pátek 29. dubna 2016

MODLITBA VSKRYTU

Modlitba vskrytu se odehrává, když jsme sami. "...když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je vskrytu. Tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění." (Matouš 6:6)

Ale je toho víc. Slovo "pokojík" v řečtině znamená "soukromá místnost, tajné místo". To bylo Ježíšovým posluchačům jasné, protože domy v té době měly malou vnitřní místnost, která sloužila jako sklad nebo úložná skříň. Ježíš lidem kázal, aby šli do tohoto pokojíku a zavřeli za sebou dveře. Je to pokyn pro jednotlivce, protože toto není modlitba, která se může odehrávat v církvi nebo vůbec s někým dalším.

Ježíš šel příkladem, když se odcházel modlit na místa, kde měl soukromí. Zas a znova Bible zmiňuje, že "šel stranou", aby se modlil. Nikdo nebyl víc vytížený než On, neustále řešil potřeby ostatních a měl minimum času pro sebe. A přesto čteme, že "Ráno vstal dlouho před rozedněním a šel ven. Odešel na opuštěné místo a tam se modlil" (Marek 1:35). A "Když zástupy propustil, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil." (Matouš 14:23)

Zamyslete se nad pokynem, který dostal Saul v knize Skutků. Když se dal Ježíš pronásledovateli své Církve poznat, neposlal Saula na církevní shromáždění ani za velkým modlitebníkem Ananiášem. Ne, Saul měl strávit tři dny o samotě, aby se modlil a seznamoval se s Ježíšem.

Všichni máme výmluvy, proč se nemůžeme modlit o samotě, v soukromí. Říkáme, že nemáme žádné takové místo nebo žádný čas. Thomas Manton, zbožný puritánský spisovatel, o tom píše toto. "Říkáme, že nemáme čas se modlit vskrytu. Přesto máme čas na všechno ostatní: čas na jídlo, čas na pití, čas na děti... ale ne čas na to, co drží toto všechno pohromadě. Říkáme, že nemáme žádné tajné místo, ale Ježíš našel horu, Petr střechu, proroci divočinu. Když někoho miluješ, najdeš místo, kde s ním budeš sám."

čtvrtek 28. dubna 2016

MÍSTO MODLITBY

Naše domovy mají být místem modlitby!

„Shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní“ (Matouš 18:19). Někteří křesťané tomu říkají „shodné modlení.“ Jste velice požehnaní, pokud se můžete modlit s oddaným bratrem či oddanou sestrou. Vskutku nejmocnější přímluvy, jaké jsem poznal, pocházely od dvou nebo tří lidí. Boží požehnání v každé oblasti mého života – používání mě pro Jeho slávu – přišlo, jak vím, díky několika mocným přímluvcům modlícím se za mě denně.

Místem nejmocnějšího modlení se tímto způsobem je domov. S mojí ženou Gwen se společně denně modlíme a já věřím, že to naši rodinu stmeluje. Modlili jsme se za každé z našich dětí, když vyrůstaly, aby žádné z nich nebylo ztraceno. Modlili jsme se za jejich přátelství a vztahy. Také jsme se modlili za jejich budoucí přátele a nyní se modlíme stejně za naše vnoučata.

Je smutné, že velmi málo křesťanských rodin si doma udělá čas na modlitbu. Osobně mohu dosvědčit, že dnes sloužím díky síle rodinné modlitby. Každý den, ať jsme si se sourozenci hráli kdekoli: na dvorku či na ulici, moje matka zavolala z vchodu do našeho domova: „Davide, Jerry, Juanito, Ruth, je čas na modlitbu!“ (Můj bratr Don se ještě nenarodil.)

Celé sousedství vědělo o naší rodinné modlitební chvíli. Někdy mi vadilo, když jsem to volání slyšel, a naříkal jsem si na to. Někdy jsme ale při těchto modlitebních chvílích jasně pocítili, jak se naší rodiny zmocnil Duch svatý a dotýkal se našich duší.

Možná, že nemůžeš mít rodinnou modlitbu. Třeba máš nespolupracujícího manžela či manželku, nebo vzdorovité dítě. Milovaný, nehledě na to, kdo se nezúčastní, stále můžeš jít k jídelnímu stolu, sklonit svou hlavu a modlit se. Poslouží to jako modlitební chvíle tvé domácnosti a každý člen rodiny o ní bude vědět.

středa 27. dubna 2016

TRUBTE NA POLNICI NA SIJÓNU

Za co přesně se máme modlit v takovýchto dobách?

Toto doporučil Joel Izraeli v den chmurný a temný: „Trubte na polnici na Sijónu, uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění! Shromážděte lid, posvěťte sbor, sezvěte starce, shromážděte pacholátka … Ať mezi chrámovou předsíní a oltářem pláčou kněží, sluhové Hospodinovi, ať prosí: Ušetři, Hospodine, svůj lid, nevydávej své dědictví potupě, ať nad nimi nevládnou pronárody. Proč se má mezi národy říkat: Kde je jejich Bůh?“ (Joel 2:15-17).

Taková je výzva církvi: „Neztrácejte odvahu, ani nepropadejte zoufalství. Nevěřte ďáblovým lžím, že není žádná naděje na probuzení.“ Místo toho, podle Joela, by mělo znít volání lidu: „Pane, zastav toto hanění Tvého jména. Nedovol již žádné ponižování své církve. Ať se pohané přestanou nad nás vyvyšovat, posmívat se a říkat: Kde je váš Bůh?“

Asi si myslíš: „Zde Bůh slibuje pouze možnost. Říká, že možná odvolá svůj soud. Není tu nic víc než „možná.“ Všechno, co vyžaduje od svého lidu, by mohlo být zbytečné.“

Nevěřím, že Bůh svou církev trápí. Ani nevyšle svůj lid na pošetilou misii. Když se Abraham modlil k Bohu, aby ušetřil Sodomu (kde žil jeho synovec Lot), naklonil tím Hospodinovo srdce, aby bylo město zachráněno, kdyby se v něm našlo byť jen deset spravedlivých. A Abraham se modlil, když andělé zničení již procházeli městem! Jsem přesvědčen, že se dnes má Boží lid modlit k Hospodinu stejným způsobem.

Proroctví Joela ohledně vylití Ducha svatého naleznete v Joel 2:28-32 a apoštol Petr je zopakoval ve svém kázání ve Skutcích 2:17-21. Proroctví začíná slovy: „A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi.“

pondělí 25. dubna 2016

VSTOUPIT DO ŘEKY - Gary Wilkerson

Skeptici říkali Jozuovi: „Když přejdeme přes řeku Jordán, budeme muset čelit tolika nepřátelům jako nikdy předtím. Slyšel jsi ty zvěsti. V zemi, do níž jdeme, žije 31 různých králů a každý z nich nás bude chtít zabít. Víš, kolik králů jsme porazili v minulých 40 letech? Byli to pouze dva. Co si to vůbec myslíš? Jak by tohle mohl být Boží plán pro Izrael?“

Jozue věděl, že to bude těžké – vlastně přímo nemožné. Ale stejně tak věděl, pro Izrael vedla pouze jedna cesta: dopředu. Museli přejít řeku a udělat to s důvěrou, že Bůh pro ně zamýšlí to nejlepší.

