čtvrtek 31. prosince 2015

NE Z TOHOTO SVĚTA

Ježíš řekl: „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí“ (Jan 15:18-19).

Tyto verše velmi přesně popisují, proč jsme v nenávisti. Když jsme byli spaseni, dostali jsme se „ze světa.“ A přijali jsme svou misi požadující, aby i ostatní vyšli „ze světa.“

„Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“ (Jan 17:14).

„Protože však nejste ze světa, … proto vás svět nenávidí“ (Jan 15:19). Kristus v podstatě říká: „Svět vás nenávidí, protože jsem vás vytrhl z vašich zvyklostí. A tím myslím, že jsem vás vytrhl z přátelství se světem. Nejenže jsem vás vytrhl, ale hned poté jsem vás poslal vytrhnout všechny ostatní.“

Evangelikální duch antikrista se činí, aby bránil této separaci křesťanů od světa. Umožňuje, aby se věřícím zdálo, že mohou zůstat ve světě a přitom se považovat za křesťany.

Asi se zeptáte: „Co přesně Ježíš myslí, když říká: svět?“

Nehovoří pouze o bezbožných chtíčích, příjemných šílenostech, pornografii či cizoložství. Ne, „svět“ zmíněný Kristem není nějakým seznamem špatných praktik. To je jenom jedna část.

„Svět,“ o kterém Ježíš mluví, je neochota podřídit se jeho vládě. Stručně řečeno: světáctví je jakýkoli pokus smísit Krista se svéhlavostí.

Pochopte, že když jsme podřízeni Kristově vládě, lneme k Ježíši. A jsme vedeni Duchem svatým, krok za krokem, po cestě čistoty a přímosti. Začínáme oceňovat zbožná kárání.

středa 30. prosince 2015

MOC JEHO PŘÍTOMNOSTI

Nemohu mluvit za jiné pastory, mohu mluvit jen o tom, co znám. Po čtyřicet let až dodnes jsem kázal těm nejtvrdším, nejhříšnějším hříšníkům na zemi: drogově závislým, alkoholikům, prostitutkám. Ale mohu vám říci, že tito hříšníci jsou mnohem méně imunní vůči evangeliu pravdy než mnozí, kteří sedí v církevních lavicích a jsou slepí ke svému stavu.

Tisíce takzvaných věřících napříč Amerikou jsou mnohem zatvrzelejší než kdokoliv na ulicích. A žádné uhlazené, umírněné, polopravdivé evangelium nestrhne zdi jejich hříšnosti.

Saul z Tarsu byl právě takový zatvrzelý náboženský člověk. Farizeus mezi farizeji, symbol spravedlnosti ve vysoce náboženské společnosti, Saul byl tohle všechno dohromady. Takže, přišel Ježíš k tomuto muži jako někdo, kdo provádí průzkum veřejného mínění, a zeptal se ho, jestli by se nechtěl podívat na bohoslužbu v synagoze?

Ne! Saul byl sražen na zem oslepujícím světlem, plným zásahem Kristovy přítomnosti. Bylo to průrazné konfrontační setkání, které zjevilo Pavlovo srdce, přesně odhalilo jeho hřích. (Skutky 9:1-9).

Jako služebník Kristova evangelia to mám dělat podobně. Je to můj úkol usvědčovat muže a ženy z jejich hříchu. Mám je varovat před nebezpečím, které na ně čeká, budou-li dál pokračovat ve svých cestách. A žádné množství pochlebování, lichocení nebo jemnosti nebo snahy, aby se mi podobali, jejich stav nezmění.

Jasně řečeno, jsem povolán vést lidi, aby zanechali všeho a následovali Krista, kterého pokládali za nezajímavého. Jen Duch svatý ve mně to dokáže uskutečnit.

Nerozumějte mi špatně v tom, co tu říkám. Kážu milost, milosrdenství a lásku Krista všem lidem. A dělám to v slzách. Ale jediná věc, která pronikne zdi vztyčené zatvrzelými lidmi, je náraz Ježíšovy přítomnosti. A ten musí vyjít z úst kajících, modlících se pastorů a členů kongregace.

úterý 29. prosince 2015

KRISTOVO POSLÁNÍ

Církev přijímaná a uznávaná světem je protimluvem, neboť něco takového není možné. Podle Ježíše je jakákoli církev milovaná světem světská a nikoli Kristova.

„Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí“ (Jan 15:19).

Můj život velmi ovlivnily spisy Georga Bowena, presbyteriánského misionáře pracujícího v Indii v letech 1848 až 1888. Bowen se vzdal veškeré své misionářské podpory, odstěhoval se do slumu a žil jako domorodci. Vedl skromný život na hranici chudoby. A přece, kvůli této své volbě, za sebou zanechal svědectví o opravdové moci života v Kristu.

Tento zbožný muž varoval před přicházejícím duchem antikrista. Popsal jej jako „ducha moderní společnosti.“ Podle Bowena tento duch pronikne do protestantské církve s názory, metodami a morálními zásadami širší veřejnosti.

Duch antikrista bude pokračovat ve svém vlivu, dokud se společnost a církev neztotožní. V průběhu času svět ztratí svou nenávist ke Kristově Církvi a k pravým věřícím. Přestane pronásledování a Církev bude světem milována a přijata. Jakmile se to stane, napsal Bowen, tento duch antikrista zasedne na trůn.

Před několika lety, když byl Írák přístupný podpůrným křesťanským organizacím, napsaly noviny The New York Times hanlivý článek. To lze od liberálního sekulárního tisku očekávat. Mohly pochválit rozdávání jídla v Íráku, avšak zcela určitě se nemohly kladně vyjádřit ke kázání o Kristu.

Článek citoval kritický postoj protestantského učence k celému úsilí. Zcela je odsoudil a řekl, že církev by si měla hledět svého; vypadalo to, že je rozčilený, protože církev evangelizuje. To je světský názor!

Čím blíže se dostáváme ke Kristovu poslání – kázat evangelium, jak nám nařídil – tím více námi bude svět opovrhovat.

pondělí 28. prosince 2015

NEVRACEJ SE DO EGYPTA by Gary Wilkerson

Abraham učinil skvělé a odvážné činy, když ho Bůh vedl a plně mu žehnal. Později však, když se okolnosti vyvíjely nepříznivě, Abraham již neměl upřený pohled na Boží slávu. Místo toho se obrátil ke svým vlastním zdrojům: „I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad“ (Genesis 12:10).

Tento příběh jasně říká, že Egypt byl tím posledním místem, kam měl Abraham jít. Cestou vystavil svou manželku nebezpečí; na určitou dobu ji přenechal nepřátelskému králi a lhal a bral věci do vlastních rukou, aby se zachránil. Tento muž předtím cele důvěřoval Bohu. Proč nevěřil, že Bůh vidí jeho potíže?

Možná je to ve tvých kritických situacích podobné. Když je život obtížný – kvůli tvým financím, tvému zdraví, ve tvé rodině – máš svůj pohled upřený na Boží slávu? Jestliže jsi někdy „šel do Egypta,“ abys získal pomoc v takových situacích, víš, jak může být takové úsilí mrtvé. Často se problém zhorší a přidá se smůla a beznaděj.

Zaujímám toto stanovisko: Naše oddělenost od světa nezávisí na našich schopnostech nebo na našem úsilí. Závisí na Božím zjevení – a Jeho sláva s námi zůstává i v těžkých chvílích. Vzpomeň si na proroka Izajáše. Když vstoupil do chrámu, uviděl Boží slávu: „Spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám“ (Izajáš 6:1). Tento svatý pohled přiměl Izajáše, aby padl na tvář v pokorném úžasu: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů“ (6:5).

V tu chvíli Izajáš poznal oddělenost pro Boha. Pán mu řekl: „Oddělil jsem tě pro své svaté záměry. Posílám tě kázat mé slovo zkorumpovanému lidu. Budou ti vzdorovat, ty ale budeš schopen to snášet, protože jsi viděl mou slávu. Až na tebe zaútočí, nebudeš muset „jít do Egypta,“ protože jsi viděl Boha, který tě povolal.“

sobota 26. prosince 2015

VĚČNÉ NÁRUČÍ by Claude Houde

Hospodin nikdy neodmítne člověka, který se k Němu vrátí s upřímným srdcem, ale pomůže mu znovu vybudovat duchovní život, který ztroskotal. Chci vám dnes povědět o jednom zaslíbení. Věřte mu. Přemýšlejte o něm. Pevně se ho držte a uchovávejte ho ve svém srdci. Boží zaslíbení jsou Jeho dopisy lásky k nám, které napsal nám osobně na papíře Své věrnosti a inkoustem Své krve, kterou vám obětoval.

„Nikdo není jako Bůh, Ješurúne; na pomoc ti jede po nebesích, na oblacích ve své velebnosti. Domov je v odvěkém Bohu, na jeho věčných pažích“ (5. Mojžíšova 33,26-27).

Když jste udělali největší ty největší chyby ve svém životě; když kolem vás zuří bouře; když se za sebe tak stydíte, že chcete zmizet; když jste spadli až na dno – podívejte se přesto pod vás dolů a vždycky tam uvidíte Jeho věčné paže. Když jste to sami se sebou vzdali a i vaši nejlepší přátelé se od vás odvrátili; když vás každý opustil a vy nemáte za kým jít – pod lavinou všech těchto problému najdete Jeho věčné náručí. Když potřebujete všechnu svou energii jen na to, abyste začali skládat ty nejmenší kousky vašeho rozpadlého života zpět dohromady; když se vaše snahy o návrat k Bohu zdají tak marné, směšné a zcela beznadějné – přesto je zde pořád Jeho hlas, který přímo vám osobně říká tato slova: „Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná“ (Izajáš 42,3-4).

Když je naše víra silná a váš duchovní život pevný; když stojíme před Bohem s vášní a odhodláním v srdcích; když hledíme vysoko do Nebes – v takových časech není těžké věřit tomu, že nás Jeho paže mohou nést. Prožíváme čas milosti a úžasných vyslyšení našich modliteb, a Boží přítomnost je tak blízká a tak reálná. Dosahujeme skvělých věcí, které nás překvapují a naplňují úžasem a chválou. Boží tvář je tak blízko, že téměř cítíme, že se Ho můžeme dotknout; Jeho slova jsou tak dobrá a působí v našich srdcích.

___________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church - Církev nového života) v Montrealu v Kanadě, častý řečník na konferencích Expect Church Leadership Conferences organizovaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením vzrostla New Life Church z hrstky lidí na více než 3 500, a to na území Kanady, kde je jen málo úspěšných protestanských církví.

pátek 25. prosince 2015

BŮH NESKONČIL

Chci se vás zeptat, milovaní, jestli máte ve svém životě nějaké zklamání. Trápí vás nenaplněné očekávání? Volali jste k Bohu o pomoc, ale nepřišla včas? Modlili jste se za dítě, které odešlo od Pána, bez viditelných výsledků? Cítili jste se uvěznění v těžkém manželství či zaměstnání a navzdory rokům modliteb se nic nezměnilo? Zdá se vám, že vaše prosby zůstávají bez vyslyšení?

Satan si přeje, abyste byli netrpěliví. Chce, abyste začali pochybovat o Božích zaslíbeních pro váš život, pro vaši rodinu, vaši budoucnost a vaši práci. Satan by vás rád přesvědčil, že Bůh jedná příliš pomalu, že ignoruje vaše prosby a že vás opustil. Nepřítel vás chce dostat do bodu, kdy vzdáte veškerou vaši důvěru v Pána.

Přesně tam se Satan snažil dostat Jana Křtitele. Ten však udělal tu nejlepší věc, co mohl: přinesl své pochyby přímo k Ježíši, který hned viděl, že Jan volá o pomoc. Ježíš tohoto muže velmi miloval, a proto mu dal přesně to, co potřeboval. Věřím, že Jan Křtitel už pak nikdy nebyl netrpělivý. Jsem přesvědčen o tom, že když čekal na popravu, jeho poslední slova byla: „Ježíš je Kristus, Beránek Boží. A já jsem Jan, hlas volajícího na poušti. Díky Boží milosti a síle jsem šel v životě přímou stezkou.“

Stejně tak, milovaní, Bůh jedná ve vašem životě a koná ve vás úžasné věci. Vaším úkolem je pouze uchovat si víru. Až potom překonáte těžké období, budete moci říct: „Kristus je vzkříšený a korunovaný Pán a já jsem jeho milované dítě. Nic mě nezklamalo, On naplnil všechna má očekávání.“


„Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu“ (Filipským 4,6).

