VELIKÝ KŘIK
Jsou chvíle, kdy je třeba ztišit se s vědomím, že On je Bůh. Někdy nám Duch přináší jemné, melodické písně, ve kterých vyznáváme Ježíši lásku. Na mnoha místech Písma však čteme, že lid pozvedl hlas a chválil Pána velikým pokřikem - v reakci na Bohem vybojované vítězství. Sedmého dne, kdy Izrael pochodoval kolem Jericha, se mezi lidmi roznesl tento příkaz: „… jakmile uslyšíte zvuk polnice, vyrazí všechen lid mohutný válečný pokřik. Hradby města se zhroutí a lid vstoupí do města…“ (Jozue 6,5). „… Jakmile lid zaslechl zvuk polnice, strhl mohutný pokřik. Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města… (Jozue 6,20
V Ezdrášovi se dovídáme o dalším velkém křiku, který nastal, když byly položeny základy chrámu. „Když stavitelé Hospodinova chrámu kladli základy… opěvovali Hospodina a vzdávali mu chválu a čest… A všechen lid mohutným hlaholem chválil Hospodina… Radostný hlahol nebylo možno rozeznat od pláče lidu. Lid totiž hlaholil tak mohutným hlaholem, že se to rozléhalo do daleka“ (Ezdráš 3,10-11.13). Hebrejské slovo „hlaholit“ zde znamená „trhat uši“. Pláč Izraelců byl tak radostný a modlitby tak hlasité, že to až „trhalo uši“! Někteří lidé nemohou vystát hluk a křik v kostele. Ale podívejme se na tohle: „Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe“ (1. Tesalonickým 4,16).
Bůh si přeje, abychom v této záležitosti znali jeho vůli. Žalmy nám přikazují, abychom Ho chválili s radostným hlukem. V hebrejštině navozuje slovo „hluk“ dojem hřmění, ohně a jisker. „Hlahol Bohu, celá země!“ (Žalm 66,1). „Plesejte Bohu, naší síle, hlaholte Bohu Jákobovu!“ (Žalm 81,2). „Hlahol Hospodinu, celá země, dejte se do plesu, pějte žalmy… s doprovodem trub a polnic hlaholte před Hospodinem Králem… dlaněmi nechť zatleskají řeky, s nimi ať plesají hory“ (Žalm 98,4.6.8).
Boží lid zná tu nesmírnou a nádhernou radost, která přichází s přítomností Pána Ježíše. Když nebudeme křičet Jeho chvály my, udělají to za nás stromy. Ve sboru na Times Square v Manhattanu zpíváme tuto píseň: „Pozdvihněte hlavy, nebojte se! Zpívejte, dokud Pánova moc nesestoupí!“ Tou mocí je Jeho přítomnost!
V Ezdrášovi se dovídáme o dalším velkém křiku, který nastal, když byly položeny základy chrámu. „Když stavitelé Hospodinova chrámu kladli základy… opěvovali Hospodina a vzdávali mu chválu a čest… A všechen lid mohutným hlaholem chválil Hospodina… Radostný hlahol nebylo možno rozeznat od pláče lidu. Lid totiž hlaholil tak mohutným hlaholem, že se to rozléhalo do daleka“ (Ezdráš 3,10-11.13). Hebrejské slovo „hlaholit“ zde znamená „trhat uši“. Pláč Izraelců byl tak radostný a modlitby tak hlasité, že to až „trhalo uši“! Někteří lidé nemohou vystát hluk a křik v kostele. Ale podívejme se na tohle: „Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe“ (1. Tesalonickým 4,16).
Bůh si přeje, abychom v této záležitosti znali jeho vůli. Žalmy nám přikazují, abychom Ho chválili s radostným hlukem. V hebrejštině navozuje slovo „hluk“ dojem hřmění, ohně a jisker. „Hlahol Bohu, celá země!“ (Žalm 66,1). „Plesejte Bohu, naší síle, hlaholte Bohu Jákobovu!“ (Žalm 81,2). „Hlahol Hospodinu, celá země, dejte se do plesu, pějte žalmy… s doprovodem trub a polnic hlaholte před Hospodinem Králem… dlaněmi nechť zatleskají řeky, s nimi ať plesají hory“ (Žalm 98,4.6.8).
Boží lid zná tu nesmírnou a nádhernou radost, která přichází s přítomností Pána Ježíše. Když nebudeme křičet Jeho chvály my, udělají to za nás stromy. Ve sboru na Times Square v Manhattanu zpíváme tuto píseň: „Pozdvihněte hlavy, nebojte se! Zpívejte, dokud Pánova moc nesestoupí!“ Tou mocí je Jeho přítomnost!