pondělí 31. srpna 2015

DIVÁCI by Gary Wilkerson

Coby rodina Boží se shromažďujeme v modlitebnách, abychom uctívali, zpívali, naslouchali a dávali. Jenže pokud nejsme opatrní, můžeme skončit jako diváci, namísto abychom žili tak, jak by si Ježíš přál. Často když vidíme lidi v hříchu, namísto abychom jim z něho pomohli, živíme v sobě tichou naději, že budou přistiženi. A když se to stane, cítíme se v právu a myslíme si: "Já jsem to věděl. Život tohoto člověka se vždycky zdál tak trochu mimo."

Proč to děláme? Může to být proto, že se cítíme vinni ohledně našeho hříchu. Každý máme ve svém životě něco, po čem by druzí mohli hodit kamenem. Pravda je taková, že ti farizeové, kteří k Ježíši přivedli ženu přistiženou při cizoložství (Jan 8:3-11), mohli vytáhnout kohokoli z davu a ukamenovat ji. V dnešní době žalobci dělají totéž skrze sociální sítě (média).

Ježíšův způsob je ale jiný. "Ježíš se zvedl a zeptal se jí: "Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?" "Nikdo, Pane," odpověděla. "Ani já tě neodsuzuji," řekl jí Ježíš. "Jdi a už nehřeš." (Jan 8:10-11, B21).

Jako kazatel evangelia miluji tato čtyři slova "ani já tě neodsuzuji." Ježíš ji neodsoudil. To byla radikální věc, kterou Ježíš dělával. Děje se to i dnes, když říká každému z nás, když činíme pokání: "Ani já tě neodsuzuji." Ježíš byl dokonce ještě radikálnější, když řekl náboženským vůdcům: 


"Mám o vás mnoho co říci a soudit. Ale neudělám to." (Jan 8:26). To je něco! Zní to jako urážka, ale ve skutečnosti měl Ježíš celý dlouhý seznam věcí, ze kterých je mohl obvinit. Má i dnes podobný seznam o našich životech. Ale namísto obviňování říká: "Ani já tě neodsuzuji."

Jak úžasný moment! Ukázal na mocnou lásku, která stojí za Boží milostí - "Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.( Římanům 5:8, ČEP)

pátek 28. srpna 2015

VOLÁNÍ BEZ HLASU

Těsně předtím, než Ježíš uzdravil hluchého v Markovi 7. kapitole, čteme: "vzhlédl k nebi,vzdychl ....(Mk 7:34a, ČSP). Slovo pro vzdechnout zde označuje slyšitelný vzdech. Zjevně to bylo tak, že Ježíš se zatvářil ztrápeně a z Jeho srdce vyšlo zasténání. Samozřejmě muž je nemohl slyšet, protože byl hluchý - ale co to bylo za bolestivý povzdech?

Četl jsem mnoho pojednání na toto téma. Ale nikdo nepoukázal na to, co mi věřím říká Duch svatý. Jsem přesvědčený, že Ježíš se podíval do nebe a komunikoval s Otcem. Potichu plakal ve Své duši nad dvěmi věcmi. Nejprve plakal nad tím, co jen On sám mohl v tomto muži zahlédnout. A podruhé, On plakal nad něčím, co vidí dnes, zamčené v srdcích tolika lidí, hlavně mladých.

Co Ježíš zahlédl tehdy i teď? Co slyšel v srdci hluchého muže stejně jako to slyší i dnes v mnohých srdcích? Slyšel volání bez hlasu. Slyšel pláč srdce, zašpuntovaný uvnitř, neschopný dostat se ven. Nyní sám Kristus zasténal bolestí a vydal ze sebe výkřik, který nešlo vyjádřit. Popůjčil svůj hlas volání všech těch, kteří nemohou vykřiknout.

Přemýšlej o mnoha nocích, kdy hluchý uvnitř křičel ve snaze usnout, protože mu nikdo nerozuměl. Dokonce ani jeho otec a matka nebyli s to pochopit, co říkal. Jak často se snažil vysvětlit, jak se cítil, ale vše, co se vydralo ven, byly jen bolestivé, nepříjemné zvuky. Musel si myslet: "Kdybych mohl jen jednou promluvit. Kdyby se tak můj jazyk na minutu uvolnil. Mohl bych někomu říci, co se děje v mé duši. Řval bych: "Nejsem němý. Nejsem pod kletbou. A neutíkám od Boha. Jsem jenom zmatený. Mám problémy, ale nikdo je není schopen zaslechnout."

Jenže Ježíš slyšel myšlenky v srdci frustrovaného muže. On rozumí každému vnitřnímu zasténání, které nelze vyjádřit. Bible říká, že Pána se dotýkají naše slabosti. On pocítil bolest mužovy hluchoty a svázaného jazyka.

