pondělí 28. července 2014

TAK RÁD VÁM ŽEHNÁ by Gary Wilkerson

„Izák začal v té zemi sít a sklidil toho roku stonásobně“ (Genesis 26,12). V tu dobu byl v zemi hladomor, dokonce už druhý. Půda byla nejspíše ještě vyprahlá po prvním hladomoru, a přesto řekl Bůh lidem, aby znovu oseli pole.

Izák Hospodina poslechl, ačkoliv nevěřil, že se to povede; prostě nemělo smysl sázet další plodiny. Byl však zcela poslušný Bohu a jako výsledek sklidil obrovskou „stonásobnou“ úrodu.

To je nesmírně mnoho! Kdyby tak počet věřících v naší církvi vzrostl o 20 %, nebo kdybych dostal o 20 % větší finanční požehnání, nebo kdyby se mé vztahy o 20 % zlepšily – chápete, kam tím mířím. Kolik z vás by chtělo, aby jejich manželství bylo o 20 % lepší, aby děti byly o 20 % hodnější nebo abyste měli o 20 % více peněz? To by bylo skvělé, že? Ale u Izáka nešlo o dvacet procent a dokonce ani o sto procent, ale o stonásobek – celé množství vynásobeno stem. A to se stalo uprostřed období hladomoru!

Ujišťuji vás, že Pán nemá obavy o světovou ekonomiku. Nestrachuje se o to, co se děje u vás doma nebo v práci. On může učinit všechno, má všechny prostředky a moc, aby mohl uspokojit vaše veškeré potřeby podle bohatství své milosti.

Bůh chce, abyste věděli, že vám žehná. Takové je Jeho srdce. Zbavte se představy rozmrzelého, zlostného Boha, který jen čeká na to, až uděláte nějakou chybu, aby vás za to mohl potrestat. A nepředstavujte si Ho také jako „santaclausovského“ Boha, který kontroluje, jestli se chováte špatně nebo dobře, a podle toho vás trestá či odměňuje. Hospodin si přeje, abyste byli poslušní, protože vám moc rád žehná.

Už mnohokrát jsem zažil, že Bůh řekl: „Udělej tohle. Udělej tamto. A důvěřuj mi přitom.“ Možná si připadáte jako uprostřed hladomoru, protože toho máte tak málo. Možná si myslíte, že váš duchovní život je pustý a vyprahlý jako poušť. Možná se vám zdá, že nemáte co nabídnout. Nepřipadáte si dost dobří na to, abyste svědčili nebo kázali těmto lidem nebo šli na misii do této země. Když se takto cítím, ale přesto jdu a dělám to, co mi Bůh říká, potom vždy dostanu požehnání. Pokaždé zakusím ten nádherný příval Jeho milosti.

pátek 25. července 2014

POUZE PRO RODINU

„Nato se Josef rychle vzdálil. Byl hluboce pohnut a dojat nad bratrem až k pláči“ (1. Mojžíšova 43:30). Toto je znázornění srdce našeho Spasitele.

Poté, co se Josef stal vládcem Egypta, byli jeho bratři v jeho domě a jedli a pili za jeho přítomnosti. Ale „Josef seděl sám a oni měli oddělený stůl“ (verš 32 – přel.). Tito muži se radovali v Josefově přítomnosti, aniž by jej skutečně poznali, bez jakéhokoli zjevení lásky a milosti.

Můžeme být chválícími lidmi, kteří jedí a pijí v Pánově přítomnosti, a přece nemusíme mít zjevení o jeho bezmezné lásce; stále v nás setrvává pocit nemilovaných. To je případ křesťanů, kteří chodí do Božího domu, zpívají, uctívají a chválí a potom odejdou domů ke stejné staré lži: „Bůh mi nedává žádný důkaz, že mne miluje. Mé modlitby jsou nevyslyšené. Opravdu se o mne nestará tak, jako se stará o druhé.“

Josefovi bratři museli učinit poslední krok předtím, než mohli obdržet plné zjevení lásky. Takové zjevení dostávají ti, kteří mají zlomené srdce a činí pokání. „Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (Žalm 51:19). Josefovi bratři ještě nebyli zkroušeni.

Josef přikázal svému služebníku, aby vložil jeho osobní stříbrný pohár do vaku Benjamina, nejmladšího bratra, když se připravovali na návrat do Kanánu. Sotva se bratři vydali na cestu, předhonili je Josefovi muži a obvinili je z krádeže poháru. Bratři si byli natolik jisti svou nevinností, že řekli: „U koho z tvých otroků se to najde, ten ať zemře a my se staneme otroky svého pána!“ (1. Mojžíšova 44:9). Již nebojovali. Již nebyli pyšní. Když se vrátili do Josefova paláce, byli pokořeni a zkroušeni.

Potom přišlo zjevení veliké Boží lásky. „Josef se už nemohl ovládnout … a křikl: Jděte všichni pryč! Tak u něho nezůstal nikdo, když se dal poznat svým bratrům“ (1. Mojžíšova 45:1).

Svět neví nic o tomto zjevení lásky. Bůh přebývá s pokornými a zkroušenými. Má radost ze své rodiny. Spočiň v jeho lásce k tobě!

čtvrtek 24. července 2014

VĚTŠÍ DOTEK

Elijáš s Elíšou pokračovali k Jerichu. Název Jericho znamená “místo nazvané příjemným.” A přece bylo toto město pusté, vyprahlé, absolutně bez života, stromů, pastvin, ovoce. Všechno již uschlo, protože do jerišských zásob vody pronikl jedovatý proud. Toto město představuje mrtvé a vyčerpané křesťanství, církev, jakou Ježíš ve Zjevení popisuje takto: „Podle jména jsi živ, ale jsi mrtev“ (Zjevení 3:1).

Elijáš založil v Jerichu školu proroků, a když tuto školu s Elíšou navštívil, někteří z mladých a namyšlených proroků přišli k Elíšovi a zeptali se: „Víš, že Hospodin dnes vezme tvého pána od tebe vzhůru?“ (2. Královská 2:5). Elíša je rychle přerušil a řekl jim: „Vím to také. Mlčte!“

Tato generace služebníků byla vyslána, aby sloužila společnosti v celé Judeji a v celém Izraeli. Ale něco jim zřejmě chybělo: moc, pomazání a autorita Ducha svatého. Na druhý den ti samí služebníci prosili Elíšu, aby jim dovolil jít hledat Elijášovo tělo, jestli ho Duch svatý neshodil na nějakou horu či do nějakého údolí. Neměli ani ponětí o způsobech jednání a činnostech Ducha svatého. Dokázali svědčit, kázat a hovořit o zázracích, osobně však Boží moc nezažili.

Zdá se, že Elijáš navrhl: „Elíšo, díváš se na příští generací služebníků. Proč se neusadíš zde a nevyučíš tyto služebníky, jak jedná Duch svatý? Jsi mužem, který má probudit tuto mrtvou a vyčerpanou církev.“

Ale Elíša věděl, co by se stalo, kdyby tyto služebníky vyučoval. Zůstali by zahledění do Elijášovy mocné služby a neustále by ho bombardovali otázkami: „Kolik hodin denně se tvůj pán modlil? Jaké metody používal? O čem kázal?“ Elíša by skončil u toho, že by veškerý svůj čas trávil podrobným popisem minulosti. A tito mladí služebníci by vynaložili veškerou svou energii na to, aby byli jako Elijáš, v naději, že znovu uskuteční jeho zázraky – i bez moci a autority Ducha svatého.

Dnešní církev upadla do stejné léčky. Studujeme hnutí a probuzení v minulosti, hledáme klíčové věci, pokoušíme se odhalit metody, které snesou oheň z nebes. Co se pamatuji, církev volá po staromódním probuzení v Duchu svatém. A přece všechno to pramení z touhy vidět Boha znovu vytvářet něco, co učinil v minulosti.

Elíša věděl, že nikoho z této mrtvé a vyčerpané církve nedokáže ovlivnit, dokud on sám neobdrží dotek od Boha. Nemohl se spoléhat na Elijášovy velkolepé činy. Říkal Elijášovi: „Vážím si víry svých předků, duchovních velikánů minulosti. Ale vím, že Hospodin chce činit něco nového. A musím mít od něho větší dotek než jaký kdy kdo viděl.“

středa 23. července 2014

DVOJNÁSOBNÁ PORCE

Proč chtěl starší prorok, aby jej jeho služebník doprovázel do Bethel a Jericha (viz 2.Královská 2:1-4)? Určitě to pro Eliáše nebyla sentimentální cesta, poslední výlet dole na památku. Ne – tento starý moudrý muž chtěl vyučovat Elíšu – tak jako dnes nás – naší potřebě více Boží moci a pomazání.

Právě když procházeli ulicemi, všiml si asi Eliáš zděšení a rozhořčení svého služebníka z totálně odpadlé společnosti. Eliáš sám čelil ve svém dni na hoře Karmel výsměchu a úšklebkům. Ale věděl, že bude potřeba dokonce více nadpřirozené síly, aby čelil této nové generaci. Tito mladí lidé byli daleko víc zatvrzení a bezbožní než modlářští kněží, se kterými bojoval.

