středa 31. prosince 2014

NESENÍ PÁNOVA BŘEMENE

Každé opravdové břemeno, které na mne Pán vložil, bylo zrozeno z hlubokého a život proměňujícího setkání s Ježíšovou přítomností. V roce 1957 na mne přišel Boží Duch a přinesl mi smutek. Prodal jsem televizi, která ovládala můj volný čas, a po dobu jednoho roku jsem se zavřel se svým Pánem v modlitební komůrce. Strávil jsem měsíce na modlitbách ve své pracovně a v lese. A Bůh otevřel mé srdce, když jsem byl v jeho přítomnosti, a ukázal mi na utrpení celého světa. Z toho vzešel příkaz: „Jdi do New Yorku.“

Poslechl jsem, a když jsem kráčel newyorskými ulicemi, sdílel se mnou své břemeno týkající se gangů, drogově závislých a alkoholiků.


Před pár lety mne Bůh povolal k životu v hlubším obecenství. Strávil jsem měsíce o samotě s Ježíšem, kdy jsem byl očišťován, kdy jsem odkládal veškeré své ambice a kdy bylo jedinou mou touhou dělat mu radost. Znovu přišel příkaz: „Vrať se do New Yorku.“ Nyní se naše služba může konat pouze skrze modlitbu a přebývání v Boží přítomnosti. Břemeno, které neseme, musí být jeho břemenem, jinak je všechno zbytečné.

Když mi bylo osm, byla velmi populární táborová shromáždění. Tehdy neexistovala žádná speciální tábořiště ani křesťanské objekty; církev si mohla dovolit pouze stany a malé chatky. Spolu s Gwen jsme jezdívali do „Living Waters Camp“ v Cherry Tree v Pensylvánii. Lidé přicházeli do toho kempu plni Boží přítomnosti. Neměli jsme žádné televize a nikdo se neodvážil byť jen pomyslet, že by šel do divadla. Ježíš byl pro nás vším!

Shromáždění se konala převážně v noci a při takovém shromáždění, kde na nás Ježíš mocně zazářil, jsme všichni vyběhli k oltáři. Pamatuji si, jak jsem klečel na slámě, a když jsem byl v Boží přítomnosti, Bůh se stal mým životem. Promluvil ke mně: „Dej mi svůj život!“ Nebyl jsem si jistý, zda budu ten den sloužit milovaným svatým, kteří přišli na toto táborové shromáždění plni Ježíše. Projevovali jeho slávu. Hodiny jsem proležel u oltáře v slzách a třesení, a když jsem vstal – byl jsem pouhý chlapec – Boží ruka spočívala na mém životě a jeho břemeno v mé duši.

Nikdo nenesl Pánovo břemeno více než apoštol Pavel. Ježíš vložil na jeho šíji jho svého vlastního srdce. Jak ale Pavel to břemeno získal? Ze setkání s oslepující září Kristovy přítomnosti! „Zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem“ (Skutky 9:3-4). Byla to samotná Ježíšova přítomnost. Z toho setkání vzešla Pavlova služba. Povšimni si, že hned vzápětí mu bylo řečeno: „Vstaň a jdi“ (verš 6)! Když zažíváš skutečnou a živoucí Ježíšovu přítomnost, nepotřebuješ, aby tě směrovaly komise, strategie či semináře „jak na to“. Duch svatý přichází a říká: „Jdi sem … jdi tam … udělej to takhle.“ On ti říká kdy, kde a jak!

úterý 30. prosince 2014

PADL JSEM K JEHO NOHÁM

Přichází den, kdy se Ježíš zjeví bezbožnému lidstvu v plnosti. Až to nastane, tehdy budou lidé volat, aby na ně padly hory a skály a aby je skryly před hroznou Ježíšovou přítomností. „Aby se ukryli v jeskyních a skalách, a volali k horám a skalám: Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu“ (Zjevení 6:15-16).

V církvi Times Square Church často kážeme o hříchu a mnozí mohou říci: „Opustil jsem všechno, co mi Duch svatý odhalil, že je v rozporu s Ježíšem.“ A přesto zjišťuji, že jsme to nedotáhli do konce; stále nám něco chybí do jeho slávy. Samotné kázání nepřináší nenávist ke hříchu, která je tak nutná v těchto posledních dnech. Potřebujeme hluboké a silné zjevení Boží svaté přítomnosti, protože pouze v jeho přítomnosti se naučíme nenávidět hřích a chodit v Boží bázni.

Slyším, jak se křesťané chlubí: „V den soudu nebudu muset padnout na tvář. Budu směle stát, protože důvěřuji v jeho spasení a ne ve své skutky!“ Je pravda, že nejsme spaseni pro své skutky. Ale pokud neposloucháme Kristova přikázání, potom jsme ho nikdy opravdově nemilovali a on se v nás neprojevil. (Jan 14:21).

Apoštol Jan, náš „bratr a spoluúčastník na Ježíšově soužení“ (Zjevení 1:9), ten, který kdysi ležel v Ježíšově náručí, uviděl Krista v jeho oslavené svatosti. Jan dosvědčil: „Obrátil jsem se, abych uviděl … někoho jako Syna člověka … jeho oči jako plamen ohně … jeho hlas jako hukot příboje … jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle. Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: Neboj se“ (Zjevení 1:12-19).

Můžeš být jako Jan, skutečný bratr v Pánu – služebník, který vydržel hodně soužení – může však kdokoli z nás stát před Přítomností, která září jako slunce v plné své síle? Nedokážeme se dívat na svatost jinak, než skrze kouřové brýle, jimiž se můžeme dívat do slunce. Bude nás muset v ten den uschopnit, dotknout se nás a ujistit nás, že se nemáme čeho bát.

„Tomu pak, který má moc uchránit vás před pádem a postavit neposkvrněné a v radosti před tvář své slávy, … buď sláva, velebnost, vláda i moc“ (Juda 24-25).

pondělí 29. prosince 2014

ŽIVÁ SMLOUVA by Gary Wilkerson

"Nemyslete si, já na vás nebudu Otci žalovat. Na to stačí Mojžíšův zákon, na jehož plnění tolik spoléháte." (Jan 5:45, Slovo na cestu - SNC). Co tím Ježíš myslel, když tvrdil něco takového? Mojžíš je představitelem staré smlouvy, kterou Izraelité obdrželi od Hospodina na hoře Sínaj. Když spoléháme na dodržování Božího zákona, je to právě Mojžíšův hlas, který nás obviňuje, když selháváme. Možná si teď myslíš: " Proč by někdo spoléhal na plnění staré smlouvy?" Popravdě, křesťané to dělají pořád. Děje se to, když říkáme: "Bůh mi něco přikazuje a já to mohu udělat. Jsem schopen splnit Jeho svatý požadavek."

To je způsob, jakým "spoléháme na Mojžíše". A to je také chvíle, kdy naše srdce začíná být nemocné: "Prodlužované očekávání působí srdci bolest." (Přísloví 13,12a, ČSP). Pokud upíráme svůj zrak na naplňování Mojžíšova zákona, nemáme opravdovou naději - protože nemáme schopnost to zvládnout!

Za těchto okolností se můžeme pokoušet uctívat Ježíše, ale uvnitř v srdci cítíme, že něco není v pořádku - připadáme si povrchní. Uvědomujeme si, že něco chybí - je to toto: Boží milost, která k nám přichází v Kristu, živé smlouvě. Když Mojžíšův hlas vznáší obvinění "Ty nejsi svatý," pokračujeme ve svém snažení, ale výsledek je stále stejný - a končíme v beznaději.

Bůh nás neobviňuje a to je pro nás klíčové - stát pevně na této pravdě jako na pevném základu - základu, který spočívá ne v zákoně nebo obviňování či beznaději, ale v slavném, milostivém skutku samotného Boha. Když On slyší obvinění, vznášená proti nám, říká Ježíši: "Zlikviduj to." V tuto chvíli slyšíme hlas Ducha svatého, který nás povzbuzuje: "Neposlouchej tu lež. Byla zničena na kříži." Ani Bůh nás neobviňuje. Jeho Syn nás osvobodil.

Patříme Ježíši, a když budeme sklíčení, uslyšíme Jeho hlas, který se rozléhá nad všemi ostatními hlasy: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od této chvíle již nehřeš." (Jan 8:11b, ČSP). Ať vám Bůh dá Svoji milost, aby jste stavěli na tomto základu a radovali se!

sobota 27. prosince 2014

OTEC VÍRY by Claude Houde

Pokud chceš duchovně růst, pokud toužíš zažívat zázraky v každodenním životě, pak bys určitě měl věnovat náležitou pozornost Abrahamovi. Není to obyčejná postava Starého Zákona nebo jen jméno na seznamu. Apoštol Pavel ho nazval "otcem víry", naším příkladem, spravedlivým, otcem všech věřících. (Římanům 4:12)

Prorok Izajáš nás vyzývá:"Poslouchejte mě, kdo jdete za spravedlností, vy, kdo Hospodina hledáte: Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž vykopáni jste. Pohleďte na svého otce Abrahama... Když jsem ho povolal, byl jen jediný, požehnal jsem ho však a rozmnožil. Ano, Hospodin potěší Sion, potěší všechny jeho sutiny, jeho poušť učiní Edenu podobnou, v zahradu Hospodinovu ji obrátí. Znovu tam bude radost a veselí, zpěv a díkůvzdání tam bude znít. Dobře mě můj lide poslouchej, nastav mi uši, můj národe! (Iza 51:1-4) Upřete zrak na Abrahama!

Máš při čtení těchto veršů pocit, že Abraham nám má co říct? Máš pravdu. Pavel, učenec, apoštol a autor mnoha významných spisů, které pomohly změnit běh historie lidstva, nám říká, že máme zaslíbení, které je určeno všem následovníkům Abrahamovy víry (Římanům 4:16)

Milý čtenáři, nadzvedněme oponu a odhalme tajemství. Ponořme se do Knihy o stvoření - do té Genesis Abrahamovy víry - abychom objevili duchovní zlatou žílu nekonečné ceny: víru se sebezapřením

"Hospodin řekl Abramovi" Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Učiním z tebe veliký národ a požehnám ti. Zjednám ti veliké jméno a budeš požehnáním. Požehnám těm, kdo ti žehnají a toho, kdo ti zlořečí, prokleji. Všechny rodiny země dojdou požehnání v tobě." (Genesis 12:1-3)

Milí přátelé, tato víra se sebezapřením, která charakterizovala osobnost a život Abrahama, se velmi dotkla Božího srdce a stala se klíčem k dokonalému naplnění toho úžasného zaslíbení, které jste právě četli. Abraham je nejen otcem milionů Židů v průběhu celých dějin, ale i duchovním otcem každého člověka, který kdy vložil víru v Krista, po celá staletí až do dnešních dní. Po celém světě je více než miliarda následovníků Ježíše. Jsme nejrychleji rostoucím hnutím na světě a podle Písma je jeden každý z nás křesťanů synem nebo dcerou Abrahama!

__________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church - Církev nového života) v Montrealu v Kanadě, častý řečník na konferencích Expect Church Leadership Conferences organizovaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením vzrostla New Life Church z hrstky lidí na více než 3 500, a to na území Kanady, kde je jen málo úspěšných protestanských církví.

pátek 26. prosince 2014

TOTO JE SVATOST

„...Evangelia o jeho Synu, který...byl Duchem svatým ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna, evangelia o Ježíši Kristu, našem Pánu“ (Římanům 1,3-4). Opravdová svatost má ducha. Kdekoli Ježíš koná uprostřed svého lidu, uvidíte křesťany, kteří jsou odděleni od všech světských a bezbožných věcí. Uvidíte však mnohem více - objevíte ducha poslušnosti.

Pro tyto lidi již neznamená poslušnost pouze dělat to, co je správné, a vyhýbat se špatnému. Věřící, který tak rád dělá radost Pánu, má ducha, který nad ním zůstává a který ho vede ke světlu: „Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu“ (Jan 3,20-21).

Svatý člověk se nebojí světla Boží přítomnosti. Místo toho vítá toto zářivé světlo, protože duch svatosti uvnitř něj volá: „Chci, aby všechny skryté věci byly odkryty! Chci se podobat Ježíš tak moc, jak je to pro člověka na Zemi možné.“ Takový služebník běží ke světlu, a když se mu plně odevzdá, světlo Ježíšovy přítomnosti se mu stane čistou slávou.

Naslouchejte slovům ducha svatosti: „Zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí“ (1. Janova 3,22). V řeckém překladu jsou tato slova velice silná: „Zachováváme jeho přikázání se vší energií, co máme, protože víme, že Ho to těší!“

Věřím, že takto jedná duch svatosti v církvi, kde se projevuje přítomnost Ježíše Krista. Bratři a sestry přicházejí do sboru plni vítězství a radosti. Svědčí: „Pán mě proměňuje! Dává mi do srdce touhu poslouchat Ho a kráčet bezúhonně v Jeho přítomnosti.“ Když toto zažíváte, váš duch se raduje a říká: „Chvála Bohu, další služebník mu přináší potěšení! Nebesa se radují z mých bratrů a sester!“

Netěšíme se pouze ze svobody, kterou nám Ježíš dal, a z vysvobození z moci Satanovy. Především se totiž stáváme tělem, které se učí, jak dělat Pánu radost. Posloucháme proto ne z povinnosti nebo z otrockého strachu, ale protože uvnitř nás žije duch poslušnosti. Těšíme se v Kristově radosti a jásáme, protože se raduje Jeho srdce! Toto je svatost.

