středa 29. července 2015

SÁM V POUŠTI

Je tragédií, že mnoho služebníků dnes káže kázání bez života. Jejich poselství ani neusvědčuje z hříchu ani neodpovídá na hluboký pláč a volání srdce. Je to naprosto zločinné. Prázdné filosofie, chrlené v čase velkého hladu, způsobí v posluchačích pouze větší zármutek.

Jan Křtitel vyučoval: „Kdož má nevěstu, ženichem jest, přítel pak ženicha, jenž stojí a slyší ho, radostí raduje se pro hlas ženicha. Protož ta radost má naplněna jest“ (Jan 3:29). Doslovný řecký význam se překládá: „Přítel ženicha, který je věrný a setrvává s ním.“ Jan Křtitel říká svým učedníkům: „Slyšel jsem hlas ženicha. A to mi způsobilo největší radost. Jeho zvuk naplňuje mou duši. Jak mohu slyšet jeho hlas? Když budu stát blízko něj, naslouchat mu, když mluví jeho srdce.“

Můžeš si říkat: jak Jan poznal zvuk Ježíšova hlasu? Pokud víme, ti dva se setkali tváří v tvář pouze jednou, při Kristově křtu. A to byla velice krátká výměna názorů, sestávala z pouze několika slov.

Jan se učil slyšet Pánův hlas zrovna tak, jako to dělal Ježíš: sám na poušti. Tento muž se izoloval na poušti již v útlém věku. Nedovolil si žádnou radost tohoto světa, včetně chutného jídla, měkké postele nebo dokonce pohodlného oděvu. Neměl žádné učitele, žádné rádce, žádné knihy. Během těchto osamělých let měl Jan společenství s Hospodinem. A celý ten čas byl vyučován Duchem svatým, aby slyšel Boží jemný tichý hlas. Kristus mluvil k Janovi dokonce předtím, než přišel v těle.

Jan se naučil všechno, co znal, tím, že byl v neustálém společenství s Hospodinem. Tak přijal poselství o pokání, poznal příchod Beránka, uvědomil si svou vlastní potřebu menšit se, aby Mesiáš mohl růst. Jan se všechny tyto věci učil od Pána. A zvuk Božího hlasu byla jeho radost.

Jestliže vydáme sami sebe takovému každodennímu společenství, Pán bude věrný, povede naše životy, dokonce nás dovede k detailním instrukcím.

úterý 28. července 2015

JEŽÍŠŮV ČAS SYCENÍ

Ptal jsem se Pána, zda je dnes, v tomto čase milosti, možné žít tak, jak žil on. Dokážeme být zcela závislí na hlasu Otce ve slávě? Můžeme slyšet jeho instrukce do našich životů každý den, každou chvíli? Existuje i pro nás taková cesta, že bychom mohli říci: „Říkám pouze to, co slyším od Pána, a dělám pouze to, co vidím, že dělá on“?

Znám radost, která pochází z přebývání osamotě s Kristem. Pochází z uctívání, služby, očekávání na něho, až odhalí své srdce. Nazývám to Ježíšův čas sycení. Sedím v jeho přítomnosti naslouchaje jeho tichému hlasu. A on ke mně hovoří, vyučuje mě, slouží mi svým Duchem svatým a ukazuje mi věci, které bych se nikdy nenaučil z žádné knihy ani od žádného člověka. Jeho pravda přichází, aby přebývala v mém duchu. A mé srdce ve mně poskočí!

Samozřejmě, dosud k tomu nedošlo. Tato občasná zkušenost se ještě nemůže stát mou životní cestou. A proto jsem se ptal Pána: „Je možné žít život, který bude na tobě zcela závislý? Nebo je to jenom toužebné přání? Sním o něčem, co je nemožné?“

Věřím, že většina z nás žije pod úrovní privilegií Božího dítěte. Například jsem četl, jak Elijáš stál před Pánem a slyšel jeho hlas. Četl jsem, jak Jeremjáš stál v Boží přítomnosti a Bůh mu radil. Jeremjáš volá: „Kdo však byl v důvěrném obecenství s Hospodinem? Kdo viděl a slyšel jeho slovo? Kdo věnoval pozornost jeho slovu a naslouchal?“ (Jeremjáš 23:18). Četl jsem podobné volání Izajášovo: „Na vlastní uši uslyšíš za sebou slovo: 'To je ta cesta, jděte po ní,' ať budete chtít doprava nebo doleva“ (Izajáš 30:21).

