HOSPODINOVA LASKAVOST

„Když je někdo pokoušen, vždycky jej vleče a vábí jeho vlastní chtíč“ (Jakub 1:14, B21). Všichni jsme vábeni svými chtíči, každý z nás, a to bez výjimek!

Jakub potom dodává: „Chtíč, jakmile počne, rodí hřích“ (Jakub 1:15, B21). Mluví zde o procesu porodu. Každý z nás má v srdci lůno chtíčů a každý hřích, který spácháme, je zrozen z tohoto lůna. Tak jako nejsou žádné dvě děti stejné, nejsou stejné žádné dva hříchy. Každý člověk produkuje svůj vlastní druh hříchu. V průběhu let se mnozí křesťané cítí pohodlně ve svých tajných hříších a stejně jako Lot se vůči nim stávají slepými a začínají je brát na lehkou váhu.

Přemýšlím o mnoha takových případech v těle Kristově. Přivíráme oči nad hříchem, když vyhledáváme chválu od druhých nebo když toužíme po postavení. Přivíráme oči nad hříchem pýchy, když jsme pyšní na naše duchovní kořeny, na naše biblické znalosti, na náš důsledný modlitební život. Možná vidíme sebe jako pokorné, laskavé, poddajné – ale nejsme.

Bůh žádný z našich hříchů nebere na lehkou váhu. Zjistil jsem to díky tvrdé lekci. Dnes, když se ohlížím zpět na téměř padesát let své služby, nerad vzpomínám na tu dobu, kdy jsem byl oklamán hříchem pýchy.

Vzpomínám si, že jsem byl hlavním mluvčím na jisté konferenci služebníků. Myslel jsem si: „Hospodin mi požehnal takovým obrovským zjevením. Nezapůsobila na mne žádná z těch osobností, které jsou zde. Bůh mne oddělil již při narození, abych byl pomazaným kazatelem.“

Zanedlouho poté jsem skončil pod reflektorem Ducha svatého a svítil přímo na mou pýchu. Kdybych se nedržel Pavlova nabádání, abych nechal dřívější věci za sebou, zoufal bych si. Bůh mi však ukázal své slitování nade mnou a já mu děkoval za jeho milost a trpělivost se mnou tenkrát i nyní.

Dnes mé srdce volá: „Pane, vím, že nejsem tím pokorným a skromným služebníkem, jak jsem si vždycky o sobě myslel. Jsem namyšlený, sebejistý, ambiciózní. Teď zjišťuji, že jakékoli pomazání, které mám, je díky tvé laskavosti!“