LETMÝ POHLED DO JEŽÍŠOVA SRDCE

„Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl:'Pojď si hned sednout ke stolu'? Neřekne mu spíše:'Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty?'!“ (Luk 17:7-8)

Nemáme problémy ztotožnit se se služebníkem a jeho povinnostmi k Pánu. Bez problému si oblečeme zástěru a sloužíme Pánu u plného stolu chval – dobrou oslavou uctívání. Rádi krmíme našeho Pána! Je to naše největší radost, naše nejvyšší naplnění – sloužit našemu Pánu.

Ale máme problém s posledním úkolem, jež Pán řekl. „Pak budeš jíst a pít ty!“ To je příliš nad naše chápání. Neumíme se jen tak posadit, poté co jsme doobsluhovali – a prokázat mu stejnou radost, jakou jsme měli my při službě jemu! Okrádáme našeho Pána o radost při službě nám samotným.

Myslíme si, že Pán má dost potěšení z toho, co pro něj děláme, ale jde o mnohem víc. Odpovídá na naši víru a raduje se, když činíme pokání. Promlouvá o nás s Otcem a těší se z naší upřímné důvěry. Ale jsem přesvědčen, že Jeho největší potřebou je oboustranná komunikace s těmi, které zanechal na této zemi. Takovou potřebu nemůže naplnit žádný anděl v nebi. Ježíš chce mluvit s těmi na bitevním poli.

Kde jsem získal ten dojem, že Kristus je osamělý a má zoufalou touhu si promluvit? Vycházím z příběhu, kdy se Kristus ukázal dvěma učedníkům na cestě do Emaus. Ježíš byl právě vzkříšen a tentýž den cestovali dva učedníci z Jeruzaléma do Emaus. Truchlili právě nad zesnulým Pánem, ale když se k nim připojil, nepoznali ho. Chtěl s nimi mluvit; měl jim toho tolik co říct.

„A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi…Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (Luk 24: 15, 27).

Pro tyto učedníky nemohlo být úžasnější zkušenosti než této, když říkali: „ Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil?“ Stále myslíme na radost učedníků, ale co Ježíšova radost? Vidím vzkříšeného Pána, jak mu proudem tečou slzy po tváři, srdce plné radosti. Cítil se naplněn, jeho potřeba byla uspokojena, a já ho vidím přešťastného. Právě někomu posloužil a ve své oslavené podobě si prožil svou první zkušenost vzájemného kontaktu. Vylil si své srdce, které bylo dotčeno a Jeho potřeba tak byla naplněna.