MÁME POKRAČOVAT V HŘÍCHU?

Když Pavel poprvé vyučoval pravdu o ospravedlnění skrze víru, církví to otřáslo. V té době to bylo považováno za neuvěřitelnou zprávu. Ve skutečnosti dokonce někteří teologové namítali: „Když jsem ospravedlněn a Bůh je tak milosrdný, že mi odpouští dobrovolně jen skrze moji víru, pak mohu hřešit ještě víc, aby se Bůh mohl těšit z toho, že mi dává víc a víc milosti!“ Tito teologové vůbec evangeliu neporozuměli.

Díky kříži, Bůh považuje vše z našeho starého člověka za vypořádané. Pavel se zeptal: „Budeme pokračovat v hříchu, aby se rozmnožila milost?“ (Římanům 6:1) a rychle pokračoval, „V žádném případě!“ Věřím tomu, že tím měl Pavel na mysli: „Proč by nějaký křesťan, který byl osvobozen od smrti, šel nazpět a křísil tělo. Proč by se vracel do hříšného života, když nám Bůh chce odejmout všechny naše viny, odsouzení a dát nám bezpečnost a pokoj? Dnes díky kříži můžeš sloužit Pánu s radostí a potěšením, uposlechnout Jeho nový závazek zvaný láska.“

Možná se ptáš: „Takže mám prostě přijmout skrze víru Ježíšovu spravedlnost?“ Ano, přesně tak! O tom je celé naše křesťanské kráčení – ve víře odpočívat nad tím, co Ježíš vykonal.

Náš starý člověk zemřel a novým člověkem je Ježíš. Když mu odevzdáme veškerou naši víru v Něj, Bůh nás plně přijme. Považuje nás za spravedlivé, skryté v náručí Svého drahého Syna. Takže pokaždé, když zhřešíš nebo selžeš, utíkej rychle ke svému obhájci - svému advokátovi. Vyznej mu své selhání a odpočívej v Jeho spravedlnosti.

Možná se ptáš: „A co dobré skutky, ty nic neznamenají?“ Samozřejmě že ano, ale jen za těchto podmínek: Dobré skutky tě nespasí, nezprostí hříchu ani neučiní spravedlivým nebo přijatelným pro Boha. Jediné co tě zachrání je tvá víra v. to, co Ježíš vykonal!

Co že to Ježíš vykonal? Zachránil tě, odpustil ti hříchy a chyby, a přijal tě za svého milovaného. Bůh v tobě nyní vidí jen Ježíše Krista, a proto musíme přicházet k našemu Spasiteli pokaždé, když upadneme. Ta samá krev, která nás očistila a odpustila naše hříchy poprvé, když jsme přišli k Ježíšovi, je stále ta stejná krev, která nás udržuje, než se On vrátí.

Spolu s tímto ubezpečením přichází ještě vyšší závazek, a to činit vše skrze Jeho sílu a moc, než-li se snažit vlastními silami. „Žijete-li podle těla, zemřete; umrtvujete-li skutky těla Duchem, budete žít.“ (Římanům 8:13).

SPASENI POUZE VÍROU

Když jsme se obrátili ke Kristu, uvěřili jsme tomu, že jsou nám odpuštěny hříchy, že nás přijal a že můžeme odložit všechnu vinu a strach a říct: „Jsem spasen pouze vírou v to, co pro mne Ježíš udělal na kříži.“

Pak, když jsme pokračovali v cestě s Pánem, dopustili jsme se nových skutků neposlušnosti. Naše hříchy nás zdrtily a rychle jsme ztratili představu očišťujícího kříže. Snažili jsme se získat Boží přízeň zpět vlastní spravedlností a usilovnější snahou, ale život se stal děsivým kolotočem hříchů a následných doznání.

Občas se chováme, jakoby nás mohlo zachránit to, že se sami budeme více snažit. Myslíme si, že kdybychom se sami zlepšili, Boha by to potěšilo. Brzo už soustavně pracujeme na svém starém člověku, snažíce se ho formovat ve vítězícího křesťana.

Někteří věřící možná řeknou: „Za vítězství, kterého jsem dosáhl, jsem zaplatil vysokou cenu. Prošel jsem velkou bolestí a utrpením. Postil jsem se, modlil se a úspěšně potlačil všechny své žádosti a hříšné touhy. Je můj zápas za poslušnost pro Boha ničím? Bere všechnu mou spravedlnost a těžkou práci jako nic?“ Ano! Všechno je to tělesné a nic z toho před Ním neobstojí. Je jen jedna spravedlnost, a to spravedlnost Ježíše Krista!

„Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili.“ (Římanům 10,3)

Jedinou cestou k Boží milosti je přiznání si pravdy: „V mém těle není nic dobrého, ani v mém usilování o to, abych si spasení zasloužil. Nemohu se stát spravedlivý ničím, co udělám z vlastní síly. Má spravedlnost je v samotném Kristu.“ Pavel mluví o daru spravedlnosti: „Ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.“ (Římanům 5,17)

ŽÁDNÉ DĚDICTVÍ

Pavel nám poskytuje výčet těch, kteří nezdědí Království Boží:

„Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani zženštilí, ani homosexuálové, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, rváči nebudou dědici Božího království“ (1.Korintským 6:9-10).

Potom však apoštol dodává: „A takoví jste byli, ale jste omyti, nadto posvěceni, ano ospravedlněni jménem Pána Ježíše a Duchem našeho Boha“ (verš 11).

Jak se tito lidé, kteří byli zachráněni z tak příšerného hříchu, mohli stát před Bohem spravedlivými? Co se s nimi stalo, že již nejsou zlí, ale naopak jsou pro Boha přijatelní?

Zaprvé, Bůh není žádným příznivcem osob. Není vůbec unešen lidskými tituly či pozemskými poctami – ať se jedná o krále, královnu, prezidenta, nebo předsedu vlády. A zadruhé, Bůh není okouzlen žádnou naší dobrotivostí. Dlouhé modlitby, půst, studium Bible, dobročinnost – nic z toho nás nečiní spravedlivými a pro Boha přijatelnými. I naše „dobrá“ povaha – dobré vlastnosti, řeč, myšlenky a činy – jsou v jeho nose zápachem, pokud jsou použity jako žádost o naše ospravedlnění.

Ježíš na kříži ukřižoval naši „starou přirozenost.“ Existuje pouze jeden Člověk, který zůstal, pouze Ten, s kým bude Bůh jednat – a tím je jeho Syn. Když Ježíš dokončil své poslání na zemi a usedl po pravici Otce, Bůh řekl: „Od nynějška budu znát pouze jednoho Člověka, pouze jednu spravedlnost. Kdokoli přichází ke mně, musí přijít skrze Něho – mého Syna. Všichni, kdo budou ospravedlněni, musí přijmout Jeho spravedlnost a žádnou jinou!“

V očích Boha jsme přijatelní pouze vírou v Krista a Jeho dílo: „Učinil nás přijatelnými v Nejmilejším“ (Efezským 1:6).

Chápeš, jak je důležité zůstávat v Ježíši a rychle k němu přijít, kdykoli selžeš? Musíš se učit za ním běžet a volat: „Ježíši, zklamal jsem Tě! Nemohu to vyřešit. Ať učiním cokoli, nikdy nemohu být uznán Otcem, ledaže bych k Němu přišel v Tobě!“

NALEZENÍ JEHO ODPOČINUTÍ

„Naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží“ (Matouš 11:29-30).

Vím pouze o jediné cestě, která vede do tohoto odpočinutí, o němž Ježíš mluví. Pokud této pravdě rozumíš a přisvojuješ si ji, uvede tě do nejúžasnějšího pokoje, jaký je jen možný na této straně nebes, a ukončí veškeré pocity nebezpečí.

Touto základní pravdou, na níž jsou vybudovány všechny další, je učení o ospravedlnění vírou. Tomuto učení musíš porozumět, pokud doufáš, že vstoupíš do odpočinutí, které nabízí Ježíš.

Mohu se pouze dotknout vrcholků této nádherné pravdy o ospravedlnění vírou. Přesto věřím, že Bůh touží vést svou církev dál do této božské pravdy – dávat nám primární sílu, která nás podrží v nadcházejících dnech.