Věřím, že právě v tomto okamžiku se Eliáš rozhodl zkusit svého služebníka. Nejpravděpodobněji navrhl: „Elíšo, proč se zde neusadíš a neděláš těmto lidem pastora? Máš jisté povolání a jsi velmi dobře vycvičený. Mohl bys pomoci obnovit velké dědictví města Bethel.“

Jak Elíša prozkoumal situaci v Bethel, poznal, že není připraven postavit se zde proti zlým duchům. Pochopil, co Eliáš věděl od začátku – potřeboval, aby v něm Duch svatý udělal větší, mocnější dílo, než bude moci zarazit zlo v tak hříšném městě. A tak řekl svému mistrovi: „Jakože je živ Hospodin a živ jsi ty, neopustím tě!“ (2. Královská 2:6). Potom písmo říká: „A tak šli spolu dál.“ (stejný verš).

Domnívám se, že Bethel představuje druh zlé společnosti našeho vlastního národa, jakou se stala právě v čase této generace. My také žijeme uprostřed posměvačů a pohrdačů – smyslných lidí, kteří se vydali žádostem, modlářství, homosexualitě. A tato současná generace je horší, než jaké kdy čelili Eliáš nebo Elíša. Tito svatí proroci viděli děti, jak se vysmívají, ušklíbají a rouhají – ale americké děti vraždí jeden druhého. Malé děti zabíjejí bez jakéhokoli pocitu viny nebo lítosti – skolí rodiče, spolužáky, nevinné bezbranné cizí lidi.

Nechci dělat široký všeobecný soud proti všem mladým. Vím, že i v této společnosti existuje mnoho zbožných teenagerů, kteří hoří pro Ježíše. Děkuji Bohu za každého mladého člověka, který zaujme místo pro Ježíše v těchto bezbožných časech.

Přesto tento zlý den vyžaduje, aby Boží lid dostal dvojitou porci Jeho moci a autority, aby mohl zasáhnout tuto ztracenou generaci. Bude to vyžadovat takovou míru pomazání, jakou jsme nikdy v celé historii neviděli. Vyžaduje to, aby svatý zbytek povstal jako Elíša a volal: „Ó, Pane – potřebuji víc.“

pondělí 21. července 2014

OTEVŘI MÉ RTY by Gary Wilkerson

David napsal: „Budu učit nevěrné tvým cestám a hříšníci navrátí se k tobě... Panovníku, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu“ (Žalm 51,15.17).

Když v nás Bůh zažehne oheň, není to jen pro náš užitek. Zapálí nás láskou pro ztracené lidi, kteří žijí kolem nás i na celém světě. Když v nás ten oheň necháme hořet, požene nás z kostelů, abychom přinášeli do světa dobrou zprávu. Potom si uvědomíme: „Plane ve mně oheň, který neuhasne. Nesmím si ho nechat jen pro sebe!“

Když nás Hospodin očistí a naplní neutuchající touhou, aby s námi přebýval On sám, nemůžeme zabránit našemu zápalu pro druhé. Proto chceme vykřičet jeho chválu do celého světa. Jak úžasní jsou ti křesťané, kteří volají: „Děkuji ti, Ježíši, že můj kolega z práce sedí dnes tady v kostelní lavici vedle mě a zažívá tvou úžasnou lásku.“

Když v sobě nemáme takový oheň, tak nezáleží na tom, jak mocné jsou naše nedělní bohoslužby. Síla Letnic nespočívá v tom, že na nás spočinou ohnivé jazyky a budeme s bázní padat k zemi. Dokud zůstává probuzení pouze uvnitř našich kostelů, nejspíše to žádné probuzení není. Když hoří opravdový oheň, budeme ho chtít jít zapálit v našem městě. Naše modlitba musí být taková: „Pane, jestli mě chceš zasáhnout svým ohněm, pak mě pošli mluvit k hříšníkům. Pomaž mě k tomu, abych je učil o Tvé lásce. Pošli mě po všech různých cestách hlásit o Ježíšově nepřekonatelné lásce.

Pokud ve vás působí oheň Ducha svatého, tak váš život už není pouhou jiskrou, ale pochodní.

pátek 18. července 2014

OTRÁVENÉ VODY JERICHA

Po tom, co se ho dotkl Bůh, šel Elíša se svou vlastní vírou vpřed a jeho první místo, kde se zastavil, bylo Jericho. (2. Král. 2:15) Vysoká škola o padesáti prorocích, kteří se tam shromáždili, na něm okamžitě rozpoznali Boží dotyk a vyřkli: „Duch Eliášův spočinul na Elíšovi!“ Všem bylo jasné, že tento skrytý Boží služebník nabýval na hlubší síle a autoritě Ducha.

Mladí proroci řekli Elíšovi: „V tomto městě se dobře bydlí, jak sám vidíš, ale voda je špatná a zem neúrodná.“ (2:19) Řikali, „Ve vodě je jed a vše ničí. Přesto těchto padesát Božích mužů nebylo schopno zneškodnit jed, který přinášel do Jericha smrt.

Podle Izajáše toto „město, ve kterém se dobře bydlí“ reprezentuje duchovenstvo: „Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení.“ (Izajáš 5:7) A voda zde reprezentuje Boží slovo.

Vidíš ten obraz? Otrávené vody Jericha znamenají znečištěné slovo, které je kázáno učenci z města. Tito Boží muži nikdy nenakládali se svými vlastními hříchy, a tak jejich bohoslužby byly plné jedu nečistých srdcí. A jejich neživé, lidské přednášky způsobovaly duchovní smrt mezi lidmi.

Co byl ten lék na otrávené vody v Jerichu? Musel se očistit vodní pramen – a přesně to Elíša udělal. Vzal novou mísu, naplnil ji solí a vylil ji do pramene, odkud se čerpala voda pro město. Brzy byly všechny vody očištěny a vše bylo opět plno života.

Samozřejmě, že sůl, kterou Elíša použil, reprezentuje slovo čistoty a svatosti. A nová mísa tu reprezentuje učence, kteří byli očištěni Kristovou krví a posvěceni čistícím ohněm Ducha, aby byli připraveni kázat čisté Slovo. Milované, nové mísy, které kráčí ve svatosti a kážou čisté slovo s čerstvým pomazáním můžou zastavit proud zlého v Božím domě.

čtvrtek 17. července 2014

ZMOCNĚN DUCHEM

Ještě než byl Eliáš vzat do nebe, zeptal se mimo jiné Elíši, co by pro něj mohl udělat. Když Elíša odpověděl, že chce dvojnásobný díl Eliášova ducha, řekl mu, že žádá o těžkou věc.

Ale pro koho by byl tento úkol vlastně těžký? Byl by těžký pro Boha? Byl by těžký pro Eliáše, muže, který vzkřísil mrtvého a přivolal z nebe oheň? Ne, byl by těžký pro Elíšu! Bylo to něco, co by musel získat sám, protože Eliáš nebyl schopen předat svému služebníku Ducha, který přebýval v něm. Jen Bůh může naplnit člověka Svým Duchem.

Ale Eliáš odpověděl: „Jestliže mě uvidíš, až budu od tebe brán, stane se ti tak. Jestliže ne, nestane se (2. Královská 2, 10). Je důležité si uvědomit, že slova „až“ a „budu“ se v hebrejském originále nevyskytují. Byla vložena až do některých pozdějších překladů. Proto se domnívám, že Eliáš Elíšovi vlastně říkal: „Jestliže mě uvidíš, jak budu od tebe brán.“

Eliáš tím chtěl říci: „Duch svatý v tobě nemůže plně působit, pokud se stále spoléháš na to, že jsem s tebou. Musíš si uvědomit, že odejdu. Nepotřebuješ mě, Elíšo. Obrať se k Pánu, jehož Duch působil i ve mně, a On odpoví na tvé volání.“

Ve chvíli, kdy Elíša uviděl, jak jeho pán odletěl v nebeském voze, usoudil, že je jeho povinností pokračovat v Božím díle pro jeho generaci. A když stál u Jordánu a uhodil do vody, slova, která zvolal, byla: „Kde je Hospodin, Bůh Eliášův?“ (2. Královská 2,14). Mladý prorok tím říkal: „Pane, všichni mí duchovní předkové jsou mrtví a nejsou tu. A tato strašná hodina si žádá ještě víc, než jsi dosud dal. Jednej zas, Pane, tentokrát skrze mě. Potřebuji víc Tvého Ducha. Potřebuji být zmocněn Tvým Duchem.“

středa 16. července 2014

BŮH CHCE KVŮLI TOBĚ ROZDĚLIT VODY

Když starý prorok Elijáš uvažoval o svých posledních dnech na zemi, rozhodl se navštívit města Bétel a Jericho. Pozval svého služebníka Elíšu, aby šel s ním, a cestu těch dvou chápu jako „vyučující cestu.“ Po návštěvě obou měst přišli ke břehům řeky Jordán. Elijáš si sundal svůj plášť – široké plandavé roucho – a udeřil jím do vody. Vody se nadpřirozeně rozdělily a ti dva přešli po suché zemi (viz 2. Královská 2:8).

