čtvrtek 30. prosince 2010

NEBOJ SE KRÁTKÉHO UTRPENÍ

Kristovu vzkříšení předcházelo krátké období trápení. Ano, umřeme! A trpíme! Zakoušíme bolest a zármutek.

Nechceme trpět nebo prožívat bolest! Toužíme po bezbolestném vysvobození, nadpřirozeném zásahu! „Zařiď to, Bože!“, modlíme se, „protože jsem slabý, a vždycky budu. Všechno to udělej, zatímco já si půjdu svou cestou a budu čekat na nadpřirozené vysvobození!“

Možná svalujeme vinu za své trampoty na démony! Vyhledáme ostatní věřící a doufáme, že nám pomohou je vyhnat ven – tak abychom mohli jít svou cestou bez bolesti nebo trápení.

Zařízeno! Prolétnout naskrz přímo ke klidnému životu plného vítězství! Chceme, aby na nás někdo položil ruce a vyhnal ven veškerou vyprahlost. Ale vítězství není vždy bez trápení a bolesti. Podívej se na svůj hřích! Postav se mu! Protrp si to, jako to udělal Ježíš. Zakus Jeho utrpení! Trápení trvá jen přes noc, a s ránem vždy přichází radost.

Hospodinova láska vyžaduje volbu. Kdyby nás Bůh nadpřirozeně vytáhnul z každé bitvy bez bolesti a trápení, ukončilo by to předčasně všechny zkoušky a pokušení; nezakusili bychom svobodnou volbu a žádné zkoušení ohněm. To by Bůh nahrazoval svou vůli za lidskou. On si přeje setkat se s námi v naší vyprahlosti a ukázat nám, jak se může stát cestou do nového života víry.

Je to většinou Boží vůle snášet vyprahlost a dokonce i bolest. „Ať proto ti, kdo trpí podle Boží vůle, svěřují své duše věrnému Stvořiteli a pokračují v dobrém jednání“ (1.Petr 4:19).

Ale díky Bohu za to, že trápení je vždy jen krátké období před konečným vítězstvím! „Když projdete tímto krátkým utrpením, Bůh veškeré milosti, který vás v Kristu Ježíši povolal do své věčné slávy, vás obnoví, upevní, posílí a ukotví“ (1.Petr 5:10).

středa 29. prosince 2010

UDRŽOVÁNÍ MODLITEBNÍHO ŽIVOTA

Můj život musí být životem modlitby, abych mohl překonávat duchovní suchotu. Co je důvodem toho, že nikdo z nás se nemodlí tak, jak by měl? Vždyť víme, že se můžeme modlit za všechny naše břemena a hlas Ducha Svatého nás neustále volá k modlitbě: „Pojď!“

Pojď k vodě, která uhasí žízeň ducha. Pojď k Otci, který má soucit se svými dětmi. Pojď k Pánovi života, který slibuje odpuštění každého hříchu. Pojď k Tomu, který tě odmítá zatratit nebo opustit a nechce se před tebou skrývat.

My se můžeme pokusit skrýt před Bohem kvůli vině a odsouzení, ale On se nikdy neskrývá před námi. Přijď směle k Jeho trůnu milosti, i když jsi zrovna zhřešil a selhal. On okamžitě odpouští těm, kteří upřímně činí pokání. Nemusíš strávit dny a hodiny s výčitkami svědomí anebo se snažit opět si získat Jeho přízeň. Jdi k Otci, padni na kolena, otevři své srdce a vykřič svá muka a bolest. Pověz Mu o své osamělosti, pocitech izolace, obavách a selháních.

Zkoušíme všechno ostatní, jen modlitbu ne. Čteme knihy, hledajíc formulky a návody. Jdeme k přátelům, služebníkům, poradcům a všude hledáme slova potěšení nebo radu. Hledáme prostředníky a zapomínáme na jediného Prostředníka, který má odpověď na všechno.

Nic tak rychle nezažene duchovní suchotu a prázdnotu, jako hodinka nebo dvě v blízkosti Boha. Nic nemůže nahradit modlitbu k Otci v tom zavřeném pokojíku. To je řešení pro každé suché období.

„Já vyliji vody na žíznivé a potoky na vyschlou zem. Vyliji svého Ducha na tvé símě, své požehnání na tvé potomky“ (Izaiáš 44:3).

úterý 28. prosince 2010

OBDOBÍ SUCHA

I když káži pro tisíce lidí, cítím se někdy vyschlý, daleko od teplé Boží přítomnosti. Když jsem vyschlýa prázdný, nemám velkou touhu číst Slovo a modlit se. Vím, že moje víra je neporušená a má láska k Ježíši silná, a nemám touhu okusit věci tohoto světa. Ale zdá se, že se dny, možná i týdny nedokážu Boha dotknout.

Už jste někdy zažili, jak ostatní křesťané dostávali požehnání, ale vy jste necítili nic? Oni přinášeli svědectví o Boží odpovědi na jejich modlitby a plakali slzami radosti. Zdálo se, že žijí na vrcholku hory šťastných zkušeností, zatímco vy se jen ploužítei. Milujete Ježíše, ale nedokážete zažehnout svět.

Věřím, že všichni skuteční věřící zakouší někdy v křesťanském životě období sucha. I Ježíš se cítil sám, když zvolal nahlas: "Otče, proč jsi mě opustil?"

Bez Boží blízkosti není klidu. Sucho může být zastaveno pouze rosou Jeho slávy. Zoufalství lze rozptýlit jen ujištěním, že Bůh odpovídá. Oheň Svatého Ducha svatého musí zahřívat mysl, tělo a duši.

Někdy se cítím nehodný, jako nejhorší hříšník, ale přesto všechno vím, že On není daleko. Slyším zřetelný, slabý hlas, který volá: "Pojď, mé dítě. Vím, čím právě procházíš. Miluji tě a nikdy tě neopustím. Nikdy se tě nevzdám. Budeme tomu čelit společně, protože já jsem tvůj Otec a ty mé dítě. "Mám v sobě plamen, který nic neuhasí. Vím, že On mě vyvede z každého sucha.

"Hospodinův lid je jeho dědictví, Jákob je jeho vlastní pozemek. V pouštní krajině ho našel, v pustině divé, kvílící. Obklopil jej a pečoval o něj, jako oko v hlavě chránil jej. "(Deuteronomium 32:9-10).

"Hle, já činím novou věc, a klíčí právě teď - vy to nevíte? Ano, způsobím cestu na poušti a na pustinách potoky. Divoká zvěř mě bude ctít, pštrosi i šakali, že jsem způsobil vody na poušti a na pustinách potoky, abych napojil svůj vyvolený lid."(Izaiáš 43:19-20).

pondělí 27. prosince 2010

CÍTÍŠ SE POSLEDNÍ DOBOU TAK, ŽE BYS TO VZDAL?

Píše mi mnoho duchovních služebníků, a vyjadřují své obavy o farníky, kteří jednoduše odcházejí. „Dobří a poctiví křesťané jsou natolik přemoženi pocity viny a zavržení, že jsou zoufalí. Když nedokáží žít podle svých vlastních očekávání a když upadají zpět do hříchu, rozhodnou se, že to vzdají…“

Rostoucí počet křesťanů je na hraně. Pár křesťanů by se dokonce odvážilo přezkoumat své úvahy o opuštění své lásky k Ježíši, ale ze zoufalství se rozhodnou rezignovat.

Někteří duchovní dnes neustále káží pouze pozitivní poselství. Podle jejich slov každý křesťan prožívá zázraky, každý dostává odpovědi na své modlitby, každý se cítí dobře, každému se žije dobře a celý svět je rozzářený a nadějný. Rád slyším tento druh kázání, protože doopravdy toužím, aby Boží lid měl tyto dobré a prospěšné věci. Ale velkému počtu poctivých a upřímných křesťanů se tak neděje.

Není divu, že naši mladí odcházejí poraženi. Nedokáží žít podle představy o bezproblémovém, bohatém, úspěšném, vždy pozitivně myslícím křesťanu. Podle představy, kterou vytvořilo náboženství. Jejich svět není tak dokonalý. Žijí se zlomenými srdci, procházejí současnou krizí a rodinnými problémy.

Pavel řekl o soužení: „…soužení, které nás potkalo…dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme“ (viz 2.Korintským 1:8).

Pozitivní myšlení tyto problémy nezažene a „vyznávání“, že tyto problémy ve skutečnosti neexistují, věci nezmění. Jaké je východisko? Existují dvě pravdy, které mi přinášejí velké uspokojení a pomoc.

• Bůh mne miluje. Je milujícím Otcem, který nás chce pozvedat z našich slabostí.
• Nejvíce ho potěší moje víra. Chce, abych mu důvěřoval.

pátek 24. prosince 2010

PŘEŽIJEŠ

Štěstí neznamená žití bez bolesti a trápení – vůbec ne. Pravé štěstí je učením, jak prožívat každý den, navzdory zármutku a bolesti. Je to učení, jak se radovat v Pánu a nic nezáleží na tom, co se stalo v minulosti.

Možná se cítíš odmítnutý a opuštěný. Tvá víra je možná slabá a myslíš si, že jsi dole – máš to spočítané. Zármutek, slzy, bolest a prázdnota nás můžou občas pohltit, ale Bůh je stále na trůnu. On je pořád Bůh!

Přesvědč sám sebe, že přežiješ. Vyjdeš z toho a budeš žít nebo zemřeš, vždy budeš patřit Pánu. Život půjde dál a překvapí Tě, jak moc můžeš přinášet s Boží pomocí.

Nemůžeme pomoci sami sobě či zastavit bolest, ale náš požehnaný Pán přijde k nám. Dá pod Tebe svou milující dlaň a vyzvedne Tě vzhůru, tak abys znovu seděl na nebeských výšinách. Zbaví Tě strachu z umírání a uvolní pro Tebe svou nekonečnou lásku.

Podívej! Povzbuzuj se v Pánu. Když Tě obklopuje mlha a ty nedokážeš vidět cestu ven ze svých rozpaků, polož se zpět do Ježíšovy náruče a jednoduše mu důvěřuj. On musí udělat vše. Chce tvoji víru a důvěru. Chce, abys nahlas křičel: „Ježíš mě miluje! On je se mnou! Neodsoudí mě! Pracuje právě teď na tom všem! Nebudu sražen dolů! Nebudu poražen! Nebudu svědek Satana! Neztratím svou mysl nebo směr! Bůh je na mé straně! Já miluji Jeho a on miluje mě!“

Základní linie je víra. A víra absolutně spočívá na tomto: „ Žádná zbraň vyrobena proti Tobě nebude prosperovat… (Iz 54, 17).

čtvrtek 23. prosince 2010

BŮH NEDOPUSTÍ VAŠÍ ZKÁZU

Nezapomeň, že Bůh přesně ví, kolik můžeš unést a nedopustí, aby ses dostal do kritického bodu!