Je smutné, že když zmíníte tento námět, mnoho křesťanů nad tím ohrne nos. Řeknou: „Nechci slyšet všechny ty hluboké věci. Prostě mi přines Ježíše!“ A přece to, po čem skutečně touží, je: „Nechci se nijak cvičit ani trávit čas učením se tomu, co Ježíš udělal na kříži.“

Příliš mnoho křesťanů se emočně spojuje s křížem, avšak nikdy jej doopravdy nestudují. Slýchám mnoho kazatelů, kteří káží o emočních výzvách ohledně Ježíše a kříže – o Jeho bití, trnové koruně na Jeho hlavě, hřebech zatlučených do Jeho dlaní. Ale kázání o kříži zahrnuje více než jen toto. Je tam vítězství kříže a Ježíšův čin pro všechno lidstvo.

Ti, kdo se touží „o Něm učit,“ kdo chtějí porozumět Ježíšovu podivuhodnému skutku na Kalvárii, nechť mi dovolí vysvětlit tuto myšlenku o ospravedlnění vírou.

V našem ospravedlnění skrze kříž Ježíše Krista jsou zahrnuty dvě věci:

• Zaprvé, máme odpuštění pro všechny své hříchy. Když šel Ježíš na kříž, jeho krev nás očistila od každé viny.
• Zadruhé, jsme Bohem přijati jako spravedliví v Kristu, a to skrze víru. To znamená, že Bůh nás přijímá pro zásluhy Ježíše, který se obětoval na kříži, a nikoli pro naše skutky či jakékoli dobré činy.

„Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje“ (Římanům 8:33).

JAK SE STÁT ŽIDEM, KŘESŤANEM NEBO KOMUNISTOU

„Skutečným Židem je ten, kdo je jím vnitru
a má srdce obřezané Duchem, ne literou.
Takový dojde chvály, nikoli od lidí,
ale od Boha.“ Římanům 2:29

Ne každý, kdo se židem narodí, je opravdový žid.
Židem není ten, kdo je jím pouze navenek.
Židem není ten, kdo popírá ducha,
tradice a povolání židů;
Pouze ten může být židem, který je vnitřně sjednocen
vírou, ale i ve svém srdci.
Je to způsob života.
Křesťanem se stává ten, kdo přijímá Ducha Kristova,
vírou, ale i ve svém srdci.
Komunista nemusí nosit legitimaci,
aby jím byl.
Nemůže popřít světu, že je komunista,
pokud vnitřně objímá ducha,
tradici a volání komunistů -
vnitřně je sjednocen.
Jaký člověk doopravdy je, neurčují
slova nebo chvály od lidí,
ale to, co Bůh vidí v srdci.
Tak jako člověk uvažuje ve svém srdci,
takový i je!

OSPRAVEDLNĚNI PŘED BOHEM

Představte si sami sebe, jak stojíte před Božím trůnem a nemáte žádnou omluvu ani alibi. Satan, váš soudní odpůrce, čte seznam vašich hříchů, kdy a kde se staly, každý ohavný detail. Obviňuje vás z pýchy, nemodlení se, žádostivosti a nevěrnosti a vám zběsile tluče srdce, protože musíte přiznat: „Ano, opravdu jsem to všechno udělal.“

Vypadá to pro vás beznadějně. Víte, že Boží oči jsou příliš svaté, než aby mohly pohledět na hřích, a jeho spravedlnost žádá, abyste zaplatili za to, že jste zhřešili proti Jeho svatosti. Jste bezmocní.

Vtom však přichází váš Advokát, váš Obhájce. Roztáhne své dlaně zjizvené po hřebech a vy víte, že se něco stane. Usměje se a zašeptá: „Neboj se. Nic z toho seznamu neobstojí. Ze soudní síně odejdeš svobodný a úplně omilostněný. Až skončím, tvému žalobci nezbyde jediné obvinění.

A nejlepší je, že vám říká, že vás přijal za svého bratra. A dodává, že je synem Soudce, takže tím pádem teď patříte také do Soudcovy rodiny!
Ale pořád je tu věc spravedlnosti. Co s obviněními, která byla proti vám vznešena? Ve vrcholném ohromení posloucháte, jak Advokát hájí váš případ:

„Soudce, víš, že jsem svým životem bez hříchu naplnil zákon. Vzal jsem na sebe veškerý trest za hříchy tohoto obžalovaného. Mými zjizvenými dlaněmi a probodnutým bokem vytryskla krev, která zahladila všechna jeho přestoupení. Všechny hříchy jsem vzal na sebe a za každý jsem zaplatil.“

Potom váš Obhájce pohlédne na žalobce a řekne: „Satane, už nemáš nic, z čeho bys mohl mé dítě obvinit. Všechny jeho hříchy jsem vzal na sebe a za všechny zaplatil. Je nevinen, neboť jeho víra ve vítězství mé oběti ho plně omilostňuje. Případ skončil.“

Ďábel se plazí pryč z Boží dvorany a je slyšet Pánovo mohutné volání: „Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje!“ (Římanům 8,33)

UČTE SE ODE MNE

Ježíš řekl: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne“ (Matouš 11:28-29). Kristus nám říká velmi jasně: „Nepokoušejte se začít se mnou chodit, dokud nemáte odpočinutí ve své duši!“

Pokud nemáš toto úžasné přesvědčení, o němž mluví Boží slovo, přesvědčení o tom, co Ježíš pro tebe udělal, jeho jho nebude ani snadné ani lehké. Naopak, prožiješ boj s tělem, abys potěšil Boha. Půjdeš z bláta do louže a budeš žít s nezbytnou vinou a pocitem studu.

Věřím, že klíč k tomuto verši je ve slovech: „učte se ode mne.“ Ježíš zde hovoří o učení, kým on je a co dokonal na kříži. Říká: „Musíte mít poznání o tom, co jsem pro vás udělal. Potom bude vaše duše v odpočinutí a můžete vzít na sebe mé jho. Tak tedy, učte se ode mne!“

Tento druh učení se nám nelíbí. Toužíme po snadné cestě! Jsme jako školáci o přestávce na hřišti, kteří nechtějí zpět do třídy.

Možná si dnes řekneš: „Čtu si teď Bibli a denně se modlím. Usilovně se snažím být lepším!“ To vše je dobré, avšak ujišťuji tě, že tyto věci tě neuchrání před přicházející bouří. Nestačí jen usilovně se snažit, plnit sliby Bohu a zápasit o to, abys byl lepším. Ani nestačí říci: „Jsem pilnější než dřív.“ Ne, to všechno přichází až po zjevení toho, co pro tebe Ježíš vykonal na kříži!

Něco v nás by mělo křičet: „Ježíši, tvé Slovo říká, že mohu žít v naprostém odpočinutí, pokoji a bezpečí. Nemusím bojovat s tělem ani se soužit vinou či strachem. Rozprostíráš přede mnou zaslíbení života v odpočinutí, ale já to odpočinutí nemám. Pane, chci tvé odpočinutí celou svou bytostí. Uč mne svým Duchem – chci se učit od Tebe.“

DÁM TI ODPOČINUTÍ

Bůh svému lidu zaslíbil slavné odpočinutí, odpočinutí, které zahrnuje pokoj a bezpečí duše. Hospodin nabídl toto úžasné odpočinutí dětem Izraele. Znamenalo pro ně život plný radosti a vítězství, život beze strachu, viny či odsouzení. Až do Kristovy doby nechodila žádná generace věřících v tomto požehnaném zaslíbení plně. Proč? Bible říká velmi jasně, že tomu tak bylo pro jejich nevíru. „Tak vidíme, že nemohli vejít pro svou nevěru“ (Židům 3:19).

Kvůli nevíře vedl Boží lid – za doby králů a proroků – život plný strádání, nejistoty, strachu a neklidu. Odpočinutí bylo zaslíbeno každé generaci, avšak bylo odmítnuto – nikdy nebylo přivlastněno, nikdy nebylo pochopeno.

Proto když čteme 4.kapitolu Židům, shledáváme tento slavný život víry stále nevyžádaný: „Tak má Boží lid pravý sobotní odpočinek teprve před sebou“ (verš 9). A přece zde též čteme: „Trvá-li tedy možnost, aby někteří do odpočinutí vešli…“ (verš 6). Bible napomíná věřící dnešních dnů. Varuje je: „Střezme se, aby o někom z vás neplatilo, že v čase, dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup do Božího odpočinutí“ (verš 1).

Tisíce věřících tvrdí, že jsou naplněni Božím Duchem, a přesto jen málo z nich vešlo do tohoto zaslíbeného odpočinutí. Mnozí jsou zmítáni větry a vlnami doktrín, jsou neklidní a pronásledováni pocitem viny, nenacházejí bezpečí v Kristu. Ježíš řekl: „Já vám dám odpočinutí, neboť mé jho je lehké a můj náklad netíží“ (viz Matouš 11:28-30).

