě uchráním před hodinou pokušení, která přichází na celý svět.“
pondělí, 15. dubna 2013
„KRISTUS VÍTĚZ“ by Gary Wilkerson
„Kristus vítěz“ je latinský výraz, který používali dřívější církevní otcové k vylíčení Ježíše a Jeho vykoupení. Zhruba přeloženo to znamená, že „naše vítězství není v nás, ale v Kristu.“ Pokud porazíme nepřítele, u kterého je pravděpodobnost padesát na padesát, myslíme si: „Tu bitvu jsem vyhrál.“ Ale pokud by náš nepřítel byl jednou tak vysoký; pokud by se po tom, co jsme mu pohrozili, vrátil ještě silnější; pokud bychom vyčerpali všechny zbývající možnosti; pokud bychom složili ruce do klína a pronesli: „To nezvládnu“, pak nám Bůh odpovídá: „Ted´ tě mám přesně tam, kde jsem tě chtěl mít.“
Starozákonní příběhy jsou obvykle představovány dětem spíše jako mravní poučení, než jako duchovní pravdy. Například lekce z Jonáše povětšinou bývá: „Pokud neuposlechneš Boha, dostaneš se do mnohem větších potíží.“
Většina z nás se setkala s příběhem Davida a Goliáše v nedělní školičce a ponaučením bylo -„Buď statečný a odvážný.“ Problém s touto interpretací Davidova příběhu je ten, že učíme naše děti, aby udělali něco, čeho nejsou schopné. Žádný izraelský voják by nepřežil souboj jeden na jednoho s Goliášem. Ani ten nejstatečnější muž by to nezvládl.
Podobně je tomu i když procházíme duchovním bojem, pouze statečnost a odvaha nestačí. David si byl vědom toho, že pro Goliášem není žádným soupeřem. Ve skutečnosti nebyl ještě ani vojákem, protože byl příliš mladý. Když se David objevil na frontě, byl vyzbrojen pouze chlebem a sýrem pro své bratry. Jediný rozdíl byl v tom, že David věděl, že tato bitva nebyla jeho, ale Boží. Když uslyšel Goliášovy posměšky, prohlásil:
„Dnes tě Hospodin sevře do mé ruky, zabiju tě a useknu ti hlavu … Všichni, kdo se tu shromáždili, poznají, že ne mečem ani kopím vysvobozuje Hospodin. Toto je Hospodinův boj a on vás vydá do našich rukou!“ (1. Samuelova 17:46-47).
Duchovní vítězství není nikdy naše vlastní, pochází od našeho vysvoboditele. V tomto příběhu ztotožnuje David našeho zachránce Krista. Skrze každou úzkost a beznaděj prochází s autoritou, které žádný démon nedokáže čelit. Goliáš toho dne neměl žádnou šanci, a to z jednoho jediného důvodu - byla to Pánova bitva.
Starozákonní příběhy jsou obvykle představovány dětem spíše jako mravní poučení, než jako duchovní pravdy. Například lekce z Jonáše povětšinou bývá: „Pokud neuposlechneš Boha, dostaneš se do mnohem větších potíží.“
Většina z nás se setkala s příběhem Davida a Goliáše v nedělní školičce a ponaučením bylo -„Buď statečný a odvážný.“ Problém s touto interpretací Davidova příběhu je ten, že učíme naše děti, aby udělali něco, čeho nejsou schopné. Žádný izraelský voják by nepřežil souboj jeden na jednoho s Goliášem. Ani ten nejstatečnější muž by to nezvládl.
Podobně je tomu i když procházíme duchovním bojem, pouze statečnost a odvaha nestačí. David si byl vědom toho, že pro Goliášem není žádným soupeřem. Ve skutečnosti nebyl ještě ani vojákem, protože byl příliš mladý. Když se David objevil na frontě, byl vyzbrojen pouze chlebem a sýrem pro své bratry. Jediný rozdíl byl v tom, že David věděl, že tato bitva nebyla jeho, ale Boží. Když uslyšel Goliášovy posměšky, prohlásil:
„Dnes tě Hospodin sevře do mé ruky, zabiju tě a useknu ti hlavu … Všichni, kdo se tu shromáždili, poznají, že ne mečem ani kopím vysvobozuje Hospodin. Toto je Hospodinův boj a on vás vydá do našich rukou!“ (1. Samuelova 17:46-47).