Proč by Bůh nemluvil v době naší generace, kdy se rozmáhá strach a nejistota? Svět je ve zmatku a hledá odpovědi. Proč by Pán nyní mlčel, když potřebujeme slyšet jeho hlas více než kdy dříve?

pondělí 27. července 2015

SETRVÁVAT V KRISTU by Gary Wilkerson

Dostál Otec podmínkám své Smlouvy? Vedl Ježíše tak, jak slíbil? Vznášel se Duch svatý nad Božím Synem a dodával mu povzbuzení a útěchu? Provedl ho všemi zkouškami a zavedl ho domů jako slavného vítěze? Jistě o tom není pochyb! A Otec se zapřisáhl věčným slibem, že totéž učiní i pro nás.

Ježíš řekl: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého“ (Jan 17:15). „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“ (verš 16). Kristus v podstatě říkal: „Otče, posvěť je svou pravdou. Učiň je svatými a čistými a chraň je před bezbožnými. Buď s nimi ve všech jejich pokušeních. Kéž sliby, které jsi dal mně, platí i pro ně.“

Otcova sláva se zjevila světu dodržením jeho smlouvy založené na lásce: „Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne“ (verše 22-23).

Až budeš příště bojovat se zakořeněným hříchem, možná uslyšíš obviňující hlas: „Zašel jsi příliš daleko a hřešil jsi příliš často. Bůh uvažuje o tom, že tě zatratí. Jsi nečistý, nesvatý, špatný, zpronevěřil ses evangeliu. Zcela jsi ze svého života vypudil Ducha svatého.“ Až se to stane, připomeň Bohu, ďáblu a sobě: „Jsem ve smlouvě s Otcem a Synem. Ježíš podepsal smlouvu vlastní krví a Otec slíbil, že mne provede mými zkouškami. Bude mě držet za ruku, ať se stane cokoli, a nikdy mi neodepře svou lásku. Dovede mě k vítězství!“ 


Bůh nám zjevil svou smlouvu, aby z nás odstranil veškeré pochybnosti o jeho schopnosti nás chránit. Je to, jako kdyby říkal: „Budu s tebou, i kdybys neměl vůbec žádnou víru. Přísahám, že nebudeš mít jinou volbu, než věřit ve mně.“ Máme setrvávat v Kristu – podřizovat se mu, důvěřovat mu, být na něm závislí. Budeme-li to dělat, nepochybně uvidíme jeho slávu!

sobota 25. července 2015

STOJÍCÍ PO PRAVICI BOŽÍ by Claude Houde

Kniha Skutků popisuje Štěpána jako muže plného „víry a Ducha svatého, milosti a moci“ (Skutky 6:5, 8). Jednoho dne, když Štěpán svědčil o Ježíši skupině lidí na náměstí, udeřila tragédie. Náboženští fanatici se rozhodli k hanebné věci – vzali kameny a Štěpána doslova kamenovali k smrti.

Štěpán byl ukamenován, protože „postavil oltář“ před Bohem, protože pomáhal osamělým vdovám a protože veřejně sdílel svou víru v Krista. Bible nám na tomto místě umožňuje velkou věc – nahlédnout (ač jen letmo) do věčnosti. Dav náboženských fanatiků se hnal s kameny v rukou zběsile ke Štěpánovi. Když klečel před svými vrahy, ale také před svým Bohem, pronesl Štěpán tato slova míru a odpuštění: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha! Pane, odpusť jim tento hřích!“ (Skutky 7:59-60).


Odkud měl takový pokoj a takovou úžasnou milost? Bylo to, jako by kameny, které padaly na Štěpánovo tělo, udeřily jenom na jeho tělesnou schránku, zatímco jeho duch už byl odnesen do jiného Království. Štěpán uviděl něco překrásného.

Nebeský závoj se na chvíli rozhrnul a my jsme mohli nahlédnout dovnitř. „Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a řekl: ‚Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží'“ (Skutky7:55-56). Toto je jediné místo v Bibli, kde se mluví o Kristu stojící v nebesích. Nalezneme ale mnoho veršů o Ježíši sedícím po pravici Nebeského Otce (viz Efezským 1:20).

Někteří mohou namítnout – „No a co?“ Je to však nesmírně důležité. Sedící pozice představuje plnou autoritu a konečnost Kristova vítězství nad hříchem, smrtí a všemi Jeho nepřáteli. Vítězství je věčné, oběť je dokonalá a vzkříšení je absolutní, úplné a dovršené. Znamená to naprostý Ježíšův triumf nad všemi lidskými nepřáteli. Sedí, protože Bůh podmanil všechny nepřátele pod Jeho nohy!

