úterý 4. ledna 2011

NEJVĚTŠÍ ZE VŠECH ZKOUŠEK

„Mojžíš pak napřáhl ruku nad moře a Hospodin se do moře opřel silným východním větrem. Ten vanul celou noc, až se z moře stala souš. Vody se rozestoupily.“ (Exodus 14:21)

Izraelci měli před sebou cestu, která je měla zavést do bezpečí. V tomto rozhodujícím momentu, Bůh chtěl od svého lidu, aby se podíval na ty zdi a věřil, že On zadrží vody, dokud oni nedojdou v bezpečí na druhou stranu. Jednoduše řečeno, Bůh chtěl, aby jeho lid měl víru, která vyznává, že „On, který začal tento zázrak pro nás, jej i dokončí. Již nám dokázal, že je věrný.“

„Když se ohlížíme zpět, vidíme, že naše obavy byly zbytečné. Neměli jsme mít strach, když jsme viděli přicházet Egypťany. Bůh postavil nadpřirozenou zeď temnoty, aby nás chránil před nimi, takže jsme se neměli bát jejich hrozeb během noci. Po celou dobu, Bůh nás vedl zářícím světlem, zatímco naši nepřátelé byli oslepeni tmou. I náš strach z prudkého větru se ukázal jako nesmyslný, jelikož Bůh si jej použil, aby nám připravil cestu úniku.“

„Nyní vidíme, že Bůh touží jedině po tom, aby pro nás dělal dobré věci. Byli jsme svědky jeho moci a slávy při nás a teď jsme odhodláni dále již nežít ve strachu. Nezáleží nám na tom, jestli se ta voda vrátí na své místo. V životě i ve smrti, patříme Pánu.“

Byl na to důvod, že Bůh chtěl tento druh víry pro Izrael v této chvíli. Čekala je cesta divočinou. Měli vytrvat v nouzi, nebezpečí a trápení. Takže řekl: „Chci, aby můj lid věděl, že já pro ně vykonám pouze dobré věci. Nechci, aby se báli, že přijdou o život pokaždé, když se ocitnou v nebezpečí. Chci mít lid, který se nebojí smrti, protože ví, že jsem důvěryhodný v každé věci.“

Opravdový uctívač není ten, kdo tančí po dosažení vítězství. Není to osoba, která zpívá Bohu chvály, poté co nepřítel byl přemožen. To bylo, co udělali Izraelci. Když Bůh rozdělil Červené moře a oni dorazili na druhý břeh, zpívali a tančili, chválili Boha a vyvyšovali Jej za jeho velikost. Přesto, tři dny poté u Máry, ty samí lidé reptali s hořkostí proti Bohu. To nebyli praví uctívači – jejich chvála byla plytká!

Opravdový uctívač se naučil důvěřovat Bohu v bouři. Takový člověk neuctívá pouze svými slovy, nýbrž způsobem svého života. Jeho svět je neustále v pokoji, protože jeho důvěra v Boží věrnost je neotřesitelná. Nebojí se budoucnosti, protože již nemá strach ze smrti.

Gwen a já jsme viděli tuto neotřesitelnou víru v naší vnučce Tiffany, které bylo 12 let. Sedíc při její posteli během jejích posledních dnů, spatřili jsme v ní pokoj, který převyšoval naše chápání. Řekla mi: „Dědo, chci jít domů. Viděla jsem Ježíše a řekl mi, že chce, abych tam byla. Já už prostě tady nechci déle být.“ Z Tiffany vymizel veškerý strach ze smrti a z nouze.
Toto je odpočinek, který Bůh připravil pro svůj lid. Je to jistota, která – podobně jako Pavel a Tiffany – říká: „V životě nebo ve smrti, patřím Pánu.“ Toto je znak pravého uctívače.

Modlím se, aby všichni čitatelé této zprávy mohli říct uprostřed bouře: „Ano, ekonomika se možná zhroutí. Ano, možná budu pořád čelit temné, bouřlivé noci. Ale Bůh se mi dokázal jako věrný. Bez ohledu na to, co přichází, spočinu v jeho lásce ke mně.“