sobota 28. února 2015

POVOLÁN VYKROČIT by Claude Houde

Zběžné a rychlé přečtení textu v Genesis 11 a 12 může vést nezkušeného čtenáře Bible k přesvědčení, že Abrahamův otec už nežil v době, když k němu Bůh natáhl svoji ruku s božským předurčením. Přesto jednoduchá studie délky života a věku historických postav, kterých se dané okolnosti týkají, stejně jako přesná analýza genealogických souvislostí ukazují, že tomu tak nebylo
.
Bibličtí vykladači souhlasí s tím, že Abraham musel opustit kraj chudoby a neplodnosti, také pohodlí a kompromis, ve kterých se jeho otec zabydlel, a to v době, kdy jeho otec ještě žil. Měl odejít z otcova domu. Víra spojená s odmítnutím něčeho je víra, která obdrží nadpřirozené, protože není určená k tomu, aby zemřela v zemi nedostatku, ale je poslušná a prostě "vyjde z otcova domu." (více v Genesis 12:1)


Drahý čtenáři, nehovořím teď o duchovní pýše a aroganci či o domýšlivém a blahosklonném postoji, který pohrdá něčími předky nebo obviňuje předchozí generace ze všech současných problémů. Nejsme povoláni, abychom se s kýmkoli porovnávali a jsme povoláni ctít otce a matky, tělesné i ty ve víře. Opatrujeme svoje dědictví, setrváváme v tom, co je vzácné, a radujeme se z dobrého a autentického svědectví mnohých, kteří kráčeli před námi.

Jsem přesvědčený, že víra s přáním přijmout nadpřirozené touží dosáhnout více než co je pravidlem, více než co je kolem nás nebo co bylo před námi. Odmítá mentalitu průměrnosti a spokojení se s minimem. Bez ohledu na to, jaká je povaha vaší rodiny či rodinná omezení nebo duchovní pozadí, Bůh tě volá, aby jsi vyšel z domu svého otce. Saulova zbroj nebude dostatečná k zabití obrů dnešních dnů. Musíš vyjít z domu svého otce.

__________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church - Církev nového života) v Montrealu v Kanadě, častý řečník na konferencích Expect Church Leadership Conferences organizovaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením vzrostla New Life Church z hrstky lidí na více než 3 500, a to na území Kanady, kde je jen málo úspěšných protestanských církví.

pátek 27. února 2015

VYPLATÍ SE POSLOUCHAT

„Mojžíš věřil, a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraónovy dcery. Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem než na čas žít příjemně v hříchu; a Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě. Věřil, a proto vyšel z Egypta a nedal se zastrašit královým hněvem; zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl.“ (Židům 11:24-27)

Mojžíš mohl mít všechno to zlato a stříbro, koně, harém, veškerý luxus a rozkoše materialistického Egypta! Byl v Egyptě princem, pocházel z vladařského dvoru Faraona. Ale on „odepřel nazývat se synem faraónovy dcery“. A toto rozhodnutí ho stálo vše. Považoval Kristovo pohanění za větší bohatství než všechny poklady Egypta, preferujíc utrpení s Božím lidem.

Mojžíš měl své oči upřené na Ježíše jeho Pána a ne na věci tohoto světa.
Vyplatí se poslouchat? Vyplatí se dbát na Boží poselství? Porovnejme si tyto dva muže Bible: Šalomoun, hledíc zpět na svůj život, řekl. „V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil, a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění. I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není.“ (Kazatel 2:10-11) Dále Šalomoun v Kazateli řekl:

„Pojal jsem nenávist k životu…“ (2:17)

„…(moje) srdce mi nedá spát ani v noci.“ (2:23)

„Vychvaloval jsem mrtvé,…více nežli živé...“ (4:2)

„Je zlý neduh,…vlastníkovi je ke zlému bohatství, jež střeží.“ (5:12)

„A přicházím na to, že trpčí než smrt je žena, je-li léčkou, je-li její srdce síť a ruce pouta. Kdo je Bohu milý, unikne jí, hříšník jí však bude lapen.“ (7:26)

Ovšem podívej se na Mojžíše: Ve svých 120 letech byly jeho oči rozzářené a veškerá jeho fyzická síla byla v plné formě, když ho Bůh povolal domů. Bůh osobně nesl tělo Mojžíše!

Zde je Boží svědectví určeno člověku ohledně Mojžíše: „Nikdy však již v Izraeli nepovstal prorok jako Mojžíš, jemuž by se dal Hospodin poznat tváří v tvář, se všemi znameními a zázraky, jež ho poslal Hospodin konat v egyptské zemi na faraónovi…“ (Deuteronomium 34:10-11) Vyplatí se poslouchat!

čtvrtek 26. února 2015

DŮSLEDEK NEPOSLUŠNOSTI

Neposlouchání Božího slova nakonec skončí zhroucením morálky a rozpadem křesťanského charakteru.

Všechno to začíná tím, když svévolně neposlechneme přímý Boží pokyn. Přidejte k tomu polovičaté odsuzování hříchu, polovičaté pokání a skončíte jako Šalomoun: úplně zvrhlý člověk! „Když nadešel Šalomounovi čas stáří, jeho ženy odklonily jeho srdce k jiným bohům, takže jeho srdce nebylo cele při Hospodinu, jeho Bohu...Šalomoun chodil za božstvem Sidóňanů Aštoretou a za ohyzdnou modlou Amónců...Tak se Šalomoun dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích...Hospodin se na Šalomouna rozhněval, že se srdcem odklonil od Hospodina, Boha Izraele“ (1. Královská 11:4-9). Z těchto slov mi běhá mráz po zádech!

Šalomoun byl v té době vůči víře otrlý. Boží slovo na něj nemělo naprosto žádný vliv. Byl tak ubohý! Na místě, kde kdysi postavil dům pro jednu cizinku, teď stál obrovský harém. Faraonova dcera se stala jen jednou z tisíce jeho milenek! Šalomoun sám byl starý a ztrhaný, zatímco Bůh mlčel a zlobil se na něj. Král se už k Bohu nemodlil a nezůstala v něm žádná radost. Jeho srdce bylo nemocné, když psal žalostnou prózu o marnivosti a neužitečnosti života. Jeruzalém byl zaplaven pohanskými chrámy, postavenými za vysoké daně. Král velmi pil, protože už ho všechny jeho úžasné domy a zahrady nudily. Srdce měl plné modlářství; ze dnů, kdy pobýval v Boží blízkosti, zbyly jen chabé vzpomínky. „Všechno je marnost a honba za větrem“ (viz Kazatel 1:14).