čtvrtek 24. prosince 2015

NETRPĚLIVÍ VĚŘÍCÍ

Satan pravděpodobně cítil netrpělivost v Janu Křtiteli, když byl držen ve vězení před svou smrtí. Netrpělivost je neschopnost čekat nebo snášet utrpení klidně. A když se staneme netrpěliví s Bohem – nedočkaví dostat od Něj odpověď – a smícháme netrpělivost s vírou, náš postoj v modlitbě se Pánu stane podivným dýmem. Naplní to naše bytí, Jeho chrám -škodlivým zápachem. A místo toho, abychom do nebe vysílali sladce vonící vůni modlitby, šíříme odporný smrad. Satan se chopí tohoto pachu okamžitě.

Netrpěliví křesťané jsou dotčeni, když vidí, že Bůh činí zázraky všude kolem nich, ale ne v jejich životech. Jsou uraženi tím, co věří, že je Boží pomalost na odpovídání jim samotným a často se cítí zanedbaní a uvěznění. Kapitola Židům nám říká, že taková netrpělivost je formou duchovní lenosti: „proto neochabujte, ale vezměte si za vzor ty, kdo pro víru a trpělivost mají podíl na zaslíbení.“ (Židům 6:12) Máme pokyn následovat Abrahamova příkladu: „A protože byl Abraham trpělivý, dosáhl splnění Božího slibu.“ (6:15)

Písmo nám také říká, že „to, co řekne Hospodin, je protříbené“ (Josef). Obdobně jako dnes, Boží sliby nás mohou zkoušet a pokud nepřidáme trpělivost k naší víře během těchto zkoušek, skončíme uraženi Bohem. Přísloví 18:19 uvádí, „Zhrzený bratr je nepřístupnější než pevná tvrz a sváry jsou jako závora paláce.“ Slovo zhrzený v Listě Židům, které je použito zde, znamená „vzdát se, odpadnout“. Jinými slovy, když jsme zhrzeni Bohem, hrozí nebezpečí vymknout se víře úplně. A čím déle se držíme naší zhrzenosti, o to těžší bude zlomit naše okovy ve vězení nedůvěry.

Jakub 1:2-4 nám poskytuje vyléčení: Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.“

středa 23. prosince 2015

ŽÁDNÉ ZKLAMÁNÍ

Ježíš odhalil jednu z nejvýznamnějších metod, které nepřítel používá ke zmatení Božích lidí, když takto promluvil k Janovi:"A blaze tomu, kdo se nade mnou nepohoršuje." (Matouš 11:6). Slovo "pohoršovat" v řečtině znamená "obelstít, podrazit, chytit do pasti". Myslím, že Ježíš tu jemně Jana varuje. "Ptáš se mě, zda jsem ten, kdo jsi o mě řekl, že jsem. Nevidíš, co se tu děje? Satan se nesnaží dostat mě, snaží se ti skrze tvoji otázku nastražit past".

Kristus prošel stejným testem během svých 40 dnů na poušti. A teď říká Janovi, "ďábel se tě snaží obelstít. Nesmíš mu na jeho lži skočit. Tvrdí, že nejsem ten, kdo říkám, že jsem, ale ty mu nesmíš uvěřit".

Zeptám se vás:Co si myslíte, že je za Ježíšovou větou "Pohoršit se nade mnou"? Proč má těchto pár slov takovou sílu? Protože Ježíš zná důsledky toho, pokud Jan podlehne Satanově lži. Ví, co se stane, pokud tento Boží muž začne pochybovat o tom, kým je v Kristu.

Vidíte, Satanovi stačilo přimět Jana pronést jen dvě slova, která by pak zpochybnila všechna proroctví o Ježíši, která byla pronesena před staletími. Všechno dobré, co Bůh dokázal skrze Jana, by přišlo vniveč. Víra nespočtu lidí, včetně těch v následujících generacích, by ztroskotala. A jaká to jsou ta dvě slova, která měl Jan říct? "Jsem zklamaný".

A význam takového prohlášení? "Trápím se nad nenaplněným očekáváním. Moje naděje se nesplnily." Jednoduše, takové prohlášení vyvrací víru jedince.

Nemyslím si ale, že Jan se až do tohoto bodu dostal. Místo toho přijal Ježíšova slova, jejichž podstatou bylo, "Jane, čeká na tebe milost víry a jistoty, pokud odoláš ďáblovým lžím. Nedovol pochybnostem o tom, kdo jsem, zakořenit ve tvém srdci. Pokud to dovolíš, budeš pochybovat o tom, kdo jsi ty sám a o všem dobrém, co Bůh ve tvém životě udělal".

úterý 22. prosince 2015

BOŽÍ ZASLÍBENÍ

Boží zaslíbení v nás mají upevňovat důvěru v Pána. Jeho Slovo by pro nás mělo být skálopevným slibem milujícího, mocného Otce Jeho dětem. Přesto se nám často stane, že když se Jeho Slovo nenaplní podle našich představ, nepřítel naši mysl zaplaví pochybnostmi o Boží věrnosti. Satanův cíl je jasný: zbavit nás veškeré důvěry v Boha.

Jsem si jistý, že se ďábel snažil vyvolat řadu pochybností i v Janu Křtiteli, v době, kdy byl ve vězení. Představuji si, jak mu šeptá do ucha: „Ano, Ježíš je svatý muž. Ale je to jen další prorok, který koná zázraky a dělá dobré skutky. Jestli je to Mesiáš, proč jsi stále v takové nouzi? Proč nesplnil Své Slovo tak, jak ho Izaiáš a proroci vyložili? A proč slovo, které kážeš, neplatí i pro tebe?“

Satan používá stejné lži a podvody i dnes proti nám. Jeho cílem je zaset v nás semínka pochybnosti o Božím Slově, o Jeho zaslíbeních, Jeho lásce k nám. Nepřítel našeptává: „Říkáš, že tvůj Bůh je Bohem zázraků, Bohem nemožného, který slyší tvé prosby ještě dřív, než je vůbec vyslovíš. Tak proč tak trpíš? Proč se z nebe ozývá jen ticho? Proč nevidíš alespoň střípek důkazu, že Bůh slyšel tvé volání?

„Podívej se kolem sebe. Modlitby všech jsou vyslyšeny, jen ty tvoje ne. Nemůžeš se dostat z neuspokojivého manželství. Modlíš se, aby děti byly spaseny, a nic se neděje. Celé roky jsi kázal ostatním o Boží věrnosti, tak proč to neplatí i pro tebe? Proč tě nechal v tak hrozné situaci?“

Jeden z jasných důkazů, že ve vás zakořenila nevíra je, že se přestanete modlit za věci, o nichž jste dřív věřili, že je Bůh může udělat. Už mu nepředkládáte své starosti. Už k Němu nepřicházíte s vírou. Zkrátka už nejste ochotní dovolit Pánu, aby ve vašem životě jednal po svém.

„Žádejte, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, bude otevřeno“ (Matouš 7,7).

pondělí 21. prosince 2015

S RADOSTÍ ODDĚLENÝ by Gary Wilkerson

Abraham nebyl ani křesťan ani žid. Pokud víme, tak v minulosti neměl žádné zkušenosti s Bohem. A tu mu jednoho dne Bůh přikázal: “Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.” (Genesis 12:1). A Abraham se sbalil a odešel!

Všichni ctíme Abrahama jako našeho předka ve víře, ale jeho příběh je vlastně tak trochu zvláštní. Máme zde člověka, který měl všechno—zdraví a dědictví, nádhernou ženu a množství dobytka a pozemků. Přesto zcela nepochopitelně věnoval pozornost hlasu, který mu řekl: “Vstaň a odejdi!” Dobrovolně se oddělil od všeho co znal, dokonce i od dobrých věcí, a to proto, aby následoval Boha.

Nyní mi dovolte zeptat se těch, kteří žijí v manželství: Divila byste se, kdyby vám váš manžel řekl, že slyšel hlas, který mu přikázal, že má opustit své zaměstnání, svůj dům a majetek a přestěhovat se se svojí rodinou do jiného státu a to bez jakéhokoli příslibu nějakého příjmu či podpory? I kdyby si myslel, že to slyšel od Boha? Možná, že byste byla ochotna jít—ale nebyla byste nejdříve v pokušení zavolat psychiatra?

Co k tomu přimělo Abrahama? Co umožnilo tak jasné oddělení? Něco pochopíme při pohledu na Štěpána ve Skutcích 6 a 7. Štěpán byl jasně oddělen pro Boží záměry tím, že dělal v rané církvi ve jménu Krista zázraky a divy. Přesto i to jej přivedlo do problémů s náboženskými vůdci. Když před nimi stál na soudu, kázal: “Bratři a otcové, vyslechněte mne: Bůh slávy se zjevil našemu praotci Abrahamovi ještě v Mezopotámii” (Skutky 7:2).

Štěpán v podstatě říkal: “Jste mojí vírou pohoršeni? Vždyť to všechno začalo, když náš otec Abraham zanechal své závislosti na věcech tohoto světa aby následoval Boha. Jakmile spatřil Hospodinovu slávu, radostně se oddělil od všeho co znal!”

Mnozí z vás, kteří toto čtete, víte o čem Štěpán mluvil. Když jsi se poprvé setkal s Kristem, rozpoznal jsi: “Právě jsem zakusil něco, co jsem nikdy předtím nezakusil. Nikdy jsem nepoznal tento druh radosti. Nikdy jsem nezakusil takovou úžasnou věc. Vím jistě, že jsem na svaté půdě.”

sobota 19. prosince 2015

PLOUŽIT SE DO KRISTOVA SRDCE by Nicky Cruz

Když si vzpomenu, jak láskyplný a soucitný ke mně Bůh byl, když jsem jel domů, abych pohřbil svou matku, někdy se sám přistihnu nad tím, jak jsem uchvácen Jeho dobrotou a milosrdenstvím. V čase, kdy jsem nejvíce potřeboval útěchu, On tady byl, vedle mě, držel mě, šeptal mi do ucha, „Neboj se, Nicky. Tvá matka je se mnou.“ Našel jsem v Božích rukou větší příbytek a útěchu, než bych kdy mohl najít na zemi.

V čase mé potřeby jsem se doploužil do Kristova srdce a On mě objal tak, jako to dělá vždy, když prožívám temné a osamocené chvíle. Toto je vztah, který mám s Ježíšem. Takto mi On dává najevo, že se o mě stará a že mu na mně záleží, stejně tak jako Mu záleží na všech, kteří na Něm závisí. Na těch, kteří Ho milují a přijímají Ho za svého Bratra.

Připomíná mi to dobu, kdy byly moje děti ještě malé. Hrály si na koberci a odřely si omylem prstíky o hračku. Začaly plakat a já jsem k nim přišel, abych se podíval, co se stalo. Sehnul jsem se k nim, nastavil náruč a řekl, „Pojďte za tatínkem. Nechte mě, abych vám ty bolístky políbil.“

Ony se ke mně okamžitě doploužily a nechaly mě, abych si je posadil na klín. A pak jsem je držel, políbil jsem jim jejich rány a uklidňoval je. „Nebojte se,“ šeptal jsem jim tiše do oušek. „Tatínek je tady. Všechno bude dobrý.“

To je vztah, který náš Otec chce, abychom s Ním všichni měli. To je Bůh, kterému sloužíme. Jeho soucit je hluboký, široký a nemá žádné omezení. Jeho láska je opravdová a živá jako ranní mlha nebo večerní obloha. „Utíkám se k tobě, Hospodine,…Buď mi skalním příbytkem a budu se tam uchylovat stále…Na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru, chvalozpěv můj o tobě bude znít stále.“ (Žalm 71:1,3,6)

David pochopil, že bez Hospodinova milosrdenství a soucitu by jeho život nestál za to žít. On ne jen sloužil Bohu vesmíru; měl skutečný vztah s milujícím a laskavým Otcem. To je to, co ho odlišovalo od ostatních králů a Židů té doby. To je to, proč si získal takovou Boží oblibu.

A takto Bůh chce, aby Ho viděly všechny Jeho děti.

