pondělí 28. února 2011

VYDANÝ ŽIVOT

„Vzdát se.“ Co ti tento výraz říká? Doslovně, vzdát se znamená „vydat něco druhé osobě.“ Znamená to také zříct se něčeho, co ti bylo poskytnuto. Může to zahrnovat majetek, moc, cíle, dokonce i život.

Křesťané dnes mnoho slyší o vydaném životu. Co to ale přesně znamená? Vydaný život je akt, kdy vracíš Ježíši život, jež ti dal. Je to zřeknutí se řízení, práv, moci, nasměřování, všech věcí, které děláš a řekneš. Je to úplné podrobení se Jeho vůli.

Ježíš sám žil vydaný život.. „Sestoupil jsem z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli Toho, který mě poslal.“ (Jan 6:38) Ježíš nic nedělal samostatně. Každé Jeho slovo a každý skutek byl vedený Otcem. Nic nedělám sám od sebe, ale mluvím, jak mě naučil Otec... Neboť vždycky dělám, co se mu líbí.“ (Jan 8:28-29)

Ježíšovo úplné vydání se Otci je příkladem pro náš život. Mohl bys řict: „Ježíš byl Bůh v těle. Jeho život byl vydaný ještě dřív, než přišel na zem.“ Jenomže vydaný život není nikomu uložen, ani Ježíši.

„Otec mě miluje, protože pokládám svůj život, abych ho zase přijal. Nikdo mi ho nebere, sám ho pokládám. Mám moc ho položit a mám moc ho zase přijmout.“ (Jan10:17-18)

Ježíš tím říkal: „Nemylte se. Akt sebevydání je naprosto v mé moci. Já jsem zvolil položit svůj život a nedělám to na rozkaz nějakého člověka. Nikdo mi můj život nebere. Můj Otec mi dal právo a privilegium položit svůj život. Taktéž mi dal možnost předat tento kalich a vyhnout se kříži. Já jsem se však rozhodl to udělat, z lásky a úplného vydání se Jemu.“

Náš nebeský Otec dal nám všem stejné právo: privilegium rozhodnout se pro vydaný život. Nikdo není nucený poddat se Bohu. Náš Pán nechce, abychom obětovali svou vůli a vrátili Mu svůj život. Zadarmo nám nabízí Zaslíbenou zemi, oplývající mlíkem, medem a ovocem. Ale můžeme se rozhodnout nevstoupit do tohoto místa hojnosti.

Pravdou je, že záleží jenom na nás, kolik se vezmeme z toho, co nám Kristus nabízí. Můžeme se do Něj ponořit tak hluboce, jak jenom chceme a žít plně dle Jeho slova a nasměřování.

pátek 25. února 2011

BŮH SE Z TEBE TĚŠÍ!

Duch svatý dal Davidovi zjevení, které je klíčem ke každému vysvobození. David mohl říci, „Důvod, proč mě Bůh vysvobodil ode všech mých nepřátel – všech mých smutků a mocí temnoty – je protože jsem Jemu drahý. Můj Bůh se ze mě těší“ „On mne vyvedl na svobodu, uhájil mě, vždyť mě má rád.“(Žalm 18:19) Potřebuješ vysvobození? Z chtíče, pokušení a zkoušky? Z problému, který je duševní, duchovní, emocionální nebo fyzický? Klíčem k tvému vítězství je tento vers. Bůh se z Tebe raduje. Jsi mu drahý!

V Písni písní Pán říká o své nevěstě, „Jak jsi krásná, jak půvabná, lásko, ve svých rozkoších!“ (7:7) Tři Hebrejská slova v tomto verši jsou synonyma: fair znamená vzácná, pleasant označuje na potěšení a delights na rozkoš. Tyto slova popisují Ježíšovy myšlenky o své nevěstě tak, jak ji spatřuje (jak se na ni dívá). Dívá se na ni a říká, „Jak krásná, sladká a rozkošná jsi. Jsi mi drahá, lásko.“ Nevěsta se v odezvu na to chlubí: „Já patřím svému milému a jeho touha patří mně!“(7:11) Význam zde je takový, „ On utíká za mnou s rozkoší. Pronásleduje mě (v pozitivním slova smyslu), protože jsem mu drahá.“ Stejné myšlenky nalézáme všude v Žalmech: „ Hospodinu se líbí ti, kdo jej ctí, ti, kdo v jeho lásku doufají!(Ž 147:11) „Hospodin chová svůj lid v oblibě, spásou korunuje ubohé!“ (Ž 149:4)

Mohu se snažit Tě přesvědčit o Boží radosti, kterou má z tebe tím, že ti o tom budu říkat, „Jsi Pánu drahý.“ Ty si ale můžeš pomyslel, „To je příjemné. Ale je to jen báječná myšlenka.“ Ne, tato pravda je mnohem více než báječná myšlenka. Je to ten klíč k tvému vysvobození z každé bitvy, která zuří v tvé duši. Je to tajemství, jak vstoupit do Božího odpočinutí, které ti zaslíbil. Dokud to neuchopíš, dokud se to nestane základem pravdy ve tvém srdci, nebudeš schopen odolávat životním zkouškám.

Izajáš měl zjevení o tom, že Bůh se z nás velmi raduje. On prorokuje, „Izraeli, neboj se, já jsem tě vykoupil a povolal tě jménem tvým – patříš mi! Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud. Půjdeš-li ohněm, neshoříš, plamen tě nespálí. (Izajáš 43:1-2)

Izajáš nemluvil o doslovném ohni. Mluvil o tom, čím lidé procházejí duchovně a duševně. Izrael byl v zajetí v té době; jejich ohněm byly zkoušky, jejich ohněm bylo utrpení, jejich řekami byly zkoušky. To všechno byly satanovy pokusy zničit a přemoci Boží lid. Slova Izajáše byla vzkazem čisté milosti pro Izrael. Lidé byli v zajetí, kvůli své vlastní nerozumnosti a pošetilosti. Ale Bůh jim poslal proroka se zlomeným srdcem, který řekl, „Bůh chce, abych vám řekl, že mu náležíte.“

Právě teď se můžeš ocitat uprostřed vířících vod. Můžeš se cítit přemožen zkouškou nebo pokušením, které hrozí, že tě zničí (zahubí). Musíš pochopit z těchto biblických příkladů, že Pán ne vždy utiší ty vody. On ne vždy zabrání tomu, aby si se ocitl uprostřed vod nebo ohně. Ale vždy zaslibuje toto: „ Vším tím budu procházet s tebou. Tato zkouška nebo okolnost tě nezničí. Nezahubí tě. Tak kráčej dál. Vyjdeš na druhou stranu se mnou po boku!“

čtvrtek 24. února 2011

OMEZOVÁNÍ BOŽÍ MOCI A JEHO ZASLÍBENÍ?

Jsem přesvědčen, že v dnešní době omezujeme Boha svými pochybnostmi a nedůvěrou. Písmo vypovídá o lidech Izraele: „Znovu a znovu Boha pokoušeli, Svatého izraelského rmoutili!“ (Žalm 78:41).

