PRYČ Z BŘICHA PEKLA
"Pryč z břicha pekla! - křičel jsem" (Jonáš 2:2). Proč poslal Hospodin Jonáše tak hluboko? Byl doslova v nitru živého pekla, zmítaný v temnotě mezi životem a smrtí. Proč by tímto milostivý Bůh prováděl svého služebníka? Věřím, že Jonášův příběh nám ukazuje jak Bůh jedná s neposlušnými služebníky.
Jonáš byl v tomto pekle po tři dny a noci. Přesto po celou tu dobu se nikdy nemodlil. Bouře ani blízkost smrti v břiše velryby jej nepřivedla na kolena. Teprve po třech dnech a nocích čteme: "Potom se Jonáš modlil k Hospodinu svému Bohu v útrobách velryby" (2:1).
Proč se Jonáš nemodlil předtím? Bylo to proto, že byl přesvědčen: "Nechceš mě už vidět" (2:4). Jonáš poznal Boha jako toho, kdo se smiloval nad Ninivem, ale nemohl uvěřit ve stejnou milost pro sebe sama. Myslel si: "Jsem mrtvý muž. Nemohu už padnout níže. Bůh se ke mně otočil zády. Kvůli tomu, co jsem udělal mě nenávidí."
Nic nemohlo být vzdálenější pravdě. Když Písmo říká: "Hospodin připravil velrybu, aby Jonáše pohltila," Bůh si vybral obrovskou velrybu a vložil do tohoto tvora úkol. A tak když Jonáš padal přes palubu, tak tam byla už ryba, připravená jej pohltit. Hospodin konal i zde své dílo.
Takto Bůh uskutečňoval Jonášovu cestu do Ninive. Brzy měl prorok chodit opět na denním světle. Měl kázat směle na ulicích jako vyvolený posel Boží.
Co Bůh zamýšlel skrze Jonášovu zkušenost v břiše velryby? Na krátkou dobu Jonáš poznal jaké je cítit smrt. Nemohl se modlit. Bůh schoval Svoji tvář, a prorok neměl nikoho, ke komu by se obrátil. Peklem pro Jonáše nebylo hučení moře nad ním, nebo to, že se v břiše ryby zmítal sem a tam. Peklem byl pro něj pocit, že Bůh od něj odňal Svoji ruku.
Všechno to bylo proto, aby byla vyzkoušena Jonášova poslušnost. Bůh nepožadoval: "Nyní mě budeš poslouchat, Jonáši?" Spíše se ptal: "Slovu koho budeš věřit v tomto hrozném pekle, Jonáši? Mému slovu, nebo slovu ďábla?" Nakonec čteme: "Potom se Jonáš modlil" (2:1). "Když má duše ve mně slábla rozpomněl jsem se na Hospodina a má modlitba pronikla k Němu" (2:7). Jonáš spěchal zpět do Boží milující náruče. A potom svědčil: "Když jsem volal z břicha pekla, Ty jsi uslyšel můj hlas" (2:2).
Jonáš byl v tomto pekle po tři dny a noci. Přesto po celou tu dobu se nikdy nemodlil. Bouře ani blízkost smrti v břiše velryby jej nepřivedla na kolena. Teprve po třech dnech a nocích čteme: "Potom se Jonáš modlil k Hospodinu svému Bohu v útrobách velryby" (2:1).
Proč se Jonáš nemodlil předtím? Bylo to proto, že byl přesvědčen: "Nechceš mě už vidět" (2:4). Jonáš poznal Boha jako toho, kdo se smiloval nad Ninivem, ale nemohl uvěřit ve stejnou milost pro sebe sama. Myslel si: "Jsem mrtvý muž. Nemohu už padnout níže. Bůh se ke mně otočil zády. Kvůli tomu, co jsem udělal mě nenávidí."
Nic nemohlo být vzdálenější pravdě. Když Písmo říká: "Hospodin připravil velrybu, aby Jonáše pohltila," Bůh si vybral obrovskou velrybu a vložil do tohoto tvora úkol. A tak když Jonáš padal přes palubu, tak tam byla už ryba, připravená jej pohltit. Hospodin konal i zde své dílo.
Takto Bůh uskutečňoval Jonášovu cestu do Ninive. Brzy měl prorok chodit opět na denním světle. Měl kázat směle na ulicích jako vyvolený posel Boží.
Co Bůh zamýšlel skrze Jonášovu zkušenost v břiše velryby? Na krátkou dobu Jonáš poznal jaké je cítit smrt. Nemohl se modlit. Bůh schoval Svoji tvář, a prorok neměl nikoho, ke komu by se obrátil. Peklem pro Jonáše nebylo hučení moře nad ním, nebo to, že se v břiše ryby zmítal sem a tam. Peklem byl pro něj pocit, že Bůh od něj odňal Svoji ruku.
Všechno to bylo proto, aby byla vyzkoušena Jonášova poslušnost. Bůh nepožadoval: "Nyní mě budeš poslouchat, Jonáši?" Spíše se ptal: "Slovu koho budeš věřit v tomto hrozném pekle, Jonáši? Mému slovu, nebo slovu ďábla?" Nakonec čteme: "Potom se Jonáš modlil" (2:1). "Když má duše ve mně slábla rozpomněl jsem se na Hospodina a má modlitba pronikla k Němu" (2:7). Jonáš spěchal zpět do Boží milující náruče. A potom svědčil: "Když jsem volal z břicha pekla, Ty jsi uslyšel můj hlas" (2:2).