čtvrtek 26. května 2016

V DOBÁCH SOUŽENÍ

Bůh neustále pracuje, i když nevidím důkaz. V každou denní chvíli, v každou hodinu mého spánku, pro mne připravuje cestu. A Jeho plán je pokaždé přesně načasován, i když se mi může zdát, že Jeho svatá práce se opožďuje. Hluboko v mém nitru činí věci, které tam musí být, aby mohl naplnit svá zaslíbení.

Jednou se ohlédnu zpět a řeknu: „Pane, teď tomu rozumím. Po celou dobu jsi tam byl a pracoval na zázraku!“ Ti, kdo jsou zoufalí, mohou být v pokušení stranit se obecenství s Bohem. Přestože se taková věc může stát osudnou. V Žalmu 88 naleznete popis toho, čím procházíte. Zbožný muž jménem Héman nám říká o své beznadějné situaci: „Má duše je plná trápení. Spěji k podsvětí, jsem mezi mrtvými. Bůh mne odložil do nejhlubší temnoty a jeho hněv na mně těžce spočívá. Mí přátelé mne zradili; zhnusili si mě; jsem uvězněn. Truchlím kvůli svému utrpení“ (moje parafráze).

Héman potom vyzývá Boha: „Což pro mrtvé budeš konat svoje divy? Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu? Což se o tvém milosrdenství vypráví v hrobě? O tvé věrnosti v říši zkázy? Což jsou známy v temnotě tvé divy, tvoje spravedlnost v zemi zapomnění?“ (Žalm 88:11-13).

Héman v podstatě říká: „Potřebuji zázrak ihned, Pane, a ne až při vzkříšení. Je to má poslední naděje. Brzy bude příliš pozdě, protože zemřu. Musíš to vykonat do termínu, Bože. Pomoz mi! Proč mne odvrhuješ? Proč přede mnou skrýváš svou tvář? Proč mi neodpovídáš, když volám?“

Jedná se o beznaděj, zoufalství, zjevně nesnesitelnou krizi.

Co může udělat zbožná duše? Jak reaguje spravedlivý? Stejně jako Héman máme volat dnem i nocí: „Hospodine, Bože, má spáso, ve dne i v noci před tebou úpím; kéž vstoupí moje modlitba k tobě, nakloň ucho k mému bědování! … Hospodine, pomoz, k tobě volám, ráno má modlitba přichází k tobě“ (Žalm 88:2-3, 14).

Ve velikém soužení dělám tyto tři věci:
  1. Naslouchám a věřím v lásku a potěšení od mého nebeského Otce.
  2. Vylévám před Ním své srdce a v tichosti k Němu volám.
  3. Denně se povzbuzuji Jeho zaslíbeními.

středa 25. května 2016

UČEBNA MODLITBY

Někdy se o modlitbu moc nestaráme. Avšak, když přijdou potíže, shledáme, že zápasíme na modlitbách s Pánem každý den, dokud nejsme ve svém duchu ujištěni, že Bůh má všechno pod kontrolou. Čím více chceme být o této jistotě zpraveni, tím více chodíme do své modlitební komůrky.

Je pravdou, že Bůh nikdy nepřipustí, abychom se trápili, vyjma skutku lásky. Můžeme to vidět na izraelském kmeni Efrajim. Na lidi přišlo obrovské trápení, a tak v zármutku volali k Bohu. Ten jim odpověděl: „Zřetelně jsem slyšel Efrajima, jak si stýská“ (Jeremjáš 31:18).

Efrajim dosvědčil – podobně jako David: „Potrestal jsi mě … býval jsem jak nezkrocený býček. Obrať mě, … vždyť ty, Hospodine, jsi můj Bůh“ (31:18). Jinými slovy: „Hospodine, odůvodněně jsi nás potrestal. Byli jsme jako nezkrotný býček, plný energie, ale ty jsi nás odůvodněně potrestal, abys nás zkrotil pro svou službu. Podmanil sis naši divokost.“

Pochopte, že Bůh měl s kmenem Efrajim veliké plány, plodné a uspokojující. Nejprve mu však musel dát instrukce a vyškolit ho. A tak Efrajim prohlásil: „Po svém návratu chci činit pokání, po svém poučení …“ (31:19). V podstatě řekl: „V minulosti, když nás Bůh v učebně připravoval pro svou službu, jsme se nenechali napravit. Utekli jsme pryč s křikem: „Je to příliš těžké.“ Byli jsme tvrdohlaví a neustále jsme vyklouzávali z jha, které na nás vložil. Potom na nás Bůh vložil těsnější jho a použil svůj milující prut, aby zlomil naši tvrdohlavost. Nyní jsme se jeho jhu podvolili.“