Ve většině oblastí našeho života Bohu důvěřujeme, ale naše víra má vždy hranice a je omezená. Přinejmenším máme jednu malou oblast, kde Pána blokujeme a nevěříme, že se toho ujme. Kupříkladu spousta čtenářů se modlí za uzdravení mé ženy Gwen. Ale častokrát, když přijde na řadu uzdravení vlastních manželů, manželek, synů či dcer, máme tendenci Boha omezovat.

Já sám nejvíce omezuji Boha v oblasti uzdravení. Modlil jsem se za fyzické uzdravení mnohých, a viděl jsem Pána činit zázrak za zázrakem. Ale když se jedná o mé vlastní tělo, tehdy Boha omezuji! Bojím se ho nechat být mi Bohem. Utápím se v lécích nebo hned běžím k lékaři ještě předtím, než se vůbec za sebe pomodlím! Neříkám, že je špatné jít k lékaři. Ale někdy na mě sedí popis toho, kdo „ve své nemoci však nehledal Hospodina, ale lékaře“ (2. Letopisů 16:12).

Zeptám se takto: Modlíš se k Bohu, aby strhnul zdi v Číně nebo na Kubě – ale když se jedná o spasení ve tvé vlastní rodině, nemáš najednou ani špetku víry? Myslíš si, „Pán to možná nechce udělat. Můj milovaný je tvrdý oříšek. Nezdá se, že by mě Bůh v této záležitosti vyslyšel.” Pokud je tomu tak, pak se na něj nedíváš jako na Boha. Ignoruješ jeho způsob jednání! Božím toužebným přáním je: „učinit neskonale více, než zač prosíme nebo si dovedeme představit” (Efezským 3:20).

Bůh mi řekl: „Davide, svazuješ mi ruce, brzdíš mě. Jak tě mohu uzdravit, když nevěříš, že to skutečně dokážu? Tvá pochybnost mi brání v tom, abych ti byl Bohem. Říkám ti, že mě neznáš, jinak bys věděl, že jsem ochotný ti dát více, než dostáváš.“

Izrael opakovaně reptal: „Dokáže Hospodin…? Jistě, učinil pro nás cestu přes Rudé moře, ale může nám dát chleba?“ Bůh jim dal chleba. Ve skutečnosti pro ně na poušti rozprostřel stůl. „Ale může nám dát vodu?“, ptali se. Dal jim vodu ze skály. „Ale může nám dát maso?“ Dal jim z nebe maso. „Ale může nás zachránit před nepřáteli?“ Při každé příležitosti to Bůh prokazoval a zachraňoval je. I přesto nakonec prožili čtyřicet let se slovy na rtech: „Může Bůh…? Může Bůh…?“

Milovaní, měli bychom říkat: „Bůh může! Bůh může!“ Udělal to – a učiní to! Bůh může a učiní vše, oč prosíme a čemu věříme!

středa 23. února 2011

BŮH PO NÁS CHCE, ABYCHOM SE NAUČILI POZNÁVAT JEHO HLAS!

Ti, kdo doopravdy znají Boha, se již naučili rozpoznat jeho hlas mezi všemi ostatními hlasy. On chce, abys byl naprosto přesvědčen, že s tebou touží hovořit – říci ti věci, které jsi nikdy předtím neviděl ani neslyšel.

Není tomu dlouho, co mi Pán ukázal, že stále váhám, zda skutečně slyším jeho hlas, když ke mně mluví. Vím, že on mluví a že ovce potřebují znát Pánův hlas. Pochybuji ale o své schopnosti jej slyšet. Strávil jsem mnoho času „zkoumáním“ toho hlasu, který jsem slyšel. A když byl příliš silný nebo příliš tajemný, myslel jsem si: „To nemůže být Bůh. Mimo to, ďábel může také mluvit. Tělesná přirozenost mluví; lživí duchové mluví.“ Spousta hlasů k nám přichází neustále. Jak mohu poznat Boží hlas?

Věřím, že od těch, kdo by slyšeli Boží hlas, jsou požadovány tři věci:

1. Musíš mít neotřesitelnou důvěru, že Bůh chce s tebou hovořit. Musíš být o tom nezlomně přesvědčen. Opravdu je Bohem, který mluví. Chce, abys poznal jeho hlas, a tak mohl činit jeho vůli. To, co ti Bůh říká, nikdy nepřesáhne hranice Písma. A abys jeho hlasu porozuměl, nemusíš být nijak zvlášť pomazaný anebo mít titul. Všechno, co potřebuješ, je srdce, které říká: „Věřím, že Bůh touží se mnou hovořit.“

2. Musíš si na to udělat čas a ztišit se. Musíš být ochoten uzavřít se uvnitř sebe sama s Bohem a nechat všechny ostatní hlasy, ať zmlknou. Popravdě, Bůh k nám hovoří po celý den. Ale kdykoli chtěl v mém životě něco vybudovat, jeho hlas přišel pouze poté, co jsem nevpustil dovnitř žádný jiný hlas (kromě jeho hlasu).

3. Musíš žádat ve víře. Od Boha nic nezískáš (včetně slyšení jeho hlasu), dokud nebudeš opravdově věřit, že je schopen předat svou mysl do naší a uschopnit nás, abychom pochopili jeho dokonalou vůli.

Ježíš řekl: „Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo mu dal štíra, když ho prosí o vejce?“ (Lukáš 11:11-12). Jinak řečeno: „Jestliže požádáte vašeho nebeského Otce o slovo – jasný směr, božskou opravu nebo konkrétní potřebu – pomyslíte si, byť jen na chvíli, že by místo toho nechal ďábla, aby přišel a podvedl vás?“

Bůh není šprýmař! Nedovolí ďáblu, aby tě podvedl. Když mluví Bůh, přichází pokoj! A satan nemůže tento pokoj zfalšovat. Pokud jsi na tichém místě spočinutí a přesvědčen, že Bůh může k tobě mluvit, potom máš jistotu, která nikdy nepodlehne změně. Můžeš jít tisíckrát zpět k Bohu a obdržíš to samé slovo – protože je to pravda.

úterý 22. února 2011

JAK VELIKÝ JE TVŮJ KRISTUS?

„Když mě budete o něco prosit v mém jménu, já to udělám.“ (Jan 14:14) Na velikost našeho Krista poukazujeme tím, o co prosíme v Jeho jménu a jak veliké jsou naše prosby. Jsme vyzváni prosit velmi a očekávat ohromné věci. Dostáváme tak málo proto, neboť tak málo žádáme.

Omezujeme své prosby na materiální věci. Pravda, máme dát najevo naše potřeby. Ale prosbami pouze o jídlo a přístřešek se zmenší naše představa o Jeho velikosti.

Království Boží je „radost, pokoj v Duchu Svatém“! Sloužíme vítěznému Kristu – a jsme povoláni k tomu, abychom měli účast na Jeho vítězství. Máš radost a pokoj v Duchu Svatém? Přicházíš k Jeho trůnu, s prosbami o radost a pokoj? Prosíš Otce „ve jménu Ježíše“?