Náš milující Otec říká: „Jak vidíte, nezmocnilo se vás pokušení, které by pro lidi nebylo běžné. Ale Bůh je věrný! Nedovolí, abyste byli pokoušeni nad své možnosti; uprostřed zkoušky vám poskytne východisko, abyste mohli obstát.“ (1.Korintským 10:13).

Největším rouháním je myslet si, že za veškerým naším zraněním a bolestí stojí Bůh. Nebo že tě nebeský Otec cvičí kázni a soudí, že dříve než budeš připravený přijmout Jeho požehnání, potřebuješ ještě zakusit jedno nebo dvě trápení. Tak to není!

Je pravda, že Bůh napravuje ty, které miluje. Toto kárání je jen na čas a není určené k tomu, aby nás zranilo. Hospodin není původcem zmatku v našem životě. Ani ty nejsi. Nepřítel se nás pokouší zranit skrze jiné lidi, stejně jako se snažil zranit Joba skrze nevěřící manželku.

Tvůj nebeský Otec tě střeží svým upřeným zrakem. Každý pohyb je monitorován, každá slza je stáčena do láhve. On se ztotožňuje s každou tvou bolestí a ví, kdy jsi vystaven přílišnému sužování nepřítele. Zakročí a řekne: „Dost!“ Když už tě bolest nepřivádí blíž k Pánu, a namísto toho začíná upadat tvůj duchovní život – Bůh vstoupí. Nedopustí, aby se Jeho dítě, které mu důvěřuje, potopilo kvůli přílišné bolesti a trápení duše.

Pán tě vytáhne z boje v pravý čas. Nedopustí, aby zranění ničilo tvou mysl. Slíbil, že přijde právě včas, aby setřel tvé slzy a dal ti radost místo truchlení. Boží slovo říká: „…z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se prozpěvování“ (Žalm 30:5).

středa 22. prosince 2010

ZAVÁZÁNI, ABYCHOM HLEDALI

„Tehdy jsem se obrátil k Pánu Bohu, abych jej hledal v modlitbách a prosbách..... Modlil jsem se k Hospodinu, svému Bohu, a toto jsem vyznával.... Ještě když jsem se modlil a vyznával svůj hřích i hřích svého lidu Izraele...“ (Daniel 9:3,4 a 20) Toto byli muži modlitby!

První závazek, jež si dali – žít oddělený život –, musel být podpořený druhým závazkem: hledat Boha. Skutečně, je nemožné žít svatý život, aniž by člověk trávil hodně času na kolenou a hledal u Boha moc a autoritu, potřebnou k takovému životu.

Nemylte se – věrná modlitba vás neochrání od krize. Právě naopak, spíše vás dostane do ohnivé pece a do lví jámy. Ale modlitba vás připraví, abyste tomu všemu čelili s důvěrou a stali jste se živou obětí pro Ježíše!

Danielova modlitba jej vedla přímo do lví jámy. Tato zkouška přišla mnoho let po zkoušce hebrejských mužů, když Daniel byl již po osmdesátce! Tohle tě může vyděsit, když přemýšlíš o tom, jak dlouho to bude trvat, než skončí všechny krize. Možná si myslíš, že již ses naučil každou „důležitou“ věc po určitých letech s Pánem. Přesto, Bůh, po desetiletích věrných přímluv, tady dopouští na jednoho z největších modlitebních bojovníků s tichým duchem, největší krizi jeho života!

Milovaní, zkoušky skončí až Ježíšovým příchodem – anebo když zemřete v Kristu! Z tohoto důvodu je modlitba tak důležitá. Můžeš se zavázat k tomu, žít čistý život, ale tento závazek nemůžeš splnit bez závazku hledat Boha.

úterý 21. prosince 2010

NEPOSKVRNĚNÝ UPROSTŘED BEZBOŽNÝCH

„Daniel se však rozhodl, že se neposkvrní pokrmy a vínem z královského stolu. Žádal proto vrchního dvořana, aby se těmi věcmi nemusel poskvrňovat“ (Daniel 1:8).

Slovo poskvrnit zde znamená „osvobození zavržením“. Daniel jinými slovy řekl: „Jakýkoli kompromis z mé strany by mne okradl o mou svobodu!“ Daniel se zavázal, že bude po dobu deseti dnů jíst pouze zeleninu a pít jenom vodu. Když to řekl vrchnímu dvořanovi, ten mu odpověděl: „Bude mne to stát život! Po deseti dnech budeš vypadat nezdravě. Tvé tváře budou propadlé – a král si toho jistě všimne! Na – vezmi si trochu masa. Potřebuješ proteiny. Pij víno, aby sis vytvořil krvinky. Jez něco z těchto cukrovinek, aby ti to dodalo energii!“

Věřím tomu, že Daniel a tři izraelští muži měli na mysli něco víc než vyhýbání se obřadně nečistým věcem. Byli vzati do zajetí spolu s tisíci svých krajanů. To, co uviděli, když poprvé vstoupili do Babylona, je muselo nad očekávání šokovat. Byla to natolik nevázaná a nemorální společnost, plná proklínání, že to útočilo na jejich duchovní smysly.

A tak ti čtyři přijali závazek. Řekli si: „Neodvážíme se dělat kompromisy. Neodvážíme se přijmout tato morální měřítka. Oddělíme se a budeme se cvičit v chození vírou!“

Ti čtyři muži o tomto způsobu života nikomu nekázali. Bylo to pouze mezi nimi a Bohem.

Ptám se tě: Když jsi v krizi, voláš: „Pane, kde jsi, když tě potřebuji? Ty ses snad nezavázal, že mne vysvobodíš?“ Ale co kdyby ti Pán řekl: „Kde jsi, když potřebuji něčí hlas? Potřebuji hlasy v těchto hříšných dobách, čisté nádoby skrze které mohu mluvit. Říkáš, že chceš, abych přišel do tvé krize – a přesto zůstáváš součástí bezbožného světového systému. Řekni mi – angažuješ se v mých záležitostech?“

pondělí 20. prosince 2010

ZAČALO TO POKÁNÍM

Církev tak, jak ji známe dnes, začínala pokáním. Když Petr kázal o Letnicích o kříži, tisíce přijaly Krista. Tato nová církev se skládala z jednoho těla, které zahrnovalo všechny rasy a bylo naplněno vzájemnou láskou. Jejich společný život se vyznačoval evangelizací, obětavým duchem, dokonce i mučednictvím.

Ten úžasný začátek svědčí o Božím slovu k Jeremiášovi: „Já jsem tě sázel jako výbornou révu z nejušlechtilejších sazenic“ (Jeremiáš 2:21, B21). Avšak další Hospodinova slova popisují to, co se při takové práci často stává: „Jak ses mi mohla takhle zvrhnout v plané křoví, jež mi nepatří?“ (2:21, B21). Bůh říkal: „“Zasadil jsem tě správně. Byl jsi můj, nesl jsi mé jméno a můj charakter. Ale teď jsi se zvrhl.“

Co je příčinou této zvrhlosti v církvi? Vždy to bylo a bude modlářství. Bůh hovoří o modlářství, když říká Jeremiášovi: „Můj lid ale svou Slávu vyměnil za nesmysly“ (2:11, B21).

Většina křesťanských učení dnes označuje modlu za něco, co stojí mezi Božím lidem a Jím samotným. A přece je to jen částečné popsání modlářství.

Modlářství je o hodně hlubší záležitostí srdce. Prvořadou modlou, která je rozšířená mezi Božím lidem, není cizoložství, pornografie nebo alkohol. Existuje o hodně silnější chtíč. Co je touto modlou? Je to nutkavá ctižádost po úspěchu. A dokonce existuje i učení, které ji ospravedlňuje.

Tato modla, touha po úspěchu, charakterizuje mnohé v dnešním Božím domě. Tito lidé jsou upřímní, morálně bezúhonní, překypující dobrými skutky. Avšak zasadili do svých srdcí modlu ctižádosti a nemohou se jí zbavit.

Bůh rád svému lidu žehná. Chce, aby byl jeho lid úspěšný ve všem, co poctivě vykoná. Ale nyní existuje bouřlivý duch, který se snaží předstihnout ostatní – je to duch touhy po uznání a po získávání věcí.

Jeden muž ze světa nedávno pronesl: „Ten, kdo umírá s největšími rozmary, vyhrává.“ Je tragédie, že se k tomu přidávají i křesťané.

Jak daleko jsme zbloudili od živého evangelia, kdy umíráme sobě, egoismu a světským ambicím.

pátek 17. prosince 2010

JEŽÍŠ PŘIŠEL S VÝZVOU A VAROVÁNÍM

Ježíš stál v chrámu a vyzval každého, aby přišel pod jeho křídla milosrdné ochrany. Zavolal na slepé, nemocné, malomocné, chudé, ztracené, na každého, aby přišel a našel uzdravení a odpuštění.Ale dav nábožných lidí odmítl jeho nabídku. Tak Kristus prohlásil „ Nestáli jste o to “ (Matouš 23. 37).

Když jsem toto četl, vyvstala mi otázka : Zde v Novém Zákoně, mohl by si Bůh využít své dřívější dílo stejným způsobem jako jednal ve Starém Zákoně ? Zavrhl by ty, kteří odmítli jeho nabídku milosti, milosrdenství a probuzení ?

Ano. Mohl. Ježíš odpověděl těm, kteří ho odmítli takto: „ Hle váš dům se vám ponechává pustý“ ( Matouš 23.38). Řekl jim: „Tento chrám je nyní váš, ne můj. Opouštím jej. Zanechávám to, co vy jste zpustošili.“

„Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově (Matouš 23.39). Prohlásil k nim: „Moje oslavení už nebude více patřit tomuto starému dílu.“

Přemýšlejte o tom. Zde stála milost a sláva Vtěleného říkající: „Tyto staré věci už nejsou více moje.“ Potom se Ježíš přesunul do Letnic k počátku nového díla. Právě chtěl vybudovat nový chrám, ne repliku starého. On by to udělal zbrusu nové od základu.Byl by to chrám s novými kněžími i s novými lidmi, všichni narozeni znovu v Něm.

Dovolte mi, abych se vás zeptal: To , co se dnes děje v církvi, odpovídá to tomu, kdo je Ježíš? Je zde opravdu církev vítězná, neposkvrněná nevěsta Kristova? Odhalí ztracený svět pravou podstatu Boha? Je toto nejlepší co Boží Duch může vytvořit v těchto posledních dnech?

Nacházíte opravdu společenství, kde Kristus je opravdově přítomen a Slovo je věrně kázáno? Jak velmi vděčni byste měli být. Možná jste mezi davem, kteří nemohou najít společenství či církev, která má život. Slyším jejich pláč: „Nemohu najít sbor, duchovně hladovím. Příliš mnoho zábavy, příliš mnoho sama sebe, vyprahlost.

Zmužte se. Bůh brzy zatřese věcmi neuvěřitelným způsobem.V tomto úžasném otřesu všech věcí Bůh pozvedne pravdivé pastýře, kteří budou krmit hladové ovce.