čtvrtek 25. prosince 2014

BOŽÍ PŘÍTOMNOST

Ježíšova přítomnost má moc zničit nebo odehnat hřích! „Povstane Bůh, jeho nepřátelé prchnou, ti, kdo jej nenávidí, před ním utečou! Jak oblak dýmu, tak je rozeženeš – jako vosk taje před ohněm, ničemové zhynou před Bohem!“ (Žalm 68-2,3)

Tohle je obrázek toho, co by se mělo dít, pokud se zavřeš s Bohem v modlitbách do svého pokojíčku. Jeho úžasná projevující se přítomnost je jako hurikán, který odfoukne pryč všechnu špínu a dým chtíče; je jako planoucí oheň, před kterým roztaje veškerá tvrdost. Jeho přítomnost hubí veškerou špatnost a podlost.

„Nebesa vyprávějí o jeho spravedlnosti, na jeho slávu hledí všechny národy.“ (Žalm 97:5) Kopce v tomto žalmu představují satanské pevnosti a hory tvrdošíjnosti, které se rozplynou před těmi, co jsou obklopeni Bohem. Můžeme se modlit až do vyčerpání: „Ó, Bože, sešli svou moc, která odhaluje a ničí hřích ve všech našich církvích!“ Ale k ničemu to nebude, dokud v těchto církvích nepozvedne duch ty modlící se a svaté zbylé, jejichž svatá srdce pozvou Jeho přítomnost do svatyně.

Nezažijete skutečnou Ježíšovu přítomnost dokud v sobě neucítíte rostoucí nenávist k hříchu - pronikavé odsouzení za každé své selhání. Ti, kdo nezakoušejí Kristovu přítomnost jsou stále méně a méně usvědčováni hříchem. Čím rychleji se vzdalují od Jeho přítomnosti, tím jsou odvážnější, arogantnější a náchylnější jsou ke kompromisům. Nestačí, abychom s ním jen jedli a pili v Jeho přítomnosti; Jeho přítomnost nás má i měnit a očisťovat. „Budete říkat: ‚Jedli jsme a pili s tebou. Učil jsi na našich ulicích!‘ On však odpoví: ‚Říkám vám, že vás neznám. Nevím, odkud jste. Odejděte ode mě, všichni, kdo pácháte zlo!‘“ (Lukáš 13:26-27).

Ti, kdo přiznají, že jedli a pili v Jeho přítomnosti řeknou: „Zakusili jsme Tvou přítomnost; poslouchali jsme Tvé vyučování.“ Přesto je jejich vlastní ústa usvědčí. Přiznají, že sedávali v Jeho přítomnosti, ale nezměnili se. Zůstali slepí vůči své vlastní hříšnosti, zatvrzelí a neovlivněni přítomností Krista. Ježíš jim však odpovídá: „Neznám tě. Odejdi ode mne!“

Jak nebezpečné je sedět mezi Božími svatými, kteří vyzařují Jeho slávu a přítomnost, ve které se Ježíš mocně odhaluje, a přesto se nezměnit. Jak smrtelné může být nevidět ošklivost hříchu, soužení srdce! Odvážíš se říct Pánu: „Navštěvoval jsem církev, kde Tvá přítomnost byla skutečná; sedával jsem v tvé svaté přítomnosti?“ Bylo by pro tebe lepší nikdy Jeho přítomnost nepoznat.

středa 24. prosince 2014

OPRAVDOVÉ PROBUZENÍ

Nedávno mi čtyři mladí kluci řekli: „Minulý rok jste kázal u nás v církvi. V té době byla mrtvá. A tak jsme se my čtyři začali scházet k modlitbám. Jen sami za sebe. Chtěli jsme si urovnat vztah s Bohem, činit pokání a být zapálení pro Krista. Naše skupinka se rozrostla na deset členů a pomáhali jsme kamarádům, aby mohli být spaseni. Teď zveme pastory a další duchovní, aby se s námi přišli modlit. Naše církev se skutečně změnila!“

Opravdové probuzení znamená podle mě obnovení takovéto silné lásky k Ježíši. Vyznačuje se novou touhou poslechnout každé Jeho slovo, postojem srdce, který říká: „Udělám, cokoli mi řekne.“ Probuzení je opravdu návrat k poslušné lásce lidí, kteří vyznali každý svůj hřích a zřekli se ho, lidí, kteří touží jen po tom, aby mohli být kanály Kristovy přítomnosti. Tito lidé ztělesňují probuzení. Přinášejí Kristovu slávu a přítomnost všude, kam přijdou, protože Jeho život neustále plyne skrze ně .

Pastoři velkých církví mi říkali: „Musíš se přijít podívat, co u nás Bůh dělá. Přicházejí tisíce lidí – máme narváno! A naše chvály opravdu musíš zažít.“ Některé z těchto sborů jsem navštívil. Měl jsem velká očekávání, ale málokdy jsem na těchto masových setkáních skutečně pocítil nebo zažil Ježíšovu přítomnost. V těch shromážděních nebylo skutečné pokání a věřím, že kdyby se tam postavil prorok a odhalil rozvod, cizoložství a smilstvo, které v oněch církvích existuje, to vše ve spojení se světskou hudbou, polovina lidí by odešla.

Bavili se! V jednom sboru pozval vedoucí asi 50 lidí do modlitebny, kde svůj sbor propagoval. Bylo potřeba, aby vstoupili do této církve, podle jeho slov: „abyste si zajistili, že vaše modlitby budou vyslyšeny.“ V tom sboru nebyly žádné nástroje nebo kanály Jeho přítomnosti. Takzvané chvály nebyly nic víc než hluk. Věděl jsem, že nebude trvat dlouho a lidé začnou volat po zábavě. Kde není opravdová Kristova přítomnost, hledají lidé jen pobavení.

Odcházel jsem z těchto setkání s vědomím, že mezi těmito lidmi Ježíš není. Bylo jasné, že nežijí v poslušnosti, takže Ho ani nemohli milovat. Ježíš se nedá poznat těm, kteří tvrdí, že mají lásku, ale neposlouchají. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo; můj Otec ho bude milovat a přijdeme k Němu a budeme žít s ním“ (Jan 14, 23).

sobota 20. prosince 2014

SEMÍNKA ODPUŠTĚNÍ by Nicky Cruz

Přál bych si, abyste zažili takový zázrak, jaký prožila má rodina. Toužím po tom, abyste viděli ten rozdíl mezi tím, jak žijeme teď, a jak jsme žili v době mého mládí. Dnes své bratry a sestru velmi miluji. Není nic, co dělám radši, než smát se, povídat si a plakat se svou rodinou.

Nejvzácnější jsou ty chvíle, kdy se vracím zpátky do Portorika. Když přijdu domů, nejsem už ten Nicky Cruz – evangelista a řečník; jsem prostě bratr. Jsem prostě jedním z rodiny – a miluji to. I když jsou dva mí bratři pastory v církvích v Portoriku, nikdy mě ani nepožádali, abych promluvil v jejich sborech. Vědí, že když přijedu domů, přicházím si odpočinout.

Mám tolik vzpomínek na to, jak jsem zůstal s rodinou do noci vzhůru; jedli jsme, smáli se a žertovali, modlili se i plakali společně. Někdy jsme nešli spát až do jedné hodiny ráno a vyprávěli si. Vyměňovali si vtipy. Sdíleli společně radost. Je to jako jeden velký svátek!

Ale vždycky to takto nebývalo. Vždycky jsme nebyli tak milující, bezstarostní a šťastní. Když přišel Ježíš do našich životů, přinesl s sebou explozi lásky! Otevřel dveře milosti a odpuštění. V minulosti naší rodiny je hodně bolesti, ale nikdo z nás necítí zášť. Nikdo není plný rozhořčení. Nemáme mezi sebou nic než lásku. Netrávíme čas litováním; prostě se radujeme v Ježíši, kterého dnes známe a který nám jednou dá vše.

Láme mi srdce, když vidím rodiny, které se stále drží minulosti. Bratry a sestry, kteří zůstávají plni hořkosti a roztrpčení z dob, které jsou už dávno pryč. Manžele a manželky, kteří byli zraněni slovy či skutky a nechali bolest, aby zhnisala, rostla a rozežírala je jako rakovina.

Ježíš může pro lidské srdce udělat to, co nikdo jiný. Může přinést změnu, kterou si nedokážeme ani představit. Když vstoupí do našeho srdce, udělá více, než že nám odpustí – zanechá za sebou také semínka odpuštění. Nadpřirozená semínka, která vymažou nejen hřích, ale také bolest, kterou hřích přinesl.

Nikdy nebudu moct Ježíši dostatečně poděkovat za to, co udělal pro mou rodinu. Za odpuštění a milost a spásu, které přinesl. Za to, že nás dal dohromady. A to samé může udělat pro každého.

__________

Nicky Cruz, mezinárodně známý evangelista a plodný autor, který se obrátil k Ježíši Kristu od života v nenávisti a zločinnosti poté, co potkal v roce 1958 v New Yorku Davida Wilkersona. Příběh o jeho dramatickém obrácení poprvé zazněl v knize Davida Wilkersona Dýka a kříž a pak jej později popsal sám Nicky ve svém bestselleru Utíkej, malý, utíkej. 

pátek 19. prosince 2014

NELITUJ

Noemi se naposledy pokusila přimět Rút k návratu, ale Rút odmítla. „Rút se k ní [Noemi] přimkla“ (Rút 1:14). Slovo, které je zde použito, popisuje klečící služebnou s rukama kolem pasu jejího pána, která se nechce pustit. Rút chtěla Boha!

Jakmile Rút překročila judskou hranici, byla na cestě k získání Krista. Žádný rozcestník jí to neukázal, ale my víme, kudy ta cesta vedla: přímo k srdci Ježíše! Rút a Noemi přišly na místo požehnání – chudé a nevědoucí, kde seženou jídlo – přišly však na počátku žní.

Rút byla bez peněz, bez vyhlídky na budoucnost, a přesto byla počestná a všechno svěřovala Pánu. Řekla: „Ráda bych šla na pole sbírat klasy“ (Rút 2:2). Tuto práci dělali pouze velmi chudí lidé. Zákon vyžadoval, aby vlastníci nesbírali klasy až do krajů svých polí a nepaběrkovali, co zbylo. A tak zbytek sebrali chudí. „Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni … ponecháš je pro zchudlého“ (Leviticus 19:9-10).

Vypadalo to, že Rút si šla tvrdě za svým: Její oddanost ji připravila o návrat domů a nyní se potila za minimální mzdu! Byla dokonce až za hranicí chudoby. Dobře si ji prohlédni, protože můžeš skončit stejně, pokud utečeš a půjdeš po celou cestu s Bohem!

Takový byl kříž apoštola Pavla, dokud nezemřel: „Stali jsme se podívanou světu, andělům i lidem. My jsme blázni pro Krista … trpíme hladem a žízní a nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme … tupeni … pronásledováni … nám zlořečí … jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje“ (1. Korintským 4:9-13).

Nelituj však Rút – protože získala Krista!

čtvrtek 18. prosince 2014

PŘEKROČENÍ HRANICE

V 1. kapitole knihy Rút se dočteme, jak Noemi, Orpa a Rút došly na hranici mezi Moábem a judskou zemí, kde se musely rozhodnout: Budou –li následovat plnou Boží Milost. Už jejich jména nám napovídají: Noemi znamená milost; Orpa znamená zatvrzelá; a Rút znamená přítelkyně, společnice.

Konfrontace se děje na hranici, kde se Noemi rozhoduje vyzkoušet jejich věrnost a odhodlání. Jejich rozhodnutí bude vyžadovat více než city, více než slova. Musejí si zvolit, zda se vrátí, anebo půjdou dál – bez nějakého slibu odměny či jasné vidiny bohatství.
Místo kázání o prosperitě, pohodlí a úspěchu jim Noemi předkládá obraz utrpení a chudoby. Žádné světské jistoty, pouze chození vírou. Vlastně je povzbuzuje k návratu do domů jejich matek (viz Rút 1:8-9).

Jak Orpa tak Rút se zprvu nenechají zlomit: „Rozplakaly se hlasitě a namítaly jí: Nikoli, vrátíme se s tebou k tvému lidu“ (Rút 1:9-10). Již víš, co znamená jméno Orpa. Navzdory jejímu přívalu slz, navzdory všem jejím rozhodným slovům, že půjde dál, si to nakonec rozmyslí a vrátí se zpět ke svému modlářství. Navenek je však pokorná a citlivá, a zdá se, že se vrací k Bohu.

Věřím, že Noemi viděla do srdce Orpy, viděla její zápas. Pravděpodobně si pomyslela: „Ubohá! Myslí si, že chce Hospodinovu plnost, je však stále okouzlena tímto světem. Kdyby šla dál, byla by nešťastná, protože by se vždycky ohlížela zpět!“

A tak Noemi říká: „Jen se vrať!“ Orpa se jistě v srdci rozhodla: „Půjdu zpět do Moábu a budu sloužit Bohu – po svém! Budu stále milovat ty vzácné svaté, budu však žít vlastní život. Nejsem připravena vzdát se své minulosti.“

Bible říká: „Tu se rozplakaly ještě hlasitěji. Orpa políbila svou tchyni na rozloučenou“ (Rút 1:14).


