pátek 26. února 2010

MĚLI ŽIVOT A SVĚTLO

Církev Ježíše Krista postrádá duchovní autoritu ve společnosti, protože jí chybí duchovnost.

Proč se naši vládní představitelé a média chovají povýšeně ke křesťanům? Proč církev ztratila v očích světa význam a smysl? Proč mladí lidé odepsali křesťanství, jako úplně nepodstatné ve svých životech?

Je to především proto, že církev už není světlem. Kristus v naší společnosti nekraluje, protože nevládne v našich životech. Když se dnes dívám kolem sebe, vidím v Božím domě jen několik těch, kteří jsou v opravdovém úzkém spojení s Kristem. Je zde tak málo společenství s nebem. A jen málo pastorů odmítá světské metody, aby se plně spoléhali na Boží nasměrování. Ztratili jsme naše světlo, protože jsme ztratili život v Kristu. Aby Boží autorita mohla mít nějaký vliv, musí být nesena v poddaných, poslušných lodích.

Vezměme si Babylónské království během doby vlády Nebukadnezara. Bylo to nejmocnější impérium na Zemi. Daniel prorokoval, že každý následný král bude druhořadý, s nižší mocí, s menším vlivem. Proč? Protože Nebukadnezar nebyl skutečným vládcem Babylonu. Moc impéria nebyla ve zlaté soše, kterou postavil. Ne, autorita Babylonu byla v rukou malé skupiny Bohu věrných mužů. Bůh ustanovil skrytou, nebeskou vládu, která vládla skrze Daniela a tři hebrejské mladíky. Tito muži byli Boží vládní nástroje, protože operovali v Božím království. Odmítli mít cokoli společného se světským systémem. Místo toho se oddělili jen pro Boha.

Výsledkem bylo, že se tito svatí mužové vyznali v časech. Mohli říkat lidem, co Bůh dělá v kterém čase. Byli jasnými svítícími světly pro všechny národy, protože žili s Bohem.

V 2Královské 6 čteme, jak Sýrie připravovala válku s Izraelem. Během konfliktu prorok Elíša seděl doma a komunikoval s Bohem. Tento muž byl Boží skrytou vládou, a vládl s autoritou. Elíša naslouchal Bohu a posílal zprávy Izraelskému králi, varujíc ho o každém pohybu asyrské armády.

Když se asyrský král dozvěděl o Elíšových zprávách, obklíčil prorokovo město oddíly vojsk. Ale Bůh asyřany oslepil, a Elíša je přivedl jako zajatce do tábora Izraelců. Elíša věděl o každém pohybu satana, protože měl světlo.

čtvrtek 25. února 2010

OMEZOVAT SVATÉHO IZRAELSKÉHO

Jeden z anglických překladů Bible, King James Version, překládá 41. verš 78. žalmu takto: „Omezovali Svatého Izraelského“. Slovo omezovat na tomto místě má kořen ve dvou slovech a znamená „zarmucovat Boha naškrábáním stopy.“ Ve zkratce, omezovat Boha znamená nakreslit přímku nebo kruh a vyhlásit, že „Bůh je tady a nemůže nikam dál.“ Takto vypadá smýšlení mnoha věřících – v našich myslích jsme vyznačkovali velmi omezený koncept velikosti Krista.

Přesně to udělala raná církev v Jeruzalémě – Kristovo působení omezili pouze na židovský lid. Jenomže Krista není možné ohraničit. On neustále uniká z našich omezujících kruhů.

Do doby před 40 lety se zdálo, že křest Ducha Svatého je omezený pouze na letniční církve. Mnozí členové těchto církví si mysleli: „My jsme církev, která je naplněna Duchem Božím!“ Letniční kazatelé naříkali kvůli tomu, že v tradičních církvích není život: „Oni nemají plnost evangelia jako my“, prohlašovali.

Najednou, Boží Duch překročil hranice, stanovené lidmi. Duch Svatý sestoupil na věřící ze všech různých církví. Vyšlo klasické dílo o tomto působení Ducha s názvem „Mluví jinými jazyky“ od Johna L. Sherilla.

Pán si použil i moji knihu „Dýka a kříž“, zejména v katolických kruzích. Přesto, podobně jako Petr v rané církvi, i já jsem musel dovolit Bohu, aby konal v mém srdci, než jsem mohl přijmout to, co se dělo. Vyrůstal jsem v letniční církvi a poprvé ve svém životě jsem viděl kněze plakat, protože byli usvědčeni ze hříchů a volali na Ježíše.

Netrvalo to dlouho a evangeličtí kazatelé se mnou začali vést spor: „A co je s tím katolickým mariánským kultem? Jak můžeš sloužit lidem, kteří tomu věří?“ Odpověděl jsem stejným způsobem, jako Petr: „Nevím nic o mariánském kultu. Jediné, co vím, je, že v katolické církvi jsou duchovně hladoví lidé. A mezi kněžími jsou tací, kteří skutečně uctívají Ježíše. Bůh je naplňuje svým Duchem.“

Bůh má své lidi všude a my nemůžeme nikoho z nich nazvat obyčejným nebo nečistým. Musíme si dát pozor, abychom Ježíše nezmenšovali a neškatulkovali ho naším zakrslým myšlením.

středa 24. února 2010

BEZ POSKVRNY ČI VRÁSKY

Svět nikdy s Kristovou církví nesouhlasil a nepřijal ji. A nikdy to neudělá. Jestliže budeš žít pro Ježíše, nebudeš se muset oddělit od společnosti druhých. Oni to udělají za tebe. Vše, co musíš činit, je žít pro něj. Náhle nalezneš sám sebe tupeného, odmítaného, nazývaného proklatým: „Lidé vás budou nenávidět a…vyloučí vás, potupí a vymaží vaše jméno jako proklaté kvůli Synu člověka“ (Lukáš 6:22).