Proč Elijáš trval na zázračném projití řekou? Jordán nebyl hluboký ani široký a Písmo nepodává žádný důkaz, že by byl rozvodněn. A dále, na druhé straně bylo padesát silných a mladých proroků, kteří pro ně mohli postavit vor během pár hodin.

Věřím, že Elijáš hledal, jak svého nástupce naučit, že zázračné přechody v minulosti – od Mojžíše k Jozuovi a do dnešních dnů – ty všechny patřily do starých dob. Chtěl vyzvat Elíšu, jako kdyby řekl: „Až začneš svou vlastní službu a budeš kázat, že Bůh je Bohem zázraků, budeš muset dosvědčit, co učinil pro tebe osobně. Brzy odejdu, Elíšo, a tak chci, abys zítra, až se vrátíš k této řece, přešel stejně, jako jsi přišel sem. Věř Bohu kvůli zázraku ve svém vlastním životě.“

Mnozí z nás nemají víru, aby věřili Bohu kvůli zázrakům, které činí dnes pro nás. Trávíme čas pečlivým zkoumáním neuvěřitelných divů v Písmu, a přece vše, co nám chce Bůh říci, je: „Mám pro tebe něco ještě lepšího. Chci činit zázraky ve tvém životě – změnit tvůj domov, spravit tvé manželství, spasit tvé nespasené milované. Budeš čelit svému vlastnímu Rudému moři, svému vlastnímu Jordánu, a já chci kvůli tobě tyto vody rozdělit.“

úterý 15. července 2014

BŮH CHCE ČINIT VĚTŠÍ VĚCI

2. kapitola 2. Královské obsahuje jeden z nejpůsobivějších oddílů celého Starého zákona. Tato kapitola hovoří o nadpřirozeném příběhu zestárlého proroka Elijáše a jeho služebníka Elíši. Jak si lze ve vyprávění všimnout, Bůh informoval Elijáše, že jeho služba na zemi končí. A teď měl překročit řeku Jordán a jít na určité místo, kde ho sebere nebeský vůz a vezme ho na nebesa do slávy.

Když Elijáš s Elíšou došli na místo, Elijáš se obrátil ke svému služebníku a řekl: „Požádej, co mám pro tebe udělat, dříve než budu od tebe vzat“ (verš 9). Mladík bez váhání odpověděl: „Ať je na mně dvojnásobný díl tvého ducha“ (tentýž verš).

Na první pohled se zdá, že byl Elijáš Elíšovou reakcí překvapen a řekl: „Těžkou věc si žádáš“ (verš 10). Elijáš však pokračoval v instruování Elíši, že musí bedlivě sledovat, co Bůh udělá, aby to nepromeškal a nešel domů zklamaný.

Jak kráčeli spolu, náhle se objevil vůz z nebe a odloučil je od sebe. V mžiku byl Elijáš vzat na vůz – a Elíša byl svědkem celého děje! Zvolal: „Můj otče! Můj otče! Vozataji Izraele! A pak už ho neviděl. I uchopil své roucho a roztrhl je na dva kusy“ (verš 12).

Elijáš byl vzat, ale jeho plášť spadl na zem. Když to Elíša uviděl, serval ze sebe vlastní oděv, roztrhl jej na kusy a vzal si Elijášův plášť na svá záda. A když se vrátil k Jordánu, sundal plášť a udeřil jím do vody stejně jako předtím jeho pán. Vody se ihned rozdělily a Elíša přešel po suché zemi. Tak začala vlastní pozoruhodná služba tohoto mladého proroka.

Události v této kapitole jsou naprosto neuvěřitelné. A přece, co má tento oddíl říci nám v dnešní době? Věřím, že Bůh nám zde dal neklamnou lekci s jasným a jednoduchým významem: Bůh chce činit větší věci v každé následující generaci. A každá nová generace musí hledat Hospodina, aby měla vlastní zkušenost s Duchem svatým a aby byla ona sama od něho naplněna mocí.

pondělí 14. července 2014

NEBER MI SVÉHO DUCHA SVATÉHO by Gary Wilkerson

Žalmista David píše: „Nevyháněj mě ze své přítomnosti, svého svatého Ducha neber mi! (Žalm 51:13). Víme, že Bůh je všudypřítomný, ale projev Jeho přítomnosti je něco zcela jiného. Tohle je i důvodem, proč se v tolika sborech začíná během uctívání písněmi, ve kterých prosíme Ducha svatého, aby sestoupil a dal nám poznat svou přítomnost. David zde říká: „Pane, potřebuji Tvou přítomnost, a to nejen dnes, ale i zítra.“ Nechci o ni přijít, už nechci navrátit zpět ke své vlažnosti. „Prosím, Bože, neber mi svého Ducha svatého. Zůstaň se mnou i poté, co skončím s Tvým uctíváním.“

Všichni víme jaké to je. V církvi i během našeho společenství s ostatními, můžeme rozpoznat projev Boží přítomnosti. Uvnitř létají jiskry, které nám dodávají pocit nového a čerstvého života a my voláme k Bohu, aby to v nás takto roznítil každičkou hodinu. A jak dny plynou, jiskra pomalu uhasíná, tím jak jsme bombardováni různými záležitostmi v práci, rodinnými povinnostmi a složenkami, které nás pohlcují a přemáhají.

Stává se mi to každoročně v období září, kdy se koná konference „Očekávání“. Jsem pohnut a inspirován jednotlivými božími lídry, kteří zde kážou a promlouvají, jejich mocná poselství mě dostávají na kolena. Ale v září loňského roku jsem pronesl k Bohu tuto odvážnou modlitbu: „Pane, pokud ve mě neudržíš tuto jiskru, nedávej mi ji.“

Byl jsem už unavený z toho kolotoče, kdy jsem se snažil udržovat zažehnutý plamen, být na vrcholu jeden týden a hned během toho dalšího upadnout dolů a opět se plahočit. Proto jsem ho požádal: „Bože, ať už ve mně zapálíš jakýkoliv plamen, nechej ho růst víc a víc, ať je co nejintenzivnější. Dej mi loajálního ducha, jak řekl David. Pokud mi dáš jiskru, přeměň ji v žár!“ V posledních měsících Bůh tento plamen udržoval. Církev, kterou vedu, má nyní pastora, který je zapálen pro modlitbu za svůj lid. Možná nebudu moct pozvat všechny na kávu nebo si s nimi jít zahrát golf, ale mám loajální ducha, který se za ně přimlouvá dnem i nocí, aby uzřel, že se stávají tím vším, kým jen mohou být pro Ježíše.

sobota 12. července 2014

TO NENÍ PRO NÁS by Carter Conlon

Písmo vypráví, že Chana, ve chvíli největšího zoufalství, nakonec složila slib a řekla: "Hospodine zástupů, jestliže opravdu pohlédneš na soužení své otrokyně a vzpomeneš na mě, nezapomeneš na svou otrokyni a dáš své otrokyni mužského potomka, dám ho Hospodinu po všechny dny jeho života a břitva nepřijde na jeho hlavu (1. Samuelova 1:11).

To bylo to, na co Bůh čekal! Víte, často když dostaneme odpověď příliš brzo, naše lidská tendence je nechat si ji pro sebe. Jistě, můžeme svědčit o tom, jak byl Bůh věrný a požehnal nám, ale v konečném důsledku si požehnání přivlastníme a spotřebujeme pro sebe. To je důvod, proč Bůh často musí čekat, než se dostaneme do bodu naprostého zoufalství jako Chana - na místo, kdy se v srdci odhodláme vzít si odpověď a vrátit ji zpátky Bohu na Jeho slávu.

V dané chvíli Chana neměla ponětí o tom, že toto svaté zoufalství vypůsobil ve svém lidu Bůh jako Jeho odpověď na reálné nebezpečí, kterému její národ čelil. Čeho si ale vědoma byla, bylo to, že kvůli svému slibu bude muset zaplatit cenu. Dovedete si vůbec představit, jak těžké to muselo být? S vědomím , že kněžství je naprosto zneváženo a národ upadá, se rozhodnout svého syna - touhu svého srdce, za kterou se tak dlouho modlila - přivést a zasvětit chrámu?

Dovedu si živě představit, co asi říkali Chany sousedé na to, když se naposled vydala se svým malým chlapcem do chrámu. "Co pro pána Jána provádíš, Chano? Bůh odpověděl na tvoje modlitby a dal ti dítě!" To je stejná věc, se kterou budeme muset na svojí cestě ty a já bojovat: falešné výmluvy; rady těch, kteří nikdy stejnou cestou nešli.

Chana nějak vycítila a uvnitř věděla, že život, kterým nám Kristus požehná, není pro nás samotné, ale spíše pro druhé. To je něco, co si pak zpětně uvědomila ve chvíli, kdy v chrámu poprvé učinila slib Hospodinu, že život, který by On dal, přivede zpět Jemu. Ve skutečnosti toto byla chvíle, kdy Chana odešla upokojená a přestala být smutná (1 Samuel 1:18).