Je tohle ten stejný muž, který se kdysi tak výřečně modlil při posvěcení chrámu? „Vyslyš každou modlitbu, každou prosbu, kterou bude mít kterýkoli člověk ze všeho tvého izraelského lidu, každý, kdo pozná ránu svého srdce a rozprostře své dlaně obrácen k tomuto domu...a odpusť...a odplať každému podle všech jeho cest, neboť znáš jeho srdce...aby se tě báli po všechny dny, kdy budou žít na půdě, kterou jsi dal našim otcům.“ (1. Královská 8:38-40). Tak jen pokračujte – držte se svých model! Ospravedlňujte to, v čem jste neposlušní, a omlouvejte své malé hříchy! Jednoho dne to propukne v divoký, nekontrolovatelný oheň nemravností a odpadnutí od víry.

středa 25. února 2015

POLOVIČNÍ KŘESŤANÉ

Šalomoun rozdělil svůj život: polovinu pro Boha a polovinu pro své radovánky. Boží slovo jej z poloviny obviňovalo. Prožíval poloviční utrpení, poloviční pokání – s polovičními změnami! Nevím co se stalo, ale Šalomoun byl na polovinu obviněn od své ženy, která žila ve svatém místě blízko truhly úmluvy. Proto se rozhodl ji vystěhovat – napůl přes město. „Faraónovu dceru vyvedl Šalomoun z Města Davidova do domu, který jí vystavěl. Řekl si totiž: „Moje žena nemůže bydlet v domě Davida, krále izraelského, neboť místa, kam vstoupila Hospodinova schrána, jsou svatá.“ (2 Paralipomenon 8:11).

Pravdou bylo, že Šalomoun se jí nechtěl vzdát! Věděl ve svém srdci, že to všechno bylo špatně a uvnitř jej to hryzalo. Jako bych jej slyšel říkat, „Ano, měl bych s tím něco udělat. Ukážu Hospodinu, že chci udělat tu správnou věc.“ Ale poslal ji zpět do Egypta?

Naše církve dneška jsou naplněny polovičními křesťany – napůl obviněnými Slovem a napůl činícími pokání – dělajícími poloviční změny ve svých životech. Je tu tak málo „chvění se před Slovem“. Slyším o tak mnoha lidech, kteří stále žijí v neskrývaném hříchu a stále dělají stejné věci starého života. Říkají: „Bůh ví, že já to myslím dobře. On vidí mé srdce. Skutečně miluji Pána. Už jsem udělal nějaké změny a nyní je to lepší.“ Nestačí jen myslet to dobře. Musíme to dělat!

Šalomoun postavil chrám a dokončil všechny své stavební projekty. Stále ale žil v neposlušnosti v těchto oblastech a neviděl v tom žádné nebezpečí. Přesto Bůh byl tak milostivý, že stále odpovídal na jeho modlitby. Šalomoun stále vycházel třikrát do roka obětovat a byl v přítomnosti Pána radostný a šťastný.

Věřím, že toto je nejnebezpečnější stav, ve kterém se křesťan může nacházet: Jeho modlitby stále docházejí vyslyšení a cítí stále radost a štěstí. Přesto však v jeho životě zůstávají oblasti neposlušnosti, kde Slovo není absolutní autoritou. Věřící tak nevidí zhoršování jeho vztahu k Pánu, ke kterému dochází.

Bůh se znovu zjevil Šalomounovi se silným kázáním, mocným Slovem: „Choď v čestnosti. Poslouchej mé Slovo.“ Po celou dobu Šalomoun odpadával od Boha, stával se zatvrzelým a necitlivým na Boží Slovo, byl zaslepen svým požehnáním a milostí. Ó, jak mnozí křesťané přijímají požehnání, cítí Božího Ducha, radují se v Něm, a říkají: „Všechno je se mnou v pořádku, protože Bůh mi žehná.“?

úterý 24. února 2015

ODOLNÝ VŮČI KÁZÁNÍ

Být odolný vůči kázání znamená slyšet Boží Slovo, tvrdit, že je milujete, tvářit se, že jste poslušni slova, ale potom podle něho nejednat! Znamená to, že jste otrlí, se srdcem, které se již nedokáže dojmout a je naprosto nedotčené tím, co se káže. Někteří to nazývají „necitlivostí na evangelium.“

Zamyslete se nad všemi biblickými příběhy a postavami. O kom si myslíte, že byl odolný vůči kázání? Kdo slyšel nejjasnější a nejmocnější slovo, avšak nejednal podle něho?

Nebyl to Saul? Slyšel jasné a mocné slovo: „Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničíte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla“ (1. Samuel 15:3). Saul neuposlechl. Místo toho „Saul a jeho lid ušetřil Agaga a nejlepší kusy z bravu a skotu, z druhého vrhu, a ze skopců a vůbec ze všeho pěkného“ (1. Samuel 15:9). Potom se objevil Samuel a Saul začal pragmaticky lhát! „Když Samuel přišel k Saulovi, ten ho pozdravil: Buď požehnán od Hospodina. Řídil jsem se Hospodinovým slovem“ (1. Samuel 15:13). Samuel byl šokován, protože slyšel bečení ušetřených ovcí. „Proč jsi Hospodina neuposlechl, ale přisvojil sis kořist a tak se dopustil toho, co je v Hospodinových očích zlé?“ (1. Samuel 15:19).

Byl Saul otrlý? Byl odolný vůči kázání? Proč by jinak drze lhal do očí Božímu proroku? Znovu si uvědom jeho prokazatelnou lež: „Vždyť jsem Hospodina uposlechl. Šel jsem cestou, na kterou mě Hospodin poslal“ (1. Samuel 15:20). Když byl Saul usvědčen z tak ohromující neposlušnosti, svaloval vinu na druhé a pro svůj hřích si vymyslel neuvěřitelnou výmluvu: „Ale lid si vzal z kořisti, z bravu a skotu, ... aby měl co obětovat v Gilgálu Hospodinu, tvému Bohu“ (1. Samuel 15:21).

Samuel poznal, kde je jádro problému. Věděl, že je Saul odolný vůči kázání, protože Saulovo srdce propadlo okultnímu věštění. „Vzdor je jako hříšné věštění a svéhlavost jako kouzla a ctění domácích bůžků. Protože jsi zavrhl Hospodinovo slovo, i on zavrhl tebe“ (1. Samuel 15:23). Saul, jenž popřel a vytěsnil Boží slovo, pak dal přednost magickým praktikám známé věštkyně a následně zemřel krutou smrtí.

pondělí 23. února 2015

KAŽDÉ SLAVNÉ DÍLO by Gary Wilkerson

Bůh stojí za každým slavným dílem a s nikým se nebude o svou slávu dělit. Nedovolí, aby se do oslnivé záře jeho Syna dostala jakákoli překážka. A proto musí čistit nástroje vykonávající jeho dílo. V okamžiku, kdy jeho požehnání a moc svobodně proudí skrze jeho lid, říká: „Ustaň a počkej s tím. Chci prozkoumat tvé srdce.“