čtvrtek 16. prosince 2010

JIŽ JSEM TI DAL SLOVO

V dnešní době se evangelium zjevuje jako dosud nikdy. Na světě je více kazatelů, více knih a dalších médií s tématem evangelia, než kdy jindy. A přesto, nikdy dosud nebylo tolik trápení, soužení a ustaraných myslí v Božím lidu. Pastoři dnes sestavují svá kázání tak, aby dali lidí nějak do kupy a pomohli jim se vypořádat se svým zoufalstvím.

Na tom není nic nesprávného. Já sám kážu tyto pravdy. Přesto věřím, že pořád to má jeden jediný důvod, proč vidíme tak málo vítězství a vysvobození: je to nevíra. Faktem je, že Bůh promluvil velmi jasně v těchto posledních dnech a řekl toto: „Již jsem ti dal Slovo. Je dokončené a úplné. Tak se na něj postav.“

Ať ti nikdo neříká, že dnes zažíváme nedostatek Božího Slova. Pravdou je spíš, že pro dnešek je typický nedostatek naslouchání Božímu Slovu a poslušnost vůči němu. Proč? Víra je tak nerozumná. Jenomže víru nikdy nezískáme skrze logiku nebo rozum. Pavel to vyjadřuje jasně: „Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo“ (Římanům 10:17). Toto je jediný způsob, jak povstane víra v srdci věřícího. Přichází skrze slyšení – tj. skrze víru, důvěru a uplatňování – Božího Slova.

„Hospodinovy oči hledí ke spravedlivým, své uši naklání k jejich volání... Volání spravedlivých Hospodin slyší, vysvobodí je ze všech úzkostí! ... Mnohá trápení zažívá spravedlivý, Hospodin jej ale ze všech vyprostí... Hospodin vykoupí svoje služebníky, nebudou odsouzeni, kdo v něho doufají“ (Žalm 34:16.18.20.23).

Už jenom těchto pár veršů ze Žalmů je dostatek z Božího Slova k tomu, aby to vyhnalo všechnu nevíru. Vybízím tě nyní: naslouchej a důvěřuj mu, buď mu poslušný. A nakonec, spočívej v něm.

středa 15. prosince 2010

PROČ SE MÁ DUŠE SOUŽÍ?

Znovu a znovu se žalmy ptají: Proč se tak rmoutíš, duše má, proč ve měn úzkostně sténáš? Jenom ty jsi můj Král, Bože! Proč musím chodit zármutkem sklíčen? (Žalm 42:11 a 43:5). Tyto citáty mluví o mnohých, kteří milovali a sloužili Bohu.

Vezměme si například Eliáše. Vidíme ho pod jalovcem prosíce Boha, aby ho zabil. Je tak zubožen, že chce vzdát svůj vlastní život. Na konci svých sil můžeme též najít Jeremiáše. Prorok křičí: Pane, opustil jsi mě. Řekl jsi mi, abych prorokoval všechny tyto věci, ale žádná z nich se neuskutečnila. Nedělal jsem nic jiného v celém svém životě, než hledal tebe. A takhle se mi odvděčuješ? Teď už nikdy více nezmíním tvé jméno.

Každý z těchto služebníku je pod nátlakem dočasné nedůvěry. Ale Pán rozuměl jejich stavům zmatení a pochyb. A po nějakém čase jim vždy znovu ukázal cestu. Uprostřed soužení jim Duch Svatý opět rozsvítil všechna světla.

Zvažme Jeremiášovo svědectví: Jakmile jsem objevil tvá slova, pozřel jsem je. Tvá slova mi byla veselím a radostí mého srdce (Jeremiáš 15:16). Tu k němu (Eliášovi) zaznělo slovo Hospodinovo (1.Královská 19:9). Každý z těchto služebníku v nějakém okamžiku pamatoval na Hospodinova slova. Pomohlo jim to z jejich soužení a stalo se to radostí a potěšením jejich životů.

Pravdou je, že po celou dobu co se tito lidé trápili, Pán byl nablízku a čekal. Slyšel jejich nářky a zoufalství. A po nějakém čase jim řekl: Prožili jste si časy trápení a pochybností. Teď chci, abyste mi věřili. Vrátíte se zpátky k mému slovu? Využijete mých slibů, které jsem vám dal? Pokud ano, má slova se skrze vás naplní.

úterý 14. prosince 2010

MŮJ SLIB JE VŠE, CO POTŘEBUJETE

Víra je velmi náročná. Vyžaduje, že když slyšíme Boží slovo, musíme se řídit pouze jím, bez žádné další jistoty, která by nás vedla. Nezáleží na tom, jak velké mohou být naše překážky, jak nemožné naše okolnosti. My musíme věřit jeho Slovu a jednat podle něj, bez žádného dalšího vodítka, jak pokračovat dál. Bůh říká: "Můj slib je vše, co potřebujete."

Jako všechny generace před námi, i my se divíme: "Pane, proč mám čelit této zkoušce? Je to mimo mé chápání. Dopustil jsi v mém životě tolik věcí, které nedávají smysl. Proč není žádné vysvětlení pro to, co teď zažívám? Proč je má duše tak smutná, tak utrápená všemi zkouškami?"

Slyšíte mě znovu: požadavky víry jsou pro lidstvo naprosto nepřiměřené. Tak jak Pán odpoví na náš nářek? Posílá své Slovo, které nám připomíná jeho sliby. A říká: "Prostě mě poslouchejte. Důvěřujte slovu, které jsem vám dal." On nepřijímá žádnou omluvu, žádné váhání, bez ohledu na to, jak nemožné se to v našich podmínkách může zdát.

Prosím, nechápejte mě špatně. Náš Bůh je milující Otec. A on nedovoluje, aby všechen jeho lid bez důvodu. Víme, že má k dispozici veškerou moc a vůli, aby každý problém a žal odešel. Stačí, aby řekl slovo, a zbaví nás každé zkoušky, každého zápasu.

Ve skutečnosti nám ale Bůh neukazuje, jak a kdy splní sliby, které nám dal. Proč? Nedluží nám žádné vysvětlení, když už nám dal odpověď. Všechno, co potřebujeme k životu a zbožnosti, nám dal ve svém Synu, Ježíši Kristu. On je vše, co potřebujeme pro každou situaci, do které nás život postaví. A Bůh bude stát za Slovem, které už zjevil: "Máte mé slovo na dosah ruky. Moje sliby vám jsou amen všem, kdo věří. Zůstávejte v mém Slovu. Věřte mu a poslouchejte ho."

pondělí 13. prosince 2010

NEROZUMNOST VÍRY

Když Bůh říká lidem „Věřte“, žádá něco, co je zcela bez důvodu. Víra je totálně nelogická. Její úplná definice musí souviset s něčím nerozumným. Přemýšlej o tom: Židé říkají, že víra je podstata něceho, v co doufáme, důkaz, který je neviditelný. Ve zkratce můžeme říci: „Zde není žádná zjevná hmota, žádný viditelný důkaz“. Přesto jsme žádáni věřit.

Zaměřuji se na tuto věc z důležitého důvodu. Právě teď, na celém světě, je mnoho věřících skloněno nízko v zastrašení. Fakt je, že všichni budeme i nadále čelit zastrašování v tomto životě. Já přesto věřím, že pokud pochopíme podstatu víry – její nelogičnost, nerozumnou podstatu – najdeme pomoc, kterou potřebujeme k tomu, abychom tímto prošli.

Uvažujme o víře, která byla žádana od Noeho. Žil v generaci, která prošla ovládáním. Stav lidstva se stal tak hrozným, že Bůh nemohl přijmout nic dalšího. Koneně on řekl: „Dost! Člověk se snaží zničit sám sebe – to musí skončit! (viz Genesis 6)

Představ si Noemovo zmatení, jak se snaží toto pochopit. Bůh chtěl seslat kataklysmatickou událost, takovou která by zničila celou zemi. Přesto každý, komu Noe řekl o této záležitosti, byl instruován slovy z nebes. On to zkrátka přijal skrze víru, bez toho, aniž by dostal další příkaz po dalších 120 let.

Přemýšlejme o tom, jaká víra byla žádana od Noeho. Dostal obtížný úkol postavit velkou archu a mezitím musel žít v nebezpečném světě. Musel věřit, zatímco celý svět kolem něj tančil a užíval si smyslností. Ale Noe udělal tak, jak Bůh řekl. Důvěřoval slovu, které mu bylo dáno pro mnohá staletí. A pro svou poslušnost, Písmo praví, „stal se Noe dědicem spravedlnosti, která je z víry“ (Židům 11, 7).

V Genesis 12, 1-4, Bůh říká Abrahámovi: „Vstaň, odejdi a opust svou zemi.“ Jistě Abrahám uvažoval, „Ale kam, Pane?“ Bůh mu odpověděl prostě, „ Neřeknu ti to. Jen běž.“

Toto nebylo logické. Bylo zcela nerozumné žádat to po myslícím člověku. Jako ilustraci použiji příklad, kde bych se zeptal každé křesťanské manželky. Představ si, že tvůj manžel přijde jednoho dne domů a řekne: „Sbal se, miláčku, stěhujeme se!“ Samozřejmě, vy byste chtěly vědět proč, kam nebo jak. Ale jediná odpověd?, kterou byste dostaly, by byla: „Já nevím. Jen vím, že Bůh řekl jdi.“ Není žádný důvod toto žádat. Je to jednoduše nelogické.

Přestože toto je zcela nelogický příkaz, Abrahám jej uposlechne: „Vírou Abrahám poslechl Boží volání, aby šel na místo, jež měl dědičně získat. Přestože nevěděl, kam jde, vydal se na cestu (Židům 11, 8). Všechno, co věděl, byly instrukce od Boha, které dostal: „Běž Abraháme a Já budu s tebou. Nepotká tě žádná škoda.“ Víra vyžadovala, aby Abrahám neudělal nic víc než tento slib.

Jednu hvězdnou noc Bůh řekl Abrahámovi: „Vzhlédni na oblohu. Vidíš nepočítaně hvězd ? Spočítej je, pokud chceš. Stejně mnoho potomků budeš mít. (viz Genesis 15, 5). V tom okamžiku si Abraham musel ťukat na čelo. Byl starý stejně jako jeho žena Sára. Již uběhlo spoustu času od doby, kdy mohli mít dítě. Přesto Abrahám dostal slib, že se stane otcem mnoha národů. A jediným důkazem o tom, že má jít dál, bylo slovo z nebes: „Já jsem Pán“ (Genesis 15, 7).

A Abrahám uposlechl. Bible o něm říká to samé jako o Noemovi. „A Abrahám tehdy uvěřil Hospodinu a ten mu to počítal za spravedlnost.“(Genesis 15, 6). Znovu vidíme nelogickou scénu. Přesto je lidská víra přeměněna v spravedlnost.