__________
Carter Conlon se připojil k pastorům církve Times Square Church v roce 1994 na vyzvání zakládajícího pastora, Davida Wilkersona, a roku 2001 byl jmenován do úřadu vyššího pastora. Je to silný a soucitný vedoucí, častý mluvčí na konferencích pastorů a vedoucích, které jsou pořádány po celém světě organizací World Challenge.

pátek 11. července 2014

V BODU ZLOMU

Často mi píší kazatelé, kteří si dělají starosti o farníky, kteří vzdávají svůj život. „Upřímní křesťané jsou tak přemoženi pocitem viny a odsouzení, že si zoufají. Když nedokážou dostát svým očekáváním a když upadají zpět do hříchu, rozhodnou se to vzdát.“

Čím dál více křesťanů se ocitá v bodu zlomu. Málokterý věřící by byť jen pomyslel na to, že by přestal milovat Ježíše - v časech zoufalství to ale chce mnoho z nich vzdát sami se sebou.

Někteří dnešní kazatelé mají pouze pozitivní kázání. Podle nich se zdá, že každý křesťan dostává ihned odpověď na své modlitby a zažívá zázraky; že se všichni cítí skvěle a dobře se jim žije; a že celý svět je radostný a plný naděje. Rád slýchám taková kázání, protože opravdu toužím po tom, aby Boží lid zažíval tyto dobré a zdravé věci. Takto ale život mnoha a mnoha opravdových a upřímných křesťanů nevypadá.

Není divu, že mladí lidé to vzdávají. Nedokáží naplnit očekávání náboženství, které ukazuje bezstarostné, bohaté, úspěšné a vždy pozitivně myslící křesťany. Jejich svět není tak ideální; zažívají smutné věci, krizové situace a rodinné problémy. Pavel o problémech mluvil: „Soužení...dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme“ (2. Korintským 1,8).

Pozitivní myšlení ty problémy nezažene. A ani když se budeme tvářit, že tyto problémy neexistují, věc to nezmění. Co je tedy řešením? Zde jsou dvě absolutně platné pravdy, které mi přinesly velkou útěchu a pomoc:
  • Bůh mě miluje. Je to milující Otec, který mi chce pomoci v mé slabosti. 
  • Boha nejvíce těší moje víra. Chce, abych mu důvěřoval. 
„Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo. Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade! Když jsem vzýval Hospodina, jemuž patří chvála, byl jsem zachráněn před svými nepřáteli“ (Žalm 18,2-4).

čtvrtek 10. července 2014

NÁŠ PASTÝŘ

Náš velký Pastýř miluje každou ovci, která sešla z cesty kvůli zkouškám, ublížení nebo zranění. Nikdy se neopovážíme nařknout našeho Pastýře, že nás někdy opustil, protože On stejně stále kráčí vedle nás a dává na nás pozor v každém čase.

Možná právě teď vedeš prohranou válku proti nějakému pokušení nebo zkoušce. Ať už je tvůj boj jakýkoliv, rozhodl ses, že neutečeš pryč od Hospodina. Odmítáš se nechat uchopit hříchem a místo toho sis vzal k srdci Boží Slovo.

Přesto, jako David, jsi vyčerpaný a došel jsi k životnímu bodu, kdy se cítíš absolutně bezradný, slabý. Nepřítel tě zahrnuje zoufalstvím, strachem, lží.

Tvé zkoušky by se mohly stát ještě víc matoucí a nevysvětlitelné. Ale já chci, abys věděl, že ať už procházíš čímkoliv, Duch svatý ti chce odkrýt Pána, tvého Pastýře. Máš Pastýře, který chce vtisknout svou lásku na tvé srdce.

Ježíš nás ujišťuje, „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ (Židům 13:5) A náš nebeský Otec – Pán, náš Pastýř – nám sám sebe odkryl v Žalmu 23. Říká nám, „Znám tě jménem a vím, čím si procházíš. Přijď, ulehni do Mojí milosti a lásky. Nesnaž se něco sám vyřešit, jen pro sebe přijmi mou lásku a odpočívej v mé milující náruči. Ano, jsem Pánem hostitelů a velkolepý a svatý Bůh. Chci, abys znal všechna tato má odhalení. Chci, abys mě znal jako svého milujícího, starostlivého Pastýře. A chci, abys odpočíval v Mé nežnosti a lásce ujištěn o tom, že já tě povedu přes všechny tvé zkoušky.“

„Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.“ (Jan 10:14-15)

středa 9. července 2014

„HOSPODIN JE TAM“

Abyste mohli patřit do opravdové Boží Církve, musíte se nazývat jménem Jehova Šamma, hebrejsky „Hospodin je tam“ (Ezechiel 48, 35). Ostatní o vás musí být schopni říct: „Je zřejmé, že s tím člověkem je Hospodin. Pokaždé, když ho vidím, cítím Pánovu přítomnost. V jeho životě se skutečně zrcadlí Boží přítomnost a sláva.

Pokud jsme upřímní, musíme přiznat, že v sobě navzájem málokdy cítíme sladkou Boží přítomnost. Čím to je? Křesťané se hojně věnují dobrým duchovním aktivitám – tráví spoustu času účastí na modlitebních shromážděních, biblických hodinách, domácích skupinkách, slouží potřebným – a to všechno je velmi chvályhodné. Ale mnozí z těchto křesťanů tráví příliš málo času s Pánem o samotě – při modlitbě a rozjímání v tajné komůrce.

Pánova přítomnost se prostě nedá napodobit. To platí jak v životě jednotlivce, tak v církvi. Když mluvím o Boží přítomnosti, nemyslím nějakou duchovní auru, která člověka náhle obklopí, nebo sestoupí na shromáždění při bohoslužbě. Mám spíš na mysli plody prostého, ale mocného chození ve víře. Ať už se to projeví v životě jednoho křesťana nebo celého společenství, lidé si toho všimnou. Řeknou si: „Ten člověk byl s Ježíšem“ nebo „Tohle společenství skutečně věří tomu, co káže.“

K tomu, aby vznikla církev Jehova Šamma, je potřeba mnohem víc, než jen poctivý pastor. Je třeba spravedlivého Božího lidu, který tráví čas s Pánem. Když někdo cizí odchází z bohoslužby a řekne: „Cítil jsem tam Ježíšovu přítomnost,“ můžete si být jistí, že to nebylo jen díky kázání nebo chválám. Bylo to tím, že shromáždění spravedlivých vstoupilo do Božího domu a sláva Páně přebývala v jejich středu. Ve Skutcích 4, 13 čteme, jak byli Petr s Janem přivedeni před velekněze a další hodnostáře: „Když vůdcové viděli Petrovu a Janovu smělost a zjistili, že jsou to neučení a prostí lidé, žasli a poznali na nich, že byli s Ježíšem.“

úterý 8. července 2014

LEKCE MARNOTRATNÍKA

Bible říká: „Když ještě byl [marnotratník] daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. . . . Otec rozkázal svým služebníkům: Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí“ (Lukáš 15:20-23).

Věřím, že marnotratný syn přišel domů kvůli minulým zkušenostem se svým otcem. Tento mladík znal vlastnosti svého otce – a zřejmě se mu dostávalo od otce veliké lásky. Určitě věděl, že když se vrátí, nebude kvůli svým hříchům pokárán ani zavržen.

Všimni si, jak jej jeho otec přijal navzdory jeho žalostnému stavu. Mladík byl odhodlaný se svému otci upřímně vyznat. A přece, když stál před svým otcem, neměl šanci k úplnému vyznání, protože ho otec přerušil, když k němu přiběhl a objal ho.

Mladík mohl pouze vyhrknout začátek své řeči a říci: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem“ (Lukáš 15:21). Avšak jeho otec nečekal, až skončí. Pro něho byl mladíkův hřích již urovnaný. Jedinou otcovou reakcí byl příkaz služebníkům: „Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Připravte hostinu, protože budeme oslavovat. Ať se každý raduje – můj syn je doma!“ Otec znal synovo srdce a věděl, že syn učinil úplné pokání.

Hřích nebyl pro otce zásadní. Tím zásadním v jeho mysli byla láska. Chtěl, aby jeho syn věděl, že byl přijat ještě předtím, než mohl vyslovit vyznání. A k tomu nás všechny chce přivést Bůh: Jeho láska je větší než všechny naše hříchy. „Dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání“ (Římanům 2:4).

pondělí 7. července 2014

UNA CHISPA by Gary Wilkerson

Jiskra je dočasná, trvá pouze krátce, a pak vyhasne. A přece je účelem jiskry, aby něco podpálila, aby něco začala. Například je jiskra potřebná k tomu, aby se rozhořel plynový gril, a dalo se vařit. Ale samotná jiskra není oheň; neuvaří maso.