Všichni víme, jak to dopadlo – Jozua a Izraelci nakonec zemi získali a Hospodin jim žehnal.

Kněží nesoucí schránu smlouvy vstoupili do rozbouřeného Jordánu, a jakmile se jejich nohy smočily ve vodě, Bůh řeku zázračně rozdělil. A každá zlá věc, kterou skeptici předpovídali, se pak obrátila v dobro pro Boží lid.

Izraelci dorazili k nedostupně opevněnému městu, v němž sídlil jejich nepřítel. Když ho však sedmkrát obešli, neprostupné zdi se zřítily k zemi. Několik králů, od nichž Izraelci očekávali nepřátelství, se k nim místo toho připojilo a zdvojnásobilo tak velikost izraelské armády.

Dělají tyto věci z Jozua a Izraelce svaté lidi? Vůbec ne. V jednu chvíli Jozua neposlechl Hospodina, ale protože ihned činil pokání, Pán využil tuto zkušenost, aby ho posílil.

Jste ochotni vstoupit do řeky? Bůh možná říká: „Stačí, když se tam odvážíte položit nohu, a uvidíte, jak před vámi rozdělím rozbouřené vlny. Nezáleží na tom, kolika nepřátelům a pevnostem budete čelit, já vás přenesu na druhou stranu. Mám podrobný plán pro váš život a pomohu vám ho naplnit, aby vše bylo k mé slávě.“

Chci vás pobídnout: Důvěřujte Hospodinu, že vás povede přes vaši řeku Jordán. Nechte ho umlčet hlasy všech skeptiků. Jeho „Plán A“ pro váš život nikdy nebude poražen. On je věrný – a dá vám vítězství.

„Hospodin řekl Jozuovi: „…jsem s tebou, jako jsem byl s Mojžíšem“ (Jozue 3,7).

sobota 23. dubna 2016

VOLÁNÍ VÍRY - Claude Houde

Na počátku Davidovy veřejné služby je ohromný moment, kdy zabije obra zvaného Goliáš. David pocházel, v dnešní době bychom pravděpodobně řekli, z „dysfunkční rodiny“. Byl hrubě přehlížený a zanedbávaný. Jako dospívající chlapec odešel pást stádo do hor a vykonával osamělou a nebezpečnou práci.

Když se muž Boží porozhlížel po uchazeči, který by nahradil Saula a stal se králem, Davidův otec Isaj vystavěl na odiv všechny své syny, ale na Davida nevzpomenul. Bylo to jako by David ani nežil. Jeho bratři ho shazovali, ponižovali, zlomyslně ho zpochybňovali a posmívali se jeho ušlechtilým touhám.

Když David navzdory tomu zabil nepřítele a zvítězil ve svém boji s Goliášem, opustil svůj domov, protože jej král Saul vzal pod svou ochranu.

Saul trpěl vážnými problémy a jako vůdce upadal, brzy tedy začal na Davida velmi žárlit. Cítil se ohrožen Boží přízní spočívající na Davidovi, a tím, kolik lidí jej milovalo. Poté kdy měl otce, který jak se zdá, jej přehlížel, David trpěl ještě více u svého adoptivního otce, který se choval nerozumně a ve své nejistotě se ho nakonec snažil zabít.

Bylo to ve dnech jeho prvních a nejistých kroků veřejné služby, kdy David zažil své první vítězství. Byl silný a obdařený schopnostmi, a ačkoli byl zázračně povolán, byl také strašně osamělý a extrémně zranitelný. David o sobě v tomto období řekl: „Jsem stále slabý, ačkoli jsem byl pomazaný za krále“ (viz 2. Samuelova 3:39).

Bůh poté poslal Jonatána k Davidovi. Jonatán odpověděl na volání víry přátelstvím, obětavou skromností a pomocí pro velikou věc. To je volání, které nutí člověka dávat a pomáhat někomu druhému bez očekávání příslibu či čehokoli nazpátek. Neumíš si ani představit, jaké uvolnění božského proudu požehnání může vzejít jen z takového tvého rozhodnutí. Toto požehnání se nás může dotknout a proměnit manželství, rodinu, církev a dokonce národ. „A Jonatán učinil smlouvu s Davidem, neboť jej miloval jako sám sebe. Jonatán sňal své roucho, které nosil, a dal jej Davidovi spolu se svou tunikou, a dal mu svůj meč, luk a pásek“ (1. Samuelova 18:3-4).

__________
Claude Houde, vedoucí pastor Eglise Nouvelle Vie (New Life Church) v kanadském Montrealu, je častým řečníkem na Expect Church Vedení konferencí pořádaných World Challenge po celém světě. Pod jeho vedením New Life Church rozrostla z hrstka lidí na více než 3500 v části Kanady s několika úspěšných protestantských církví.

pátek 22. dubna 2016

JEŽÍŠ A LAZAR

Ježíšova cesta do Betanie, popsaná v 11. kapitole Janova evangelia, nebyla ani tak o Lazarově smrti, jako o smrti Ježíšově. Přemýšlejte: když nastal čas, aby šel Ježíš na kříž, jak by mohli Jeho učedníci vůbec věřit, že může být vzkříšen? Existoval jen jeden způsob, jak tomu mohli uvěřit. A to znamenalo, že Ježíš – v Betanii se svými milovanými přáteli – vstoupí do naprosto beznadějné situace a bude činit to, co je v lidských očích nemožné.

Jsem přesvědčen, že Ježíš by nesdílel takový zážitek s nikým, kdo by nebyl v okruhu Jeho nejbližších. Takové věci byly vyhrazeny pro ty, kteří s Ním měli důvěrný vztah, kteří nepřemýšleli, jako přemýšlí svět. Víte, jen v těch přátelích – lidech, kteří znají Kristovo srdce a plně Mu důvěřují – může stvořit víru, kterou nic neotřese.

Ježíš věděl o všech budoucích těžkostech, které v životech těchto Jeho blízkých nastanou. Znal každou nemoc a utrpení, kterému budou čelit. A chtěl u nich vidět víru, s níž se svěří do Jeho péče, ať je potká jakákoli tragédie.