A přece Ježíš dodává, že je to cesta k opravdovému naplnění. „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde. Kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (Matouš 16:25). Jinými slovy: „Jediná cesta, jak nalezneš význam v životě, je zaprodat se mi se vším. Potom nalezneš opravdovou radost, pokoj a uspokojení.“ Kristus nám říká: „Moje církev je bez poskvrny či vrásky. A tak, když ke mně přicházíš, musíš být ochotný odložit všechny hříchy. Musíš mi všechno odevzdat, úplně zemřít sobě, bezbožným ambicím a egu. Vírou budeš se mnou pohřben. Ale já tě vzkřísím k novému životu.“

Přemýšlej o tom, co to znamená bez poskvrny či vrásky. Víme, že poskvrna je vada. Ale co je to vráska? Slyšel jsi někdy frázi: „nová vráska“? Znamená přidání nové myšlenky do existujícího názoru. V tomto smyslu se vráska týká těch, kteří se pokoušejí vylepšit evangelium. Navrhují snadnou cestu k dosažení nebe, bez plného odevzdání se Kristu.

Je to ten druh evangelia, který se dnes káže v mnoha církvích. Kázání je zaměřeno pouze na uspokojení lidských potřeb. Když čtu Ježíšova slova, vidím, že tento druh kázání nebude fungovat. Nesplňuje opravdovou činnost evangelia.

Nevyložte si to špatně: Nejsem proti kázání Božímu lidu o útěše a moci. Jako Pánův pastýř jsem přesně k tomu povolán. Ale pokud kážu pouze o lidských potřebách a ignoruji Kristovo volání, abychom odložili své životy, potom nebudou opravdové potřeby nikdy uspokojeny. Ježíšova slova jsou jasná: Naše potřeby jsou uspokojeny, když umíráme sami sobě a ujímáme se jeho kříže.

úterý 23. února 2010

KÁZAL POKÁNÍ

Ježíš prohlašuje: „Moje církev je místem otevřeného pokání.“ Apoštol Pavel to potvrzuje: „Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci, je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Řím 10: 8-9).
„Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení; neboť Písmo praví: kdo v něho věří nebude zahanben“ (Řím 10: 8-11).

Jednoduše řečeno, skrze naše otevřené vyznání pokání se posunujeme ke spasení. Ježíš říká.“ „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky“ (Matouš 9:13). A sděluje, že pokání je to, jak se uzdravujeme a obnovujeme: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky“ (Luk 5:31-32).

To je dobrá zpráva. Ježíš nás povzbuzuje: „Každý v mé církvi se může uzdravit skrze pokání. Nezáleží na tom, kdo jsi – zda jsi fyzicky zlomen, mentálně či duchovně nemocen. Každý musí jít ke mně stejnou cestou. A všichni najdou uzdravení právě v pokání.

Kolik sborů ještě vyzývá zraněné lidi, aby vystoupili dopředu a činili pokání? Kolik pastorů přestalo zvát k téhle důležité duchovní činnosti? Kolik věřících již ztratilo potřebu přiznat si hřích?

Co je ústřední zprávou Kristova evangelia? Ozřejmuje to ve čtyřech evangeliích. Říká: „Tohle kážu ve své církvi. To je můj vzkaz pro všechny hříšníky.“

„Ježíš přišel…a kázal evangelium: ‚Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu‘“ (Marek 1: 14-15). To byl Ježíšův první zaznamenaný vzkaz. Kázal pokání!

Některým křesťanům se to může zdát silné slovo. Mohou odpovědět: OK, ale jak moc silně kázal o pokání?“ Lukáš odpovídá ve svém evangeliu. Ježíš říká posluchačům: „Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete“ (Luk 13:3).

pondělí 22. února 2010

MALOVAT SI SVŮJ OBRÁZEK

Děláte si starosti o člena rodiny nebo přítele, který nevypadá, že roste v Kristu? Pokud tohoto člověka hodnotíte, používáte svůj vlastní koncept Krista pro jeho život? Vypracovali jste si svůj obrázek – co to znamená být skutečný následovník Krista a Váš milovaný do něj nezapadá?

Je možné, že Krista omezujete? Je Váš Ježíš tak malý, tak pevně ohraničený, že nedokážete uvěřit v trvalou činnost Ducha svatého, která je nám skrytá? Odsuzujete jen proto, že se nevejde do vašich narýsovaných představ? Věříte tomu, že Bůh je dostatečně veliký na to, aby pracoval svými způsoby, které jsou pro nás neviditelné?

Přibližně před 35 lety, jedna nechvalně známá žena jménem Celeste Horvathová přišla do naší křesťanské skupiny pro drogově závislé - Teen Challenge v Brooklynu. Patřila v New Yorku k nejznámějším bordelmámám, pod kterou patřila rozsáhlá síť prostitutek, žádaných nejvlivnějšími muži. Celeste vyrůstala v silně věřící rodině a její babička, která se za ni modlila ji prorokovala: „Bude z tebe evangelista“. Ale Celesta zatratila veškerou její křesťanskou výchovu a stala se prostitutkou.

Jak se její podnikání rozrůstalo, stala se závislá na drogách. Po celou tu dobu se v jejím srdci odehrávala bitva. Noc co noc se modlila: „ Pane Bože, prosím nech mě žít ještě jeden další den“. Nakonec byla Celesta zatčena. Tato událost se ocitla na předních stránkách novin. Toho času jí její vlastní bratr napsal: „Zahanbila jsi naší rodinu tak moc, že už pro tebe není možnost spásy.

Ale Ježíš ji nikdy neopustil. Jednoho dne v jejím nejosamělejší okamžiku, když se Celeste modlila před Pánem – něco se v ní zlomilo. Změna byla okamžitá, a bezprostředně se stala novým stvořením.

Každý, kdo viděl Celestin život zvenčí měl za to, že je naprosto beznadějná a nemožná. To proto, že se dívali na Krista omezeně. Neviděli Ducha svatého, který v ní po celá ta léta pracoval. Zatímco lidé okolo ní ji viděli jako obyčejnou a nečistou, Pán viděl v ní evangelistu.