__________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church - Církev nového života) v Montrealu v Kanadě, častý řečník na konferencích Expect Church Leadership Conferences organizovaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením vzrostla New Life Church z hrstky lidí na více než 3 500, a to na území Kanady, kde je jen málo úspěšných protestanských církví.

pátek 24. července 2015

ČERSTVÉ SLOVO OD BOHA

Písmo nám říká, že v případě nutnosti Ježíš uzdravil „všechny, kteří se ho dotkli.“ (viz Marek 6:56). Přesto jindy nikoho neuzdravil pro lidskou nevíru. Jak Ježíš věděl, kdy uzdravovat a kdy ne? Musel slyšet tichý jemný hlas svého Otce, který mu dával slovo vedení. A on jásal, že slyšel hlas svého Otce.

Totéž je pravdou v našem povolání. Známe všechny věci, které od nás Písmo vyžaduje: máme se milovat navzájem, máme se bez přestání modlit, jít do celého světa a činit učedníky, studovat, abychom se ukázali být osvědčení, chodit ve spravedlnosti, sloužit chudým, nemocným, potřebným a uvězněným. Přesto máme dělat také určité další věci, které Písmo nezmiňuje. Čelíme určitým potřebám ve svém každodenním chození, ať už jsou to krize nebo jiné naléhavé situace. V takových chvílích potřebujeme Otcův hlas, aby nás vedl, promlouval k nám věci, které nejsou uvedené v Jeho přikázáních. Jednoduše řečeno, potřebujeme slyšet ten samý hlas Otce, který slyšel Ježíš, když byl na zemi.

Víme, že Kristus měl tento druh výměny názorů se svým Otcem. Řekl svým učedníkům: „…. neboť jsem vám předal všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 15:15). Také řekl náboženským vůdcům: „ …. pověděl jsem vám pravdu, kterou jsem slyšel od Boha. To Abraham nedělal.“ (8:40). Co tou poslední frází Ježíš mínil? Říkal učitelům Izraele: „Dal jsem vám pravdu přímo z Božího srdce. To Abraham udělat nemohl.“

Kristus říkal: „Žijete v mrtvé teologii. Studujete minulost, uctíváte svého otce Abrahama, učíte se pravidla a předpisy pro svůj život. Ale to, co vám říkám, není z nějaké vzdálené historie. Právě jsem byl se svým Otcem. Dal mi to, co vám kážu. Ukázal mi, co potřebujete slyšet.“

Jan Křtitel svědčil proti těm samým náboženským vůdcům: „A což viděl a slyšel, toť svědčí, ale svědectví jeho žádný nepřijímá“ (Jan 3:32). Dnes nám Ježíš říká to samé poselství: „Jste uspokojeni nasloucháním kázání z nějaké příručky. Ale Slovo, které vám chci dát, je čerstvé.“

čtvrtek 23. července 2015

V OTCOVĚ PŘÍTOMNOSTI

Kristus slyšel promlouvat hlas svého Otce v hodinách, kdy s Ním byl o samotě. Ježíš skutečně obdržel každé slovo povzbuzení, každé prorocké varování při modlitbě. Prosil Otce, chválil Ho a poddával se Jeho vůli. A po každém zázraku, každém vyučování, každé konfrontaci s farizeji Ježíš spěchal zpátky do společenství s Otcem.

Takovou oddanost vidíme v Matoušovi 14. Ježíš se právě dozvěděl o smrti Jana Křtitele. „Když to Ježíš uslyšel, odplavil se odtud o samotě na pusté místo“ (Matouš 14, 13). (Přemýšlím, jestli šel do stejné pustiny, ve které Jan strávil roky meditací a přípravou na službu.)

Ježíš tam byl sám, modlil se a velice truchlil nad Janovou smrtí. Jan byl Jeho milovaný přítel a uznávaný Boží prorok. Nyní ve společenství s Otcem Ježíš prosil o milost a dostal ji. A přímo tam v pustině obdržel Ježí š vedení pro následující den.

Hned poté, co z toho místa odjel, začal Kristus činit zázraky: „Když vystoupil z loďky a uviděl veliký zástup lidí, byl naplněn soucitem k nim a uzdravoval jejich nemocné“ (Matouš 14, 14). V ten samý den nasytil Ježíš zástup pěti tisíc lidí pěti chleby a dvěma rybami. Zkuste si představit, jaký to pro Něho musel být rušný, náročný, naplněný den. Večer pak zástupy propustil.

A co v tu chvíli myslíte, že udělal? Čekali byste, že vyhledá klid anebo Kristus slyšel promlouvat hlas svého Otce v hodinách, kdy s Ním byl o samotě. Ježíš skutečně obdržel každé slovo povzbuzení, každé prorocké varování při modlitbě. Prosil Otce, chválil Ho a poddával se Jeho vůli. A po každém zázraku, každém vyučování, každé konfrontaci s farizeji Ježíš spěchal zpátky do společenství s Otcem.