__________
Nicky Cruz, mezinárodně známý evangelista a plodný autor, který se obrátil k Ježíši Kristu od života v nenávisti a zločinnosti poté, co potkal v roce 1958 v New Yorku Davida Wilkersona. Příběh o jeho dramatickém obrácení poprvé zazněl v knize Davida Wilkersona Dýka a kříž a pak jej později popsal sám Nicky ve svém bestselleru Utíkej, malý, utíkej.

pátek 18. prosince 2015

BOŽÍ LÁSKA

David slyšel Boží slovo od proroka Nátana, poslechl a činil pokání. Důsledkem toho bylo, že celý svůj život rostl ve známosti Boha. Hospodin přinesl do Davidova života velký pokoj a tak nakonec všichni jeho nepřátelé ztichli.
  • Přesto nejjasnějším důkazem Božího obnovení v Davidově životě je jeho vlastní svědectví. Přečtěte si, co David napsal vposledníc dnech svého života:“Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, můj vysvoboditeli . . . Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade, moje útočiště, zachránce můj, ty mě před násilím zachraňuješ!” (2 Samuel 22:2–3). Toto není svědectví někoho, kdo odpadnul. 
  • “Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade, moje útočiště, zachránce můj, ty mě před násilím zachraňuješ! . . . Vztáhl ruku z výše, uchopil mě, vytáhl mě z nesmírného vodstva.” (2 Samuel 22:7, 17, 20). I po všem tom, co ve svém životě udělal a čím rozzlobil Hospodina, nakonec říká: “Hospodin si mě oblíbil.”

Důvodem, proč David bude pořád znám jako “muž podle Božího srdce” je skutečnost, že rychle a opravdově činil pokání ze svých hříchů. V Přísloví se píše toto:

  • Kdežto kdo dbá na domluvu, bude vážený.” (Přísloví 13:18). Bůh si tě bude vážit, když budeš milovat a poslouchat božské pokárání.
  • “Nedali na mou radu, každou mou domluvu znevážili. Budou jíst plody své cesty, přesytí se svými plány. . . . prostoduché zavraždí jejich odmítavost” (Přísloví 1:30–32). Pokud odvrátíš své ucho od božského pokárání, budeš zničen. 
  • “Domluvy a kárání jsou cesty k životu” (Přísloví 6:23). Jednoduše řečeno - usvědčující Boží slovo přináší život.

Pokud jsi zkoumán Božím slovem—pokud tě Jeho duch nenechává pohodlně sedět ve tvém hříchu—pak je ti nabízena milost. Je to hluboká Boží láska v akci, probouzející tě ze smrti do života.


Odpovíš Mu tak, jak to udělal David? Pokud ano, pak poznáš opravdovou obnovu a smíření. A Bůh obnoví vše co nepřítel ukradl.

čtvrtek 17. prosince 2015

PÁN SLIBUJE NÁHRADU

Je pravda, že krále Davida za jeho hříchy postihly následky; ve skutečnosti nad sebou prorokoval soud. Řekl proroku Nátanovi, že bohatý muž, který vzal chudému muži ovečku, by ji měl nahradit čtyřnásob. (viz 2. Samuelova 12:5-6) A to je přesně to, co se stalo v Davidově životě: Dítě, které Batšeba porodila, zemřelo během pár dní. A tři z Davidových dalších synů – Amon, Abšolom a Adonijáš – všichni předčasně tragicky zemřeli. A tak David zaplatil za svůj hřích čtyřmi svými ovečkami.

Přesto Bible jasně ukazuje, že kdykoliv se vracíme k Pánu v ryzím, srdečném pokání, Bůh odpovídá absolutním smířením a obnovou. Nemusíme skončit jako Saul, klesajíc do bláznovství a teroru. Ani nemusíme „blednout“ životem, vyčkávat v ostudě, než nás Pán vezme domů. Naopak, prorok Jóel nás ujišťuje, že Bůh vkročí okamžitě, když se k Němu navrátíme: „Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem.“ (Joel 2:13)

Překvapivě, Bůh nám pak dává tento neuvěřitelný slib: „Tak vám nahradím, co po léta požíraly kobylky a brouci, různá havěť a housenky, mé veliké vojsko, které jsem na vás posílal. Budete jíst dosyta a budete chválit jméno Hospodina, svého Boha, který s vámi tak podivuhodně jednal. A můj lid nebude navěky zahanben.“ (Joel 2:25-26) Hospodin slibuje, že vše nahradí.

Uvědom si, že když bylo toto proroctví vyřknuto, Bůh již vyslovil soud nad Izraelem. Ale lidé činili pokání a Bůh řekl, „Teď vám prokážu velké věci. Nahradím vše, co satan vzal.“

Milovaní, Boží nabízená milost umožňuje i tomu nejhoršímu hříšníkovi říct, „Nejsem závislý na drogách. Nejsem alkoholik. Nejsem násilník. Jsem dítě živého Boha, se všemi právy na nebe v mé duši. Již nežiju pod odsouzením, protože má minulost je zcela za mnou. A nemusím platit za žádné minulé hříchy, protože Ježíš zaplatil cenu i za mě. A co víc, On řekl, že mi vše nahradí.“

středa 16. prosince 2015

STVOŘ MI ČISTÉ SRDCE

Nebýt proroka jako byl Nátan – a jeho ostrých prorockých slov – možná by David skončil stejně jako Saul: duchovně mrtvý, bez vedení Ducha svatého, bez jakéhokoli osobního vztahu s Bohem.

Když David slyšel Nátanova láskyplná, ale přísná slova, vzpomněl si, jak jiný prorok varoval předchozího krále. David dobře věděl, jak prorok Samuel varoval krále Saula. A slyšel také o Saulově polovičaté odpovědi, když vyznal: „Zhřešil jsem.“ (Nevěřím, že to bylo volání Saulova srdce, jako tomu bylo u Davida: „Zhřešil jsem proti Hospodinu!“)

David na vlastní oči viděl ničivé změny, které se se Saulem staly. Kdysi zbožný, Duchem vedený král neustále odmítal slova, kterými ho Duch skrze svatého proroka káral. Brzy začal žít ve svévoli, hořkosti a vzdoru. Nakonec od něj Duch svatý odešel: „Protožes odmítl slovo Hospodina, on tě odmítl za krále“ (1. Samuelova 15, 23). „Hospodin... od Saula odstoupil“ (18, 12) a Saul se nakonec obrátil pro pomoc k věštkyni. Přiznává duchu proroka Samuela: „Bůh se ode mě odvrátil! Vůbec mi neodpověděl – ani skrze proroky, ani skrze sny. Proto jsem tě zavolal, abys mi poradil, co mám dělat“ (1. Samuelova 28, 15).

David si vzpomněl na šílenství, ohavnost a hrůzu, která obklopovala muže, jenž zavřel dveře před Božím slovem. A náhle pravda probodla i jeho vlastní srdce: „Bůh nikomu nestraní. Zhřešil jsem, stejně jako Saul. A teď má pro mě jiný prorok v jiné době slovo od Boha, tak jako měl Samuel pro Saula. Zhřešil jsem proti tobě, Hospodine! Neber mi svého svatého Ducha, jako jsi ho vzal Saulovi.“

David píše: „Já svá přestoupení uznávám, svůj hřích mám před sebou ustavičně. Proti tobě samému jsem zhřešil, udělal jsem to, co je zlé v tvých očích... Očisti mě... Stvoř mi čisté srdce...Neodvrhuj mě od své tváře, svého svatého Ducha mi neber“ (Žalm 51, 3-4, 7, 10-11).

úterý 15. prosince 2015

BŮH NÁM PROJEVUJE LÁSKU

Věřím, že jedním z největších darů milosti, které Bůh dává své církvi, jsou jeho věrní služebníci, kteří nás v lásce napomínají. Vím, že jako milující pastýř musím být opatrný na tón, který používám, ale nemůžu se omlouvat, když kážu pravdu, která usvědčuje. Co se stane církvi, pokud pastoři přestanou upozorňovat na hřích? Jak by asi dopadl král David, kdyby Nátan nepoukázal na jeho špatnost? (2. Samuelova 12)

Musíte si uvědomit, že Nátan viděl mnohokrát krále Davida vybuchnout, takže si byl dobře vědom, že ho mocný král může kdykoli zabít. Nátan si mohl říct, "budu Davidovi prostě přítelem. Budu se za něj modlit a budu tu pro něj, když bude potřebovat, a budu spoléhat na Ducha Svatého, že ho usvědčí." Co by se potom stalo?

Věřím, že bez Nátanových usvědčujících slov, by David propadl nejhoršímu soudu, jaký je lidstvu znám - takovému, kdy vás Bůh vydá vašemu hříchu a Duch Svatý úplně přestane ve vašem životě jednat. A právě to se dnes děje mnoha křesťanům. Chtějí poslouchat jen jemné, milé, neusvědčující kázání. Ale kde není žádné usvědčující slovo, nemůže být zármutek nad hříchem. Kde není zármutek nad hříchem, nemůže být pokání. A kde není pokání, je jen tvrdost srdce.

Apoštol Pavel napsal do církve v Korintu:"... ale teď se raduji - ne z vašeho zármutku, ale z toho, že váš zármutek vedl k pokání. Zarmoutili jste se v souladu s Bohem... Zbožný zármutek totiž působí pokání..." (2. Korintským 7:9-10). Pavel prohlásil, že jeho protest proti hříchu Korinťanů v nich vyvolal zbožný zármutek, který vedl k pokání. Navíc v nich vzrostla nenávist vůči hříchu, bázeň před Bohem a touha žít dobře. A tohle by se nestalo, kdyby Pavel nekázal ostré a usvědčující slovo.

Pavel pak svá silná slova ještě zdůvodnil takto:"... aby vám zjevena byla pilnost naše o vás před obličejem Božím". Jinými slovy, "nesnažil jsem se vás odsoudit a vystrašit. Poukázal jsem na váš hřích, abyste viděli, jak vás miluji a jak mi na vás záleží. Když vám Duch Svatý klepe na srdce, někdy to zní jako prudké tlučení. Ale ve skutečnosti vám tak Bůh projevuje lásku."

pondělí 14. prosince 2015

HODNOTY KRÁLOVSTVÍ by Gary Wilkerson

Ještě nedávno byla charakteristickou definicí Kristovy Církve oddělenost. Jasným příkazem z Božího Slova a součástí povolání každého křesťana bylo, abychom se odlišovali. Nyní se ale zdá, že je mezi Církví a světem velmi malý rozdíl. Je to tragédie, protože Bůh oddělil svůj lid pro záměry svého království – aby byli nástroji změny a aby k téže změně přiměli svět.

Dnes mnoho církví vyhledává smíření se světem. Kompromitují Kristovo evangelium a výsledkem je, že mnozí křesťané nevidí nic špatného na přizpůsobování se hodnotám světa víc, než hodnotám Ježíše.

Z toho nemůže mít Bůh radost. Když ztracené duše tohoto světa čelí vážným životním krizím a jsou zmatené, bez jakéhokoli zdroje naděje, Církev by jim měla ukázat rozdíl, který hledají. Naše životy se mají odlišovat nadějí, radostí, pokojem, láskou a dáváním. Avšak mnoho dnešních následovníků tyto rozdíly odstranilo a blíží se k hranici kompromisu – a dokonce ji občas i překročí. Z toho důvodu nevidí ztracení a zranění žádný rozdíl mezi vlastními životy a životy křesťanů.

Ježíš na to poukázal, když hovořil se svými učedníky. V podstatě jim řekl: „Svět mě vidí takto, ale vám jsem se zjevil v plnosti. Viděli jste, že pokoj, který nabízím, svět nemá. Ukázal jsem vám hodnoty svého království – jak žít, věřit a sloužit Otci. Tyto hodnoty jsou v příkrém rozporu s hodnotami světa a vy máte naplňovat hodnoty mého království. Jestliže satanovi nepatří žádná část mého života, nemůže mu patřit ani žádná část vašich životů“ (viz Jan 14:27). 


Když Bůh mluví o oddělenosti od světa, nemá na mysli, abychom z něho odešli. Oddělenost, kterou si Bůh přeje, se děje v srdci. Zrcadlí se v našich touhách, volbách a způsobech života. Pro starší generaci křesťanů znamenala oddělenost: nepít, nekouřit či neflámovat. To jsou vnější věci, Bůh ale žádá mnohem více. Ptá se: „Lne tvé srdce stále ke světu tak, že mne odvrhuje? Čerpáš pokoj a sebeúctu z toho, co o tobě říká svět, anebo z toho, jak tě vidím já?“

sobota 12. prosince 2015

UDATNÝ BOHATÝR by Jim Cymbala

Mezi udatné bohatýry, které jsem měl tu výsadu poznat, počítám i Delores Bonnerovou, Afroameričanku, ženu, která žije sama na Bedford-Stuyvesant, v jedné z nejtužších oblastí Brooklynu. Již třicet let pracuje jako zdravotní laborantka v nemocnici Maimonides. S Carol jsme ji poznali jeden rok o vánočním čase, když jsme nesli dárky chudým dětem v našem společenství.

Delores měla ten den plný byt – ale ty děti nebyly její. Přivedla je z nedalekého přístřešku, aby nás poznaly. Jejich biologická matka byla moc zaneprázdněna vlastními problémy než aby své děti na to místo přivedla sama.