Duchovní vítězství není nikdy naše vlastní, pochází od našeho vysvoboditele. V tomto příběhu ztotožnuje David našeho zachránce Krista. Skrze každou úzkost a beznaděj prochází s autoritou, které žádný démon nedokáže čelit. Goliáš toho dne neměl žádnou šanci, a to z jednoho jediného důvodu - byla to Pánova bitva.
pátek, 12. dubna 2013
PŘINÁŠET OVOCE
Je část Bible která mě hluboce usvědčuje. Ježíš řekl: „Já jsem ušlechtilá réva a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla více ovoce. Vy jste již čistí díky slovu, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane ve kmeni, tak ani vy, pokud nezůstanete ve mně.Já jsem vinná réva a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; beze mě nedokážete nic. Jestliže někdo nezůstane ve mně, bude odhozen pryč jako ratolest a uschne. Pak budou posbírány, hozeny na oheň a shoří." Jan 15,1-6
Čítal jsem tyto silné Kristovy slova a nemohl jsem uniknout jejich usvědčující moci. Duch svatý mi vtikl tu důležitost porozumění těchto slov: "Můj Otec je vinař... každou ratolest, která ve mně nenese ovoce , odřezává.
Tato záležitost křesťanů nést ovoce není volitelná s Bohem. On sleduje všechno jeho víno s velkou žárlivostí a obavami. Čeká na ratolesti až přinesou ovoce. Stojí hned vedle s nožem v ruce a s láskou sleduje sebemenší důkaz zkaženosti, která by mohla bránit růstu. Bůh očekává ovoce od každé ratolesti. Bez ovoce není možné ho uctívat a oslavovat. nebo být tím pravým učedníkem. Ježíš říká: "Když ponesete hojné ovoce, bude tím oslaven můj Otec a budete moji učedníci." Jan 15, 8
Nesení ovoce má hodně společného s potěšením Boha - naplnění naší mise v Kristu a s tím, že naše modlitby a prosby jsou vyslyšeny. Ježíš řekl: "Já jsem si vybral vás, ne vy mě. Ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; aby vám Otec dal, o cokoli ho poprosíte v mém jménu." Jan 15, 16.
Přinášení ovoce se týká spíše toho co se stáváme než jednoduše co děláme. Já přináším ovoce, když tam není nic co by mě brzdilo od života s Bohem. To je to co měl Ježíš na mysli, když řekl: "Vy jste již čistí díky slovu, které jsem k vám mluvil." Jan 15, 3 Říká:"Protože jsi uvěřil v mé slovo, u kterého ses až třásl, odkryl jsi všechna skrytá tajemství, přinesl světlo do každé tmavé věci a nechal jsi Boží slovo očistit tvou duši - všechny překážky jsou pryč!"
Čítal jsem tyto silné Kristovy slova a nemohl jsem uniknout jejich usvědčující moci. Duch svatý mi vtikl tu důležitost porozumění těchto slov: "Můj Otec je vinař... každou ratolest, která ve mně nenese ovoce , odřezává.
Tato záležitost křesťanů nést ovoce není volitelná s Bohem. On sleduje všechno jeho víno s velkou žárlivostí a obavami. Čeká na ratolesti až přinesou ovoce. Stojí hned vedle s nožem v ruce a s láskou sleduje sebemenší důkaz zkaženosti, která by mohla bránit růstu. Bůh očekává ovoce od každé ratolesti. Bez ovoce není možné ho uctívat a oslavovat. nebo být tím pravým učedníkem. Ježíš říká: "Když ponesete hojné ovoce, bude tím oslaven můj Otec a budete moji učedníci." Jan 15, 8
Nesení ovoce má hodně společného s potěšením Boha - naplnění naší mise v Kristu a s tím, že naše modlitby a prosby jsou vyslyšeny. Ježíš řekl: "Já jsem si vybral vás, ne vy mě. Ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; aby vám Otec dal, o cokoli ho poprosíte v mém jménu." Jan 15, 16.
Přinášení ovoce se týká spíše toho co se stáváme než jednoduše co děláme. Já přináším ovoce, když tam není nic co by mě brzdilo od života s Bohem. To je to co měl Ježíš na mysli, když řekl: "Vy jste již čistí díky slovu, které jsem k vám mluvil." Jan 15, 3 Říká:"Protože jsi uvěřil v mé slovo, u kterého ses až třásl, odkryl jsi všechna skrytá tajemství, přinesl světlo do každé tmavé věci a nechal jsi Boží slovo očistit tvou duši - všechny překážky jsou pryč!"
čtvrtek, 11. dubna 2013
VLÁDA KRISTOVA
Ti kteří se podřídili Kristově vládě rostou v síle a znalosti Něj. Oni doslova získávají novou duševní a fyzickou sílu. Oni neomdlévají podél cesty, protože Ježíš vlívá svou vlastní sílu, když jdou za ním.
