POZŮSTATEK LIDU
V každé generaci je pozůstatek, který běží za Ježíšem s nadšením a díkůvzdáním. Věřím, že ten malomocný Samařan běžel zpět k Ježíši, protože nebyl svázán formami a rituály (viz Lukáš 17:11-19). Nemusel se je všechny „odnaučit.“ Víte, těch dalších devět bylo vychováno ortodoxně, jejich mysl byla od dětství vyučována o rituálech a ceremoniích a stále byli spoutáni svou tradicí. Ale jakmile ten Samařan uviděl celý ten náboženský systém, vykřikl: „V žádném případě!“
Svědčil o falešnosti náboženských vůdců a lidí, kteří chodili do chrámu. Viděl, jak farizeové okrádají vdovy a zabírají jejich domovy. Viděl, jak kněží podplácejí a jak berou úplatky. Viděl, jak jsou chrámy plné směnárníků, kteří dělají z Božího domu doupě zlodějů. Viděl, jak zákoníci vymýšlejí pro druhé lidi pravidla a sami je nedodržují.
Viděl celou tu obílenou fasádu, falešné obličeje a dvojí metr a řekl si: „Tady slepý vede slepého. To není nic pro mě. Já chci skutečnost.“
Když spolu s devíti dalšími zamířil k vesnici – zpět ke knězi, do chrámu, ke společnosti, a k dobrému životu – zastavil se a uvažoval: „Počkej chvilku! Pamatuji si, jaké to bylo, když jsem měl všechno – peníze, prestiž, zajištění. Byl jsem ubohý! Mí takzvaní přátelé mě do jednoho odmítli při prvním příznaku mého malomocenství. Byl jsem prázdný – spoután hříšnými zvyky, plný nenávisti a hořkosti. Bylo to živé peklo. Proč bych se měl k tomu vracet?“
Potom začalo v jeho srdci něco hořet: „Podívejte se na mě. Jsem čistý. Ježíš mě uzdravil. Chrám může počkat; moje rodina a kariéra – to všechno může počkat. Půjdu k Ježíši! Chci poznat Toho, který mě uzdravil!“ Došel ke stejnému závěru, k jakému přichází veškerý pozůstatek lidu: „Kromě tohoto není nic, co bych si přál. Všechno je marnost! Jdu k Ježíši a On bude mou skutečností!“
Svědčil o falešnosti náboženských vůdců a lidí, kteří chodili do chrámu. Viděl, jak farizeové okrádají vdovy a zabírají jejich domovy. Viděl, jak kněží podplácejí a jak berou úplatky. Viděl, jak jsou chrámy plné směnárníků, kteří dělají z Božího domu doupě zlodějů. Viděl, jak zákoníci vymýšlejí pro druhé lidi pravidla a sami je nedodržují.
Viděl celou tu obílenou fasádu, falešné obličeje a dvojí metr a řekl si: „Tady slepý vede slepého. To není nic pro mě. Já chci skutečnost.“
Když spolu s devíti dalšími zamířil k vesnici – zpět ke knězi, do chrámu, ke společnosti, a k dobrému životu – zastavil se a uvažoval: „Počkej chvilku! Pamatuji si, jaké to bylo, když jsem měl všechno – peníze, prestiž, zajištění. Byl jsem ubohý! Mí takzvaní přátelé mě do jednoho odmítli při prvním příznaku mého malomocenství. Byl jsem prázdný – spoután hříšnými zvyky, plný nenávisti a hořkosti. Bylo to živé peklo. Proč bych se měl k tomu vracet?“
Potom začalo v jeho srdci něco hořet: „Podívejte se na mě. Jsem čistý. Ježíš mě uzdravil. Chrám může počkat; moje rodina a kariéra – to všechno může počkat. Půjdu k Ježíši! Chci poznat Toho, který mě uzdravil!“ Došel ke stejnému závěru, k jakému přichází veškerý pozůstatek lidu: „Kromě tohoto není nic, co bych si přál. Všechno je marnost! Jdu k Ježíši a On bude mou skutečností!“