Když Ježíš konečně dorazil, Martina první slova byla: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel! I teď ale vím, že o cokoli Boha požádáš, to ti Bůh dá“ (Jan 11, 21 – 22). Tato slova se od Marty možná zdají plná víry, ale když Ježíš odvětil: „Tvůj bratr vstane“ (11, 23), její odpověď nám vše objasní: „Vím, že vstane – při vzkříšení v poslední den“ (11, 24). Jinými slovy: „Už je po všem, Ježíši, jdeš pozdě.“

Ježíš odpověděl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mně, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?“ (11, 25 – 26).

Jinými slovy jí Ježíš říká: „Ne, Marto, Já jsem vzkříšení i život. Věř ve Mě a nikdy nezemřeš.“ A nemluvil jen o Lazarovi, ale i o Své vlastní smrti a zmrtvýchvstání. Pro Něho nebylo vzkříšení Lazara nic výjimečného: „Marto, copak nevěříš, že můžu jít i do hrobu a činit nemožné pro tebe i Marii po všechny vaše dny?“

čtvrtek 21. dubna 2016

ZRANĚN NEVÍROU

Napříč Žalmy a dalšími moudrými spisy jsme obeznámeni s tím, že máme Boha, který se směje, pláče, rmoutí a může být popuzen k hněvu. Stejně tak nám říká Nový Zákon, že máme v nebi velekněze, jehož dojímají pocity naší nemohoucnosti. Tentýž Člověk z masa a kostí, jenž byl Bohem na zemi, je nyní oslaveným Člověkem na věčnosti.

Bezpochyby je náš Pán Bohem, který cítí. A mně udivuje, jak může být Ježíš nezraněný tou obrovskou nevírou, k níž dnes dochází všude na světě.

Jak často dnes Církev zraňuje Pána svou nevírou?

Přemýšlím o nevíře učedníků, kteří byli s Ježíšem ve člunu, když se přes ně začaly přelévat vlny. Jak musel být Ježíš zraněn, když Ho oslovili vyčítavými slovy, z nichž byla patrná nevíra: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (Marek 4:38).

A co ty chvíle, kdy Ježíš zázračně nasytil zástupy lidí pouhou hrstkou ryb a chlebů? Tento zázrak učinil dvakrát a celkem tak nasytil 9 000, nepočítaje ženy a děti. A přesto ani po těchto zázracích neměli Ježíšovi učedníci víru. Po jednom takovém zázračném nasycení k nim Kristus promluvil o kvasu farizeů a oni „mezi sebou začali rozmlouvat, že nemají chleba“ (Marek 8:16).

Ježíš musel být jejich slovy šokován. Právě před očima svých učedníků zázračně rozmnožil chleba pro davy lidí. Samozřejmě Ho jejich slova zranila a odpověděl jim: „Proč mluvíte o tom, že nemáte chleba? Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá? Oči máte, a nevidíte, uši máte, a neslyšíte! Nepamatujete se, když jsem lámal těch pět chlebů pěti tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali? … Ještě nechápete?“ (Marek 8:17-19, 21).

středa 20. dubna 2016

ODPLATA NEVÍRY

19. kapitola Lukášova evengelia nám působivě vykresluje, jak Ježíš naposled vstupoval do Jeruzaléma. Kristus se blíží k městu na oslu a obrovské zástupy Mu provolávají chválu. Vyjel od Olivetské hory a čím více se blížil k městské bráně, tím početnější zástup Ho obklopoval. Poté před Ním lidé prostírali na cestu své pláště, mávali palmovými ratolestmi a volali: „Už je tady! Přišla hodina, kdy přijíždí Král Izraele. Do Jeruzaléma přišel pokoj. Konečně tu máme Jeho království!“

Proč ta hlasitá radost? Protože „se domnívali, že království Boží se má zjevit ihned“ (Lukáš 19:11). Lidé si mysleli, že Ježíš je předzvěstí příchodu zaslíbeného Božího „království na zemi.“

A přece to neznamená, že by Ho uznali za svého Mesiáše. Pouze si mysleli, že již začala Boží vláda: „Sbohem, Římská vládo! Již nebudou války, protože povstane náš král, vytasí meč a vyhladí všechny své nepřátele. Uvidíme v Jeruzalémě a v Izraeli pokoj, skončí nevolnictví a nedostatek potravy. Bůh konečně poslal svého očekávaného krále.“

Nikdo z nich ten den nečekal, co se stane. Když Ježíš sjížděl s hory a zástupy Mu provolávaly chválu, pohlédl na Jeruzalém a neudržel slzy. „Když byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče“ (Lukáš 19:41). Byl zde samotný Bůh v těle a plakal!

Jaký byl důvod Jeho slz? Byla to do očí bijící nevíra lidí. Asi si pomyslíš: „Ty zástupy Mu ale zpívaly chvály a kříčely hosana. To mi nepřipadá jako nevíra.“ A přece nám Písmo říká, že Ježíš věděl, co je v lidských srdcích.

Ježíš viděl, že přichází den odplaty za nevíru. A prorokoval tomu zástupu: „Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil“ (Lukáš 19:43-44, zdůraznění přidáno).

úterý 19. dubna 2016

NENÍ JINÉHO JMÉNA

V srdcích zkažených lidí narůstá hněv vůči jménu Ježíš. Všude po světě roste palčivá nenávist k Božímu slovu. Bezbožní lidé pohrdají Biblí, vysmívají se jí a proklínají ji. Ptám se vás: co takového je na jménu Ježíš, že při pouhé zmínce rozněcuje takový hněv? Žádné jiné jméno není v takovém pohrdání, ani v žádném jiném jménu kromě Jeho není spasení. "A v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni“ (Skutky 4:12).

Víme, že Ježíšovo jméno bylo vždy mezi zkaženými lidmi v nenávisti, ale nyní se nenávist přerodila v démonickou zuřivost. Kristovo jméno pomalu a nenápadně mizí ze společnosti díky legislativním změnám v národech po celé zeměkouli.

Dostal jsem zprávu z velmi spolehlivého zdroje o udivujícím vývoji v americké armádě. Objevil se pokus prosadit nařízení, že žádný kaplan, katolický ani protestantský, nesmí zmínit jméno Ježíš Kristus. Odůvodnění je neuvěřitelné: "Přece v pluralistické společnosti musíme být duchovně zralí." Jaký svod! Přemýšlejte o tom: nejprve zakážou jakoukoli zmínku o jménu Ježíš, a pak prý spasení je věcí duchovní zralosti. To pochází rovnou z pekla!

Proč taková zuřivost proti Božímu Synu? Proč se zkažení lidé chvějí při zmínce o Jeho jménu? Je to kvůli tomu, co Ježíšovo jméno reprezentuje - vysvobození z hříchu. Jeho jméno znamená svobodu od nadvlády hříchu. Znamená smrt staré, padlé, hříšné přirozenosti a vstup do nového života. Představuje moc vzepřít se všem bezbožným touhám a rozkoším a opustit je.

