„UKAŽTE NÁM SVÉHO BOHA!“

„Naši věznitelé nás tam žádali, abychom jim prý zpívali; naši tyrani od nás chtěli veselí: ‚Co kdybyste nám zpívali některou z písní sionských?!‘ Jak bychom ale byli zpívali Hospodinovu píseň mezi cizinci?“ (Žalm 137, 3–4).

Boží lid právě prožíval nejtěžší okamžiky v životě, a když je odváděli do zajetí, chtěli po nich jejich věznitelé, aby jim zpívali. Ale oni cítili jen smutek, zoufalství a beznaděj.

Mnozí křesťané jsou dnes ve stejné pozici, v pasti nepříznivých okolností. Když na vás ďábel doráží se starým pokušením, jste možná jen krok od toho, abyste to vzdali. Myslíte si: „Nezvládnu to. Modlil jsem se, plakal jsem a volal, ale tohle staré pouto mě bude pronásledovat navždy.“

Když Izrael padl do babylónského zajetí, jejich věznitelé úpěnlivě prosili: „Zpívejte nám! Zahrajte nám! Tolik jsme slyšeli o vás a o tom, co pro vás učinil Bůh, ukažte nám, jak se v Něm radujete.“

I když měl ten požadavek být výsměchem, domnívám se, že to také byla žalostná prosba. Bohové zanechali Babylóňanům jen prázdnotu a beznaděj. Ale izraelské písně na ně zapůsobily. „Bůh tohoto národa dokáže otevřít moře; Jeho oheň sestupuje z nebe; staví se proti jejich nepřátelům. Něco na tom jejich Bohu musí být.“

Lidé, kteří se dokáží radovat a zachovat si víru i v těch nejtěžších okamžicích, jsou pravým svědectvím ostatním, kteří prochází stejným zápasem. Lidé si všímají věřících, kteří svědčí: „Bože, věřím Ti, ať se v mém životě děje cokoli.“

Svět na nás křičí: „Neohromí nás otevření Rudého moře nebo slepec, kterému se vrátí zrak ani chromý, který začne chodit. Ne! Zázrak, který chceme vidět, je vaše víra v nejtemnější hodině vašeho života. Čelíte beznadějným situacím s radostným úsměvem a s chválou Bohu na rtech. To se nás dotýká.“