Kristus nezvítězil sám pro sebe. Zvítězil pro tebe a pro mne, abychom z toho mohli mít užitek. Prosíš o to, aby ses více podobal Kristu? Prosíš vírou, ve jménu Ježíše, o odpočinek, zaslíbený v listě Židům?

Bůh čeká a touží po větších prosbách. Prosit „ve jménu Ježíše“ je pozvání mít účast na Boží ohromné dobrotě, kterou připravil pro ty, kteří věří a prosí velmi. Požádej dnes o ducha, jenž se pořád více a více raduje, i uprostřed největších zkoušek.

Jak to bylo s hladným davem 5000 mužů v Novém Zákoně, kdy se Ježíš zeptal svých učedníků, co by měli udělat? Jinými slovy, ukaž mi svůj plán, jak je nasytit. Co můžeme udělat, abychom zdolali tuto krizi? On zkoušel jejich víru.

Po celou dobu, Ježíš měl plán! Kdo by jen v té mase lidí mohl pomyslet na to, že je nakrmí s pěti chleby a dvěma rybami?

Milovaní, Bůh má promyšlený plán pro každou situaci vašeho života. Možná vás napadají způsoby, jak by mohl Bůh vyřešit vaši krizi – ale Boží Slovo nám říká, že lidský rozum si nedokáže představit Boží cesty.

Bůh nám nepopíše svůj plán. Dokonce nám o něm ani nenapoví. Trvá na tom, abychom měli víru v Jeho zaslíbení, majestátu a předchozích zázracích, které pro nás vykonal. Jeho Slovo pro nás je: Věř! Tvůj Pán má připravenou cestu a má moc, aby dokonal svůj plán. Rád by nás nechal nahlédnout za kulisy, abychom se na chvíli podívali na Jeho neviditelné cesty – ale nemůže.
Víra je neviditelným důkazem. Nemůžeme dosáhnout odpočinku během našich ohnivých zkoušek, dokud plně neuvěříme, že On je připraven vykonat nemyslitelné a nemožné. Naším úkolem je pouze důvěřovat, že On vykoná, co zaslíbil.

pondělí 21. února 2011

VŽDYCKY VZDÁVAT DÍKY

„Vždycky za všechno děkujte Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista“ (Efezským 5:20).

Otázka vzdávání díků byla vždy důležitá v Pavlově teologii, opakuje ji třikrát:
1. „Mluvte k sobě navzájem v žalmech, chvalozpěvech a duchovních písních..“
2. „Zpívejte a hrajte svým srdcem Pánu..“
3. „Vždycky za všechno děkujte Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista“ (Ef 5:19-20).

Bez víry to nemůžeme dělat tak, jak bychom měli. Jsme tlačeni k zemi tolika problémy a těžkostmi.
Bůh samozřejmě nechce, abychom to předstírali. Pavel nám dává k tomu všemu klíč, když říká,
„ ...Bohu a Otci.“ Velký kazatel Jan Kalvín řekl, že zpívání a vzdávání díků vždycky je jen přetvářka a pokrytectví až do chvíle, kdy jsme plně přesvědčeni, že Bůh je náš Otec.

Naše ústa se někdy chvějí žalem natolik, že nemůžeme zpívat; necítíme se na vzdávání díků. Strašné okolnosti ničí našeho ducha. Jsou chvíle, kdy srdce volá, „ Pane, skutečně ode mě očekáváš, že budu zpívat, když je mi tak zle?“ „Pane, jsem tak obtěžkán starostmi, že mohu ztěží pozvednout hlavu.“ „Pane, je mi zatěžko chválit a mluvit v chvalozpěvech ve svém srdci. Je v něm tolik strachu, zármutku a pochybností.“

Ano, není jednoduché reagovat na tuto důležitou pravdu. Bůh k nám není krutý, když jsme zranění. Jsme jeho děti. Ale tyto slova jsou nám dána, abychom nalezli útěchu a ulehčení v těžkých časech. Tolik se soustředíme na svoje těžkosti, že ztrácíme více než jen svoji píseň – jsme unášeni dál a dál od Božích věčných zaslíbení. Navzdory všemu, čemu čelíme, náš Pán říká, „VŽDYCKY vzdávejte díky.“

Stáváme se nevděčnými za vše, co pro nás učinil v minulosti. Jsme pohlcováni modlitbami jen za sebe sama, za naše potřeby, naše rodiny – nemůžeme pozvednout oči k utrpení druhých – trpících více než my.

Jsem skutečně přesvědčen tím slovem od Pavla. Chci čelit zítřku rozhodnutý zpívat Pánu a vzdávat díky za celý den – za všechno – ve všem. To může být neslyšitelná píseň; zpočátku může být slabá; ve vzdávání díků musí být moc, skrze víru, jinak by to nebylo opakováno třikrát.

Ó kdyby těch deset tisíc, co čtou tento vzkaz, zpívalo se mnou – jakou radost by to přineslo Otcově srdci. Pročež, pokračuj tak, že spočineš ve skutečnosti, že Bůh slyší tvoje volání, že pracuje na řešení nyní i každý den – tak vytrvej ve vzdávání díků vždycky a nikdy nepřestaň zpívat písně lásky našemu drahému Pánu a Spasiteli.

pátek 18. února 2011

STÁLE VĚŘÍŠ?

Nedávno jsem měl neobvyklý zážitek během meditace s Pánem. Jeho tichý hlas se mne optal: „Stále věříš?“

„Věříš, že tě stále miluji bezpodmínečně – že jsi právě teď veden Duchem svatým – že vím o každé tvé slze – že právě teď na tomto místě a v tuto hodinu jsi v dokonalé vůli Boží?“

„Věříš, že všechny věci napomáhají k dobrému těm, kdo mne milují – že slyším tvé modlitby, i když je neříkáš nahlas, i když se všechno zdá být temné a přemáhá tě to – když strach zaplaví tvou mysl i duši – když se zdá, že jsem ti zavřel nebesa?“

„Davide, stále věříš, že poskytuji potravu všem živým tvorům: rybám v moři, dobytku, drůbeži, všem lezoucím tvorům? Stále věříš, že mám spočteny všechny vlasy na tvé hlavě – že si všímám každého ptáka, který spadne na zem? Opravdu tomu věříš?“

„Stále věříš – když přichází smrt ke tvým milovaným? Stále věříš, jak vypovídáš, že dávám pokoj a sílu čelit i smrti?“

„Stále věříš, že tě miluji – odpouštím ti všechny tvé hříchy spáchané v minulosti a v přítomnosti – a odpustím ti všechny hříchy v budoucnosti, pokud ve mně spočineš a budeš mi důvěřovat? Věříš, že jsem informován, když satan posílá své posly, aby ti vštěpovali lži, pochybnosti, rouhání, obavy, beznaděj?“

„Stále věříš, že jsi v mé ruce – že jsi pro svého Spasitele vzácnější než zlato – že tvou budoucností je věčný život – že neexistuje žádná moc, která by tě vyrvala z mé ruky – že se mne dotýká každá ochablost a každé soužení, které zakoušíš? Stále věříš, že tyto věci jsou pravdivé?“

Mou odpovědí je důrazné ANO! Ano, Pane, stále tomu všemu věřím – a věřím o hodně víc!