čtvrtek 27. srpna 2015

ZNAKOVÁ ŘEČ

Co udělal Ježíš ze všeho nejdříve, když k němu přivedli hluchého muže? „Vzal si ho stranou od zástupu“ (Marek 7:33). Kristus okamžitě věděl, co tento hluchý člověk chce. Dychtil po tom, aby se jej někdo dotkl, dychtil po svém vlastním zážitku. Nemohl se spokojit s něčím, co zakusil někdo jiný. Chtěl to zažít na vlastní kůži. Přál si, aby Ježíš otevřel jeho oči a osvobodil jeho jazyk. A mělo se to stát mezi nimi dvěma.

Jestliže po léta sloužíš Bohu, dovol mi otázku: „Není pravda, že se můžeš ohlédnout zpátky a vzpomínat právě na tyto nadpřirozené osobní setkání s Ježíšem? Dotknul se tě, a ty jsi to věděl. Tento zážitek na tebe nebyl přenesen skrze někoho jiného. Nebylo to do tebe postupně vštěpováno tím, že by o tom někdo kázal. Zažil jsi Krista sám pro sebe. A to je důvod, proč důvěřuješ tomu, co u něj máš.

Ježíš poznal, že tento hluchý muž potřeboval právě takovéto setkání. A tak promluvil k muži v jeho vlastním jazyce - ve znakové řeči. „Vložil mu prsty do uší, plivl a dotkl se jeho jazyka.“ (Marek 7:33).

Dovedeš si představit, co se honilo myslí tohoto hluchého muže? Musel si myslet: „Nevyptává se mě ani mě neobviňuje. Ví přesně, čím procházím. Ví, že jsem Ho neodmítnul. Ví, že chci slyšet Jeho hlas a mluvit přímo s ním. Ví, že moje srdce touží Ho chválit. Ale nemohu udělat žádnou z těchto věcí, dokud se mě nadpřirozeně nedotkne. On musel poznat, že to chci.“

Náš Spasitel prokazuje stejný soucit našim nespaseným milovaným. Nechce z nikoho udělat podívanou pro ostatní. Vzpomeňme si, jak trpělivě a opatrně jednal se Saulem z Tarsu. Tento proslulý muž byl předurčen, aby se zázračně setkal s Ježíšem. A Kristus k němu mohl přijít kdykoliv. Mohl Saula srazit, když kamenoval Štěpána, před celým davem. Mohl dát Saulovu přeměnu všem za příklad. Ale neudělal to viz Skutky 9:1-19.

středa 26. srpna 2015

JEHO JEDINÁ NADĚJE

Muž, který byl hluchý a s vadou řeči, měl jedinou naději na uzdravení – dostat se k Ježíši (Marek 7:31-35). Musel se s ním osobně setkat.

Chtěl bych poukázat na to, že tento muž nebyl jako ti, které popisuje Pavel: „Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím“ (2. Timoteovi 4:4) Tento muž ani nepatřil mezi ty, jejichž „oči dodnes nevidí, jejich uši neslyší“ (Římanům 11:8). Lišil se od těch, o nichž se píše ve Skutcích 28:27: „Ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže očima neuvidí a ušima neuslyší“. A ani nebyl jako ti, kteří, když byl Štěpán kamenován, „zacpali si uši“ (Skutky 7:57).

Pravdou je, že tento muž chtěl slyšet. Zoufale toužil být uzdraven. Přesto však čteme: „Tu k němu přivedou člověka hluchého“ (Marek 7:32). Ten muž nepřišel k Ježíši sám, ale lidé ho přivedli. Přitom musel vědět, kdo Ježíš je a že má moc ho uzdravit. Navíc uměl s ostatními komunikovat, buď skrze znakovou řeč, nebo pomocí psaní, a tak mohl zvládnout přijít sám. Přesto se o to nepokusil – lidé ho museli přivést.

Kdo byli ti lidé? Můžeme jenom hádat, že to byla mužova rodina či milující přátelé. Lidé, kterým na něm tolik záleželo, že ho přivedli k Ježíši. Věřím, že tahle scéna říká velmi mnoho o situaci mladých lidí v dnešní době. Nepřijdou k Ježíši sami. Musí je přivést jejich rodiče, přátelé či lidé z církve. Stejně jako rodiče hluchého člověka, i my musíme přivádět naše děti a naše blízké ke Kristu. Jak? S důvěrou skrze každodenní modlitbu.

Je jenom jeden lék a jedna naděje pro naše děti a blízké, aby uslyšeli pravdu – a tou je osobní setkání s Ježíšem. „A prosili ho, aby na něj vložil ruku“ (Marek 7:32). Řecké slovo prosit zde znamená úpěnlivě žádat. Tito rodiče naléhavě žádali Krista: „Prosíme, Pane, dotkni se našeho syna. Vlož na něj svou ruku.“

úterý 25. srpna 2015

LEKCE PRO NÁS

V 7. kapitole Markova evangelia vidíme Ježíše činícího velký zázrak. O celém ději pojednává pouze pět veršů:

„Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: 'Effatha', což znamená 'otevři se!' I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně“ (Marek 7:31-35).