To je slovo, které - jak jsem pochopil – Bůh chtěl, abych kázal, když náš sbor slavil své třetí výročí. Dokážeš si představit mé váhání. V duchu jsem viděl, jak na mě celé shromáždění zírá, jak se diví a myslí si: „Počkej! Říkáš nám, že jsme všichni velkolepí, ale pak obracíš a říkáš, že se musíme změnit.“ Bylo by to, jako když vezme manžel svou ženu na oběd u příležitosti jejich výročí a řekne: „Miláčku, jsme tady, abych hovořil o kilech, která jsi přibrala.“

To ale velmi nepřesně popisuje způsob, jakým nás Bůh žádá, abychom zkoumali sami sebe. Jsme si, přece jen, vědomi, že naše lidská spravedlnost je jako poskvrněný šat a že potřebujeme jeho milost. Ve skutečnosti však, když začínáme s nejvelkolepějším Božím dílem i ve svých životech, Bůh nás vede k úvahám nad těmito otázkami: „Je v mém srdci něco, co se Pánu nelíbí? Zanedbal jsem něco, o co mne požádal? Chci ve svém životě něco, co brání Bohu v jeho konání?“

Bůh vždycky přivede svůj lid k tomuto bodu. Proč? Protože předtím, než může přijít s tím nejlepším, musí nás přetvořit v něco pevného. Nabízí nám své vítězství, ale s podmínkou naší oddanosti.

Na co ti Pán ukazuje ve tvém životě? Máš odstranit jednu maličkost? Nebo máš přidat něco, co zanedbáváš? Neotálej se svou odpovědí na slovo Ducha. Když budeš jednat, byť v maličkostech, můžeš ovlivnit celou svou budoucnost. Budeš o tom přemýšlet? Pokud ano, uvidíš, že Bůh má pro tebe připraveno to nejlepší – a budeš moci odpočinout v jistotě, že jsi potěšil Toho, jenž ti chce požehnat.

„Zkoumejme a zpytujme své cesty“ (Pláč 3:40).

sobota 21. února 2015

BŮH MNE NIKDY NENECHAL NA HOLIČKÁCH by Nicky Cruz

Toužíš dělat velké věci pro Boha - sloužit Mu a milovat Jej až do posledního dechu? Chceš, aby Bůh pro tebe naplánoval skvělou budoucnost?

Pak se přestaň snažit ze své síly. Nesnaž se dát směr svému životu a pak prosit Boha, aby to požehnal. Namísto toho trav čas tím, že Jej budeš poznávat. Uč se slunit v Jeho přítomnosti. Bezstarostně Jej uctívej. Chval Jej a miluj Jej z hloubi své duše. Buď mu poslušný, dokonce i v nejmenších detailech. Modli se a rozjímej nad Jeho slovem. Užívej si krásu stvoření!

Uč se mít srdce nastavené na Boha, a On si toho všimne.

Je tady jedna pravda, kterou si můžeš být jistý: Bůh má smlouvu připravenou právě pro Tebe. Zvláštní plán a záměr pro tvoji budoucnost, dal si jej stranou. A je mnohem slavnější, než by jsi si dokázal sám představit. Pokud jej nevložil do tvého srdce, pak je tomu tak proto, že ještě nejsi připravený. Čeká na tebe. Vyhlíží. Touží svůj plán sdílet s tebou a pomůže ti jej uchopit.

Když mi bylo čerstvě dvacet let, byl jsem zmatený ohledně své budoucnosti a vůbec jsem si nedokázal představit plány, které Bůh měl připravené pro můj život. Byl jsem pouze mladý muž zamilovaný do Ježíše a toužil jsem strávit zbytek svých dní v Jeho přítomnosti. Neměl jsem ani páru o tom, že by Bůh pro mne měl připravenou nějakou dohodu, do které bych měl vstoupit. Ani mne nenapadlo, že by On se mnou mohl mít tak velký záměr.

V té době jsem si vůbec nedokázal představit sám sebe jako evangelistu. Byl jsem mladý a nepřipravený. Neměl jsem žádné schopnosti, které by mne vedly k přemýšlení o tom, že bych mohl kázat před publikem. Moje znalost Bible byla nezralá a omezená. Měl jsem silný přízvuk a choval jsem se trapně. Byl jsem dítě ulice a to bylo všechno, co jsem měl.

Ale miloval jsem vášnivě Ježíše a byl jsem odhodlaný poslechnout bez ohledu na to, co by Bůh po mně mohl chtít. A tak jsem uchopil Jeho záměr pro můj život, den po dni, měsíc po měsíci. Dal jsem ze sebe všechno, abych zůstal věrný. A Bůh mne nikdy nenechal na holičkách!

__________
Nicky Cruz, mezinárodně známý evangelista a plodný autor, který se obrátil k Ježíši Kristu od života v nenávisti a zločinnosti poté, co potkal v roce 1958 v New Yorku Davida Wilkersona. Příběh o jeho dramatickém obrácení poprvé zazněl v knize Davida Wilkersona Dýka a kříž a pak jej později popsal sám Nicky ve svém bestselleru Utíkej, malý, utíkej.

pátek 20. února 2015

ONI STÁLI V MEZEŘE

Všichni plačící Boží muži, jejichž srdce byla zlomena, měli jednu věc společnou: Ztotožnili se s hříchy pozůstatku!

Nikdy se nemodlili jako celník:"Děkuji ti Bože, že nejsem jako ostatní." Naříkali nad cizoložstvím, zradou a kompromisem, ale pokorně se modlili "Bože, já jsem také hříšný." Nejsem vinen těmito velkými hříchy, ale zdaleka nedosahuji na Boží svatost.

Ezdráš se modlil: Volal jsem: „Můj Bože, stydím se a hanbím pozdvihnout k tobě svou tvář, Bože můj. Naše nepravosti se nám rozmohly až nad hlavu, naše provinění vzrostlo až k nebi...Po tom všem, co na nás přišlo pro naše zlé skutky a pro naši velikou vinu; Hospodine, Bože Izraele, ty jsi spravedlivý, proto nás dodnes zůstala hrstka těch, kdo vyvázli. Jsme tu teď před tebou se svou vinou, přestože pro takové věci nelze před tebou obstát.“ (Ezdráš 9:6:13:15)

Nehemiáš se modlil:"Vyznávám hříchy synů izraelských, kterých jsme se proti tobě dopustili; hřešili jsme i já a dům mého otce. Počínali jsme si vůči tobě hanebně." (Nehemiáš 1:6-7)

Daniel se také ztotožnil s hříchy Božího lidu: Modlil se: "Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů. A neposlouchali jsme tvé služebníky proroky, kteří mluvili ve tvém jménu našim králům, našim velmožům, našim otcům a všemu lidu země...ještě jsem rozmlouval a modlil se, vyznával hřích svůj i hřích Izraele, svého lidu, a předkládal Hospodinu, svému Bohu své prosby o smilování za svatou horu Boží. (Daniel 9:5-6; 20).

Byli to svatí muži, bez viny před Bohem. Nedělali kompromisy ani se nepřipodobňovali světu. Stáli v mezeře a vyznávali hříchy lidí i svoje vlastní hříchy.