Ale Ježíš nic z toho neudělal. Písmo říká: „Když zástupy propustil, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil. Pozdě večer tam zůstal sám“ (Matouš 14, 23). Ježíš zase spěchal zpět k Otci. Věděl, že jediné místo, kde může znovu nabrat síly, je v Otcově přítomnosti.

středa 22. července 2015

PŘÍMO Z OTCOVA SRDCE

Ježíš musel při své pozemské službě denně spoléhat na vnitřní hlas svého Otce. Musel být na svém Otci závislý po celou dobu, aby slyšel, co mu jeho hlas přikazuje. Jinak by Kristus prostě nemohl činit to, co činil. Musel slyšet hlas svého Otce v každé chvíli, při každém zázraku, a to každý den.

Jak mohl Ježíš slyšet tichý hlas svého Otce? Bible nám ukazuje, že se tak dělo při modlitbě. Znovu a znovu Ježíš odcházel na osamělé místo, aby se modlil. Učil se naslouchat Otcovu hlasu, když byl na kolenou, a Otec mu věrně ukazoval všechno, co má dělat a říkat.

„Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil“ (Marek 1:35).

„Scházely se k němu celé zástupy, aby ho slyšely a byly uzdravovány ze svých nemocí. On však odcházel na pustá místa a tam se modlil“ (Lukáš 5:15-16).

Představ si Ježíše při velikém rozhodování, když si vybíral své učedníky. Jak Pán vybral těch dvanáct ze zástupů, které ho následovaly? Muselo to být závažné rozhodnutí. Tito učedníci vytvořili pilíře pro jeho církev nové smlouvy. Řekl mu Otec těch dvanáct jmen ještě, když byl ve slávě? Pokud ano, proč před určením těchto dvanácti Ježíš strávil na modlitbách celou noc?

Lukáš nám říká: „V těch dnech vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu“ (Lukáš 6:12). Když nastal den, povolal těch dvanáct. Jak je poznal? Otec mu je v noci ukázal.

Tu samou noc zjevil Otec svému Synu blahoslavenství, o nichž pak hovořil v kázání na hoře: „Blaze chudým v duchu … Blaze těm, kdo pláčou … Blaze tichým“ (viz Matouš 5:1-5). Toto Ježíš přijal přímo z Otcova srdce.

úterý 21. července 2015

UČIT SE CHODIT TAK, JAKO CHODIL ON

Ježíš žil na zemi v naprosté závislosti na nebeském Otci. Náš Spasitel nic neučinil ani neřekl, dokud to nejprve nezkonzultoval se svým Otcem ve slávě. A nevykonal žádný zázrak kromě těch, které mu Otec přikázal vykonat. Prohlásil: „Mluvím tak, jak mě naučil Otec. … Nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu“ (Jan 8:28-29).

Ježíš dává velmi jasně najevo, že byl denně veden svým Otcem. Jeho naprostá závislost na Otci a neustálé poslouchání Otcova hlasu byly jeho denním chlebem. Vidíme to ze situace zapsané v Janově evangeliu. Jednou o sabatu, když šel Ježíš kolem rybníku Bethesda, uviděl tam chromého člověka ležícího na loži. Obrátil se k němu a přikázal mu vzít své lože a chodit – a hned byl ten člověk uzdraven. Vzal své lože a chodil.

Židovské vůdce to ale pobouřilo. Podle nich Ježíš tímto uzdravením porušil sabat. Kristus jim však odpověděl: „Činím jen to, co mi řekl můj Otec.“ A vysvětlil: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji … Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn. Vždyť Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí“ (Jan 5:17-20).

Ježíš oznamuje naprosto přímo: „Můj Otec mě naučil všemu, co mám dělat.“ Asi bys rád věděl, kdy přesně Bůh Otec ukázal Kristu, co má dělat. Kdy viděl Ježíš Boha, jak činí zázraky? Kdy mu Otec řekl, co všechno má říkat a dělat?

Stalo se to všechno ve slávě, před Kristovým vtělením? Sedli si ti dva spolu před stvořením a naplánovali předem každý den Ježíšova života? Řekl Otec svému Synu, že o druhém sabatu v šestém židovském měsíci potká u rybníka Bethesdy chromého a že mu má přikázat, aby vstal a chodil?

