BŮH TO NIKDY NEVZDÁVÁ

„Kdyby někdo z vás měl sto ovcí a jednu z nich by ztratil, nenechá těch devadesát devět v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde?“ (Lukáš 15:4, B21).

Ježíš zde hovoří o ovci, která byla ve stádu. Jasně to ukazuje na člena Kristova stádce, který byl dobře sycen a veden milujícím pastýřem. A přece se tato ovce ztratila, takže se ji pastýř vydal hledat.

Povšimněte si, co zde Ježíš říká o tom pastýři: „Půjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde.“ Bůh to nikdy nevzdává s nikým, kdo mu patří a ztratil se. Místo toho se vydá takovou ovci najít, obejme ji a donese zpět do stáda.

Jednoduše řečeno, můžeš dojít v hříchu tak daleko, že se dostaneš až na samý pokraj pekla, a on o tebe stále ještě usiluje. David dosvědčuje: „Kdybych si ustlal v podsvětí – i tam jsi“ (Žalm 139:8, B21).

Všichni známe výraz „peklo na zemi.“ Takový je život pro ty, kdo utíkají od Boha. Jejich „ustlání si v podsvětí“ je hrozný a příšerný stav. Znamená to být zajat hříchem, směřovat tak daleko od Pána, že nakonec padneš do spánku bez života. Tento spánek je doprovázen neustálým strachem, který šeptá: „Jdeš čím dál tím hlouběji do pekla. Nemůžeš se již dostat zpět k Bohu.“

Toto je Kristovo poselství pro nás: „Můžeš si ustlat v podsvětí, ale pro mne nejsi příliš zabředlý do hříchu, abych tě nemohl chytit a přijmout v otevřené náruči.“

Když pastýř nalezne ztracenou a zraněnou ovci, zanese ji do svého domu. Potom zavolá všechny své přátele a sousedy a vykřikne: „Radujte se se mnou, neboť jsem našel svou ztracenou ovci“ (Lukáš 15:6, B21).

„Právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“ (Lukáš 15:7, B21).