„Jak jsi k těmto dětem přišla?“ zeptal jsem se.

Ona skromně zamumlala něco, co ovšem nebyla odpověď na mou otázku. Až od druhých jsem se později dozvěděl, že hned po jejím obrácení při modlitbách jednoho dne v našem sboru, v roce 1982, se začala starat o děti na ulici a v kokainových doupětech. Bůh zasáhl její srdce a ona začala přivádět tyto děti do nedělní školy. Nejdříve je přivážela taxíkama, později někdo slyšel o tom, co dělá a koupil jí auto. Dnes má malou dodávku, aby mohla dopravovat děti a teenagery na bohoslužby.

Toto je pouze část Delores příběhu. O nedělích mezi jednotlivými bohoslužbami dohlíží na ty, kteří uklízí kostel, aby opravdu vše bylo čisté a připraveno na další dav. O sobotách chodí ven s evangelizačními týmy, klepe na dveře a říká druhým o lásce Boží. Ve všední dny ji nalézám na kolenou nahoře v místnosti, kde zkouší chválící skupinka, přimlouvajíc se za potřeby druhých. To samé dělala na misii v Peru, kde se přidala k druhým a volala k Bohu jako můj zástupce, když jsem zrovna kázal na jiném setkání.

Delores je žena tiché determinace, takové, která je popsána v 1. Paralipomenon 12:19, kde se píše, „Tu vyzbrojil duch Boží Amasaje, vůdce osádek. Řekl : „Jsme s tebou, Davide, jsme při tobě, synu Jišajův. Pokoj, pokoj tobě, pokoj i tvým pomocníkům, vždyť tvůj Bůh ti pomáhá.“ Opět, spojení Boží a lidské snahy je tu tak jasně ukázané.


__________
Jim Cymbala se začal scházet při brooklynských bohoslužbách s méně než dvaceti členy v malé zchátralé budově v části města, kde život nebyl lehký. Je narozen v Brooklynu, byl a je velkým přítelem jak Davida, tak Garyho Wilkersona a častým přednášejícím na kazatelských a vůdcovských konferencích sponzorovaných World Challenge po celém světě.

pátek 11. prosince 2015

NOVÝ POSTOJ K LÁSCE A ZÁJMU

Vzpomeň si na příběh o Ananiášovi a Safiře. Byli to věřící, kteří v církvi padli mrtví, protože vydali špatné svědectví o Ježíši. Lhali Petrovi o obdržené částce za prodané pole, Petr jim ale řekl, že lhali Duchu svatému. Vskutku, pokud křesťan někomu lže, je to jako by lhal Bohu (viz Skutky 5:1-11).

Jak vlastně tento manželský pár lhal? Zpronevěřili peníze vyhrazené pro chudé. Jistě kupujícímu svědčili: „Všechno, co nám zaplatíš, je pro Krista. Všechno dostanou vdovy a chudí.“ Avšak část peněz si nechali pro sebe.

Příběh o Ananiášovi a Safiře je poselstvím, že se nemáš dotýkat toho, co patří chudým a potřebným. Bůh nebude nečinně přihlížet, jak ti, jež se nazývají jménem jeho Syna, o něm světu špatně svědčí.

Ptám se tě: Jak vyvolal Duch svatý tuto náhlou změnu v srdcích nově pokřtěných věřících v Jeruzalémě? Jejich změna byla neuvěřitelným zázrakem. Tito křesťané byli dětmi z Malachiášova proroctví. Malachiáš je posledním prorokem, o němž slyšíme ve Starém Zákoně. Bůh skrze něho řekl: „Předtím vás však přijdu soudit, rychle usvědčím cizoložníky a čaroděje, křivopřísežníky, utiskovatele námezdníků, vdov a sirotků“ (Malachiáš 3:5).

Nyní se rychle posuneme v čase od Malachiáše k církvi v Jeruzalémě. Tito věřící měli obecenství dům od domu. „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Skutky 2:42). Co bylo tím zde zmíněným učením apoštolů? Byla to samotná Kristova slova. Ježíš své učedníky poučil: „Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (Jan 14:26).

Ježíšova slova obživla v jejich srdcích, a proto věděli, že tak, jak dosud žili, už dál žít nemohou. Náhle viděli, jak závažné je svědčit o Ježíši pravdivě. Vedlo je to do jejich domů, kde pobrali všechno, co mohli postrádat, a potom tyto věci prodávali na ulicích. Jednoduše řečeno: Kristova slova z 25. kapitoly Matouše dala těmto věřícím nový postoj k lásce a zájmu o chudé.

čtvrtek 10. prosince 2015

CHODIT VE SVĚTLE

Je nám řečeno, že Kristus je světlem světa “aby všichni uvěřili skrze něho” (Jan 1:7). Přesto pak ale čteme: “To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila . . . . Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.” (1:5, 11).

Nevěra vždy zarmucovala Ježíšovo srdce. Když náš Pán přišel na zem v těle, tak do světa přinesl neuvěřitelné světlo. A to světlo mělo otevřít oči člověka. Přesto navzdory Ježíšově úžasnému zjevení světla mluví Písmo o neuvěřitelných příkladech nevěry, i když se lidé s tímto světlem setkali.

Snad žádná jiná kapitola v Bibli neobsahuje tak mnoho důkazů Ježíšova božství, jak to vidíme v Janovi 12. Vidíme muže, který byl vzkříšen z mrtvých na Ježíšův příkaz. Vidíme očité naplnění stovky let starých proroctví, která znal každý Izraelita. A slyšíme skutečný hlas mluvící z nebe.

Dokonce i potom, co byli lidé svědky těchto zázraků, měli tu opovážlivost zpochybňovat Ježíše. “Zástup mu odpověděl: „My jsme slyšeli ze Zákona, že Mesiáš má zůstat navěky; jak ty můžeš říkat, že Syn člověka musí být vyvýšen?” (12:34). Říkali, “Ty tvrdíš, že budeš ukřižován. Ale my víme, že skutečný Mesiáš bude žít navždy.”

Potom lidi položili otázku, která Ježíše zcela udivila: “Kdo je ten Syn člověka?“ (12:34). Kristus nemohl uvěřit jejich zaslepenosti. Ve skutečnosti se jim a ni nepokoušel odpovídat na otázky. Místo toho varoval: “Ještě jen na malou chvíli bude světlo mezi vámi . . . Dokud máte světlo, věřte ve světlo” (12:35-36).

To světlo svítilo do jejich tmy, ale jejich zatemnělé mysli to nepřijaly (viz 1:12). V řečtině to znamená: “zmocnit se toho, podržet to, vlastnit pravdu, vytvářející život a moc.” Těmto lidem byla dána život proměňující pravda, ale oni se toho nezmocnili nebo to nepodrželi. Nerozuměli pravdě o Kristu, protože se nesnažili ji přijmout za vlastní. 


“Tak promluvil Ježíš; potom odešel a skryl se před nimi.” (12:36). V tomto jednom verši nalezneme Boží postoj vůči nevěrnosti. Vskutku v Bibli od první strany k poslední Bůh nikdy nemá sympatii nebo soucit s nevěrou. A to stejné je pravdou i v tomto případu. Ježíš jednoduše odešel pryč od nevěřících zástupů. Nakonec by tito lidé opustili Jeruzalém v temnotě, protože nechodili ve světle, které obdrželi.

středa 9. prosince 2015

VELKOLEPÉ ODVRÁCENÍ

Toto veliké odvrácení je prorokováno v Písmu. Pavel varuje: „Nenechte se od nikoho žádným způsobem oklamat. Než ten den přijde, musí nastat odvrácení od Boha.“ (2. Tesalonickým 2:3).

Ve Starém zákoně nám Pán uvádí příklad toho, co se dnes děje těm, kdo odpadají od víry v Boží moc, která jedná v jejich prospěch. Ve 14. kapitole 2. Paralipomenon čelil Aza milionové armádě Etiopanů. Ale král měl velkou víru: „Asa volal k Hospodinu, svému Bohu: „Hospodine, nikdo jiný nemůže pomoci slabému proti takové přesile. Pomoz nám, Hospodine, Bože náš! Na tebe spoléháme a ve tvém jménu čelíme této přesile. Hospodine, ty jsi náš Bůh“ (2. Paralipomenon 14:11).


Co se stalo potom? „I porazil Hospodin Habešany před Azou“ (14:12). Jak velikou víru měl Aza! Po mnoho dalších let „nebylo války až do léta třicátého pátého kralování Azova“ (15:19). Po léta chodil Aza před Pánem ve víře a to přineslo Judsku prospěch. Veliký klid a mír byl po celé zemi a tento mír byl svědectvím pro svět. Hladoví lidé z okolních národů brzy zaplavili Judu, protože věděli, že Aza chodí s Bohem.

Potom, ve třicátém šestém roce své vlády, stál Aza tváří v tvář další krizi. Izraelský král povstal proti Azovi, zajal Rama ve snaze přerušit všechny obchody s Jeruzalémem. Plánem bylo vyhladovět Judsko k poslušnosti. Aza zůstal zcela bez ochrany, ale tentokrát se ve své krizi neobrátil k Hospodinu. Místo toho, aby se modlil za Boží vedení a radu, obrátil se na Syrského krále. Výměnou za pomoc Sýrie otevřel Aza Izraelskou pokladnici a vyprázdnil všechno národní zlato a stříbro.

A tak bylo Judsko osvobozeno od svého nepřítele, ale ne Hospodinem. Sláva tedy padla na cizí armádu ze Sýrie – a tím se i vytratilo svědectví Judy o Boží moci. K Azovi přišel spravedlivý prorok s tímto sžíravým slovem: „Protože ses spolehl na aramejského krále, a ne na Hospodina, svého Boha… Hospodinovy oči procházejí celou zemi, aby posiloval ty, kdo jsou mu oddáni celým srdcem. Ty ses teď ale zachoval jako hlupák, a tak budeš od nynějška čelit válkám.“ (16:7,9). Jsem přesvědčen, že mnoho dnešních křesťanů se dnes trápí ze stejného důvodu jako Aza. Ve svých duších bojují, protože se vzdali víry kvůli své sebedůvěře. Ale faktem je, že není možné, aby měl následovník Ježíše víru v jakýkoliv jiný zdroj a poté se kvůli tomu netrápil.

pondělí 7. prosince 2015

ODDĚLENÍ by Gary Wilkerson

V noci před Svým ukřižováním, při poslední večeři, řekl Ježíš Svým učedníkům: “Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte” (Jan 14:19). Jaké zajímavé prohlášení Ježíš učinil a přitom věděl, že učedníci to nepochopí. Jeden z nich se zeptal: “Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?” (14:22).

Samozřejmě měl Ježíš na mysli dát jim lekci. Odpověděl: “Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek . . . Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! . . . . Řekl jsem vám to nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili. Již s vámi nebudu mnoho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa. Proti mně nic nezmůže. Ale svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi přikázal.” (14:23, 27, 29-31).

Poněkud jsem zde zestručnil Ježíšovu odpověď, abych obrátil zřetel k tématu, ke kterému směřuje tento oddíl. Tímto tématem je oddělení. V těchto verších Kristus činí tři jasná odlišení mezi Jeho královstvím a světem: “Svět mě už neuzří, vy však mě uzříte” (14:19). “Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám.” (14:27). “Přichází vládce tohoto světa. Proti mně nic nezmůže.” (14:30).

Proč Ježíš Svým následovníkům ukázal tato odlišení? Zdá se, že je pro Něj důležité, abychom viděli jasné rozdělení mezi těmito věcmi. Skutečností je, že Bůh dělá taková rozdělení napříč celou Biblí. Při stvoření oddělil světlo od tmy a den od noci. Oddělil Izrael od všech ostatních národů. V Novém zákoně Ježíš přikazuje Své církvi: “Vyjděte z nich a oddělte se.” A na soudu Ježíš oddělí ovce od kozlů. Napříč Svým Slovem Bůh neustále dělá čáry rozdělení, které nám velmi jasně říkají: “Toto je jedna věc a toto je druhá.”

sobota 5. prosince 2015

MÍT PŘÍZEŇ U LIDÍ by Carter Conlon

Dovolte mi, abych dnes začal jednou otázkou, týkající se Boha: Jste ochotni milovat druhé tak, jak nám přikazuje Ježíš?

Jste ochotni otevřít dveře svého domova druhým, pokud to bude nutné? Rozdat to, co máte a tím zaopatřit potřeby druhých v těle Kristově? Jste ochotni stát se nádobou, jejímž prostřednictvím Bůh dá napít někomu, kdo má žízeň? Pokrm tomu, kdo hladoví? Oděv tomu, kdo je nahý? Přístřešek někomu, kdo je bez domova?