Pokud ano, potom by nikdo z nás nemohl činit stejně. Takový plán by neměl pro naše každodenní chození s Pánem žádný význam. Víme přece, že Ježíš přišel, aby nám dal příklad k následování. Přišel na zem, aby zakusil všechno, co zakoušíme my, aby cítil totéž co my a aby poznal naše bolesti a nemoci. A my máme žít jako on, chodit jako chodil on.

pondělí 20. července 2015

MÁME VŠECHNY VÝHODY by Gary Wilkerson

Když čteme evangelia, vidíme, že vše co Ježíš dělal na zemi činil proto, aby se naplnila smlouva, kterou učinil s Otcem. Ježíš hledal ztracené ovce, otevíral oči slepých, křísil mrtvé, otevíral dveře vězení, mluvil slova věčného života, činil zázračné věci, vyháněl démony a uzdravoval všechny choroby. V každém verši evangelií Ježíš naplňoval věci, pro které jej Otec poslal.

Tímto vším, co činil, plnil Ježíš smlouvu a sliby, které dal svému Otci. “Můj Bůh bude mojí silou” (Izajáš 49:5). “Uvrhnu Svoji důvěru na Něj” (Židům 2:13). Otcova slova Ježíš naplnil i ve své potupné smrti.: “Panovník Hospodin mi uši otevřel a já se nevzpouzel, neodvracel jsem se zpět. Nastavil jsem svá záda bijícím a líce rvoucím za vousy; tvář jsem si nechránil před nadávkami a plivanci.” (Izajáš 50:5-6).

Když Ježíš vyslovil Svoji závěrečnou modlitbu, otevřel poslední kapitolu smlouvy mezi Otcem a Synem: “Nyní mě Otče uveď k sobě do slávy, kterou jsem u tebe měl předtím, než byl svět.” (Jan 17:5). Ještě předtím než se vrátil opět do slávy, připomněl Ježíš Otci Jeho část ve smlouvě: “Otče, přišla ta chvíle – oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. . . . Zjevil jsem tvou slávu na zemi; dílo, jež jsi mi svěřil, jsem vykonal. 5Nyní mě Otče uveď k sobě do slávy, kterou jsem u tebe měl předtím, než byl svět.” (verše 1, 4).

Co toto všechno má společného s tebou a se mnou? Je to obrázek Boží lásky k Jeho milovanému stvoření! On vytvořil tuto smlouvu, protože nechtěl ztratit jediné dítě. Ježíš zde říká, “Otče, naplnil jsem svoji část smlouvy. Přinesl jsem lidstvu vykoupení a sjednotil jsem Tvoje tělo – církev. Nyní si řekneme co se stane s Mým semenem, které roste v těch, kteří ve Mne věří.”

Když to vše shrneme - Bůh nám dal Svého Syna, Syn dal za nás Svůj život a my proto dostaneme všechny výhody. “Svou lásku k němu zachovám navěky, má smlouva s ním se nikdy nezmění. . . . Svou lásku však od něj neodvrátím, svou vlastní věrnost nezradím” (Žalm 89:29, 34).

pátek 17. července 2015

KÁMEN VĚKU

Kniha Daniel nám poskytuje prorocký pohled na to, jak bude vypadat válka posledních dnů. Král Nebúkadnezar měl sen a Daniel ho vyložil:

„Ty jsi, králi, viděl jakousi velikou sochu. Byla to obrovská socha a její lesk byl mimořádný. Stála proti tobě a měla strašný vzhled. Hlava té sochy byla z ryzího zlata, její hruď a paže ze stříbra, břicho a boky z mědi, stehna ze železa, nohy dílem ze železa a dílem z hlíny.“ (Daniel 2:21-33)

Král snil o obrovském obraze v lidské podobě, lesklé, zářící a strašné. Její celé tělo bylo z odolného kovu. Avšak její chodidla byla z hlíny. Daniel upozornil na to, že tento obraz znamenal království světa a hlína představovala slabost posledních sil světa. Tato království měla ztrácet svůj lesk a svůj děs, jakmile přicházel konec. Daniel pokračoval:
„Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je a rázem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlatě v letní době . Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi.“ (Daniel 2:34-35)

Kámen, který tady Daniel popisuje, není nic jiného než Ježíš Kristus. On je Kámen věků a On přichází z nebe, aby rozdrtil všechna pozemská království. Až svět toto uvidí, božství našeho Pána bude nesporné. Každé koleno před Ním poklekne a každý jazyk vyzná, že Ježíš Kristus je Pán.

Nejsme schopni skolit teroristy se zbraněmi, bombami či střelným prachem. Nemůžeme svět zbavit takových ničemných špatností pouhou lidskou mocí. Hospodin říká, že království Jeho Syna nakonec přeláme a pohltí všechnu zlou moc. Ano, spravedlnost přijde. Ale přijde od nebeského Otce ze shora.

Jaký den to bude, až se všichni světoví teroristé probudí před soudcovskou stolicí Ježíše Krista. Pomyslí si, „My jsme byli naší obětí slíbeným rájem. Bylo nám řečeno, že budeme mít navěky krásné manželky, lahodné jídlo a pití.“ Ale oni si najednou uvědomí, že to jméno, které se snažili smazat, nyní před nimi stojí jako Soudce.