Někteří z vás, kteří čtou tyto řádky, se chystají políbit na rozloučenou své bratry. Něco v jejich srdcích je táhne k předchozím jistotám – okruh výjimečných přátel nebo staré lásky. Jak však řekla Noemi o Orpě: „Tvá švagrová se vrací ke svému lidu a ke svým bohům“ (Rút 1:15), stejně i v mnohých srdcích věřících bývá nějaká modla – něco z jejich dřívějšího života, čeho se nejsou schopni zbavit.

středa 17. prosince 2014

KONEC HLADOMORU

V knize Rut 1:6 čteme, “Hospodin se opět přiklonil ke svému lidu a dal mu chléb.” Noemi bylo zjeveno, že hladomor v Judey skončil—že znovu Bůh navštívil Svůj lid množstvím chleba a požehnáním. Vzpomínky na minulá požehnání zaplavily duši Noemi, a ona začala toužit po svatém místě. Byla znechucená z Moába a jeho modlářství a smrti. Tak “se připravila se svými snachami k návratu . . . odešla tedy z místa, kde přebývala . . . když se vraceli” (Rut 1:6-7).

Noeminy snachy, Orpa a Rut, se rozloučily s rodiči, přáteli, a rodinou. Řekly těm, které celý život milovaly, že natrvalo odejdou, že odejdou do Judey—místa, kde Bůh “navštěvoval Svůj lid.”

Dnes znovu Hospodin navštěvuje Svůj lid! I dnes, stejně jako tehdy hladomor skončil! Zde v Times Square Church a v dalších církvích ve světě, kde je hlásáno čisté Boží Slovo. Hospodin tam navštěvuje Svůj lid, “dává mu chléb.”

Během tohoto posledního hladomoru světa, zatímco druzí utekli k dnešnímu Moábovi—protřelosti, letargii, chladnosti, rozkoši, a úspěchu—přetrvaly zbytky svatých. Vydrželi sebechválu televizních evangelistů, nechutnou smyslnost, která znečistila Boží dům, pošetilost na kazatelně i výsměch odpadlých křesťanů.

Modlili se, postili, a přimlouvali se. A Hospodin uslyšel jejich nářek a i dnes navštěvuje Svůj lid. Proč je Times Square Church přeplněna hladovými hledajícími? Protože se ukázalo, že je zde Bůh! Lidé slyší, že zde skutečně působí Boží slovo. To stejné platí i o dalších místech, o kterých se lidé dozvědí, že je tam přítomen Bůh. Ihned je po hladomoru! Bůh poslal chléb z nebe a pokud jsi jej ještě neokusil, pak vyjdi z Moábské země a jdi tam, kde Bůh Svůj lid navštěvuje!

Toto udělala Noemi a její dvě snachy. Jejich odchod na hranici Judey byl návratem k Hospodinu. Ty ženy byly taženy Božím Duchem, přitahovány zprávami o Jeho navštívení.

Dnes vidím, jak se ve stejném Duchu vrací tisíce lidí zpět domů, k plnosti v Kristu—pryč od mediálního humbuku, prázdnoty evangelia snadnosti a prosperity, dvojitých standardů a polovičatosti.

úterý 16. prosince 2014

KNIHA RÚT

Kniha Rút je nádherným příběhem obrácené pohanské ženy, která si získala srdce svého pozemského pána. Věřím, že je to prorocký příběh, poselství, které k nám silně promlouvá i dnes. Neboť my získáváme Krista stejně, jako si Rút získala Boáze!

Ale tento příběh je víc než jen popisem historických událostí. „V zemi nastal hlad“ (Rút 1, 1). A tak Izraelec Elimelech, jeho žena Noemi a jejich dva synové, Machlon a Kiljon odešli z Judska do moábského kraje. Elimelech tam zemřel a Noemini dva synové si vzali pohanské ženy, Orpu a Rút. Zůstali v moábském kraji ještě deset let.

Ale v moábském kraji uctívali modly – bylo to shromáždění bezbožných, sídlo pohrdavých. Sám Moáb, po němž se kraj jmenoval, se narodil z incestního vztahu mezi Lotem a jeho dcerami. Jméno „Moáb“ vlastně znamená smilstvo. To on svedl Izraelce do pustiny, kde jich 24 000 zemřelo na mor. Bůh zakázal Izraelcům, aby se ženili s moábskými ženami, „aby se vaše srdce neobrátilo k jejich bohům“ (1. Královská 11, 2).

V duchovním světě se děje úplně to samé, když nastane hlad po Božím slově: Boží lid se obrátí ke světu, nechává se svést k modlářství a spojuje se s bezbožnými. Takový hlad táhne věřící jinam, někam, kde by mohli uspokojit své vnitřní potřeby.

Dnešní křesťané jsou chladní a ustupují ze svých morálních hodnot, protože se jim nedostává skutečné duchovní potravy. Chodí do kostela, ale spíž je prázdná. Kázání, která slyší, jsou povrchní – není v nich žádné maso, žádná živá voda – jen zábava. V Božím domě se rozmáhá hlad!

Proto naše církve přemáhá smilstvo, rozvod, rock and roll, nebiblická psychologie, evangelium New Age – a naší mladí užívají drogy a jsou promiskuitní. Hlad v církvi je vyhnal do Moábu, do místa modlářství. A v moábském kraji mladí lidé umírají, stejně jako tam zemřeli synové Noemi.

pondělí 15. prosince 2014

ON ŘÍKÁ, ŽE TI ŽEHNÁ by Gary Wilkerson

Mnoho křesťanů si to nepřizná, ale hluboko uvnitř si myslí, že Boží milost je moc dobrá na to, aby byla pravdivá. Myslí si, že jim kupuje až moc svobody, a tak se raději drží svého smyslu pro práci, protože jsou přesvědčeni, že to je jediná věc, která je udrží na poctivé cestě.

Pavel předvídá takovéto myšlení, které končí mrtvou prací: „Co z toho plyne? Máme snad hřešit, protože nejsme pod zákonem, ale pod milostí? Naprosto ne! Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti. Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno. (Římanům 6:15-17)

Co je to učení, na které tady Pavel odkazuje? Je to učení o tom, že nás nyní vlastní milost Ježíše Krista! Tudíž už dál nehřešíme jako jsme hřešili dříve, protože to už není naše identita: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2. Korintským 5:17) A konečně, Pavel říká, “ Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu.“ (Římanům 7:4)

Ten nový život, který nám byl dán – život Krista samotného – nás obnovuje, abychom Mu sloužili ve svobodě, pokoji a radosti. Nespoutáni vyčerpávající povinností nyní můžeme spolu s Davidem volat, „Pane, činění Tvé vůle mě naplňuje!“ A nemůžeme pomoct ale svědčit o Ježíši světu, který je hladový, zoufalý, prahnoucí po Jeho milosti. Jednoduše řečeno: Milost plodí výsledky!

Příteli, nemůžeš vypustit život z něčeho, co je mrtvé. Jen Ježíš má tu moc zachránit naši starou, mrtvou lidskost a dát ji nový život. Taková milost je nepochopitelná, daleko od našeho chápání, že ji nikdy nebudeme plně schopni uchopit v tomto životě. Stejně tak nebudeme nikdy schopni ji dosáhnout sami. Jak Pavel píše, „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ (1. Korintským 13:12)

Všimni si té poslední věty: Hospodin tě zná se vším všudy – dokonce zná i všechny chvíle, kdy jsi něco pokazil, kdy jsi byl zlomený, kdy jsi byl na dně – a On říká, že ti žehná. Víš, ten nový život, který máš, není výsledkem dosažení, ale obdržení. A tak, odložíš svá měřítka a vykročíš do nového života, kterým ti Ježíš požehnal? On už nad tebou vyřkl své požehnání - a tak ho přijmi!

sobota 13. prosince 2014

PŘIJDE DEN by Jim Cymbala

Přijde den, apoštol Pavel říká, „kdy dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu.“ (1. Korintským 3:13-14) Zlaté, stříbrné a drahé kamení vytrvá, zatímco dřevo, tráva a sláma shoří v plamenech.

Pavel neříká, že bude testována kvantita naší práce. Neříká nic o maximálním počtu zameškaných hodin. Místo toho vše bude zaměřeno na kvalitu naší práce.

Warren Wiersbe (bývalý pastor Moody Church v Chicagu a mluvčí rádiové stanice Back to the Bible - „Vraťme se k Bibli“) si v této pasáži povšiml zajímavé věci, o které se zmínil zaměstnancům sboru Brooklyn Tabernacle. „Jaký je rozdíl mezi těmito materiály, kromě toho zjevného, že jedna skupina je ohnivzdorná a ta druhá není? Myslím, že je podstatné, že dřeva, trávy a slámy je hojnost...přímo před tvými dveřmi nebo maximálně o pár kilometrů dál je máme. Každý les, každé farmářovo pole má hojnost těchto materiálů. Ale když chceš zlato, stříbro a drahé kameny, musíš se k nim prokopat. Musíš se o ně snažit s velikou námahou. Nejsou uloženy jen tak někde kolem nás. Musíš jít hluboko do země.“

Já osobně v těchto slovech vidím hloubku. K duchovní „konstrukci“, která využívá dřevo, trávu a slámu, se přijde snadno – málo práce, málo hledání, žádná dřina, žádný porod. Jen si to spíchneš dohromady a bude to vypadat jako dostačující – na chvíli. Ale pokud chceš postavit něco, co vytrvá, až přijde Poslední soud, ta práce tě bude stát mnohem víc.
Ten den bude jedno, co si o tobě mysleli tvoji kolegové křesťané. Nebude záležet na tom, co radili experti na marketing. Ty a já budeme stát před Ním, jehož oči jsou „jako oheň.“ Neobměkčíme Ho tím, že Mu řekneme o tom, jak skvělá byla naše strategie. Budeme čelit Jeho pronikavému pohledu.

On se jen zeptá, zda jsme směle věřili Jeho Slovu.

__________

Jim Cymbala se začal scházet při brooklynských bohoslužbách s méně než dvaceti členy v malé zchátralé budově v části města, kde život nebyl lehký. Je narozen v Brooklynu, byl a je velkým přítelem jak Davida, tak Garyho Wilkersona a častým přednášejícím na kazatelských a vůdcovských konferencích sponzorovaných World Challenge po celém světě.

pátek 12. prosince 2014

PŘEKROČIT ČÁRU POSLUŠNOSTI

„Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici. Prosil jsem ale za tebe, aby tvá víra neselhala. Až se jednou obrátíš, posiluj své bratry.“ (Lukáš 22:31-32).

Když Ježíš pobýval zde na zemi, velmi dobře zakusil a poznal jak nelítostné jsou mocnosti zla a to, jak Satan přichází se svými pekelnými zbraněmi, aby protříbil Pánovi učedníky. Nemyslím si, že by kdokoli z nás rozuměl nebo chápal, jak obrovský konflikt probíhá právě teď v duchovní oblasti. My si vůbec neuvědomujeme jak zarytě se satan snaží zničit všechny světce, kteří mají svá srdce pevně nastavená na to, kráčet ruku v ruce s Kristem.

V našem křesťanském kráčení překračujeme určitou čáru – kterou nazývám „čáru poslušnosti“, která bije v pekle na poplach. Ve chvíli kdy ji překročíte a vstupujete do života v poslušnosti, závislosti na Ježíši a rozhodnete se ve svém srdci, že už se k tomu nikdy nevrátíte, stáváte se hrozbou pro království temnoty a cílem pro mocnosti a síly. Svědectví každého věřícího, který se obrátí k Pánu celým svým srdcem a hladoví po svátosti a hlubším prožitku s Ježíšem - zahrnují i náhle propuknuté podivné a intenzivní potíže, utrpení a zkoušky!

Možná, že jste kdysi byli učedníky na částečný úvazek. Milovali jste Pána, ale byli jste duchovně líní. Nestudovali jste zaníceně Bibli ani se nepřikláněli k duchovním věcem. Nechtěli jste být fanatiky a v životě se Vám dařilo. Ďábel se Vámi moc nezaobíral, protože jste jakoby seděli na dvou židlích. 

Ale teď jste pro Boha zapálení. Jeho slovo jakoby obživlo a Vy se modlíte, pláčete, milujete ztracené duše. Všechno je nové – včetně Vašich zkoušky. Zažili jste nádhernou proměnu srdce!

A tím jste zvířili vlny v neviditelném světě. Překročili jste onu čáru poslušnosti. Těm, kdo ji překročili, Ježíš říká: „Prosil jsem ale za tebe, aby tvá víra neselhala.“ (Lukáš 22:32).

čtvrtek 11. prosince 2014

ZÁVĚREČNÝ PŘECHOD

"Jakmile kněží nesoucí Truhlu Hospodina, Pána vší země, stanou nohama ve vodách Jordánu, tehdy se jordánské vody rozdělí, takže se voda přitékající shora nahromadí na jednom místě.

Když pak lid vytáhl ze svých stanů, aby přešel Jordán, kněží nesli před lidem Truhlu smlouvy...
stáli nepohnutě na suché zemi uprostřed Jordánu, zatímco celý Izrael přecházel po suchu, dokud celý národ nepřešel Jordánem."(Jozue 3:13-14...17; B21)

Přejít Jordán je vlastně obraz, jak vejít do svobody v Kristu. Bůh nás vždy vyvádí z jedné reality, aby nás uvedl sám do Sebe! Nestačí uniknout ze satanovy moci, ven z vězení svázanosti; musíme také vejít do vzkříšeného Kristova života. Zde Kenaanská země nereprezentuje nebe, protože je to území duchovního boje. Je ale místo, kde Ježíš chce, abychom si užívali skvělost Jeho vítězství, místo potěšení, radosti a naplnění.

