středa 26. srpna 2015

JEHO JEDINÁ NADĚJE

Muž, který byl hluchý a s vadou řeči, měl jedinou naději na uzdravení – dostat se k Ježíši (Marek 7:31-35). Musel se s ním osobně setkat.

Chtěl bych poukázat na to, že tento muž nebyl jako ti, které popisuje Pavel: „Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím“ (2. Timoteovi 4:4) Tento muž ani nepatřil mezi ty, jejichž „oči dodnes nevidí, jejich uši neslyší“ (Římanům 11:8). Lišil se od těch, o nichž se píše ve Skutcích 28:27: „Ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže očima neuvidí a ušima neuslyší“. A ani nebyl jako ti, kteří, když byl Štěpán kamenován, „zacpali si uši“ (Skutky 7:57).

Pravdou je, že tento muž chtěl slyšet. Zoufale toužil být uzdraven. Přesto však čteme: „Tu k němu přivedou člověka hluchého“ (Marek 7:32). Ten muž nepřišel k Ježíši sám, ale lidé ho přivedli. Přitom musel vědět, kdo Ježíš je a že má moc ho uzdravit. Navíc uměl s ostatními komunikovat, buď skrze znakovou řeč, nebo pomocí psaní, a tak mohl zvládnout přijít sám. Přesto se o to nepokusil – lidé ho museli přivést.

Kdo byli ti lidé? Můžeme jenom hádat, že to byla mužova rodina či milující přátelé. Lidé, kterým na něm tolik záleželo, že ho přivedli k Ježíši. Věřím, že tahle scéna říká velmi mnoho o situaci mladých lidí v dnešní době. Nepřijdou k Ježíši sami. Musí je přivést jejich rodiče, přátelé či lidé z církve. Stejně jako rodiče hluchého člověka, i my musíme přivádět naše děti a naše blízké ke Kristu. Jak? S důvěrou skrze každodenní modlitbu.

Je jenom jeden lék a jedna naděje pro naše děti a blízké, aby uslyšeli pravdu – a tou je osobní setkání s Ježíšem. „A prosili ho, aby na něj vložil ruku“ (Marek 7:32). Řecké slovo prosit zde znamená úpěnlivě žádat. Tito rodiče naléhavě žádali Krista: „Prosíme, Pane, dotkni se našeho syna. Vlož na něj svou ruku.“