BOŽÍ MILOST
V 9. kapitole Skutků se setkáváme s mužem jménem Saul z Tarsu, s jedním z nejzbožnějších lidí, kteří kdy žili, na jeho cestě do Damašku. Proč se na tuto cestu vydal?
Saul tak nenáviděl Ježíše, že důsledně pronásledoval Boží církev, dokonce i mimo židovské území. Proto cestoval do Damašku, aby se pokusil zničit Boží lid.
„Saul stále ještě chrlil smrtelné výhrůžky proti Pánovým učedníkům. Šel za veleknězem a vyžádal si od něj listy pro synagogy v Damašku, aby tam mohl vyhledat přívržence té Cesty – jak muže, tak ženy – a přivést je v poutech do Jeruzaléma“ (Skutky 9, 1-2).
Pomyslete na to, jak se Bůh k tomuto muži, budoucímu největšímu křesťanskému evangelistovi historie zachoval. Náhle se kolem něj rozzářilo ohromně jasné světlo z nebe: „Když už se cestou blížili k Damašku, náhle ho obklopilo světlo z nebe. Padl na zem…“ (Skutky 9, 3-4). Saul později řekl: „Bratři, v každém ohledu mám čisté svědomí; až do dneška jsem se řídil Božími zákony“ (Skutky 23, 1).
K čemu vlastně bylo to jasné světlo? Mělo Saula zmást? Mělo ho obvinit a odsoudit? Mělo ho zničit? Vyslovit nad ním hněv a soud? Ne – mělo vyhlásit, že jeho nepravost je mu odpuštěna a jeho hříchy jsou přikryty.
Představme si Saula, jak leží tváří k zemi před zářícím světlem a poslouchá Ježíšův hlas. Neslyšel však od svatého Boha odsouzení za to, po jaké cestě jde. Místo toho slyšel nečekaná slova: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ!“ Ani zmínka o Saulově hříšném životě, o pronásledování a o výhrůžkách. Proč? Protože Ten, kterého pronásledoval, byl jeho nejlepší Přítel.
Milovaní, dnes nám ten samý Ježíš nabízí tu samou milost. Zasluhujeme odsouzení, ale místo toho slyšíme: „Já jsem Ježíš, váš Vykupitel.“
Poděkujte mu dnes za milost, kterou vám prokázal.
Saul tak nenáviděl Ježíše, že důsledně pronásledoval Boží církev, dokonce i mimo židovské území. Proto cestoval do Damašku, aby se pokusil zničit Boží lid.
„Saul stále ještě chrlil smrtelné výhrůžky proti Pánovým učedníkům. Šel za veleknězem a vyžádal si od něj listy pro synagogy v Damašku, aby tam mohl vyhledat přívržence té Cesty – jak muže, tak ženy – a přivést je v poutech do Jeruzaléma“ (Skutky 9, 1-2).
Pomyslete na to, jak se Bůh k tomuto muži, budoucímu největšímu křesťanskému evangelistovi historie zachoval. Náhle se kolem něj rozzářilo ohromně jasné světlo z nebe: „Když už se cestou blížili k Damašku, náhle ho obklopilo světlo z nebe. Padl na zem…“ (Skutky 9, 3-4). Saul později řekl: „Bratři, v každém ohledu mám čisté svědomí; až do dneška jsem se řídil Božími zákony“ (Skutky 23, 1).
K čemu vlastně bylo to jasné světlo? Mělo Saula zmást? Mělo ho obvinit a odsoudit? Mělo ho zničit? Vyslovit nad ním hněv a soud? Ne – mělo vyhlásit, že jeho nepravost je mu odpuštěna a jeho hříchy jsou přikryty.
Představme si Saula, jak leží tváří k zemi před zářícím světlem a poslouchá Ježíšův hlas. Neslyšel však od svatého Boha odsouzení za to, po jaké cestě jde. Místo toho slyšel nečekaná slova: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ!“ Ani zmínka o Saulově hříšném životě, o pronásledování a o výhrůžkách. Proč? Protože Ten, kterého pronásledoval, byl jeho nejlepší Přítel.
Milovaní, dnes nám ten samý Ježíš nabízí tu samou milost. Zasluhujeme odsouzení, ale místo toho slyšíme: „Já jsem Ježíš, váš Vykupitel.“
Poděkujte mu dnes za milost, kterou vám prokázal.