Když Izraelci přišli k Jordánu, už je nevedl oblakový sloup ve dne a ohnivý sloup v noci (Exodus 13:21), ale truhla smlouvy. Vidíme truhlu - obraz Ježíše - jak sestupuje do Jordánu, ponořuje se do smrti a říká: "Následuj mne!" Je to Ježíš, který nás zve, abychom byli pokřtěni v Něj.

Když děti Izraele vystoupily z Jordánu, vešly do země zaslíbené, která je obrazem přebývání v Kristu. "Lid vystoupil z Jordánu desátého dne prvního měsíce a utábořil se v Gilgalu u východního okraje Jericha." (Jozue 4:19, B21) Zde byli chráněni krví a vysvobozeni z moci nepřítele. Povstali do novoty života v Boží zemi oplývající mlékem a medem.

středa 10. prosince 2014

ZÍSKAL JSI PÁNOVO SRDCE?

"A vůbec všechno pokládám za ztrátu vzhledem k té nevýslovné hodnotě poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista!" (Filipským 3:8)

Získal jsi Pánovo srdce? Apoštol Pavel se zřekl své minulosti z tohoto důvodu: "Abych získal Krista!" Byl naprosto pohlcen Kristem, měl oči jenom pro Něj.

Proč by Pavel cítil potřebu "získat" Krista? Kristus se už přece zjevil jemu i skrze něj. A přesto Pavel usiluje o získání Kristova srdce a lásky.

Celá Pavlova osobnost - jeho služba, jeho život, jeho smysl života - byla totiž zaměřena jen na to, aby dělal radost svému Pánu a Učiteli. Všechno ostatní byly pro něj jen odpadky! Věřím tomu, že Pavel zůstal svobodný, aby se mohl více starat "o věci svého Pána, aby se líbil Pánu". (1.Kor. 7:32) A nabádal i ostatní, aby "svým životem dělali Pánu čest a radost" (Koloským 1:10)

Je to vůbec podložené Písmem, tohle "získávání srdce Ježíšova"? Vždyť jsme i tak objektem Boží lásky, nebo ne? Jeho láska se vztahuje na celé lidstvo. Ale je tu i jiný druh lásky - cit, jaký se objevuje mezi manželi - a který jen málo lidí zažije.

O takové lásce mluví Píseň písní, kde je Šalomoun vykreslen jako Kristus. V této pasáži Pán mluví o své nevěstě:"Srdce mé zajalas, má drahá nevěsto, srdce mé zajalas jediným pohledem, řetízkem jediným na hrdle svém. Ach, jak jsou krásná milování tvá... nad víno lahodnější..." (Píseň 4:9-10) Později říká:"Své oči odvrať ode mě, vždyť už jsem jimi přemožen!" (6:5) Jeho nevěsta odpovídá:"Já patřím svému milému a jeho touha patří mně! (7:11)

Věřím, že Kristovu nevěstu budou tvořit svatí lidé, kteří žijí tak poslušně a tak mile svému Pánu, že Jeho srdce bude zajato. Slovo "zajato" v tomto kontextu znamená "ukradené srdce". Kristovi následovníci zajmou Jeho srdce jediným pohledem (Píseň 4:9). A ten jeden pohled vyjadřuje jednotu mysli zaměřenou pouze na Krista.

úterý 9. prosince 2014

EGYPTSKÁ HANBA

V 5. kapitole Jozue byl Izrael na vrcholu své slávy a moci . Zakoušel neuvěřitelné zázraky, byl milován a zabezpečen, zatímco jeho nepřátelé „ztratili odvahu a pozbyli před Izraelci ducha” (Jozue 5:1). Druhý verš říká, že „v tom čase” - tj. v čase vítězství, požehnání, vedení a přízně, v čase, kdy se Izraelci chystali jít a zabrat zemi – Bůh v podstatě řekl: „Zadržte! Máme problém. Všechno vypadá dobře – vyhrajeme větší bitvy – ale jednu záležitost jste podcenili. Ve vašich srdcích je stále egyptská hanba a ta musí být vyťata a odhozena pryč.“

Jako by Bůh svému lidu říkal: „Trpělivě snáším vaše opětovná selhávání, vaše stížnosti, váš nekončící a stále přetrvávající chtíč. Desetkrát mne vaši otcové provokovali na poušti a já jim všechno odpustil. Když jsem tě nalezl chřadnoucího v železné egyptské peci, omyl jsem tě, zabezpečil jsem tě krví a osvobodil jsem tě od tvých nepřátel. Ty jsi ale po celou tu dobu měl v srdci skrytý hřích. Odmítal jsi odložit modly, které jsou útočištěm tvého srdce.

Prorok Amos potvrdil, že Izrael měl modlářské srdce: „Připravovali jste mi obětní hody a přídavné oběti po čtyřicet let na poušti, dome izraelský? Ponesete Sikúta, svého krále, Kijúna, své obrazy, hvězdu svého boha, to, co jste si udělali („Amos 5:25-26). To byla ta hanba: Po celou dobu, navzdory Boží lásce, ochraně, Božímu požehnání a vedení, nosili Izraelci v srdci cosi skrytého. I když zpívali Bohu chvály, v jejich nitru vládl jiný bůh.

Modly svých otců ukryli do svých zavazadel! Dokonce ani úžasný hlas svatého a bázeň budícího Boha je nedokázal přimět, aby se vzdali svých posvátných předmětů, svých zlatých egyptských obrazů. Chtěli jít a sloužit Bohu, a přitom stále lnuli k modlám. Hospodin byl až potud trpělivý, dal jim však ultimátum: „Půjdu pouze se svatým lidem. Před vámi leží svět radosti a pokoje, nemůžete však s sebou nést vaši hanbu. Skončete s ní! Naostřete si nože! Nevejde tam žádná tělesnost. Žádné modlářství! Žádné lpění na chtíčích! Žádná skrytá hanba!“

pondělí 8. prosince 2014

PŘIJMI POŽEHNÁNÍ MILOSTI by Gary Wilkerson

Mnozí dnešní křesťané si svůj život představují jako justiční váhy. Na jedné misce vah jsou jejich zbožné skutky a na té druhé je rostoucí hromada hříchů a selhání. Když si myslí, že v jejich životě převažují selhání, cítí povinnost více se modlit, více studovat Bibli a častěji chodit do církve. A přece žádné množství dobrých skutků nemůže vyrovnat jimi vytvořené váhy spravedlnosti.

Nedávno jsem sledoval klip se scénou u fastfoodu s okénkem pro řidiče. Když řidič dokončil svou objednávku, hlas na druhé straně se zeptal: „A co dál?“ Zahanbený řidič přidal ke své objednávce hranolky. Znovu se ozvalo: „A co dál?“ Vyjevený řidič přidal moučník. A hlas se zeptal znovu: „A co dál?“ Konečně řidič vykřikl: „Nic, nic, nic! Dál už nic.“

Takhle to vypadá s námi, když se pokoušíme dosáhnout Boží spravedlnosti. Čím více úsilí vynaložíme, tím více se blížíme k okamžiku, kdy jsme konečně přinuceni vykřiknout: „Nic, dál už nic.“ To vysvětluje, proč se tolik křesťanů cítí vyčerpáno při samotné myšlence na službu Bohu. Pavel jejich úsilí nazval „mrtvými skutky“ z jednoho důvodu: Jejich přístup nikdy nevyprodukuje spravedlnost ani radost, nýbrž pouze vyčerpanost a trápení. V tom není žádný život – pouze smrt – protože to není Kristovo evangelium.

Pavel píše: „Proviněním Adamovým se smrt zmocnila vlády“ (Římanům 5:17). Jestliže ti vládne smrt – jestliže neseš závaží neustálých pocitů viny, jestliže nic z toho, co činíš, není nikdy dost dobré – potom nasloucháš starému hlasu Adamovy přirozenosti. Ze staré přirozenosti vyvěrá každý tělesný pokus usmířit si Boha, který je v rozporu s tvou identitou v Kristu.

V tomtéž verši Pavel dodává: „Ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti...“ Jak získáme tuto spravedlnost? Pavel nám říká v další větě: „Ti, kdo to přijmou, budou kralovat nad hříchem a nad smrtí skrze toho jednoho, Ježíše Krista.“ Je nám dáno, abychom kralovali nad každým hříchem – nikoli vlastním úsilím, nýbrž skrze jednoho člověka, Ježíše. A tak nás Kristus nabádá: „Proč nevezmeš ty váhy, které sis sám vytvořil, a nesložíš je pod kříž? Nikdy jsem tě nepovolal, aby sis mne usmiřoval. Povolal jsem tě, abys činil jedinou věc: přijal mé požehnání milosti.“

sobota 6. prosince 2014

MEČEM ZA HOSPODINA by Carter Conlon

„Na začátku půlnoční hlídky, právě když se rozestavěly stráže, došel Gedeon se stovkou mužů k okraji tábora. Vtom zatroubili na rohy a rozbili džbány, které si nesli. Všechny tři oddíly zatroubily na rohy a rozbily džbány. V levé ruce drželi pochodně, v pravé beraní rohy a křičeli: ‚Mečem za Hospodina a Gedeona!‘ A jak tam stáli seřazeni okolo tábora, celý tábor začal zděšeně pobíhat a s křikem prchat.“ (Soudců 7:19-21).

Celý nepřátelský tábor uprchl před Gedeonem a jeho třemi sty muži! Za zvuku trumpet Izraelité rozbili džbány –čímž chtěli vyjádřit, že lámou veškeré lidské uvažování, veškeré lidské slabosti, všechen smysl pro sebenenávist a nehodnost. Všechno porozbíjeli a pozvedli pochodně, které byly v hliněných nádobách, ty byly symbolem Boží moci.

Oni křičeli: „Mečem za Hospodina a Gedeona.“ To poukazuje na Boží moc skrze lid, který v něho věří. Pokud se totiž rozhodnete, že na veřejném místě povstanete a nedovolíte, aby Boží svědectví zůstalo skryto, učiní Bůh pro Vás to stejné, co učinil pro Gedeona a jeho armádu – vnese do nepřátelských řad zmatek! Písmo nám říká, že Midiánci začali bojovat proti sobě navzájem. Nastal zmatek, protože se opět znovu ukázalo jasné Boží svědectví tady na zemi - skrze osoby, které jednoduše věřily Bohu navzdory své slabosti.

A stejně neuvěřitelné vítězství je Vám k dispozici i dnes. Vše, co k tomu kdy bylo zapotřebí – ať už pro jednotlivce nebo snad deset, dvacet, padesát nebo sto jedinců – je povstat a prohlásit: „Důvěřuji Bohu! Věřím, že Bůh dokáže můj život obrátit a proměnit. Věřím, že dokáže do mého srdce vložit soucit, abych se stal hlasem této generace. Věřím mu i přes svůj nedostatek. Vím, že toho nemám moc co přinést, ale věřím, že Bůh mi poskytne vše, co potřebuji.“

Dokonce ještě i dnes si dokážu představit, jak se peklo třáslo, protože nepřítel moc dobře ví, co se bude dít, pokud se ty i já odvážíme tomuto věřit!

__________
Carter Conlon se připojil k pastorům církve Times Square Church v roce 1994 na vyzvání zakládajícího pastora, Davida Wilkersona, a roku 2001 byl jmenován do úřadu vyššího pastora. Je to silný a soucitný vedoucí, častý mluvčí na konferencích pastorů a vedoucích, které jsou pořádány po celém světě organizací World Challenge.

pátek 5. prosince 2014

OSTRÝ NŮŽ

John byl pastýřem sedmi církvím v Asii a skrze zjevení mu Ježíš ukázal skryté hříchy tohoto lidu. Jan je považoval za milované děti Boží: „Ten, který si nás zamiloval, který nás osvobodil od našich hříchů svou vlastní krví. (Zjevení 1:5). Oni se stali „králi a kněžími svému Bohu“ (verš 6). „V den Páně jsem byl ve vytržení Ducha a uslyšel jsem za sebou mocný hlas, jako zvuk polnice.“ (verš 10). Spatřil Ježíše, kterému „z úst jakoby vycházel ostrý dvojsečný meč.“ (verš 16).

Před milovanou, krví obmytou církví se objevil ostrý nůž! A i přes všechno jejich dobro, tvrdou práci a lásku, Bůh je zastihl, jak lačnili.

Ve Zjevení 2. kapitole popisuje Jan nádherný sboru v Efezu. Byli trpěliví a pracovití; nenáviděli zlé skutky, ale již nebyli tak zapáleni – postupně chladli. Ztráceli tu doběla rozžhavenou lásku k Ježíši a upadali do letargie. Ježíš prohlásil: „Nebudeš-li činit pokání, přijdu k tobě a pohnu tvým svícnem z jeho místa.“ [Nebudeš pomazaný] (verš 5). Pergamonský sbor na tom byl takto: „Vím, že se držíš mého jména a nezapřel jsi mou víru ani v těch dnech, kdy byl Antipas, můj věrný svědek, zabit u vás, kde bydlí satan.” (viz 13. verš). Ale tohle bylo úplně špatně: pomalu se vkrádalo falešné učení a démonské doktríny se zde začaly pomalu zabydlovat. Ježíš řekl: „Proto čiň pokání. Jinak k tobě brzy přijdu a budu s vámi bojovat mečem svých úst.“
Jezabelin duch se vkradl do sboru v Thyatirech, přestože mezi nimi byla spousta charitativních sloužících, kteří byli plní víry, trpělivosti a činili dobré skutky. Této církvi Ježíš řekl: „Vydám je velikému soužení, nebudou-li činit pokání ze svých skutků.“ (verš 22).

