pondělí 17. ledna 2011

PŘÍLIŠ MNOHO KŘESŤANŮ SETRVÁVÁ DOLE V HLUBINÁCH A V NAPROSTÉ SKLÍČENOSTI

Pro mnohé věřící znamená konec, když se potopí na dno. Jsou natolik přemoženi svými selháními, že v sobě pěstují pocit nehodnosti. A postupem času se cítí být polapeni bez jakékoli vyhlídky na pomoc. Izajáš o těchto věřících napsal: „Ach ty ztrápená, vichrem zmítaná, útěchy zbavená…“ (Izajáš 54:11, B21).

Někteří se nakonec naštvou na Boha. Unavili se čekáním na jeho zásah, a tak vyčítavě volají: „Pane, kde jsi byl, když jsem tě potřeboval? Volal jsem k tobě o vysvobození, ale nikdy jsi mne nevyslyšel. Dělám všechno, o čem vím, že to dělat mám, a přece stále nejsem svobodný. Jsem vyčerpán pokáním a voláním, když nevidím žádnou změnu!“ Mnozí z těchto věřících se prostě přestanou namáhat a propadají své tělesnosti.

Jiní upadnou do duchovní apatie. Jsou přesvědčeni, že se o ně Bůh již nestará. Říkají si: „Má cesta je Hospodinu ukrytá, můj Bůh si nevšímá mých práv“ (Izajáš 40:27, B21). „Hospodin mě opustil, zapomněl na mě Panovník“ (Izajáš 49:14, B21).

Jiní se naopak přestanou zabývat svým selháním a pokoušejí se udržet v setrvávajícím stavu obviňování se. A právě to je vyvádí z míry a volají: „Naše přestupky a hříchy na nás doléhají a skomíráme kvůli nim. Jak bychom mohli žít?“ (Ezekiel 33:10, B21).

Ve skutečnosti pocit viny sám o sobě neznamená konec. Když nás ponižuje vina a litujeme svého hříchu, nemáme se těmto pocitům poddávat. Jsou určené k tomu, aby nás vedly ke skoncování s námi samými - a k vítězství kříže!