Pokud jdeš po stejně cestě jako oni a rozhodneš se ve svém srdci hledat Boha stejně jako oni - v postech, modlitbách, pláči, nářku ohledně hříchu - bude to mít na tebe stejný vliv jako na ně. Boží ruka se tě dotkne a On ti sešle Svoje slovo - budeš sdílet touhy Jeho srdce a vstoupíš do Jeho svaté přítomnosti. Jakmile se tam octneš, pochopíš, jak jsme všichni daleko od Boží slávy, nemůžeme na ni dosáhnout.

čtvrtek 19. února 2015

DOTEK BOŽÍ RUKY

Nehemijáš byl pro Boha velmi zanícen. „Tehdy přišel Chanani, jeden z mých bratří, s dalšími muži z Judska, a tak jsem se zeptal na pozůstatek Židů, kteří unikli vystěhování, a na Jeruzalém. Odpověděli mi: „Pozůstalí, kteří unikli vystěhování, jsou v tom kraji ve veliké bídě a potupě. Hradby Jeruzaléma jsou pobořeny a brány spáleny.“ Jakmile jsem ta slova uslyšel, usedl jsem a celé dny plakal a naříkal. Postil jsem se a modlil se Bohu nebes.“ (Nehemijáš 1:2-4).

Zbytek se vrátil do svatyně, ale začala se vkrádat letargie a výčitky. Všechno bylo ještě polorozpadlé – nedošlo k žádnému duchovnímu pokroku.

Písmo říká, že Nehemijáš začal naříkat, truchlit a „modlit se ve dne v noci“ (verš 6). Nešlo o to, aby byl Bohem uprostřed noci probuzen a jeho duše tak byla zatížena břemenem. Ne! Tento Boží muž inicioval toto břímě! Doslova o to žádal! „Zeptal jsem se bratrů na pozůstalé.“ (viz verš 2).

Stejně tak i Daniel trávil hodiny, dny dokonce i týdny studováním Božího slova. Bůh nevložil do Jeho srdce nadpřirozenou zátěž; namísto toho Daniel sám se ujal nápravy svého srdce. Vyvinul a vypěstoval si skutečné břímě pro Boží lid, tím, že pilně studoval a snažil se získat porozumění pro to, co Bůh říká. „Tehdy jsem se obrátil k Pánu Bohu, abych jej hledal v modlitbách a prosbách, s postem, v pytlovině a popelu.“ (Daniel 9:3).

Pojďme si něco říct o intenzitě, smutku a pláči! Daniel řekl: „Já Daniel jsem v té době držel třítýdenní smutek. Nejedl jsem žádné vybrané pokrmy, maso ani víno jsem nevzal do úst a nepotíral jsem se žádnou mastí, dokud ty tři týdny neuplynuly. ….. všechna síla mě opustila. (Daniel 10:2-3, 8).

Když se Daniela dotkla ruka Boží, ozvaly se z trůnu tato slova: „Už od prvního dne, kdy ses ke svému Bohu začal modlit za porozumění a pokořovat se před ním v postu, byly tvé prosby vyslyšeny a já přicházím s odpovědí na ně.“(verš 12). V hebrejštině slovo „napravit“ znamená své tělo trýznit za účelem je podmanit. Také Pavel se o tom zmiňuje: „Raději své tělo podmaňuji!“

Pán má dnes k dispozici ty, kteří jsou zcela oddáni Jeho dílu - intenzivně, vášnivě a až na samé dno – odevzdají tomu veškerý svůj volný čas i peníze, a právě o tohle mu.

středa 18. února 2015

DUCH HORLIVOSTI

Když Bůh začíná konat nové dílo, vylévá na svůj lid ducha horlivosti. Už nemůžeme být nadále duchovně líní, samolibí, nonšalantní a v pohodě. Musíme se stát zapálenými, plnými žáru a touhy po Kristu a cítit hloubku i vážnost Božího díla. Dnes si Bůh vychovává lid nenávidící hřích a třesoucí se před jeho Slovem. Jeho pozůstatek lidu musí slyšet svaté proroky a věřit jim. Nesmí váhat a stávat se vlažným; místo toho, jak plynou dny, musí růst ve vážnosti k Bohu.

Zamysli se nad horlivostí Ezdráše. Důkladně se podívej na jeho horlivost proti všemu, co zraňuje Boha, a uvidíš jeho jednoznačný odpor k přitakání světskému životu „Když jsem tu zprávu uslyšel, roztrhl jsem svůj šat i řízu, rval jsem si vlasy i vousy a seděl jsem jako omráčený. Tu se ke mně shromáždili všichni, kdo se třásli před slovy Boha Izraele pro zpronevěru přesídlenců. Ale já jsem seděl jako omráčený až do večerní oběti“ (Ezdráš 9:3-4).

Jaký je to výjev! Ezdráš seděl jako hromada zbožného zármutku trhaje si vlasy i vousy „pro zpronevěru přesídlenců“ (verš 4). Jeden za druhým, všichni s třesoucím srdcem, se shromáždili kolem něho. Bůh měl pouze jednoho muže, který se hanbil nad hříchem – a jeho prostřednictvím vzniklo tělo truchlících.

„Zatímco se Ezdráš modlil, vyznával hříchy a v pláči se před Božím domem vrhl k zemi, shromáždilo se k němu z Izraele převeliké shromáždění mužů, žen i dětí a lid se dal do usedavého pláče“ (Ezdráš 10:1).

Celá domácnost Božího lidu se cítí být v pohodě vůči světu, avšak mnozí z vás volají po svatosti a oddělenosti! Cítíte Boží zármutek nad hříchem a rdíte se zahanbením. Víte, že je na čase brát vážně chození s Bohem.

úterý 17. února 2015

CO ZNAMENÁ ZAHANBENÍ DUCHEM SVATÝM?

„Od nejmenšího až po největšího všichni propadli chamtivosti, od proroka až po kněze všichni klamou. … Zastyděli se, že páchali ohavnosti? Ne, ti se nestydí, neznají zahanbení. Proto padnou s padajícími, klopýtnou v čase, kdy je budu trestat, praví Hospodin“ (Jeremjáš 6:13, 15).

Prorok Jeremjáš uviděl, jak se Boží lid dostává do strašných problémů. Aby zakryli své hříchy, začali žít pod maskou navenek se jevícího pokoje a bezpečí. Hrabivost a chamtivost natolik přemohly jejich srdce, že svá zranění zakrývali falešnou kajícností. Celý jejich život se stal povrchním – povrchní slzy, povrchní pokání, dokonce i povrchní uzdravení.