Modlím se, abyste dnes vešli do Božího odpočinutí, které je pro vás připraveno. Sáhni po něm ve víře a obdržíš jej, neboť je to Boží dar, který on dává zdarma!

AGRESIVNÍ VÍRA!

V knize Genesis se píše, že čím více přibývalo lidí na zemi, tím rostlo i násilí a zkaženost.

„Země však byla v Božích očích zkažená a plná násilí. Bůh pohlédl na zemi a hle, byla zkažená! Každý smrtelník na zemi žil zkaženě.“ (Genesis 6:11-12).

V těchto posledních dnech se jedná o odlišný druh agresivity. Mám na mysli zbožné lidi s agresivní vírou, kteří povstávají. Tito zbožní zbývající jsou plni Ježíše a milují Ho celým srdcem. Tito věřící vidí naštvaného ďábla jak přichází proti nim se vším, co je v jeho silách, a jsou si také vědomi toho, že budou čelit mnohem většímu peklu, než jakákoliv jiná generace před nimi.

Ježíš řekl: „Ode dnů Jana Křtitele až dosud nebeské království snáší násilí a násilníci je uchvacují.“ (Matouš 11:12). Tito zbývající se pozvednou a řeknou: „Nedovolím zlému, aby mě okradl o mou radost a pokoj. Nenechám ho zasadit uvnitř mne semínka zloby, vraždění, nenávisti nebo násilí. Ne, povstanu v Ježíšově moci a budu mít vítězství nad veškerou démonickou špínou.“

Drahý příteli, Bůh do tebe chce vložit ducha bojovnosti! Pokud jsi se dopustil jakékoliv z těchto forem násilí, učiň pokání před Bohem a řiď se Jeho Slovem. To je vše oč žádá. Nechť Bůh do tebe vloží mnohem větší zbožné nadšení a víru, než jakou jsi doposud zakusil. Chce, abys byl schopen se postavit podlým úmyslům ďábla.

Jediného ducha agresivity, kterého můžeme mít, je agresivní víra. Bude to silná a svatá agresivita, která se plnou sílou postaví proti pekelné bráně a pevnosti nepřítele. A skrze Boží moc je v Ježíšově jménu všechny porazíme!

KAŽDÉ RÁNO NOVÁ

„Hospodinova láska nepomíjí,
Jeho soucit nikdy nekončí.
Každé ráno stále nová,
Tvá věrnost je tak veliká!“ (Pláč 3,22-23)

Všichni bychom se zničili
Svou vlastní špatností,
Nebýt Boží milosti.
Každé ráno je stále nová.
Hospodin je milostivý a soucitný,
Pomalý k hněvu
A velmi laskavý.
Je dobrotivý k těm, kdo litují svých hříchů,
Nesetrvává ve svém hněvu,
Neboť si oblíbil milosrdenství.
Odpouští hřích
Nemá zalíbení ve smrti ničemníků,
Nýbrž nabízí svou milost
Každému hříšníkovi.
A ten, kdo milost obdrží,
Může být sám milosrdný.
Blaze milosrdným
Neboť dojdou milosrdenství.

PROMLČENÍ ZÁZRAKŮ

Nikdo nikdy neviděl tolik nadpřirozených činů jako Izraelité. Bůh pro ně konal jeden zázrak za druhým – a přece každý čin zanechal lid stejně nevěrný a nevěřící, jako byl dřív! Mohl by sis myslet, že těch deset egyptských ran v Izraelitech vyvolalo víru. Když byl Egypt postižen mouchami, v Izraelském táboře nebyla ani jedna. Když Egypt upadl do naprosté tmy, u Izraelitů nebyla žádná tma. A přece žádná z těchto ran nezpůsobila ani trochu víry!

I když Bůh otevřel Rudé moře, víra Izraelitů trvala pouhé tři dny. Písmo říká: „Tvé hojné milosrdenství si nepřipomínali, vzepřeli se při moři, při moři Rákosovém“ (Žalm 106:7).

Žalmista zde říká: „Dokonce i u Rudého moře pochybovali o Bohu – u místa, kde předvedl svůj největší zázrak!“

Jsme Izraelcům tak podobní. Chceme, aby Bůh mluvil, poskytl nám zázračné vysvobození, rychle uspokojil naše potřeby, odstranil veškerou naši bolest a trápení. Ve skutečnosti si možná právě teď říkáš: „Kdyby mne Bůh vyvedl z tohoto zmatku – kdyby pro mne učinil jediný zázrak – nikdy bych již o něm nepochyboval!“ A přece, kolik zázraků již pro tebe udělal? Nevyvolaly v tobě žádnou víru, která by ti v současném trápení pomohla!

Dva vzácní Boží muži z Afriky navštívili Times Square Church. Mezi osmi miliony Zulů se událo neuvěřitelné probuzení a Bůh mezi nimi činil zázračné věci.

A přece o tom nepřišli tito muži mluvit. Spíše na ně zapůsobili „přemožitelé zla ze Zulů“ – ti, kteří se postavili za Krista, spálili čarodějné knihy a směle svědčili, i když byli těžce zkoušeni. Tito lidé byli kdysi zlí, měli vražedného ducha, a nyní byli přetvářeni do Ježíšovy podoby!

Věřím, že největší znamení či zázrak pro tento svět v posledních dnech není kříšení mrtvých. Ne, to, co skutečně zapůsobí na mysl a ducha bezbožných, je křesťan, který si uchová ve všech zkouškách, pokušeních, bouřích, bolestech a utrpeních pevnou víru. Takový věřící vybředne ze svých problémů se silnějším charakterem, silnější vírou a bude silnější v Kristu.

ŽÁDNÁ VODA K PITÍ

„Celá izraelská obec potom podle Hospodinova rozkazu vytáhla z pouště Sin na další cestu. Když se však utábořili v Refidimu, nebyla tam voda, aby lid mohl pít. Začali tedy na Mojžíše dotírat: „Dejte nám vodu, ať máme co pít!“ Mojžíš jim řekl: „Proč na mě dotíráte? Proč pokoušíte Hospodina?“ A tak tam lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. „Proč jsi nás vyvedl z Egypta?“ vyčítali mu. „Abys nás i s našimi syny a dobytkem umořil žízní?!“

Mojžíš tedy volal k Hospodinu: „Co mám s tímto lidem dělat? Za chvíli mě ukamenují!“ (Exodus 17:1-4).

Bůh dovedl Izrael na to nejsušší místo z celé pouště. Bylo to místo zkoušky – nebyl tu žádný potok, žádná studna, ba ani malý pramínek vody. A nejzáhadnější ze všeho bylo, že tam byl Izrael nasměrován „dle Hospodinova rozkazu“ (verš 1).

Bůh sám dopustil, aby Jeho lid vyprahnul: „I žíznil tu lid pro nedostatek vod…“ (verš 3). Nemluvňata brečela, děti naříkaly, prarodiče měli vyprahlá hrdla. Rodiče se dívali na své rodiny a mysleli si: „Za pár dní budeme všichni mrtví.“ Tak se v hněvu obrátili na Mojžíše a křičeli: „Dej nám vody k pití!“ Stále ještě byli závislí na člověku – na tělesnosti!

Zde bych se rád zastavil, abych mohl něco zdůraznit. Nejprve Bůh zavedl Izraelce k Migdolu u moře, aby je vyzkoušel – a oni tam selhali, nedůvěřovali mu. Poté je vedl do Marah, kde měl další plán vysvobození – a oni v té zkoušce opět neobstáli. Teď je přivedl do Refidimu k další zkoušce.

Vidíte ten vzor? Jestliže se nenaučíte důvěřovat Hospodinu prostou vírou jako malé děti, když jste zkoušeni, vrátí vás ještě na další testovací půdu.

Izrael se opět nacházel na takovém místě. Byli vyprahlí, žízniví, naštvaní. Ale Bůh již měl plán! On je nenechá zemřít. Měl předem vybranou cestu, musí vystoupit na horu Oreb k rezervoáru vody, který pro ně dlouho předtím připravil. A tento zdroj nevystačí jen na jeden den, jeden týden nebo měsíc – ale na třicet osm let!

Bůh čekal na odpověď víry od Izraele. Říkal: „Provedl jsem vás všemi těmito věcmi, ale vy jste se odmítali učit. Budete mi důvěřovat nyní? Kolik dalších problémů musím ve vašich životech ještě připustit, než mi začnete důvěřovat?“

Náš milující nebeský Otec by nikdy nevedl své děti do vyschlé pouště jen proto, aby je tam nechal zemřít žízní – obzvláště tehdy, když opatřil v blízké skále rezervoár vody! Bůh má vždy plán pro svůj lid. A On má plán i pro tebe právě teď, aby tě vysvobodil z tvých současných soužení.