Co po tobě Bůh žádá, zní možná nerozumně. On žádá, abychom mu důvěřovali, když nám nedává žádné důkazy o zodpovedění naší modlitby, když se situace zdá beznadějná a my jsme si jisti, že je všude. „Důvěřuj mi“ - říká Pán. Nelogické? Ano! Ale po staletí Pán ukazuje, že on je vždy včas a nikdy nedovolí satanovi mít poslední slovo. Bůh vždy přijde – v dokonalém načasování Ducha Svatého.

pátek 10. prosince 2010

NEUSTÁLE ROSTOUCÍ VYLITÍ

V 47. kapitole bylo proroku Ezechielovi dáno následující vidění: V posledních dnech bude církev Ježíše Krista ještě slavnější a vítěznější, než v celé své historii. Tělo Kristovo nebude slábnout nebo reptat. Nebude se zmenšovat v číslech, ani ubírat na své moci nebo duchovní autoritě. Ne, Pánova církev vyjde v záři moci a slávy. A zakusíme úplné odhalení Pána Ježíše Krista, jaké nikdo nepoznal.

Ezechiel píše: „Podle rozličnosti své bude ryb jejich, jako ryb moře velikého, velmi mnoho” (Ezechiel 47:10). Zde kráčí kupředu skupina věřících, která poplave ve stoupajících vodách Pánovi přítomnosti.

Tohle nám ukazuje Pán v Ezechielově vizi o zvedajících se vodách (viz. Ezechiel 47:3–4).

Ezechiel zde mluví o nárůstu Ducha Svatého. V posledních dnech bude mezi jeho lidem vzrůstat Boží přítomnost.

Skutečný pramen a základ této řeky je Kříž. Přesný obrázek toho vidíme v následujícím verši: „Jeden z vojáků mu probodl bok kopím a hned vyšla krev a voda“ (Jan 19:34).

Tento rostoucí proud vody je obrázkem Letnic, kdy byl Duch Svatý dán učedníkům. Spolu s tímto darem Ducha byl následovníkům Krista dán příslib, že On bude tou řekou života prýštící z jejich nitra. A z jeho nitra potečou řeky živé vody do celého světa (viz Jan 7:38–39).

Řeka života bude dosahovat svého vrcholu těsně před příchodem Pána. Tak je předpovězeno ve vidění, daném Ezechielovi. Bůh vzal proroka na úžasný výlet. Nesouce měřící hůl odměřil Pán tisíc loktů, asi půl kilometru. Po tomto úseku cesty Hospodin a Ezechiel vstoupili do vody, která v této části sahala po kotníky.

Ezechiel to potvrzuje „Provedl mě vodou“ (Ezechiel 47:3). Hospodin dál proroka pobízel, aby šel kupředu, dál a hlouběji do vody. Po dalších tisíci loktech sahala voda po kolena. A stále stoupala.

Vidíte, co se zde děje? Ezechiel kráčel do budoucnosti, přímo do dnešní doby. Křesťané dnes žijí v posledních tisíci loktech řeky z této vize. Nacházíme se v úplně posledním měření této vody. A Ezechiel říká, že když vkročil na okraj této míry, voda pro něj byla příliš hluboká, nepřekonatelná. „Nemohl jsem ji přebrodit, protože byla tak hluboká, že se v ní muselo plavat“ (47:5).

Dovedu si jen představit údiv tohoto muže, když se ho Hospodin zeptal: „Ezechieli, co je tímhle stoupajícím mořem? Pokud tato řeka pojednává o životě a moci zmrtvýchvstání, kdo jsou ti, kteří budou tak požehnáni, aby plavali v takové slávě?" Sám si jen mohl představovat, co my dnes prožíváme.

Možná jste zakusili hojnou přítomnost Pána Ježíše Krista. Možná jste uchváceni svým nynějším odhalením Pána. Ale přesto vám říkám, že jste neviděli nic ve srovnání s vzrůstem, který přichází pro spravedlivé. Kristus nám otevře oči a velkolepě se objeví uprostřed nás. Odhalí se nám a vylije na nás tolik svého života, kolik jen můžeme unést, aniž bychom již byli v oslavených tělech.

čtvrtek 9. prosince 2010

KDYŽ PŘIJDE TŘÍBENÍ

„Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici“ (Lukáš 22:31).

Této věci musíš rozumět: satan chce tříbit pouze ty, kteří ohrožují jeho práci. Jde po stromu, který slibuje nejvíc ovoce. Ale proč chtěl ďábel tříbit Petra? Proč byl tak nedočkavý, aby ho zkoušel? Petr totiž tři roky vyháněl démony a uzdravoval nemocné. Satan slyšel Ježíše, když zaslíbil učedníkům druhý křest, a to mocí Ducha Svatého a ohněm a třásl se! A nyní slyšel Boží konečný plán pro Petra. Uvědomil si, že práce posledních tří let bude nic v porovnání s velkými skutky, které Petr a další učedníci vykonají. Poté, co Jidáše již strhnul, musel by hledat kousek zkaženosti u Petra, na které by mohl postavit selhání jeho víry.

Možná podobně jako Petr, i ty jsi zrovna teď v sítku a procházíš tříbením. Ptáš se, proč já? A proč teď? Za prvé, měl by ses radovat, že máš takovou reputaci v pekle! Satan by si nikdy nevyžádal Boží povolení ke tvému tříbení, pokud bys nebyl poslušný Bohu. Proč by jinak mrhal svou snahu a to, aby tě sužoval, trápil, naháněl ti strach a třásl se vším, co máš? Tříbí tě, protože máš důležitou úlohu v Boží církvi v těchto posledních dnech. Bůh opět činí nové věci v této poslední generaci a oddělil tě, abys byl mocným svědkem pro mnohé. Osvobodil tě a připravuje tě pro své věčné záměry. Čím větší jsou tvá obdarování, čím větší máš potenciál, čím víc se odevzdáváš Boží vůli, o to těžší bude tvé tříbení.

Když někdo prochází ohněm tříbení, co by měli dělat ti kolem něj? Co udělal Ježíš s Petrovým hrozícím selháním? Řekl mu: „Prosil jsem ale za tebe, aby tvá víra neselhala“ (Lukáš 22:32).

Dívám se na tento nádherný příklad Kristovy lásky a uvědomuji si, že téměř nic nevím o lásce k padajícím. Ježíš je určitě tím „přítelem, který je blíž než bratr“ (Přísloví 18:24). Viděl to dobré o to špatné v Petrovi a usoudil: „Tento muž je hoden záchrany. Satan jej chce získat, ale já po něm toužím víc.“ Peter upřímně miloval Pána a Ježíš mu řekl: „Modlil jsem se za tebe.“ On věděl předem, že to přijde. Možná strávil mnoho hodin před svým Otcem v rozmluvách o Petrovi – o jeho lásce k němu, o jeho potřebnosti v Božím království a o hodnotě jejich přátelství.

Pane, dej nám všem takovou lásku! Pokud uvidíme bratry nebo sestry, dělající kompromisy, nebo kráčející směrem k problému či tragedii, dej, ať je milujeme natolik, abychom je dokázali varovat tak neústupně jako Ježíš. Tehdy budeme schopni říct: „Modlím se za tebe.“

Toto je další „Je psáno“, se kterým můžeme bojovat proti satanu: „Prosil jsem ale za tebe, aby tvá víra neselhala.“ Můžeš říct ďáblu: „Možná si dostal povolení mě tříbit a pokusit se znejistit mě ve své víře. Musíš ale vědět toto: Můj Ježíš se za mne modlí!“

středa 8. prosince 2010

PŘEKRAČOVÁNÍ HRANIC

Když Ježíš chodil po zemi, věděl velmi dobře o nástrahách satanovy moci, který přichází s každou zbraní z pekla proti Pánovým lidem. Nemyslím si, že by kdokoli z nás rozuměl tomuto velkému konfliktu, dějícímu se v duchovní sféře. Taktéž si neuvědomujeme, že satan je předurčen zničit všechny věřící, kteří jsou svými hladovějícími srdci navazány přímo na cestě ke Kristu. Ale je pravdou, že na naší křesťanské cestě křižujeme hranici – hranici poslušnoti – která zapíná každý alarm v pekle. V okamžiku, kdy tuto hranici překročíme, směrem k poslušnosti k Bohu a závislosti na Ježíši samotném, staneme se hrozbou pro království temna a primárním středem zájmu ďáblovy moci. Osud každého věřícího, který se obrátí k Pánu celým svým srdcem záhrnuje náhlý nápor a silné problémy a soužení.

Jsme souženi a zkoušeni a nakonec dojde k pokušení. Myslím, že pokušení je jeden z nejsilnějších satanových útoků. Obvykle se to udává v krátkém, zato intenzivním časovém období. Pro Petra trvalo pokoušení jen pár dní, ale tyto dny nejvíce zatřásly s jeho vírou ale zárověň to byly nejkajícnější dny jeho života. Pokušení zbavilo Petra pýchy, která ho táhla dolů. Zatřesení zbavila jeho duši překážek, které by mohly jednou pro vždy zničit jeho svědectví.

Díky Bohu, Petrova víra nikdy nepoklesla. Ježíš se modlil, aby ho jeho „víra neopustila“ tak stejně se bychom se měli modlit i my.

úterý 7. prosince 2010

HODINA OSAMOCENÍ

Vím, jaké to je zakoušet božské ticho, neslyšet dlouhou dobu Boží hlas. Prošel jsem obdobími totálního zmatku bez jakéhokoli zjevného vedení, kdy ten hlásek za mnou zcela utichl. Byla období, kdy jsem neměl blízko sebe žádné přátele, kteří by uspokojili mé srdce tím, že by mi poradili nějakým slovem. Všechny mé šablony vedení z dřívějška zklamaly a já byl ponechán v naprosté temnotě. Neviděl jsem svou cestu a dělal jsem jednu chybu za druhou. Chtěl jsem říci: „Bože, co se to děje? Nevím, kudy mám jít!“

Opravdu Bůh skrývá svou tvář před těmi, které miluje? Je vůbec možné, že by odňal na chvíli svou ruku, aby nás naučil důvěře a závislosti? Bible odpovídá jasně: „Bůh ho (Ezechiáše) v té zkoušce nechal, aby se poznalo, co všechno má v srdci“ (2.Letopisů 32:31, B21).

Možná právě teď procházíš záplavou zkoušek. Víš, o čem mluvím, když říkám, že nebesa jsou jako mosaz. Víš všechno o opakujících se selháních. Ustavičně čekáš na odpověď na svou modlitbu. Prožíváš kalich utrpení. Nikdo a nic nemůže uspokojit potřebu tvého srdce!

Je čas zaujmout postoj! Nemusíš se smát či radovat, protože se asi necítíš být šťastný. Ve skutečnosti asi nemáš ve své duši nic jiného než nepokoj. Ale můžeš cítit, že Bůh je stále s tebou, neboť Písmo říká: „Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude jako král trůnit navěky“ (Žalm 29:10).

