středa 4. února 2015

ČERPÁNÍ VODY Z PÁNOVY STUDNY

Jedním z velikých divů Ameriky je neuvěřitelný newyorský akvadukt. Vybudovaný z cihel, celý pod zemí a vede na míle severně, aby přivedl vodu do metropole. Co by se stalo, kdyby byl přerušen a nezásoboval by velkoměsto vodou? New York City by se stalo „vyprahlým krajem … solnou a neobyvatelnou plání“ (Jeremjáš 17:6). Dokážeme žít bez plynu, ale ne bez vody.

Totéž se děje v našich životech! Když lidé ztrácejí naději, shlukují se a běží k sobě, místo aby běželi k Pánu. Choulí se dovnitř, vzdávají se naděje a jejich srdce se stávají vyprahlým krajem, solnou plání.

Mnoho dnešních křesťanů prožívá nepřekonatelné zoufalství, hodně podobné tomu, které jsem právě popsal. Bůh však svému lidu říká: „Jste zoufalí, protože mi nedůvěřujete. Obracíte se na jiné – na lékaře, přátele, poradce, na léky, na finance. Nejste povzbuzeni mými zaslíbeními; cítíte se vyprahlí, prázdní a opuštění, protože nečerpáte vodu z mé studny.“

V Jeremjáši 18:13-14 Bůh upozorňuje na neuvěřitelný a hrozný hřích, který páchal jeho vlastní lid. „Proto praví Hospodin toto: Jen se dotažte mezi pronárody! Kdo kdy slyšel něco takového? Hrůzostrašné věci se dopustila panna izraelská. Zmizí sněhová pole ze skal Libanónu? Vyschnou snad tyto cizí vody, chladné a bystré?“

Jakou hrůzostrašnou věc páchá Boží lid?

Bůh dává svému lidu neustálý přísun moci, stejně jako dává chladné občerstvující vody plynoucí z tajícího sněhu. Tato voda je vodou síly, je dostupná a neselhává. A přece Boží lid často pokračuje po své vlastní cestě – vyschlé, prázdné a smutné, říkaje: „Byli jsme necháni napospas. Půjdeme po vlastní opuštěné a nežádoucí cestě!“

Takový je obraz zoufalých křesťanů, kteří zapomněli na Boží zaslíbení, kteří sklíčeně sedí vedle tekoucího proudu Boží lásky a myslí si: „Pán neutváří můj život. Budu muset zatnout zuby a snažit se ze všech sil. Nemá smysl dále doufat. Abych přežil, budu muset dělat, co bude v mé moci!“