Celeste se objevila v Teen Challenge těsně předtím, než byla odsouzena, a my jsme ji přijali. Poté sloužila nějaký čas ve vězení, kde se stala evangelistou, k čemuž ji Bůh povolal. Zatímco byla ve vězení, přivedla k Ježíši spoustu lidí. Poté co byla propuštěna, stala vlivným pouliční kazatelem a nakonec založila církev na Long Islandu, sbor věřících, kteří jsou i dnes velmi zapáleni pro Krista.

pátek 19. února 2010

BÁZEŇ A ÚCTA

Bible jasně říká, že existuje strach z Pána, který má každého věřícího zušlechtit. Opravdový strach z Boha zahrnuje nejen bázeň a úctu, ale jde ještě dále. David nám říká: „Tak zní vzpurný výrok svévolníka: Nemám v srdci místo pro strach z Boha. A to do očí mu říká.“ (Žalm 36:2) David říká: „Když vidím někoho, kdo si hoví ve zlu, mé srdce mi říká, že taková osoba nemá žádný strach z Boha. Neuznává pravdu o hříchu či o Božím volání ke svatosti.“

Ve skutečnosti nám strach z Boha dává sílu dosáhnout vítězství ve zlých časech. Jak tento strach získáme? Jeremiáš odpovídá proroctvím z Božího Slova: „ Dám zajisté jim srdce jedno a cestu jednu, aby se mne báli po všecky dny, tak aby jim dobře bylo i synům jejich po nich. A učiním s nimi smlouvu věčnou, že se neodvrátím od nich, abych jim neměl dobře činiti. Nadto bázeň svou dám v srdce jejich, aby neodstupovali ode mne“ (Jeremiáš 32:39-40).

Je to podivuhodný Pánův slib. Ujišťuje nás, že nás vybaví svým svatým strachem. Bůh nám tento strach nedává do našich srdcí po kapkách v nadpřirozeném záblesku. Ne, vkládá do nás svůj strach skrze své Slovo.

Znamená to, že Boží strach roste v našich srdcích pouhým čtením Bible? Vůbec ne. Přichází, když se vědomě rozhodneme, že budeme poslušni každého slova, které čteme v Božím Slově. Písmo to potvrzuje. Říká nám, jak Boží bázeň padla na Ezdráše: „Ezdráš zasvětil svůj život tomu, aby zkoumal a plnil Hospodinův Zákon“ (Ezdráš 7:10).

Strach z Boha není pouze Starozákonní pojem. Boží bázeň je zmíněna v obou Zákonech. Starý Zákon nám říká: „Boj se Hospodina, od zlého se odvrať“ (Přísloví 3:7). Obdobně prohlašuje Nový Zákon: „a úctu před Bohem nemají“ (Římanům 3:18). Pavel dodává: „Očišťme se od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží“ (2. Korintským 7:1).

čtvrtek 18. února 2010

http://www.worldchallenge.org/cs/view/devotions

SVĚTLO, KTERÉ NEMÁ BÝT SKRYTO

Ježíš nám říká,“Vy jste světlo světa“(Matouš 5:14). Toto jeho tvrzení je o něčem víc, než jen o službě. Přesahuje vyučování, kázání, nebo absolvování nějakého úkolu. Ježíš nám říká zcela jasně,“Vy jste světlo.“ Říká tím,“Nejste pouhým odrazem světla. Nejste ani jeho bezvýznamným potrubím. Jste samotné světlo. A intenzita tohoto světla je závislá na intenzitě vašeho chození se mnou.“

Rozumíte, co zde Pán ukazuje? Svět pozná ty, kteří s ním chodí v úzkém kontaktu. Tvoji sousedé nebo spolupracovníci možná nemusí vědět o tvém denním obecenství s Kristem, tvojí víře, nebo jiné závislosti na Něm. Ale vidí světlo, které z tebe svítí, protože žiješ s Ním. A pokud nic nebrání takovému životu, tvé světlo svítí v temnotě.

„Vy jste světlo světa. Město na hoře ležící nemůže být skryto“(Matouš 5:14). Ježíš říká,“Postavil jsem vás jako divadlo světu. Lidé vás sledují, protože jsem vás takto postavil. Jste světlem, které nemá být skryto.“

Kdo jsou tyto světla postavené na hoře? Nejsou obvykle nalezeny reflektory. Nejsou mezi soběstřednými lidmi,kteří žijí pro poznání v tomto světě. A nejsou mezi domýšlivými církevními skupinami, které se předvádějí jako svaté, ale pomlouvají, reptají a stěžují si.

Během let jsem viděl mnoho věřících, kteří se jeví zbožně, ale ve skutečnosti jsou duchovně líní. Říkají druhým o svých pádech a slabostech, a přitom si myslí, že je to učiní pokornými. Přesto jsou rychlí k souzení druhých. Nemají pravdivého, vydaného, milujícího Ducha služebníka Kristova. Naopak, „světlo“ které mají, je ve skutečnosti tma. Ježíš říká, „Jestliže je světlo v tobě tmou, jak veliká bude sama tma?“(Matouš 6:23). Kde není život pro Krista, nemůže být světlo pro druhé.

„Ať vaše světlo svítí před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky, a oslavili Otce v nebesích“(5:6). Důvodem, abychom nechali naše světlo svítit světu je, aby Bůh obdržel slávu.

středa 17. února 2010

ŽIVOT ZA SVĚTLEM

„Ježíš k nim pak znovu promluvil: Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude už chodit v temnotě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8:12).

Ježíš byl a stále je světlem světa. Jan říká, že prostřednictvím života Ježíše Krista nám bylo dáno toto světlo: „V něm byl život a ten život byl světlem lidí“ (Jan 1:4). Jednoduše řečeno, život, jakým Ježíš Kristus žil byl jeho zdrojem světla pro tento svět. A všichni kdo v něj věří „budou mít světlo života“ (Jan 8:12). Co představuje „život za světlem“, o kterém mluví písmo?

Většina z nás považuje svůj život za věčnou existenci, která je zakotvená v Kristu. Vnímáme tím jeho sílu, kterou udělil věčný život všem, kdo v něj věří. Ale Jan zde mluví o něčem víc. Když používá slovo "život", mluví o každičkém okamžiku v životě Ježíše Krista.

Ježíš nám říká, abychom se chovali stejně jako on. Abychom cítili, jako kdyby tu s námi teď opravdu žil, aby nám jeho život připomínal, co sami zažíváme.
Rád bych vyjádřil, jak prožívám život v Kristu. Raduji se z každé maličkosti, kterou Ježíš učinil, řekl nebo které se jen dotkl. Věřím, že jeho každodenní činy, slova nebo způsob jak kráčel ruku v ruce s Otcem, nám pomáhají pochopit život v Kristu.