Brzy uslyšíš Jeho hlas: Nevzrušuj se, nepropadej panice. Jen upři svůj zrak na mne. Odevzdej mi všechno. A poznáš, že zůstáváš v jeho neuvěřitelné lásce.

pondělí 6. prosince 2010

PŘIJMI BOŽÍ MOC – A PAK JDI!

Jakmile učedníci slyšeli o přijetí křtu moci, zeptali se: „Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael?“ (Skutky 1:6). Ježíš odpověděl jasnými slovy: „Není vaší věcí znát časy a příhodné chvíle, které Otec určil svou mocí“ (v.7).

Zastav se a přemýšlej, co vlastně bylo za jejich dotazem: „Pane, myslíš to tak, že obnovení království pro Izrael začne v té místnosti a budeme u toho pouze my? My jsme povoláni k tomu, abychom zvrhli Heroda a Řím? Jsme my ty, kteří mají očistit krajinu, nastolit království a přivést tě zpátky?“

Víme, že Ježíš musel řešit touhu po vůdcovství a autoritě u některých učedníků. Nicméně, já vidím v této jejich otázce více než hlad po pozici a moci. Je to projev lidské potřeby být součástí něčeho velkého a osudového! Byla to potřeba být jedinečnými – být správnými lidmi na správném místě.

Učedníci si možná v duchu říkali: „Pane, kde je naše místo ve tvém prorockém diáři? Byla by to skvělá duchovní pohnutka, kdybychom věděli, že stávající rozložení moci končí a svítá nový den. Jak vzrušení bychom byli, kdybys nám řekl, že žijeme a sloužíme v osudových dnech a že si nás používáš k tomu, aby si celé své dílo zakončil!“

Svatí, my všichni v nějaké míře toužíme být u toho, kdy se dějí osudové věci. Ale Ježíšova odpověď byla přímá: „“ Ježíš nehledá muže a ženy osudu. On chce pouze svědky, kteří o Něm vydají svědectví této generaci!

Toto mne hluboce usvědčuje! Jako mnozí další, i já chci vědět, kde se právě v tuto chvíli nacházíme na Božích prorockých hodinách. Přichází na nás velké soužení? Chystá se Bůh shromáždit poslední zbytek věřících?

Pak slyším Ježíšův hlas: „Toto není tvoje věc. Buď naplněn Duchem Svatým! Očekávej na Boha, přijmi Jeho moc a pak jdi svědčit!“ Máme žít ve stavu bdělosti, s očekáváním a se svítícími lampami. Máme toužit a těšit se na Jeho zjevení. Ano, máme kázat o Jeho příchodu a upozornit na Jeho soudy, ale především, máme být Jeho svědky!

pátek 3. prosince 2010

BŮH POUŽÍVÁ LIDI, ABY VEŘEJNĚ OZNAMOVALI JEHO SLOVO

Myslím si, že většina křesťanů by ráda utekla do nějakého bezpečného a tichého úkrytu v horách, aby se neposkvrnila veškerou ničemností, kterou je obklopena. Mnozí si zoufají a říkají: „Co může udělat jeden křesťan s takovým poklesem morálky? Co může udělat jedna církev v tak obrovském, divokém a bezbožném městě? Pro mne je náročné i to, abych zůstával blízko Ježíši a nenechal se strhnout proudem.“

Jiní si myslí: „Existuje snad něco, co by mohl tak nepatrný křesťan, jako jsem já, udělat? Nemám ani peníze, ani průpravu, ani vliv – pouze velkou lásku k Ježíši!“

Často očekáváme, že se Bůh pohne jedním ze dvou směrů: buď sešle nadpřirozené vylití svého Svatého Ducha, aby přivedl mnohé do svého království, nebo sešle soud, aby dostal lidi na kolena.

Avšak, milovaní, to není Boží způsob, jak změnit věci ve dni prodchnutém zlem. Jeho způsob, jak znovu vystavět ruiny, byl a je, že si používá obyčejné muže a ženy, kterých se dotkl. A činí tak, že je plní svým Svatým Duchem a posílá je do boje vyzbrojené velkou vírou a mocí!

Bůh si buduje svatou službu, která obsahuje lidi zcela oddané Slovu a modlitbě. Tací nad nikým nepanují. Jsou to poslaní muži a ženy s pohnutým srdcem, bez jakéhokoli plánu ve svých myslích, ale hledající, slyšící a poslušní Boha!

Za druhé, Bůh si vás povolává k okamžité službě. Potřebuje obyčejné lidi, laiky! Používá lidi, o nichž by velekněží řekli: „lidé neučení a prostí“ (Skutky 4:13).

Bible také říká, že v Horní místnosti o Letnicích „byli všichni naplněni Duchem svatým“ (Skutky 2:4). Všichni se stali silnými v bitvě a všichni byli odvážnými a mocnými svědky! Mezi tyto Duchem naplněné věřící nepatřili pouze Petr, Jakub, Jan a další známí učedníci, ale též vdovy, mladí, služebníci a služky!

Víme, že Štěpán byl plný Ducha svatého – „plný víry a moci“ (Skutky 6:8). Nebyl apoštolem ani ordinovaným služebníkem. Ve skutečnosti byl vybrán, aby sloužil při stolech v církvi, aby se mohli učedníci věnovat modlitbě a službě Slova.

Štěpán byl obyčejným mužem, naplněný Božím Duchem! Můžeš být Božím svědkem pro své město. On si používá laiky, kteří s ním jdou sami, kteří jsou pohnuti ve svých srdcích, kteří ho hledají na modlitbách – a jdou kupředu stejně jako Štěpán, plní Ducha svatého, víry a moci!

čtvrtek 2. prosince 2010

PŘIPOUTANÝ K JEŽÍŠI

Pavel o sobě často hovoří jako o „vězni Ježíše Krista“ (Efezským 3:1). V Efezským 4:1 říká, že být Pánovým vězněm je vlastně jeho povoláním, jeho výzvou! Považoval to za Boží dar milosti (Efezským 4:7).

Pavel napsal Timoteovi: „Nestyď se tedy za svědectví našeho Pána ani za mne, jeho vězně“ (2. Timoteovi 1:8). I přes svůj pokročilý věk se apoštol radoval z toho, že je zatčený Pánem a zajatcem jeho vůle: „já Pavel, stařec a nyní i vězeň Krista Ježíše“ (Filemonovi 9).

Pavel by vám mohl říci přesnou hodinu, kdy jej Pán spoutal a zajal. Byl na cestě do Damašku a v rukou měl dopisy od velekněze, aby spoutal křesťany a přinutil je vrátit se s ním do Jeruzaléma. „Soptil hrozbami a dychtil po zabíjení Pánových učedníků“ (Skutky 9:1). Ve svém zavádějícím zapálení pro Boha byl plný nenávisti, hořkosti a hněvu.

Když se přiblížil k Damašku, „náhle ho ozářilo světlo z nebe“ (Skutky 9.3). Byl tím světlem zcela oslepen – to světlo byl Kristus!

Pavel stále znovu dosvědčoval, že byl vzat za ruce a veden do Damašku jako bezmocný vězeň. Tři dny strávil v izolaci, bez zraku a jídla. Byl úplným zajatcem – v duchu, duši, mysli i v těle!

Co se dělo po ty tři dny? Pán spoutával Saula a přetvářel jej do Pavla, vězně Ježíše Krista!

V tomto názorném příběhu se Pavel vzdává své nezávislosti a poddává se Kristovu jhu. Natahuje ruce k Ježíši, aby byl doživotně spoutaný! Téměř slyšíte jeho srdcelomnou modlitbu: „Pane, myslel jsem si, že činím tvou vůli! Jak jsem mohl být tak slepý? Šel jsem si svou cestou a dělal jsem to, co jsem považoval za správné. Nemohu důvěřovat svému vlastnímu myšlení!“

Toto je má modlitba: „Ježíši, vezmi mne za ruce a vlož na mne své okovy. Učiň mne vězněm tvé vůle a veď mne kamkoli ty chceš, abych šel. Drž mne připoutaného ke své mocné paži!“

středa 1. prosince 2010

HOSPODIN VÁM VYNAHRADÍ VŠECHNY PROMARNĚNÉ ROKY

„Nahradím vám roky, jež sežraly kobylky, larvy, ponravy i housenky – mé veliké vojsko, které jsem na vás vypravil“ (Joel 2:25).

Kolik let jsi promarnil, než jsi přijal pokání a naplno ses odevzdal Ježíši? Kolik let spolykaly červy hříchu a vzpurné chování?

Víš, že ti bylo odpuštěno a tvá minulost je zapomenuta, smytá skrze krev Ježíše Krista, ale nechtěl bys vrátit všechny to roky zpátky a zasvětit je Hospodinově slávě?

„Mohl jsem být mnohem hlouběji spjatý s Kristem! Mohl jsem do Jeho srdce přivodit spoustu radosti. Mohl jsem ušetřit nejen sebe, ale i celou svou rodinu tolika bolesti a útrap. Byl jsem tak slepý: tak zotročený ďáblem! Jak blízko jsem byl od ztráty nejen mé duše ale i zdravého rozumu. Nikdy nedokážu dohnat všechny ty promarněné roky.“ Jak často si tohle říkáš?

Když se Pavel v posledních dnech svého života ohlíží zpátky, potvrzuje to: „Bojoval jsem dobrý boj, víru jsem zachoval. Teď na mne čeká koruna spravedlnosti“ (2.Timoteovi 4:7-8).

Pavel píše: „Zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši“ (Filipským 3:13-14). Jinými slovy: „Zapomeň na minulost a upři se na Ježíše!"

Ďáblovou oblíbenou formou sužování je připomínání minulosti a vytahování kostlivců ze skříně, aby tě zastrašil! Snaží se tě přesvědčit, že stará závislost nebo chtíč se opět pozvedne v tvém srdci a zatáhne tě zpět do starého způsobu života. Nebo můžeš podlehnout pýše, v domnění, že nemůžeš upadnout - ale pak se dozajista staneš terčem nepřítele.

Můžeš mít výčitky svědomí po celý svůj život. Dokonce i vzpomínky tě udrží pokorným. Ale v Božích očích je tvá minulost ukončenou kapitolou. Co se týče odsouzení a viny, Hospodin říká: „Zapomeň na minulost. Upři se na to, co jsem ti zaslíbil!“

Obraz podobného obnovení vidíme v Novém Zákoně, kdy Ježíš uzdravil muže s ochrnutou rukou. „Tehdy řekl tomu muži: „Natáhni ruku.“ A když ji natáhl, byla znovu zdravá jako ta druhá“ (Matouš 12:13). Jak vidno, když tě Ježíš obnovuje, uzdravuje i všechny tvé rány.

Milovaní, vezměte tyto staré rány – starosti a lítost nad promarněnými roky – a nechejte Hospodina, aby vám vynahradil každičký rok, který vám byl odejmut. Upřete se na vítěznou odměnu Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši!

