„PANE, DEJ MI VÍRU“

Když Jairus, představený synagogy, uslyšel, že jeho milovaná dcerka zemřela, stál před poslední velkou zkouškou víry. Musel se podívat smrti přímo do tváře. Představte si ten chaos a zmatek v jeho domě, když s Ježíšem přišli. Vidím Jairovu ženu, jak mu padne do náručí a pláče: „Kde jste byli? Je pozdě. Naše milovaná dcera zemřela.“

Jak bylo v té době zvykem, na místě plakaly a naříkaly placené profesionální plačky. Když to Ježíš uviděl, řekl všem shromážděným: „Proč ten rozruch a pláč? To dítě neumřelo, jen spí“ (Marek 5, 39). Jaká byla jejich reakce? „Oni se mu ale smáli“ (Marek 5, 40).

Milovaní, tento příběh ilustruje to, co chce Pán od všech z nás. Máme kráčet na místo našeho vlastního zmatku, kde nás smrt, strach a výsměch sráží na kolena, a poslechnout toto slovo: „Neboj se, jenom věř!“

Nevíme, jestli byla Jairova víra pevná nebo měl srdce zmučené strachy. Víme jen, že všechny ohromilo to, co se stalo potom. Ježíš vzal mrtvou dívku za ruku a řekl: „‚Děvčátko, říkám ti, vstávej.‘ Ta dívka hned vstala a začala se procházet“ (5, 41–42.)

Ježíšova slova si musíme neustále připomínat – tváří v tvář beznaději a smrti, když už jsme vyčerpali všechny možnosti a není východiska: „Neboj se, jen věř.“  Možná řeknete: „Ale když prožívám bolest, nemám sílu věřit. Jsem příliš slabý, cítím se přemožený.“ I když uběhlo mnoho let od doby, kdy jsme poznali Pána, stále se někdy modlíme: „Pane, musíš mi dát víru. Sám věřit nedokážu. Můžete si být jistí, že Duch svatý je věrný a udělá to. Nikdy nezklame. Musíme stát na Božím slově – navzdory bolesti a zármutku, navzdory slabosti těla, tak jako to udělali Jairus a žena trpící krvácením.