Nerad bych, abyste mě špatně pochopili, nesnažím se vám tímto navrhnout, abyste okamžitě volali realitnímu makléři, prodali svůj dům nebo byt, vyzvedli si v bance své úspory a všechno jen tak vyhodili do vzduchu. Snažím se tím jen říct, že Bůh ví, co nás čeká a také ví, co potřebujeme slyšet a zvážit, protože tímhle se prokáže pravá církev Ježíše Krista. Stejný případ najdeme i v knize Skutků: „Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. Chválili Boha a všem lidem byli příjemní. Pán k nim pak denně přidával další zachráněné.“ (Skutky 2:46-47).

Je tam zmíněno: „měli přízeň u lidí.“ A myslím si, že tohle je přesně to, co Ježíš řekl svým učedníkům: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13:35).

Během posledních několika desetiletí, mnozí lidé zašli do krajnosti, aby se pokusili dokázat, že mezi nimi přebývá Boží přítomnost. Avšak tím pravým důkazem je poslušnost tohoto nového přikázání! Jazyky mohou být napodobovány, dary Ducha svatého mohou být falešné, proroctví může být z těla. U všech těchto věcí lze podvádět, ale přetrvávající, benevolentní a obětavou lásku k sobě navzájem nelze fingovat, alespoň tedy ne na moc dlouho. Toto je důvod, proč, když lidé ze světa vidí tělo Kristovo ve skutečném souladu a přátelství – je to pro ně příkrý kontrastu ke sebestřednosti a nejednotě dnešní generace a nemají pak jinou možnost, než uznat, že se tohle může dít jen skrze Ducha Božího.

__________
Carter Conlon se připojil k pastorům církve Times Square Church v roce 1994 na vyzvání zakládajícího pastora, Davida Wilkersona, a roku 2001 byl jmenován do úřadu vyššího pastora. Je to silný a soucitný vedoucí, častý mluvčí na konferencích pastorů a vedoucích, které jsou pořádány po celém světě organizací World Challenge.

pátek 4. prosince 2015

ON JE VĚRNÝ PŘÍTEL

Jak musí našeho Pána trápit, když zapomínáme, jaká v našich životech vybojoval v minulosti vítězství, jak nás zázračně chránil. Nazval nás svými přáteli (viz Jan 15,15), ale když přijde zkouška, často na Jeho věrnost a přátelství úplně zapomeneme. Proto Ježíš varoval učedníky před kvasem Farizeů (Marek 8). V podstatě jim řekl: „Jestliže ke mně přijdete s těžkými problémy, nečekejte, že vám odpovím, máte-li nevěrné srdce. Musíte ke Mně přicházet s vírou a důvěrou, věřit, že jsem větší než Šalomoun.“

V Markovi 4,35–41 se učedníci znovu plavili na druhý břeh jezera. „Tehdy se strhla veliká větrná bouře. Vlny se valily na loď a ta se už naplňovala vodou“ (Marek 4,37). Vlny zaplavily loď a učedníci bez sebe strachy začali horečně stoupající vodu vylévat. Byli to zkušení rybáři a brzy pochopili, že jim jde o život. Rychle probudili Ježíše, který spal na zádi, a volali: „Mistře, jdeme ke dnu!“

Když si představím, jak se Ježíš probudil, mé lidské já chce, aby učedníky utěšil: „Jsem rád, že jste Mě vzbudili. Je to vážné. Ubozí bratři, je mi líto, že jsem vás nechal snášet tu bouři tak dlouho. Odpusťte Mi, že jsem nejednal dřív. Snad jste si nemysleli, že je Mi vaše nouze lhostejná.“

Ne, Ježíš reagoval úplně opačně. Vynadal učedníkům! „Proč se tak bojíte? Ještě pořád nemáte víru?“ (Marek 4,40). Představte si, co si ti muži asi v tu chvíli mysleli: „Opravdu Ježíš čekal, že budeme stát po pás ve vodě a nebudeme mít strach? Tohle je nejhorší bouře, jakou jsme kdy zažili. Do lodi se valí voda, potápíme se. Copak jsme měli praktikovat víru ve zdánlivě beznadějné situaci?“ 


Odpověď zní: Ano, samozřejmě! Ježíš zkoušel jejich víru. Chtěl vědět: „Budou Mi učedníci důvěřovat tváří v tvář smrti? Odolá jejich víra ve Mě?“ Jako člověk možná Kristus spal, ale byl to také Bůh a Pán Bůh nikdy nespí: „Jistěže nedříme a nespí ten, který ochraňuje Izrael!“ (Žalm 121,4).

čtvrtek 3. prosince 2015

BITVA JE O VÍRU

Ďáblova hrozba pro církev přesahuje všechnu špínu, kterou vylévá na zem. Sahá daleko za materialismus, závislosti nebo silná pokušení. Naše bitva je o víru. Čím víc se zaměříme na hledání Ježíše, tím větší a divočejší jsou satanovy útoky na naši víru.

V minulých měsících jsem vyslechl vyznání od zbožných věřících , kteří mluvili o hrozných útocích na jejich mysl. Moří je šípy pochybnosti a neodbytných otázek na Boží věrnost. Mnoho jich se jen potácí, nejistí ve víře, a říkají si, "Nevím, jestli vůbec můžu takhle dál".

Dostal jsem dopis od drahé jednaosmdesátileté paní, která napsala, "Můj muž má rakovinu kostí, náš syn umírá na AIDS a já pomalu scházím na cukrovku". Když jsem četl o všem, čím ona rodina prochází, říkal jsem si, "jak by si mohla uchovat radost? Tohle je moc pro kohokoliv. Bůh k ní bude v tomhle směru určitě shovívavý".

A pak jsem si přečetl poslední odstavec jejího dopisu. "Přes to všechno je Bůh věrný. Nikdy nás nezklamal v jediném slově, které nám zaslíbil. Dali jsme našeho syna do Ježíšových rukou. A teď čekáme na den, kdy se s naším Pánem setkáme tváří v tvář:"

Ano, ten boj je celý o víře. Vidíme to vykreslené v 8. kapitole Markova evangelia, když Ježíš právě nasytil 4 000 lidí sedmi bochníky chleba a pár rybami. Poté nastoupil se svými učedníky na loď, aby se přeplavili na druhou stranu. "Zapomněli ale vzít chléb a neměli s sebou na lodi víc než jeden bochník. Ježíš jim zdůrazňoval: "Pečlivě se varujte kvasu farizeů a kvasu Herodova." Začali se tedy mezi sebou dohadovat, že nemají chleba. Ježíš to ale věděl, a tak jim řekl: "Proč se dohadujete, že nemáte chleba? Ještě nechápete a nerozumíte? Ještě máte tvrdé srdce? Máte oči, a nevidíte?? Máte uši, a neslyšíte? Už si nevzpomínáte? Když jsem nalámal pět chlebů pěti tisícům, kolik plných košů nalámaných kousků jste nasbírali?" "Dvanáct," odpověděli.

"A co těch sedm chlebů pro čtyři tisíce? Kolik plných košů nalámaných kousků jste nasbírali?" "Sedm," odpověděli. Na to jim řekl: "Ještě nerozumíte?" (Marek 8:14-21)

středa 2. prosince 2015

NEROZLUŠTĚNÉ HÁDANKY

V Markovi 4,2 čteme: „[Ježíš]je učil mnohému v podobenstvích.“ Představte si, jak to asi vypadalo, když se lidé, kteří slyšeli Ježíšova kázání, vrátili domů. Sousedé se shromáždili kolem nich a dychtivě chtěli slyšet, co Ježíš říkal: „Jaké poselství Ježíš přinesl? Řekněte nám vše, co vás učil.“ Ti, kdo Ježíše slyšeli na vlastní uši, mohli sice opakovat Jeho podobenství – ale jejich slova byla často mrtvá a bez ducha a neměla žádný dopad na život druhých lidí.

Věřím, že stejná věc se děje dnes v Kristově Církvi. Z mnoha kazatelen se káže mrtvé slovo, které nemá žádné zjevení Svatého Ducha ani moc zachránit lidi od hříchu. Když věřící přijdou z kostela domů, jen opakují to slovo, které slyšeli bez života Ducha. Jaký je to rozdíl oproti Kristovým učedníkům a následovníkům, o kterých mluvil Marek. Tito lidé představují každého, kdo hladoví po Božím Slově, a kdo bude hledat Ježíše za každou cenu. Tito lidé jsou jako královna ze Sáby – touží po Kristově zjevení, které promění jejich život.

Jak Ježíš odpovídá na jejich touhu? Říká: „Vám je dáno znát tajemství Božího království; ale těm, kdo jsou vně, je to všecko hádankou“ (Marek 4,11). Řecké slovo tajemství je zde ve významu něčeho tajného, utajovaného. Jednoduše řečeno – Kristus odhaluje svá tajemství jen těm, kdo hladoví po pravdě, která mění životy. Ježíš praví: „Pokud chcete odpovědi na své závažné otázky, hledejte Mě. Travte se Mnou čas. Odhalím vám Své Slovo a ukážu vám pravdu, kterou ostatní nevidí.“

Kdo jsou tedy ti, kteří jsou podle Marka „vně“? Ježíš tím myslí to obrovské množství lidí, kteří nejsou ochotni Ho doprovázet. Nechtějí se vzdát svého pohodlí a trpělivě naslouchat Jeho hlasu. Takoví lidé možná chodí pravidelně do kostela a chtějí, aby Pán uspokojil všechny jejich lidské potřeby, ale už nedychtí po tom znát Jeho hlas – chtějí jen, aby je zabezpečil. Kristova osvobozující pravda pro ně zůstává záhadou, nerozluštěnou.

úterý 1. prosince 2015

DYCHTIVOST PO PRAVDĚ

„Protože ona [královna jihu] přišla z nejzazších končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu – a hle, zde je více než Šalomoun“ (Matouš 12:42).

Všichni si dnes musíme položit rozhodující otázku: Je-li uprostřed nás Ten větší než Šalomoun, mohl by nás zanechat zmatené? Je-li jeho moudrost vždy dostupná, hledáme ji se stejnou touhou jako ta královna hledala moudrost Šalomounovu?

Bůh v současné době stále hovoří ke svému lidu. A mluví stejně jasně jako ve Starém Zákoně nebo k apoštolům nebo k rané církvi. A přesto musíme poznat, že Bůh si vybírá, že bude mluvit pouze k těm, co mají uši k slyšení. Znázorním vám to.

Marek 4:2 nám říká, že Kristus „učil je [zástupy] mnohému v podobenstvích.“ Potom Ježíš řekl podobenství o rozsévači rozsévajícím semeno na poli. A když skončil, zástupy nic nechápaly. Divily se: „Kdo je ten rozsévač, o němž mluvil? A co znamená to semeno? A všechna ta řeč o ptácích, démonech, trní, dobré půdě – o čem to mluvil?“

Ježíš jim to nevysvětlil. Místo toho, jak říká Písmo, „Řekl: Kdo má uši k slyšení, slyš!“ (4:9). Pouze učedníci a několik dalších, pouhá hrstka, chtěla odpovědi. Proto přišli k Ježíši a ptali se ho na význam toho podobenství: „Když byl o samotě, vyptávali se ho ti, kdo byli s ním spolu s Dvanácti, co znamenají podobenství“ (4:10). Potom Kristus vynaložil více času, aby jim vše podrobně objasnil (viz 4:14-20).

Vidíte, co se zde odehrálo? Ježíš poskytl zástupům zjevení pravdy, slovo přímo z Božích úst, a přece je zmátlo. Asi se divíte: „Proč Ježíš to podobenství neobjasnil lépe?“ Odpověď se nachází v téže kapitole o něco dále: „Bez podobenství k nim nemluvil“ (4:34). Věřím, že Ježíš říkal: „Chcete-li rozumět mému slovu, budete muset na mě naléhat, abych vám odpověděl. A musíte přijít stejně jako ta královna: s dychtivostí po pravdě, která vás osvobodí. Dám vám veškeré potřebné zjevení. Musíte ale přijít ke mně s naléháním a otevřenýma ušima.“

pondělí 30. listopadu 2015

CO ZNAMENÁ ZŮSTÁVAT V KRISTU by Gary Wilkerson

Boží milost nás nejen zachraňuje, ale také vychovává.

„Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem“ (List Titovi 2:11). To je úžasná zpráva! Pavel velebí slavnou Boží milost, která nás zachraňuje. A tím to končí, nemám snad pravdu? Kdepak, tím to vůbec nekončí. Pavel rychle dodává, že tatáž milost „vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti“ (2:12).