úterý 30. listopadu 2010

POUZE PRO RODINU

„Nato Josef odspěchal, neboť byl náklonností ke svému bratrovi pohnut až k slzám. Šel do svého pokoje a tam plakal“ Genesis (43:30).

Toto je obraz o srdci našeho Spasitele – dokonce i ve vztahu k hříšníkům. Josefovi bratři byli v jeho domě a hodovali v jeho přítomnosti. Ale „podávali zvlášť pro něj, zvlášť pro ně“ (Genesis 43:32). Nemůžeme si nevšimnout významnosti této věty – tito muži se radovali v Josefově přítomnosti bez úplného obnovení, bez toho, že by jej doopravdy znali a bez zjevení lásky a milosti.

Můžeme být lidé chvály, kteří jedí a pijí v přítomnosti Pána, ale chybí jim zjevení jeho nekonečné lásky. Pořád mají pocit, že nejsou milovaní. Toto je případ křesťanů, kteří přicházejí do Božího domu zpívat, uctívat a chválit a pak se vracejí domů k té samé staré lži: „Bůh mi neprokazuje svou lásku. Mé modlitby zůstávají bez odpovědi. Nezáleží mu na mně tak, jako na jiných křesťanech.“

Josefovi bratři měli před sebou ještě poslední krok, než jim mohla být zjevena láska ve své plnosti. Takové zjevení se dostává těm, kteří jsou zkroušeného srdce a kají se. „Kajícný duch je Bohu nad oběti – nepohrdneš, Bože, srdcem kajícným a sklíčeným“ (Žalmy 51:17). Bratři ještě neměli zlomená srdce (Genesis 43:34).

Tito muži přiznali svou vinu, ale nejdřív museli být úplně zlomení a museli vyčerpat všechny své zdroje - až poté jim mohl Josef prokázat svou lásku. Proto je podrobil závěrečné zkoušce. Přikázal svému správci, aby před návratem bratrů do Kanaánu, ukryl jeho osobní stříbrný pohár do vaku nejmladšího z nich – Benjamína. Sotva vyšli kousek za město, Josefovi lidé je dohnali. Byli si natolik jistí svou nevinou, že řekli: „U koho z tvých služebníků se to najde, ať zemře a z nás ať jsou pánovi otroci!“ (Genesis 44:9).

Poslechněte si změnu jejich postoje: „Sám Bůh odhalil vinu tvých služebníků. Hle, jsme otroci svého pána“ (Genesis 44:16). Už se nesnažili bojovat a jejich pýcha byla pryč. Byli pokořeni, zlomeni – alespoň dokázali volat z hloubky svých srdcí: „Vzdáváme se!“

Poté následovalo zjevení obrovské Boží lásky. „Tu se už Josef nemohl déle přemáhat. „Všichni ven!“ křikl na svůj doprovod. A tak s Josefem nikdo nezůstal, když se dával poznat svým bratrům“ (Genesis 45:1).

Svět vůbec nezná toto zjevení lásky. Bratři až nyní zakoušeli bezpodmínečnou lásku a přijetí rodiny. Písmo nám říká, že Josef „plakal ale tak hlasitě, že to Egypťané uslyšeli, a doneslo se to až do faraonova paláce“ (Genesis 45:2). Svět může slyšet o Boží lásce, ale pouze rodina ji může zakusit. Pouze Boží rodině se dostává takové láska a milosrdenství.

Milovaní, Bůh přebývá v těch, kdo jsou zkroušeného srdce a pokorného ducha. Má zalíbení ve své rodině – miloval nás i tehdy, kdy jsme byli ještě hříšní. Spočiňte v jeho lásce k vám.

pondělí 29. listopadu 2010

ZJEVENÍ LÁSKY

Josefovi bratři si neuvědomovali, jak moc jsou skutečně milováni, dokud si Bůh nepoužil krizi, aby jim to zjevil. „Hlad zachvátil celý svět. Josef tehdy otevřel všechny obilnice…Když Jákob viděl, že v Egyptě je zrní, řekl svým synům…Jděte a nějaké tam pro nás kupte…A tak šlo deset Josefových bratrů dolů do Egypta nakoupit obilí“ (Genesis 41:56, 42:1-3).

Uplynulo dvacet let od jejich zločinného prodání Josefa do otroctví a teď byl správcem Egypta. Po sedm let schraňoval zrní, aby se připravil na hlad. Jákobovi synové si mysleli, že jen půjdou do Egypta pro obilí, ale Bůh měl větší a lepší plány. Poslal je tam, aby obdrželi zjevení lásky! Měli zakusit slitování, odpuštění a obnovení a naučit se tomu, co všechno znamená Boží milost. Ač si nezasluhovali nic jiného než odsouzení, měli obdržet výhradně milost.

Protože si uvědomuji, že Josef je příkladem Krista, je pro mne nemožné číst tuto část příběhu bez slz. Je to překrásný obraz milosti a lásky našeho Pána Ježíše Krista ke všem, kteří mu ublížili.

Dvacet let hříchu a vytáček drželo tyto bratry bez kontaktu s Josefem. Pravděpodobně předpokládali, že již zemřel. Když přišli na faraónův dvůr a stanuli před Josefem, nepoznali ho, ale on je okamžitě poznal (Genesis 42:8). Byli tam a klaněli se mu tak, jak to viděl ve snu. Byl Josef rozzlobený a pomstychtivý? Vůbec ne! Jeho srdce bylo při pohledu na bratry, které tak vroucně miloval, naplněno soucitem.

Proč tedy k nim hovořil tak tvrdě a obvinil je ze špionáže (Genesis42:7)? Kdysi jsem si myslel, že se Josef trošku mstí, ale jeho motivem vůbec nebyla pomsta. Pouze následoval Boží vedení. Tito pyšní muži ještě nebyli připraveni na zjevení milosti a slitování. Potřebovali nejprve vidět nesmírnou ošklivost svých hříchů a čelit vině a zahanbení. Potřebovali skoncovat sami se sebou, aby jim nemohlo pomoci nic jiného než samotná milost. To je zpráva o Kristově kříži – bezpodmínečná láska a odpuštění pro všechny, kdo skoncovali sami se sebou!

Bůh tuto pravdu ukázal Josefovi a Josef vsadil své bratry na tři dny do vězení – ne aby je potrestal, ale aby jim dal šanci čelit pravdě kvůli jejich hříchu. Byl to výkon práva, který jim ukázal jejich zlou přirozenost. A ono to fungovalo! „Jeden druhému tehdy začali říkat: Běda! Provinili jsme se na svém bratru! Viděli jsme ho ve smrtelné úzkosti, když nás prosil o milost, ale nechtěli jsme slyšet. To proto jsme teď v úzkých“ (Genesis 42:21).

Není možné porozumět Boží milosti, dokud nedojdeme ke konci svých vlastních zdrojů a nezažijeme jeho slitování. Tato milost zachraňuje od veškeré hanby a viny.

pátek 26. listopadu 2010

VOLÁNÍ ZE SRDCE

Věřím, že Boží milosrdná láska je zjevována jako odpověď na volání ze srdce – ne jen tak nějaké volání, ale pokorné volání po vysvobození. Bible má mnoho co říct k tomuto volání ze srdce. „V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu“ (Žalm 18:7).

„Mnohokrát je vysvobodil. Svými nápady však vzpírali se opět, ale na svou nepravost jen dopláceli. On jejich soužení viděl, slyšel jejich bědování“ (Žalm 106:43-44).

Můžeš si být jistý, že volání k Bohu bude vždy vyslyšeno uzdravujícím slovem z nebes! Nikdo není příliš bezbožný či příliš beznadějný, pokud volá k Bohu v pokoře. Dokazuje to příběh bezbožného krále Manasse! Bible říká, že byl jedním z nejbezbožnějších Izraelských králů. „Páchal, co je v Hospodinových očích zlé…Znovu vystavěl obětní výšiny, které jeho otec Ezechiáš zničil. Postavil také oltáře Baalovi…klaněl se všem nebeským zástupům a sloužil jim…svého vlastního syna provedl ohněm…věštil, čaroval, zabýval se jasnovidectvím a vyvolával mrtvé. Napáchal v Hospodinových očích spoustu zla“ (2. Královská 21:2-6).

„Manasse ale Judu a obyvatele Jeruzaléma svedl, aby prováděli ještě horší věci než národy…Hosopdin k Menassemu a jeho lidu mluvil, ale oni si ho nevšímali“ (2. Letopisů 33:9-10).

Existuje naděje pro někoho, kdo se ocitl tak daleko od Boha, natolik posedlý zlem a temnotou? Ano, pokud se pokoří a vyzná svůj hřích a uvěří v Kristovo vítězství na kříži. Manasse skončil ve vězení na území cizího národa, spoutaný řetězy. Jaký názorný obraz mzdy za hřích. Ale ve svém utrpení volal a Bůh ho slyšel, odpustil mu a znovu ho ustanovil.

„Tam pak ve své úzkosti prosil Hospodina, svého Boha, o milost. Velice se pokořil před Bohem svých otců a modlil se k němu, takže se Hospodin nechal pohnout a vyslyšel jeho prosbu. Přivedl ho zpátky do Jeruzaléma a nechal ho znovu kralovat. Tak Manasse poznal, že jen Hospodin je Bůh“ (2. Letopisů 33:12-13).

„Z Hospodinova chrámu odstranil cizí bohy a sochy. Všechny oltáře, které předtím nastavěl na Chrámové hoře v Jeruzalémě, vyházel na skládku za městem“ (verš 15).

Toto slovo naděje, odpuštění, slitování, lásky a obnovení je pro tebe! Dbej na jeho Slovo, čiň pokání, a tak bude všemu učiněno zadost a choď s Pánem! Není žádný hřích, který nemůže být odpuštěn – nikdo nezašel tak daleko, aby nemohl být uzdraven a obnoven.

čtvrtek 25. listopadu 2010

VSTAŇ A CHOĎ

Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi si lehátko a choď!“ (Jan 5:8). Tento zmrzačený muž u rybníka Bethesda byl určitě nadšený, když poslouchal příběhy o Kristu Ježíši, který chodil po okolí a uzdravoval nemocné. Možná o Ježíši slyšel i něco víc, ale osobně ho neznal. Byl uvězněn ve své slabosti a proto Pána nepoznal. Ale Ježíš o něm věděl vše! Přišel k němu v jeho trápení a smutku a milost se chystala propuknout! Pán byl pohnut soucitem nad slabostí chudého člověka a vše co po něm požadoval, bylo věřit Písmu a jednat podle toho. „Vstaň! Vezmi si lehátko! A odkráčej odtud!“

Potom ho Ježíš našel v chrámu a rozmlouval s ním. Opravdu by si býval přál poznat Ježíše a důvěřovat mu. Ale nyní, ležící u jezera bezmocný a zoufalý, čelil tomu největšímu rozhodnutí za celá svá bolestná léta. Dostalo se k němu slovo naděje vzkříšení a byl vyzván: Vstaň ve víře a budeš zcela uzdraven, nebo zůstaň ležet v sebelítosti a zemřeš sám!