Ode dne, kdy jsme o vás uslyšeli, proto nepřestáváme v modlitbách prosit, abyste byli ve vší moudrosti a duchovním porozumění naplněni poznáním jeho vůle a abyste svým životem vždy dělali Pánu čest a radost: abyste stále nesli ovoce dobrých skutků, rostli v poznání Boha, byli všemožně posilováni mocí jeho slávy, abyste mohli všechno trpělivě překonat a abyste s radostí. (Koloským 1,9-11)
Bůh zachová ty kteří se podřídili jeho svrchovanosti bez úhony do dne Kristova příchodu. Pokud se podřídíme Ježíši— jednat jak On, nespoléhat se na naše vlastní chápání —nikdy nám nic nebude scházet. On dodá všechno, co potřebujeme, aby jsme Ho potěšili. Pán sám nás bude držet bez úhony až do konce samého!
“Byli jste v něm obohaceni v každém ohledu, každým slovem a veškerým poznáním. Kristovo svědectví je mezi vámi tak pevně ustaveno, že nemáte nedostatek vžádném daru, zatímco očekáváte zjevení našeho Pána Ježíše Krista. Ten vás bude posilovat až do konce, aby vám v den našeho Pána Ježíše Krista nebylo co vytknout. Bůh je věrný. On sám vás povolal ke společenství se svým Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!” (1Korintským 1,5-9).
Svěřujme naše životy do Ježíšových rukou. To se pak stává jeho odpovědností držet nás uchovávat nás: : "Pán je však věrný - on vás posílí a ochrání od zlého." (2 Tesalonickým 3,3). Onříká, "Pokud mě necháte vládnout ve svém srdci, Já vás uchovám bez úhony až do Mého příchodu. Já vás ochráním od pádů! " "ať svěří své duše věrnému Stvořiteli a činí dobré." (1 Petr 4,19).
Ode dne, kdy jsme o vás uslyšeli, proto nepřestáváme v modlitbách prosit, abyste byli ve vší moudrosti a duchovním porozumění naplněni poznáním jeho vůle a abyste svým životem vždy dělali Pánu čest a radost: abyste stále nesli ovoce dobrých skutků, rostli v poznání Boha, byli všemožně posilováni mocí jeho slávy, abyste mohli všechno trpělivě překonat a abyste s radostí. (Koloským 1,9-11)
Bůh zachová ty kteří se podřídili jeho svrchovanosti bez úhony do dne Kristova příchodu. Pokud se podřídíme Ježíši— jednat jak On, nespoléhat se na naše vlastní chápání —nikdy nám nic nebude scházet. On dodá všechno, co potřebujeme, aby jsme Ho potěšili. Pán sám nás bude držet bez úhony až do konce samého!
“Byli jste v něm obohaceni v každém ohledu, každým slovem a veškerým poznáním. Kristovo svědectví je mezi vámi tak pevně ustaveno, že nemáte nedostatek vžádném daru, zatímco očekáváte zjevení našeho Pána Ježíše Krista. Ten vás bude posilovat až do konce, aby vám v den našeho Pána Ježíše Krista nebylo co vytknout. Bůh je věrný. On sám vás povolal ke společenství se svým Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!” (1Korintským 1,5-9).
Svěřujme naše životy do Ježíšových rukou. To se pak stává jeho odpovědností držet nás uchovávat nás: : "Pán je však věrný - on vás posílí a ochrání od zlého." (2 Tesalonickým 3,3). Onříká, "Pokud mě necháte vládnout ve svém srdci, Já vás uchovám bez úhony až do Mého příchodu. Já vás ochráním od pádů! " "ať svěří své duše věrnému Stvořiteli a činí dobré." (1 Petr 4,19).
středa, 10. dubna 2013
JEŽÍŠ JE KRÁLEM MÉHO ŽIVOTA
Možná si říkáte: „Chci, aby byl Ježíš pánem mého života. Chci dělat všechno, co mi nařídí!“ Rád bych vám ukázal dvě z nádherných požehnání, která přicházejí ke všem, kteří Ježíše vyvýšili jako krále svých životů.
Zaprvé, Písmo říká, že když se odevzdáte Kristu a budete očekávat Jeho rady a pokyny, budete mít účast na Jeho svatosti. „Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti“ (Židům 12,9-10).
Pavel nás vybízí, abychom přišli za Ježíšem a požádali Ho, aby převzal moc nad všemi našimi hříchy a obavami: „ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti. Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí“ (Římanům 6,13-14).