Představuji si Ježíšovo přátelství k Lazarovi. Zamýšlím se nad tím, jak opouštěl davy lidí po dlouhém kázání. Nebo myslím na Ježíše, jak trávil svůj čas u Marie, Marty a Lazara. A také jak brával do náručí děti a žehnal jim. Přemýšlím o jeho poslušnosti ke své matce, kdy už jako dospělý na její žádost proměnil na svatbě vodu ve víno. Myslím na Ježíšovu lásku a péči k opovrhovaným, nemocným a chudým. Nebo na jeho soucit k ženě – hříšnici a úctu k vdově, která dala poslední dva drobné.

Pochybuji, že kdy bude napsáno dostatek knih, které by zachytili Ježíše zde na zemi - jeho lásku a postoj služebníka. Tyto pasáže nám ukazují, jak bychom měli připodobnit naše životy ke Kristovu. Tak dokážeme pochopit život, který je světlem.

úterý 16. února 2010

ZÁVISET NA ZASLÍBENÍ

Díky Božím zaslíbením, se kterými nám „jde vstříc“, můžeme prohlašovat vítězství a nadvládu dokonce ještě než začne boj. David zpíval: „Ve tvé síle, Hospodine, raduje se král – jak jen se veselí dík tvému spasení! Touhu jeho srdce jsi mu daroval, prosbu jeho rtů neodmítl jsi!“ (Žalmy 21:1-2)

Mohli byste se divit: „Jak se mohl David radovat? Čelil nejintenzivnějšímu útoku ve svém životě. Jak mohl cítit radost, když mohl utrpět zranění nebo zemřít?“

David odpovídá: „S hojným požehnáním vstříc mu jdeš, korunou z ryzího zlata korunuješ jej.“ (Žalmy 21:3) To, co tady David říká, mění život: „Stojím před mocným nepřítelem, který mne chce zničit, v mé duši je však pokoj. Proč? Hospodin předvídal můj zápas a zahrnul mne ujištěním o své lásce. Můj nepřítel může způsobit, že zakopnu nebo spadnu, dokonce v určité chvíli se může zdát, že přišel můj konec. Ale Bůh mi řekl, že pokud jednoduše povstanu, dostane se mi jeho síly a vyhraju boj.

David poté udělal toto prohlášení víry, než se vydal do boje: „Korunou z ryzího zlata korunuješ jej (Davida).“ (Žalmy 21:3) Koruna ze zlata je symbolem vítězství a nadvlády. David tím říká: „Jdu do boje a závisím na Božím zaslíbení. On řekl, že vyjdu z boje s korunou vítězství.“

Toto je shrnutí učení o Boží dobrotě, která nám „jde vstříc“: On předem ví o všech našich zápasech – o všech bojích s hříchem, tělem a s ďáblem – a ve svém milosrdenství a dobrotě, zaplatil náš dluh, ještě než skončila jeho splatnost. Naše vítězství je hotová věc.

Boží dobrota, která nás předchází, platí zejména pro ty, kteří milují Ježíše a nečekaně podlehnou hříchu. Hospodin nás ujišťuje, že i když jsme možná dočasně zdeptáni, z boje vyjdeme vzpřímeni, a to vše díky tomu, že Ježíš zaplatil náš dluh.

pondělí 15. února 2010

VSTŘÍCNÁ LÁSKA

“Vyšels mu vstříc štědrým požehnáním, na hlavu mu kladeš korunu z ryzího zlata“ (Žalm 21:4). Na první pohled je tento Davidův verš trochu matoucí. Slovo „vstříc“ je obvykle spojováno s překážkou, ne s požehnáním. Moderní překlad zde bude, „Pán brání Davida s požehnáním dobra.“

Přesto biblické slovo pro „vstříc“ má úplně jiný význam. Znamená „předvídat, předcházet, předvídat a plnit předem, aby zaplatil dluh dříve než je splatný. Kromě toho, téměř v každém případě, to znamená něco pro potěšení.

Izajáš nám poskytuje pohled na tento druh potěšení. To přichází od Boha předvídat potřeby předčasně. „Dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už vyslyším“ (Izajáš 65:24).

Tento verš nám poskytuje neuvěřitelný obraz lásky našeho Pána k nám. Očividně, On je tak nedočkavý nám požehnat, tak připraven splnit své milosrdenství v našich životech, že se ani nemůže dočkat, až mu vyskážeme naše potřeby. Tak On se skoky provádí úkony milosrdenství, milost a lásku k nám. A to je Jeho nejvyšší radostí.

To je přesně to, co David říkal v Žalmu 21: „Pane, vylil jsi na mne požehnání a milosrdenství dříve, než jsem se zeptal. A nabízíš mi více, než si mohu představit.“

David upozorňoval na nějaké skvělé dílo, které Bůh pro něj vykonal v duchovní oblasti.
Bylo to něco, co dalo Davidovi vítězství nad jeho nepřáteli, odpovědi na modlitbu, nepřekonatelnou sílu a nepopsatelnou radost. A Bůh to vše udělal dříve, než mohl David vylévat břímě svého srdce v modlitbě. Poté, co David vylil své srdce, zjistil, že Bůh již ustanovil poražení svých nepřatel. Davidovo vítězství bylo zajištěno dříve, než se dostal k bojišti.

pátek 12. února 2010

ZAMĚŘ SVOU POZORNOST

Když křesťané za doby Pavla cítili, že se blíží zničení Jeruzaléma, chtěli se dozvědět více o prorockých událostech. Měli strach ze zvěstí o bezohledných invazních armádách, které zajmou zástupy do otroctví. To přivedlo věřící k pocitu, že nebezpečné časy jsou na dosah ruky. Proto Pavla požádali, aby jim řekl více o tom, co má přijít: "Napiš nám, jak si to máme vysvětlit."

Pavel reagoval těmito slovy ujištění: „O časech a dobách vám není potřeba nic psát, bratři. Sami dobře víte, že Pánův den přijde jako zloděj v noci“ (1. Tesalonickým 5:1-2).

Také jim popsal, jak to bude vypadat, až se Ježíš Kristus vrátí: „Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky. Povzbuzujte se navzájem těmito slovy“ (1. Tesalonickým 4:16-18).