Tento muž mohl i nadále zůstávat v nevíře ležet u jezera, odmítnout pohnout se, jen si pro sebe myslet:„Tohle nebude fungovat. Proč by si Bůh vybral ze všech těch nemocných právě mě?

Jsem předurčen takto zemřít.“ Ježíš ho ale nemohl vzkřísit proti jeho vůli. Jen on sám musel věřit, že jeho pláč byl vyslyšen a nastal čas pro jeho vysvobození. Buď teď nebo nikdy!

Ježíš jim odpověděl:„Amen, amen, říkám vám: Syn nemůže sám od sebe dělat nic, jedině to, co vidí dělat Otce. Cokoli dělá on, to podobně dělá i Syn. Otec miluje Syna a ukazuje mu všechno, co sám dělá; a ukáže mu ještě větší skutky, abyste jen žasli“ (Jan 5:19-20).

V podstatě, Ježíš říkal pochybovačům: „Můj otec chtěl, abych ho uzdravil, tak jsem ho vyléčil. Dělám jen to, co je Otcova vůle.“ Byla to Boží vůle, Boží láska a Boží touha, abych ho zcela uzdravil.

Je těžké uvěřit tomu, že Bůh tě stále miluje, když jsi oslabený a deprimovaný! Když spousta let přišlo na zmar; když hřích zmrzačil tělo i duši, když se cítíš bezcenný a znelíbený Bohu a ptáš se sám sebe, proč by se ještě o tebe zajímal. K tomu, abychom si připustili tuto lásku, potřebujeme mít víru jako dítě, udělat krok ve víře a říct:„Pane, stačí mi jen tvé slovo, vstanu a půjdu - s tebou!“

Nemusíš rozumět všem naukám o pokání, hříchu a spravedlnosti. Nemusíš ani znát Ježíše hlubokým a smysluplným způsobem! Až přijde ten správný čas, vše poznáš tím, že uděláš první krok v poslušnosti, vstaneš a obrátíš se k Pánu. „Bude-li někdo chtít konat jeho vůli, pozná, je-li to učení z Boha“ (Jan 7:17).

středa 24. listopadu 2010

ZÁVAN DUCHA

Ti, kteří zamířili do Horní místnosti (viz Skutky 1 a 2 kapitolu) milovali Ježíše hluboce. Byli vyučeni v Kristově škole. Činili zázraky, uzdravovali nemocné a vyháněli démony. Byli soucitní, sebeobětující a milovali druhé, ale nebyli dosud způsobilí, aby byli jeho svědky!

Byli blízko, když potil kapky krve. Viděli ho viset na kříži a viděli jeho prázdnou hrobku poté, co byl vzkříšen. Jedli s ním a hovořili s ním v jeho oslaveném těle. Viděli Ježíše oděného do jeho věčné slávy, když byl na hoře. Viděli ho stoupat do nebe! A přesto stále ještě nebyli připraveni o něm svědčit!

Proč nemohl jít Petr k těm zdrceným zástupům v Jeruzalémě a okamžitě jim svědčit o vzkříšení? Neměl to snad z první ruky? Potřebovali moc Ducha Svatého.

Petr učinil mocné prohlášení před veleknězem: „My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch Svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají“ (Skutky 5:32). Skrze slova, která Duch svatý promluvil Petrovými ústy, byli kněží „rozzuřeni a radili se, jako ho zabít“ (Skutky 5:33).

Štěpán plný Ducha Svatého kázal náboženským vůdcům: „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu Svatému, jako to dělali vaši otcové…Když to slyšeli, začali v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby“ (Skutky 7:51, 54).

Když povstaneš od hledání Boha plný Ducha Svatého, můžeš se směle postavit před své spolupracovníky, před svou rodinu – před kohokoli – a tvé svědectví vyvolá jednu ze dvou reakcí. Buď budou volat: „Co musím učinit, abych byl spasen?“, anebo tě budou chtít zabít. Promluvíš slovo, které je rozzuří.

Pokud hledáš zázraky v kostele, budeš zklamán. Pokud bys býval navštívil Horní místnost pár hodin po závanu větru, poté co padl oheň a budova se zatřásla, a hledal bys zázrak, byl bys zklamán.

Přece závan Ducha Svatého odvál všechny ty lidi ven na ulice a na tržiště! Býval by ses mohl ptát: „Kde je ta obnova, ten nadpřirozený závan? Vidím nějaké ohnivé jazyky?“ A byl bys býval veden ven ke 120 svědkům na ulicích, kteří by kázali Ježíše v moci Ducha Svatého! To je ta obnova – a vždycky bude! To je to vylití! Ten závan, ten oheň, ten Duch – nyní je to v Božích svědcích!

úterý 23. listopadu 2010

ZÁKLAD PRAVÉ VÍRY

Bohu dojde s námi trpělivost jedině tehdy, když stále znovu nebudeme chtít přijmout, jak moc nás miluje.

Dnes se mnozí křesťané obracejí zpět do pouště, kterou si sami utvořili. Nemají žádnou radost, žádné vítězství. Při pohledu na ně by sis mohl myslet, že je Bůh před lety opustil. Ne- on jim pouze předal jejich vlastní stížnosti a reptání.

Díky Bohu za to, že Jozue a Káleb vešli do Zaslíbené země. A dokud nezemřeli, stáli v Božím domě jako zelené stromy. Byli to muži moci a vize, neboť věděli, jak jsou pro Boha vzácní.

Také ty jsi pro Boha vzácný, přestože selháváš a máš problémy. Můžeš být zeleným stromem v Božím domě stejně jako Jozue a Káleb.

Jenom stůj na zaslíbeních z Božího Slova: „Vyvedl mě na svobodu, uhájil mě, vždyť má mě rád!“ (Žalm 18:20).

To je základem pravé víry!

pondělí 22. listopadu 2010

JSI BOŽÍ POKLAD

Písmo říká: „Cizoložnice však vzácnou duši uloví“ (Přísloví 6:26). Cizoložnicí se zde označuje satan. On vyslídí ty, kteří jsou vzácni Bohu.

Bible tohle živě ilustruje v Numeri 13. a 14. kapitole. Izrael poslal dvanáct zvědů, aby prozkoumali zaslíbenou zemi. Po jejich návratu po čtyřiceti dnech, deset z nich zasadilo tyto tři lži do srdcí Božího lidu: 1. „Je příliš mnoho lidí v té zemi a jsou silnější než my.“ 2. „Města jsou opevněna a velmi veliká, pevnosti jsou nedobytné.“ 3. „V zemi jsou obry a připadali jsme si proti nim jako kobylky. Je to beznadějné. Je to konec!“

Tyto lži úplně vzaly odvahu Izraelců. Písmo říká, že lid prožil noc v zoufalství: „Lid se dal do křiku a naříkal celou noc“ (Numeri 14:1). Více než dva miliony lidí plakalo, naříkalo, sténalo – soustředili se na svou slabost a neschopnost. Jejich nářky nevíry bombardovali nebesa.

Milovaní, ďábel hází ty samé lži na Boží lid i dnes. „Tvých zkoušek je příliš mnoho. Pokušení, kterými procházíš, tě přemůžou. Jsi příliš slabý, abys odolal moci, jež se proti tobě valí.“

Slovo, které Bůh řekl Izraeli, mluví dnes i k nám: „Budete mi zvláštním pokladem jako žádný jiný lid. Ano, celý svět patří mně, ale vy mi budete královstvím kněží a svatým národem“ (Exodus 19:5-6). „Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha! Tebe Hospodin vyvolil, abys byl jeho lidem, jeho zvláštním pokladem jako žádný jiný lid na zemi“ (Deuteronomium 14:2).

Jozue a Káleb věděli, že jsou vzácní v Božích očích. Bylo jim jasné, že Izrael je pro Boha zvláštní a to bylo důvodem jejich naděje. Jozue řekl: „Budeme-li se Hospodinu líbit, uvede nás do té země a dá nám tu zem oplývající mlékem a medem“ (Numeri 14:8). Jinými slovy: „Protože se Bohu líbíme, ta země je již vlastně naše.“

Toto samé zjevení měl i David: „Vyvedl mne a vysvobodil mne, protože měl ve mně zalíbení.“ Podobně, každý vítězný křesťan má toto zjevení o jejich milujícím Otci v nebesích: „Nemůžeme selhat! Porazíme všechny naše nepřátele, protože jsme vzácní v Božích očích.“

pátek 19. listopadu 2010

JSI PRO SVÉHO NEBESKÉHO OTCE MIMOŘÁDNÝ!

Nikdy nezapomenu na bolest, kterou jsem vytrpěl, když ke mně přišlo jedno z mých náctiletých dětí a přiznalo: „Tati, nikdy necítím, jestli jsem tě potěšil. Nikdy se necítím být hoden tvé lásky. Cítím se, jako kdybych po celý svůj život neplnil tvá očekávání. Určitě nejsi se mnou spokojen.“

Nikdy mne žádná slova tak nezranila. Ptal jsem se sám sebe, co jsem asi udělal, že se mé dítě tak cítí. Potom, hluboce zraněn v srdci, jsem mé mladé „slzavé údolí“ objal. Pomyslel jsem si: „Jak mizerné. Tomuto dítěti projevuji svou lásku. Čas od času slovy i skutky. Všechny mé děti se cítí v mé lásce bezpečně. Jak mohlo toto dítě snášet tak dlouho tento mylný dojem a tím zbytečné strádání a obviňování se?“

Svému milovanému dítěti jsem řekl: „Vždycky jsi byl pro mne mimořádný. Vždyť jsi zřítelnicí mého oka. Pomyslím na tebe a celá má bytost se rozzáří. Jistě, děláš občas blázniviny, ale tví sourozenci také. A já ti odpustil. Bylo ti to opravdu líto a já jsem tě nikdy ve svých myšlenkách nezlehčoval. Nejsi pro mne ničím jiným než radostí. Po celou dobu svého života mne činíš šťastným. Jsi potěšením pro mé srdce.“

A tak tomu je s mnoha křesťany ve vztahu k jejich nebeskému Otci. Ďábel tyto věřící přesvědčuje, že Boha pouze zklamali a nikdy ho nedokáží potěšit. A tak nemohou jednoduše přijmout Boží lásku. Místo toho žijí, jako by na ně vždycky dýchal jeho hněv. Jakou příšernou cestou procházejí ve svých životech. A jak Boha bolí, když vidí své děti na této cestě.

Milovaní, ode dne, kdy jste se narodili, jste pro svého nebeského Otce mimořádní.

čtvrtek 18. listopadu 2010

JSI PRO BOHA VZÁCNÝ

„Neboť milostí jste zachráněni skrze víru; a ta záchrana není z vás - je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil“ (Efezským 2:8-9).

