LÁSKA A STAROST O DRUHÉ

Byla to cela v římském vězení, kde Pavel napsal svůj dopis církvi ve Filipech a prohlásil, že má mysl Kristovu. " Mám v Pánu Ježíši naději, že k vám brzy budu moci poslat Timotea, abych se také já potěšil zprávami od vás." (Filipským 2:19)

Tohle bylo myšlení a projev Kristovy mysli. Zamyslete se nad tím. Máme tu pastora, který sedí ve vězení, ale nemyslí na svoje vlastní pohodlí, na svou těžkou situaci. Zajímá ho jen duchovní i fyzický stav jeho lidí. A říká svým ovečkám, "Bude pro mě úlevou jen to, když se dozvím, že se vám dobře daří na těle i na duchu. Proto posílám Timotea, aby mi o vás přinesl zprávy."

Pak Pavel dělá následující znepokojivé prohlášení: "Nemám nikoho, jako je on, kdo by měl o vás tak opravdovou starost." (2:20) Jak smutné! Když to Pavel psal, církev v Římě rostla a měla požehnání. Určitě měla i zbožné vůdce. Ale Pavel říká, "nemám tu nikoho, kdo se mnou sdílí mysl Kristovu". Proč tomu tak bylo?

"Všichni si totiž hledí jen svého, a ne toho, co je Ježíše Krista." (2:21) Evidentně nebyl v Římě žádný vůdce, který by měl srdce služebníka - nikdo, kdo by obětoval reputaci a stal se živou obětí. Místo toho každý sloužil svým zájmům. Nikdo neměl mysl Kristovu. Pavel nemohl nikomu důvěřovat, že půjde do Filip jako pravý služebník Kristova těla.

Pavlova slova nejde nijak uhladit. "Všichni si jen hledí svého. Tito církevní služebníci hledají svůj vlastní prospěch, takže nemůžu věřit nikomu, aby se postaral o vaše potřeby a bolesti - kromě Timotea."

Když se podíváme na církve dnes, vidíme to samé v mnoha sborech. Duchovní i jejich ovečky zajímají věci tohoto světa - jdou za penězi, reputací, úspěchem, materiálními výhodami. Jsou povoláni sloužit církvi Ježíše Krista, ale neznají Kristovu mysl. A Ježíšovo myšlení spočívá v oběti, lásce a starosti o druhé.