S MOUDROSTÍ V KONCÍCH

Ti, kteří se vydávají na lodích na moře, kdo konají dílo na nesmírných vodách, spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině. Poručil a povstal bouřný vichr, jenž do výše zvedl vlnobití. Vznášeli se k nebi, řítili se do propastných tůní, ztráceli v té spoušti hlavu. V závrati jak opilí se potáceli, s celou svou moudrostí byli v koncích (Žalm 107:23-27).

V tomto žalmu se „být v koncích“ přirovnává k lodi zmítané v bouři. Ohromné vlny zvedají loď k nebesům a pak ji svrhnou do hlubin. Silný vítr jí zmítá sem a tam, takže žádný z námořníků nemůže najít své „námořnické nohy“. Potácejí se na palubě jako opilí.

Plachty lodi jsou potrhané a vlna za vlnou se tříští o palubu. Tito námořníci musí bojovat o přežití. Vypadá, že to je pro ně konec a všichni do jednoho zmizí. Jsou bezmocní, vydaní napospas síle živlů, neschopni zastavit bouři, neschopni zachránit sami sebe.

Tito námořníci se dobrali na místo, kterému se říká „v koncích“. Tato chvíle čas od času potká každého křesťana. Jednoduše to znamená „ztratit nebo vyčerpat jakoukoli možnost vidět či vymyslet cestu ven“. Zkrátka není útěku – není pomoci, není vysvobození – jiné než u samotného Boha.

„A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vyvedl je z tísně: utišil tu bouři, ztichlo vlnobití. Zaradovali se, když se uklidnilo, on pak je dovedl do přístavu, jak si přáli“ (Žalm 107:28-30).

Kdy přestala bouře pro námořníky z žalmu 107? Kdy je Bůh přivedl do vytouženého bezpečného přístavu?

Nejprve námořníci přišli do svých „konců“, zbavili se vší lidské naděje a pomoci. Řekli : „Není možnosti, jak zachránit sami sebe. Nikdo na světě nás od tud nedostane!“

Potom se obrátili k Pánu uprostřed soužení – obrátili se jen k Němu samotnému!

UKŘÍŽOVANÝ BOJOVNÍK

„Byl trápen a pokořil se,
ústa neotevřel,
jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před střihači
zůstal němý, ústa neotevřel.“ (Iz 53,7)

Kristus byl opravdový bojovník
Bojující za práva ostatních,
Hnací síla pro Boží církev
Osvobozující utlačované
Přesto On sám byl stíhán...
a pokořen,
Nepochopený a odmítnutý
Zřekl se vlastních práv
„obžaloba“ křivě přísahající proti Němu
Kněží burcující mlčíčí většinu
Lží a polopravdami
Byl jako beránek vedený na porážku.
Vytrhali mu vousy
a plivali na Něj
Nejvyšší soud na zemi,
který byl zaujat proti Němu,
přesto tento mocný bojovník
Ústa neotevřel.
A ve svém utrpení se nedomáhal žádných práv
Rozdávající svůj život
Jako oběť
K ospravedlnění práv všech

NEZNÁMÁ SLABOST

„Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš?… Můj Bože, duše se ve mně tak trpce rmoutí“ (Žalm, 42,6-7)

Badatelé nevědí jistě, kdo je autorem tohoto žalmu. Jisté ale je, že se něčím trápí. Jeho duše je hluboce narušená a on neví, proč!

Tento žalmista hoří pro Hospodina. Dychtí po Bohu tak, jako laň dychtí po bystré vodě (viz verš 2) – žízní po Něm a touží po Jeho blízkosti. Táže se: „Kdy se smím ukázat před Boží tváří?“ (verš 3)

Nedozvíme se, proč se žalmista trápil. Zažili jste někdy takový nevysvětlitelný smutek, nečekanou, nepojmenovanou duševní skleslost? Daří se vám dobře, nevíte o žádném hříchu ve svém životě. Ale jednoho dne se probudíte rozrušeni do hloubi duše. Přepadnul vás nějaký druh deprese, ale nemůžete přijít na to, jaký.

Mám pro vás dobrou zprávu. Je to slabost spravedlivých! Zakoušejí ji jen ti, kdo touží po Ježíši. Nemusíme se jí obávat, protože se jí účastní Duch svatý.

Prožil jsem už velký kus života a vím, že se to stane každému křesťanovi. Nesnažme se to vysvětlit – protože to vysvětlit nemůžeme! Žalmista nikdy nedostal odpovědi na své otázky „proč?“. A na světě neexistuje kniha, poradce ani psycholog, který by vám dokázal objasnit, proč na vás přišla takováto nepojmenovatelná slabost.

Věřím, že tato zvláštní slabost je „nářek Svatého Ducha“ uvnitř nás. Duch svatý nás nechává zakusit, jaké to je být bez Boha – být sám, bez útěchy, bez naděje a vedení. Připouští to, abychom v náznaku poznali, jak vypadá tento hrozný, strašlivý stav.

Naše těla jsou chrámem Ducha svatého a On byl poslán, aby nás připravil jako neposkvrněnou Kristovu nevěstu. Ví, jak je těžké udržet nás dokonalé pro ženicha. A také ví, jak je pro nás důležité volat k Bohu pro sílu do každého dne. Jednoduše v tomto čase můžeme obstát, jen když jsme v důvěrném obecenství s Pánem – když mu plně důvěřujeme a stále chceme být v Jeho přítomnosti.

NOVÁ TVÁŘ OD DUCHA SVATÉHO

David směle prohlásil: „Opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse“ (Žalm 42:12). A totéž opakuje v Žalmu 43:5. V původní hebrejštině oba tyto verš vyjadřují: „Bůh je spása mé tváře!“

Věřím, že zde David říká něco důležitého. Víte, že vaše tvář je billboard, který oznamuje, co se děje ve vašem srdci? Veškerá radost či zmatek, kterým si uvnitř procházíte, se odrazí ve výrazu. Když mluvím o výrazu, myslím tím váš obličej, řeč těla a tón hlasu.

Například, když je má mysl zatížena starostmi o naši církev – bohoslužby, finance, vztahy – mám tendenci chodit shrbeně. Vypadám zamyšleně. Moje čelo se svraští. Někteří lidé mi dokonce říkají, že vypadám smutně.

Jednoho dne jsem se procházel po 52. Ulici nedaleko Hannah House, zcela pohlcen záležitostmi církve a pravděpodobně až příliš shrbený. Narazil jsem na kokainové doupě, kde seděla na vstupním schodišti nějaká žena a usmívala se od ucha k uchu. Viděl jsem, že je na kokainu velmi závislá. Sledovala, jak se přibližuji, a když jsem se k ní dostal blíž, ozvala se: „Pane, to nebude tak špatné.“

Byl jsem šokován! Pomyslel jsem si: „Tady je žena závislá na kokainu a tady jsem já, Boží muž. Ona se usmívá a vypadá dobře, a já se strašně hrbím, jako kdyby odešla veškerá naděje.“ Jaké to pro mne bylo pokárání!

Děkuji Bohu za jeho velkou spásu – za vykoupení naší duše, našeho ducha, i našeho těla. Avšak mnozí z nás potřebují zachránit své vzezření! Potřebujeme novou tvář od Ducha svatého – protože naše tváře přinášejí světu špatné poselství!

Jedna mladá žena přišla do Hannah House a měla ve tváři hluboko vyryté linky hříchu. Její vzezření signalizovalo extrémně velký problém. A přesto dva týdny poté, co byla spasena, nikdo nedokázal uvěřit té změně. Ani jsem ji nepoznal.

Proč taková změna tváře? „Moudrost člověku rozjasňuje tvář, i jeho tvrdé rysy obměkčí“ (Kazatel 8:1).

„Moudrost“ z tohoto verše vztahuji na Ježíše Krista. Vskutku tatáž přítomnost Krista ve vašem srdci má přímý dopad na vaše vzezření! Ovlivňuje vaši chůzi, mluvu i tón vašeho hlasu.

ŽÁRLIVĚ MILUJÍCÍ BŮH!

„…protože Hospodin, jehož jméno je Žárlivý, je žárlivě milující Bůh.“ (Exodus 34:14).

Opravdu můžeme Boha provokovat k žárlivosti: „Nebo snad chceme Pána popouzet k žárlivosti?“ (1. Korintským 10:22). Pavel se ptá: „Vydal jsi svědectví, že Ho miluješ. Rovněž jsi převzal Jeho jméno. Copak se někdo nebo něco zmocnilo tvého srdce?“

Můžeš říct, že miluješ Ježíše; můžeš chodit do církve kdykoli je otevřeno. Ale hledáš Ho opravdu i ve svém volném čase?