Sbor v Sardách měl pověst živé církve, Ježíš jim však řekl: „podle jména jsi živý, ale jsi mrtvý“ (Zjevení 3:1). Nezbývalo jim už mnoho spirituality, neboť jejich srdce nebyla dokonalá vůči Pánu. Přesto se stejně jako mnoho dnešních církví domnívali, že jsou plní života. Pouze ti, kteří kráčeli v Duchu věděli, že ve skutečnosti jsou mrtví.

Ježíš se objevil s ostrým nožem a všechny je podrobil svému příkrému slovu. Tohle je pravá láska!

čtvrtek 4. prosince 2014

ODSTRANĚNÍ EGYPTSKÉ POHANY

„Vyrob si kamenné nože a znovu obřež syny Izraele. Jozue si tedy vyrobil kamenné nože a obřezal syny Izraele u Gibeat-aralot, totiž Pahorku předkožek“ (Jozue 5, 2 – 3).

Nehodlám zde rozvíjet teologickou diskuzi o obřízce, ale tento starodávný zvyk má pro dnešní církev velký význam. Jak bolestivý zážitek to pro Izraelce musel být, když si nechali odstranit předkožky ostrým nožem na znamení světu, že se v úmluvě věrně zavázali Bohu. Tito lidé se narodili na poušti a dosud nebyli obřezáni. A poté, co k obřízce došlo, byli několik dní slabí a bezmocní.

Nechat se obřezat dnes znamená podvolit se ostrému Slovu Božímu! „Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než každý dvojsečný meč“ (Židům 4, 12).
Bible říká, že Boží Slovo obřezalo naše srdce. „Pravý Žid není ten, kdo je jím zjevně, a pravá obřízka není ta zjevná na těle. Skutečným Židem je ten, kdo je jím v nitru a má srdce obřezané Duchem, ne literou. Takový dojde chvály, nikoli od lidí, ale od Boha (Římanům 2, 29). Existuje i obřízka, „již nelze vykonat ručně; jde o odložení tělesné přirozenosti, o obřízku Kristovu“ (Koloským 2, 11).

Každý z nás má v sobě „egyptskou pohanu“, která musí být odvalena – vše, co je z našeho těla. A Boží Duch nám odřezává všechny naše chtíče a vše, kde v nás vládne ten zlý: když Boží pomazaní kážou Boží Slovo v moci a síle Ducha svatého, stává se z něj ostrý nůž! I dnes existují služebníci jako byl Jozue a Bůh jim dal pokyn, aby přivedli tento krví spojený, zachráněný, vykoupený a vzkříšený lid pod nůž Jeho Slova, aby jim mohl odstranit veškeré stopy modlářství a kompromisu.

středa 3. prosince 2014

ROZSÉVAČI POSLEDNÍCH DNŮ

Pán bude hostit mnoho poslušných rozsévačů v posledních dnech!

„Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána‘ (Matouš 25,20-23)

Chci vám dokázat, že opravdová Kristova církev nebude chodit s nářkem! Nezničí ji ani nezchromí žádná špatnost. Nebude to církev slabá ani zmatená a žádné démonické síly ji neporazí. Ne! Toto podobenství dokazuje, že Bůh bude mít na konci bohatou a slavnou žeň! Dva ze tří Ježíšových služebníků přinesou k Poslednímu soudu mnoho ovoce a přijdou plni radosti – radosti z velké sklizně. Nebudou těmi, co to zvládnou jen tak tak. Místo toho řeknou: „Mnoho jsem získal! To, co mi Bůh dal, se zdvojnásobilo.“ Nesejdou na scestí a nezahynou, ale budou „dobří a věrní“. Nebudou zdeptaní, v depresi a sklíčení, nýbrž budou mít radost u Pána.

Ježíš je „člověk, který je na cestě do daleké země“ (viz Matouš 25,14), který se „po dlouhé době“ (viz Matouš 25,19) vrátí a zavolá své služebníky k účtování. Těmi služebníky jsme my, „Jeho vlastní“, a hřivny představují míru milosti a zjevení Krista, které jsme dostali. Jsme povoláni jít a rozsévat toto zjevení. Někteří mají větší zjevení Ježíše než jiní – ale rozsévat musí všichni.

úterý 2. prosince 2014

ŽÍT KRISTŮV ŽIVOT

"Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.......To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy." (Jan 1:1; 14, Bible 21)

Nakolik se Slovo stalo tělem? Zcela! "V něm je tělesně přítomná veškerá plnost božství" (Kol 2:9, B21). Jak tedy žijeme z každého slova, které vychází z Božích úst? Máme blok a tužku, zapisujeme si každé Ježíšovo nařízení, pak na sobě pracujeme, abychom slovo splnili, dokud nezvládneme všechno? Milovaní, dokonce po všech těch letech kázání, stále neznám všechna Pánova vzácná nařízení!

Jak to vidím já, je pouze jedna cesta jak Pána potěšit: Dej Mu svoje tělo - odstav svoje já na bok - a dovol Ježíši, aby v tobě žil Jeho život. Pavel říká "Jsem ukřižován s Kristem. Nežiji už já - Kristus žije ve mně! " (Ga 2:20, B21). Nemluví tady o mystickém duchovním životě, který probíhá v jeho mysli. Ne! Pavel pokračuje ve stejném verši, "Svůj život v tomto těle žiji ve víře v Božího Syna, který si mě zamiloval a vydal za mě sám sebe."

Pán nás vede do nádherné, dobré země, která oplývá mlékem, medem, olejem a vínem - duchovními požehnáními v Kristu, na která nás Bůh připravuje. Když máme tělo, pak mrtvé, ukřižované, pokořené a závislé, Kristus je vlastní a žije Jeho život v nás a skrze nás. Bůh nepracuje skrze tělesnost, ani ne skrze "dobrou" tělesnost! On pracuje pouze skrze Svého Syna Ježíše!

Pavel byl "dobrý" člověk - svatý, neposkvrněný, dodržoval Boží nařízení. Ale tento "dobrý" Pavel musel každodenně umírat, aby Kristus v něm mohl konat Svoje dílo a žít v něm Svůj život. Pro Pavla bylo klíčem: Už ne já, ale Kristus - denně svlékat Pavla a oblékat Krista. Ještě tolik z nás nechce žít Krista, chceme Jej nosit, jen když se nám to hodí, svlékat a oblékat Jej jako oblek!

Žít Krista není komplikované. Nejprve musíš chtít Jeho život celou svojí bytostí. Potom musíš zanechat svojí cesty a otočit všechno směrem k Němu v důvěře, že On tě bude vlastnit se vším všudy. Nakonec musíš uvěřit, že nakolik vyprázdníš sám sebe, natolik On tě naplní Sám Sebou!

pondělí 1. prosince 2014

PRAVÁ VÍRA by Gary Wilkerson

Ve Starém zákoně, David nikdy neměl vstoupit do chrámové nejsvětější svatyně. Ale vstoupil a tato zkušenost se odrazila v mocném žalmu, který si lidé říkají dodnes: "Ve skrýši Nejvyššího kdo přebývá, ve stínu Všemohoucího bude spočívat." (Žalm 91:1)

I když David šel, kam chodit neměl, vyvolalo to v něm myšlenky na úžasné zjevení Boží přítomnosti na zemi. Chci tím říct: mnoho svatých v celé historii obešlo svou beznadějnou situaci čistou vírou, když svým úpěnlivým voláním k Bohu uspíšili Jeho kalendář.

Jedním z těch lidí byla žena, pohanka, která vyhledala Ježíše, aby uzdravil její dceru. "Jedna kananejská žena z toho kraje šla za ním a křičela: Pane, Synu Davidův, smiluj se nade mnou! Má dcera je hrozně posedlá ďáblem." (Matouš 15:22) Tato žena přišla za Ježíšem s palčivou potřebou - její dcera byla týraná démonickou silou. To Ježíše ale k jednání nepřimělo. "On jí však neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a prosili ho: Pošli ji pryč, když za námi pořád křičí." (15:23)

Ale žena se nenechala odehnat, zůstala a dále je obtěžovala svojí žádostí, odmítala odejít. Jestli trochu znáš Písmo, víš, že Ježíš řekl několik podobenství, která chválí takovou výdrž. "Klepejte. Žádejte. Hledejte. Bůh odmění vaši víru.

Bylo by pro tu ženu lehké se vzdát. Ale ona vytrvala a konečně jí Ježíš řekl, "Není správné vzít chleba dětem a hodit ho psům" (15:26) Poukázal tak na přednost, kterou měli Židé před pohany. Její odpověď mi přijde úžasná: "Ano, Pane, ale i psi jedí zbytky ze stolu svých pánů." (15:27) Vlastně říkala, "Ježíši, jestli mluvíme o moci z nebe, každý drobek je dostatečný."

A měla pravdu. Drobky, které padají od Božího stolu, jsou dost na to, aby pokryly každou potřebu tady na zemi. A ona věřila, že i ten nejmenší zbyteček její dceru úplně uzdraví. Příteli, tohle je pravá víra! Tato žena nežádala bázlivě. Žádala ve víře v Boží dobrotivost a v přesvědčení, že i nejmenší drobek Jeho slávy je dost na zázračné uzdravení.

čtvrtek 27. listopadu 2014

KONAT JEHO VŮLI

„Nejen chlebem bude člověk živ, ale vším, co vychází z Hospodinových úst (Deuteronomium 8,3).

Tento text z Deuteronomia je tak silný, že sám Ježíš ho použil proti ďáblovi, když ho pokoušel na poušti. „Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Vtom k němu přistoupil Pokušitel a řekl mu: ‚Jsi-li Boží Syn, řekni tomuto kamení, ať se promění v chleby.‘ On však odpověděl: ‚Je psáno: ‚Nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst‘“ (Matouš 4, 2-4).

Stejně jako děti Izraele na poušti, i Ježíš měl hlad. Existuje snad větší ponížení, než když se Syn Boží nachází v bodě naprosté závislosti?
Jako člověk se Ježíš učil poslušnosti a závislosti skrze utrpení, kterými procházel. Příkladem může být i toto vyhladovění. Ježíš řekl vlastně toto: „Nejsem tady kvůli vlastnímu potěšení, nebo abych rozmazloval své tělo. Jsem tu, abych konal dokonalou vůli svého Otce“. Ježíš vydal každou lidskou potřebu do rukou svého Otce. Jinými slovy řekl: „Strávím celý svůj život a všechen svůj čas tím, že budu poslouchat svého Otce a konat jeho dokonalou vůli – a On se o mě postará po svém“.

Ježíš věděl, že stačí, když Bůh řekne stvořitelská slova: „Ať hlad odejde!“ Ale věděl také, že Mu Bůh může dát potravu, o které žádný člověk neví, a proto nemyslel na jídlo, pití, oblečení nebo na bydlení. Místo toho hledal nejdříve Boží vůli a všechny své potřeby nechal na Něm.

Ježíš tak vyjádřil něco velmi hlubokého asi v tomto smyslu: „Nepřišel jsem žádat od Otce, aby vůči mně dodržel své slovo; přišel jsem, abych já mohl dodržovat všechna Jeho slova!“ Ježíš nepotřeboval zázrak, který by Mu dokázal Otcovu lásku k Němu. Našel odpočinutí v Otcových slovech. Neprosil: „Bože, dodrž své Slovo!“, ale naopak: „Ať já ve všem dodržuji Tvá slova.“

středa 26. listopadu 2014

NAPROSTÁ ZÁVISLOST

Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, tě uvádí do dobré země, do země s potoky plnými vody, s prameny vod propastných tůní, vyvěrajícími na pláni i v pohoří...do země, v níž budeš jíst chléb bez nedostatku, v které nebudeš postrádat ničeho... Střez se však, abys nezapomněl na Hospodina, svého Boha...Až se dosyta najíš a vystavíš si pěkné domy...až se ti rozmnoží skot a brav, až budeš mít hodně stříbra a zlata...jen ať se tvé srdce nevypíná, takže bys zapomněl na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví... Neříkej si v srdci: „Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou“ (Deuteronomium 8:7-14.17).

Pán zde nemluví pouze k Izraeli, ale i k nám v současnosti. O tom, proč byli zkoušeni v divočině, nebylo nikdy pochyb: „aby tě pokořil a vyzkoušel a aby ti nakonec prokázal dobro“ (Deuteronomium 8,16). Musel naučit Izrael, jak se má postavit ke všemu tomu dobrému, co se na ně chystal vylít. A stejným způsobem bude Bůh zkoušet i nás.

Hospodin Izraelce chránil krví, vysvobodil je a nadpřirozeně je vedl. Byli předmětem Boží lásky a zázračné moci. Chyběla jim však jedna věc: Nebyli závislí na Hospodinu!

Krev může smýt vaše hříchy, ale neučiní vás na Něm závislé. Zázraky vás mohou vysvobodit z moci Satanovy, ale neučiní vás závislými. Můžete být vedeni Pánem a stejně se na Něj zcela nespoléhat.

Pán nás musí zbavit sebejistoty a zničit všechnu zbylou povýšenost a duchovní pýchu. Musí (a dělá to) pokořit ty, kteří mají zdědit Jeho velké duchovní požehnání.

Vezme Saula z Tarsu – sebejistého, pyšného, plného znalostí Písma, nadšení pro Boha a ochoty pro Něj zemřít – a oslepí ho! Saul musel být pokořen a jako bezmocné dítě čekat bez naděje celé dny, než mu Hospodin pomohl. Byl ponížen až k naprosté závislosti!