Boží Slovo říká, že destrukce a rouhání, způsobené lidským hněvem, už nebudou dlouho trvat. "Vždyť tebe chválí i lidské rozlícení. Opášeš se tím, co po hněvu zbude" (Žalm 76:10). Jak to proběhne? Jednoduše vzato, čím intenzivněji narůstá lidský hněv, tím více milosti Bůh vylévá. "A kde se rozhojnil hřích, tam se nadmíru rozhojnila milost" (Římanům 5:20).

pondělí 18. dubna 2016

CESTA DRAVÝMI VODAMI - Gary Wilkerson

Přejití Izraele přes Jordán se událo v čase sklizně. Během tohoto období jsou břehy řeky ne jen plné, ale přímo přetékající. Řečeno jednoduše, byl to ten nejhorší čas na přejití.

Pochybovači kolem Jozua by se jistě posmívali, „Vybral jsi nesprávný čas, Jozue. Máme těhotné ženy, nemocné, staré. Toto nemůže být od Boha.“

Avšak Hospodin nás povolává do věcí, které jsou lidsky a fyzicky nemožné. Dívá se na naši situaci a říká, „Podmínky jsou skvělé pro to, abych mohl skrze svůj lid jednat. Teď svět uvidí, jak mě těší, když svým služebníkům dopřávám vše, co potřebují.“

Možná si právě teď myslíš, „Bože, vedeš mě, abych udělal těžké rozhodnutí. Vím, že nemám to, co to vyžaduje, abych vyhrál.“ To je přesně to, kde On tě chce mít. V naší slabosti nás Bůh činí silnými. A v našem nedostatku je Náš Bůh velký. My říkáme, že to je nemožné, ale s Bohem ve středu, nic není nemožné. „Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko.“ (Matouš 19:26)

Do této doby Hospodin Izraeli vždy vodu rozestoupil, ale tentokrát je žádal, aby vešli přímo do ní. Výslovně přikázal kněžím, aby vnesli archu úmluvy do tekoucí vody vírou.

Představ si hlasy pochybovačů! „Bůh nás nikdy do ničeho takového dřív nevedl. Vždy pro nás vody rozestoupil. Toto nemůže být poslouchání Hospodina, ale jeho pokoušení!“

Dokonce Jozue mohl mít své pochyby. „Pane, už jsem na této cestě s Tebou byl a vím, jak to chodí. Ty vždy pro nás vodu nejprve rozestoupíš. Proč bys teď po nás chtěl, abychom do ní – tekoucí bahnivé vody vstoupili? To nedává smysl.“

Nikdy nezáleží na tom, jak riskantní a vyzývavá cesta to je, kterou před tebou Hospodin položil. Pokud na ní vstoupíš s vírou, On rozestoupí vody. A my budeme moci přejít přes suchou zem.

„Toto praví Hospodin, který razí cestu mořem, dravými vodami stezku“ (Izajáš 43:16)

sobota 16. dubna 2016

BOŽÍ ARMÁDA - Nicky Cruz

Kdybych měl říci jednu věc, kterou jsme se naučili při naší službě – když jsme čelili nepříteli na jeho území, znovu a znovu, den za dnem, týden za týdnem – tak říkám to, že Satan je zbabělec. Vybírá si mezi námi ty nejslabší, nejbezbrannější a nejzoufalejší. Je jako školní tyran, který šikanuje malé děti na hřišti, ale běží se schovat, jakmile se ukáže dítě stejně velké jako on. Stejně tak Satan uteče, jakmile zahlédne opravdovou moc.

Uvědomujeme si opravdu, jakou sílu máme na dosah ruky? Chápeme, jak velký význam má poselství, které přinášíme ztracenému světu? Jsme si vědomi toho, jak lehce může být satan poražen a odehnán jen tím, že se jednoduše otevřeme působení Ducha svatého?

Víme, jaké velké věci Bůh dokáže uprostřed nás působit?

Velice toužím po dni, kdy křesťané povstanou jeden vedle druhého a ruku v ruce v této válce se Satanem a konečně nakreslí tlustou čáru do písku, přímo doprostřed jeho cesty. Čáru, která ho zničí a znemožní jeho další postup. Čáru, která znamená: „Byl jsi pánem situace! Užil sis zábavu! Ale tvůj den je pryč. Ve jménu Ježíše už nemůžeš jít ani o krok dále.“

Tak moc si přeji vidět den, kdy proti němu povstane armáda vojáků. Zástupy těch, kdo touží hlásat evangelium ztraceným, se postaví v tomto boji proti Satanovi. Armáda mužů a žen, kterým hoří srdce pro Boha a jejichž životy jsou oddané Jeho vůli.

Není tohle ta armáda, jejíž součástí toužíte být? Nepřejete si snad, abyste mohli mít i jen malou úlohu v této Boží bitvě? Není to to, na co jste čekali, v co jste doufali, za co jste se modlili a věřili, že vám to Pán může umožnit?

Pokud ano, pak vám Bůh chce říct, že Jeho armáda už stojí. Válka již začala. Vše, co musíte udělat, je pozvednout svůj meč a najít své místo v bojových řadách!

„Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří“ (Římanům 1,16).

__________
Nicky Cruz, mezinárodně známý evangelista a plodný autor, který se obrátil k Ježíši Kristu od života v nenávisti a zločinnosti poté, co potkal v roce 1958 v New Yorku Davida Wilkersona. Příběh o jeho dramatickém obrácení poprvé zazněl v knize Davida Wilkersona Dýka a kříž a pak jej později popsal sám Nicky ve svém bestselleru Utíkej, malý, utíkej.

pátek 15. dubna 2016

JEŽÍŠ UŽ VLÁDNE JAKO KRÁL

Krále Davida děsil duch jeho doby, který se tak stavěl proti Bohu. Volal k Němu, "Pohleď, jak mnoho je mých nepřátel, jak prudkou nenávistí nenávidí mě!" (Žalm 25:19). A stejně tak v Žalmu 124:2-3 čteme, "Kdyby s námi nebyl Hospodin tenkrát, když nás lidé napadli, tehdy by nás zaživa spolykali ve svém zuřivém běsnění."

David vyjadřuje to, co cítí mnozí v dnešní Církvi. Někdy se zdá, že jsme proti těm šikujícím se silám zla bezmocní. Jen těžko se dá pochopit, jak je morálka naší země den za dnem zadupávána do země.