Kolik knih pohltíš – kolik časopisů a novin, jak mnoho televize a rádia – a doposud jsi nikdy nepomyslel strávit čas s Kristem?!

Kolik knih, časopisů a novin doslova hltáš! Jak často sedíš u televize nebo posloucháš rádio – a přesto jsi vůbec nepomyslel strávit čas s Kristem!
Kazatelé prohledávají své Bible, aby připravili kázání. Učitelé nedělních škol je studují kvůli vyučováním. Ale proč se k ní nevrátíme pro občerstvující čtení, abychom byli posilněni naším Pánem? Proč si ji neotevřeme, abychom se o Něm více dozvěděli a naučili se Jej milovat?

Bible je Ježíš – Boží vlastní slova! Zjevuje nám Jeho srdce. Je tam odkryto vše o Něm. Myslím si, že pokud Pána opravdu miluješ – pokud očekáváš, že strávíš věčnost jako jeho nevěsta – pak se budeš chtít o Něm naučit vše, co jen lze!

Náš Pán po nás touží, chce náš čas a pozornost. A namísto toho vidí, jak všechen svůj čas trávíme s jinými lidmi, věcmi. A to Ho zapaluje žárlivostí! Přichází den, kdy se Jeho žárlivost rozpálí proti všem, kteří se obracejí k marným modlám (Deuteronomium 29:20). Vybuchne to v plameny soudu!

Milý můj, až tento den přijde, vím, že chceš, aby Ježíš vzal tvou ruku a šeptem ti řekl: „Konečně jsme spolu! Tolik jsi po mně toužil. Dal jsi mi to nejlepší ze svého života – svůj čas a pozornost. Pojď, nechť jsme jedno!“

Jak před ním v ten den obstojíš? Vše z tohoto světa bude spáleno. Ale co tvé důvěrné přátelství s Pánem? Budeš schopen před ním stát s tím, že jsi tolik křičel do světa a plakal jsi: „Ježíši, chci Tě znát!“

USPOKOJEN JEŽÍŠEM

Ježíši nestačí získat tvé srdce. Musí tvé srdce uspokojit! A přece se najdou mnozí věřící, které nikdy Ježíš neuspokojil. Vždy jsou jako na houpačce, a to podle svých okolností.

To není vhodná nevěsta pro tohoto Ženicha. Ne, jeho musí přitahovat určitá krása. „Král zatouží po tvé kráse“ (Žalm 45: 12). Co je však touto krásou?

Pravděpodobně opěvuješ krásu svatosti: „Klaňte se Hospodinu v kráse svatosti“ (Žalm 29:2, B21). Tato krása je v Božích očích zřetelná; to v nás Ježíš vidí a to jej přitahuje.

Duch svatý říká Kristově nevěstě: „Pokud opustíš všechno ostatní a přimkneš se pouze k němu, potom bude toužit po tvé kráse!“ To znamená, že mezi vámi nesmí být žádná práce, žádná osoba, žádný vztah!

Slyšel jsem jednu zbožnou ženu, jak řekla: „Čím více se můj manžel stává zbožným, tím více mne přitahuje.“ Vskutku to je to, čím má být zbožné manželství. A stejně tak čím více se zcela oddáváš Pánu, tím více se pro něj stáváš přitažlivým a krásným.

„Král zatouží po tvé kráse…“ (Žalm 45:12). Jak neuvěřitelné! Ježíš nebude schopen od tebe odejít! Ve skutečnosti zde hebrejské slovo „krása“ označuje silnou touhu. Jinými slovy, Ježíš se k tobě přiblíží – uchvácen touhou po tobě!

Během svého života jsem oddal mnoho párů. A nikdy jsem neviděl ženicha, který by se s potěšením neusmíval na svou nevěstu a nemyslel by si: „Je celá moje!“ Milovaní, to je ta krása, o níž hovořím. Náš Ženich se raduje a říká o své nevěstě: „Jsem zřítelnicí jejích očí. Bude trávit raději čas se mnou než s kýmkoli jiným. A tím je pro mne krásná!“

Doopravdy má Kristova nevěsta vnitřní krásu, která ji činí krásnou navenek. Je „ve vší slávě…“ (Žalm 45: 14, B21), protože je svému Ženichovi oddaná. On vidí za každý stín pochybnosti: „Ona je celá moje – oddaná pouze mně! Uctívá mne a je mi podřízená. Jsem tím jediným v jejím životě, středobodem její pozornosti. Dělá si na mne čas, velmi se raduje v mé přítomnosti a touží být ustavičně se mnou.“ Jak krásná oddanost!

OPOUŠTĚNÍ A ZAPOMÍNÁNÍ

Ve 45.žalmu bylo poselství Ducha svatého Kristově nevěstě: „Zapomeň na svůj lid, na otcův dům “ (verš 11). Ten jemný tichý hlas šeptal: „Nestačí pouze nechat všechno za sebou. Musíš na to také zapomenout – vytěsnit to ze své mysli – veškeré minulé lásky a rozptylování se!“

Posel zde říká nevěstě: „Spočetla sis cenu, když ses připravovala spojit se s Ním? Nebo se ho chystáš po svatbě podpořit pouze slovně? Zavázala ses, že ochotně skoncuješ se svou minulostí – starými přáteli, starými zvyky, starými láskami? Pokud vstoupíš do tohoto manželství, nesmíš pouze opustit svou minulost, musíš na ni úplně zapomenout!“

Když Ježíš mluví k někomu, kdo „neopustil všechno“ (Lukáš 14:33), mluví k těm, kteří se od něj odvracejí a lnou k modlám. Modla je cokoliv, co se stane centrem našeho zaměření – cokoli, čemu věnujeme náš čas, naši pozornost, naše peníze, naši lásku, náš zájem.

Mnoho manželů může právem říci, že jsou dobrými živiteli. Pracují dlouho a pilně, svými penězi neplýtvají a tráví čas se svou rodinou. Ale kolik času věnují Ježíši? Mají to, co nazývám „čas opuštění a zapomenutí“- čas, kdy ve svém nitru opustí vše a vyhradí si čas jen na Ježíše? To je čas, kdy opustí veškeré úvahy o práci, rodině, dětech a kdy řeknou: „Toto je tvůj čas, Ježíši. Teď jsem jen tvůj!“

Problémem není byznys, rodina či kariéra. Spíše je to „lelkování“ – bezcílné bloumání a plýtvání časem. Zástupy Božího lidu tráví svůj čas nekonečným lelkováním – tráví čas zahálením s přáteli či rozvalováním se u televize. Tolik vzácných hodin promarníme a zanedbáváme tak našeho Pána a Spasitele!

Nyní chci hovořit k manželkám: Dáváš svému manželovi a dětem nejlepší roky svého života. Jsi pilná a věrná a dobře se staráš o svou rodinu. A přece, kolik „času opuštění a zapomenutí“ dáváš Ježíši? Kolik hodin týdně se uzavíráš před světem a přibližuješ se k Němu?

Jak je Pán žárlivý na všechny naše ostatní lásky, na všechny věci, které vyžadují náš čas a naši pozornost! Je pravdivé staré rčení: Nepřítelem křesťana není to „špatné“, nýbrž to „dobré.“ Tím je rodina, kariéra, zaměstnání, děti. A přesto tyto věci samy o sobě nestojí mezi námi a Pánem. Ne – to, co vadí, je lelkování!

Nyní před námi stojí Pán a ptá se: „Miluješ mne více než tyto?“ (Jan 21:15).

SLYŠTE A POHLEĎTE

„A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha… A přistoupil jeden ze sedmi andělů, kteří měli těch sedm nádob a v nich připraveno sedm posledních pohrom, a řekl mi: ‘Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu.‘“ (Zjevení Janovo 21,2.9)

Toto je krásný obraz Kristovy církve v soudném dni! Nádherné, svaté město sestupující z nebes je Ježíšova neposkvrněná nevěsta – vítězná církev, která s Ním právě usedá na nebesích. Základem této církve je pravda evangelia a je obklopena zdmi a branami, které nevpustí dovnitř nic nečistého ani nezvaného.