I kdybys žil 500 let, nežil bys dostatečně dlouho na to, abys potěšil Boha svými vlastními činy. Nezáleží na tom, jak namáhavě se pokoušíš sám sebe očistit. Tvá tělesnost nemůže být Bohem přijata. Ani nemůže být zreformována. Všechno tělesné bylo odstraněno na kříži. Nyní vyšel nový člověk: člověk podobný Kristu. Pravá víra důvěřuje tomu, co on pro tebe učinil.

Možná namítneš: „Ale já věřím, že Boha těší věrní pastoři. Modlí se a tráví tolik času čtením jeho Slova. Věřím, že starší jsou pro něho vzácní. Snášejí utrpení a zkoušky a vycházejí z nich vítězně. Avšak pro mne je obtížné věřit, že takový problémový a selhávající křesťan, jako jsem já, by mohl být pro Boha vzácný. Bůh musí být mnou znechucený, protože můj život je jako na houpačce, nahoru a dolů. Mám problémy, které se zdají být ustavičné. Věřím, že mne Bůh stále miluje, ale jistě je se mnou zklamaný.“

Prosím, pochop Izajášovo podivuhodné proroctví o milosti, když Bůh řekl: „já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj“ (Izajáš 43:1). Bylo to řečeno lidem, kteří byli oloupeni, zajati a uvrženi do vězení – všechno kvůli jejich vlastní pošetilosti a nevěře.

A na tomto místě jim Bůh řekl: „Nyní – po všech vašich selháních – k vám přicházím s poselstvím naděje. A to všechno proto, že jste moji!“

středa 17. listopadu 2010

BŮH TĚ CHCE ZACHRÁNIT

Když byly tři Hebrejské děti vhozeny do ohnivé pece, byl tam s nimi čtvrtý muž: Ježíš! Nespálily se. Ve skutečnosti nebyly jejich šaty ani vlasy cítit kouřem. To je příklad záchrany, kterou ti chce Bůh přinést, když jsi duchovně dole.

Co je Boží motivací pro to, aby tě zachránil? Je to proto, že jsi učinil něco, co ho uspokojuje? Modlíš se déle? Trávíš více času čtením Písma? To vše je dobré. Ale Izajáš měl pravdivé zjevení, když řekl: „ Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval… Neboj se, já budu s tebou. Tvé potomstvo přivedu od východu, shromáždím tě od západu“ (Izajáš 43:4-5).

Bůh říkal Izraeli ve 43.kapitole Izajáše: „Máš projít ohni a vodami. Ale neboj se. Tím vším projdu s tebou. A nakonec tě zachráním jen proto, že jsi můj. Znám tě jménem. A jsi potěšením pro mé srdce.“

úterý 16. listopadu 2010

NEFALŠOVANÝ BOŽÍ SOUCIT

Izajáš měl zjevení o tom, jak se z nás Bůh těší. Prorokoval: „Izraeli: "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí“ (Izajáš 43:1-2).

Izajáš nehovořil o doslovné vodě či ohni. Hovořil o tom, čím lidé duchovně a duševně procházejí. Izrael byl tou dobou v zajetí. Jejich vody byly utrpení. Jejich ohněm byla pokušení. Jejich řekami byly zkoušky. Všechno to byly satanovy útoky, aby zničil a přemohl Boží lid.

Izajášova slova byla poselstvím nefalšovaného soucitu k Izraeli. Lid byl zajat kvůli své vlastní hlouposti a bláznovství. Ale Bůh k nim poslal neštěstím zdrceného proroka, který řekl: „Bůh po mně chce, abych vám sdělil, že mu patříte.“

Právě teď se snad nacházíš uprostřed svých vlastních zvířených vod. Možná se cítíš být přemožen utrpením či pokušením. Hrozí ti, že tě to stráví. Z těchto biblických příkladů můžeš pochopit, že Bůh vody vždycky neuklidní. Nezadrží vždy potopu ani neuhasí ohně.

A přece slibuje toto: „Tím vším projdu s tebou. Toto utrpení ani okolnosti tě nezničí. Nepozřou tě. A tak kráčej dál. Vyjdeš na druhé straně se mnou po boku.“

pondělí 15. listopadu 2010

KLÍČ KE PLNÉMU VYSVOBOZENÍ

Duch svatý ukázal Davidovi,co je klíčem k úplnému vysvobození. David mohl říci: "Proto mě Bůh vysvobodil od všech mých nepřátel, od všech mých trápení a mocností, protože já jsem mu drahý. Můj Bůh má ve mně zalíbení! "

"Vyvedl mě na svobodu, uhájil mě, vždyť mě má rád” (Žalm 18:19). Potřebujete vysvobození? Od chtíče, pokušení nebo soudu? Od problému, který je duševní, duchovní, emocionální nebo fyzický? Klíč k vítězství je v tomto žalmovém verši. Bůh má ve vás zalíbení! Jste jeho drazí!

V Písni písní Pán o své nevěstě říká: “Jak krásná jsi, jak půvabná, lásko, ve svých rozkoších!” (Píseň písní 7:6). Tři z hebrejských slov v tomto verši jsou synonyma: krásná znamená drahá; půvabná označuje radost; a potěšení. Tato slova popisují Ježíšovy myšlenky ojeho nevěstě, když ji spatří.. Dívá se na ni a říká: "Jak krásná, sladká a rozkošná jsi. Jsi pro mě drahá, ó lásko. "

A na druhé straně, nevěsta se může chlubit, "Já patřím svému milému a jeho touha patří mně" (7:10). To znamená: Přichází ke mně s radostí, následuje mě, protože jsem mu tak drahá.

Ty stejné myšlenky se vyskytují v celé řadě žalmů. "Hospodinu se líbí ti, kdo jej ctí, ti, kdo v jeho lásku doufají" (Žalm 147:11). "Hospodin chová svůj lid v oblibě, spásou korunuje ubohé" (149:4).

pátek 12. listopadu 2010

HRDLIČKY

Bůh mě drží během mých zápasů a ukazuje mi tajnou naději krále Davida. David, který lamentoval a stěžoval si, chtěl vědět, proč se na něj Bůh hněvá. Zavolal na Boha, aby „vztáhl svou ruku a zničil nepřátele“. Davidovi se zdálo, že Boží nepřátelé převažují a ve své beznaději se modlil: „Nedávej šelmám duši své hrdličky“ (Žalm 74:19).

Podobně jako David jsme začali na sebe nahlížet jako na malé hrdličky obklopené léčkami a pastmi bezbožných. V mých nejpernějších dnech mne povzbuzuje, když na sebe pohlížím jako na jeho malého papouška, který spoléhá na jeho slib, že mne bude chránit před léčkami bezbožníků. Stejně jako hrdlička toužíme po přítomnosti našeho milovaného Spasitele.

Představuji si Krista přicházejícího ke mně v podobě holubice – jeho Svatého Ducha – čímž mi zjevuje svou trvalou lásku a neustálou péči. Jak je nevýslovné, že tak velký a majestátní Bůh se snížil, aby se staral o mé potřeby jako o hrdličku. Nesestoupil snad na Krista během jeho křtu jako holubice?

Dítko Boží, procházíš těžkým obdobím? Je v tvém domě utrpení? Jsi zraněn? Jsi zmaten krutostí doby? Pamatuj, že jsi Pánova malá hrdlička a on tě nikdy nepředá bezbožníku. Ochrání tě před každou léčkou protivníka a ukáže ti, jak je ti oddaný v hodině tvé potřeby. Je tady vedle tebe po celou dobu jako holubice, která šeptá a sdílí s tebou svoji lásku.

Šalomoun, když hovořil o Kristu, řekl: „Jeho oči jsou jako holoubci mezi vodními potůčky. V mléce se koupají, vsazené jako klenoty“ (Píseň písní 5:12). A o církvi, té Pánově milé, je napsáno: „Jediná je však holubička má, má dokonalá…“ (Píseň písní 6:9). Jsme jedno v Kristu – jeho holubička – hrdlička.

Vrabci spadnou na zem, ale nikoli hrdlička. Ta je pevně sevřena v jeho ruce, v bezpečí a jistotě jeho lásky. Nejlepší ze všeho je, že Pán nás zachrání ze všech našich problémů a prokáže nám svou nekončící věrnost. Budeme vším procházet v radosti a plném odpočinutí a v důvěře v jeho moc a lásku.

čtvrtek 11. listopadu 2010

KALEB

Kaleb, jehož jméno znamená silný, síla ducha, je jedním z těch, kteří lnou k Pánu! Kaleb byl neoddělitelný od Jozua a představoval toho, kdo neustále kráčí s Pánem všemi životními zmatky.

Kaleb doprovázel zvědy přes Jordán, odkud ho Duch Svatý zavedl do Hebronu – „místa smrti“. Tam byli pochováni Abraham se Sárou spolu s Izákem a Jákobem a patriarchy a za několik let zde začalo Davidovo království. S bázní se Kaleb šplhal na posvátnou horu a víra zaplavila jeho duši. Ocenil toto posvátné místo a od té doby chtěl Hebron vlastnit.

O Kalebovi je řečeno, že „cele následoval Pána“ (Numeri 14:24). Nikdy, až do samého konce, nezakolísal a ve svých 85 letech mohl dosvědčit: „Dodnes jsem ale silný jako tehdy, když mě vyslal Mojžíš. Jakou sílu jsem měl tenkrát, takovou mám i teď, k boji i k životu“ (Jozue 14:11).

Ve svém stáří vedl Kaleb svou největší bitvu! „Dej mi ty hory (Hebron)…“ (14:12). „Jozue tedy Kalebovi…požehnal a dal mu do dědictví Hebron“ (14.13). „Proto Hebron až dodnes dědičně patří Kalebovi…, neboť se cele vydal Hospodinu“ (14:14).

Tato zpráva je nádherná: Nestačí zemřít hříchu – vejít v plnost někdy v minulosti. Je potřeba růst v Pánu až do konce! Udržet si svou duchovní sílu bez kolísání. „Cele se vydat Pánu“ dokonce i v pozdním věku!

Hebron – Kalebovo dědictví – znamená přidružená společnost! Přidružená čemu? Smrti! Nejen zemřít hříchu v Jordánu, ale žít v místě smrti. Žít s těmi, kteří jsou přidruženi smrti a vzkříšení Ježíše Krista! „Dej mi tu horu,“ prosil Kaleb. Jinými slovy: „Dej mi zemřít sobě!“ Bylo to zde, kde Abraham vybudoval oltář, aby obětoval svého syna, a zde žil Kaleb se svým kmenem trvale přidružen k oltáři živé oběti.

Kalebova horlivost pro Pána vyprodukovala v jeho dětech svaté zapálení pro Boha. Zatímco děti z dvou a půlky kmenů se odvrátili a uctívali svět s jeho modlami, Kalebova rodina se v Pánu posilovala!

Je Boží touhou, abychom my všichni vešli do místa odpočinutí, radosti a pokoje v Duchu Svatém. To vyžaduje následovat jej „s celým svým srdcem…a celou svou silou“ do samého konce (Marek 12:30).