Boží lid přestal vnímat zahanbení a zármutek nad hříchem – hříchem pospolitosti a hříchem ve vlastním životě. Již neprožívali znepokojení z Boží nenávisti a hněvu nad svou nepravostí. Hřích se stal „pouze jednou z všedních záležitostí.“

Jeremiáš volal: „Zastyděli se, že hřešili? Ne! Vůbec se nestyděli – ani nebyli zahanbeni!“

Zahanbení Duchem svatým neznamená jenom ruměnec na tváři z pouhé cudnosti. Znamená to prožívat zranění, stydět se, být zdrcený – zarmoucený nad tím, že jméno a ryzost Ježíše, našeho Pána, jsou pošlapány, že jeho pověst je pohaněna.

Boží lid obdržel velmi znepokojivou zprávu, a přesto se neobrátil. Vzepřel se vůli Nejvyššího! „Jejich tváře jsou tvrdší než skála, odmítají se vrátit“ (Jeremjáš 5:3). Páchali cizoložství: měli nezávazný sex s děvkami a toužili po manželkách svých bližních. V 11. verši téže kapitoly to Jeremjáš nazývá naprostou věrolomností vůči Pánu!

Navzdory veškerému Jeremjášovu prorockému varování se tento lid vydal svou rozjařenou cestou a říkal: „Nepotká nás nic zlého, nepocítíme meč ani hlad“ (verš 12). „Bůh k nám nemluví o odsouzení,“ říkali.

Bůh varoval svůj lid, aby směřoval k naplnění jeho přikázání, která mu zjevuje, jinak se od něho odloučí. „Jeruzaléme, nech se napomenout, jinak se od tebe odloučím“ (Jeremjáš 6:8). Bůh znovu a znovu říkal: „Hovořím jasně! Varuji! Kdo však naslouchá?“

pondělí 16. února 2015

MIMOŘÁDNÁ VÍRA by Gary Wilkerson

Vnímáš, že Bůh se chystá způsobit něco báječného ve tvém životě? Mluví právě ke tvému srdci: „Připravil jsem pro tebe něco zvláštního. Začínáš se mnou vstupovat na stezku, kterou jsi nikdy předtím neznal.“ Možná už byl tvůj život Bohem mocně požehnán. Nyní ti však Duch svatý říká, že Jeho slib má dojít celkového naplnění – a to tě uchvátí.

Pokud bys mohl takto popsat svůj život, který nyní žiješ, mohu ti říci s autoritou Písma: Připrav se prozkoumat tvé srdce.

Nyní si pohovořme o tom, co nazývám prožitím „bláznivé víry“. Bláznivá víra, bez ohledu na to, jak dobré věci prožíváš už nyní, je to nejlepší, co tě teprve čeká. Je to víra, která říká: „Čím více toužíme a děláme velké věci pro Boží království, tím větší jsou Jeho plány.“ Co Pán udělal za krátkou existenci církve, překonalo má nejodvážnější očekávání. Neuběhl ani jeden týden, ve kterém by někdo neodevzdal svůj život Ježíši – bylo to mnohonásobně více lidí. Kdykoliv roznášíme jídlo chudým, mnoho z nich se ptá: „Proč to děláte?“ My odpovídáme: „To dělá Ježíš,“ a oni Mu odevzdají své životy.

Je to opravdu zázrak. V několika málo uplynulých letech mnohonásobně stoupla návštěvnost naší církve. Z těch, kteří nově uvěřili se rychle stávají věrní učedníci, kteří rostou ve své známosti Boha. Jsou na cestě k cíli stát se opravdu oddanými misionáři pro Ježíše, ať je povede kamkoliv.

Bůh nepřekračuje pouze naše očekávání, On nám ukazuje jaká jsou Jeho očekávání a je báječné to vidět. Pořád je čtvrt milionů lidí v našem okolí, kteří jsou sami a neznají Krista a tak nás Pán pohnul, abychom zde založili dvě nové církve. Jedna z nich měla být založena v problémové oblasti města. Stále více mne udivují Boží velké skutky.

A zde je to nejbláznivější: Věřím, že větší věci teprve přijdou.

„Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme.“ (Židům 11:1)

sobota 14. února 2015

JEHO RUKA LÁSKY by Jim Cymbala

Dodržování čistého učení je důležité, ale není to celé spektrum pro novozákonní církev. Apoštolové chtěli dělat mnohem více než jednoduše „zaskakovat“, jak říká stará gospelová píseň. Prosili Boha, aby je zmocnil k tomu, aby vyšli a ovlivnili celou kulturu.

Duch tohoto učení chybí na příliš mnoha místech, tam, kde je Bible dávána do pozadí a místo toho se o správnosti učení ve dne v noci diskutuje. William Law, britský spisovatel duchovní literatury z 18. století napsal: „Budete-li číst jakoukoliv kapitolu nebo místo z Písma, budete tím vždy potěšeni – přesto vás to však zanechá tak chudými, tak prázdnými a nezměněnými jací jste byli, pokud vás to neobrátí zcela a pouze k Božímu Duchu a nepřivede vás to do plné jednoty s Ním a závislosti na Něm.“

Jedním ze způsobů, jak poznáme, zda toto spojení máme či nikoli, je to, že se podíváme, jak nám záleží na lidech, kteří jsou špinaví … lidech, kteří jsou „jiní“... lidech, kteří nezapadají do přijaté normy. To, že by byla církev povolána k tomu, aby sloužila jenom nějaké vybrané skupině lidí, nikde v Novém zákoně nenajdeme. Ničivé účinky hříchu nejsou příjemné – ale právě kvůli těm Ježíš přišel, aby je odpustil a uzdravil. „Syn člověka totiž přišel hledat a zachránit, co bylo ztracené.“ (Lukáš 19:10). Boží Duch je Duchem milosti a slitování. A vztahuje k lidem ruku.

Přesto se křestané často brání vztáhnout ruku k těm, kteří jsou jiní. Chtějí, aby Bůh ty „ryby“ očistil ještě předtím, než je chytnou. Křestané váhají, pokud má někdo někde piercing, pokud dobře nevoní, nebo pokud má jinou barvu kůže. Ale přemýšlejme na chvíli o tom, ke komu Bůh vztahuje svoji ruku. Byl to Boží dotek: svaté, čisté božství, které se naklonilo k nám, kteří jsme byli špinaví, měli jsme zlé srdce a byli jsme nesvatí. Bůh mohl říci: „Vy jste tak jiní než já, tak odporní, raději bych se k vám ani nepřibližoval.“ Ale On to neřekl. Právě naše velká odlišnost přitáhla Jeho ruku lásky.

Ježíš neuzdravoval svým slovem malomocné na dálku. … On se jich dotýkal. „On vztáhl ruku a dotkl se malomocného se slovy: „Já to chci. Bud čistý! a malomocenství ho hned opustilo“ (Lukáš 5:13).