Nevěsta se staví před svého Ženicha, svatba má právě začít, a v tom je slyšet třetí hlas! Nevěsta je oděná zlatem a nádherně ozdobena, byla jí vzdána čest a prokázána přízeň a nyní stojí po boku svého Milovaného a sňatek má být uzavřen. Ale než začne obřad, hlas jí zašeptá napomenutí: „Slyš, dcero, pohleď, nakloň své ucho...“ (Žalm 45,11)

Věřím, že je to hlas Svatého Ducha, který napomíná všechny věřící. Promlouvá ke křesťanům, k těm, kteří nejvíce milují Ježíše – a říká „Slyšte a pohleďte.“ Tento hlas přichází k nevěstě v posledních okamžicích před završením sňatku.

Musíte pochopit, že nevěsta už byla vybrána. Ženich již získal její srdce. Opustila svůj domov, rodinu a zemi a odevzdala se svému Snoubenci. A je plná radosti, protože vášnivě miluje Krále.

Nuže, ptám se vás: Považujete se za Bohem vybrané? Jste krví obmytými, vykoupenými plody Božího záměru? Milujete Ho celým svým srdcem? Vzdali jste se pro Něho své minulosti i celého světa? „Je můj a já mu patřím. Pane, miluji Tě z celého srdce!“ Můžete to říct?

Jde mi o toto: Chcete-li být součástí Kristovy nevěsty, musíte se starat o víc než jen o pouhé uniknutí peklu. Musíte si přát, abyste nechyběli na tomto úžasném svatebním dni! Musíte se chvět hrůzou při pouhém pomyšlení na to, že byste nebyli Jeho nevěstou – že byste nebyli v Jeho objetí a netrávili s ním věčnost.

KRISTOVA NEVĚSTA

45. žalm nám ukazuje nádherný obraz Krista a Jeho nevěsty. Velké manželství se připravuje a pisatel překypuje nadšením a vzrušením. „Slavnostní řeč mi ze srdce tryská…“ (Žalm 45:1)

Žalmista se dokáže jen těžko ovládnout. Zkouší popsat něco, co viděl – neuvěřitelný obraz s velkým a slavným ženichem a nádhernou nevěstou oblečenou ve zlatě.

V roce 1981 byl celý svět uchvácen královskou svatbou v Anglii. Když se princezna Diana a princ Charles oddávali, byly milióny lidí přilepeny u televizních obrazovek. Byla to jedna z nejvíce okouzlujících a nejslavnostnějších svateb v moderní historii.

Nafintění moderátoři různých televizních stanic průběžně popisovali každý detail svatby. Nové klipy ukazovaly nádherný, vznešený, královský život Charlese – jeho zápasy ve vodním pólu, jeho povinnosti jako prince a jeho dědictví jako příštího krále Anglie – jeho trůn, jeho bohatství, jeho palác.

Komentátoři v neobyčejném detailu rovněž popisovali vše o princezně Dianě. Popis byl neuvěřitelný: její účesy, její královské pláště, její družinu, boty, ozdoby, prsteny, kytice a královský kočár. Dokonce během obřadu, když stáli před oltářem, našeptával komentátor do mikrofonu: „Není nádherná? Podívejte se na její závoj, boty, na její květiny.“

Bylo to romantické a doslova to bralo dech, princ a princezna byli sjednoceni ve svatém manželství, „dokud je smrt nerozdělí“. Lidé na celé zeměkouli slzeli. Ale zažili jsme také rozpad tohoto manželství a jeden z nejhorších a nejšpinavějších rozvodů na této zemi!

Manželství popisované v 45. žalmu je na druhou stranu daleko slavnostnější a velkolepější. Také je plné romantiky, krásy a majestátu, ale je to manželství, které nikdy nekončí. Je zamýšleno pro věčnou slávu! Tento žalm pojednává o Ježíši a Jeho nevěstě! Ženichem je náš Král a Pán Ježíš Kristus a nevěstou Jeho církev – věřící, kteří se připravují na Jeho příchod, kteří se Ho velmi váží a jejichž srdce jsou bez poskvrny.

STARÉ DOBRÉ ČASY

„Neříkej: ‚Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?‘
To není moudré, ptáš-li se na to.“ (Kazatel 7,10)

Byla devadesátá léta opravdu veselá?
Byla třicátá léta vážně nevinná?
Byly vůbec nějaké staré dobré časy?
Neptejte se!
Není to moudré, protože
„Kdo může vědět,
co je člověku v životě k dobru“ (Kazatel 6,12)
Nemluvte o šťastných časech, protože
„Srdce moudrých je v domě truchlení,
ale srdce hlupáků v domě radovánek“ (Kazatel 7,4)
Nemluvte o časech tance a zpěvu, protože
„Lépe je slyšet důtku od moudrého
než poslouchat opěvování od hlupáků“ (Kazatel 7,5)
Nemluvte o dnech práva a pořádku, protože
„Je čas, kdy má člověk moc nad člověkem
a působí mu zlo.“ (Kazatel 8,9)
Nemluvte o časech, kdy byla práce poctivá, protože
„Všechno lidské pachtění je pro ústa,
duše ukojena není.“ (Kazatel 6,7)
Dnešní den je náš
„Shledal jsem, že není nic lepšího,
než když se člověk raduje z toho, co koná,
neboť to je jeho podíl.
Kdo mu dá nahlédnout,
co se stane po něm?“ (Kazatel 3,22)
Dnešní dobu nám budou závidět
Ti, kdo přijdou po nás.

NA KONCI TVÉHO LANA

Pavel napsal“....to vše se stalo, abychom nespoléhali sami na sebe, ale na Boha, který kříší mrtvé..“(2Kor. 1:9). V podstatě řekl, „Pán mě dovedl až na konec lidských sil, na pokraj smrti. Bylo to místo beznaděje, jenom Bůh, který kříší mrtvé mě mohl zachránit!“

Jak úžasný stav – nevědět si rady! Vždycky říkám, že když dopadneš na dno skály, tak narazíš na Boha! Přesto pokud posloucháš většinu křesťanů uprostřed jejich utrpení, slyšíš, „Nějak to zvládnu. Nějak se s tím poperu. Žiju jen ten dnešní den.“

Již od dětství jsme „krmeni“ konceptem, kdy si sami vystačíme: „Podívej se na to jako chlap! Muži nepláčí!“ Jak mnohokrát už ses snažil vyřešit svoje potíže? Jak často jsi byl zaplaven pokušeními, která tě přemohla?

Prosím, nerozuměj mi špatně. Věřím, že Bůh chce, abychom bojovali dobrý boj víry, ale Pán má cestu, jak dovolí, abychom byli „zkoušeni nad míru“. Nic, co zkoušíš, nefunguje. Nic, o čem jsi četl, se nezdá, že by pomáhalo. Žádná rada druhých nedává smysl. Náhle, jsi dotlačen do krize, která vymítila jakékoli doufání v sebe sam. Nemáš žádnou naději – kromě toho, že vzdáš svoji lidskou naději. Jsi dotlačen doufat v Boha – a vidíš, že jediná cesta z toho ven, je na něj spoléhat!

Pavel nám jasně sděluje, „v nitru jsem už očekával rozsudek smrti. Byl jsem zkoušen za zdroje vlastních sil. A již více jsem nemohl doufat v sám sebe! Musel jsem se obrátit na Boha, s vírou, že On sám mě může zachránit z mého utrpení!“

„Ale Bůh je věrný! Nedovolí, abyste byli pokoušeni nad své možnosti; uprostřed zkoušky vám poskytne východisko, abyste mohli obstát.“ (1Kor. 10:13)

Jaká je cesta úniku? Docházíš ke konci svých vlastních sil a obracíš se absolutně k Bohu! Stejně jako Pavel,“Nedoufám již víc v sám sebe!“

Cesta úniku je jednoduchá, dětská víra v Boha. Víra, která v Něj absolutně doufá a vidí skrze to vše, poddává se a říká, „Bože, pokládám všechno na Tebe!“

JEJICH JAZYKEM JE CHVÁLA

Lidé, kteří přestáli utrpení a osvědčila se jim věrnost Bohu jsou silní, jemní a trpěliví. Mají mírnost Krista. Miluji být mezi takovými lidmi. Povzbuzují mého ducha.

Projdeš zkouškou a budeš velkou pomocí pro ostatní, pokud v ní budeš důvěřovat Kristu. Uvidíš, stane se tak v tvé práci, rodině i církvi. Lidé budou tebou fascinování, protože budou vědět, čím jsi prošel a uvidí , že jsi zvítězil skrze sílu Boha samého.

Mnoho věřících, kteří trpí, se skrze to nikdy nic nenaučí. Výsledkem je, že nikdy nepoznají Boha jako utěšitele či potěšitele. Když je uslyšíš mluvit, pomyslíš si, že Bůh je tvrdý, zlomyslný, bezcitný. Ptají se: „Proč já?“ Potom začnou pochybovat o Boží lásce a začnou se od Boha odvracet.Sténají, stěžují si a jejich radosti blednou. Brzy se stanou zatrpklými a obtěžkanými.