Přečti si celý 103. Žalm a zeptej se sám sebe: „Stále tomu věřím? Všemu?“

čtvrtek 17. února 2011

NÁŠ NEBESKÝ OTEC MÁ PRO TEBE PLÁN

Bůh má předchystaný plán, jak nás vysvobodit z našich ohnivých zkoušek. Bez ohledu na to, čím procházíš, Bůh má plán ušitý na míru každé těžkosti. Jedná se o plán, jaký si ani ve skutečnosti nedokážeš představit nebo pochopit.

Vezměme si kupříkladu ohnivé zkoušky, jimiž Izraelité procházeli na poušti. Neměli chléb ani jakékoliv jiné jídlo. Žádná komise ani skupina přímluvců by nedokázala přijít s něčím takovým, „Pojďme se modlit za to, že zítra ráno, až se probudíme, nalezneme všude po zemi potravu andělů - bílé vločky s příchutí medu.“

Bůh měl svůj plán – zázrak, něco nepředstavitelného. Neuvěřitelný plán!

A pak nebyla voda. Vyprahlé rty uprostřed žhavé pouště. Lidsky řečeno, nebylo možno přežít. Stovky tisíc naříkajících čelilo otázce života a smrti.

Koho by napadlo, jak může Bůh tuto situaci zachránit. Koho by napadlo, ukázat na obrovský kámen a navrhnout Mojžíšovi: „Uhoď do něho a vytryskne z něj řeka vody”.

Ale Hospodin měl plán — připravený ve své mysli - dlouho před touto událostí.

Vraťme se zpátky k Rudému moři, neprůchodné moře před nimi — blížící se Faraónova armáda za nimi. Jak nemožné! A beznadějné!

Neměl Hospodin po celou tu dobu svůj plán?

středa 16. února 2011

POSELSTVÍ PRO PŘEMOŽENÉ VĚŘÍCÍ

Nyní mluvím k těm věřícím, kteří jsou přemoženi hromadícím se soužením. David Žalmista mluví o tom, že je přemožen svými nesnesitelnými problémy: „Srdce se ve mně chvěje bolestí, obavy ze smrti mě oblehly. Hrůza a děs mě svírají a přemožen jsem úzkostí.“ (Žalm 55:5-6).

Když budeš procházet Písmo, nenajdeš žádného Božího muže, který by mluvil víc o důvěře v Boha než David. Žádný nemluvil víc o hledání a čekání na sílu od Pána v době nouze. Byl to David, kdo prohlašoval, že se nebojí žádného zla, dokonce i když šel roklí šeré smrti – protože Pán byl s ním.

Ale tam padl na Davida sled hlubokých a bolestných strastí, které otřásly jeho vírou. V jednu chvíli, když už si připadal beznadějný, volal, „Všichni lidé jsou lháři!“ Říkal to z bolesti a žalu, který ho přemáhal. Slova útěchy a naděje nepřicházela. Všechno vypadalo jako lež.

Byl to totální útok na Davidovu víru. Neobviňoval Boha ze lži – ale všechny hlasy přicházející k němu ze všech stran. David byl v zoufalství. Hledal únik „kdybych měl křídla jako holubice, odlétl bych a našel klid.“

Když mluvím o tom „být přemožen“, tak vím, o čem mluvím. Moje dcera Debi byla právě operována kvůli rakovině. Můj 29ti letý syn Brandon podstupuje chemoterapii po 4. stupeň rakoviny. David měl pravdu: „Přepadla nás hrůza a chvění.“

Co dělá věřící dítě Boží v těchto hodinách přemožení? Děláme to, co dělal David.

„Já ale k Bohu zavolám, Hospodin bude má záchrana. Večer i ráno, také v poledne úpím a sténám – vyslyš mě! Bůh mě vykoupí z tohoto boje, pokoj mé duši dopřeje, i když jich tolik je proti mně!“ (Žalm 55, 17-19).

Modli se – jdi do Boží přítomnosti. I když to uděláš tiše, vykřič ze sebe bolest a žádej, aby se dostavil pokoj. Musíme dělat víc, než jen doufat. Musíme stát na Božím slově a modlit se.

Moje rodina a já kráčíme ve víře a spolehnutí se na Boží věrnost jeho slovu. Bůh je dobrý!

úterý 15. února 2011

VÍRA JE VÍCE VÝZVOU NEŽ PŘÍKAZEM

Víra je příkazem. Je totiž psáno: „Spravedlivý bude živ vírou.“ Bez víry není možné zalíbit se Bohu. Písmo dodává: „Kdo by však odpadl, v tom nenajdu zalíbení“ (Židům 10.38).

Třesu se při pomyšlení na útisk a nebezpečí nevěřících. Nevíra je bezednou jámou strachu, bolesti a zastrašování. Důsledky nevíry jsou strašné. Začíná strachem, který nevidíme. Jeden strach z dneška vede ke dvěma strachům zítřka, potom ke třem, a pak se strach stane bezednou jámou neovladatelné bolesti a zoufalství.

Stále více pozoruji, že strach a nevíra končí beznadějí. To vede k divokému zmatku a prázdnotě. Nelze si vybrat – není malého skoncování s Bohem. Je to záležitostí života a smrti. Vede ke strachu ze všeho, nyní a v budoucnu. Strach je trápením.

Všechny Boží děti snáší utrpení a problémy různého druhu. Je srdcervoucí slyšet o bolestech, jimiž trpí spravedliví. I moje rodina je těžce zkoušena.

Někteří z těch, kdo čelí přemáhajícím a hrozným utrpením, fyzickým i duševním, ztrácejí odvahu. Pokud procházíš očišťovacím ohněm, mám pro tebe slovo.

VÍRA JE TAKÉ VÝZVOU, ABY SES PODÍLEL NA VELKÉ BOŽÍ DOBROTIVOSTI.

Odkazuji tě na jedno z nejpovzbudivějších zaslíbení v celém Božím Slově. Kéž toto zaslíbení pronikne hluboko do tvé duše:
„Jak nesmírná je tvoje dobrotivost, kterou jsi uchoval těm, kdo se tě bojí, a prokázal těm, kteří se k tobě utíkají, před zraky všech lidí. Ukrýváš je u sebe ve své skrýši před srocením, před jazyky svárlivými schováváš je v stánku“ (Žalm 31: 20-21).

Tady je povzbuzení, abys byl ve své víře stálý. Zde je výrazné a nádherné zaslíbení. Bůh říká: „Důvěřuj mi před lidmi a já otevřu svou zásobárnu velké dobrotivosti a vyliji ji na tebe. Skryji tě v mé přítomnosti. Nedovolím, aby tě přemohl zápas.“

Někdo snad namítne: „Neměli bychom věřit v Boha, abychom od něj získávali dobrotivost.“ Ale to je omyl! Též je psáno: „Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna“ (Židům 10:35). A ještě je psáno: „Kdo k němu (Bohu) přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (Židům 11:6). Musíme věřit, že je dárcem odměny. Odměnou za víru je duchovní dobrotivost, stejně tak odměnou za pevnost – pokoj a klid v bouři.