Jsme stejní jako Efrajim: sebestřední býčci, kteří nechtějí žádné jho. Vyhýbáme se disciplíně a zažíváme bolest, protože jsme kázněni prutem. A očekáváme, že teď budeme mít všechno – vítězství, požehnání, úspěch – pouhým domáháním se Božích slibů nebo „uchopením vírou.“ Jsme podráždění, že se školíme v soukromé komůrce a že musíme zápasit s Bohem, dokud se Jeho zaslíbení v našich životech nenaplní. A pak, když přijde trápení, myslíme si: „Jsme Božím vyvoleným lidem. Proč se to děje?“

Modlitební komůrka je naší učebnou. A nemáme-li „čas o samotě“ s Ježíšem – jestliže jsme polevili ve své důvěrnosti s Ním – nebudeme připraveni, až přijde povodeň.

úterý 24. května 2016

DŮLEŽITÉ PRO JEŽÍŠE A JEHO KRÁLOVSTVÍ

Babička Carosso, matka mé ženy Gwen, zemřela v devadesáti pěti letech. Byla to věřící, tichá, skromná žena.

Poté, co odešla k Pánu, jsme s Gwen v její skříni našli papírovou krabici plnou ústřižků z šekové knížky. Babička Carosso za sebe utratila velmi málo, ale podle dat na ústřižcích jsme zjistili, že řadu let podporovala misionáře. Posílala peníze po malých částkách, vždy pět, šest, deset dolarů.

Celou tu dobu si babička Carosso myslela, že toho pro Boží království moc nedělá. Říkávala, že nemá žádné obdarování, žádnou službu. Ale pro Ježíše a Jeho království byla právě tak důležitá jako mnozí ti misionáři, které celé roky podporovala svými obětavými dary.

Až náš požehnaný Pán odmění ty úžasné misionáře, které podporovala, babička Carosso bude mít podíl na zisku ze všech jejich duchovních vítězství v přední linii. Vzpomeňte si, co řekl Ježíš o chudé vdově, jež hodila dvě mince do pokladnice: „tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní“ (Lukáš 21, 3). Vdova dala vše, co měla.

Moje žena Gwen zůstávala doma, když jsem po mnoho let cestoval v přední linii evangelizace. Gwen se hodně podobá své matce: tichá, skromná a velmi oddaná své rodině. Po několik desetiletí jsem jezdil po světě a sloužil a nebyl jsem skoro doma. Gwen zůstávala a starala se o naše čtyři děti; vždycky tam byla, když přišly ze školy, vždy když něco potřebovaly.

Když jsem se vrátil z cest, Gwen se se mnou radovala nad množstvím lidí, kteří se rozhodli pro Krista, nebo nad závislými a alkoholiky, kteří byli uzdraveni, i když sama nemohla odjet a vykonávat tuto práci.

Často jsem svou ženu slyšel říci: „Neumím kázat ani zpívat. Nejsem žádná spisovatelka. Připadá mi, že pro Pána dělám tak málo, pokud vůbec něco.“ Později však Gwen uvěřila, že jejím povoláním je být věrnou manželkou a matkou (a časem i babičkou).

Teď, když píšu toto poselství, říkám své ženě: „V den, kdy stanu před Ježíšem, pokud si mě použil, abych získal nějaké duše, nebo abych inspiroval nějaké zbožné skutky, které Mu dělají radost, a pokud bych měl za to dostat nějakou odměnu, Gwen, ty na ní budeš mít stejný podíl jako já.“

pondělí 23. května 2016

LÁSKA VŽDY UDĚLÁ KROK NAVÍC - Gary Wilkerson

Někteří křesťané si myslí, že žít v pokoji znamená vyhýbat se konfliktu - ale to jen vede k dalšímu rozdělení, bojům a nepořádku. Kdy naposled jste se vyhnuli nutné konfrontaci s někým? Změnil se nakonec váš postoj k němu? Jste vůči němu pasivně agresivní? Když o něm mluvíte, mají vaše slova ostrý tón?

Vyhýbání se konfliktu není samo o sobě z Ducha. Ve skutečnosti nás Ježíš nabádá k opaku. Dokonce nám dává konkrétní rady, jak na to. "Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima. Jestliže tě poslechne, získal jsi bratra." (Matouš 18:15). Ježíšova rada je velmi moudrá. Pokud člověka napomenete v soukromí, i tváří v tvář svému hříchu si zachová důstojnost. A pravda může hřích osvětlit.