úterý 25. listopadu 2014

ZKOUŠKA

Potomci Izraele byli po odchodu z Egypta zcela bezradní. Patriarchové, matky, knížata, vůdcové ti všichni očekávali nějakou zásadní materiální pomoc. – nebyla však pro ně připravena žádná karavana velbloudů obtěžkaných zásobami. Žádné sušené ovoce, sušené ryby, žádný chleba, žádné fíky, datle, rozinky ani ořechy. Každý, kdo měl oči, bezpochyby viděl, jak se utopila faraonova kolona a jeho velkolepé stany plné potravin topící se vrudém moři! logicky museli dojít k závěru: „bůh znal přeci den a hodinu, kdy jsme opustili egypt. Mojžíš o tom určitě s bohem hovořil , tak proč nám neřekl, abychom si vzali zásoby potravy na šest měsíců? To bohové Egypta jednají se svými služebníky lépe. Proč nám bylo řečeno, abychom si s sebou vzali všechno tohle zlato, stříbro a šperky? Tyto věci se nedají jíst; jsou zde bezcenné!“

Na dohled žádná tráva – žádná lovná zvěř, žádné ovocné stromy, žádní cizinci, s nimiž by se dalo obchodovat. Nemohli se vrátit zpátky do Egypta, ani kdyby chtěli, protože jim stálo v cestě Rudé moře! A kdyby se bývali mohli dostat okolo Rudého moře, Egypťané by jim zabránili v návratu klacky a kameny, protože si nepřáli žádné další rány od Boha.
A tak nezbylo nic než úpění a před nimi neblahá představa pouště. Potomci Izraele křičeli a jejich manželky lomily rukama. Všichni otcové a manželé byli bezradní a pokoření. Shromáždili se kolem Mojžíše a stěžovali si: „Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem“ (Exodus 16:3).

Pro Izraelity to bylo pokoření . Pro nás v současné době je to lekce. „To vše se stalo nám na výstrahu, abychom nezatoužili po zlém jako oni. … To, co se tehdy přihodilo jim, , je výstražný příklad napsaný jako napomenutí pro nás, které zastihl přelom věků“ (1. Korintským 10:6, 11).

Bůh přivedl Izraelity k úplnému pokoření.

Zkouška Izraelitů nespočívala pouze v odvaze při boji s mocným nepřítelem, protože Bůh již přislíbil, že za ně bude bojovat. Spočívala také v požehnání, na něž nebyli v zaslíbené zemi připraveni: dostali dobré domy, plné sudy vína, potoky mléka, nadbytek medu, obilí a dobytka – nehledě na všechna duchovní požehnání.

„Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst“ (Deuteronomium 8:3).

pondělí 24. listopadu 2014

MNOŽSTVÍ VÍRY by Gary Wilkerson

Evangelia podávají jasnou zprávu o tom, že na nás záleží, jak velké množství víry nám bude dáno.

„Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: Už nemají víno“ (Jan 2:1-3).

Už jsi měl v něčem nedostatek? Třeba nedostatek trpělivosti pro své vzpurné dítě? Nedostatek naděje pro své manželství? Na této svatbě v Káně uviděla Ježíšova matka Marie, že mají nedostatek vína. Šla za Ježíšem a řekla: „Udělej s tím něco.“

Ježíš odpověděl: „Ještě nepřišla má hodina“ (2:4). Marie mohla přijmout odpověď svého Syna jako neměnný edikt: „No, z nebes byl dán svrchovaný výrok, že na této svatbě nebude víno rozmnoženo.“ Místo toho jednala jako dobrá židovská matka nebo ostatně jako kterákoli jiná matka – a ignorovala synovu odpověď. „Matka řekla služebníkům: Udělejte, cokoli vám nařídí“ (2:5).

Z teologického hlediska jsem velmi hrdý na Boží svrchovanost. Věřím, že se nic nestane, dokud to Bůh nenařídí. Někdy však Boží svrchovanost přikazuje: „Nechávám to na tobě.“ Tyto verše jasně říkají, že se Ježíš na žádost Marie nechystal reagovat. Ani pro to neměl pádný teologický důvod: „Ještě nepřišla má hodina,“ znamenalo, že Bůh dosud neoznámil svou veřejnou službu.

Avšak Marie nemohla čekat na nebeský kalendář. Potřebovala, aby Bůh jednal okamžitě – a tak se kalendář posunul! „Ježíš řekl služebníkům: Naplňte ty nádoby vodou! I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny! … Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno, nevěděl odkud je … zavolal si ženicha a řekl mu: Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli“ (2:7-10). To nebyla jenom „náhražka“ vína. Bylo to znamenité víno!

Zázrak, který se stal, předčil Mariina očekávání. A přece to mohlo být úplně jinak. Ježíšova odpověď ji mohla odradit. Mohla přijmout jeho slova jako bernou minci a souhlasit: „Asi není pravý čas.“ Místo toho učinila výběr víry z nebeské banky, i když dosud nevložila žádný vklad.

sobota 22. listopadu 2014

ROZZÁŘILY OBRAZOVKU by Claude Houde

Jedním z největších překvapení nového věřícího, který začíná číst a studovat Bibli je, když objeví to, že muži a ženy z Písma jsou tak neuvěřitelně lidští. V biblickém vyprávění není žádné přikrašlování a žádná kouzla. Nejsou zde žádní dokonalí hrdinové.

Jedním z důvodů, proč je Bible každoročně světově nejčtenějším bestsellerem je skutečnost, že skutky a postavy, se kterými se setkáváme na jejích stránkách jsou prostě fascinující. Bible je nejčtenější knihou na světě, protože těch šedesát šest knih, ze kterých se skládá Písmo je ve skutečnosti zrcadlem, ve kterém my všichni nacházíme dříve či později svůj obraz. I když jsou muži a ženy Nového a Starého zákona od nás velmi vzdáleni v čase, místě, souvislostech, zvycích a kulturní realitě, jsou nám přece ve své lidské zkušenosti a vlastnostech tak neuvěřitelně blízko. Podívejte se a budete muset přiznat, že tito lidé doslova “rozzářili obrazovku.“ Čtení Bible je vrcholná zkušenost reality. Každá strana je poutavá a táhne nás do předních řad v divadle lidských životů, spojených s Bohem.

Jsme ohromeni, šokováni, konfrontováni a pohnuti jejich dobrodružstvími, zápasy, nadějemi, pochybnostmi, vášněmi a vírou, protože jsou bolestné a nesmiřitelné jako naše vlastní zážitky (nebo přinejmenším jako někoho, koho dobře známe a který potřebuje útěchu). Tyto biblické příběhy nás rozveselí i rozpláčou. Naše duše jsou zarmouceny jejich selháními, otřeseny chybami, které dělají a naopak pozvednuty každým hrdinským činem.

Muži a ženy Božího Slova jsou z masa a kostí. Sní, trpí, padají, pláčou a jsou zklamáni a podvedeni svými nejbližšími přáteli a lidmi, kterým nejvíce důvěřovali. Někdy se obávají toho, co je v jejich vlastním nitru. V hněvu, zmatení a čiré bolesti mohou velmi pochybovat a hrozit pěstmi k nebi. Jsou omezováni a krvácí. Obrací se k Bohu zády a pochybují o Jeho samotné existenci, ale když dojde k tragédii, tak k Němu okamžitě utíkají. Tak silní a přesto tak slabí - nedělají to co by dělat měli, i když to dobře vědí a často činí to, co nenávidí, i když vědí, že je to špatné. Neustále sní o kráse a ušlechtilosti, o lepším světě, o spravedlnosti a „novém začátku života.“

Bible je opravdová klenotnice plná surových diamantů. Každá kniha a každá kapitola odráží touhu člověka, který hledá něco podstatného, věčného a smysluplného.

Při čtení Bible můžete objevit Boha a současně nalézt i sebe sama.

Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church - Církev nového života) v Montrealu v Kanadě, častý řečník na konferencích Expect Church Leadership Conferences organizovaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením vzrostla New Life Church z hrstky lidí na více než 3 500, a to na území Kanady, kde je jen málo úspěšných protestanských církví.

pátek 21. listopadu 2014

RADOSTNÁ SKLIZEŇ

„Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří. Jeho pán mu odpověděl: Služebníku špatný a líný … Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven … A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot“ (Matouš 25:24-26, 28, 30). Kdo je tím špatným a líným služebníkem, a proč byl uvrhnut do temnot?

Za prvé, byl Božím služebníkem, kterého ovládal skrytý hřích. Ježíš ho nazývá špatným služebníkem, čímž naznačuje něco zlého či zlověstného. Ačkoli je ve společnosti pracovitých, plodných a radostných služebníků, je v něm cosi skrytého a neodhaleného. Tvrdí, že zná Pána („Poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel“), avšak rozvíjí zvrácenou vizi o Pánu kvůli svému hříchu, který neopustil. Říká: „Jsi tvrdý člověk,“ což znamená: „Očekáváš ode mě příliš, nedokážu žít podle tvých požadavků!“

Hřích v srdci přiměje někoho říci: „To je pro mne příliš těžké!“ Na druhé straně, plodné srdce se stává svobodným a poslušnost pro ně již není břemenem. Pro odevzdané srdce je všechno radostí. „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy“ (Žalm 126:5-6).

Jeden služebník slyšel nějakou naši nahrávku, a potom řekl svému příteli: „Nikdo tak nedokáže žít! Každý dělá chyby. Nedokážeme žít tak čistě, jak oni káží!“ Naše poselství se mu zdálo nepřijatelné.

Rád bych věděl proč.

čtvrtek 20. listopadu 2014

V PRVNÍ LINII

Ochotní služebníci se nebudou bát „lva na ulicích.“ Líný křesťan říká: „Venku je lev a zabije mne, vyjdu-li na ulici.“

„Lenoch říká: Na cestě je lvíče, v ulicích je lev“ (Přísloví 26:13).

Je lev v ulicích? Ano! Řvoucí lev , který hledá kořist. Duchem naplnění služebníci se však tohoto lva nebojí. Než jsem přišel do New Yorku jako pastor, ďábel se mi pokoušel zasít do srdce strach. Viděl jsem, co přijde a jak budou tyto ulice nebezpečné. Satan řekl: „Zabijí tě na ulici!“ Ale Ježíš přikázal: „Vyjdi hned do ulic města a přiveď chudé, zmrzačené, slepé a chromé“ (Lukáš 14:21). My se opravdu nemusíme bát!

Přemýšlím, jak úžasný musí být život na tichém místě v ústraní, a mnozí tuto výsadu mají. Roste však počet křesťanů „prchajících do přírody,“ kteří se prostě chtějí ukrýt. Lev je pronásleduje a oni hledají bezpečné místo. Už jsem o tom také uvažoval. Gary North, jeden z představitelů hnutí obnovy, napsal knihu s názvem Vláda nouze, kde varuje křesťany před hromaděním zboží a zbraní a před přípravou na úkryt a obranu svého majetku. Seznam, který uvádí, obsahuje mimo jiné i tvrdý alkohol a tabák na úplatky (říká tomu „výměnný obchod“) pro vládnoucí úředníky v době anarchie.

Jsou to ti, kteří budou volat, aby je skryly skály a hory před Božím hněvem (Zjevení 6:16). „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (Matouš 16:25).

Duchem naplněná církev posledních dnů se nebude skrývat ale v první linii bude bojovat dobrý boj, a sklízet spasené duše.

středa 19. listopadu 2014

ÚRODA POSLEDNÍCH DNŮ ČEKÁ!

Na služebnících, kteří sklidí poslední velkou úrodu, bude něco jedinečného a zvláštního. Především, oni nebudou mít strach „orat v zimě“.

„Na podzim lenoch orat nechce, o žních bude žebrat zbytečně.“ (Přísloví 20:4)

Ježíš řekl, že pole je svět, tím mínil národy, lidi, rasy. Když jsem v roce 1958 přišel do New Yorku, církev, společnost i vláda tvrdily, že závislí na drogách jsou nevyléčitelní – obzvláště ti, kdo jsou závislí na heroinu. Vlastně tím říkali, „Je moc velká zima na to orat! Nechtějí Boha. Nemůžou být zasaženi.“ Ale Bůh mi řekl, „Jdi orat! Je to diamantový důl a já tam budu mít velkou sklizeň.“ A taky že má.

Podél našich jižních hranic si mnou rukama, když se miliony nezákonných uprchlíků hrnou do země. New Yorku a Kalifornii zaplavují cizinci z celého světa. Bůh pozdvihl církve, aby jim přiblížily Krista, protože tito čerstvě obrácení křesťanští pracovníci to berou jako šanci k orbě. Bůh k nim přivedl misijní pole. A teď, mladí faráři, kteří byli kdysi nelegálními cizinci, se vracejí do svých domovů jako misionáři, aby tam evangelizovali.

Ano! Studené vlny odpadnutí zametají zemí. Židům je zima, stejně jako muslimům. Tolik jich působí beznadějně a strnule. Ale Pán říká, „Nebuď liný – jdi orat!“ Žádná skupina lidí, žádný individuál by neměl být považován za moc chladného, moc zatvrzelého nebo moc vzdáleného. Jdi a rozsévej! Rozsévej a budeš sklízet! V den své moci Duch svatý všechny usvědčí.

Před založením Times Square Church nám bylo řečeno, že New York byl moc drsný, moc zlomyslný-nebyla tu žádná naděje-nikdo by v neděli večer nevyšel do kostela. Bylo tu příliš cynismu, moc kriminality a lidé by neopustili své domovy, aby večer šli do Times Square, žádný večer. Údajně byla moc velká zima na orání. Ale tento přeplněný kostel dokazuje, jak se všichni mýlili.