Dovolí Pán, aby tato zloba vůči Němu a Jeho církvi pokračovala, dokud naše společnost nebude jak Sodoma, kde si každý člověk byl svým vlastním zákonem? Ne. Nikdy! Teď zažíváme Pánovu neuvěřitelnou trpělivost. Přijde soud, ale všechny Jeho soudy jsou určeny k tomu, aby vykoupily. Izaiáš nám to krásně ilustruje:

"Slepé povedu cestou, kterou neznali, provedu je stezkami, o nichž netuší. Proměním před nimi tmu ve světlo a hrbolatá místa budou rovinou, Učiním pro ně toto vše a neopustím je. Ale ti, kdo spoléhali na modly, ti, kdo svými bohy nazývali odlitky, takoví budou s hanbou zahnáni. Hluší, poslouchejte, slepí, prohlédněte, ať vidíte!" (Izaiáš 42:16-18)

Milovaní, ta božská milost, kterou popisuje Izaiáš, učinila ze Saula pronásledovatele Pavla apoštola. Pozvedla v komunistické Číně mnohamilionovou církev. Posílá uprchlíky před válkou a terorismem do milujících rukou oddaných služebníků Krista. A teď, centrum Teen Challenge v zemi, které dominují falešná náboženství, vysílá 500 obrácených bývalých drogově závislých zvěstovat Krista. Bůh opravdu vylévá svoji milost v těchto posledních dnech.

Nemáme si dělat starosti s bitvami, která Satan zdánlivě vyhrává. Bitva, ve které jsme, je bitva o věčnost a brány pekla Kristovu církev nepřemůžou. Náš Otec prohlašuje: Ježíš už vládne jako Král!

čtvrtek 14. dubna 2016

ON JE PÁNEM VŠEHO

Radikální, pohanské náboženství se stává jakýmsi Babylonem současnosti s podobně šílenými vůdci, jako byl král Nabukadnezar. Toto náboženství ohrožuje celý svět, když vyžaduje, abychom uctívali jeho božstvo. Teroristické organizace s oporou v náboženství hlásají: „Klaňte se našemu bohu, nebo budeme vyhazovat do vzduchu vaše letadla. Odpálíme bomby ve vašich městech, vlacích, autobusech a tunelech. Budeme vás unášet, mučit a stínat. Naše náboženství převládne.“

Když přemýšlíme nad těmito ďábelskými mocnostmi, měli bychom se vrátit k příběhu o Nabukadnezarovi a třech věrných Božích služebnících, který je popsán v Danielovi, 3. kapitole. Vypráví, že během jediné hodiny Bůh sestoupil a zachránil své služebníky – a všechno se změnilo.

Vše vypadalo úplně jinak, když Hospodin zjevil svoji moc a přiměl krále zvolat: „Požehnán buď Bůh [těch tří mužů], jenž poslal svého anděla a zachránil své služebníky, kteří se na něj spolehli! Vzepřeli se dokonce i královskému rozkazu a raději by položili život, než aby sloužili a klaněli se jinému bohu, než je jejich Bůh” (Daniel 3, 28). Nabukadnezar okamžitě vydal nové nařízení. V tom stálo, že lidé smí uctívat pouze Boha těch tří židovských mladíků: „Žádný jiný Bůh přece nedokáže zachránit jako tento!“ (Daniel 3, 29).

Obraťme se teď k žalmistovi, který se ptá, proč pohanské národy povstávají proti Bohu. Podle něj Bůh na takový hněv reaguje takto: „Směje se Ten, jenž trůní v nebesích, vysmívá se jim Hospodin. Jednou k nim ale v hněvu promluví, ve svém rozlícení je vyděsí“ (Žalm 2, 4 – 5).

Sám Hospodin poté prohlásí: „Já sám jsem ustanovil svého krále na Sionu – své svaté hoře…Jsi můj Syn, já jsem ode dneška Otcem tvým“ (Žalm 2, 6 – 7). Náboženští teroristé a pohanská náboženství vůbec možná doufají, že ustanoví své bohy za krále, aby vládli světu. Ale Bůh Hospodin říká: „Už jsem ustanovil králem nebe a země Svého Syna, Ježíše Krista, Mesiáše. On je teď Pánem všeho.“

středa 13. dubna 2016

AŽ SE OBJEVÍ JEŽÍŠ

Ve třetí kapitole knihy Daniel čteme, že král Nebúkadnesar zhotovil v Babylóně zlatého boha a vyžadoval, aby byl tento bůh uctíván. Každý úředník, zmocněnec a obyvatel ve více než stech babylónských provinciích musel před tímto bohem padnou na zem, jinak čelil smrti. Existovaly pouze dvě volby: poklonit se nebo být upálen. Kdokoli by odmítl uctívat Nebúkadnesarovu modlu, byl by zaživa spálen v obrovské peci.

Poté, co bylo vydáno nařízení, tři oddaní mladí Židé se poklonit odmítli. V hněvu je dal Nebúkadnesar přivést a chtěl vědět: „Kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou?“ (Daniel 3:15). Odpověděli: „Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme“ (Daniel 3:17-18).

Reakce démonem posedlého krále byla předvídatelná: „Tu se Nebúkadnesar velice rozlítil … Rozkázal vytopit pec sedmkrát víc, než se obvykle vytápěla“ (Daniel 3:19). Byla to jasná démonická nenávist Hospodina. Skutečně, každý, kdo hájí Krista, může očekávat, že se s takovým hněvem setká. Jeho poslušnost vždycky rozdmýchá hněv těch, co poslouchají Satana.

Jak to tedy dopadlo? Čí Bůh v Babylóně zvítězil? Při tomto zápase Samotný Ježíš prokázal Svou slávu a moc. Když král Nebúkadnesar nakoukl do rozžhavené pece, byl šokován tím, co uviděl. Zvolal: „Vhodili jsme do pece tři muže, ale nyní vidím čtyři muže. Procházejí se uprostřed ohně a nejsou spáleni. Ve skutečnosti se chovají, jako kdyby tam pohlcovací plameny vůbec nebyly. A ten čtvrtý Muž se svým vzhledem podobá Božímu Synu!“ (Daniel 3:25, parafráze).

Až se objeví Ježíš, Jeho nepřátelé se před Ním budou muset hrbit strachy.