__________
Jim Cymbala se začal scházet při brooklynských bohoslužbách s méně než dvaceti členy v malé zchátralé budově v části města, kde život nebyl lehký. Je narozen v Brooklynu, byl a je velkým přítelem jak Davida, tak Garyho Wilkersona a častým přednášejícím na kazatelských a vůdcovských konferencích sponzorovaných World Challenge po celém světě.

pátek 13. února 2015

JE PSÁNO

„Je psáno: ‚Nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst‘“ (Matouš 4, 4). „Také je psáno: ‚Nepokoušej Hospodina, svého Boha‘“ (4, 7). „Je přece psáno: ‚Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit‘“ (4, 10). Když byl Ježíš vystaven ďáblovým úkladům, přemohl je Božím Slovem.

Dnes máme ještě jedno „Je psáno“ – „Prosil jsem ale za tebe, aby tvá víra neselhala“ (Lukáš 22, 32). Můžete ďáblovi říct: „Jen si zkus zbortit moji víru, ale pamatuj na tohle: můj Ježíš se za mě modlí!“

Petrova víra byla zkoušena a otřesena a on pro svou pýchu klopýtnul. Ale Mistrova modlitba byla vyslyšena a kořeny jeho víry odolaly. Právě když už Satan křičel radostí a vypadalo to, že Pán ztratil pomazaného přítele, podíval se Petr Ježíši do očí a roztál! „Pán se obrátil a pohlédl na Petra. A Petr…vyšel ven a hořce se rozplakal“ (Lukáš 22, 61 – 62).

„Hořce se rozplakal“ znamená v řečtině „pronikavý, silný pláč“. „A Petr se rozpomenul na Pánův výrok, jak mu řekl: ‚Dřív než dnes kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš‘“ (Lukáš 22, 61). Představuji si toho muže, jak jde k judským horám, padne tváří k zemi s rozpřaženýma rukama a volá: „Otče, měl úplnou pravdu! Neposlouchal jsem. Varoval mě, že se Satan pokusí zničit moji víru. Zemřít za Ježíše? Vždyť jsem se ho nezastal ani před služkou! Odpusť mi! Ke komu mám jít?“

Věřím, že Petrova víra se držela ještě něčeho, co Ježíš řekl: „Až se jednou obrátíš, posiluj své bratry“ (Lukáš 22, 32). Kolikrát si asi Petr přehrával toto v mysli a srdci a říkal si: „Opravdu Ježíš použil slovo obrátíš? Řekl snad, že mám dál sloužit? Po tom, co jsem udělal, mám pomáhat ostatním?“

Bůh vyslyšel modlitbu svého Syna. Vidím Petra, jak stojí, Duch svatý jím vane a on s rukama vztaženýma k nebi volá: „Satane, odejdi! Zklamal jsem Ho, ale stále Ho miluji. Slíbil, vlastně prorokoval, že se vrátím a budu posilou pro ostatní, skálou. Jdu zpátky ke svým bratrům a sestrám!“ 

čtvrtek 12. února 2015

PROSIL JSEM ZA TEBE

Pán řekl Petrovi: "Prosil jsem ale za tebe, aby tvá víra neselhala" (Lukáš 22:32). Když se dívám na tuto úžasnou ukázku Kristovy lásky, uvědomuji si, že nevím téměř nic o tom, jak milovat ty, kdo upadnou. Ježíš je bezpochyby "ten, který miluje" tak, že je "bližší než bratr" (Přísloví 18:24)

Ježíš vidí v Petrovi to dobré i to špatné a ví, že "tento muž stojí za záchranu! Satan ho chce, ale já ho chci o to víc". Petr opravdově miloval Pána a Pán opravdově miloval Petra přesto, že znal jeho povahové rysy.

Ježíš řekl "Modlil jsem se za tebe", ne Budu se modlit!" Ježíš pravděpodobně strávil hodně času povídáním o Petrovi se svým Otcem -- jak ho miluje, jak je ho potřeba v Božím království, jak si ho váží jako přítele.

Pane, dej nám všem takovou lásku! Tak budeme schopni varovat někoho, kdo se řítí do neštěstí, stejně pevně, jako Ježíš varoval Petra. Tak budeme moci říct, "Prosím za tebe!" Musíme to říci v lásce a ne obviňovat.

Vezměte tyto lidi k Božímu trůnu, proste, aby prošli svými zkouškami vítězně se zachovanou vírou. Ježíš Petra nepoučoval, Ježíš prostě řekl, "Prosil jsem za tebe".

V řečtině je v této větě použito množné číslo, tedy "vás". Ježíš nemluvil jen k Petrovi, ale ke všem učedníkům -- a také k nám. "Prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, jež jsi mi dal, neboť jsou tvoji... Svatý Otče, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal... Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je uchránil před zlým" (Jan 17:9, 11, 15)

Nezáleží na tom, čím procházíš, ani na tom, co leží před tebou. Jestli máš srdce plné lásky k Ježíšovi, On se za tebe modlí.

středa 11. února 2015

OPÁSÁN RADOSTÍ

Je pouze jeden způsob jak rozveselit vaše srdce a zůstat v radosti. „Po Bohu žízním, po živém Bohu…Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci…Duši vylévám v sobě…Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse“ (Žalm 42:3-6). Toto je Boží poselství pro všechny, kteří jsou zdeptaní – pro všechny smutné, poražené, slabé, sklíčené, znechucené, bez odvahy a radosti.

Proč jsem zdeprimovaný? Proč jsem zasmušilý a smutný? Proč se cítím přemoženě? Proč truchlím? David se ve svém žalmu na tyto otázky ani nepokouší odpovědět. Vše, co může říct, je toto: „Spolehni se na Boha! On je má záchrana!“

Těm, kteří trpělivě a s očekáváním čekají na Boha: „Kéž ve dne přikáže Hospodin milosrdenství svému a v noci své písni být se mnou!“ (Žalm 42:9)

Bůh jasně říká, že mu velmi záleží na tom, jestli Mu sloužíme s radostí. Ve 28. kapitole 5. knihy Mojžíšovy se dozvídáme o kletbách a nemocech, které postihují nevěřící. „Budou na tobě a na tvém potomstvu navěky znamením…Za to, že jsi měl hojnost všeho, ale nesloužil Hospodinu, svému Bohu, s radostí a vděčným srdcem“ (28:46-47).

Bůh říká: „ Soustředil ses na nějakou bolístku, na nějakou nespravedlnost, a proto jsi zapomněl na všechno požehnání, na všechny nádherné věci, které jsem pro tebe udělal!“

Ježíš promění tvou beznaděj v jásání a oblékne tě radostí – pokud v Něj budeš věřit. „Můj nářek jsi změnil v taneční rej, vysvlékls mě z žíněného roucha, opásal jsi mě radostí“ (Žalm 30:12). Svatí, radujte se v Bohu, v němž máme naději – a žijte!

úterý 10. února 2015

JE ZDE ŘEKA

„Řeka svými toky oblažuje město Boží, svatyni příbytku Nejvyššího. Nepohne se, Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra“ (Žalm 46:4-5).