čtvrtek 16. července 2015

PROSTOTA, KTERÁ JE V KRISTU

„Avšak bojím se, aby tak, jako ten had svou vychytralostí oklamal Evu, nebyly i vaše mysli svedeny od prostoty, která je v Kristu.“ (2. Korintským, 11:3).

Pavel nás varuje, abychom se neodchýlili od „prostoty, která je v Kristu“. Řecké slovo prostota zde znamená jedinost, výlučnost. Jinými slovy – „Kristova podstata není složitá a komplikovaná. Pravda o něm je velice jednoduchá: Ježíš je Bůh. On je božský, zrozený z panny, ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. Ale bojím se, že jste se vzdálili od této prosté, výlučné pravdy.“

Pavel potom varuje před těmi, kteří kážou jiného Ježíše: „Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte!“ (11:4) Pavel tím Korintským v podstatě říkal: „Nasloucháte jinému evangeliu, ne evangeliu Kristovu. Toto evangelium mluví o jiném Ježíši než tom, který vás spasil. A já se bojím, že se přikláníte k tomuto jinému Ježíši, který ani trochu není opravdovým Kristem.“

„Nevíte o tom, ale tito učitelé vás odvádí od Kristova božství. A nemůžu uvěřit tomu, že to snášíte! Máte s nimi strpení. Ani si neověřujete, jestli to, co říkají, je biblické. Ztrácíte schopnost rozlišit dobré a špatné. Učí vás démonickému evangeliu, v němž se velebí jiný Ježíš. A nevíte, kam vás to odvádí.“

To, co vám chci říct, se dá vyjádřit jediným veršem: „Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14:6). Ježíšovo prohlášení je naprosto výlučné. Žádný muslim, žádný žid, žádný hinduista ani pohan, nikdo nemůže přijít k Otci jinak než skrze Krista.

Stejně jako se Ježíš tázal svých dvanácti učedníků, ptá se i dnes: „Za koho mě lidé pokládají?“ (Marek 8:27). Učedníci odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků“ (8:28). A pak Ježíš položil tu podstatnou otázku: „Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ (8:29)

Naše odpověď musí být stejná jako ta Petrova: „„Ty jsi Mesiáš“ (8:29). Toto má být naše vyznání před celým světem, nyní i navěky.

středa 15. července 2015

SATANOVA „PAST LÁSKY“

Až ďáblova celosvětová církev vytroubí své poselství po celé zemi, mnozí vlažní křesťané budou podvedeni. Řeknou si: „Tahle všecírkevní jednota musí být dobrá. Její vedoucí tolik mluví o Ježíši. Kdokoli takhle mluví o Ježíši, musí mít legitimní křesťanskou víru.“

Nemohli by se více splést. Skutečná mantra satanovy ďábelské jednoty bude: „Ježíš, Ježíš, Ježíš“. Už dnes se vedoucí evangelických církví ptají: „Proč nemohou být všechny skupiny jednotné v Ježíšově jménu? Židé nakonec uznávají Ježíše jako proroka. Muslimové ho mají za dobrého člověka a skvělého učitele. I sikhové a hinduisté Ježíše respektují.“

Dovolte mi, abych se tady zastavil a něco vám objasnil. Jsem vděčný za jednotu národa, která vzešla z tragédie z 11. září 2001. Jsem vděčný, že Američané různých vyznání dokázali stát v jednotě jako národ a modlil jsem se, aby ta jednota vydržela dlouho poté, co náš smutek poleví.

Ale náboženská jednota, kterou uvidíme, bude o něčem úplně jiném. Co já předvídám, je obsaženo v Ježíšově proroctví: „Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony? Nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?‘“ (Matouš 7, 22).

Téměř všechna náboženství provádí exorcismus. A některé církve tvrdí, že mají ve vymítání démonů velký úspěch. Ale mnohé z těchto církví vyhání démony, vyučují a konají dobré skutky ve jménu jiného Ježíše. Jak Kristus upozorňuje, tito lidé budou před soudem prohlašovat: „Pane, dělali jsme tohle všechno ve tvém jménu. Jsme Ježíšovi lidé.“ Ale Pán odpoví: „A tehdy jim jasně řeknu: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě vy, kdo pácháte zlo!“ (Matouš 7, 23).