Konfrontovat někoho tímto způsobem ovšem nemusí být jednorázové řešení. Proč? Za prvé, nemusí to fungovat, na což Ježíš poukazuje. "Pokud tě neposlechne..." (18:16). Také to není konečný pokyn, kdy pak můžeme odejít a říct, "Tak, udělal jsem, co Ježíš řekl a je to. Už se s tím člověkem nemusím bavit." Podle Ježíše máme udělat víc - protože láska vždycky dělá víc: "Pokud tě neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva bratry, aby každé slovo bylo potvrzeno výpovědí dvou nebo tří svědků". (18:16).

Ale ani tady to nekončí. Láska udělá další a další krok. "Nechce-li však poslechnout ani je, řekni to církvi. A pokud odmítne i církev, ať je tedy pro tebe cizí jako pohan a výběrčí daní." (18:17). Poslední věta zní jako konečné odmítnutí, ale to není přesné. Naše jednání má odrážet chování hříšníka, aby mohl činit pokání a navrátit se do společenství.

Tento sled činů ukazuje i na něco jiného. Učí nás, kam až sahá Boží milost - a také co nás stojí jako její prostředníky. Bůh chce vždycky přivést ztracené ovce zpět do stáda. Kam až Jeho milost sahá? Jak řekl Ježíš Petrovi, máme odpustit bratru, který proti nám zhřešil, "sedmdesát sedmkrát." Takže tolikrát, kolikrát je třeba. A k tomu je potřeba lásky, která položí život na kříži. Lásky, která říká, "jsem tu pořád pro tebe, nikam neodejdu". Tato láska vyžaduje těsné vedení Duchem, protože naše přirozenost jí prostě není schopná.

sobota 21. května 2016

ZMOCNĚN PRO VELKÉ VĚCI - Nicky Cruz

Tobě a mně byl dán dar větší, než bychom si mohli vůbec představit nebo o něj žádat. Bylo nám svěřeno nejmocnější požehnání, které bychom kdy vůbec mohli přijmout — dar Ducha svatého. Božího ducha. Toho ducha, který je Bůh, který žije v nás, řídí nás, vede nás, zmocňuje nás pro velké a mocné věci.

A s tímto darem přichází velká zodpovědnost. Máme jej uchopit a použít pro Boží slávu. Použít to pro Boží slávu, pro to, aby byla rozšířena práce na Božím království.

Když přijmeme Boží požehnání, nemůžeme nikdy zapomenout na zdroj tohoto požehnání nebo důvod proč nám žehná. Není to proto, abychom pohodlně žili, ale proto, aby nás zmocnil pro službu.

Nikdo není více zaujatý záchranou duší než Bůh. Jeho srdce hoří pro ty, kteří potřebují Jeho lásku a odpuštění, pro ty, kteří Mu odmítají důvěřovat ohledně své budoucnosti, pro ty, kteří ještě musí porozumět, jak velmi je miluje a stará se o ně, jak je chce držet ve svých milujících pažích, slíbat z nich bolest a přivést je do věčného ovčince!

Bůh žije, a očekává den, kdy bude nebe plné zachráněných duší. On důvěřuje tobě a mně a věří, že se to stane. Vložil do nás svoji víru a očekává, že budeme nést Jeho břemeno a Jeho zprávu naděje ztracenému světu. On touží, abychom z celého srdce získávali duše pro Krista.

Pokud ještě tuto touhu nemáš — pak začni dnes tím, že budeš žádat Boha, aby to vložil do tvého srdce.

“Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.” (Skutky 1:8, NIV).

__________
Nicky Cruz, mezinárodně známý evangelista a plodný autor, který se obrátil k Ježíši Kristu od života v nenávisti a zločinnosti poté, co potkal v roce 1958 v New Yorku Davida Wilkersona. Příběh o jeho dramatickém obrácení poprvé zazněl v knize Davida Wilkersona Dýka a kříž a pak jej později popsal sám Nicky ve svém bestselleru Utíkej, malý, utíkej.

pátek 20. května 2016

TVÁŘÍ V TVÁŘ NEMOŽNOSTEM

Mám slovo pro ty, kdo čelí nemožnostem: "Hospodin, tvůj Bůh, je ve tvém středu, hrdina, který zachraňuje. Rozjásá se nad tebou radostně, obnoví tě svou láskou, zaplesá nad tebou s výskáním." (Sofoniáš 3:17; ČSP)

Je to nádherné zjevení vytrvalé Boží lásky k Jeho lidu. Písmo říká, že On odpočívá a raduje se ve Svojí lásce k nám!