Mám přítele pastora, který léta vedl velmi úspěšnou pastorskou službu pro trpící. Ale dnes je hluboko v hříchu, drogově závislý a totálnš na dně. Jeho žena jej opustila a on si začal s jinou drogově závislou ženou.

Když se jej zeptám, co se stalo, obviňeje všechno, jak jej ostatní stáhli dolů. Jeho manželka jej opustila, Bůh neodpověděl na jeho modlitby, ostatní pastoři jej zklamali. Říka: „Opravdu jsem se snažil, ale nebyl jsem s to to zvládnout.“ Bylo tam moc tlaku a mnoho pokrytců. Neodhadl jsem to dobře a nezvládl to.“

Apoštol Pavel, dokonce i v hodině největšího utrpení, oslavoval jméno Pána. Věděl, že Otec je plný milosti a Zdroj všeho dobrého. Neptal se Boha a nestával se zatrpklým, v mlze toho všeho Jej chválil

Nejlepšími učiteli v mnohých církvích nejsou ti za kazatelnou, spíše ti sedící v lavicích vedle tebe – lidé trpící a stále oslavující Pana. Jazykem těch, kteří se učí skrze utrpení je chvála.

SLUŽBA ÚTĚCHY

Apoštol Pavel řekl: „[Bůh] nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.“ (2. Korintským 1,4)

Jedna z nejpotřebnějších služeb v dnešní křesťanské církvi je služba útěchy – utěšování druhých v jejich souženích a trápeních. Mnoho věřících jednoduše neví, kam se se svou bolestí obrátit.

Když opravdu hluboce trpím, nepotřebuju si přečíst v nějaké knize návod, jak mám deseti kroky zvítězit, nebo jít za známým evangelistou, který mi vlije energii do žil. To není řešením – protože ani jedno nedosáhne do samého nitra mé bolesti! Ne – já chci mluvit s nějakým obyčejným křesťanem, který zažil těžké utrpení a prošel jím tak, že chválil Boha, a nyní je uklidněný a plný víry!

Jsou to trpící lidé, které Bůh utěšuje a kterým dodává odvahu. Znají Ježíšův soucit, protože Jeho hlas jim přináší opravdovou útěchu do temných chvil. Tito lidé prohlubují svou důvěru, jež se zrodila v přestátých trápeních a zkouškách. A nejlepší je, že jim Bůh dává možnost těšit druhé, které by nedosáhli žádným jiným způsobem.

Myslím na paní Corrie Ten Boom, a na to, jaká to byla úžasná zkušenost pro tisíce lidí, když seděli a poslouchali ji, jak mluví o Ježíši. Mnoho farářů a duchovních z celých Spojených států bylo povzbuzeno touto dříve neznámou ženou – protože všechno prožité utrpení jí přineslo bohaté poznání Pána. Měla mnoho útěchy a povzbuzení od Ducha svatého – a využila to pro Ježíše.

Pavel se dokázal radovat ve všem svém soužení, protože věděl, že jeho utrpení bude mít užitek pro ostatní. Hleděl na svá trápení jako na druh výcviku, kterým prochází. Pravil: „Má to Boží účel, protože On mě trénuje! Přijdou lidé, kteří budou potřebovat útěchu a povzbuzení, která jsem ve svém utrpení dostal!“

Není divu, že Pavel mluvil o svém nebeském Pánu jako o „Otci milosrdenství a Bohu veškeré útěchy“. (1. Korintským 1,3)

POZNÁNÍ HOSPODINOVÝCH CEST

Je před námi doba, kdy slovo vykoupení nabere zcela nového významu! V minulosti, křesťané uvažovali o vykoupení zejména ve smyslu fyzického uzdravení, ale již brzy největší vykoupení bude ze strachu a hrůzy!

Vykoupení bude v té době znamenat, že člověk má „jisté slovo z nebe“. Ježíš řekl, že lidská srdce budou zmírat strachy kvůli zoufalé situaci na celé zemi (viz. Lukáš 21:16). Lidé se opravdu budou dožadovat toho, aby věděli, jaký další krok se Bůh chystá udělat. Budou hledat všude, aby slyšeli hlas někoho, kdo je tichý, klidný a neblázní. Budou volat: „Prosím, řekni mi – je toto Boží soud? Kdy to celé skončí?“

A kdo si myslíš, že jim dá odpovědi? Ty! Obyčejný křesťan, který tráví čas v Boží blízkosti. Budeš plný klidu a pokoje, přestože vše kolem se hroutí, díky tomu, že Bůh je s tebou a promlouvá k tobě z nebe. On tě varoval, že tohle má přijít a zaslíbil ti ochranu!

Věřím, že Bůh si v těchto posledních dnech použije svůj svatý pozůstatek k tomu, aby pohnul zástupy, obnovil pastory a probudil církve. Tato armáda obrátí srdce lidí zpět k Bohu tím, že je přivede k pokání – skrze modlitbu a zbožné pokárání.

Když mluvím o svatém pozůstatku, nemám na mysli armádu kazatelů, evangelistů a misionářů. Mám na mysli běžné svaté, milující Ježíše, kteří sami budou důkazem a zázrakem pro svět pro jejich pokoj a klid. Bůh si nežádá profesionální armádu, vycvičenou lidskými metodami. Chce muže a ženy, které Duch Svatý vytrénoval v modlitbě! Hledá věřící, kteří s ním tráví čas, připravují svá srdce před ním a učí se naslouchat jeho hlasu.

Sedí tento popis na tebe? Je zrovna teď tvůj život svědectvím pro vystrašený a otřesený svět? Naléhám na tebe, abys trávil s Bohem čas a dovolil mu promluvit k tobě. Požádej ho, aby odkryl hřích ve tvém životě. Zanech všeho, z čeho tě Duch Svatý usvědčí. Dej se mu k dispozici skrze vytrvalé modlitby a tehdy budeš připraveným vojákem v jeho úžasné armádě posledních dnů.

MOC PROVÁZÍ by Gary Wilkerson

„Svolal dohromady svých dvanáct učedníků a dal jim sílu a moc“ (Lukáš 9:1).

Ježíš dal svým učedníkům moc ne proto, že by byli ctižádostiví, nýbrž protože byli jeho. Patřit Kristu je pro získání jeho moci nezbytné. Moc je počátkem toho, že mu náležíme. To, že mu náležíme, přináší skutečnou moc.

Velké množství křesťanů vede život, který postrádá moc – mají navyklé hříšné chování, slabé svědectví a chudý duchovní život; postrádají vroucí a zásadní modlitební život i jakékoli vyslyšení svých modliteb.

Cítíš, že postrádáš moc? Tento krátký verš je naplněn slovy moci:

„Svolal“ – znamená v podstatě opak našeho vlastního programu, směru, svéhlavosti či zdroje moci.

„Dohromady“ – tato moc není obsažena v jednotlivých nádobách, ale je vyjádřena ve společenství, ve společné práci pro království.

„Učedníci“ – ti, kdo opouštějí všechno, aby následovali život, učení a směr učitele.

„Dal“ – ukazuje, že nemůžeme nic učinit, pokud nám Ježíš k tomu nedá moc.

„Moc“ – není to, co si zasloužíme, čemu se věnujeme, nebo o co usilujeme, ale přichází pouze a výlučně skrze Něj. Nikdy v této části našeho křesťanského života nevyrosteme rychleji. Každému následovníku Ježíše je přikázáno čekat, dokud není vyzbrojen mocí z výsosti.

Postrádáš moc? Nezískáš ji žádným jiným způsobem než, že ti bud dána Tím, jemuž náležíš. Ježíš má moc, aby ji dal těm, kdo jsou naprosto a zcela Jeho.

Neusiluj o moc. Usiluj o to, abys zcela, vášnivě, podřízeně a ambiciózně patřil Tomu, po kom tvé srdce prahne. Potom přijde moc, která tě naplní více, než si dokážeš představit.

KDO JSEM?

“Jsem bezúhonný, co ale na tom záleží – už se mi nechce žít!“ (Jób 9:21).

Bůh se zdá být tak velký a úžasný;
A já si připadám tak malý a nedokonalý.
Přikáže slunci a ono vyjde;
V bouři se rozlomím na kusy.
Rozprostře nebesa a kráčí po vlnách,
Prochází okolo mne a já Jej nevidím. souhvězdí.
Když na Něj volám k nebesům
Odpověděl mi
A přesto bych nevěřil, že slyšel můj hlas.
Mám pocit jako by mě Bůh ranil
Bez udání důvodu.
On je soudce,
Ale kdo mě obhájí?
Když se sám snažím ospravedlnit,
Moje vlastní ústa mě odsoudí
Pocity narůstají
I kdybych byl dokonalý,
Stálych pohrdal životem
Neboť

Jsme vážně včerejší.