Bůh říká: „Jestliže chcete poznat život v hojnosti – opravdový, plný život – pak se mi podřiďte a já vám dám život beze strachu, viny a odsouzení.“
Zadruhé, ti, kteří se podřídí Kristu, budou žít v pokoji – bez strachu či starostí. „abychom vysvobozeni z rukou nepřátel a prosti strachu jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života… pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje“ (Lukáš 1,74-75.78-79).
Jak nádherné je to zaslíbení! Když Mu vydáme své životy, Jeho světlo ozáří naši temnotu a povede nás do míru a odpočinku. Když někdo dosadí na trůn svého srdce Ježíše, poznáte to. Takový život rodí pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení a který vidíte ve tváři i chování toho člověka.
Zaprvé, Písmo říká, že když se odevzdáte Kristu a budete očekávat Jeho rady a pokyny, budete mít účast na Jeho svatosti. „Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti“ (Židům 12,9-10).
Pavel nás vybízí, abychom přišli za Ježíšem a požádali Ho, aby převzal moc nad všemi našimi hříchy a obavami: „ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti. Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí“ (Římanům 6,13-14).
Bůh říká: „Jestliže chcete poznat život v hojnosti – opravdový, plný život – pak se mi podřiďte a já vám dám život beze strachu, viny a odsouzení.“
Zadruhé, ti, kteří se podřídí Kristu, budou žít v pokoji – bez strachu či starostí. „abychom vysvobozeni z rukou nepřátel a prosti strachu jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života… pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje“ (Lukáš 1,74-75.78-79).
Jak nádherné je to zaslíbení! Když Mu vydáme své životy, Jeho světlo ozáří naši temnotu a povede nás do míru a odpočinku. Když někdo dosadí na trůn svého srdce Ježíše, poznáte to. Takový život rodí pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení a který vidíte ve tváři i chování toho člověka.
úterý, 9. dubna 2013
SMĚLÁ DŮVĚRA K VSTOUPENÍ
10. kapitola Židům obsahuje neuvěřitelné zaslíbení. Říká, že Boží dveře jsou pro nás vždycky otevřené a umožňují nám naprostý přístup k Otci.
„Máme tedy, bratří, smělou důvěru k vstoupení do nejsvětější svatyně skrze Ježíšovu krev, tou novou a živou cestou, kterou pro nás otevřel, skrze oponu, tj. jeho tělo. Máme také velikého kněze nad Božím domem, a proto přistupme s opravdovým srdcem, v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od špatného svědomí a s tělem omytým čistou vodou“ (Židům 10: 19-22).
O pár veršů dále jsme varováni, že den Páně rychle přichází: „A neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku, ale napomínejme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den blíží“ (verš 25). Bůh říká: „I teď, když se přiblížil Kristův návrat, musíte hledat moji tvář. Je čas vejít do svých komůrek a poznávat mě!“
Věřím, že již vidíme znamení, že se blížíme k zhroucení našeho finančního systému; stoupá násilí a nemorálnost a naše společnost je pěkně doháněna k šílenství. Falešní proroci – „andělé světla“ – podvádějí mnohé svými démonskými naukami. A neustále můžeme očekávat hodinu soužení, která ochromí lidská srdce strachem. A přece, předtím než k tomu všemu dojde, pisatel listu Židům říká:
„Nedopusťte, aby se od vás vzdálila pravda! Zůstávejte bdělí a pozorní. Máte otevřené dveře do Boží svaté přítomnosti, a tak vejděte k němu s plným ujištěním víry a předneste své žádosti. Kristova krev již pro vás připravila cestu a mezi vámi a Otcem není žádná zábrana. Máte všechna práva vejít do nejsvětější, abyste dostali veškerou pomoc, jakou potřebujete!“
„Máme tedy, bratří, smělou důvěru k vstoupení do nejsvětější svatyně skrze Ježíšovu krev, tou novou a živou cestou, kterou pro nás otevřel, skrze oponu, tj. jeho tělo. Máme také velikého kněze nad Božím domem, a proto přistupme s opravdovým srdcem, v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od špatného svědomí a s tělem omytým čistou vodou“ (Židům 10: 19-22).