úterý 18. listopadu 2014

BOŽÍ LID SE DOBROVOLNĚ NABÍDNE

Žalm 110 je jasným proroctvím o lidu posledních dnů, který „se dobrovolně nabídne, až se [Boží]síla ukáže“ (verš 3). Martin Luther nazval tento žalm „slavným proroctvím o Kristově království“. Dodal: „Měl by být drahý všem lidem v církvi.“

Ten den přijde Boží lid dobrovolně; spontánně se nabídnou. Bůh to dělá takto: když rozhodne, že nadešel den Jeho síly, povolá svaté proroky, strážné a pastýře s trumpetami. Bůh se nadpřirozeně dotýká svého lidu a ten odpovídá. Poslechnou volání k pokání a sjednocení a povstanou ve víře, aby se utkali s nepřítelem. Probudí se, vyjdou a bojují se silami temnoty. Boží lid začne volat k Bohu a On pošle proroky, aby probudili církev.

Tak tomu bylo, i když Sísera vytáhl se svými ohromnými železnými vozy proti Izraeli. Bůh povolal Deboru, protože „děti Izraele volali k Hospodinu“ (Soudců 4, 3). Byl to Boží Duch, který na ně sestoupil, a jak Debora později zpívala: „lid se dobrovolně sešel“ (verš 2). Když na lidi opravdu sestoupí Boží Duch, nemusíte je prosit, nutit, domáhat se, nebo jim vyhrožovat. V den Jeho slávy přijdou sami. To samé pozoruji i v našem sboru Times Square Church. Slovo očišťuje a Duch Boží sestupuje na mnohé. Máme teď spoustu dobrovolníků ochotných udělat cokoli pro Ježíše.

„Tvůj lid se dobrovolně nabídne, až se tvá síla ukáže ve svaté nádheře“ (Žalm 110,3). Toto je proroctví, že Bůh bude mít lid, který nevidí svatost jako těžké břemeno, kterému nepřipadá jako něco obtížného nebo dogmatického – ale jako něco krásného! Nebudou se krčit pod tíhou poselství, ale uvidí v něm Boha, který brousí a leští diamant, aby odrážel ještě více paprsků světla. Je to jisté proroctví, že v den zla, v den nemravnosti pozvedne svatý zástup, který bude s radostí kráčet ve všech Jeho přikázáních.

pondělí 17. listopadu 2014

ZDROJE Z NEBE by Gary Wilkerson

Když hovoříme o zdrojích z nebe, prorok Zacharijáš mluví mocné, ale tajemné slovo: “V onen den bude Hospodin štítem tomu, kdo sídlí v Jeruzalémě; klopýtající mezi nimi bude v onen den jako David a dům Davidův bude jako Bůh, bude před nimi jako anděl Hospodinův!“ (Zacharjáš 12:8).

Zacharijáš se dívá do historie a současně i do dnešních dnů. Kvůli dílu, které pro nás Kristus učinil, i ten nejslabší křesťan může být tak silný jako David, největší král Izraele. A upřímně věřící může být “jako Bůh,“ míněno, jako Kristus. Všechno to zní dost prapodivně. Přesto nám v tomto proroctví Bůh dává obraz zdrojů, které učinil dostupnými pro svoji církev. Máme bohaté zdroje v nebeské bance, které jsou pro nás připraveny k Boží slávě, aby nám pomohly překonat všechny zkoušky.

Musíme si to ovšem jako církev přisvojit. Někteří křestané přijdou k pokladnímu okénku a zůstanou tiše stát. Duch Svatý se jich ptá: “Co pro tebe mohu udělat?“, ale oni nedovedou požádat o hojnost, která je pro ně dostupná. Místo toho odpovídají, “Pane, dej mi co chceš. Nemám žádné touhy, ty jsi přece Pán všeho a můžeš udělat vše, co chceš.“

To může znít naoko pokorně, dokonce zbožně, ale Písmo říká, že tento postoj není z Ducha Svatého. “Copak ve tvém srdci není žádná touha? Copak nevidíš, že nepřítel pracuje a ničí životy lidí, které miluješ? Copak nevidíš své milované ve strachu a svázanosti, a přitom by mohli být vysvobozeni, kdyby znali moc mého spasení? Podívej se kolem sebe. Jsou zde království, která je třeba dobýt a nepřátelé, které je třeba zabít a démoni, které je třeba vyhnat!“

Pavel nám říká, abychom “usilovně toužili po duchovních darech.“ To znamená, že když přijdeme k pokladnímu okénku Boží banky, naše žádost by měla znít: „Pane, mám dar víry. Mohl bys mi k tomu ještě přidat dar evangelizace, abych mohl přivést další lidi k víře? Nebo: “Pane, obdaroval jsi mě proroctvím. Prosím dej mi dnes slovo pro moji sestru, která trpí velkou bolestí a už se vzdala veškeré naděje.“

Jedna z největších lekcí, které mě naučil David Wilkerson, můj otec, byla, “Můžeš toho mít od Ježíše tolik, kolik chceš.“ Na základě tohoto slova vás chci oslovit a povzbudit vás: Jděte k pokladnímu okénku Boží banky a žádejte co nejvíce!

pátek 14. listopadu 2014

SPRÁVNĚ POZNAT BOŽÍ HLAS

Když lidé neslyší Boží hlas, tak pro Něj pracují, aniž by je k tomu zmocnil – jednají sami. Také jsem takový byl – dělal jsem dobré věci, překonával překážky a věřil jsem tomu, že činím to, co chce Pán. Skončil jsem s tisícidolarovými dluhy, vyčerpaný a rozčarovaný a na každém rohu jsem volal o pomoc. Neposlal mě totiž Pán, ale já jsem to nechápal. Byl jsem zlomený, zavalený problémy a chtěl jsem se vzdát; byl to však lidský pocit, ne výsledek modlitby.

Potom jsem ale řekl: „Už dost, Pane! Už ani o krok napřed, pokud to Ty nenařídíš. Nikam se nehnu, dokud neuslyším Tvůj hlas!“ A potom jsem sehnal všechny peníze, které jsem potřeboval, protože Pán podporuje to, co je Jeho dílem. Je to radost plná pokoje, bez břemen a žebrání. Lidé žebrají o peníze pro svou službu, protože se snaží dělat dobré věci, ke kterým je ale neposlal Boží hlas. Pletou si své vlastní touhy a přání s Božím slovem.

Ježíš neučinil nic, dokud neuslyšel slova z nebes: „Já říkám světu, co jsem slyšel od něj… Nic nedělám sám od sebe, ale mluvím, jak mě naučil Otec“ (Jan 8,26.28). „Otec, který mě poslal, ten mi dal přikázání, co mám říkat a co mluvit… Co mluvím, tedy mluvím tak, jak mi řekl Otec“ (Jan 12,49-50).

Tady jsou čtyři záruky, toho, že správně slyšíte Boží hlas:
  1. Jeho hlas vás vždy přivede k Ježíši a odhalí každý hřích i chtíč. Jan tento hlas slyšel a řekl: „Když jsem ho spatřil, padl jsem mu k nohám“ (Zjevení 1,17).
  2. Jeho hlas je vždy doprovázen Jeho přítomností či zjevením. Budete přemoženi radostí ze slávy Jeho přítomnosti.
  3. Jeho hlas vám dá ujištění v Písmu. Svatý Duch vás povede k utvrzení v Božím slově. Všechno, co Pán říká, musí souhlasit s Písmem v každém bodě.
  4. Všechno, co Boží hlas říká, obstojí před soudnou stolicí Kristovou ve své čistotě a nesobeckosti.

čtvrtek 13. listopadu 2014

ZVUK JEHO HLASU

Bůh si přeje, aby největší radostí Jeho lidu byl Jeho hlas.

"Kdo má nevěstu, je ženich, ale přítel ženicha, který stojí a slyší ho, se z ženichova hlasu velmi raduje. Tato má radost se tedy naplnila." (Jan 3:29). Měli bychom se radovat: "Slyšel jsem Jeho hlas! Stál jsem o samotě, čekal jsem a slyšel jsem Ho ke mně promluvit!" V Šalomounově Písni slyšíme svatební duet lásky. Ženich kyne své milované, aby se s ním potají ukryla: "Holubičko má, v rozsedlinách skalních, ve skrýši nad srázem, dopřej mi spatřit tvůj obličej, svůj hlas mi dopřej uslyšet. Tvůj hlas je tolik lahodný..." (Píseň 2:14). A ona později odpovídá: "Slyšte, už klepe můj milý! Otevři, má drahá, lásko má, holubičko má..." (Píseň 5:2)

Těm, kterým srdce vychladlo tak, že už nejsou schopni slyšet Jeho hlas, Bůh slíbil, že jim dá srdce nové a měkké, když učiní pokání a znovu se k Němu obrátí ve víře. Tvrdé srdce není nevyléčitelné - pokud se chceš změnit! Není to něco, co ti Bůh udělal, ale spíš to, co sis udělal sám, když jsi zanevřel na Boží Slovo. Tady je zaslíbení: "Až tam přijdou, odstraním odtud všechny ohavnosti a nechutnosti. Dám jim jedno srdce a do nitra jim vložím jednoho ducha. Vezmu jim z těla srdce z kamene a dám jim srdce z masa, aby se řídili mými pravidly, dodržovali mé zákony a jednali podle nich. Tehdy budou mým lidem a já budu jejich Bohem. (Ezechiel 12:18-20).

A, "Pokropím vás čistou vodou a budete čistí. Ode vší vaší nečistoty a ode všech vašich hnusných model vás očistím. Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Vezmu vám z těla srdce z kamene a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého Ducha a způsobím, abyste se řídili mými pravidly, dodržovali mé zákony a jednali podle nich." (Ezechiel 36:25-27)

středa 12. listopadu 2014

JEHO MILUJÍCÍ NÁRUČ

„Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou pokrývku pláčem, skrápím slzami své lože“ (Žalm 6:7).

Tento obrovský pobíječ, tento mocný válečník, o němž se zpívalo „David pobil své deseti tisíce,“ tento básník píšící hlavně o důvěřování Bohu a o uvrhování všech starostí na Boha, tentýž Boží muž, volal: „Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem“ (Žalm 6:3). David těžce zhřešil a vyznával: „Nad hlavu mi přerostly mé nepravosti, jako těžké břemeno mě tíží. Páchnou, hnisají mé rány pro mou pošetilost. Zhrouceně, až k zemi sehnut celé dny se sklíčen smutkem vláčím“ (Žalm 38:5-7).

David přesně vyjadřuje, čím si někteří z vás možná právě teď procházejí: pocity přemožení hříchem, které jako mořské vlny zmítají vaší duší. Nedokážete pochopit, proč jste tím znovu zaplaveni. Voláte: „Bože, je toho na mne moc! Už s tím nedokážu pohnout.“ Jste zraněni a víte, že uvnitř páchnete kvůli hříchu. Víte, že jste byli hloupí a pošetilí. Cítíte duchovní korupci a v mysli je vám tak špatně, že to ovlivňuje vaše tělo. Vaše selhání, vaše postrádání vítězství, vás vlastně vede do „celých dní ve smutku,“ v depresi a strachu. Máte problém – jste poníženi – znepokojeni ve své duši.

David se dokázal soužit pro hříchy, které spáchal. Neříkal, že Bůh není spravedlivý, když ho trestá, ale chtěl být napraven v lásce: „Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu, netrestej mě ve svém rozhořčení! Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu“ (Žalm 6:2-3). David tím vyjadřoval: „Pane, moje vlastní pošetilost, můj vlastní zakořeněný hřích, mi přinesl takové trápení! Vím, že máš právo mě napravit a trestat. Ale prosím, pamatuj, že jsem stále tvým dítětem! Vylij svůj hněv na ty, kdo tě odmítají. Zhřešil jsem, ale stále tě miluji. Naprav mne v lásce. Smiluj se.“

Cítíš-li ve své duši Boží šípy kvůli minulému a současnému hříchu, a přece máš kajícné srdce a chceš se od svého hříchu odvrátit, můžeš volat po Boží trestající lásce. Budeš napraven, ale s velikým slitováním a soucitem, stejně jako pečující otec potrestá své dítě z lásky. Nepocítíš jeho hněv, jako to pocítí pohané, nýbrž s jeho prutem ucítíš i jeho milující napřaženou náruč.

úterý 11. listopadu 2014

ČAS NA OBČERSTVENÍ

V Božím slově je plno zpráv o významných Božích mužích, kteří si sáhli až na dno, když ztratili veškerou sílu. Kážu o „utváření Božího člověka,“ kde pojednávám o třech věcech, kterým čelil Ježíš v Getsemanské zahradě: kalich bolesti, hodina zmatku a noc o samotě. Prošli si tím všichni Boží muži a ženy.

Možná, že sis své současné utrpení způsobil sám. Kolik manželek nyní trpí, protože si vzali muže, před nimiž je Bůh varoval? Kolik dětí trápí své rodiče a přivádí je k zoufalství? Tolik lidí ztrácí naději, protože mají AIDS a další nemoci kvůli svým dávným hříchům. Ale nyní je čas přejít od příčiny tvých těžkostí ke zlomenosti, pokání a víře. Je čas na novou dávku síly od Ducha svatého, čas na obnovu a občerstvení!