Abychom žili v plnosti, kterou pro Bůh zamýšlí pro naše životy, potřebujeme plamen, který je neustále podněcován olejem Boží přesvědčivé milosti. Rozdíl vidíme na Davidově životě. Měl nějaké duchovní zážitky, stejné jako Saul, když se jej dotkla Boží ruka a pomazala ho. A přece se jiskra, kterou obdržel David, rozdmýchala do plamene. „Když se David postavil před svými bratry, Samuel vzal roh s olivovým olejem, který si přinesl, a pomazal Davida. A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále“ (1. Samuel 16:13, přel.). Tato poslední fráze - „od onoho dne i nadále“ - nám ukazuje rozdíl mezi Davidovým a Saulovým životem. Jakmile David dostal jiskru od Boha, střežil ji, rozdmýchával ji a rozhořel ji. Rozhodl se: „Chci tuto jiskru rozdmýchat do plamene, který bude hořet pro Hospodina.“

Když přichází Boží jiskra, může nás uklidnit, ale též má v úmyslu vytvořit oheň, který kultivuje. Plamen Boží svatosti nás očišťuje od věcí, které v něm nejsou obsaženy, a spaluje odpad ze hříchu, který nás nutí nenávidět či dělat kompromisy. Také v nás rozdmýchává touhu po svatosti, abychom mohli říci stejně jako David: „Pane, chci být před tebou čistý a mít správného ducha.“

Mnoho křesťanů se tomu brání. Usvědčení může vést ke změně, a my možná nejsme ochotni změnit některé své zvyky či věci, po kterých toužíme. David oslovil vzdor svého srdce a žádal: „Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber! Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, učiň mě ochotným k poslušnosti“ (Žalm 51:13-14, přel.).

Povšimni si v tomto verši Davidova důrazu na poslušnost. Apoštol Pavel býval mohl neuposlechnout Boží vedení a jít na misie po svém. Ve skutečnosti se nemohl dočkat, až ponese evangelium do Asie, hovoří však o tom, že mu Duch svatý zakázal tam jít. Pavel věděl, že kdyby pokračoval podle sebe, zarmoutil by Ducha svatého. Stále by byl spasen a milován Bohem, uhasil by však moc Ducha, která vedla jeho život.

Přesně to se stalo králi Saulovi. Když setrvával v neposlušnosti, moc Božího Ducha, který by si ho používal, ubývala. Po nějaké chvíli Saul již neslyšel Boží hlas, ani necítil vedení Božího Ducha, protože nikdy nedovolil, aby se počáteční jiskra rozdmýchala do očišťujícího plamene.

sobota 5. července 2014

NOVÁ KAŽDÉ RÁNO by Claude Houde

„Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá“ (Pláč 3,22-23).

Píšu tento článek v lednu. Začínáme nový rok čtyřiceti dny zasvěcenými modlitbě a půstu. Připojují se k nám členové naší církve i lidé po celém světě skrze internet. Muži, ženy, páry, mladí i staří – všichni se přicházejí modlit na desítky modlitebních shromáždění, a tak může každý věřící začít Nový rok s obnoveným a oživeným odhodláním před Bohem.

Stejně jako na mnoha dalších místech na světě je i v Quebecu začátek každého roku časem předsevzetí a závazků. V našem kraji je rozšířeným zvykem dávat si novoroční předsevzetí. Noviny, časopisy, rádio i televizní pořady ukazují seznamy plné návrhů na všemožné druhy předsevzetí a „nových začátků“. Tisíce lidí se například rozhodnou zhubnout a přihlásí se do posilovny. Já cvičím pravidelně už více než dvacet let, a každý leden se setkávám se stejnou situací – nová várka sportovců se žene do posilovny. Přicházejí ve značkových úborech, drahých teniskách a s odhodlaným výrazem ve tváři. V ruce obvykle drží kreditní kartu, aby si mohli zaplatit roční členství.

Jeden můj přítel vlastní fitness centrum. Vyprávěl mi, že dobře ví, že si v lednu vždy zažádá o členství takové množství lidí, že by se do jeho posilovny vůbec nemohli vejít. Je však neměnným a nevyhnutelným faktem, že přes osmdesát procent z nich přestane do Velikonoc úplně docházet. Chvíli se budou snažit, trápit sami sebe a cítit bolest ve svalech, o kterých ani netušili, že je mají. Nakonec však neodolají fastfoodům a skončí jako peciválové, jejichž nejlepším přítelem je dálkový televizní ovladač.

V duchovní oblasti je každý den příležitostí pro nový začátek. Je samou podstatou Boha, že Jeho milost se obnovuje každé ráno. Všechnu jeho sílu, dobrotu i touhu po našem pokoji a naplnění spolu s neomezenou plností jeho spásy nám nabízí znovu a znovu každý den!


__________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church - Církev nového života) v Montrealu v Kanadě, častý řečník na konferencích Expect Church Leadership Conferences organizovaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením vzrostla New Life Church z hrstky lidí na více než 3 500, a to na území Kanady, kde je jen málo úspěšných protestanských církví.

pátek 4. července 2014

DOJÍT AŽ DO KONCE!

„Když někdo z vás bude chtít postavit věž, nesedne si nejdříve, aby spočítal náklad, zda má na její dokončení? Jinak, kdyby položil základy, ale nemohl stavbu dokončit, všichni okolo by se mu posmívali: ‚Tenhle člověk začal stavět a nemohl to dokončit!‘“ (Lukáš 14:28-30).

Kristus věděl, že mnozí z jeho následovníků nebudou mít schopnosti na to, aby setrvali až do konce. Věděl, že se odvrátí nazpět a nedokončí ten běh. Věřím, že toto je nejtragičtější možnost pro věřícího – začít s plným zaměřením na to, aby se stal podobným Kristu, vyrůst v dospělého učedníka a připodobnit se Kristu, a potom odpadnout. Taková osoba položila základ a nemohla dokončit stavbu, protože si nejprve nespočítala náklady.

Je to opravdu radost setkat se s těmi, kteří svůj běh dokončují! Tito věřící rostou v moudrosti a poznání Krista. Denně se proměňují každým okamžikem. Těm Pavel říká pro povzbuzení: „My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.“ (2. Korintským 3:18). To, co tito věřící hledají, není nebe, ale Kristus ve své slávě!

Vím, že mnozí, kteří čtou tuto zprávu, ustávají v běhu nebo ustupují o krok nazpět. Zdá se to být malý krůček, ale zapříčiní to rychlý pád od Jeho lásky. Pokud to platí o tobě, uvědom si, že Duch svatý tě volá na cestu zpět – zpět k pokání, zapření sebe sama a vydání se. A v ten samý okamžik je velkým faktorem čas. Pokud jsi někdy zamýšlel, že se staneš podobným Kristu, dělej to nyní. Setrvej až do konce!

čtvrtek 3. července 2014

NAŠE ŽIVOTY JSOU DOPISY

Když trávíme čas v Hospodinově přítomnosti, vypůsobí to v nás zjevnou manifestaci Krista pro ztracený svět.

"A proto, když nám byla z Božího slitování svěřena tato služba, nepoddáváme se skleslosti. Nepotřebuji skrývat nic nečestného, nepočínám si lstivě ani nefalšuji slovo Boží, nýbrž činím pravdu zjevnou, a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí." (2. Korintským 4:1-2 EP).

Pavel zde mluví o viditelném vyjádření. Abychom něco bylo srozumitelné a jasné, musíme to vyzařovat. Ve zkratce zde Pavel říká, že my jsme povoláni, aby lidé kolem nás poznali a pochopili Ježíše. Tvůj a můj život by měl zobrazovat Ježíšovu přirozenost a podobnost Jemu samému.

Pavel dále rozvíjí koncept zobrazení Krista, když říká, že my jsme listy Kristovými pro tento svět: "Naším doporučujícím listem jste vy sami; je napsán na našem srdci, všichni jej znají a mohou číst. Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí." (2. Korintským 3:2-3, EP) Naše životy jsou dopisy, které napsal Duch svatý a rozeslal je ztracenému světu. Průběžně si je čtou ti z našeho okolí, kteří pozorují naše životy.

Jak přesně jsme se stali Božími dopisy světu? To se děje pouze skrze práci Ducha svatého. Ve chvíli, kdy jsme spaseni, Duch Boží do nás vtiskne dokonalý obraz Ježíše a ve formování tohoto obrazu neustále pokračuje. Posláním Ducha je vytvořit v nás obraz Krista, který je tak pravdivý a přesný, že opravdu zasáhne svědomí lidí.

středa 2. července 2014

JEHO VĚČNÉ PLÁNY

V 1. Samuelově kapitole 9 čteme, jak Saulův otec poslal svého syna hledat ztracené oslice. Saul si s sebou vzal jednoho mládence a prohledával kraj, dokud neztratil naději a nebyl rozhodnutý hledání vzdát. Tehdy mu ale jeho služebník řekl o prorokovi jménem Samuel, který by mu mohl poradit, kde oslice najde.

Samuel byl Boží muž, vedený Duchem svatým, který znal Boží mysl. Měl toho k Saulovi na srdci víc než jen radu, neboť věděl, že Bůh si Saula vybral, aby se účastnil věčných nebeských plánů!

