čtvrtek 7. dubna 2016

ŽÁDNÉ NOVÉ ZJEVENÍ

V první kapitole Lukáše se dočteme o příběhu, který popisuje, jak vážné důsledky má nedůvěřování Bohu. Pamatujete si příběh zbožného Zachariáše, otce Jana Křtitele? Zachariáš byl věrný kněz, který musel nést následky toho, že Hospodinu v jedné věci nedůvěřoval. Na jeho příběhu vidíme, jak Bůh bere tento hřích vážně.

Písmo říká, že Zachariáš se svou ženou Alžbětou „byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení“ (Lukáš 1,6). Máme zde tedy zbožného a váženého muže. Sloužil Bohu jako kněz před oltářem, což byla služba modlitby, pokorné prosby a uctívání. Zachariáš byl tedy věrný a poslušný služebník, který toužil po příchodu Mesiáše.

Když jednoho dne konal Zachariáš kněžskou službu, Hospodin poslal archanděla Gabriela, aby mu oznámil, že jeho žena bude mít syna. Gabriel řekl, že mnoho lidí z Izraele se bude radovat z jeho narození a dal Zachariášovi podrobné instrukce, jak má chlapce vychovat. Zachariáše však přemohl strach. Mysl tohoto zbožného muže se naplnila pochybnostmi a on podlehl hrozné nedůvěře. Zeptal se Gabriela: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena je pokročilého věku“ (Lukáš 1,18).

Bůh nebyl k Zachariášovým pochybám shovívavý a potrestal ho: „Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům“ (Lukáš 1,20).

Co nám říká tento příběh? Ukazuje, že nedůvěra zakryje naše uši, takže Boha neslyšíme, i když k nám jasně mluví. Pochybnosti nám zabrání přijmout nové zjevení a drží nás daleko od důvěrného společenství s Pánem. A protože už Boha neslyšíme, najednou nemáme co kázat a o čem svědčit. Nezáleží na tom, jak věrní a horliví jsme – stejně jako Zachariáš si tím ochromíme naše ústa i jazyk.