úterý 12. dubna 2016

NEOCHVĚJNÁ VÍRA

Jednou, když jsem se vydal na „modlitební procházku“ a hovořil s Bohem o svých starostech se zdravím u několika členů rodiny, promluvily ke mně tyto biblické verše: „A na koho se Bůh hněval po čtyřicet let? … A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li těm, kdo nevěřili?“ (Židům 3:17-18). V slzách jsem se modlil: „Pane, tito lidé Tě zarmoutili! Zarmoutil jsem Tě i já kvůli své nevíře? Ježíši, přes padesát let s Tebou zažívám drahocenné chvíle. Miluji Tě a vím, že Ty miluješ mne, nedávno jsem ale měl ve své mysli nějaké pochybnosti. Rád bych věděl, proč některé mé modlitby nebyly dosud vyslyšeny.“

Potom jsem uslyšel Jeho laskavý a tichý hlas: „Vždycky tě budu milovat, Davide. Uchráním tě před pádem a věrně tě vylíčím Otci jako bezchybného. Máš ale pravdu, jsem zraněný tvou občasnou nevírou a váhající vírou.“

A tak, drahý svatý, nacházíš se snad právě teď vprostřed zkoušky, která tě přemáhá? Modlíš se, pláčeš a úpěnlivě prosíš o pomoc, a přece to vypadá beznadějně? Možná, že je tvá situace nad lidské síly a myslíš si: „Je příliš pozdě.“

Říkám ti, že ti byla svěřena krize. Bůh by s ní mohl kdykoli pohnout, je to ale příležitost, aby v tobě způsobil neochvějnou víru, kterou potřebuješ. On očekává, že Mu budeš důvěřovat nejen nyní, v této zkoušce, ale při každém dalším bezvýchodném problému, dokud nepřijdeš domů k Němu. Nepochop to špatně: On se z tebe raduje. A ještě tě natolik miluje, že v tobě buduje víru, která tě vším provede.

Modli se se mnou: „Odpusť mi, Pane, že jsem Tě rozplakal. Pomoz mé nynější nedověře.“ Potom přijmi za svůj tento verš: „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (Židům 11:6).

sobota 9. dubna 2016

BEZ DUCHA SVATÉHO BEZNADĚJNÉ - Jim Cymbala

Świat jest pełen książek o Bogu Ojcu, który stworzył wszechświat, a jeszcze więcej napisano o Jezusie, Synu Bożym, niż o kimkolwiek, kto chodził po tej ziemi. Czy nie jest to ciekawe, że o wiele mniej książek napisano o Bogu Duchu Świętym?

Ucząc na temat modlitwy, Jezus oświadczył; „Jeśli więc wy, którzy jesteście źli, umiecie dobre dary dawać dzieciom swoim, o ileż bardziej Ojciec niebieski da Ducha Świętego tym, którzy go proszą! (Łk 11:13). Można by pomyśleć, że ta obietnica spowoduje potężne pragnienie, by wiedzieć więcej o tym obiecanym Pocieszycielu – kim On jest i co czyni. Nawet jeszcze lepiej by było, gdybyśmy doświadczali Go na ży i realnie tak, jak to było u pierwszych chrześcijan.

Duch Święty jest jedynym przedstawicielem Boga na ziemi. On jest jedynym przeżyciem Boga Wszechmogącego, jakie możemy mieć, jedynym sposobem, w jaki możemy działanie Jezusa Chrystusa stosować w naszym życiu, i jedynym sposobem zrozumienia Słowa Bożego. Bez Ducha Świętego jesteśmy jak uczniowie przed Pięćdziesiątnicą – szczerzy, ale zmagający się z zamętem i porażkami.

Ponad sto lat temu Samuel Chadwick, wielki kaznodzieja metodystyczny w Anglii powiedział: „Religia chrześcijańska jest beznadziejna bez Ducha Świętego.”

Pierwszy kościół dostarcza nam doskonałej ilustracji o tej beznadziejności. Składał się on z prostych mężczyzn i kobiet. Liderzy byli kiedyś rybakami i celnikami, którzy pouciekali ze strachu, kiedy Jezus został aresztowany. Nie byli odważni i wierni. Właściwie brakowało im wiary i odwagi. Wyglądali na najmniej godnych postawienia ich na czele jakiejkolwiek organizacji chrześcijańskiej.

Jednak po wydarzeniach z Dz. Ap 2, kiedy Duch Święty został wylany, ci sami nic nie znaczący, zostali nagle przemienieni. Z odwagą i wiarą przemienili swoje otoczenie, a w końcu cały świat. To nie było po ukończeniu nauki w seminarium, bo nie mieli żadnego wykształcenia. Posiedli jednak moc Ducha Świętego. Jezus powiedział im, by na Nim polegali we wszystkim. Pierwsi wierzący wiedzieli aż nazbyt dobrze, że chrześcijaństwo nie miało nadziei bez Ducha Świętego.

__________
Jim Cymbala założył Brooklyn Tabernacle z mniej niż dwudziestu członkami w małym, zaniedbanym budynku w trudnej części miasta. Urodzony w Brooklynie, jest od wielu lat przyjacielem Dawida i Garego Wilkersonów.

pátek 8. dubna 2016

VEJITÍ DO ZASLÍBENÉ ZEMĚ

„Tak vidíme, že nemohli vejít pro svou nevěru.“ (Židům 3:19) Pouze jeden hřích bránil Izraeli ve vejití do zaslíbené země.

Kanaán představuje místo odpočinku, pokoje, úrodnosti, jistoty, naplnění, spokojenosti, všeho, po čem opravdový křesťan touží. Je to také místo, kde Pán jasně mluví ke svému lidu, udává mu směr, „Toto je cesta, běžte po ní.“ Ale Izrael do zaslíbené země nemohl vejít.

Ten hřích nebylo smilství (a Písmo tyto Izraelity nazývá cizoložnou generací). Nebylo to jejich nespoutané rozvádění se (Ježíš řekl, že Mojžíš připouštěl rozvody této generaci, protože byli tak tvrdého srdce). Nebyl to hněv, žárlivost, lenost či pomlouvání. Nebylo to dokonce ani jejich tajné modlářství.

Hřích nevěry zabránil, aby Boží lid vešel do Kanaánu. Z toho důvodu nás Židům dnes pobízí, „A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl jako ti na poušti.“ (Židům 4:11)

Znám spoustu křesťanů, kteří se vážně rozhodli pro cestu s Pánem. Odhodlali se studovat Boží Písmo, drželi půst a modlili se s obnoveným přesvědčením. Nastavili si svá srdce, aby přiléhala k Bohu ve všech životních situacích, a když jsem pozoroval jejich životy, pomyslel jsem si, „Určitě všechna jejich oddanost přinese záři radosti. Nemůžou na sobě než odrážet Boží pokoj a odpočinek.“

Ale k tomu všemu až moc často, opak byl pravdou. Mnoho z nich nikdy nevstoupilo do Božího zaslíbeného pokoje. Stejně byli nejistí, neodpočinutí, pochybovali o Božím vedení, byli plní obav o jejich budoucnost. Proč? Měli navyklý kvas nedůvěry a veškerá jejich oddanost a aktivita byla kvůli tomu prováděna neefektivně.