Pavel zde popisuje, co znamená zůstávat v Kristu: „zříci se bezbožnosti a světských vášní a žít rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku“ (2:12). Jinak řečeno: Boží milost nám poskytuje nejen věčný život, ale i hojný život nyní, v současnosti. Na nás je, abychom zůstávali v Kristu. A on nás povede do požehnaného, zbožného a pokojného života.

Pavel zde ale nekončí. Směle Tita vybízí: „Tak mluv, napomínej a přesvědčuj se vším důrazem“ (2:15). Měj na paměti, že Pavel hovoří o milosti. V podstatě tvrdí: „V kázání o milosti, které tě nevede ke zřeknutí se bezbožnosti, něco schází.“ Chceme-li sloužit Ježíši, nemůžeme se vyhnout usměrňování, ať už pochází od Boha nebo od našich přátel. Totéž je nám zaslíbeno od Božího nápravného prořezávání: „Později však přináší ovoce pokoje a spravedlnosti těm, kdo jím prošli“ (Židům 12:11).

Jeho prořezávání je mocné – přináší jak silnou bolest, tak i slavné ovoce. Chybí ti pokoj? Odcházíš od Vinného kmene, zdroje svého života, abys čerpal z jiných zdrojů? Žádej Boha, aby prořezal tvé srdce. Kéž odřízne, očistí a odejme nepatřičné věci, a až skončí, snad se na tvé zahradě objeví slavný stromek, který nebude větší než pahýl. Tento pahýl ale přinese ovoce, jaké si neumíš představit – a jaké bys sám od sebe nezplodil. 


Proč je v této části Ježíšova učení zmíněno prořezávání? Ježíš to vysvětluje: „To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná“ (Jan 15:11). „Plná“ zde znamená úplná, naprostá, silná. Jaká dobrá, pravdivá a krásná slova na rozloučenou řekl svým učedníkům! A dnes jsou pro nás manou. Boží odřezávání a prořezávání vyprodukuje radost – to vše činí ruka zkušeného zahradníka, který nás miluje.

sobota 28. listopadu 2015

ABRAHAM A DUCHOVNÍ HLAD by Claude Houde

Hladomor se zhoršoval a Abraham utíkal od svého oltáře. Pozorně se na něj podívej, protože Abraham představuje tebe a mě v tuto či jinou chvíli na naší Křesťanské cestě. Říkáš si, „Něco jsem ztratil: mou vášeň pro modlitbu, můj pokoj, mou chválu, mou radost, můj zápal pro Jeho dům, mou laskavost, mou štědrost, mou schopnost být zasažen potřebami lidí kolem mě nebo v dáli.“ Abraham ztratil svůj oltář, protože byl hladomor. 

Co je hlad? Hlad je sled strádání, jedno příkoří za druhým. Je to když procházíme obdobími plnými zklamáním a my se statečně snažíme jít dál jako bychom byli v pořádku. Abraham ztratil svůj cíl, svou vizi. Poslouchej ho, jak přemýšlel, „aby se mi dobře dařilo, aby mě nechali jít, abych já zůstal naživu“ (Genesis 12:10-13) Byl povolán k tomu, být požehnáním pro ostatní, ale ztratil svůj naprostý smysl.

Abraham pomalu v sevření duchovního hladu umíral. Ztrácel ne jen svůj zápal a smysl, ale také svou přízeň a svou víru. Muž, který byl povolán být zdrojem požehnání, se tragicky začal vzdávat toho, co ho učinilo velkým: té víry, která mu přinesla Boží přízeň a skrze kterou Bůh mínil zasahovat druhé a žehnat jim. 

„…faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. Farao tedy Abrama předvolal a řekl: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena?“ (Genesis 12:17-18) Abraham již nebyl zdrojem radosti a respektu; ve skutečnosti se stal někým, kdo přinesl ostudu a bolest. Zcela ztratil svou víru a důvěru Bohu.

Pojď blíž, podívej se na něj. Byl trýzněn, měl strach a jeho duchovní dědictví bylo v nebezpečí. Jak poklekáme vedle něj, uvědomujeme si, z jakého důvodu byl nazván otcem víry. Nebyl tím vzorem, protože byl neposkvrněný a bez hříchu a nebo protože jeho život byl nepřerušený úspěch činů, moudrosti a čisté dokonalosti. Bible nezlehčuje jeho hřích a ani ho nijak neospravedlňuje. Přesto, Abraham má pro nás všechny poselství jednoduše proto, že on věděl, jak obnovit svůj oltář a opět najít Hospodina. „Postupoval po stanovištích od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho stan, k místu, kde předtím postavil oltář; tam vzýval Abram Hospodinovo jméno.“ (Genesis 13:3-4)

__________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church - Církev nového života) v Montrealu v Kanadě, častý řečník na konferencích Expect Church Leadership Conferences organizovaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením vzrostla New Life Church z hrstky lidí na více než 3 500, a to na území Kanady, kde je jen málo úspěšných protestanských církví.


pátek 27. listopadu 2015

OBLAK ZMATENÍ

Přemýšlím, kolik z křesťanů, kteří teď čtou tento text, se nachází v oblaku zmatení. Sedí na vás následující popis? Vaše modlitby jsou nevyslyšeny. Jste pořád skleslí a deprimovaní. Čelíte v životě věcem, které nedokážete vysvětlit. Jste zklamaní z vaší situace a z ostatních lidí. Neustále o sobě pochybujete. Sužuje vás mnoho otázek a zkoumáte své srdce, abyste zjistili, co jste udělali špatně. Cítíte depresi a beznaděj, jste váhaví – a nedokážete to ze sebe setřást pryč.

Možná jste věřící už dlouho. Celé roky jste poslouchali kázání evangelia, a teď pochybujete a připadáte si neschopní. Už necítíte tu Boží radost, jako kdysi. Takže teď přemýšlíte nad tím, jestli proti vám Pán něco nemá.

Zeptám se vás: Věříte Jeho zaslíbením? Přijímáte jeho úžasné Slovo? Bojujete proti Satanovi tímto Slovem, které jste slyšeli? Nebo ignorujete to, jak vám byl Pán v minulosti věrný? Pochybujete, že stojí při vás a má kontrolu nad vším, co se děje ve vašem životě? Pokud ano, tak jste se otevřeli temnotě.

Ježíš popisuje ty, kteří žijí v temnotě, takto: „Kdo chodí ve tmě, neví, kam jde“ (Jan 12,35). Jinými slovy: „Takový člověk sešel z cesty. Jeho kroky jsou zmatené, je nerozhodný a kráčí jako slepý.

Vím, jaké to je vejít do takového oblaku temnoty. Věci se zdají zmatené. Neslyšíte jasné slovo od Pána. Chcete rychle slyšet odpověď a voláte k Bohu: „Pane, už Tě nevidím ani neslyším tak, jako dřív.“ Nakonec Ho začnete prosit, aby projevil více milosrdenství a soucitu k vaší situaci.

Pravdou však je, takováto otevřená nevíra Pána rmoutí. Očekává od nás, že budeme chodit ve světle, které jsme od Něj dostali. Máme věřit Jeho Slovu a Jeho zaslíbením. Pokud se vrátíme zpět k Jeho Slovu a jistotě Svatého Ducha v nás, potom vyjdeme z temnoty – ale jinak ne!

čtvrtek 26. listopadu 2015

CHOĎTE VE SVĚTLE

"Choďte, dokud máte světlo, ať vás nezachvátí tma" (Jan 12:35). Tma v tomto kontextu znamená "duchovní slepotu, zmatek, ztrátu jasného myšlení, chmury". Nejdřív mě napadlo, "tma na těch, kdo milují Ježíše? Jak by taková temnota mohla přijít na Boží děti?"

Ochotně přiznám, že já sám jsem byl zaplaven Ježíšovým světlem. Během více než 50 let mé služby jsem byl svědkem Boží moci křísit mrtvé. Viděl jsem mnohé opustit podsvětí drog a alkoholismu. Moje kniha Dýka a kříž byla celá o zázračné Boží moci. Celý svůj život jsem mohl pozorovat jak chodící mrtvoly ožívají skrze Jeho vzkříšení.

Viděl mnoho jiných paprsků světla - od životadárných jmen svatého Boha, přes Jeho novozákonní zaslíbení, po naplnění Jeho proroctví. V jistém smyslu jsem viděl vše, co popisuje Jan 12 a ještě mnohem víc. Opravdu, Bůh odhalil dnešním lidem to, co Židé oněch časů nemohli vidět. Nevíme to jen z Písma, ale i ze zkušenosti, že Bůh připravil veliké věci pro ty, kdo ho milují. Dostali jsme Nový Zákon, aby nás v tom vedl a Ducha Svatého, aby nás učil. A také máme "lepší zaslíbení", takže můžeme mít podíl na Jeho božské podstatě.

Také jsme dostali pomazané učitele, pastory, evangelisty a proroky, kteří nám to světlo vlévají do mysli a srdce. Noří nás do pravdy, naplňují nás úžasnými zaslíbeními a připomínají nám Boží věrnost, která nás znovu a znovu vysvobozuje. Ptám se, jak bychom s tímto vším nádherným požehnáním mohli mít nad sebou temná mračna?

Většinou, když přemýšlíme o duchovní temnotě, vybaví se nám ateisté. Nebo myslíme na unavené, hříchem přesycené lidi tápající v žalu a prázdnotě. Ale to není ta tma, kterou Ježíš popisuje v Janově 12. kapitole. Ne, tahle temnota je mrak zmatení, duchovní slepoty, nerozhodnosti, skleslého srdce i mysli - a přichází na křesťany. 


Když tyto časy přijdou, když jsme v zajetí pokušení nebo zoufalství, máme s důvěrou říct, "Vysvobodil jsi své služebníky v každý čas. Udělej to znovu a Tvoje moc bude dokonalá v mé slabosti!"

středa 25. listopadu 2015

ŽASNU NAD TVOU LÁSKOU

Toto slovo z Kristova podobenství si musíme vzít k srdci: „Ty zlý služebníku! Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!“ (Matouš 18, 32-33).

Otázka pro každého křesťana zní: „Odpouštím svým bratrům? Snáším jejich odlišnosti? Pokud jim odmítám odpustit, tak i když mi bylo odpuštěno, nazývá mě Ježíš „zlým služebníkem“.

Nevykládejte si to špatně. Neznamená to, že si můžeme dovolit odchýlit se od pravého učení. Pavel směle kázal o milosti, ale Timotea nabádal: „Usvědčuj, domlouvej, napomínej se vší trpělivostí a s vyučováním“ (2. Timoteus 4, 2). Máme být smělými ochránci pravého vyučování.

Ale nemáme používat vyučování k tomu, abychom mezi sebou stavěli hradby. Tak hřešili Farizeové. Zákon jim říkal: „Svěťte sobotu,“ ale jim toto přikázání nestačilo. Přidali si k tomu vlastní ochranná opatření, nejrůznější pravidla a nařízení, která v sobotu dovolovala pouze minimální pohyb. Zákon taky říká: „Neberte Boží jméno nadarmo.“ Ale Farizeové vystavěli ještě více zdí, když prohlásili: „Nebudeme Boží jméno vůbec vyslovovat. Tak ho nebudeme moci brát nadarmo.“

A jak reagoval král na nevděk svého služebníka v Ježíšově podobenství? Písmo praví: „A jeho pán se rozhněval a předal ho mučitelům, dokud mu nezaplatí celý dluh“ (Matouš 18, 34). V řečtině to znamená: „poslal ho dolů, aby byl mučen“. Nemůžu se zbavit dojmu, že tu má Ježíš na mysli peklo.

Co pro nás tedy toto podobenství znamená? Jak Kristus shrne své poselství učedníkům, Svým nejbližším přátelům? „Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru jeho přestoupení“ (18, 35.)


Když si čtu toto podobenství, třesu se. Chce se mi padnout na tvář a prosit Ježíše za křest lásky k mým spoluslužebníkům. Zde je má modlitba. Povzbuzuji vás, aby se stala i vaší: 


„Bože, odpusť mi. Snadno se nechám vyprovokovat ostatními a příliš často reaguji v hněvu. Přitom nevím, kde by můj život bez Tvé milosti a shovívavosti byl. Žasnu nad Tvou láskou. Pomoz mi plně pochopit a přijmout Tvoji lásku ke mně. Pak budu mít ve Tvém Duchu lásky a milosrdenství se svými bratry více trpělivosti.

úterý 24. listopadu 2015

ÚŽASNÁ BOŽÍ LÁSKA

Co vyvolává soudní spory? Proč Boží služebníci, jimž osobně bylo tolik odpuštěno, ubližují svým bratřím a odmítají se s nimi stýkat? Lze to vysledovat zpět až k nejvíce zarmucujícímu hříchu, jaký je jen možný: k pohrdání dobrotivostí Boží.