Milovaní, Bůh se z naší víry raduje. Chce nám dát naději a otevřít naše oči, abychom viděli jeho láskyplnou péči. Rozhodnutí je na nás – i v této chvíli. Je v naší moci, abychom si zvolili, že budeme důvěřovat Bohu ve svých současných a budoucích pokušeních. Buď pustá beznaděj, nebo úsměv Pána a nebesa otevřená.

Bůh nám pomáhá, abychom se své víry pevně drželi. Nevzdávej to. Jsme příliš blízko u konce tohoto závodu.

„Tys má skrýše, ty mě chráníš před soužením, nad tím, že jsem vyvázl, zaplesá všechno kolem. Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko“ (Žalm 32:7-8).

pondělí 14. února 2011

NEBEZPEČÍ NEVÍRY

Bůh do mě vložil hrůzu z nevíry. Tato hrůza je výsledkem zkoumání Písma a hledání příkladů strašných následků nevíry.

Děkuji Bohu z celého srdce za to, že mi zjevil škodu, kterou nevíra působí. My věřící jsme brali tuto záležitost příliš nalehko, předpokládajíc, že Bůh přehlíží pochybnosti těch, kteří prochází velkým soužením a těžkými časy.

Jednou jsem si myslel, že Pán by měl polevit těm, kteří čelí zdánlivě beznadějným situacím. Například, učedníci v potápějící se lodi v zuřivé bouři. Přemýšlel jsem takhle: „Pane, jsou to jenom lidé. Byli ohromeni tím vším. Vypadalo to beznadějně. Byla to pouze lidská reakce.“ Přesto jim Ježíš vytkl jejich malou víru.

Ano, je čas i pro pláč, kdy Ježíš s láskou šeptá: „Jen plakej, já uschovám každou slzu.“ Jsou období smutku; jsou období, kdy jsme přemoženi a pláčeme: „Pane, kde jsi v tomto?“ Sloužíme milujícímu Otci, kterého se dotýkají naše pocity. Jsou zatmění víry, kdy nás přemáhá strach.

Přesto se nesmíme držet těchto strachů a pomíjivých pochybností – musíme povstat a „důvěřovat stínu jeho křídel.“ Bůh nemá slitování s nevírou – potvrzuje to celé Písmo. Může to znít krutě, ale On nepřijímá žádné omluvy. Nedává žádnou jinou možnost než víru.

Izrael dostal deset možností, aby důvěřoval Bohu za katastrofálních okolností. Každá krize byla způsobena Bohem. Následkem jejich nevíry bylo 40 let beznaděje, zmatku a zármutku. Přišli o Boží požehnání a řekl jim, že nevejdou do života odpočinku, pokoje a obrovské dobroty Boží kvůli jejich nevíře. Bůh nazval nevíru zlem. „Dávejte pozor, bratři, aby někdo z vás neměl zlé a nevěrné srdce, které by se odvracelo od živého Boha.“ (Židům 3:12)

Nevíra je způsobena zejména zanedbáním Božího Slova. Víra je nemožná bez stálého přísunu Písma a držení se zaslíbení.

Volím si důvěru v Boha. Nechci zemřít v divočině, jak se to stalo Izraelcům. Bůh mi řekl: „Opásej svá bedra, uval na mne všechny své starosti, nedívej se na okolnosti, už nikdy se neptej proč. Denně se syť mým Slovem, zapamatuj si zaslíbení. Modli se s odvahou, věř celým svým srdcem, že Bůh tě miluje, On tě neopustil. Pláč trvá přes noc, ráno přijde radost.“

Čímkoliv procházíš, i kdyby to mělo být údolí stínu smrti, Bůh ti slibuje, že je s tebou. Dnes si vyber a začni důvěřovat. Tvá nevíra nic nezmění, ale víra otevírá dveře k vysvobození.

„Jak veliká je tvá dobrota, kterou jsi zachoval těm, kdo tě ctí! Dokázals ji těm, kdo v tebe doufají, všem lidem na odiv! Skrýváš je v úkrytu svojí tváře před lidskou hrubostí, chováš je v bezpečí svého stanu před hádavými jazyky.“ (Žalmy 31:19-30)

pátek 11. února 2011

PŘIPRAVENI NA JAKOUKOLI KRIZI

Když nastane krize, nemáš čas budovat se v modlitbě a ve víře. Ale ti, kdo jsou s Ježíšem, jsou vždycky připraveni.

Nedávno nám napsal manželský pár, a to v takovém duchu, který svědčil o tom, že byli s Ježíšem. Jejich čtyřiadvacetiletá dcera byla venku s kamarádkou, když je obě nějaký šílenec unesl. Potom jejich dceru příšerným způsobem zabil.

Ten pár byl v šoku. Jejich přátelé a sousedé se divili: „Jak může nějaký rodič přežít takovou tragédii?“ A přece během hodiny přišel k tomuto ztrápenému páru Duch svatý a přinesl jim nadpřirozenou útěchu. Samozřejmě, že v následujících bolestných dnech se tito zarmoucení rodiče neustále ptali Boha: Proč? A přece po všechny chvíle zakoušeli boží pokoj.

Každý, kdo tyto rodiče znal, byl udiven jejich vyrovnaností. Ale tento manželský pár byl na krizovou situaci připraven. Po celou dobu věděli, že Bůh nikdy nedovolí, aby se jim stalo něco bezdůvodně. A když přišla ta příšerná zpráva, nezhroutili se.

Ve skutečnosti se tito rodiče a jejich zbylé děti začali za toho vraha modlit. Lidé z jejich města to nedokázali přijmout. Ale zbožný pár nemlčel a vyučoval o Boží schopnosti dodat sílu bez ohledu na situaci, které je třeba čelit. Lidé z města poznali, že jejich síla může pocházet pouze od Ježíše. Brzy se o tomto páru říkalo: „Oni jsou zázrak. Jsou to opravdoví Ježíšovi lidé.“

„Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří. Ať si jejich vody hučí, ať se pění, ať se hory pro jejich zpupnost třesou“ (Žalm 46:2-4).

čtvrtek 10. února 2011

BŮH JE S NIMI

„když viděli odvahu Petrovu i Janovu a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem“(Skutky 4:13).

Ve 4.kapitole Skutků vidíme nejen Petra a Jana, jak stojí a čekají na vynesení rozsudku, ale i toho uzdraveného muže, který tam stojí s nimi. On byl - v těle i krvi – živoucím důkazem, že Petr a Jan bývali s Ježíšem. Když se představení synagogy dívali, „že ten uzdravený člověk tam stojí s nimi, neměli, co by na to řekli“ (Skutky 4:14).

