JEŽÍŠ A ODPUŠTĚNÍ
Pro křesťany je odpuštění tou nejobtížnější věcí na světě. Navzdory tomu, že se v církvi hovoří o odpuštění, obnově a uzdravení, velmi málo se to skutečně projevuje. Všichni tíhneme k tomu, že si o sobě myslíme, že jsme činitelé pokoje, ti, kdo zvedají padlé, vždy odpouštějící a zapomínající. Ale dokonce i ten nejduchovnější člověk je vinen zraněním bratrů a sester, protože neprojevil odpouštějícího ducha.
I pro ty nejlepší křesťany je těžké odpustit těm, kdo zranili jejich pýchu. Dejme tomu, že se dva dobří křesťanští přátelé pohádají a po celý život si uchovávají zášť. Zřídkakdy to připustí, protože zakrývají svého neodpouštějícího ducha pod maskou slušných hovorů, pěkných slov a pozvání „Přijď k nám někdy.“ Ale nikdy to není ono. Nedojde k tomu, že bychom toho druhého nenáviděli: vypadá to, že říkáme: „Nemám nic proti němu, držte ho však ode mne dál. Nechte ho, ať si jde svou cestou, a já si půjdu taky svou.“ Prostě lidi, kterým nedokážeme odpustit, ignorujeme.
Nejtěžší je odpustit tomu, kdo je nevděčný. Měl jsi rád někoho, kdo tvou lásku neoplatil. Obětoval ses, abys pomohl příteli v nouzi, a sklidil jsi za to jen kritiku, nebo to bylo považováno za samozřejmost. Ten člověk, kterému jsi pomohl, neprojevuje nic než nevděčnost a sobectví. Tvé dobré záměry jsou špatně vykládány a tvé dobré skutky jsou špatně chápány jako sobecky zaměřené. Odpustíš někdy tomu nevděčníkovi? Sotva. Usmíváme se na něho, máváme mu z dálky na pozdrav, jsme však rozhodnuti, že „už nikdy pro něj nic neuděláme.“
Potom se dostáváme k tomu, kdo nás podvedl. Zjišťujeme, že je nemožné takovému člověku odpustit. Co nejvíce toužíme po tom, aby naše vlastní lži a selhání byly odpuštěny, ale nic nás nerozzuří více, než zjištění, že nám někdo lhal.
A co člověk, který nám říká, že jsme špatní? Přesvědčeni o tom, že máme dobré důvody pro všechno, co děláme, zjišťujeme, že je extrémně obtížné odpustit člověku, který prohlašuje, že jsme udělali chybu. Než abychom čestně prozkoumali, co nám ten člověk říká, spíše své jednání ospravedlňujeme.
Ve svém vyučování o modlitbě Ježíš řekl: „Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám“ (Matouš 6:11-12).
I pro ty nejlepší křesťany je těžké odpustit těm, kdo zranili jejich pýchu. Dejme tomu, že se dva dobří křesťanští přátelé pohádají a po celý život si uchovávají zášť. Zřídkakdy to připustí, protože zakrývají svého neodpouštějícího ducha pod maskou slušných hovorů, pěkných slov a pozvání „Přijď k nám někdy.“ Ale nikdy to není ono. Nedojde k tomu, že bychom toho druhého nenáviděli: vypadá to, že říkáme: „Nemám nic proti němu, držte ho však ode mne dál. Nechte ho, ať si jde svou cestou, a já si půjdu taky svou.“ Prostě lidi, kterým nedokážeme odpustit, ignorujeme.
Nejtěžší je odpustit tomu, kdo je nevděčný. Měl jsi rád někoho, kdo tvou lásku neoplatil. Obětoval ses, abys pomohl příteli v nouzi, a sklidil jsi za to jen kritiku, nebo to bylo považováno za samozřejmost. Ten člověk, kterému jsi pomohl, neprojevuje nic než nevděčnost a sobectví. Tvé dobré záměry jsou špatně vykládány a tvé dobré skutky jsou špatně chápány jako sobecky zaměřené. Odpustíš někdy tomu nevděčníkovi? Sotva. Usmíváme se na něho, máváme mu z dálky na pozdrav, jsme však rozhodnuti, že „už nikdy pro něj nic neuděláme.“
Potom se dostáváme k tomu, kdo nás podvedl. Zjišťujeme, že je nemožné takovému člověku odpustit. Co nejvíce toužíme po tom, aby naše vlastní lži a selhání byly odpuštěny, ale nic nás nerozzuří více, než zjištění, že nám někdo lhal.
A co člověk, který nám říká, že jsme špatní? Přesvědčeni o tom, že máme dobré důvody pro všechno, co děláme, zjišťujeme, že je extrémně obtížné odpustit člověku, který prohlašuje, že jsme udělali chybu. Než abychom čestně prozkoumali, co nám ten člověk říká, spíše své jednání ospravedlňujeme.
Ve svém vyučování o modlitbě Ježíš řekl: „Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám“ (Matouš 6:11-12).