K tomuto závěru jsem dospěl, až když jsem ve svém srdci hledal odpověď. Vzpomněl jsem si na svůj osobní zápas s přijetím Božího slitování a dobroty. Po léta jsem žil a kázal pod striktně zákonickou svázaností. S velkými obtížemi jsem se pokoušel dostát měřítkům, o nichž jsem si myslel, že vedou ke svatosti. Převážně se jednalo o seznam pravidel typu: musíš a nesmíš.

Po pravdě řečeno, cítil jsem se pohodlněji ve společnosti hřmějících proroků než u kříže, kde byly odhaleny mé potřeby. Kázal jsem o pokoji, nikdy jsem jej však plně nezažil. Proč? Protože jsem si nebyl jistý Pánovou láskou a jeho trpělivostí s mými selháními. Viděl jsem, že jsem natolik slabý a zlý, že jsem se necítil hoden Boží lásky. Stručně řečeno: vyvyšoval jsem své hříchy nad Boží milost.

Protože jsem necítil, že mne Bůh miluje, soudil jsem všechny ostatní. Pohlížel jsem na ostatní stejně jako na sebe: totiž jako na činitele kompromisů. To ovlivnilo mé kázání. Postavil jsem hradbu mezi sebe a zlo v druhých, jak mi přikazovalo mé vlastní srdce. Nevěřil jsem, že Bůh je ke mně dobrotivý, stejně jako tomu nevěřil nevděčný otrok (viz Matouš 18:32-33). A protože jsem neoceňoval Boží milující trpělivost se mnou, neměl jsem ji s druhými.

Nakonec jsem pochopil, jak se mám ve skutečnosti ptát. Již to nebylo: „Proč je tolik křesťanů nelaskavých a neodpouštějících?“ Nyní jsem se ptal: „Jak bych mohl naplnit Kristovo přikázání milovat druhé tak, jako on miloval mne, když nejsem přesvědčen, že mne miluje?“ 


Pavel napomínal: „Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Efezským 4:31-32).

pondělí 23. listopadu 2015

NÉST HOJNĚJŠÍ OVOCE by Gary Wilkerson

Ježíš říká: „Každou mou ratolest, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce“ (Jan 15:2).

Jsou očišťováni křesťané nesoucí ovoce? To většina z nás při službě Bohu neočekává. Hluboko ve svém srdci očekáváme, že budeme odměněni. A není to snad správné?

To, co zde Ježíš říká, je v rozporu s naší intuicí i našimi zvyklostmi. Když jsem vyrůstal, bylo těžké získat za jakýkoli úspěch pochvalu. Dnes, jakmile se dítě jen účastní týmového sportu, už dostane trofej. Nemyslete si, že jsem zahořklý starý chlap, který si nevzpomíná, že by kdy něco dostal. Z celého srdce přeji dětem jejich velké povzbuzování od mnohých dnešních rodičů. Naše společnost ale začíná zjišťovat, že rozmazlování má na děti negativní vliv. Učí je totiž nesnášet napomenutí, a jsou-li chválené za vše, co dělají, potom věří, že všechno, co dělají, je správné.

Hodně to popisuje dnešní církev. Jako křesťané si užíváme bezpodmínečnou lásku, nesneseme však, když nás někdo koriguje. Ježíš říká ve svém podobenství o vinné révě, že náš Otec chce, abychom poznali hlubší lásku, než je rozmazlování. Náš milující Bůh říká: „Ano, neseš dobré ovoce a mně tím děláš radost. Chci ale zvětšit tvou radost z bohatého života. A to uskutečním tvým dalším čištěním,“ a jeho slovo platí.

„Čistí, aby nesla hojnější ovoce.“ Většina z nás nechápe, o co tady jde. Moje žena a já jsme to pochopili loni, když zahradník nožem čistil naše stromy a keře. Vrátili jsme se z výletu a zjistili jsme, že je na naší zahradě všechno , co bývalo zelené, pečlivě ořezáno. Naše krásná zahrada vypadala jako nehostinná krajina na liduprázdné planetě. Chtěli jsme tomu chlapovi dát výpověď!

Přišlo však letošní jaro a každá rostlina kvetla více než předtím. Každá rychleji a lépe rostla. A to, co bylo kdysi ošklivé, bylo nyní čisté a krásné, s květy a plody. S Božími očistnými zásahy v našich životech je to stejné. Není to pro nás lehké – ve skutečnosti je to bolestivé. Očišťování samo o sobě není krásné – přináší však slavnější ovoce, které by se jinak neurodilo.

sobota 21. listopadu 2015

NAJÍT SVŮJ OHEŇ by Nicky Cruz

Podle posledních studií bude v roce 2020 islám největším náboženstvím v Norsku a všech skandinávských zemích. Pokud je to pravda, můžeme očekávat, že se během dalších několika let stane islám v Norsku i státním náboženstvím. To se totiž v minulosti stalo ve všech státech, kde se islám takto rozvinul.

Zarmucuje mě, když vidím, jak málo křesťané ovlivnili a ovlivňují situaci v Evropě. Byli jsme zcela neschopní oslovit bloudící a ztracené lidi – a to nejen v evropských státech, ale i v USA. Modlíme se k Bohu, aby se nám v tom dařilo a aby pomohl Kristovu tělu růst. Jen v málo církvích se to ale děje, většina z nich se zmenšuje a některé dokonce úplně vymírají. 

Co se musí stát, aby Hospodin konečně zasáhnul a začal proměnu, kterou potřebujeme – tu proměnu, za kterou se modlíme? Kdy konečně povstaneme a otřeseme Satanovou základnou ve světě?


Odpověď je tak jednoduchá, až je zvláštní, že to musím vůbec říkat: Aby se děly velké zázraky, musíme Bohu důvěřovat! Musíme k Němu přistoupit s kajícnými srdci a smělou vírou a prosit Ho, aby z nás učinil silné válečníky pro Boží království. Pracuje se mnou skupina mladých lidí, kterým říkáme Dvanáct učedníků. Stejně jako oni i my musíme otevřít svá srdce a životy Bohu a nechat ho nalít nám do srdce Jeho touhu po záchraně. Musíme Ho nechat zlomit nás, použít nás a zmocnit nás pro službu!

Když se podíváte na naši malou skupinu mladých lidí, tak nevypadají vůbec jako hrdinové – jsou to děti plné jizev a ran, které nemají nic kromě pár kusů oblečení. Ale v jejich srdcích hoří oheň vášně. A uvidíte, jak mocně je Bůh používá v předních liniích bitvy. A potom začnete pomalu chápat, co dokáže Pán udělat i s tím nejmenším kouskem víry. Uvidíte to, co způsobilo, že první církev tak rychle rostla a že hrstka učedníků přiváděla tisíce lidí k víře. Pochopíte, co tolik přitahovalo lidi k té zprávě – ke zprávě o Ježíši. A poznáte, co všechno Bůh dokáže učinit z mála.

„Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné“ (1. Korintským 1,27).

__________
Nicky Cruz, mezinárodně známý evangelista a plodný autor, který se obrátil k Ježíši Kristu od života v nenávisti a zločinnosti poté, co potkal v roce 1958 v New Yorku Davida Wilkersona. Příběh o jeho dramatickém obrácení poprvé zazněl v knize Davida Wilkersona Dýka a kříž a pak jej později popsal sám Nicky ve svém bestselleru Utíkej, malý, utíkej.

pátek 20. listopadu 2015

BOŽÍ DOBROTA

„Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“ (Římanům 2,4).

Co myslí Pavel tím, když říká, že někdo pohrdá bohatstvím Kristovy dobroty? Slovo pohrdá zde znamená: „Nemyslí si, že je to možné“. Jinými slovy, tento věřící říká: „Taková milost a takový soucit není možný. To nedokážu pochopit.“ Nepasuje to do jeho pojetí víry. Takže místo toho, aby to přijal, se v mysli staví proti tomu.

Proč nedokázal nevděčný služebník, o kterém píše Matouš 18,23-25, přijmout královu milost? Je jeden důvod: neuvědomoval si, jak ohromně velký je jeho hřích. Přesto mu král řekl: „Jsi svobodný. Už na tobě není žádná vina, už mi nic nedlužíš, už si nebudeš muset odpracovat žádný trest. Všechno, co teď musíš udělat, je zaměřit se na dobrotu a shovívavost, kterou jsem ti ukázal.

Bohužel, člověk, který nepřijímá lásku, není schopen ani milovat někoho jiného. Místo toho začne ostatní soudit. To se stalo i tomuto služebníkovi. Vůbec nepochopil podstatu královy milosti. Vidíme, že Boží shovívavost a nezasloužené odpuštění má jeden účel – vést nás k pokání. Pavel se ptá: „Neuvědomujete si, že Boží dobrota vás vede k pokání?“

Toto podobenství nám ukazuje, že to je ten důvod, proč pán svému služebníkovi odpustil. Chtěl, aby se ten člověk odvrátil od lidské svévole a spočinul v králově neuvěřitelné dobrotě. Tak by mohl na oplátku milovat druhé lidi a odpouštět jim. Ten služebník ale nečinil pokání – místo toho odešel a pochyboval o dobrotě svého pána. Rozhodl se mít záložní plán. A navzdory králově milosti ostatní lidi soudil.

Představte si zmučenou mysl takového člověka. Tento muž odešel ze svatého místa plného odpuštění, kde zakusil pánovu dobrotu a milost. Ale místo toho, aby se z toho radoval, opovrhl svou nově získanou svobodou. Říkám vám, každý věřící, který si myslí, že Boží dobrota je nemožná, otevírá své srdce satanovým lžím. Jeho duše nemá klid. V jeho mysli to vře. A neustále se bojí soudu.

Přemýšlím nad tím, kolik křesťanů v dnešní době žije takovýto zmučený život. To kvůli tomu je v Kristově tělu tolik konfliktů a rozporů? To proto spolu má tolik křesťanů neshody, to proto tolik církví odmítá být s druhými ve společenství?

čtvrtek 19. listopadu 2015

ZODPOVĚDNOST MILOSTI

Přehlédl v podobenství z Matouše 18:23-35 král hřích svého služebníka? Podíval se na jeho dluh a pak jej pouze prominul? Ne, vůbec ne. Skutečnost je taková, že svým odpuštěním vložil král na tohoto muže nelehkou zodpovědnost, zodpovědnost větší než břemeno jeho dluhu. Vskutku, tento služebník nyní dlužil svému pánovi více než kdykoli předtím. Jak to? Byl zodpovědný odpustit druhým a milovat je stejně, jako to král udělal pro něj.

Jak neuvěřitelná zodpovědnost to je. A nemůžeme ji oddělit od dalších Kristových vyučování o království. Koneckonců Ježíš také řekl: "Odpustíte-li totiž lidem jejich prohřešky, odpustí také váš nebeský Otec vám. Ale když lidem jejich prohřešky neodpustíte, neodpustí ani váš Otec vaše prohřešky vám." (Mt 6:14-15, B21) Jeho pohled je jednoduchý: "Když vy neodpustíte lidem, ani já neodpustím vám." Toto slovo není jednou z možností, je to rozkaz. Ježíš nám tady v podstatě říká toto: "Byl jsem vůči vám shovívavý. Jednal jsem s vámi s láskou a milosrdenstvím a odpustil jsem vám jen díky Mojí dobrotě a milosrdenství. Rovněž vy by jste měli být milující a plní milosrdenství vůči svým bratrům a sestrám. Máte jim prostě odpustit, stejně jako jsem já odpustil vám. Máte jít domů, do církve, do práce, na ulice a prokazovat každému milost a lásku, kterou jsem prokázal já vám."

Pavel se odvolává na Ježíšovo přikázání, když říká: "Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy." (Koloským 3:13b, ČSP). Dále pak vysvětluje, jak máme usilovat o poslušnost tomuto přikázání: "Oblečte se tedy jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, v slitovný soucit, dobrotu, pokoru, vlídnost a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému..... A nad to všechno mějte lásku, která je poutem dokonalosti." (Kol 3:12-14).

Co to znamená být shovívavý? Řecké slovo znamená: "snášet, tolerovat." To znamená vydržet věci, které nemáme rádi. Říká se nám, abychom tolerovali selhání ostatních a snášeli způsoby jednání, kterým nerozumíme.

středa 18. listopadu 2015

PŘIJMOUT JEHO MILOST

Ježíš nám ukázal na podobenství v Matoušovi 18:23-35 příklad věřícího, obdarovaného služebníka, který je náhle odhalen jako největší ze všech dlužníků. Je tu kdosi, kdo je nehodný, plný špatných motivů, vůbec si nezaslouží slitování. Přesto mu jeho pán upřímně a svobodně odpouští – právě tak, jako to Ježíš udělal pro tebe a pro mě.