Pavlovo nabádání je mělo vlastně povzbudit. V podstatě se vyjádřil: „Není nutné, abyste si dělali starosti o to, co se děje na zemi. Nemusíte se přespříliš znepokojovat všemi katastrofickými znameními a neštěstími. Velmi dobře víte, o co jde. Vše signalizuje příchod Pána Ježíše, aby odvedl svůj lid.“

Pravdou je, že historie postupuje. Můžeme si být jisti, že rychlý sled dnešních událostí nás přivádí k věčnému Božímu záměru. Svět není zmítaný, Hospodin zemi neopustil a nezáleží ani na tom, jak zlý a nevěřící se lid stal. Bůh prostě jen přidal na tempu. A to, co dnes vidíme, je rychlý sled události směrem vpřed k „jedné dané události“: znovu-stvoření nového nebe a země, kde Kristus bude kralovat na věky věků.

Protože jsme následovníci Krista, tak by naše zaměření nemělo být nasměrováno k hltání denních zpráv. Neměli bychom se jen zabývat válkami a všemi řečmi okolo nich, ani bychom se neměli přílišně věnovat možnostem jaderného neštěstí, nebo se ponořovat do všech ostatních záležitostí, které se dnes a denně odehrávají na zemi. Když Ježíš řekl: „V ten den pozvedněte své hlavy“ (Lukáš 21:28), tak mluvil o tom, jakým směrem bychom měli zaměřit svou pozornost.

čtvrtek 11. února 2010

BŮH NAŠICH MONSTER

Bůh řekl Jobovi, "Pohleď jen na behemóta [hrocha], i jeho jsem učinil jako tebe“ (Job 40:15). “Vytáhneš udici livjátana [krokodýla] a zkrotíš provazem jeho jazyk?“ (40:25 [20]).

Proč Bůh začínal jeho odhalení tím, že dal Jobovi na uváženou tyto dvě masivní monstra? Proč Bůh nechal Joba dívat se do tváře hrocha a krokodýla?

Za prvé, Pán představuje tento problém svému služebníku: "Podívej se, Jobe, pronásleduje tě hroch. Co budeš dělat? Můžeš s ním zápasit svou fyzickou silou? Ne? Možná si s ním zkusíš mile popovídat.

A teď hle, krokodýl, který ohrožuje. Jak ho zvládneš? Toto stvoření má srdce jako kámen. Nemá slitování. Bylo to víc, než jen pouhá přednáška o živočišříši. Naopak, Bůh říkal Jobovi něco o životě monsterů. Ukazoval svému služebníku, že tato dvě úžasná, divoká, mocná stvoření představovala obrovský problém, který řádil v životě Joba.

Vezměme si hrocha. Pošlapává všechno ve svém dohledu. On je prostě pro tebe Jobe příliš velký problém ke zvládnutí. Nejsi pro něj žádný soupeř. Nemůžeš ho zkrotit. Jen Já, Pán, vím, jak zastavit takové monstrózní stvoření.

A co krokodýl, Jobe? Žádný člověk nemůže zápasit s takovým tvorem. A nikdo svou vlastní silou nemůže svléci z krokodýla jeho silné brnění. Totéž platí pro tvého duchovního nepřítele, ďábla. Pouze já mohu vyhrát bitvu s ním.

Slyšíš, co Bůh říká v této řeči? On mluví nejen k Jobovi, ale i ke všem věřícím. A On prohlašuje, „Postav se pravdě do očí, ohledně monster ve tvém životě. Nemůžeš je zvládnout. Já jsem jediný, kdo může.

Job na to odpověděl, „Můj Bůh je všemocný. On může všechno. A žádný z jeho účelu nemůže být nikdy zmařen. Vím, že se nelze postavit proti hrochu nebo krokodýlu. Ale to nevadí. Vím, že Bůh může. Moje část je prostě stát a vidět spásu Páně (viz Job 42:1-2).

středa 10. února 2010

VÍTĚZ KAŽDÉ BITVY

Bůh slíbil, že vyjdeš z každé bitvy jako vítěz korunovaný jeho silou: „Pozvedni se, Hospodine, ve své síle! Budem zpívat a pět žalmy o tvé bohatýrské síle“ (Žalm 21:14).

Jak nás Hospodin chrání tímto požehnáním dobroty a láskyplné péče? Svatý Duch z nás vyhání veškerý strach – strach ze selhání, ze zavržení od Boha, ze ztráty přítomnosti Ducha Svatého – tím, že do nás dává svou radost. Jdeme kupředu s radostí, stejně jako David, protože nás Bůh ujišťuje, že zvítězíme.

A přece má málo křesťanů tuto radost a nadměrné potěšení. Velké množství lidí nikdy nepoznalo odpočinutí duše nebo pokoj přítomný v křesťanech. Kráčí kolem v nářcích, vidí sami sebe pod palcem Božího hněvu spíše než pod jeho ochrannými křídly. Vidí ho jako krutého dozorce, vždy připraveného šlehat je bičem přes záda. A tak žijí nešťastně, bez naděje, více mrtví než živí.

Ale v Božích očích není naším problémem hřích, je jím důvěra. Ježíš vyřešil náš problém s hříchem jednou provždy na Kalvárii. Nevykládá nám: „Teď jsi překročil čáru.“ Ne, nikdy! Jeho postoj k nám je zcela opačný. Jeho Duch se nám neustále nabízí a připomíná nám Otcovu láskyplnou péči i uprostřed našich selhání.

Když se zaměříme na náš hřích, ztrácíme ze zřetele to, co Bůh chce nejvíce: „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (Židům 11:6). Tento verš říká vše. Náš Bůh nás odměňuje a je natolik dychtivý nás zavlažit svou láskyplnou péčí, že nám žehná dříve, než je potřeba.

Toto je představa, že náš nebeský Otec po nás touží, abychom ho měli. On ví, kdy budeme litovat svých selhání a hříchů. Ví, kdy přichází naše pokání. Ale nemůže čekat do posledního možného dne. A tak se vkládá do věcí, řka: „Chci ujistit své dítě, že nebude souzeno, protože už jsem mu odpustil skrze očišťující krev svého Syna.“

úterý 9. února 2010

PROČ JE „ZELEŇ“ DŮLEŽITÁ?

„Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele“ (Zjevení 9:4).

Proč je „zeleň“ důležitá pro naší víru? Vzpomeň si, kobylky měly příkaz nedotknout se ničeho zeleného. Jednoduše řečeno, nemohly uškodit nikomu, kdo žije ve víře.

Nehledě na to, jak velké jsou útoky, ti, kdo skládají naději v Hospodina, budou stát jak pevné, zelené stromy. Nebude jim ublíženo kobylkami různého druhu, včetně teroristů. Nejlepší obrana proti každému druhu pekelného útoku, proti každému bodnutí škorpióna, je duchovní zdraví. A tento druh zdraví vychází pouze z toho, když se obracíme k Pánu a spoléháme se na jeho zaslíbení.

Dovol, abych se zeptal:

  • Spoléháš se plně na Boží odpuštění? Jsi závislý na Jeho krvi, která očišťuje z každé špatnosti? Pokud se cítíš odsouzený, a neustále se snažíš zalíbit se Bohu, potom nejsi zelený a zdravý. Boží touha je, abys přijal jeho dar odpuštění, a spočinul v něm.
  • Přijal jsi Boží odpuštění. Ale důvěřuješ plně Jeho bezpodmínečné lásce k tobě?

Bůh s námi neskoncuje pokaždé, když chybíme. Nedívá se neustále přes naše rameno, jestli jsme vše udělali správně. Jenom jednoduše žádá, abychom k Němu přicházeli, a vyznávali, „Věřím ve Tvé slovo,Pane. Odpusť mi, obmyj mne, drž mě ve svých rukou.“

Boží touhou je, abychom žili všechny naše dny beze strachu. Proto nedovolme satanu, aby nás obviňoval z pádů z minulosti. Pokud jsme je vyznali, jsme očištěni Kristovou vzácnou krví.

Toto je Boží slib všem, kteří v Něho upnuli svou naději: „Jedni se honosí vozy, jiní koňmi, ale my připomínáme jméno Hospodina, svého Boha. Oni klesali, až padli, my jsme povstali a přetrváme“ (Žalm 20:8-9).

pondělí 8. února 2010

NĚCO JEŠTĚ LEPŠÍHO NEŽ LETNICE

Jan Křtitel to nikdy nedotáhnul k Letnicím. Neviděl žádný z rozdělených jazyků ohně. Neslyšel mocně se ženoucí vítr. Neviděl, jak se otřásá Jeruzalém, ani zástupy obrácených. Ale Jan řekl, že jeho radost byla naplněna! Slyšel něco lepšího než valící se vítr - lepšího než dobré zprávy - lepšího než hlasy veselé nevěsty. Slyšel hlas Spasitele.

"Kdo má nevěstu, je ženich, ale přítel ženicha, který stojí a slyší ho, se z ženichova hlasu velmi raduje. Tato má radost se tedy naplnila" (Jan 3:29).

Jan okusil největší radost, jakou může následovník Ježíše poznat. Řekl: "Stál jsem tiše a slyšel Ho, jak ke mně hovoří. Při zvuku Jeho hlasu moje srdce poskočilo. Mluvil osobně ke mně. Naslouchal jsem svému Pánovi. A to je mou radostí. Jen slyšet Jeho hlas."

Jan mohl říci: "Ó ano, miloval jsem Ho. Uctíval jsem u Jeho nohou. Říkal jsem Mu, jak jsem nehodný. Ale moje radost nebyla v tom, co jsem Mu říkal. Moje radost je v tom, co řekl On mně. Mluvil ke mně. Slyšel jsem Jeho hlas a radoval se při pouhém zvuku Jeho hlasu."

Někteří lidé vyučují, že Pán již k lidem nemluví - vyjma skrze zjevené Slovo. Nedokážou uvěřit, že by dnes byli lidé vedeni a požehnáni slyšením tichého slabého hlasu.

Ježíš řekl: "Mé ovce znají můj hlas; slyší, když je volám... nebudou naslouchat jinému hlasu..." Ale v dnešní době se tolik obáváme všech zneužití, bojíme se, že nás povede ke zjevením, která jsou v rozporu s Božím slovem v Písmu. Ale všechna ta zneužití nejsou Boží chybou. Každá podvodná vize, falešné proroctví, falešné vedení je přímý důsledek lidské pýchy a paličatosti. Lidé zneužijí každý Boží dar. Nicméně, Bůh stále mluví přímo k srdcím těch, kteří jsou ochotni slyšet.

"Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům skrze proroky, ale v těchto posledních dnech mluvil k nám skrze svého Syna..." (Židům 1:1-2).

"Proto, jak říká Duch Svatý: Dnes, uslyšíte-li jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce" (Židům 3:7-8).

pátek 5. února 2010

LEKCE NASLOUCHÁNÍ

Bůh musel udělit Elijášovi lekci naslouchání, a tak ho vzal na vrchol hory Horeb a dal mu názorné kázání.

„On mu řekl: Vystup na horu a postav se před Hospodina, neboť tudy projde Hospodin. Vtom se strhl mohutný a prudký vichr, který rval hory a tříštil skály před Hospodinem. V tom vichru ale nebyl Hospodin. Po vichru přišlo zemětřesení, ale ani v něm nebyl Hospodin. Po zemětřesení přišel oheň, ale ani v něm nebyl Hospodin. A po ohni – tichý, jemný hlas. Jakmile ho Eliáš uslyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Vtom k němu ten hlas promluvil: Co tu chceš, Eliáši?“ (1. Královská 19:11-13)

Když začal kvílet vichr, myslím, že si Elijáš pomyslel: „Je nejvyšší čas, Pane. Ihned odfoukni Jezábel z jejího trůnu – uvrhni ji a její hříšné přátele do větru. Odfoukni je všechny pryč!“ Ale Bůh nebyl v tom vichru!

Náhle přišlo velké zemětřesení a Elijáš řekl: „To by je mělo dobře vylekat! Bůh jim odplatí. Vytřese je z jejich bot! Pane, obhajuješ svého služebníka.“ Ale Bůh nebyl v tom zemětřesení!