Hebrejské slovo pro "odpočinek" tady znamená, že Bůh nemá ani jednu nezodpovězenou otázku, pokud jde o Jeho lásku k nám. Jinými slovy, Jeho láska k nám je pevná a stálá, a nikdy ji nevezme zpátky. Ve skutečnosti se tady dozvídáme, že Bůh je ve Svojí lásce k nám natolik spokojený, že si o ní zpívá.

Dovedete si to představit? Bůh v nebi projevuje potěšení z nás. John Owen tento oddíl překládá takto: "Bůh skáče, přemožený radostí."

Dokonce nám Pavel říká, že cokoli odporuje božskému řádu - cokoli je z nevíry anebo má původ ve zmatku - je proměňováno zjevením Boží lásky. "Když se však zjevila dobrota a lidumilnost Boha, našeho Zachránce, ... (Titovi 3:4)

V předcházejícím verši Pavel říká: "Neboť i my jsme kdysi byli nerozumní, neposlušní, bloudící, ....(3:3) Jinými slovy: "Všechno bylo v nepořádku. Neměli jsme vítěznou víru. Ale zjevila se Boží láska a laskavost, kterou nás Bůh v hojnosti vylil skrze Krista."

Když Pavel říká, že se "zjevila" Boží láska, používá řecké slovo s významem "navrstvený. Stručně řečeno, Pán shlédl na nás, ubohé a zápasící duše, plné strachu a otazníků, a přidal toto zjevení: "Moje láska vás osvobodí. Odpočívejte a libujte si v Mojí lásce k vám.

Děkuji Bohu za den, kdy se Jeho láska "zjevila" mně. Neexistuje víra, která by mohla čelit nemožnostem, dokud cokoli - každý problém, každé strádání - není svěřeno do milující péče našeho Otce. Když se ocitnu v nejhorších situacích, musím spočinout v jednoduché víře.

čtvrtek 19. května 2016

JÍT DÁL VÍROU

Říkám vám, že jsme uprostřed války. Čelíte zlým silám, bojujete za vaši víru proti otci všech lží. On je ten, který zasadil všechny tyto malé myšlenky: „Kde je tvůj Bůh? Věci se ze špatných stávají ještě horšími. Tvá bolest, tvé utrpení, tvé potřeby se navyšují. Hospodin ti slíbil, že ti vytvoří cestu, jak se z toho dostat. Kde je ta cesta? Kde je tvůj Bůh teď, když Ho nejvíce potřebuješ?“

Jsi nyní otřesen a proséván. A uprostřed toho všeho tvá víra vypadá, že selhala. Milovaný, mám pro tebe dobrou zprávu: Bůh na tebe není naštvaný.

Možná se ptáš: „Netrpí Ježíš, když Mu nedůvěřujeme? Netruchlí Bůh, když kolísáme a zpochybňujeme Jeho slovo a Jeho věrnost?“ Ano, ano, truchlí. Ale ti, kteří selhali ve víře, stále můžou upřít svůj zrak na Ježíše.

Jak trpělivý je náš Bůh, jak milostivý. Slyší všechno naše naříkání a zpochybňování, vidí tolik pochybných myšlenek v našich myslích, a přesto se stále na nás dívá s odpuštěním a soucitem.

Poté, co Petr zapřel Pána, byl uzdraven a prožil velký život víry. Pamatuj si, že Ježíš mu dal toto slovo povzbuzení, když odcházel: „…ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ (Lukáš 22:32) Toto je Boží slovo pro tebe a pro mě také. Říká nám přesně, jako řekl Petrovi, „Upírej svůj zrak na mě. Zvládneš to. A pomůžeš svým bratřím a sestrám v Mém domě.“

Později, v knize Skutků (Skutky 12:1-10) nalézáme Petra zavřeného ve vězení. Přijde k němu anděl, sestřese z něho pouta a řekne mu, aby vstal a odešel. V tomto bodě se Petr nedívá na nemožné kolem sebe: železné brány, kterými by musel projít, spoustu strážníků a vojáků, skrze které by se musel proplížit na vlastní riziko. Místo toho Petr vstane ve víře na andělův pokyn a když se blíží železným branám, ony se pro něj otvírají.

A tak to bude také pro tebe, drahý svatý, pokud jsi ochotný vstát a jít dál vírou.