Důvěřivý služebník lne k Božímu závazku Nové smlouvy: „Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ (Ezechiel 36:27) Také lne k tomuto Slovu: „Dovolím mu přiblížit se a on bude ke mně přistupovat. … Dovedu je k potokům, jež mají vodu, cestou přímou, na níž neklopýtnou.“ (Jeremiáš 30:21 a 31:9)

čtvrtek 7. dubna 2016

ŽÁDNÉ NOVÉ ZJEVENÍ

V první kapitole Lukáše se dočteme o příběhu, který popisuje, jak vážné důsledky má nedůvěřování Bohu. Pamatujete si příběh zbožného Zachariáše, otce Jana Křtitele? Zachariáš byl věrný kněz, který musel nést následky toho, že Hospodinu v jedné věci nedůvěřoval. Na jeho příběhu vidíme, jak Bůh bere tento hřích vážně.

Písmo říká, že Zachariáš se svou ženou Alžbětou „byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení“ (Lukáš 1,6). Máme zde tedy zbožného a váženého muže. Sloužil Bohu jako kněz před oltářem, což byla služba modlitby, pokorné prosby a uctívání. Zachariáš byl tedy věrný a poslušný služebník, který toužil po příchodu Mesiáše.

Když jednoho dne konal Zachariáš kněžskou službu, Hospodin poslal archanděla Gabriela, aby mu oznámil, že jeho žena bude mít syna. Gabriel řekl, že mnoho lidí z Izraele se bude radovat z jeho narození a dal Zachariášovi podrobné instrukce, jak má chlapce vychovat. Zachariáše však přemohl strach. Mysl tohoto zbožného muže se naplnila pochybnostmi a on podlehl hrozné nedůvěře. Zeptal se Gabriela: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena je pokročilého věku“ (Lukáš 1,18).

Bůh nebyl k Zachariášovým pochybám shovívavý a potrestal ho: „Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům“ (Lukáš 1,20).

Co nám říká tento příběh? Ukazuje, že nedůvěra zakryje naše uši, takže Boha neslyšíme, i když k nám jasně mluví. Pochybnosti nám zabrání přijmout nové zjevení a drží nás daleko od důvěrného společenství s Pánem. A protože už Boha neslyšíme, najednou nemáme co kázat a o čem svědčit. Nezáleží na tom, jak věrní a horliví jsme – stejně jako Zachariáš si tím ochromíme naše ústa i jazyk.

středa 6. dubna 2016

V PRAVÝ ČAS

„Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas“ (Židům 4:16).

Kdy je pro nás „pravý čas“? Je to vždy, když zklameme našeho požehnaného Pána. V okamžik, kdy zhřešíme, potřebujeme milost a slitování a Bůh nás zve, abychom směle přistoupili k Jeho trůnu, s důvěrou, že dostaneme všechno potřebné. Nemáme k Němu přicházet pouze, když se cítíme být bezúhonní nebo svatí; máme přicházet pokaždé, když něco potřebujeme.

A kromě toho nemusíme čekat, až budou naše duše očištěny. „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti“ (1. Janův 1:9). Jan říká, že se nemáme pokoušet pracovat na svém očištění hodiny, dny či týdny. Očištění nastane okamžitě, jakmile přijdeme k Pánu.

Věříš tedy v okamžité Boží odpuštění? Dokážeš přijmout okamžité a nepřerušené obecenství s Otcem? Přesně k tomu nás Písmo nabádá. Věz, že stejná víra, která nás zachraňuje a která nám odpouští, je vírou, která nás střeží. Petr říká, že „Boží moc nás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase“ (1. Petrův 1:5). Jak je to neuvěřitelné!

A přece nám naše nevíra brání přijmout Boží moc. A po nějaké době, kdy čelíme neustálému útoku hříchu, můžeme propadnout zoufalství. Milovaní, tak tomu být nemá. Bůh nám dává úžasná novozákonní zaslíbení, která jsou však k ničemu, pokud v ně neuvěříme a nepřisvojíme si je. Náš Pán nám slíbil, že svůj zákon vloží do našich srdcí, že nám bude Bohem, že nás ochrání před selháním, že do nás vloží Boží bázeň, že nám dá sílu uposlechnout, že způsobí, abychom kráčeli po Jeho cestách. Musíme tomu ale bezvýhradně věřit.

úterý 5. dubna 2016

SKRYTI PŘED BOHEM

Hřích nás nutí, abychom se ukryli před Boží přítomností. Podstata nevíry u křesťanů je tato: když zhřešíme a zklameme Boha, chceme z Jeho přítomnosti utéct. Myslíme si, že je natolik rozzlobený, že s námi nechce mít obecenství. Jak by vůbec mohl s námi sdílet důvěrnosti, když jsme tak těžce zhřešili?

A tak se přestaneme modlit. Ve svém zahanbení si myslíme: „Za těchto okolností nemohu jít k Bohu.“ A začneme se pokoušet o vlastní skutky, abychom se dostali zpět do Jeho milosti. Jsme přesvědčeni, že potřebujeme pouze čas k tomu, abychom se sami očistili. Jestliže dokážeme zůstat čistí po dobu několika týdnů a vyhýbáme-li se svým hříšným návykům, myslíme si, že si sami dokážeme zasloužit opět přístup k Jeho trůnu.

To je ďábelská nedůvěra, jež je v Božích očích zločinem. Když vyznáváme svůj hřích včetně našich zakořeněných zvyklostí, Bůh nás nevyslýchá. Nevyžaduje důkaz pokání a neptá se: „Skutečně toho lituješ? Nevidím žádné slzy. Slibuješ, že to již neuděláš? Nyní jdi, posti se dva dny v týdnu a modli se hodinu denně. Pokud tak učiníš, a neselžeš, budeme mít opět spolu obecenství.“

Když nás Ježíš na kříži smířil s Otcem, bylo to napořád. To znamená, že pokud zhřeším, nemusím se stále dokola s Bohem smiřovat; nejsem od Pána odříznut a náhle nesmířený. Nikoli, závoj oddělení byl na kříži natrvalo odstraněn a já mám navždy přístup k Božímu trůnu skrze Kristovu krev. Tyto dveře se mi nikdy nezavřou: „V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou“ (Efezským 3:12).

Bible jasně prohlašuje, že pokud někdo z nás zhřeší, máme u Otce advokáta, Ježíše Krista. Můžeme stát za dveřmi do Jeho trůnního sálu a cítit se zkaženě a nečistě. Když tam ale zůstaneme a odmítneme vstoupit dovnitř, nejednáme v pokoře; jednáme v nevíře. „Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas“ (Židům 4:16).

pondělí 4. dubna 2016

PŘEJÍT - Gary Wilkerson

V průběhu let začne mnoho vážných křesťanů ve své víře klesat — snad kvůli hlubokému zklamání v předchozí zkušenosti. Aby postoupili ve víře dopředu, musejí tato zklamání "přejít" a naučit se důvěřovat Bohu novým způsobem.