Ježíš jim řekne: „Neznám vás a vy určitě neznáte Mě. Byl jsem živý Boží Syn, ale vy jste každému tvrdili, že jsem jenom člověk. Snažili jste se Mé evangelium zbavit moci. Máte nepravého Ježíše. Teď ode Mě odejděte, protože nemáte místo v Mém Království.“

úterý 14. července 2015

POSLEDNÍ BITVA

V této rozhodující bitvě jde o božství Ježíše. Je on tím Kristem, tím jediným zplozeným z Otce, Bohem v těle, Spasitelem světa? Anebo byl Ježíš jen jedním z proroků činící dobro? Byl jenom obyčejným mužem, nikoli božským, nikoli vzkříšeným Spasitelem jenž sedí s Otcem ve slávě?

Apoštol Petr dosvědčuje Kristovu výjimečnost: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Skutky 4:12). Petr zde jasně vidí naprostou jedinečnost: žádné jiné jméno pod nebem neposkytuje věčné spasení. Pouze Ježíš je Mesiáš, Boží Syn. A svou slávu nebude sdílet s nikým jiným.

Podobně prohlašuje i Pavel: „a jak nesmírně veliký je ve své moci … prokázal na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím“ (Efezským 1:19-21). Pavel dále dodává: „Všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem“ (verše 22-23).

Pavel také zdůrazňuje, že výjimečnost Pána Ježíše jednou pozná každé stvoření: „Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před Ježíšovým jménem sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán“ (Filipským 2:9-11).

Každý stvořený jazyk dosvědčí, nikoli že Mohamed je Pán - ani Alláh, ani žádný z milionů hinduistických bohů - ale že Ježíš Kristus je jediným Beránkem Božím. To je středobodem této bitvy. A přece, nemylte se: V této poslední bitvě nejde o jméno. Jde o božství Ježíše, vzkříšeného Pána.

pondělí 13. července 2015

PŘIVEĎ JE DOMŮ DO SLÁVY by Gary Wilkerson

Nebeský Otec nechtěl ztratit svá milovaná stvoření v pekle a zatracení, a tak kvůli nám z lásky uskutečnil nový plán záchrany. „Ve vidění promluvil jsi jednou ke svým věrným. Řekls: Poskytl jsem bohatýru pomoc, povýšil jsem vybraného z lidu“ (Žalm 89:20). Otec řekl svému Synu: „Lidstvo zeslábne a bude na tom kvůli svému hříchu bídně, nedokáže najít cestu zpět ke mně. Zmocňuji tě jako svého svatého, abys jim pomohl a přivedl je zpět do mé přízně.“

Slyšíme Synova slova souhlasu s plněním smlouvy: „Bože můj, tvá vůle je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru“ (Žalm 40:9). Všechno, co Ježíš na zemi učinil, bylo plněním Boží smlouvy: „Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci“ (Jan 12:49).

Bible tato slova smlouvy jasně oznamuje. Ježíš měl ztratit veškerou svou nebeskou slávu a vzít na sebe lidské tělo: „Nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí“ (Filipským 2:7). Měl snášet hanbu a utrpení, „muž plný bolesti“ prožil nekonečný zármutek. Měl se stát pro svět nežádoucí: „Neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili“ (Izajáš 53:2). Nakonec se měl odevzdat do rukou bezbožníků a v trýznivé agónii dát svůj život jako oběť za lidský hřích. Když lidstvo zachraňoval, musel po nějakou dobu prožívat Boží hněv.

Bůh potom svému Synu předal službu, aby se ujal vykoupení lidstva. Řekl Ježíši: „Tvou službou bude kněžství. Znám všechny svoje děti od založení světa a nyní ti je svěřuji jako stádo pastýři.“ Ježíš na zemi dosvědčil: „Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven“ (Jan 6:37).

Nakonec Otec přikázal svému Synu: „Když si zvolíš, že půjdeš, budu od tebe vyžadovat tyto skutky: Nést radostnou zvěst pokorným; ošetřovat zkroušené v srdci; vyhlašovat svobodu zajatým. Propouštět vězně; mít trpělivost se slabými; láskyplně snášet nevědomé; jejich nedostatky nahrazovat svou silou. Sytit stádo; nést je ve své náruči; něžně vést mladé; půjčovat svou sílu slabým. Všechny je vést svými radami; oznámit jim, že sešleš Ducha svatého, který bude pokračovat ve tvém díle; a přivést je nakonec s sebou domů do slávy“ (viz Izajáš 61:1-3).

sobota 11. července 2015

BOŽÍ MOCNÍ LIDÉ by Jim Cymbala

Seznam Davidových mocných bojovníků v 1. Královské 11:22 nás představuje Benaiahovi, jehož hrdinské činy obsahovaly přemožení dvou nejlepších mužů Moába. On také zabil lva v zasněžené, kluzké jámě. Nejvíce udivující je, že se utkal s Egypťanem, který byl dost vysoký na to, aby byl hráčem Chicago Bulls. Tento sedm a půl stopy vysoký obr mával mečem s masivní rukojetí, zatímco Benaiah měl jen dřevěnou hůl.