Dovolte, abych tu krátce promluvil o pokání. Tento pojem je často definován jako „obrat“. Mluví se o udělání čelem vzad, obratu o 180 stupňů od dřívějších způsobů. Také se o pokání říká, že má být doprovázeno zbožnou lítostí.

Ale opět Nová smlouva dovádí starozákonní pojem ještě dále. Pokání je mnohem víc než jen odvrácení se od hříchů těla. Zahrnuje více než zarmoucení nad minulostí a truchlením, že jsme zarmoutili Pána. Podle Ježíšova podobenství je pokání odvrácení se od onemocnění mysli, které nám umožňuje věřit, že můžeme nějak odčinit naše hříchy.

Tato nemoc postihuje miliony věřících. Kdykoliv takoví křesťané upadnou do hříchu, myslí si: „Mohu dát záležitosti s Pánem dohromady. Přinesu mu upřímné slzy, naléhavou modlitbu, budu číst více Bibli. Jsem rozhodnutý dát to s ním všechno do pořádku.“ Ale to je nemožné. Tento druh myšlení vede k jedinému: k beznadějnému zoufalství. Takoví lidé se stále namáhají a vždy selhávají. A nakonec se spokojí s falešným pokojem. Soustavně se zabývají předstíranou svatostí svého vlastního činění, přesvědčují sami sebe o lži.

Řekni mi, co tě spasilo? Byly to tvé slzy a naléhavé prosby? Tvůj hluboký smutek nad zarmucováním Boha? Tvé upřímné rozhodnutí, že se odvrátíš od hříchu? Ne, nebyla to žádná z těchto věcí. Byla to pouze a jedině milost, která tě spasila. A podobně jako služebník v podobenství sis ji nezasloužil. Vlastně jí stále ještě nejsi hoden, bez ohledu na to, jak zbožné je tvé chození.

Tady je jednoduchá definice pravého pokání. Znamená říci: „Musím se jednou provždy odvrátit od každého pomyšlení, že bych někdy mohl splatit dluh Bohu. Nikdy si to nemohu odpracovat, abych se těšil jeho přízni. Tudíž žádné úsilí nebo dobrý skutek z mé strany nemůže vymazat můj hřích. Já prostě musím přijmout jeho milost. Je to jediná cesta ke spasení a svobodě.“

úterý 17. listopadu 2015

HLAD PO BOHU

Když přišlo do Jeruzaléma probuzení, promluvil k apoštolu Filipovi anděl a poslal ho do pouště Gaza, aby se tam setkal s etiopským dvořanem jedoucím v kočáře. Filip zjistil, že tento muž čte nahlas z knihy Izajáše, a tak se ho zeptal: „Rozumíš tomu, co čteš?“ (Skutky 8:30).

Ukázalo se, že je pro tohoto dvořana záhadou úsek: „Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny“ (Izajáš 53:9-11).

Zkus si představit Etiopanovo rozrušení, když četl o těchto podivuhodných věcech. Očividně hladověl po Bohu, jinak by nečetl Bibli. A tady Izajášovo proroctví zjevovalo příchod věčného krále. S každým zjevením musela růst dvořanova touha vědět: „Kdo je ten podivuhodný muž?“

Nejprve „Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše“ (Skutky 8:35). Filip dvořanovi vysvětlil: „Ten muž, o němž čteš, již přišel. Jmenuje se Ježíš Nazaretský a je to Mesiáš.“

Dále mu Filip vysvětlil Izajáše 53:11: „Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny.“ Filip v podstatě Etiopanovi řekl: „Kristovým trápením bylo ukřižování. Byl usmrcen a pohřben. Otec ho ale vzkřísil z mrtvých. Kristus nyní žije ve slávě. Každý, kdo vzývá jeho jméno a věří v něho, se stává jeho dítětem. Kristovo semeno vskutku žije v každém národě. Tímto způsobem je dlouho živ – skrze Ducha svatého ve svých dětech. A teď můžeš být i ty jeho dítětem.“

Jaká to byla neuvěřitelná zpráva pro Etiopanovy uši! Není divu, že toužil vyskočit z kočáru a být pokřtěn. „On mu odpověděl: Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží. Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil“ (Skutky 8:37-38).

pondělí 16. listopadu 2015

SETRVÁVÁNÍ NA VINNÉM KMENI by Gary Wilkerson

„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař“ (Jan 15:1).

Když o sobě Ježíš hovoří jako o „pravém“ vinném kmeni, říká nám více než přesné informace. „Pravý“ je zde užito ve smyslu „pravý přítel“ - znamená skutečný, ryzí, spolehlivý, ochotný pomoci.

A co vinař, náš nebeský Otec? Pečuje o svou zahradu dokonale a s láskou. Jeho práce spočívá v udržování života proudícího skrze nás. Můžeme mu důvěřovat, že učiní správný zásah, aby v nás mohly růst správné věci. A proto, zůstáváme-li v Kristu, naroubováni na vinný kmen, nemusíme se stresovat ani strachovat o své životy. Byl nám dán pravý život plynoucí z Ježíše a náš Otec nás starostlivě ošetřuje.

Jsme-li naroubováni na tento vinný kmen, nemělo by být samozřejmé, že poneseme ovoce? Víme, že jsme spaseni a zabezpečeni v Kristu a omilostněni Otcovou láskou. Jak by z toho nemohlo vzejít ovoce?

Ježíš opět používá klíčové slovo: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně“ (Jan 15:4). Je zde další požadavek, který v mnoha křesťanech spouští varovný signál: „Nezůstanete-li ve mně.“ Při čtení této věty v některých narůstá strach. Vytvořili si vlastní pravidla odřezávající je od pravého života.

Je pravda, že je tento Ježíšův výrok podmínečný a znamená, že se od nás něco očekává. Jiné ztotožnění s tímto výrokem je ale toto: Ježíš v nás zůstává – a jeho přítomnost v nás je pevná, stálá, věrná, neochvějná: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu“ (Židům 13:5). Když Kristus říká: „Nezůstanete-li ve mně,“ nehovoří o našem spasení – protože naše spasení nám zaručil na kříži. Hovoří o ovoci Ducha v našich životech – o našem svědectví, našem chození ve spravedlnosti, naší radosti a o našem pokoji.

sobota 14. listopadu 2015

ŽÁDNÉ ČÁRY MÁRY by Jim Cymbala

Nemáme žádný lepší příklad, jak Bůh mocně jedná ve městě, než je ten ve Skutcích 11:20 - 21:"Někteří z nich byli muži z Kypru a z Kyrény; ti přišli do Antiochie a mluvili i k Helénistům a zvěstovali Pána Ježíše. A Pánova ruka byla s nimi; veliký počet  lidí uvěřil a obrátil se k Pánu." 

Objevila se taková žeň, že byl z Jeruzaléma vyslán Barnabáš, aby prozkoumal, jak se věci mají. Když tam přišel a uviděl tu Boží milost, zaradoval se a povzbuzoval všechny, aby s rozhodným srdcem zůstávali u Pána; neboť to byl dobrý muž, plný Ducha Svatého a víry. A značný zástup se přidal k Pánu." (verše 23 - 24)

Kdo byli ti muži, kteří založili tak mocný sbor, který nakonec předčil sbor v Jeruzalémě? Neznáme jejich jména. Neznáme jejich metodiku Ale víme dvě věci: Oni rozšířili "dobrou zprávu o Pánu Ježíši" a "Pánova ruka byla s nimi." (verše 20 - 21) 

Toto se přerodilo v první multikulturní církev, s multikulturními vedoucími, přesně podle Skutků 13:1 - Šimon zvaný Černý, někteří židovští vedoucí, někteří Řekové, Menachém, bývalý druh tetrarchy Heroda (který u něho způsobil, že všechny kolem sebe podezříval), a jiní. Oni pracovali spolu v mocném modelu mezikulturní jednoty. 

Židovsko - pohanská nenávist prvního století byla dokonce větší než naše dnešní rasová nesnášenlivost. Bůh se postavil problému čelem, protože On budoval Svoji církev Svým způsobem.

Rasové cítění je dnes v New Yorku horší než bylo před 10 lety. V mnoha sborech převažuje drsný duch. Zoufale potřebujeme lásku, abychom prošli těmito tlaky, stejně jako to udělali před mnoha lety v Antiochii.

Žádné vzorové vyučování nezpůsobí okamžitou změnu. Nejsou žádné trendy zkratky, žádné hokus - pokus mantry, které by mohly porazit satana. Jeden muž mi řekl: "Víš, měl bys uvažovat o tom, že si pořídíš topografickou mapu Brooklynu, aby jsi mohl určit nejvyšší bod ve  čtvrti. Pak by jsi tam mohl vyrazit a modlit se proti teritoriálním duchům." 

Jiní říkají: " K uvolnění Boží moci je klíčové zpívat v ulicích tvého města. Vydej se na pochod, vyrob si prapory, a vyhlaš s velkou pompou Boží svrchovanost." Ještě jiní tvrdí: "Napomeň satana, obrať se čelem k severu a otiskni svoji nohu, když to děláš. To přinese vítězství." 

__________
Jim Cymbala se začal scházet při brooklynských bohoslužbách s méně než dvaceti členy v malé zchátralé budově v části města, kde život nebyl lehký. Je narozen v Brooklynu, byl a je velkým přítelem jak Davida, tak Garyho Wilkersona a častým přednášejícím na kazatelských a vůdcovských konferencích sponzorovaných World Challenge po celém světě.

pátek 13. listopadu 2015

UDĚLEJ TO ZNOVU, PANE!

V osmé kapitole Markova evangelia Ježíš znovu nasytil zástup - tentokrát čtyřtisícový - sedmi bochníky chleba a několika rybami. A znovu učedníci posbírali několik košů nalámaných kousků, které zbyly. (Marek 8:5-8). Ale Kristus poznal, že učedníci stále nepochopili jeho moc činit zázraky a tak se jich zeptal, "Ještě máte tvrdé srdce?" (Marek 8:17)

Představuju si učedníky po tomto druhém nasycení tisíců, jak sedí v naprostém úžasu. Museli si říkat, "Tohle určitě není pravda. Jestli je Ježíš opravdu Bůh, proč by si vybral nás, abychom se podíleli na takových divech? Jsme jen nevzdělaní rybáři. Proč by chodil po vodě a plavil se v naší loďce, místo aby svoje zázraky předvedl před nějakými důležitějšími lidmi"?

Asi už tě někdy napadlo to samé... "Na světě jsou miliardy lidí. Proč Bůh promluvil ke mně? Proč si vybral mě?" Proto, že to celé byl zázrak. Tvoje obrácení bylo naprosto nadpřirozené. Nebyla to jen nějaká nevysvětlitelná přirozená událost - ne, ve skutečnosti na ní nebylo přirozeného vůbec nic.

Proč? Protože není nic přirozeného na křesťanském životě. Je to celé nadpřirozené. Je to život závislý na zázracích od svého úplného začátku (včetně obrácení). A jednoduše se nedá žít bez víry v nadpřirozeno.

Síla, která tě drží v Kristu, je nadpřirozená. Svět žije ve tmě, ale ty máš světlo, protože žiješ v říši nadpřirozena. Není nic přirozeného na tom, že tvoje tělo je chrámem Ducha Božího. Není přirozené být příbytkem Boha celého vesmíru.

A přesto je právě tohle kamenem úrazu. Lidé začnou přisuzovat Boží nadpřirozené jednání přirozenému světu. Je nebezpečné zapomínat na Jeho zázraky. Je děsivé, když se podíváme zpátky na Jeho divy a řekneme, "Prostě se to stalo". Pokaždé, když vezmeš to "nad" z nadpřirozeného, tvoje srdce o něco ztvrdne.

Milí, musíte to prostě přijmout vírou: Stejný nadpřirozený Bůh, který nasytil tisíce pouhými pár bochníky chleba, bude stejně nadpřirozeně jednat i ve vaší krizové situaci. Jeho zázračná moc vás vysvobodí ze všech pout. Dá vám sílu kráčet ve svobodě. A použije vaši slabost - opravdu, i vaši nejslabší chvíli - aby ukázal světu svoji moc konat zázraky. 


Jisté je, že těžké časy přijdou na každého Ježíšova následovníka. Ale až ty časy přijdou, máme směle říct, "Udělej to znovu, Pane. Vykonal jsi v mém životě zázraky už dřív. Zachraňoval jsi nadpřirozeně své služebníky po celé dějiny. Ať se tvoje síla dokonale projeví v mé slabosti".