Hned jak Saul přišel, pozval ho Samuel na hostinu (viz 1. Samuelova 9, 19). Právě to od nás Duch svatý chce: abychom seděli u Pánova stolu, obsluhovali ho – byli s ním o samotě a poslouchali jen Jeho srdce.

Samuel Saula požádal, aby očistil svou mysl, aby se mohli společně sdílet (1. Samuelova 9, 20 – 25). Samuel tím chtěl říci: „Nemysli na to, že potřebuješ radu – to všechno je zařízené. Teď přichází něco důležitějšího. Musíš poznat Boží srdce – Jeho věčné plány!“

Po tomto nočním sdílení poslal Saul na Samuelovu žádost svého služebníka ven z místnosti, aby si mohli osobně a mezi čtyřma očima popovídat (1. Samuelova 9, 27; 10, 1).

Rozumíte, co tím chce Bůh říci? „Pokud opravdu chcete chodit v Duchu – pokud opravdu stojíte o mé pomazání – musíte u Mě hledat víc než jen radu. Musíte vcházet do Mé přítomnosti a poznat Mé srdce, Mé touhy! Chci vás pomazat – a použít si vás ve Svém království!

Milovaní, zapomeňte na rady – zapomeňte teď na vše ostatní! Nechte Ducha svatého, aby vás učil hlubokým, skrytým Božím věcem. V tichosti přijďte do Jeho přítomnosti a dovolte Mu, aby vám ukázal samotné Pánovo srdce. Tohle je chození v Duchu v té nejvyšší podobě.

úterý 1. července 2014

BŮH JE NAŠE PEVNOST

V Žalmu 46:1 čteme: „Bůh je . . . pomoc v soužení vždy přítomná.“ Náš Bůh je nyní přítomný! Byl naší pomocí v letech minulých, je však přítomnou pomocí i nyní, dnes – vprostřed jakýchkoli a veškerých problémů.

„Proto se bát nebudeme“ (46:2). Nemusíme se vůbec bát, protože náš Bůh je oheň stravující, obhájce a štít svých dětí.

„Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy“ (2. Timoteus 1:7). On je naprosto věrný, a to i svému Slovu.

„Nepohne se [chrám], Bůh je v jeho středu“ (Žalm 46:6). Mé tělo je chrámem Ducha svatého – a on říká, že je vprostřed tohoto chrámu. Sám Kristus vytváří své obydlí, své místo k přebývání, uprostřed mého srdce a já nemohu ustoupit, ani se mnou nemůže nic otřást! „Pronárody hlučí, království se hroutí“ (46:7). Ať pronárody hlučí, ať se všechna království na zemi hroutí a otřásají. Náš Bůh zcela zničí veškeré démonské útočníky.

„Činí přítrž válkám . . . tříští luky, láme kopí . . . spaluje v ohni válečné vozy“ (46:10). On je mou armádou proti mým nepřátelům, proti těm, kdo vedou proti mně válku. „Žádná zbraň vyrobená proti tobě se nesetká se zdarem . . . Toto je dědictví Hospodinových služebníků, jejich spravedlnost je ode mne, je výrok Hospodinův“ (Izajáš 54:17).

On říká: „Buď klidný a věz, že já jsem Bůh“ (46:11, přel.). Budu zcela spočívat v poznání, že on je Bůh. On je můj Bůh, můj Vykupitel, můj Obhájce – svrchovaný Pán nade vším. Jsem obklopen jeho přítomností v altánu jeho lásky a budu stát pevně a spatřím jeho vznešenost a slávu!

„Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě . . . Když jsem vzýval Hospodina, jemuž patří chvála, byl jsem zachráněn před svými nepřáteli“ (Žalm 18: 3-4).

pondělí 30. června 2014

BEZPEČNÝ ZÁKLAD by Gary Wilkerson

Žijeme v době veliké nejistoty – nejistoty v našich zaměstnáních, financích a/nebo vztazích. To s námi může zamávat, může nás to rozrušit nebo dokonce znejistět naši víru. V takových dobách Bůh chce, abychom věděli, že on je bezpečným základem. Všechno kolem nás může být a bude otřeseno, ale on zůstává neochvějný.

V šesté kapitole Marka, po mocném uzdravení ženy s krvácením (Marek 5:25-34) a po uzdravení dcery představeného synagogy (5:35-43), šel Ježíš do svého rodného města, kde se setkal s naprostou nevírou.

Vždycky mne ohromí následující verš: „Kvůli jejich nevěře tam nemohl učinit žádný zázrak, jen na několik neduživých vložil ruce a uzdravil je“ (Marek 6:5, NLT – přel.).

Tento verš dává mé teologii co proto. Jak může mít svrchovaný Bůh svázané ruce kvůli nevíře lidských bytostí? Je pravdou, že Ježíš posílal do toho města zprávu, která v podstatě říkala: „Lituji, ale jiní mají takovou víru, že vyříznou díru ve střeše, aby ke mně spustili nemocného člověka, a já ho mohl zdravit – a vy ani nevěříte, že mohu uzdravit.“

Tento oddíl končí neuvěřitelnou větou: „A podivil se jejich nevěře“ (Marek 6:6). Kéž je to pro všechny varováním. Nepřestávejte se čtením této zprávy s jakoukoli nevěrou ve svém srdci.

Ovšem, že jsou v našich životech chvíle, kdy si Bůh může zvolit, že bude jednat navzdory našim touhám. Modlíme se, snažně prosíme, věříme, že Pán zasáhne – a on jde prostě jiným směrem. To však neznamená, že by Bůh chtěl, abychom opustili víru, abychom nikdy nežádali, nikdy nedoufali, abychom žili bez tužeb.

Stále věříš, že Ježíš může? Věříš, že vykoná? Nehledě na to, jaká je tvá zkouška, nehledě na to, jak se to zdá být za hranicí doufání, on je připraven zasáhnout. Požádej ho, aby do tebe vdechl víru.

sobota 28. června 2014

JSME V POTÍŽÍCH by Jim Cymbala

Říkám, že máme problém a je nejvyšší čas se probrat! Až na nějaké výjimky dnešní Církev je jako Církev laodicejská. Popravdě u nás laodicismus tak zdomácněl, že si myslíme, že být vlažní je normální. Každý sbor, který získá víc než jen pár lidí ke Kristu, je považován za „výjimečný“.

Nelítostná slova Ježíše se obracejí na nás stejně jako na křesťany na konci prvního století: „…nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji!“ (Zjevení 3:15-17) Jinými slovy vyjadřovali skvělou „pozitivní zpověď“. Hlásali vítězství a žehnání. Jedinou potíží bylo to, že Ježíše to nijak nedojalo. Odpověděl:

„A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. …Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.“ (Zjevení 3:17-19)

Silná slova, zajisté, ale Ježíš vždy nakládá silně s těmi, které miluje. „Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával?“ ptá se autor Židům (12:7)

Všimněte si, že Laodicejští byli Božími svatými, se všemi přísliby. Byli součáští těla Kristova – zpívali chorály, chválili o nedělích, užívali fyzických výsad a neměli žádných pochyb o tom, že jsou počestnější než jejich pohanští sousedé. A přesto byli na pokraji vyvržení. Jaká to výzva k probuzení!

Kdykoliv se tělo Boží dostane do potíží, je požadován silný zákrok. Nemůžeme pouze posedávat a doufat, že se problém sám vyřeší.

Raná Církev započala dynamicky v síle. Byli jednotní, zbožní, naplněni Duchem svatým, kdykoliv připraveni jít ven a plnit Boží práci Božími cestami a viděli výsledky, které Ho vyvyšovaly.

Pak přišel první útok (Skutky 4:2-3). Jak na to reagovali? Okamžitě se takto začali modlit:

„Pane, který jsi učinil nebe i zemi i moře a všecko, co je v nich. …Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše“ (Skutky 4:24, 29-30)

Toto je přesně to, co jim proroci po staletí tvrdili: Když budete pod útokem, když budete čelit nové výzvě, v každém období, v každém čase - volejte jméno Boží a On vám pomůže.


__________
Jim Cymbala se začal scházet při brooklynských bohoslužbách s méně než dvaceti členy v malé zchátralé budově v části města, kde život nebyl lehký. Je narozen v Brooklynu, byl a je velkým přítelem jak Davida, tak Garyho Wilkersona a častým přednášejícím na kazatelských a vůdcovských konferencích sponzorovaných World Challenge po celém světě.

pátek 27. června 2014

ŘEKA ŽIVOTA

V 47. kapitole bylo proroku Ezechielovi dáno následující vidění: V posledních dnech bude církev Ježíše Krista ještě slavnější a vítěznější, než v celé své historii. Tělo Kristovo nebude slábnout nebo ubírat na své moci nebo duchovní autoritě. Ne, Pánova církev vyjde v záři moci a slávy. A zakusíme úplné odhalení Pána Ježíše Krista, jaké nikdo nepoznal.

Ezechiel píše: „Budou mít tolik druhů ryb a takové množství jako ve Středozemním moři.” (Ezechiel 47:10). Zde kráčí kupředu skupina věřících, která poplave ve stoupajících vodách Pánovi přítomnosti.