Po zemětřesení – oheň! Nebesa hořela doběla rozžhavenými plameny! Eliáš volal: „Pane, oni nepřijali oheň, který padl na oltář – spal je! Spal ďábelského Ahaba! Usmaž Jezábel. Přiměj svůj oheň, aby pozřel ty bezbožné. Bože, vím, že jsi v tom ohni!“ Ale Bůh nebyl v tom ohni!

„A po ohni – tichý, jemný hlas.“ (verš 12)

Dokážeš si to představit? Prorok, který se nebojí ani hurikánu ani zemětřesení ani nebeského ohňostroje je vyděšený tichým jemným hlasem. „Jakmile ho Elijáš uslyšel, zahalil si tvář pláštěm“ (verš 13).

Elijáš si zakryl hlavu pláštěm! Proč? Nemluvil snad tento prorok s Bohem mnohokrát? Nebyl snad velkým mužem modlitby? Nepoužil si jej Bůh k mocným skutkům? Ano! Ale Elijáši byl neznámý ten tichý jemný hlas!

Když Elijáš konečně dovolil tomu hlasu promluvit – opuštěnému, tichému, daleko ode vší projevující se moci – dostal nejneobvyklejší příkaz za dobu celé své služby.

„Pokračuj dál k Damašské poušti. Až tam dojdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Sýrií, pomažeš Jehua za krále nad Izraelem a Elíšu pomažeš za proroka místo sebe…“ (viz 1. Královská 19: 15-16)

Kolik zaneprázdněných Božích dětí dodnes neslyšelo hlas, který k nim přicházel? Jsou zaměstnáni svědčením – činěním dobrého – modlitbami za duchovně se probouzející – postem – tak intenzivně – tak horlivě. A přece slyší všechno, jen ne Pánův hlas.

čtvrtek 4. února 2010

DOVOLME MU, ABY K NÁM MLUVIL

Elijáš využíval moc modlitby. Zavíral a otevíral nebesa, svolával dolů oheň a rozděloval vody svým pláštěm. Muž činu, který okouzlil celou vládu, se na hoře Karmel posmíval Baalovým prorokům, které pak pobil přímo před králem.

Tento mocný muž přistoupil sedmkrát k Božímu nebeskému trůnu, při naléhavé modlitbě za déšť. Sedmkrát se přimlouval Elijáš k Bohu za tuto jedinou potřebu. Objevil se malý mráček a prorok, který tři a půl roku předtím zavřel nebesa - čímž způsobil strašlivé sucho, teď otevřel nebesa a spustil se hojný déšť.

Elijáš byl zaplaven vítězstvím. Mělo propuknout velké duchovní probuzení. Boží oheň spadnul a tyto zázraky shlédly celé zástupy lidí. Byla to neuvěřitelná ukázka Boží moci. A tak si Elijáš pomyslel: „Teď i Jezabel učiní pokání! Ani ona nemůže popřít tyto znamení a zázraky. Toto je Boží hodina pro tento národ.“

Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že zázraky a moc na Jezabel vůbec nezapůsobily. Eliášovi vzkázala: „Zítra v tento čas naložím s tebou, jak ty jsi učinil s mými proroky.“

Dále vidíme tohoto velikého muže činu i moci, jak se schovává v jeskyni na hoře Choréb, téměř 200 mil daleko.

Skvělá podívaná! Čtyřicet dní a nocí strávil dumáním nad tím, jak se vše pokazilo. Tyto problémy ho zaujaly natolik, že upíral oči spíše na sebe, než na Boha. Bůh na něj zavolal: „Elijáši, co tady děláš - ukrytý v jeskyni?“

Trucující Eliáš odpověděl: „ Pane, národ se rozpadá. Celá tahle vláda je hříšná a nemorální. Lidé odpadli, už ani nevěří v zázraky. Celá společnost se úplně zbláznila. Moje poselství mi hodili zpátky na hlavu. Ovládá je ďábel – dostal všechny kromě mě. Jsem jediný, kdo stojí při Tobě, můj Pane. Skrývám se, abych uchránil alespoň jednoho svatého.“

Elijáš, modlící se prorok, tolik horlil pro Boha. Byl příliš zaneprázdněn demonstrovat Boží moc a tak moc usiloval o zachování Božího království, až se z něj stal jednostranně zaměřený služebník. Často mluvil k Bohu, ale jen velmi málo naslouchal. Kdyby byl lépe naslouchal, slyšel by, jak mu Bůh říká, že zůstalo 7000 svatých, kteří nepodlehli a nepoklekli před Baalem.

středa 3. února 2010

LETMÝ POHLED DO JEŽÍŠOVA SRDCE

„Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl:'Pojď si hned sednout ke stolu'? Neřekne mu spíše:'Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty?'!“ (Luk 17:7-8)

Nemáme problémy ztotožnit se se služebníkem a jeho povinnostmi k Pánu. Bez problému si oblečeme zástěru a sloužíme Pánu u plného stolu chval – dobrou oslavou uctívání. Rádi krmíme našeho Pána! Je to naše největší radost, naše nejvyšší naplnění – sloužit našemu Pánu.

Ale máme problém s posledním úkolem, jež Pán řekl. „Pak budeš jíst a pít ty!“ To je příliš nad naše chápání. Neumíme se jen tak posadit, poté co jsme doobsluhovali – a prokázat mu stejnou radost, jakou jsme měli my při službě jemu! Okrádáme našeho Pána o radost při službě nám samotným.

Myslíme si, že Pán má dost potěšení z toho, co pro něj děláme, ale jde o mnohem víc. Odpovídá na naši víru a raduje se, když činíme pokání. Promlouvá o nás s Otcem a těší se z naší upřímné důvěry. Ale jsem přesvědčen, že Jeho největší potřebou je oboustranná komunikace s těmi, které zanechal na této zemi. Takovou potřebu nemůže naplnit žádný anděl v nebi. Ježíš chce mluvit s těmi na bitevním poli.

Kde jsem získal ten dojem, že Kristus je osamělý a má zoufalou touhu si promluvit? Vycházím z příběhu, kdy se Kristus ukázal dvěma učedníkům na cestě do Emaus. Ježíš byl právě vzkříšen a tentýž den cestovali dva učedníci z Jeruzaléma do Emaus. Truchlili právě nad zesnulým Pánem, ale když se k nim připojil, nepoznali ho. Chtěl s nimi mluvit; měl jim toho tolik co říct.