Jestliže tvé srdce cítí zbožný zármutek a miluješ Pána, můžeš být sklíčený, ale on tě nenechá vyhasnout. Když David chodil vírou a činil pokání, napsal: „Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot. S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu, s Bohem, jehož cesta je tak dokonalá! To, co řekne Hospodin, je protříbené. On je štítem všech, kteří se k němu utíkají. Kdo je Bůh krom Hospodina, kdo je skála, ne-li Bůh náš! Bůh, který mě opásává statečností a mou cestu činí dokonalou, ten dává mým nohám hbitost laně, na mých posvátných návrších mi dopřává stanout, učí bojovat mé ruce a mé paže napnout bronzový luk. Podal jsi mi štít své spásy, tvoje pravice mě podepírá, tvá mírnost mé síly rozmnožila. Dals volnost mým krokům, nohy se mi nepodvrtnou. … Opásals mě statečností k boji; ty, kdo povstávají proti mně, sám srazíš“ (Žalm 18:29-37, 40).

Bůh svým pomazaným slibuje sílu: „Požehnán buď Hospodin, že vyslyšel mé prosby! Hospodin je síla má a štít můj, mé srdce v něj doufá. Pomoci jsem došel, proto v srdci jásám, svou písní mu budu vzdávat chválu. Hospodin je síla svého lidu, spásná záštita svého pomazaného. Zachraň svůj lid a žehnej dědictví svému, buď mu pastýřem a nes jej na ramenou věčně“ (Žalm 28:6-9).

Budeš-li volat, vylije na tebe svou sílu: „Odpověděl jsi mi v den, kdy jsem tě volal, dodal jsi mé duši sílu. … I když jsem v soužení, ty mi zachováš život, vztáhneš ruku proti hněvu mých nepřátel a tvá pravice mě spasí“ (Žalm 138:3,7).

pondělí 10. listopadu 2014

NEBESKÁ BANKA by Gary Wilkerson

V poslední době jsem se nemohl zbavit ve svých myšlenkách následujícího obrazu: Byl to obraz nebeské banky, ve které si Boží lid ukládá svůj majetek. Tato banka je stále otevřená a můžeme si tam uložit peníze i složit všechny svoje hříchy, obavy a starosti. Trezor, ze kterého si bereme půjčky je v místnosti, kde je trůn Boží milosti.

Z této nebeské banky si můžeme ovšem také peníze vybírat. V okénku pokladny sedí Duch Svatý a je připraven vydat vše co potřebujeme z nebeských zdrojů. Přijdeme-li k tomuto okénku, můžeme vybrat nekonečné zásoby Boží milosti, síly, víry a naděje.

Když si představuji tuto banku, uvědomuji si, že mnozí z nás, kteří jsme v církvi, ukládáme do nebeské banky mnohé, ale mnohem méně vybíráme. Když se postavíme k okénku,žádáme jen o almužnu: „Pane, nechci Tě obtěžovat,“ koktáme, „potřebuji jen trochu milosti, abych zvládl svůj problém. Prosím, stačí jenom trochu, potom se s tím už vypořádám sám.“

Mám pro vás dobrou zprávu: Bůh po nás nechce, abychom „se vypořádali se zbytkem problémů sami.“ Chce, abychom u Něj složili všechno: všechny svoje úzkosti, zápasy, hříchy a bolesti srdce. A chce také, abychom vybírali z Jeho bezedných zdrojů, které jsou pro nás uloženy v Jeho trezorech. Chce, abychom řekli, “Pane, nežádám tě o deset dolarů víry proto, abych se dostal z tohoto problému. Já potřebuji tvoji milost v hodnotách tisíců dolarů. A Tvoji milost nežádám jen proto, abych vyřešil svůj problém, ale chci spatřit Tvoji slávu na celé zemi. Od této chvíle pokaždé, když přijdu k okénku Tvé Boží pokladny, budu žádat větší vylití Tvého Ducha. Potřebuji v sobě více Tvého ducha, Tvého života, Tvých skutků!“

“Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pokoj v pravý čas“ (Židům 4:16).

pátek 7. listopadu 2014

ŠKOLA DUCHA SVATÉHO

Proč David prožíval tolik trápení? Protože ho vyučoval Duch svatý! Bůh v něm formoval charakter – a to bylo možné pouze skrze těžkosti. Už neměli být žádní další Saulové, neposlušní a nevyučení zkouškami a útrapami. Saul začal dobře, ale brzy opadl, protože nikdy neprošel zkouškou. Bůh teď hledal člověka, kterému by mohl důvěřovat, člověka, s nímž by mohl vystavět věčný chrám.

Duch svatý Davida ani na okamžik neopustil. Bůh mohl poslat anděly; mohl promluvit, mohl seslat nebeský zástup, aby Davida ochránil před utrpením. On ale naopak všechno dopustil, aby si David mohl sáhnout na dno a cele se vydat Bohu. Nebýt zkoušek, jimiž David prošel, neměli bychom žádné z jeho nádherných žalmů plných víry a důvěry.

Někteří jste právě s Davidem v Ciklagu – nebo tam míříte! V 1. Samuelově v kapitole 30 je příběh o tom, jak Amalekovci přepadli Boží lid a ničili životy i majetek. David byl opravdu v úzkých, protože jeho vlastní lidé mu tuto tragédii dávali za vinu a chtěli ho ukamenovat. „David ale našel sílu v Hospodinu, svém Bohu“ (1. Samuelova 30, 6). Když se na Boha obrátil (verš 8), ujistil ho Hospodin, že vše, co bylo ztraceno, bude opět obnoveno. Výsledek toho všeho vidíme v 19. verši: „David to všechno získal zpět.“

David dostal zpět svoji rodinu i svůj majetek, ale bylo toho ještě mnohem víc, co získal. Nejdůležitější bylo, že se mu vrátila důvěra v Pána, jistota, že je stále s ním. Obnovila se síla jeho pomazání, stejně jako nenávist k nepříteli. V ten den obdržel David diplom! Naučil se tázat se Hospodina a nacházet v Něm sílu. Od toho dne stále jen sílil – a zvítězil.

čtvrtek 6. listopadu 2014

KDYŽ ČINÍŠ SPRÁVNÉ A PŘESTO SE NEDAŘÍ

David je příklad muže, který měl srdce pro Hospodina, někdo, kdo činil správné (kromě jeho hříchu s Batšebou a Urijášem). „David činil to, co je správné v Hospodinových očích, a po celý svůj život se neodchýlil od ničeho, co mu On přikázal, kromé té věci s Chetejcem Urijášem.“ (1. Král. 15:5) Od toho momentu, kdy ho Samuel pomazal olejem, pomazávajíce ho za krále, „duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále.“ (1. Samuelova 16:13) Je řečeno, „Tu se Saul začal Davida bát, neboť s ním byl Hospodin…David si vedl moudře; Hospodin byl s ním…Saul viděl a poznal, že Hospodin je s Davidem“ (1. Samuelova 18:12, 14, 28)

A…co David dostává za všechnu tu dobrotu? Potíže na všech stranách! Ale pamatuj si, Bůh byl přesto s ním.

Vzpomeň si na to, když tento Boží muž stál s bázní před obrovským Goliášem. Vzpomeň si na rozjařený dav volající, „David pobil své desetitisíce.“ Teď se scvrkává strachem a jeho nejlepší přítel mu byl odcizen. Je tak ovládnut panikou, že předstírá, že je šílený, aby si zachránil kůži. Končí tak, že se schová v jeskyni Adulámu se čtyřmi sty nespokojenými odepsanci shromaždujícími se kolem něj. David si řekl, „Kteréhokoli dne mohu být zahuben Saulovou rukou. Nezbývá mi nic lepšího než uniknout do pelištejské země. (1. Samuelova 27:1) David byl tehdy rozpolcený mnoha strachy. Musel myslet na den jeho pomazání jako na velký omyl a říkat si, „Pane, Ty nemůžeš být se mnou; já nemůžu být tvůj pomazaný. Nic se nedaří. Nemá to cenu. Evidentně jsi na mě naštvaný.“ Řekl sis někdy něco takového?

Ale Bůh Davida neopustil – ani na moment. Neboť my víme „duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále.“ (1. Samuelova 16:13) A tak to je také se mnou a s tebou. Ten den, kdy nás Boží duch přivedl k Ježíši a pomazal nás, přišel, aby v nás zůstal, aby v nás setrval. Ve tvé zkoušce, ve tvých rozpacích, On je tvůj utěšitel. Možná to vypadá, že se nic nedaří, ale pro tebe, který věříš, Bůh má vše pod kontrolou.

středa 5. listopadu 2014

SPOČINOUT V PÁNOVĚ NAČASOVÁNÍ

Jestliže nevěříš v načasování Duchem svatým, nikdy nepochopíš, proč se vyslýchání modliteb zdánlivě opožďuje. Každé Boží zaslíbení tě vyzkouší – pokud nespočineš v Pánově načasování! Tak to zažil Josef, když beznadějně ležel ve vězení: „Až do chvíle, kdy došlo na jeho slovo, když řeč Hospodinova ho protříbila“ (Žalm 105:19). Tento verš o načasování Duchem svatým je vložen mezi dva výroky: (1) „Sevřeli mu nohy do okovů, do želez se dostal“ (verš 18) a (2) „Poslal pro něj král a pout ho zbavil … ho osvobodil“ (verš 20).

Josefovi zkouška spočívající v čekání zlomila srdce. Naslouchej jeho patetické prosbě adresované číšníkovi poté, co mu Josef zjevil, že bude po propuštění z vězení znovu zastávat svůj úřad: „Vzpomeneš-li si na mě, až se ti dobře povede, prokaž mně milosrdenství: upozorni na mě faraona a vyvedeš mě z tohoto domu. … [Já] jsem se nedopustil naprosto ničeho, zač by mě měli vsadit do jámy“ (Genesis 40:14-15).

Někdo by se mohl zeptat, kde byla Josefova víra. Byl natolik blízko Bohu, že mohl vykládat sny a tajemství. Bůh k němu mluvil, tak proč prostě nespočinul a nedůvěřoval Bohu, že ho vyvede? Proč taková žalostná prosba, aby se číšník přimluvil u faraona? Byl zkoušen Slovem! Můžeš to číst, modlit se za to, kázat to, ale dokud tě to nevyzkouší, nevyprodukuje to život. Někteří z vás jsou právě teď těžce zkoušeni Slovem. Vidí, že Bůh vyslýchá mnoho modliteb, ale právě teď se dívají na dlouhotrvající nevyslyšenou modlitbu. Jejich volání, jejich křik, jejich zvedání rukou, jejich utrpení, to vše je zdánlivě nevyslyšeno a nikde nemají žádný důkaz o vyslyšení.

Zeptám se vás, co budeme muset v těchto posledních dnech udělat, abychom překonali zkoušky? Musíme se postavit na každé zaslíbení a modlit se ve víře, účinně, vroucně, bez pochybování, a potom čekat a spočívat, důvěřovat Pánu, že učiní správnou věc ve svůj čas a svým způsobem. Dnes jen málo křesťanů trpělivě čeká, co Bůh vykoná ve svůj čas. Čím více se odpověď opožďuje, tím více se někteří rozhněvají. Někteří to nakonec vzdají a myslí si, že Bůh neodpovídá.

Řekni s Abakukem: „Budu však klidně očekávat den soužení … I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos … pole nevydala pokrm … ve chlévech dobytek nebyl, já budu s jásotem oslavovat Hospodina, jásat k chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla … po posvátných návrších mi dává šlapat“ (Abakuk 3:16-19).

úterý 4. listopadu 2014

KDYŽ SE ZDÁ, ŽE JSOU MODLITBY NEVYSLYŠENY

Podívejme se na veliké utrpení svatého muže z Bible a uvidíme, jestli uhodneme, o koho se jedná: „Já jsem muž, jenž zakusil ponížení pod holí jeho prchlivosti. Hnal mě a odvedl do temnoty beze světla. … Postavil kolem mne zeď, že nemohu vyjít, obtížil mě bronzovým řetězem. Jakkoli úpím a o pomoc volám, umlčuje mou modlitbu. …Je veta po mně i po mém čekání na Hospodina“ (Pláč 3:1-2, 7-8, 18).

Kdo byl ten muž, jenž se vzdal naděje a řekl, že Bůh umlčuje jeho modlitbu? Nebyl to nikdo jiný než prorok Jeremjáš. „Obestřel ses oblakem, aby modlitba k tobě nepronikla“ (Pláč 3:44). Ale zrovna tak to můžete být vy i já v nějaké životní krizi, kdy se zdá, že Bůh zavřel nebesa. Úpíte s Jeremjášem: „Já jsem ten, kdo je zaslepen problémy. Nejsem snad v situaci, z které, jak se zdá, nevyváznu“?

Nemyslete si, že Jeremjáš se v zoufalství vyžíval. Stejně jako David nalezl naději a vítězství. Vzpomněl si, že jeho Bůh je plný slitování a něžného milosrdenství: „Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. Můj podíl je Hospodin, praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk ve ztišení čeká na spásu od Hospodina. … Neboť Panovník navěky nezavrhne. Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství“ (Pláč 3:21-26, 31-32).

David řekl: „Hospodin můj hlasitý pláč slyší. Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme“ (Žalm 6: 9-10). On zachycuje každou naši slzu, slyší každé úpění, pozorně naslouchá všem modlitbám. Můžete spočinout v jistotě, že i kdybyste museli projít hořící pecí utrpení, on tam bude s vámi. Bůh zná důvody všeho, co dopouští, a v každé obtížné zkoušce vás zahrne zvláštní milostí.