Tohle nám ukazuje Pán v Ezechielově vizi o zvedajících se vodách (viz. Ezechiel 47:3–4). Ezechiel zde mluví o nárůstu Ducha Svatého. V posledních dnech bude mezi jeho lidem vzrůstat Boží přítomnost.

Skutečný pramen a základ této řeky je kříž. Přesný obrázek toho vidíme v následujícím verši: „Jeden z vojáků mu probodl bok kopím a hned vyšla krev a voda.“ (Jan 19:34).

Tento rostoucí proud vody je obrázkem Letnic, kdy byl Duch Svatý dán učedníkům. Spolu s tímto darem Ducha byl následovníkům Krista dán příslib, že On bude tou řekou života prýštící z jejich nitra. A z jeho nitra potečou řeky živé vody do celého světa (viz Jan 7:38–39).

Řeka života bude dosahovat svého vrcholu těsně před příchodem Pána. Bůh vzal proroka na úžasný výlet a Ezechiel to potvrzuje „Provedl mě vodou“ (Ezechiel 47:3). Hospodin dál proroka pobízel, aby šel kupředu, dál a hlouběji do vody. A Ezechiel říká, že když vkročil na okraj této míry, voda pro něj byla příliš hluboká, nepřekonatelná. „Nemohl jsem ji přebrodit, protože byla tak hluboká, že se v ní muselo plavat“ (47:5).

Dovedu si jen představit údiv tohoto muže, když se ho Hospodin zeptal: „Ezechieli, co je tímhle stoupajícím mořem? Pokud tato řeka pojednává o životě a moci zmrtvýchvstání, kdo jsou ti, kteří budou tak požehnáni, aby plavali v takové slávě?" Sám si jen mohl představovat, co my dnes prožíváme.

čtvrtek 26. června 2014

ZPÍVEJ A CHVAL!

Satan zdá se neví, že čím víc útočí na služebníka naplněného Duchem, tím víc bude ten chválit Boha. Uvrhněte svatého Božího do krize a on bude zpívat a chválit Ježíše! Svažte Boží dítě, naplněné Duchem Svatým, starostmi a problémy a ono bude zpívat a chválit o to víc!

Hned poté, co Pavel vyhnal démona z posedlé otrokyně (Skutky 16:16-18), začal satan dělat problémy. Podnítil proti Pavlovi a Silasovi dav - a krize byla na světě.

Městští úředníci je nechali zbít holí a uvrhnout do vězení. A s každou další ranou přes záda jako by satan říkal, "Tak vy si myslíte, že jste vyhráli? Vy si myslíte, že budete vyhánět moje démony a budete mít nade mnou navrch?"

Ďábel asi nevěděl, že čím víc bude bít Božího služebníka, který chodí v Duchu, tím víc chvály z něj dostane. "Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali chvály Bohu a vězňové jim naslouchali." (Skutky 16:25)

Pokud máme chodit v Duchu, pak musíme věřit v nadpřirozené vysvobození z každého satanova zajetí, i kdyby kvůli tomu měl Bůh způsobit zemětřesení. Přesně to také udělal pro Pavla: "Vtom nastalo tak veliké zemětřesení, že se vězení otřáslo v základech. Všechny dveře se hned otevřely a všem spadly okovy." (Skutky 16:26)

Satan se bude pokoušet uvést tě do nejhoršího pokušení a zkoušek. Chce, aby ses utápěl ve vině a odsouzení. Musíš povstat v Duchu a přestat se soustředit na okolnosti, ve kterých jsi spoutaný. Nesnaž se to všechno pochopit. Začni zpívat a chválit a důvěřovat Bohu - a On se postará o tvoje vysvobození.

středa 25. června 2014

ODVÁŽIT SE VĚŘIT

Nic nepotěší Boha více, než když mu důvěřujeme navzdory všem těžkostem. Žalm 106 popisuje, jak byli Izraelci svědky neuvěřitelného zázraku, když se Rudé moře zavřelo za egyptskou armádou a utopilo celé vojsko. „Obořil se na Rákosové moře a vyschlo, propastnými tůněmi je vedl jako pouští. Jejich protivníky přikryly vody, nezůstal z nich ani jeden“ (verše 10-12). A žalm dále pokračuje: „Rychle však na jeho činy zapomněli“ (verš 13). Jak rychle zapomínáme na Boží zázraky a požehnání, která jsme od něho dostali!

Nedokážeme naši víru postavit na dřívějších zkušenostech – na to jsme příliš zapomnětliví – a dřívější zkušenosti samy o sobě nestačí k tomu, aby nás posílily v současných těžkostech. Potřebujeme čerstvou víru – zakotvenou v denní zásobě Božího slova – čerstvého slova od Pána!

Důvěřujte Bohu, i když čelíte těžkostem, a on vám bude poskytovat velkou milost a dá vám svou sílu a vše, co potřebujete.

Důvěřovat Bohu navzdory velkým těžkostem vyžaduje odvážnou víru – svěřit všechny věci do Jeho starostlivých rukou. Přichází doba, kdy se mu musíme cele svěřit. Jak se Bůh raduje z takto odvážné víry! Víra je naší jedinou nadějí a jedinou cestou z nesnází, a proto vykročme a svěřme mu vše.

Bůh má plán, jak nás vysvobodit ze všech hrozných zkoušek. Nezáleží na tom, čím procházíte, protože On má plán pro každou překážku, plán, který si lidská mysl vůbec nedokáže představit.

Vzpomeňte si například na hrozné obtíže, kterým Izrael čelil na poušti. Nebyl chleba ani žádné jiné jídlo. Představte si, že by Izraelci sami přišli s tímto: „Pojďme se modlit, abychom zítřejšího rána vstali a našli bílé kousky nebeského jídla (manu), které budou pokrývat zem a chutnat jako med.“ (viz Exodus 16).

Hospodin ale měl takovýto plán – zázračný, nepředstavitelný plán. A tak si pamatujte, že Bůh má plán i pro nás a že my mu máme věřit!

úterý 24. června 2014

PŘEMÁHAJÍCÍ ŽIVOT

Na Kalvárii Ježíš odebral ďáblu veškerou moc a autoritu. Když Kristus vítězně vstal z hrobu, vyvedl ze satanova držení nesčetnou spoustu zajatců, a tento krví vykoupený proces pokračuje dodnes.

Kupodivu Kristův triumf na Kalvárii nám dal mnohem více než pouhé vítězství nad smrtí. Vydobyl pro nás neuvěřitelný zisk v tomto životě: milost, milosrdenství, pokoj, odpuštění, sílu, víru – všechny tyto prostředky jsou potřebné k vedení vítězného života. „Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání“ (2. Korintským 2:14).

Bůh učinil veškeré opatření pro zachování svého chrámu: „Kristus však jako Syn je nad celým Božím domem. A tímto Božím domem jsme my, pokud si až do konce zachováme smělou jistotu a radostnou naději“ (Židům 3:6).

Duch svatý nám tu ukazuje úžasnou pravdu: Ježíš nás zásobuje vším, co potřebujeme, prostřednictvím svého svatého Ducha. Je to však naše zodpovědnost zachovat jeho chrám a prostředky k tomu musejí přicházet přímo z výtěžků našeho boje.

Kristus nám dává všechno potřebné, aby se toto zachovávání uskutečňovalo. Přijal nás do své domácnosti a stojí jako úhelný kámen domu, který zcela očistil. Na závěr nám poskytuje přístup do samotné Nejsvětější. A tak vírou jsme nyní plně ustanoveným kompletním chrámem. Ježíš nevybudoval dům, který by byl dokončen jen z poloviny.

Prostředky, abychom tento chrám zachovávali v dobrém stavu, lze nalézt v samotném Duchu Kristově. On je strážcem pokladu, který se skládá ze všech výtěžků. Tyto prostředky jsou uvolněny, když vidíme svou potřebu a spolupracujeme s Bohem, a tato spolupráce začíná, když jsme vprostřed boje.

Naše prostředky jsou podobnost Kristu, kterou získáváme, když jsme pohrouženi do bitvy. Jsou to lekce, víra, povaha, které získáme z boje s nepřítelem.

pondělí 23. června 2014

MOC VZKŘÍŠENÍ by Gary Wilkerson

„Přišli lidé z domu představeného synagogy a řekli: 'Tvá dcera zemřela.'“ (Marek 5:35).

Tato zpráva musela bodnout Jaira do srdce jako nůž. Právě vyslechl, jak Ježíš říká ženě s krvácením, že její trápení skončilo, a nyní je jemu řečeno, že jeho trápení pouze začalo. Dokážu si představit, jak si tento zbožný muž myslí: „Můj nedostatek víry způsobil, že má dcera zemřela.“

V tomto oddíle je důležitá zpráva pro každého, kdo se ze své situace hroutí. Možná nedošlo k tvému uzdravení, nebo ti skončilo manželství. Možná ten ztracený milovaný nikdy nepřišel k Ježíši. Prostě nevíme, proč Bůh dovoluje, aby nastaly nějaké tragédie.

