RŮST V KRISTU
"Žijeme totiž vírou, a ne viděním." (2.Korintským 5:7)
Každý den děláme stejné věci. Věci, které se postupně stávají jen nudou a stereotypem. Každý všední den vstáváme ve stejnou dobu, dáme si stejnou snídani, jedeme stejnou cestou do kanceláře. Jdeme na oběd do stejné restaurace, po cestě domů se stavíme ve stejné kavárně a v autě posloucháme stále stejné rádio.
A to samé může platit o našem duchovním životě. Každou neděli jdeme do stejného shromáždění, sedíme na stejném místě, zpíváme stejné chvály. I naše modlitby mohou znít stejně. Děláme stejné věci stále dokola a můžeme si začít myslet: "Nedělám nic víc, než co jsem dělal vždycky. Čtu Bibli a modlím se. Zpívám ve sboru. Je to pořád stejné. Dělám tyhle věci už léta a vůbec nerostu."
Takové pocity ti ale lžou a můžou tě okrást o Boží milost! Faktem je, že všichni denně podstupujeme zaběhlou rutinu. To je prostě život. Pravý důkaz našeho růstu je to, že jsme to nevzdali. Stále děláme práci pro Boha. Den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem.
Růst v milosti neznamená dělat pro Boha větší věci nebo je dělat jinak. Pravý růst nastává, když děláme ty samé věci s upřímným přesvědčením, že to vše děláme pro Něj. Je to jako když se v první třídě učíme psát. Začínáme velkými linkami, obloučky a kruhy a velkými písmeny. Po nějaké době se písmenka zmenšují, jsou blíže u sebe, pak se spojují do slov a nakonec do celých vět. I když celou dobu děláme to samé dokola, píšeme. Ze všeho toho opakování stejných tahů vzniká něco smysluplného.
Jsem přesvědčen, že duchovní růst se děje víc v opakování těch stejných věcí, než když skáčeme z jedné aktivity nebo služby do druhé. Chce to víc milosti, abychom prostě jen pokračovali v tom samém, i když jsme unavení, zdeptaní, ustaraní, než když je všechno nové. Může se ti zdát, že jsi duchovně mrtvý, a že se nikam neposunuješ, ale s největší pravděpodobností rosteš v Kristu každý den.
Každý den děláme stejné věci. Věci, které se postupně stávají jen nudou a stereotypem. Každý všední den vstáváme ve stejnou dobu, dáme si stejnou snídani, jedeme stejnou cestou do kanceláře. Jdeme na oběd do stejné restaurace, po cestě domů se stavíme ve stejné kavárně a v autě posloucháme stále stejné rádio.
A to samé může platit o našem duchovním životě. Každou neděli jdeme do stejného shromáždění, sedíme na stejném místě, zpíváme stejné chvály. I naše modlitby mohou znít stejně. Děláme stejné věci stále dokola a můžeme si začít myslet: "Nedělám nic víc, než co jsem dělal vždycky. Čtu Bibli a modlím se. Zpívám ve sboru. Je to pořád stejné. Dělám tyhle věci už léta a vůbec nerostu."
Takové pocity ti ale lžou a můžou tě okrást o Boží milost! Faktem je, že všichni denně podstupujeme zaběhlou rutinu. To je prostě život. Pravý důkaz našeho růstu je to, že jsme to nevzdali. Stále děláme práci pro Boha. Den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem.
Růst v milosti neznamená dělat pro Boha větší věci nebo je dělat jinak. Pravý růst nastává, když děláme ty samé věci s upřímným přesvědčením, že to vše děláme pro Něj. Je to jako když se v první třídě učíme psát. Začínáme velkými linkami, obloučky a kruhy a velkými písmeny. Po nějaké době se písmenka zmenšují, jsou blíže u sebe, pak se spojují do slov a nakonec do celých vět. I když celou dobu děláme to samé dokola, píšeme. Ze všeho toho opakování stejných tahů vzniká něco smysluplného.
Jsem přesvědčen, že duchovní růst se děje víc v opakování těch stejných věcí, než když skáčeme z jedné aktivity nebo služby do druhé. Chce to víc milosti, abychom prostě jen pokračovali v tom samém, i když jsme unavení, zdeptaní, ustaraní, než když je všechno nové. Může se ti zdát, že jsi duchovně mrtvý, a že se nikam neposunuješ, ale s největší pravděpodobností rosteš v Kristu každý den.