Ano, tou řekou je Ježíš – samotná jeho přítomnost. V ten okamžik, kdy odmítneš veškeré pochybnosti a strach a zvoláš: „Pane, já věřím a mám v tobě naději, hojnou naději,“ budeš mocí Ducha svatého přenesen na břehy této řeky.

Je velmi důležité, abys zapustil své kořeny hluboko v Bohu, protože to nejhorší teprve přijde!

„Běžel jsi s pěšími a unavili tě; jak bys chtěl závodit s koni? V pokojné zemi žiješ v bezpečí, co si počneš v houštinách Jordánu?“ (Jeremjáš 12:5).

Údajně žijeme v dobré době. Žijeme v mírné přeháňce ve srovnání s přicházející bouří. Je to dětská hra ve srovnání s těžkostmi, které jsou před námi. Můžete si myslet, že procházíte něčím příšerným, je to však pokojné ve srovnání s katastrofou, která brzy přijde na zemi!

Budeme muset zapustit své kořeny hluboko! Pokud dnes nečerpáte z Boží síly, nevytrváte, až veliká temnota přikryje zemi. Vy i já jsme nyní zkoušeni „lehkým soužením“ (2. Korintským 4:17), které nás má nasměrovat k Pánu a přimět kopat hluboko, abychom se dostali do skryté zásobárny života.

„Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody“ (Jeremjáš 17:7-8).

pondělí 9. února 2015

VĚCI ZASVĚCENÉ ZNIČENÍ by Gary Wilkerson

Pán varoval Izraelity, aby si nepřivlastnili žádnou kořist od poražených nepřátel. Proč to měli zakázané? Aby nedůvěřovali v lidskou sílu nebo aby se nepokoušeli porazit své nepřátele kvůli hmotnému zisku. Bůh chtěl, aby byly jejich oči upřeny na věci nahoře, nikoli na věci „zasvěcené zničení“ (hmotné bohatství, které se vytrácí jako tráva – viz Jozue 6:18).

Avšak jeden muž, Akán, se rozhodl, že si vezme něco pro sebe. „Viděl jsem mezi kořistí jeden pěkný šineárský plášť, dvě stě šekelů stříbra a jeden zlatý jazyk o váze padesáti šekelů. Vzplanul jsem žádostí a vzal jsem si to“ (Jozue 7:21). Skutečně toho nebylo hodně – jen pěkný plášť a hrst stříbra a zlata. A přece je to vždycky jen jedna nepatrná věc, na kterou Bůh ukáže prstem. Proč? Protože ví, že jediná věc dokáže zabránit naplnění jeho plánu pro náš život.

Je ve tvém životě něco, co zanedbáváš – třeba jen jedna věc, která dokáže zadržet to nejlepší, co pro tebe má Bůh? Pro mnohé z nás to mohou být opodstatněné věci. Možná, že toužíme po svých úsporách, o nichž nám Bůh říká, abychom je darovali, anebo si držíme vytouženou kariéru, která nás odvádí od rodiny. Stejně jako Akán si můžeme držet něco „bezvýznamného,“ aniž bychom uvážili, co to udělá s naším srdcem. Bůh nám říká: „Ano! Odstraň tu věc, která ti nepatří. Přestaň na ní lpět, protože již jediná malá skrytá věc dokáže zadržet nepřekonatelné vítězství, které ti chci dát.“

Náš Bůh chce skrze nás činit mocné věci. Chce skrze nás ukázat světu svou lásku. A tak, pokud tíhneme k nějaké hodnotě, která brání Božímu působení – jsme v něčem svéhlaví, na něčem nebo někom závislí nebo se zdráháme Bohu ve všem důvěřovat - Bůh nás na to upozorňuje.

Na co ti Pán ukazuje ve tvém životě? Máš odstranit jednu nepatrnou věc? Nebo přijmout něco, co jsi zanedbával? Neodkládej svou odpověď na věrný hlas Ducha.

sobota 7. února 2015

HŘÍCH VEDE K ZÁHUBĚ by Carter Conlon

„Hle, jsem potřetí připraven k vám přijít. A nebudu vám na obtíž. Nehledám to, co je vaše, nýbrž vás. Neboť nemají děti shromažďovat pro rodiče, nýbrž rodiče pro děti. Já velmi rád vynaložím všechno, ano sám sebe vydám pro vaše duše. Když vás více miluji, mám být za to méně milován?“ (2. Korintským 12, 14-15).

To jsou Pavlova slova. Slova muže, jehož srdce i život byly ztělesněním Ježíše Krista. Pavel věnoval svůj život Božímu lidu, tak jako každý opravdový Boží služebník. Byl ochotný cestovat bouří, povodní i ohněm; snášet vlastní strádání a nedostatek; zažil tak velký tlak a utrpení, že až přestával doufat, že přežije – to vše jen proto, aby mohl přijít za Božím lidem s poselstvím o Jeho lásce. Ale Pavel zjistil, že čím víc lásky dává, tím víc se od něj jistí lidé vzdalují. Proč?

Domnívám se, že odpověď najdeme v následující kapitole: „To je potřetí, co k vám přicházím. Ústy dvou nebo tří svědků bude potvrzena každá věc. Řekl jsem vám už, když jsem byl u vás podruhé, a když jsem nyní vzdálen, znovu předem říkám těm, kteří zůstali v hříchu, i všem ostatním: až zase přijdu, nebudu nikoho šetřit“ (2. Korintským 13, 1-2).

Pamatujte, že korintská církev vzešla z něčeho, co by se dalo nazvat propastí nemorálnosti. Uprostřed města stál velký chrám s více než stovkou prostitutek – v této společnosti se totiž prostituce pokládala za formu uctívání. Bylo jasné, že zlo se stalo dobrem a dobro zlem.

Pavel byl apoštol a pastor, takže si uvědomoval, že hřích vede k záhubě. Chápal nebezpečí těch, kteří spadnou do pasti neustálého obhajování zla. To je problém člověka – čím déle děláme něco, co Boží slovo nazývá hříchem, tím víc v nás sílí naše hříšná přirozenost a začne určovat, co je špatné a co dobré. Pavel věděl, že kdyby lidé nadále vědomě žili v hříchu a smířili se s věcmi, za které Kristus zemřel, aby je vysvobodil, nemohli by si činit nárok na vítězství, které na kříži vydobyl.

A i kdyby si ho činili, neměli by nic než iluzi; jinými slovy měli by poznání, ale ne moc, která je za ním. A tak jako opravdový duchovní otec se Pavel snažil přivést korintskou církev ke správnému myšlení a jednání. Proto řekl: „Nebudu nikoho šetřit.“ Bohužel v tuto chvíli se od něj mnozí odvrátili.

__________
Carter Conlon se připojil k pastorům církve Times Square Church v roce 1994 na vyzvání zakládajícího pastora, Davida Wilkersona, a roku 2001 byl jmenován do úřadu vyššího pastora. Je to silný a soucitný vedoucí, častý mluvčí na konferencích pastorů a vedoucích, které jsou pořádány po celém světě organizací World Challenge.