Představ si tu situaci. Když Ježíš přijde k Dekapolskému břehu, setkává se s hluchým mužem, jenž špatně mluví. Ten muž dokázal hovořit, avšak jeho řeč byla nesrozumitelná. Kristus vzal tohoto muže stranou od zástupu, a když stál před ním, vložil své prsty do jeho uší. Poté mu Ježíš plivl na jazyk a řekl: „Otevři se!“ - pouhá dvě slova. A ten muž ihned slyšel a správně mluvil.

Těsně předtím Ježíš vyhnal démona z dcery jedné ženy. Řekl pouhé slovo a ten zlý duch dívku opustil. Proč jsou v Písmu zaznamenány tyto dva zázraky? Jsou to jenom další dva zážitky Pánova života na zemi?

Valná většina křesťanů věří, že tyto příběhy se zachovaly v Písmu, aby nám toho hodně prozradily. Mají ukazovat Boží moc nad satanem a nemocemi. Jsou důkazem Kristova božství, potvrzují, že byl Bohem v těle. A povzbuzují nás ve víře. Ukazují nám, že náš Bůh umí činit zázraky.

Věřím, že tyto příběhy byly zaznamenány jednak z výše uvedených důvodů a jednak ještě kvůli něčemu jinému. Ježíš nám říká, že každé slovo, které vyslovil, pochází od Otce. Neřekl ani neučinil nic jen ze své vůle, nýbrž se nechal vést Otcem. A krom toho, každá událost Ježíšova života nám poskytuje lekci (viz 1. Korintským 10:11).

pondělí 24. srpna 2015

SVĚTLO SVĚTA by Gary Wilkerson

O židovských Velikonocích Ježíš vyučoval v chrámě. Shromáždil se velký zástup, který ho chtěl slyšet, neboť se o něm roznesla pověst, že říká silné výroky o lásce a činí mocné Boží skutky. Sotva se tento zástup prostých lidí sešel, hned se zde objevili náboženští vůdci.

„Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství“ (Jan 8:3). Tito vůdci považovali Ježíše za člověka, který ohrožuje jejich autoritu. Jeho učení odhalovalo jejich přísné a samospravedlivé jednání. Nyní „ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat“ (8:6). Ptali se ho, jestli by ta žena měla být ukamenována, jak učí Zákon.

Scéna se dramaticky vyvinula: „Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: 'Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!' A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: 'Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?' Ona řekla: 'Nikdo, Pane.' Ježíš řekl: 'Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!'“ (8:6-11).

Jaký to byl silný okamžik. Nejen, že Ježíš zmírnil velice vypjatou situaci. On též doslova zachránil život. U všech účastníků se něco změnilo – nejen u obviněné, ale též u žalobců a těch, kdo postávali kolem.

Ježíš využil tohoto okamžiku, aby pronesl jeden ze svých nejznámějších výroků: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (8:12). Tehdy Boží světlo všechno proměnilo.

sobota 22. srpna 2015

KAM JDEME? by Claude Houde

Bylo to způsobené vírou, že Abraham poslechl volání Hospodina a šel vstříc zemi, kde obdržel zaslíbení a dědictví. Odešel a kráčel vírou, nevědíc kam míří. (viz Genesis 12:7)

Dokážeš si představit rozhovor, který se musel odehrát mezi Abrahamem a jeho krásnou manželkou, Sárou, když toto divoké dobrodružství započalo? Abraham byl úspěšný, vzkvétající a dobře zajištěný ve své komunitě. On i Sára tvrdě pracovali a užívali si ovoce svého úsilí. Po tom všem si to zasloužili, že?


Když se Sára jednoho večera podívala na svého manžela, všimla se, že vypadá zamyšlený a pohnutlivý. Od té doby, co přišel domů, neřekl ani slovo.

„Co se děje, miláčku? Víš, že mi můžeš říct cokoliv.“ Sára pošeptala.

Abraham vyhrkl, „Několik měsíců se za to modlím a mám hluboké přesvědčení, dojem, který nemůžu setřást z mé mysli, že musíme odejít, vzdát se domova mého otce a všechno tu zanechat. Cítím, že pokud to uděláme a poslechneme Boha, dostane se nám velikého požehnání.“

Pokud jsi v manželství, můžeš si představit tuto scénu a skoro slyšet rozhovor, který následoval! „Jak to myslíš, že musíme odejít? Vždyť jsme tady šťastní! Je to tu bezpečné! Mně se tady líbí! Ty znáš, stejně jako já, všechny horory, které se odehrávají v pohanských městech okolo nás!“ Abraham odpověděl jak jen nejlíp dokázal, „Bůh nás vede, Sáro. Vím to. Postavil jsem Mu oltář a myslím to vážně. Musíme odejít!“

Jak Abraham opakoval, „Musíme odejít, máme odejít,“ z ničeho nic se Sára zeptala, „Kam jdeme?“ Ticho. Poté rozpačitě odpověděl, „No, to je právě ta napínavá část! Bůh mi ještě neřekl kam!“

Otec víry odešel, netušíc kam jde.

__________

Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church - Církev nového života) v Montrealu v Kanadě, častý řečník na konferencích Expect Church Leadership Conferences organizovaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením vzrostla New Life Church z hrstky lidí na více než 3 500, a to na území Kanady, kde je jen málo úspěšných protestanských církví.