Víra, kterou Ježíš v tomto ději vyžaduje, je ta nejobtížnější. Všechny okolnosti nám říkají, že je příliš pozdě na to, aby Bůh zasáhl. A přece Ježíš hledá v takových chvílích velmi konkrétní víru, víru, která říká: „Ano, v mé situaci je pozdě na jakoukoli naději, ale Ježíš to stále může učinit.“ Tato víra byla požadována od Abrahama. Jeho syn Izák byl již považován za mrtvého, když Abraham pozvedl nůž, aby ho zabil a tak uposlechl Pána. A přece, právě když se zdálo, že se Boží zaslíbení nenaplní, Všemohoucí zasáhl (viz Genesis 22. kapitola).

Stejně Ježíš zasáhl v případě Jaira. Řekl mu: „Neboj se, jen věř!“ (5:36). Nevěřím tomu, že Kristus zde vyžadoval po Jairovi víru natolik, nakolik k němu mluvil o víře. Tak jak Pán řekl při stvoření: „Budiž světlo,“ tak řekl Jairovi: „Budiž víra.“

Příteli, kdyby měl Ježíš k tobě dnes slyšitelně mluvit, věřím, že by o tvé situaci řekl totéž: „Jen věř!“ On ví, že jsi v koncích se svou silou a svými schopnostmi, a vytváří v tobě víru. Prorokuje ti znovu: „Jen věř v záležitosti svého manželství, svých dětí, svých potíží, svých financí, své práce ve službě – v každé oblasti svého života, která se zhoršuje, která se nelepší, a která i nyní leží na smrtelné posteli.“

Známe konec Jairova příběhu. Ježíš řekl celému domu: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí“ (5:39). Tvá situace může také vypadat beznadějně – ale nikoli pro Ježíše. On vzkřísil Jairovu dceru z mrtvých a je připraven vstoupit do tvé situace se stejnou mocí vzkříšení!

sobota 21. června 2014

NEJSME BEZ NADĚJE by Carter Conlon

Když se ze srdcí Božího lidu dere hluboké volání, jaká je Hospodinova odezva? Věřím, že odpověď můžeme najít v 1. Samuelově. Bůh dopustí, aby přišlo svaté zoufalství nejenom do národa, ale i do srdcí těch, které On použije, aby volal lidi zpět k sobě. V tomto případě takovým člověkem byla neplodná žena jménem Chana.

Její protivnice ji ustavičně urážela, že Hospodin uzavřel její lůno, jen aby ji dráždila. Tak tomu bývalo každého roku. Pokaždé, když putovala do Hospodinova domu, tak ji urážela, že Chana pro pláč ani nejedla. Její muž Elkána ji uklidňoval: "Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám více než deset synů?" Jednou, když v Šílu pojedli a popili, Chana vstala, zatímco kněz Élí seděl na stolci u veřejí Hospodinova chrámu, a v hořkosti duše se modlila k Hospodinu a usedavě plakala. (1. Samuelova 1:6-10, EP)

Vidíme Chanu, která dospěla na místo naprostého zoufalství - místo, kde jsou dnes mnozí z nás. Všimni si, že toto zoufalství se liší od zoufalství světa, který žije v oddělení od Boha. Lidé bez Boha křičí, protože je přemáhají okolnosti a jejich srdce naplňuje zoufalství a beznaděj. Naproti tomu my nejsme lidmi bez naděje. I přesto však z mnoha srdcí uprostřed Božího lidu vyvěrá hluboké volání.

Boží slovo nám říká, že Chana nakonec dospěla k takovému zoufalství, kdy vůbec nebyla schopna vyjádřit je slovy. Sám jsem to zažil na modlitbách - došel jsem do bodu, když už jsem neměl co dodat. Ale právě v takových chvílích, jak se to píše v listu Římanům "Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovným lkáním." (Římanům 8:26, EP)

Bohem vdechnuté svaté zoufalství přišlo do tvého srdce, a není žádná nehoda, že se to děje právě v této chvíli. Je to důkaz toho, že Bůh touží udělat něco v tobě a skrze tebe.


__________
Carter Conlon se připojil k pastorům církve Times Square Church v roce 1994 na vyzvání zakládajícího pastora, Davida Wilkersona, a roku 2001 byl jmenován do úřadu vyššího pastora. Je to silný a soucitný vedoucí, častý mluvčí na konferencích pastorů a vedoucích, které jsou pořádány po celém světě organizací World Challenge.

pátek 20. června 2014

PÁN NA NĚJ POLOŽIL SVOU RUKU

Když čtu o skutcích zbožných mužů ve Starém zákoně, mé srdce hoří. Tito služebníci byli tak zatíženi Božími případy, že jejich mocné skutky, které vykonali, jsou dnes pro křesťany nepochopitelné. Jejich příklady nám zjevují vzory k následování. Tito muži ve svých srdcích a charakterech vlastnili něco, co zapříčinilo, že Bůh si je zvolil, aby naplnili Jeho zámeřy a On nás povzbuzuje k tomu, abychom hledali a toužili po té samé kvalitě charakteru.

Ezdráš byl Boží muž, který probudil celý svůj národ, muž, který měl podle Písma nad sebou Boží ruku. Ezdráš svědčil, „Vzchopil jsem se tedy, protože nade mnou byla ruka Hospodina“ (Ezdráš 7:28). Jinými slovy, Bůh natáhl ruku, obklopil Ezdráše a proměnil ho v jiného muže.

Proč by toto Bůh dělal? V Izraeli byly v té době stovky písařů a všichni měli stejné poslání – studovat a vysvětlovat Boží Slovo lidem. Co oddělovalo Ezdráše od ostatních? Co zapříčinilo, že Pán položil ruku zrovna na něj a dal mu dohled nad padesáti tisíci lidmi, aby obnovili spadlé město Jeruzalém?

Písmo nám dává odpověď: „Ezdráš bádal s upřímným srdcem v Hospodinově zákoně, jednal podle něho…“ Jednoduše řečeno, Ezdráš udělal vědomé rozhodnutí. Svým hlavním cílem si určil hledání Božího Slova a poslušnost jemu a z tohoto rozhodnutí nevybočil. Řekl si, „Budu studentem Slova a budu se chovat podle všeho, co čtu.“

Dlouho předtím než Bůh položil svou ruku na Ezdráše, byl tento muž horlivý do bádání nad Písmem. Dovolil si, aby z toho všeho byl zkoušen a očistil se od vší špíny svého těla a duše. Ezdráš hladověl pro Písmo a radoval se z něho; dovolil, aby Písmo připravilo jeho srdce na jakoukoliv službu pro Pána. To je proč Bůh položil svou ruku na Ezdráše a pomazal ho.

čtvrtek 19. června 2014

LÉK, KTERÝ UZDRAVUJE

Boží přikázání, abychom milovali své nepřátele, se může podobat hořkému, nechutnému léku. Ale stejně jako ricinový olej, který jsem v dětství musel spolknout, je to lék, který uzdravuje.

Ježíš to řekl jasně: „Slýchali jste, že bylo řečeno: ,Miluj svého bližního a svého nepřítele měj v nenávisti.‘ Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (Matouš 5, 43-44).

Popírá zde Ježíš Zákon? V žádném případě. Ruší ducha světa, který do Zákona vstoupil. V té době milovali Židé pouze jiné Židy. Nepřipadalo v úvahu, aby si Žid potřásl rukou s pohanem. Dokonce se ani cípem pláště nemohl otřít o oděv cizince. Ale toto nebyl duch svatého Zákona, který nabádal: „Hladoví-li tvůj nepřítel, dej mu jíst, a pokud žízní, dej mu pít. Na hlavu shrneš mu tím žhavé uhlí, sám Hospodin ti odplatí“ (Přísloví 25, 21-22).

Můžeme mít odpor k nemorálním skutkům mocných. Můžeme nenávidět hříchy homosexuálů, zastánců potratů a všech, kteří pohrdají Kristem. Ale Pán nás nabádá, abychom je milovali jako lidi – lidi, za které Ježíš zemřel – a abychom se za ně modlili. Pokud někdy pohrdám člověkem namísto principu, který zastává, pak nejsem skutečným Kristovým služebníkem.

Byl jsem svědkem pochodu homosexuálů na Páté avenue tady v New Yorku. Pochodovalo tam 250 gayů. Mnozí z nich byli polonazí a někteří nesli cedule s nápisy: „Bůh je homosexuál.“ Také jsem viděl, jak vystoupili z řady a vrhli se na křesťany, jejichž nápisy hlásaly: „Bůh NENÁVIDÍ Tvůj hřích – ale Tebe miluje.“

Zrudnul jsem hněvem. Chtěl jsem na ně přivolat oheň jako na Sodomu. Zpětně jsem si však řekl: „Jsem jako učedníci, když chtěli přivolat oheň a spálit ty, kteří odmítali Ježíše.“

Milujte své nepřátele! Milujte ty, kdo přímo před vámi páchají hříchy! Modlete se za ně! Žehnejte těm, kdo vám zlořečí!

Tak to řekl Ježíš! Tak to dělejte!