Co Petr a Jan udělali, když byli propuštěni? „Vrátili se mezi své a oznámili, co jim řekli velekněží a starší“ (4:23). Svatí v Jeruzalémě se s těmi dvěma učedníky radovali. Potom se modlili: „Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše“ (4:29-30). Modlili se: „Bože, děkujeme ti za odvahu, kterou jsi dal našim bratřím. Avšak víme, že tohle je jen začátek. Prosíme, uchovej nás všechny, abychom beze strachu mluvili se zbožnou jistotou. A poskytuj viditelné důkazy, že jsi s námi.“

Petr i Jan bez pochyby viděli na tváři velekněze známku rezignace, když zjistil, že oni bývali s Ježíšem. Petr určitě mrkl na Jana a řekl: „Kdyby tak věděli. Oni vědí pouze to, že jsme byli s Ježíšem před několika týdny. Nezjistili, že jsme byli od té doby se vzkříšeným Mistrem. V Horní místnosti jsme byli jen s ním. A pak jsme s ním byli dnes ráno, když jsme se v naší cele modlili. A jakmile se odsud dostaneme, setkáme se s ním opět.“

To je to, co se děje s lidmi, kteří tráví svůj čas s Ježíšem. Když skončí jejich aktivní čas s Kristem, on je s nimi, ať jdou kamkoli.

středa 9. února 2011

SVATÁ SMĚLOST A DUCHOVNÍ AUTORITA

Čím více je člověk s Ježíšem, tím více se stává podobný Kristu, v čistotě, svatosti a lásce. Postupně, v něm jeho čistý způsob života vytváří velkou smělost pro Boha. Písmo říká: „Darebáci prchají, i když je nikdo nehoní, spravedliví jsou smělí jako lvi“(Přísloví 28:1) „Bold“ v tomto verši znamená „bezpečný, jistý, nebojácný.“ To je právě druh smělosti, kterou viděli vládci ze synagogy v Petrovi a Janovi během jejich služby (viz Skutky 4:1-2).

V předešlé kapitole (Skutky 3), se Petr a Jan modlili za zmrzačeného chudáka a on byl okamžitě uzdraven. Uzdravení způsobilo velký rozruch kolem chrámu a náboženští vůdci nechali Petra a Jana zatknout a veřejně soudit, vše ve snaze jim zabránit v šíření jejich víry v Krista.

Petr a Jan se setkali s vládci ze synagogy, ale Bible nepřináší příliš detailů o této události v kapitole 4. Přesto vás mohu ujistit, že náboženští vůdcové to vše zorganizovali se vší okázalostí a obřadností. Nejprve, hodnostáři slavnostně usedli na svá sametová sedadla. Potom následovali příbuzní vysoce postavených kněží. Nakonec, ve chvíli tichého očekávání, vkráčeli dovnitř vysocí kněží. Každý poklekl, když míjeli kolem, kráčejíce nepřístupně chrámovou lodí k místu soudního rozhodování.

Všechno to bylo děláno s úmyslem zastrašit Petra a Jana. Ale učedníci nebyli vůbec zastrašeni. Na to byli s Ježíšem příliš dlouhou dobu. Představuji si Petra, jak přemýšlí, „Tak pojďme, ať už toto schromáždění začne. Dejte mi místo na kazatelně a propusťte mě. Mám slovo od Boha pro toto schromáždění. Díky Ti, Ježíši, že jsi mi dovolil učit o tvém jménu tyto, kteří Krista nenávidí. Skutky 4:8 začínají: „ Potom Petr, naplněn Duchem svatým...“ a to mi říká, že se nechystal udělat přednášku. Nevypadalo to, že to bude tiché a rezervované. Petr byl muž plný Ježíše (doslova ovládaný Ježíšem), oplývající Duchem svatým.

Boží služebníci jsou bezpeční a zajištěni v jejich identitě s Kristem. Spoléhají na Ježíšovu spravedlnost. Proto nemají co skrývat, mohou stát před kýmkoli s čistým svědomím.

úterý 8. února 2011

TITO MUŽI BYLI S JEŽÍŠEM

Ve skutcích 3. kapitole najdeme, jak Petr a Jan šli do chrámu k uctívání. Venku před chrámovou bránou seděl žebrák, který byl od narození zmrzačený. Tento muž nikdy v životě neudělal ani krok. Když uviděl Petra a Jana, prosil je o almužny. Petr mu odpověděl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“(Sk 3,6) Muž byl okamžitě uzdraven. V naprosté radosti začal běhat po chrámu, skákal a křičel: „Ježíš mě uzdravil!“

Všichni ve chrámu se podivili, protože znali tohoto muže jako mrzáka. Když Petr a Jan viděli zástupy, začali kázat o Kristu. Tisíce byly zachráněny. Ale zatímco Petr a Jan kázali, „přišli na ně představitelé synagogy rozhořčení“ (Sk 4,1-2). Tito vysoce postavení muži se ptali apoštolů: „Jakou silou a v jakém jménu jste toto učinili?“ (Sk 4,7) Petr,který byl naplněn Duchem svatým, k nim promluvil: „Stalo se to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali před 3 týdny, ale Bůh ho vzkřížil zmrtvých. A nyní on je síla, která uzdravila tohoto muže. Žádný nemůže být zachráněn jiným jménem. Budete zatraceni, pokud nebudete volat Kristovo jméno.“
(viz Sk 4,10-12)

Velekněží seděli omráčeni. Písmo říká: „Žasli, poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem.“
(Sk 4,13). Slovo poznávat pochází z kořenu znamenajícího „známý nějaký rozlišovací znak.“

Co bylo tímto znakem, který odlišoval Petra a Jana. Byla to přítomnost Ježíše. Měli Kristovu vlastní podobu a ducha.

Ti, kteří trávili čas s Ježíšem nemohli dostat všechno o Něm. Jejich srdce neustále křičela po tom, znát Mistra lépe, přiblížit se Mu, růst v poznáni Jeho cest. Pavel ukazuje: „Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. (Ef 4,7, viz Ř 12,3). Co je touto mírou, o které Pavel mluví? To znamená omezené množství. Jinými slovy, dostali jsme právě určité množství zachráňujícího poznání Krista.

Pro některé věřící je tato počáteční míra vším, po čem kdy touží. Chtějí jen uniknout rozsudku, cítit odpuštění, udržet si dobrou pověst, vydržet hodinu kostela každou neděli. Takoví lidé jsou
v „režimu údržby“. Dávají Ježíši jen holé požadavky.

Pavel touží po následujícím pro každého křesťana: „Jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za evangelisty, jiné za pastýře a učitele, pro zdokonalování vyvolených, až bychom všichni dosáhli poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeného mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. (Ef 4,11-15)

Pavel říká: Bůh Ti dal tyto duchovní dary, abys byl naplněn Kristovým duchem. To je důležité, protože podvodníci vás přicházejí okrást o vaši víru. Pokud jste zakořeněni v Kristu a zrajete v Něm, žádný podvodník vás nikdy neoloupí. Přesto jedinou cestou, jak růst v takovéto zralosti, je chtít více znát Krista.

pondělí 7. února 2011

JOSEFOVA SPOLEČNOST

Josef měl vidění, že jeho život bude mocně použit Bohem. Ale poté, co ho jeho žárliví bratři prodali do otroctví, vypadalo toto vidění jako nějaký sen. Následující roky Josefova života byly plné utrpení a nespravedlností. A pak, když se zdálo, že se dostal zpátky na nohy, byl falešně obviněn z pokusu o znásilnění a poslán do vězení.