O pár veršů dále jsme varováni, že den Páně rychle přichází: „A neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku, ale napomínejme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den blíží“ (verš 25). Bůh říká: „I teď, když se přiblížil Kristův návrat, musíte hledat moji tvář. Je čas vejít do svých komůrek a poznávat mě!“
Věřím, že již vidíme znamení, že se blížíme k zhroucení našeho finančního systému; stoupá násilí a nemorálnost a naše společnost je pěkně doháněna k šílenství. Falešní proroci – „andělé světla“ – podvádějí mnohé svými démonskými naukami. A neustále můžeme očekávat hodinu soužení, která ochromí lidská srdce strachem. A přece, předtím než k tomu všemu dojde, pisatel listu Židům říká:
„Nedopusťte, aby se od vás vzdálila pravda! Zůstávejte bdělí a pozorní. Máte otevřené dveře do Boží svaté přítomnosti, a tak vejděte k němu s plným ujištěním víry a předneste své žádosti. Kristova krev již pro vás připravila cestu a mezi vámi a Otcem není žádná zábrana. Máte všechna práva vejít do nejsvětější, abyste dostali veškerou pomoc, jakou potřebujete!“
pondělí, 8. dubna 2013
CHOZENÍ V DUCHU by Gary Wilkerson
Většina z nás by připustila, že zřídka cítíme, že v nás pracuje Boží milost. Proto máme sklon pochybovat o tom, že v nás zůstává jeho přítomnost. Pavel toto naše dilema nastínil v listu Galatským, kde píše: „Říkám však: Choďte Duchem a nevykonáte žádost těla“ (Galatským 5:16).
Zní to dost jednoduše, ale my máme sklony brát tuto Pavlovu radu jako příkaz, který musíme uposlechnout. Zatínáme zuby a říkáme: „Dnes budu chodit v Duchu.“ Potom, když zakopneme, si myslíme, že nejsme „duchovní,“ a tak to zkoušíme ještě namáhavěji. Náhle jsme znovu pod zákonem, protože se obracíme na naši tělesnou schopnost více, než na důvěru, že již jsme v Duchu.
Pavel říká: „Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem“ (5:18). Jinými slovy: Duch Boží ve vás přebývá, dává vám úspěch v každé době díky jeho milosti, která vás zmocňuje. Když Pavel říká, „Choďte v Duchu,“ myslí tím, „Choďte pod milostí, a ne pod zákonem.“
Pavel nám dále ukazuje výsledek chození v Duchu. „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací“ (5:22-23). Povšimněte si: Tyto věci nepřicházejí díky našemu konání. Jsou ovocem spravedlnosti, kterou do nás Bůh vložil - jsou výsledkem jeho činnosti v nás.
Někdy asi necítíš, že hodně miluješ, ale láska je v tobě, protože ji tam Bůh vkládá. Asi necítíš radost a pokoj, ale Bůh do tebe obojí pevně zasadil. Jeho Duch v tobě pracuje každou hodinu každého dne, k jeho velké slávě a ke tvému obrovskému požehnání.
V jedné z nejúžasnějších pasáží Písma nám Pavel poskytuje Boží odpověď na lidské okolnosti: „Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho…Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti“ (Římanům 7:25, 8:1-2).
Zní to dost jednoduše, ale my máme sklony brát tuto Pavlovu radu jako příkaz, který musíme uposlechnout. Zatínáme zuby a říkáme: „Dnes budu chodit v Duchu.“ Potom, když zakopneme, si myslíme, že nejsme „duchovní,“ a tak to zkoušíme ještě namáhavěji. Náhle jsme znovu pod zákonem, protože se obracíme na naši tělesnou schopnost více, než na důvěru, že již jsme v Duchu.
Pavel říká: „Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem“ (5:18). Jinými slovy: Duch Boží ve vás přebývá, dává vám úspěch v každé době díky jeho milosti, která vás zmocňuje. Když Pavel říká, „Choďte v Duchu,“ myslí tím, „Choďte pod milostí, a ne pod zákonem.“
Pavel nám dále ukazuje výsledek chození v Duchu. „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací“ (5:22-23). Povšimněte si: Tyto věci nepřicházejí díky našemu konání. Jsou ovocem spravedlnosti, kterou do nás Bůh vložil - jsou výsledkem jeho činnosti v nás.
Někdy asi necítíš, že hodně miluješ, ale láska je v tobě, protože ji tam Bůh vkládá. Asi necítíš radost a pokoj, ale Bůh do tebe obojí pevně zasadil. Jeho Duch v tobě pracuje každou hodinu každého dne, k jeho velké slávě a ke tvému obrovskému požehnání.
V jedné z nejúžasnějších pasáží Písma nám Pavel poskytuje Boží odpověď na lidské okolnosti: „Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho…Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti“ (Římanům 7:25, 8:1-2).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)