čtvrtek 5. února 2015

V BOŽÍ ŘECE

Bude jako strom zasazený u vody“ (Jeremiáš 17, 8). Zde je odhaleno tajemství života v neustálé naději – tajemství, jak být naplnění radostí a pokojem Ducha svatého. Neskrývá se ve snaze o změnu, ani v tom, že Bohu naslibujete něco, co nemůžete splnit.

Člověku, který někdy zakusí toto zaslíbení, už lidé nikdy neublíží, protože v ně nedoufá. Všechna jeho očekávání směřují k Bohu. Nezajímá ho, co říká nebo dělá člověk; jeho oči jsou upřené jen na Pána. A Pán ho nikdy nezklame!

„Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku“ (Jeremiáš 17, 8). Pro výraz „zasazený“ jde zde použito krásné hebrejské slovo, které vlastně znamená „přesazený“. Víra vytrhne suché, neplodné pouštní křoví, vyprahlé, osamocené a ošklivé a přesadí ho k životadárné řece tekoucí z Libanonu.
David řekl: „Řeka svými toky oblažuje město [lid] Boží…Nebude kolísat, Bůh je v jeho středu; Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra“ (Žalm 46, 5-6). A o Bohu David řekl: „Navštěvuješ zemi a napájíš ji, zahrnuješ ji bohatstvím. Boží potok je plný vody …a žehnáš tomu, co roste ze [země]“ (Žalm 65, 10 – 11).

Zapusťte kořeny hluboko v Jeho řece a nebudete se bát, když přijde vedro. Neboť vaše „listy [vzhled] se bude zelenat [bude svěží a plný života]” (Jeremiáš 17, 8). Období sucha vás vůbec nezasáhne a stále ponesete ovoce.

Už nebudete stale unavení, uplakaní, osamělí, vyprahlí a opuštění. Když Mu dáte svou důvěru a s vírou přijmete Jeho Slovo, přesadí vás do Řeky života, kde brzy zapustíte kořeny.

středa 4. února 2015

ČERPÁNÍ VODY Z PÁNOVY STUDNY

Jedním z velikých divů Ameriky je neuvěřitelný newyorský akvadukt. Vybudovaný z cihel, celý pod zemí a vede na míle severně, aby přivedl vodu do metropole. Co by se stalo, kdyby byl přerušen a nezásoboval by velkoměsto vodou? New York City by se stalo „vyprahlým krajem … solnou a neobyvatelnou plání“ (Jeremjáš 17:6). Dokážeme žít bez plynu, ale ne bez vody.

Totéž se děje v našich životech! Když lidé ztrácejí naději, shlukují se a běží k sobě, místo aby běželi k Pánu. Choulí se dovnitř, vzdávají se naděje a jejich srdce se stávají vyprahlým krajem, solnou plání.

Mnoho dnešních křesťanů prožívá nepřekonatelné zoufalství, hodně podobné tomu, které jsem právě popsal. Bůh však svému lidu říká: „Jste zoufalí, protože mi nedůvěřujete. Obracíte se na jiné – na lékaře, přátele, poradce, na léky, na finance. Nejste povzbuzeni mými zaslíbeními; cítíte se vyprahlí, prázdní a opuštění, protože nečerpáte vodu z mé studny.“

V Jeremjáši 18:13-14 Bůh upozorňuje na neuvěřitelný a hrozný hřích, který páchal jeho vlastní lid. „Proto praví Hospodin toto: Jen se dotažte mezi pronárody! Kdo kdy slyšel něco takového? Hrůzostrašné věci se dopustila panna izraelská. Zmizí sněhová pole ze skal Libanónu? Vyschnou snad tyto cizí vody, chladné a bystré?“

Jakou hrůzostrašnou věc páchá Boží lid?

Bůh dává svému lidu neustálý přísun moci, stejně jako dává chladné občerstvující vody plynoucí z tajícího sněhu. Tato voda je vodou síly, je dostupná a neselhává. A přece Boží lid často pokračuje po své vlastní cestě – vyschlé, prázdné a smutné, říkaje: „Byli jsme necháni napospas. Půjdeme po vlastní opuštěné a nežádoucí cestě!“

Takový je obraz zoufalých křesťanů, kteří zapomněli na Boží zaslíbení, kteří sklíčeně sedí vedle tekoucího proudu Boží lásky a myslí si: „Pán neutváří můj život. Budu muset zatnout zuby a snažit se ze všech sil. Nemá smysl dále doufat. Abych přežil, budu muset dělat, co bude v mé moci!“

pondělí 2. února 2015

PŘÍPRAVA NA BITVU by Gary Wilkerson

Prvních šest kapitol knihy Jozue popisuje, jak velkými skutky se Bůh oslavil v Izraeli, když lid poprvé vstoupil do Zaslíbené země. Izrael byl osvobozen po čtyřech stech letech otroctví poté, když čtyřicet let putoval pouští.

Nyní však byli na hranici Kanaánu, země přetékající mlékem a medem. Tuto zemi jim Hospodin před mnoha lety zaslíbil. Izraelci vstoupili – a co se stalo? Jozue se hned obrátil na mladší generaci mužů a oddělil je pro Boha. V Písmu je použito slovo „obřezaný“, aby tak byla vyjádřena jejich příprava, ale hlubším smyslem je: „Byli připraveni“ (Jozue 5, 2-7).

Proč to Jozue udělal? Nyní, když překročili řeku Jordán, čelili totiž neproniknutelným zdem Jericha. A porazit nepřítele přirozeným způsobem nebylo v silách Izraelců. Bůh řekl Izraeli: „V uplynulých letech jsem tě požehnal neuvěřitelným bohatstvím, ale tvé dílo ještě není u konce.“

Jak se Izraelci na tuto bitvu připravovali? Nenaostřili svoje meče ani nenablýskali svá brnění. Místo toho se připravovali ve svých srdcích. Bůh jim přikázal, aby obkroužili město, zpívali písně, modlili se a čekali na Něj. Nakonec jim přikázal, aby pozvedli své trumpety a jednou zatroubili. V tom okamžiku se mohutné zdi Jericha s hukotem zřítily.

Jozue a jeho mužové potom dělali hrdinské činy - poráželi své nepřátele, dělili větší pozemky a zažili taková vítězství, jako nikdy dříve. Ve skutečnosti udělal Jozue něco, co ani Mojžíš neudělal: Porazil třicet jedna králů. To bylo desetkrát více, než porazil Mojžíš.

Věřím, že toto je obrázek toho, co vše chce Pán udělat v našich životech. Chce způsobit desetinásobný vzrůst. Chce vylít Svého Ducha úžasnými způsoby! Musíme věřit, že toto vše chce udělat i s námi.

Stručně řečeno - chce, abychom měli bláznivou víru.

„Jozue lidu řekl: „Posvěťte se, neboť zítra mezi vámi Hospodin učiní podivuhodné věci.“ (Jozue 3:5)