A přesto Bůh Josefův život celou tu dobu střežil. Po letech nepokojů skončil Josef jako služebník ve faraónově domě. Nakonec ho farao jmenoval vládcem nad celým Egyptem.

Milovaní, takto Bůh pracuje. Připravuje člověka, aby zachránil ostatní. Opravdu, v každé generaci Pán vychovává Josefovu společnost. Vede tyto věrné služebníky roky potíží a zkoušek, aby prokázal a posílil jejich víru.

Co to znamená? Písmo říká, co Josef vydržel: "Poslal před nimi jistého Josefa, jehož prodali jako otroka. Nohy měl sevřené v okovech, hrdlo uvězněné v železech. Když se pak splnila jeho předpověď, když jej protříbila Hospodinova řeč." (Žalm 105:17-19).

Pán má i dnes Josefovu společnost, zbožné muže a ženy, kterých se dotkl a zavolal je. Nehledají slávu ani bohatství. Vše, po čem touží, je žít a zemřít naplňováním povolání, které jim Bůh dal. A Pán slíbil, že jejich životy budou patřit do jeho království.

Joseph řekl bratrům: "Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše přežití na na zemi a zachránil vám život velikým vysvobozením. Nebyli jste to vy, kdo mě sem poslal, ale Bůh! To on mě učinil faraonovým otcem, pánem celého jeho domu a vládcem nad celou egyptskou zemí "(Genesis 45:7-8).

Josef se mohl ohlédnout zpátky na roky svého utrpení a svědčit: "Bůh mě poslal na tuto cestu. Měl důvod vést mě všemi těžkostmi. Teď vidím, že všechno, čím jsem prošel, vedlo k této chvíli. Bratři, Pán mě připravoval, abych byl vaším učitelem. On všechny tyto věci připravil, aby vás přivedl do své zachovávající milosti, tak jak to udělal i se mnou."

Jak neuvěřitelné zjevení je to pro Josefa. A co znamená pro lid Boží dnes? Náš Pán nás zachoval v minulosti a bude nás chránit v dalších dnech. A co je nejdůležitější, za tím vším je věčný záměr. Zachoval vás, protože pro vás má cíl. Stanovil pro vás božské dílo. A jen věřící, který prošel zkouškami, může takové dílo zvládnout.

Teď není doba pro nesmělou víru. Je doba, kdy každý křesťan, který vydržel velké zkoušky, musí o krok dopředu. Náš Kapitán nás volá, abychom se postavili doprostřed ustrašené společnosti a zapojili se do “silné víry." Musíme učinit Josefovo prohlášení.:"Bůh mě poslal před vámi ... zachránit váš život velkým vysvobozením" (Genesis 45:7 ).

pátek 4. února 2011

DŮVOD PRO ZÁCHRANU

David se modlil: „Bože, ochraňuj mě, na tebe spoléhám.“ (Žalmy 16:1) Hebrejské slovo, které David používá pro výraz ochraňuj je nabitý významy. V základě znamená: „Postav kolem mne živý plot, zeď chránících trnů. Veď mne a zachovej mne. Sleduj každý můj pohyb, všechny má vycházení a vcházení.

David plně věřil, že Bůh ochrání spravedlivé. A Písmo říká, že David nalezl pomoc a ochranu na všech svých cestách. Tento požehnaný muž vyznával: „Jistěže nedříme ani nespí ten, který ochraňuje Izrael! Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin po tvé pravici dá ti stín. Neublíží ti slunce během dne, ani měsíc za nocí. Hospodin tě chrání před vším zlým, tvou duši ochrání.“ (Žalmy 121:4-7)

To samé hebrejské slovo pro výraz ochraňuj se objevuje i v této pasáži. David opět mluví o Božím plotu, o nadpřirozené ochranné zdi. Ujišťuje nás: „Bůh nespouští z vás své oči, kamkoliv jdete.“

Opravdu, Pán je s námi na každém místě: v práci, ve zboru, během nákupu. Je s námi v našem autě, na autobusu, v metru. A celou dobu, jak David říká, nás Bůh chrání před zlým. Bdí nad každým detailem a slíbil, že zmaří každou zbraň, namířenou proti jeho dětem.

Bůh se znovu a znovu dokázal jako ochránce svého lidu. Jaký měl na to důvod? Proč je tak odhodlaný nás ochránit? Nalézám klíč v Mojžíšových slovech: „Tehdy nám Hospodin přikázal, abychom se řídili všemi těmito pravidly a ctili Hospodina, svého Boha. Pak se nám po všechny dny našeho života povede dobře a tak je tomu dnes.“ (Deuteronomium 6:24) Podle Mojžíše jim Bůh dal přikázání z jednoho důvodu: aby je ochránil a zachoval. Ale proč? Ze stejného důvodu chce zachránit a ochraňovat nás.

Zamyslete se nad různými způsoby, kterými Bůh ochránil svůj vyvolený lid, Izrael. Ochránil je před deseti ranami v Egyptě. Osvobodil je před faraónovou armádou u Rudého moře. Uzdravil je ze smrtelných hadích uštknutí v poušti. A lidé vydávali svědectvo o Boží ochranné moci svým dětem a vnoučatům. „Bůh nás osvobodil od všech našich nepřátel. Dal nám jídlo a vodu a nenechal, aby se naše oblečení opotřebovalo. Ochraňoval Izrael v každé situaci.“

Ale je tohle konec svědectví Izraele? Byli tito lidé zachováni a zachráněni jenom proto, aby poté zemřeli na poušti? Mojžíš tvrdil: „Nás však odtud vyvedl, aby nás přivedl sem a dal nám zemi, kterou s přísahou zaslíbil našim otcům.“ (Deuteronomium 6:23) Říkal tím Izraeli: „Podívejte se na všechny ty zázraky, skrze které nás Bůh vyvedl z put. O čem si myslíte, že to bylo? Proč si vás asi vybral a označil za výjimečných od počátku světa? Proč vás osvobodil z otroctví? Proč vás požehnal, kdy jste si zasloužili být opuštění?“

Bůh vás zachoval, aby vás mohl někam zavést. Chce dosáhnout ve vašem životě něco více než zázraky. Bůh ochránil Izraelce a postavil kolem nich zeď ze zvláštního důvodu – vedl je do zaslíbené země – na osudové místo.

čtvrtek 3. února 2011

OVLADAČI HADŮ

Nemůžeš efektivně pracovat pro Krista, aniž bys byl ochoten vzít na sebe rizika, která to zahrnuje. Ježíš varuje ohledně nebezpečí střetnutí se s hady.

Já to říkám mírně, ale Bible říká, že bezbožní jsou jako jedovatí hadi a my musíme být snake handlers. Myslím si, že je příznačné a podstatné, že Bible nazývá satana „ten starý had“ (Zjevení 12:9). A Kristus zaslibuje, „Budou brát hady do ruky...“ (Marek 16:18).