Benaiah dokonce“sebral oštěp z rukou Egypťana a zabil jej svým vlastním oštěpem. Takto byl zneužíván Benaiah syn Jehoiady. . . . Byl hrdinou ve větší úctě než těch třicet” (1. Královská 11:23-25).

V té době to nebyl titul Ph.D., který by přinesl čest člověku. Čest se nedostávala k člověku díky penězům nebo vlivu nebo přístupu do médií. Čest přicházela jako výsledek příležitostí zalíbit se králi.

Kdo v dnešní době využívá příležitost zalíbit se Bohu? Velkou touhou všech duchovně smýšlejících lidí je, aby byl nepřítel stažen zpět. Nenechají se okouzlit naleštěnými kázáními a propracovanou organizační technikou. Jsou to mocní muži a ženy, pomazaní Bohem k tomu, aby skutečně způsobili změnu?

Myslím si, že znám nejméně jednoho z Božích mocných lidí. Rina Gatdula, paní z Filipín, je pro moji ženu Carol a pro mě jako sestra. Bůh ji poslal v počátcích Brooklyn Tabernacle naplněnou statečným duchem, který přinesl mnohé požehnání. V síle Ducha Svatého čelila nebojácně a rozhodně i nepřátelským a opilým příchozím.

I když nebyla zvláště nadaným veřejným řečníkem, měla dar služby modlitbou a přímluvou, která nás pomohla provést mnohými boji. Ať už bylo potřebí větší budovy nebo sloužit odpadlíkům, aby se vrátily k Pánu, právě ona měla ducha Benaiaha. Nedovolila Bohu odejít, když potřební lidé přicházeli k oltáři a hledali pomoc. Znala ten dobrý způsob “promodlení” s lidmi; mnozí našli osvobození v Kristu, protože ona s nimi stála u trůnu milosti.

Dnes Rina cestuje mezi církvemi, jak v této zemi, kde vznikl Brooklyn Tabernacle, tak i v zámoří a připomíná lidem hrdinské činy, které mohou konat v Boží moci. Stále září duchem modlitby. Ať je to v Harlemu, San Franciscu, nebo Limě, Peru, žije příkladem hrdinské víry.

__________
Jim Cymbala se začal scházet při brooklynských bohoslužbách s méně než dvaceti členy v malé zchátralé budově v části města, kde život nebyl lehký. Je narozen v Brooklynu, byl a je velkým přítelem jak Davida, tak Garyho Wilkersona a častým přednášejícím na kazatelských a vůdcovských konferencích sponzorovaných World Challenge po celém světě.

sobota 4. července 2015

NENECHAT SE ODBÝT by Carter Conlon

Bible vypráví příběh o muži, který šel pozdě v noci ke svému sousedovi a žádal ho o chléb, protože k němu právě přišla návštěva a on neměl nic, čím by jí posloužil.

„soused, na kterého se tolik spoléhá mu však zevnitř zlostně odpoví: Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal. Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu pro jejich přátelství, , vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje“ (Lukáš 11:7-8).

Neodbytnost znamená, že prostě neodešel. Dnes to lze přirovnat k modlitbě: „Vím, že toto pokolení potřebuje chleba, nemám ale dostatečné zásoby. Nemám dost dobré poznání; má síla selhává. Můj soucit za mnoho nestojí; moje odvaha má slabiny. Nemám míru Ducha svatého potřebnou pro toto pokolení. Vím však, že ty ji máš, a já neodejdu, dokud ji nezískám!“ Takovéhle modlitby Bůh vyhledává!

Ježíš pokračuje ve vyprávění: „A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno“ (Lukáš 11:9-10).

Kdo dostává? Každý! Ne pouze pár vyvolených, ne jen příležitostní Eliášové či Elíšové – každý! A to znamená, že i ty!

Měj na paměti, že Pán nehovoří o příležitostných prosbách. Když 120 učedníků vešlo do Horní místnosti, nežádali Boha o Ducha svatého nahodile. Byli si plně vědomi, že odejít a čelit nepřátelskému davu by vedlo ke smrti. Nicméně, také věděli, že Ježíš jim dal zaslíbení, že budou jeho svědky – a tak se začali modlit v neodbytné víře, že jejich touha bude naplněna.

__________
Carter Conlon se připojil k pastorům církve Times Square Church v roce 1994 na vyzvání zakládajícího pastora, Davida Wilkersona, a roku 2001 byl jmenován do úřadu vyššího pastora. Je to silný a soucitný vedoucí, častý mluvčí na konferencích pastorů a vedoucích, které jsou pořádány po celém světě organizací World Challenge.