„A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi…Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (Luk 24: 15, 27).

Pro tyto učedníky nemohlo být úžasnější zkušenosti než této, když říkali: „ Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil?“ Stále myslíme na radost učedníků, ale co Ježíšova radost? Vidím vzkříšeného Pána, jak mu proudem tečou slzy po tváři, srdce plné radosti. Cítil se naplněn, jeho potřeba byla uspokojena, a já ho vidím přešťastného. Právě někomu posloužil a ve své oslavené podobě si prožil svou první zkušenost vzájemného kontaktu. Vylil si své srdce, které bylo dotčeno a Jeho potřeba tak byla naplněna.

úterý 2. února 2010

JAK VÍTĚZIT NAD POKUŠENÍM

Síla odolat pokušení nepochází z naplnění naší mysli biblickými verši, nebo z činění slibů a předsevzetí, nebo z hodin strávených na modlitbách a v půstu, dokonce ani v odevzdání se nějakému velkému duchovnímu úkolu. Tyto věci jsou chvályhodné a normální pro křesťanský růst, ale není to zdrojem našeho vítězství.

Jednoduché tajemství odolat každému pokušení spočívá v zlomení strachu ze satanovy moci. Strach je jediná moc, kterou má satan nad člověkem. Bůh nám nedává ducha strachu. To je vždy satanova záležitost! Ale člověk se ďábla bojí. Bojí se démonů. Bojí se prohry. Bojí se, že jeho touhy a zvyky se nemohou změnit. Bojí se skrytých tužeb, které mohou vyvstat a ovládnout jeho život. Bojí se, že je jeden z tisíce, který je jiný, plný špatné touhy a bez možnosti pomoci.

Člověk se bojí, že není schopen opustit svůj hřích. Přičítá satanu moc, kterou nemá. Člověk křičí,“Jsem chycen a nemohu vyváznout! Jsem zajatý ďáblovou mocí!“

Strach přináší muka. Pokud se bojíš ďábla, nikdy nezlomíš sílu pokušení. Satanova síla se rozvíjí na křesťanech, kteří se ho bojí, a tito křesťané mají málo, nebo žádnou sílu odolat.

Všechno je založeno na lži! Lež je, že satan má moc zlomit křesťany pod svým tlakem. Není to pravda! Ježíš přišel, aby zničil všechnu moc nad krví očištěnými Božími dětmi. Často jsem přemýšlel, proč Bůh dovolí křesťanům být tolik pokoušenými. Proč Bůh jednoduše neodstraní všechny zkoušky místo toho, že „připraví východisko, abychom mohli obstát“(1Korintským 10:13)? Odpověď je jednoduchá. Pokud se naučíš, jak je satan bezmocný, pokud se naučíš, že tě nemůže k ničemu donutit, pokud se naučíš, že Bůh má všechnu moc uchránit tě od pádu, potom můžeš odolat všemu, co na tebe satan přichystá. Můžeš tím projít, beze strachu, že padneš!

Nejsme odloučeni od pokušení, ale od strachu ze Zlého. Budeme stále pokoušeni, dokud nepřijdeme do místa „odpočinutí“ ve víře. Toto odpočinutí je neotřesitelná důvěra, že Bůh porazil satana, že satan nemá žádné právo nárokovat si nás, a že projdeme stejně tak, jako zlato prochází ohněm.

pondělí 1. února 2010

DŮVOD PRO POKUŠENÍ

Pokušení je výzva či lákadlo spáchat nemorální čin. Právě teď satan pošťuchuje zemi jako řvoucí lev a zkouší pohltit křesťany přes mocná lákadla k nemorálnosti. Nikdo není imunní a čím více se přiblížíš k Bohu, tím více satan zatouží si tě prověřit.

Hříšníci nemohou být pokoušeni – to mohou být jedině opravdové Boží děti! Déšť se nemůže dotknout těla, které už je pod vodou. Hříšníci jsou již ti topící se v záhubě a jako děti satanovy dělají to, co jim on diktuje. Nemusejí být pokoušeni nebo vábeni, protože už jsou nemorální – již zavržení. Jako otroci si nemohou svobodně vybrat. Jednoduše jdou ze smrti do dvojnásobné smrti, „aby byli vyrváni s kořeny“. Hříšníci mohou být ďáblem trápeni, ale ne pokoušeni. Satan trápí své vlastní děti v hlubších a temnějších propastech nemorálnosti, ale oni jsou již mrví ve svých proviněních a hříších a již nebojují bitvy o život. Proto nám náš Pán říká, abychom se radovali, když padneme do rozličných pokušení. Zakoušíme něco jedinečného, co je určené pouze pro vyspělé křesťany.

Pokušení je „trénování v bojových podmínkách“. Je to „omezená“ válka – Bůh ji omezil tak, aby byla „snesitelná“. Chce bojem ostřílené válečníky, kteří mohou dosvědčit: „Byl jsem pod palbou! Byl jsem v bitvě! Nepřítel mne obklíčil, střílel na mě, pokoušel se mě zabít, ale Bůh mi ukázal jak to přijmout a nebát se. Nyní mám zkušenost, a tak se příště nebudu bát.“

Pokušení není známkou slabosti nebo inklinování ke světu. Spíše je to povýšení, znamení, že nám Bůh důvěřuje. Duch vedl Ježíše do arény pokušení na poušť, a tak se Ježíš mohl naučit tajemství moci nade vším pokušením. Vlastně Bůh řekl Ježíši: „Synu, dal jsem ti Ducha bez omezení. Dal jsem ti potvrzení před světem. Teď dovolím satanovi uvrhnout na tebe veškerá zařízení, která má – a tak uvidíš, jak je bezmocný – tak se již nikdy více nebudeš bát jeho převahy – můžeš jít vpřed a kázat o království s vírou, že satan je poražen – že se tě nijak nemůže dotknout.“

Proto jsou dnes křesťané pokoušeni. Pokušení je dovoleno v nejsvatějších životech, aby nás učilo satanovým omezením. Aby vydalo napospas jeho slabosti. Aby odhalilo satana jako strašáka. Bojíme se pouze toho, čemu nerozumíme.