Ježíš řekl, „Vyjdi na cesty a mezi ploty a přinuť lidi přijít..“ (Lukáš 14:23). Ale v Kazateli jsme varováni: „...kdo boří zeď, toho uštkne had“ (10:8). Křoví jsou plná hadů, nám ale jako rybářům lidí je řečeno: „ Který z vás otců podá svému synu hada, když poprosí o rybu?“ (Lukáš 11:11).

Přemožitelům je zaslíbeno „...a jestliže vypijí něco smrtícího, nic se jim nestane...“(Marek 16:18). To se vztahuje nejen na misionáře nebo další věřící náhodně pozřivší jed, ale něco mnohem většího je ukryto v tomto Slově. Právě tak jistě jako křesťan přijímá Kristovu krev – řeku života, jeho Boží lásky a krásy – tak nevědomě pije také jed tohoto světa, když jde kázat evangelium.

Násaváme do sebe ducha tohoto světa, přijímáme tak smrtelné věci do svých duchovních životů, že nevím, jak bez přijetí ochrany Božího ducha, mohou křesťanští služebníci vůbec jít tam, kde jsou hříšní. Nemůžeš se ubránit tomu, že se tyto věci do tvého ducha vpíjí. Ale vypiješ-li něco smrtícího během toho, co půjdeš po těch hadech v moci Kristově, jed ti neublíží.

Když mi Pán tuto pravdu začal ukazovat, šel jsem domů a modlil se a mohl jsem cítit dech Ducha svatého, jak proudí skrze mé ústrojí. Jed vyprchal a já mohl vstát pročištěn a „nepoškozený“.

středa 2. února 2011

JE SMRT ZISK?

Pavel řekl:„Umřít – to je zisk!“ (Filipským 1:21). Tento druh mluvy je naprosto cizí našemu modernímu duchovnímu slovníku. Stali se z nás takoví uctívači života, že máme jen velmi malou touhu po tom odejít a být s Pánem.

Pavel prohlásil: „I když mě přitahuje obojí, mám touhu odejít a být s Kristem, což je zdaleka nejlepší” (Filipským 1:23). Přesto, v zájmu poučit obrácené, považoval za nejlepší „zůstat ve slupce.” Nebo jak uvádí „žít ve svém těle.”

Jednalo se z Pavlovy strany o morbidní fixaci na smrt? Neprojevoval Pavel nedostatek úcty za život, kterým ho Bůh požehnal? Vůbec ne! Pavel žil svůj život naplno. Život pro něj znamenal dar a on jej využíval jak nejlépe uměl, aby mohl bojovat za dobrou věc. Překonal strach z „žihadel smrti” a mohl tak prohlásit: „Raději zemřu a budu s Kristem, než abych zůstal v tomto těle.”
Ti, kdo umírají v Kristu jsou vítězi. My, kteří zůstáváme jsme poražení. Smrt není konečným uzdravením: tím je zmrtvýchvstání! Smrt je etapa a někdy tato etapa dokáže být bolestná. Bez ohledu na to, kolik bolesti a utrpení to způsobuje, nedá se to nijak srovnat s nevýslovnou slávou, která čeká na ty, kteří podstoupili tuto etapu.

Jakákoliv zmínka o smrti nás obtěžuje. Snažíme se ignorovat každou myšlenku na smrt. Ty, kteří o ni mluví, podezíráme z morbidity. Občas podotkneme něco o tom, jaké to asi bude v nebi, ale po většinu času je pro nás zmiňované téma tabu.

První křesťané se od nás tolik lišili! Pavel mluvil o smrti často. Ve skutečnosti je naše zmrtvýchvstání dle Nového Zákona považováno za „požehnanou naději“. Ale v dnešní době je smrt považována za vetřelce, který se nás chystá odříznout od skvělého života, na který jsme zvyklí. Naše životy jsou tolik přeplněné materiálními věcmi, až nás to táhne ke dnu. Materialismus tohoto světa nás chytil do své pasti. Nedokážeme už snést pomyšlení na to, že bychom opustili své krásné domovy,všechny skvělé věci, naše okouzlující zlatíčka. Jako bychom si říkali: „Zemřít by teď pro mě bylo příliš velkou ztrátou. Miluji Pána, ale potřebuji čas na to, abych si užil své nemovitosti. Jsem ženatý. Ještě chci vyzkoušet mé voly. Potřebuji více času.“

Všimli jste si, jak málo se v dnešní době mluví o nebi, nebo o ponechání tohoto starého světa za sebou? Namísto toho jsme bombardováni poselstvími, jak používat naší víru k tomu, abychom toho nabyli co nejvíce. Jak zakrnělý koncept věčného Božího záměru! Není divu, že tolik křesťanů má strach při pomyšlení na smrt. Pravdou je, že jsme daleko od pochopení Kristovy výzvy - opustit tento svět se všemi jeho překážkami. Vyzývá nás, abychom přišli a zemřeli, zemřeli bez toho, aniž bychom budovali sami sobě pomníky, zemřeli bez obav, že si nás ostatní budou pamatovat. Ježíš nezanechal žádnou autobiografii, žádné ústřední sídla, univerzity nebo biblické školy. Nezanechal nic na svou památku, jen chléb a vína.

úterý 1. února 2011

LEKCE MARNOTRATNÍKA

Bible říká: „Otec ho (marnotratníka) spatřil už z velké dálky. Pohnut soucitem přiběhl, padl mu kolem krku a zasypal ho polibky“ (Lukáš 15:20).

Věřím, že marnotratník přišel domů kvůli své minulosti s otcem. Tento mladý muž znal charakter svého otce – a jak se zdá, dostávalo se mu od něj velké lásky. Určitě věděl, že když se vrátí, nebude pro své hříchy peskován či odsouzen.

Povšimněte si, jak marnotratníkův otec jej přijal v jeho zuboženém stavu. Ten mladík chtěl otevřít svému otci své srdce. A přesto když se setkal s otcem, neměl příležitost k plné zpovědi. Jeho otce jej přerušil a přijal ho.

Ten mladík byl schopen pouze vyblekotat začátek své řeči, když řekl: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i proti tobě. Už si nezasloužím být považován za tvého syna“ (verš 21). Ale jeho otec nečekal, až syn řeč dokončí. Pro něho byl hřích mladíka již vyřešen. Jedinou otcovou reakcí byl příkaz svým služebníkům: „Oblečte mého syna a navlékněte mu prsten. Připravte hostinu, neboť budeme slavit. Všichni se radujte – můj syn je doma.“ Znal synovo srdce. Věděl, že činil úplné pokání.

Hřích nebyl pro tohoto otce problémem. Jediným problémem v jeho mysli byla láska. Chtěl, aby jeho chlapec věděl, že je přijat i předtím, než stačil říci svou zpověď. A to je to, co nám všem činí Bůh: Jeho láska je větší než všechny naše hříchy. „Boží dobrota tě vede k pokání“ (Římanům 2:4).