A nevíme nic,

Vždyť život je jen stín.

CÍRKEV DUCHA SVATÉHO

Nikdy bys neměl jít do sboru bez toho, aby ses takto pomodlil: „Bože, dej mi uši Ducha Svatého, abych mohl slyšet. Pomoz mi slyšet, rozumět a aplikovat Tvé Slovo v mém životě!“ Duch Svatý musí stejně tak pomazat tvé uši ke slyšení, jako pomazává ústa pastora ke kázání.
V církvi Ducha Svatého je vždycky slyšet hluboké volání pokání. To je věc, kterou Šalomoun nikdy neudělal!

Církev krále Davida nebyla dokonalá. Ve skutečnosti to byl druh Korintské církve. David spáchal cizoložství, zabil nevinného člověka, jedno celé období žil v hrozném podvodu. Přesto, poté, kdy zhřešil, bolestivě zvolal z hloubky svého srdce: „Smiluj se nade mnou, Bože, ze své lásky, v hojném svém soucitu odstraň mé poklesky. Důkladně omyj mě od mého provinění, od mého hříchu mě očisti! Uznávám všechny své zločiny, svůj hřích mám stále na mysli. Proti tobě, tobě samému, jsem zhřešil, před tvýma očima jsem se zla dopustil! … Nevyháněj mě ze své přítomnosti, svého svatého Ducha neber mi!“ (Žalm 51,3-6.11)

Srdcervoucí volání je znakem církve Ducha Svatého! Samozřejmě, jsou takoví lidé v tomto sboru, kteří selhávají a žijí v podvodu. Ale podobně jako David, stali se natolik citlivými na práci a vanutí Ducha Svatého, že nepotřebuji pokaždé proroka, aby jim řekl, že zhřešili. Činí pokání dokonce dřív, než za nimi prorok přijde – protože je zraňuje jejich vlastní hřích!

David o svém hříchu řekl: „Smrtelné vlny mě obklopily, svým proudem mě strhla záhuba, provazy hrobu mě ovinuly, osidla smrti mě dostihla. Vzýval jsem Hospodina ve své úzkosti, ke svému Bohu křičel jsem… Sehnul se z výšin, uchopil mě, z mohutných vod mě vyprostil, vyrval mě mocnému nepříteli, odpůrcům silnějším, než jsem byl.“ (2. Samuelova 22:5-7.17-18)

Bůh se chystá zruinovat církev Šalomouna a z jeho trosek vzkřísit církev Davidovu. Tento pozůstatek bude mít zbožný zármutek kvůli hříchu. Bude volat v trápení a v pokání a bude plně závislý na Duchu Svatém.

„Znovu se vrátím a obnovím zbořený stan Davidův. Jeho trosky obnovím a vztyčím jej.“ (Skutky 15:16)

CÍRKEV ZE SIÓNU!

Hnací silou Davidovy církve byla absolutní závislost na Duchu svatém. David se lišil tímto:

„Samuel tedy vzal roh s olejem, a pomazal ho u prostřed jeho bratrů. A Duch Hospodinův se Davidova zmocňoval od onoho dne i nadále.“ (1. Samuelova 16:13).

Když David ležel na smrtelné posteli, řekl svému synu Šalomounovi: „Chci ti povědět, proč mi Bůh žehnal. Chci, abys znal tajemství mé služby.“ Davidova poslední slova vůči jeho synovi zněly: „Promlouvá ze mě Hospodinův Duch, jeho slovo ve svých ústech mám.“ (2. Samuelova 23:2).

David říkal: „Nespoléhal jsem se na své znalosti a moudrost. Nespoléhal jsem se na žádnou část svého těla. Byl jsem slabý muž – ale závisel jsem na Duchu svatém! Každé slovo, které jsem vyřkl, byla od Něho pomazaná. Jeho slova plnila má ústa!“

Když jsme otevírali tady v New Yorku centrum Teen Challenge pro drogově závislé a alkoholiky, bylo naším mottem: „Nechejme se vést Duchem svatým!“ Kázání typu „jak se s tím vyrovnat“ nebylo to, co spasilo členy různých gangů. Nepadli na kolena, protože jsme kázali hutná, výstižná kázání. Nebyli usvědčeni pádným znázorněním nebo skutečnými příběhy. Ne – tito bývalí drogově závislí svědčili svým přátelům: „Kdysi jsem byl na ulici,stejně tak jako ty. Ale podívej se na mě teď! Duch svatý mě změnil!“

Šalomoun mluvil o stromech, yzopu, šelmách, zeměplazech, rybách. Ale David mluvil o intimitě s Hospodinem, o zlomenosti a kajícnosti. David byl usvědčený a změněný svým vlastním kázáním. Tolik si vážil přítomnosti Ducha svatého ve svém životě, že žádal Hospodina, aby od něho Ducha svatého nikdy neodebral. David věděl, že bez Ducha svatého by nebyl ničím!

Pavel řekl: „Mé poselství a kázání nespočívalo v přesvědčivých a moudrých řečech, ale v prokázání Ducha a jeho moci, neboť jsem nechtěl, aby se vaše víra zakládala na lidské moudrosti, ale na Boží moci.“ (1. Korintským 2:4–5).

„O tom právě mluvíme (nikoli slovy, jimž učí lidská moudrost, ale slovy, jimž vyučuje Duch)… Neduchovní člověk ovšem nepřijímá věci Božího Ducha, neboť jsou pro něj bláznovstvím, a nemůže je pochopit, neboť se jim dá rozumět jen duchovně.“ (verše 13–14).

ŠALOMOUNOVA CÍRKEV

„Šalomoun, syn Davidův, pevně vládl svému království a Hospodin, jeho Bůh, byl s ním a nesmírně jej vyvýšil.“ (2. Paralipomenon 1,1)

Dnešní křesťanská církev byla Bohem upevněna a požehnána. Poskytuje se mnoho peněz na spoustu různých činností. Vzpomeňte si na všechny ty velké, krásné stavby. Na to, jak je církev obdarovaná po finanční stránce. Utrácejí se miliony na televizní evangelizace, knížky, CD, misie, nadace, školy a církevní věci všeho druhu.

Když všechny tyto práce začaly, každá měla něco z Božího posvěcení. Jistě jich mnoho začalo se stejným požehnáním, jaké Hospodin vylil na Šalomouna. Ten byl mnohem více vzdělaný a organizačně schopný než jeho otec David. Všechno dělal větší a lepší, než by si kterákoliv předchozí generace vůbec dokázala představit.

Šalomounovou hnací silou byla moudrost a znalosti. Takto celým srdcem volal k Bohu: „Dej mi tedy moudrost a poznání, abych dovedl vycházet i přicházet v čele tohoto lidu. Vždyť kdo by dokázal spravovat tento tvůj nesmírný lid?“ (1. Paralipomenon 1,10)

Není to úžasná modlitba? Zní skvěle a Hospodina potěšilo, že Šalomoun nežádá vlastní bohatství. Přesto je tu problém – takováto modlitba je naprosto sebestředná! Tento talentovaný, sebejistý král v podstatě říkal: „Jen mi dej, Bože, náčiní a o zbytek se postarám. Dej mi moudrost a vědomosti, a já dám v tomto království všechno do pořádku. Vše to zvládnu!“

Šalomoun se modlil jinak než jeho otec David, který byl přesně podle Božího vkusu. Šalomounova modlitba je znakem nové generace – generace vzdělaných lidí s novými nápady a schopnostmi. Prosil: „Dej mi moudrost a poznání!“ Domnívám se, že Šalomoun představuje stejného ducha a stejný charakter, jako měla laodikejská církev, o níž se píše ve Zjevení. Tato církev směřovala ke stejné zkáze jako Šalomoun!

Šalomoun měl hlavu plnou poznání a rty plné písní. Díky svým obrovským schopnostem mohl kázat a vyučovat. Měl ve všem dobře zorganizovaný systém s talentovanými vůdci. Všechno se zdálo být správné a v pořádku. Ale celé Šalomounovo dílo skončilo větou z Kazatele 1,14 „Vše je pomíjivost a honba za větrem.“

Šalomounova církev má na všechno odpovědi. Zvenčí vypadá krásně, ale je zcela bez života! A končí marností, modlářstvím, tělesností, prázdnotou a beznadějí.