BYLY TO HLUBINY PROPASTI, CO UČINILO DAVIDOVU MODLITBU INTEZIVNÍ

V zoufalství volal David: „Pane, slyš můj hlas: kéž jsou tvé uši pozorné k mým prosbám“ (Žalm 130:2).

Připadá mi to jako prosba umírajícího muže. David evidentně nepronášel „promyšlené modlitby“. Byl tváří k zemi – zlomený, zkroušený, kající se, úpěnlivý k Bohu z velké hloubky svého srdce, „Ó svatý Bože Jehovo, musíš slyšet mé volání! Já už nemohu dál. Můj hřích je stále přede mnou a klesám hloubš plný strachu a hrůzy. Prosím, Bože, měj se mnou slitování.“

David věděl, že jeho duše potřebuje uvolnění.Obrátil se na samotného Boha, aby toto osvobození nalezl. Došel k přesvědčení, „ Jsem v tak strašném stavu, že jenom Pán mi nyní může pomoci. Nemohu spoléhat na rádce, přátele, dokonce ani na rodinu. Moje jediná naděje je v modlitbě. Tak budu volat dnem i nocí, dokud Bůh nevyslyší moji prosbu!“

Už ses někdy ocitnul v takové beznaději jako David? Už ses někdy zamknul (zavřel) sám s Pánem, padl na tvář a volal k Němu? Mdlá, tichá, líná modlitba nevykoná nic. Pokud neotvíráš svoji duši (svoje srdce) Bohu, tak skutečně uzdravení nechceš – chceš pouze ven z té situace! David dosvědčuje: „Křičel jsem z neklidu svého srdce... a můj nářek není před Tebou skryt“ (Žalm 38:8-9).

Musíš volat hlasitě, jako volal David, „Pane, slyš mou prosbu! Neodejdu od Tebe, dokud neodpovíš!“