VÝKŘIK KAJÍCÍHO SE SRDCE
Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého. I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. ( Lukáš 15, 25 – 28)
Starší bratr marnotratného syna od té doby rostl ve svém hněvu. Koneckonců on sloužil svému otci pilně roky a nikdy neporušil žádné přikázání. Byl v právu a držel se úzkostlivě čistý. Starší syn viděl přes okno skvělý obraz milosti:Otec objal kajícího se a ztraceného syna. Neptal se žádné otázky, místo toho ho oblékl do nového oděvu, navrátil mu jeho původní postavení v plné přízni a požehnání. A potom mu vystrojil oslavu!
Tento obraz byl, že člověk může činit pokání, bez ohledu na to, jak hluboko se potopí. Jestli se jednoduše vzdá jeho dosavadního života a vrátí se k otci. Ale starší bratr proti tomu protestoval a odmítl dokonce jít na hostinu. Proč? Nechtěl mít žádný podíl na tom, že viděl takto snadnou milost.
To je typické pro formalistické myšlení na protest proti velkorysému vylití milosti po návratu odpadlíka. Mnoho křesťanů, kteří sedí vedle nějakého narkomana nebo alkoholika v církvi si myslí: "Díky Bohu, že jsem nikdy takto nezhřešil. On může selhat zase zítra." 1 Korintským 10,12
Pravda je, že když marnotratný syn uviděl svého staršího bratra, zamračil se na něj přes okno a možná si myslel: „Oh, můj bratře, kdybys jen věděl jak tě obdivuju. Nikdy si neodešel a nezhřešil jako já. Máš mnohem lepší svědectví. Celý život budu mít na mysli tu ostudu co jsem přinesl do naší rodiny. Vím, že nic z tohoto si nezasloužím. Vlastně bys měl být na mém místě ty. Jak bych si přál mít s tebou vztah.“
To je výkřik skutečně kajícího se, pokorného srdce.
Starší bratr marnotratného syna od té doby rostl ve svém hněvu. Koneckonců on sloužil svému otci pilně roky a nikdy neporušil žádné přikázání. Byl v právu a držel se úzkostlivě čistý. Starší syn viděl přes okno skvělý obraz milosti:Otec objal kajícího se a ztraceného syna. Neptal se žádné otázky, místo toho ho oblékl do nového oděvu, navrátil mu jeho původní postavení v plné přízni a požehnání. A potom mu vystrojil oslavu!
Tento obraz byl, že člověk může činit pokání, bez ohledu na to, jak hluboko se potopí. Jestli se jednoduše vzdá jeho dosavadního života a vrátí se k otci. Ale starší bratr proti tomu protestoval a odmítl dokonce jít na hostinu. Proč? Nechtěl mít žádný podíl na tom, že viděl takto snadnou milost.
To je typické pro formalistické myšlení na protest proti velkorysému vylití milosti po návratu odpadlíka. Mnoho křesťanů, kteří sedí vedle nějakého narkomana nebo alkoholika v církvi si myslí: "Díky Bohu, že jsem nikdy takto nezhřešil. On může selhat zase zítra." 1 Korintským 10,12
Pravda je, že když marnotratný syn uviděl svého staršího bratra, zamračil se na něj přes okno a možná si myslel: „Oh, můj bratře, kdybys jen věděl jak tě obdivuju. Nikdy si neodešel a nezhřešil jako já. Máš mnohem lepší svědectví. Celý život budu mít na mysli tu ostudu co jsem přinesl do naší rodiny. Vím, že nic z tohoto si nezasloužím. Vlastně bys měl být na mém místě ty. Jak bych si přál mít s tebou vztah.“
To je výkřik skutečně kajícího se, pokorného srdce.