Důvěřuješ snad Bohu kvůli požehnání, které spočinulo na tvé rodině a dětech? Nebo mu důvěřuješ proto, že očekáváš splnění určité věci ve svém životě? Možná hledáš u Boha osvobození od notorické svázanosti nebo chceš osvobodit od nějaké vnitřní bitvy, která ti brání Mu důvěřovat.

Někteří z nás potřebují zázraky nebo nadpřirozené zásahy v životě svém, nebo v životě milované osoby. Zkrátka Bůh nás povolal k tomu, abychom přešli na druhý břeh. Když Izrael přišel k řece Jordán, Bůh toužil po tom, aby ani jeden z Jeho lidu nezůstal pozadu.

Každý zkušený křesťan ti řekne, že nikdy není doba, kdy bys byl více vystaven strachu, úzkosti, pochybnosti a nejistotě než tehdy, když jsi připravený přejít přes svůj Jordán. Proč? Protože jsi již velmi blízko toho, že obsadíš zemi, kterou tě Bůh povolal obývat. To je doba, kdy se nepřítel — a naše tělo — postaví na odpor.

Život je vždy jednodušší na břehu Jordánu, protože je to pohodlné; nic se od nás nežádá. Ale když nás Bůh přiměje k pohybu, tak se najednou věci, které pro nás byly pohodlné, stanou nepohodlnými. Začneme je vnímat jako statické, zahnívající, dokonce vedoucí ke smrti. Když zůstáváme stát na svém pohodlném místě, pak riskujeme, že ztratíme svoji vizi a nadšení pro život s Bohem.

Jozue nebyl k tomuto pokušení imunní. Když jej Bůh povolal, hned první pokyn, který Jozuovi dal byl tento: " Buď rozhodný a udatný" (Jozue 1:6). Bůh to říká Jozuovi třikrát během čtyř veršů, protože ví, že to Jozue potřebuje slyšet.

Abychom dělali to, pro co nás Hospodin povolal, musíme každý sebrat své síly utkat se s tímto pokušením. Musíme sebrat veškerou odvahu. Pro některé to může znamenat odvahu opustit věci, které dávaly falešný pocit pohodlí. Pokud jsi vnitřně stresovaný, zneklidněný nebo rozrušený, pak se ptej Hospodina, aby ti ukázal proč. Pokud tě Hospodin žádá, abys od něčeho upustil, tak by to mohl být tvůj první krok v nakročení ve víře dopředu.

sobota 2. dubna 2016

ABYCHOM JE NEPOHORŠILI - Carter Conlon

„Ale abychom je nepohoršili, jdi k moři a hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři jí ústa a najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe“ (Matouš 17,27).

Ježíš právě Matoušovi vysvětlil, že jsou od chrámové daně osvobozeni. Přesto však říká: „Abychom je nepohoršili.“ Jinými slovy – aby naše svědectví v jejich očích neubylo na významu, aby si na nás na ulici neukazovali a neříkali: „Jsou to zloději. Neplatí chrámovou daň!“

Apoštol Pavel to řekl takto: „‚Všecko je dovoleno‘ – ano, ale ne všecko prospívá. ‚Všecko je dovoleno‘ – ano, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu“ (1. Korintským 10,23). Ano, na naší křesťanské cestě máme dovoleno mnoho věcí. Musíme však vždycky zvážit jejich potenciální dopad na lidi v našem okolí.

Ukážu vám to na příkladu muže, který mě přivedl ke Kristu. Chodil mě navštěvovat týden co týden, říkal mi evangelium a vyprávěl o tom, že byl dříve velký opilec, sukničkář a gambler. Ačkoli jsem navenek jeho svědectví vzdoroval, nemohl jsem popřít, že mám před sebou člověka zcela proměněného Boží milostí. Bylo to něco, co jsem musel přijmout. Dokonce jsem mu jednou nabídl pivo, abych ho vyzkoušel. Víte, pokud by si ho vzal, nebo pokud bych přišel do jeho domu a uviděl ho u stolu se sklenkou alkoholu, možná bych dnes nebyl křesťanem. Pomyslel bych si, že to je stejný člověk jako já, jen si do svého života přidal náboženství. Jistě, mohl by namítnout – „Ale to je jen maličkost!“ Podle mého názoru ale byly věci černé a bílé. Pokud se opravdu jako křesťan stal novým člověkem, jak mi říkal, staré věci by měly zmizet. Nic mezi černou a bílou tam nemělo zůstat.

A proto si dodnes uvědomuji význam Ježíšových slov: „Abychom je nepohoršili.“

__________
Carter Conlon se přidal k týmu pastorů Times Square Church v roce 1994 na pozvání zakladatele Dawida Wilkersona, starším pastorem byl ustanoven v roce 2001.

pátek 1. dubna 2016

JAK PŮSOBÍ CHVÁLA

V Danielovi 3 vidíme působivý příklad toho, jakou moc má chvála v čase soužení. Je tu příběh o třech hebrejských mladících, které dal král Nabukadnezar hodit do rozpálené pece. Nebyla to zkouška víry těch chlapců; naopak, jejich víra je do této situace dostala. Je zřejmé, že Bohu šlo o něco jiného. Zamysleme se nad tím: pohanští Babyloňané neslyšeli na modlitby nebo učení mladých Hebrejů. Jejich moudrost a vědomosti, ani jejich svatý způsob života na ně neudělaly valný dojem. Ne, Babylon byl ohromen, až když se díval do plamenů pece a viděl tyto tři muže radostně chválit Boha v jejich nejhorší hodině. (Daniel 3:24-30).

V peci se objevil Ježíš a já věřím, že Jeho první slova, která řekl těm třem hebrejským dětem mohla být: "Bratři, povstaňte, neboť vaše pouta spadla. Ať tato pohanská vláda a bezbožný lid vidí, jak se radujete a chválíte svého Boha i v hodině svého utrpení."

Ti muži přesně to udělali a Bible říká, že Nabukadnezar byl tím pohledem "ohromen". Vstal a volal: co se to děje? Hodili jsme do plamenů tři svázané muže... Jenže já vidím čtyři muže a rozvázané! Podívejte, zpívají a chválí toho čtvrtého!" (Daniel 3:24-25)

Takový účinek má naše chvála uprostřed zkoušek. Jak reagujete v těžkých časech? Pijete z číše strachu, cítíte se slabí a bezmocní vůči nepříteli? Je na čase setřást těžká pouta a pozvednout ruce v chvále svému Spasiteli. Jste svobodní, ať už je vaše zkouška jakákoli. Radujte se a buďte si jisti, že ten čtvrtý muž je v peci s vámi. Kristus se ve vaší zkoušce zjeví a oheň spálí všechna pouta, která vás svazují.

S největší pravděpodobností nejste zkoušeni, ale vyučováni!